ECLI:CZ:NSS:2013:7.AZS.6.2013:105
sp. zn. 7 Azs 6/2013 - 105
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: E. M., zastoupen
JUDr. Ing. Jiřím Špeldou, advokátem se sídlem Šafaříkova 666, Hradec Králové,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení
o kasačních stížnostech žalobce a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 21. 1. 2013, č. j. 29 Az 10/2012 - 98,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 1. 2013, č. j. 29 Az 10/2012 - 98,
se zrušuje , a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové (dále také „krajský soud“) napadeným rozsudkem
ze dne 21. 1. 2013, č. j. 29 Az 10/2012 - 98, výrokem I. zamítl žalobu podanou žalobcem E. M.
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne
20. 3. 2012, č. j. OAM-1-645/VL-10-ZA14-R2-2007, v rozsahu výroku o neudělení mezinárodní
ochrany podle §12 - §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o z měně zákona č. 283/1991 Sb., o
Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), výrokem II.
uvedeného rozsudku zrušil citované rozhodnutí Ministerstva vnitra v rozsahu výroku o neudělení
mezinárodní ochrany podle §14a a §14b zákona o azylu, a věc vrátil žalovanému k dalšímu
řízení, a posléze výrokem III. tohoto rozsudku rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení.
Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku rozebírá rozhodnutí žalovaného
správního orgánu, které bylo napadeno žalobou. Nejprve cituje podklady, z nichž žalovaný
vycházel při hodnocení situace v zemi původu v době, kdy žalobce se svou manželkou opouštěl
Ázerbájdžán. Tyto podklady vyhodnotil žalovaný tak, že z nich nevyplývají žádné skutečnosti,
které by svědčily o tom, že by žalobce ve své vlasti vyvíjel činnost směřující k uplatňování
politických práv a svobod. S tímto závěrem se krajský soud zcela ztotožňuje, neboť z obsahu
všech výpovědí žalobce vyplývá, že žádné takové skutečnosti opravdu neuváděl. Nelze tedy
hovořit ani o tom, že by žalobce naplnil zákonné podmínky ust. §12 písm. a) zákona o azylu.
Žalovaný správní orgán se ve svém rozhodnutí zabýval velmi podrobně i tím, zda žalobce naplnil
zákonné podmínky ust. §12 písm. b) zákona o azylu. Správní orgán podle krajského soudu
v tomto směru zdůraznil, že manželka žalobce mohla v roce 1991 (v době před opouštěním země
původu) pociťovat určité ústrky ze strany ázerbájdžánských spoluobčanů. Tyto problémy však
u smíšeného arménsko-ázerbájdžánského manželství neměly intenzitu azylově relevantního
pronásledování z důvodu národnosti, zejména v Baku. Žalovaný správní orgán se ve svém
rozhodnutí zabýval i hodnocením žalobcem popsaného incidentu na hranicích při opouštění
Ázerbájdžánu před 22 lety a pobytem žalobce s rodinou v Rusku, včetně možností zaopatřit
si potřebné doklady. Podle správního soudu byly tyto skutečnosti hodnoceny správním orgánem
seriózně a krajský soud proto nic nemá, co by dodal k závěrům žalovaného. Krajský soud je
proto přesvědčen o tom, že žalobce nesplňuje zákonné znaky ust. §12 písm. b) zákona o azylu. Je
tomu tak proto, že mu jako státnímu občanu Ázerbájdžánu a téže národnosti nelze přičítat
možné obavy z pronásledování ve smyslu uvedeného ustanovení. Žalovaný správní orgán
ve svém rozhodnutí dospěl i k tomu, že na žalobce nedopadá ust. §13 a §14 zákona o azylu.
Krajský soud ve věci manželky žalobce rozhodl pod sp. zn. 29 Az 9/2012 a její žalobu v rozsahu
neudělení mezinárodní ochrany podle §12 - §14 zákona o azylu zamítl jako nedůvodnou.
Z těchto důvodů na žalobce také nedopadá ust. §13 téhož zákona. Žalovaný měl jinak dostatečné
podklady pro závěr o neexistenci důvodů zvláštního zřetele hodných pro udělení humanitárního
azylu podle §14 zákona o azylu. Krajský soud dodává, že takové uvážení je plně v kompetenci
žalovaného správního orgánu a nelze v tomto směru akceptovat ani dlouhý pobyt žalobce mimo
zemi původu.
Krajský soud však nemohl přehlédnout, že v podkladech, které byly pro hodnocení věci
k dispozici, se nachází i zprávy o možnosti velmi problematického návratu osob majících
arménskou národnost do Ázerbájdžánu již při vpuštění na území tohoto státu, byť takových
případů je zcela minimálně. Správní soud proto nemohl vyslovit závěr, že návrat rodiny žalobce
do Ázerbájdžánu je zcela bezpečný. Je tudíž třeba, aby správní orgán volil další prostředky,
jak zjistit skutečné možnosti bezpečného návratu žalobce, jeho manželky a dcery do země
původu, a to případným prostřednictvím nevládních organizací či zastupitelského úřadu České
republiky v Ázerbájdžánu. Dosud totiž není najisto postaveno, že by minimálně v případě
manželky a dcery žalobce nedošlo v případě návratu k určitým ponižujícím situacím a tím pádem
k naplnění zákonných podmínek ust. §14a odst. 1 a 2 zákona o azylu. Sám žalovaný ve svém
rozhodnutí uvádí, že mezi oběma státy (Arménie a Ázerbájdžán) probíhají již delší dobu politická
jednání, jejichž výsledkem by mělo být ukončení napjaté situace. Zda-li tato situace již nastala
a jaká je konkrétní možnost bezpečného návratu žalobce do země původu, zatím z uvedeného
nevyplývá. Krajský soud má současně za to, že žalobce a jeho manželka společně opouštěli
Ázerbájdžán spíše z preventivních důvodů, kdy ještě jejich obtíže neměly azylově relevantní
intenzitu podle zákona o azylu. Vzhledem k tomu, že po značném časovém odstupu ještě nejsou
poměry v Ázerbájdžánu seriózně uspořádány pro zcela bezpečný návrat, je zapotřebí
vyčerpávajícím způsobem zjistit skutečné okolnosti tohoto návratu ještě vyřčením konečného
rozhodnutí. Ostatně i žalobce argumentoval obavami jeho manželky, že by v případě odjezdu
do země původu již nemusel mít možnost setkat se s rodinou. Z uvedených důvodů krajský soud
zrušil citované rozhodnutí žalovaného správního orgánu ze dne 20. 3. 2012 výrokem II.
rozsudku, a to v rozsahu ust. §14a a §14b zákona o azylu.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podali včasné kasační stížnosti žalobce i žalovaný
správní orgán.
Žalobce ve své kasační stížnosti brojí toliko proti výroku I. rozsudku krajského soudu,
kterým byla zamítnuta jím podaná žaloba v rozsahu neudělení mezinárodní ochrany podle §12 -
§14 zákona o azylu a svou kasační stížnost opírá o důvody uvedené v ust. §103 odst. 1 písm. a),
b) a d) s. ř. s.
Žalovaný ve své kasační stížnosti brojí proti výroku II. rozsudku krajského soudu,
kterým bylo zrušeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky,
ze dne 20. 3. 2012, č. j. OAM-1-645/VL-10-ZA14-R2-2007, v rozsahu výroku o neudělení
mezinárodní ochrany podle §14a a §14b zákona o azylu, a věc vrácena žalovanému k dalšímu
řízení., a svou kasační stížnost opírá o důvody uvedené v ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Žalobce jako stěžovatel se především domnívá, že mu v zemi původu hrozí
pronásledování, a to z důvodu uzavření manželství s ženou, která disponuje arménskou
národností. Jde o smíšené manželství, v jehož důsledku čelil nemalým problémům, které vyústily
až v nucený odchod ze země původu. Závěr krajského soudu, že tento odchod byl spíše
opatřením „preventivního“ charakteru je proto nesprávný a neopírá se o jediný důkaz.
Od samého počátku vždy tvrdil, že důvodem odchodu z vlasti byly problémy spojené
s národností manželky, protože byl i fyzicky napaden právě z důvodu národnosti své ženy.
Přes tyto skutečnosti a především zprávy podporující toto tvrzení se však krajský soud ztotožnil
se závěry správního orgánu.
Krajský soud se v odůvodnění napadeného výroku rozsudku nezabýval jeho námitkou
pronásledování na kumulativním základě, kterou tak vůbec nehodnotil. Pouze konstatoval,
že žalovanému nelze v tomto ohledu ničeho vytknout, to vše na pozadí existence mnoho zpráv
hovořících na podporu jeho tvrzení. Odůvodnění napadeného výroku zcela postrádá úvahy
o tom, zda na jeho straně a straně rodiny mohlo skutečně dojít k takovému jednání, které lze
podřadit pod pojem pronásledování, či nikoliv. Stejně tak nebylo krajským soudem hodnoceno
ani jeho tvrzení ve vztahu k možné diskriminaci, jejíž existenci podpořil přiloženými zprávami.
Z odůvodnění napadeného výroku rozsudku krajského soudu není tedy patrné, jaké skutečnosti
vzal správní soud za prokázané, na základě jakých důkazů (míněno jednotlivých zpráv) dospěl
ke svým závěrům a k jakým důkazům (zprávám) nepřihlédl. V tomto směru je napadený rozsudek
krajského soudu minimálně nepřezkoumatelným.
Krajský soud k jeho námitce neposuzoval a nehodnotil skutečnost, že se nachází
dlouhodobě mimo zemi původu, navíc bez dokladů, to vše směrem k humanitárnímu azylu. I tyto
skutečnosti týkající se osobní situace musí být řádně přezkoumány správním soudem a nikoliv jen
odkázáno na „plnou kompetenci žalovaného“. Jinak by krajský soud osvědčoval libovůli
žalovaného správního orgánu. Postup krajského soudu je proto zcela chybný, především
s ohledem na skutečnost, že nelze s jistotou konstatovat, zda je jeho návrat do země původu
bezpečný.
Žalobce jako stěžovatel proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený
rozsudek krajského soudu ve výroku I., a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný jako stěžovatel se domnívá, že napadený rozsudek krajského soudu je ve výroku
II. zatížen především nezákonností, kterou spatřuje v nerespektování zákona o azylu.
Podle taxativního výčtu v ust. §14 a odst. 2 zákona o azylu je možno udělit doplňkovou ochranu
jen ve vymezených případech vážné újmy, za níž se považuje: „ a) uložení nebo vykonání trestu
smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní
ochranu, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích
mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo
v rozporu s mezinárodními závazky České republiky“. Při aplikaci ust. §14a zákona o azylu nemá
správní orgán žádnou možnost správní úvahy ve směru rozšiřování důvodů zde vymezených.
Doplňkovou ochranu lze tedy udělit jen v případě naplnění taxativně vymezených podmínek
§14a zákona o azylu. Také konstantní judikatura Nejvyššího správního soudu, např. rozsudek
ze dne 28. 4. 2009, č. j. 9 Azs 11/2009 - 99, vykládá zkoumané ustanovení následujícím
způsobem: „Institut doplňkové ochrany totiž zakotvuje ve vnitrostátní právní úpravě zásadu non-refoulement,
která zabezpečuje, že uprchlík nebude ani v případě, není-li mu z různých důvodů udělen azyl, vydán do země,
kde by byl zásadním způsobem objektivně ohrožen na životě, svobodě či tělesné integritě. Smyslem a účelem
doplňkové ochrany je tedy poskytnout subsidiární ochranu a možnost legálního pobytu na území České republiky
těm žadatelům o mezinárodní ochranu, kterým nebyl udělen azyl, ale u nichž by bylo z důvodů taxativně
uvedených v §14a zákona o azylu (vycházejících zejména, avšak nikoli bezvýjimečně, z hledisek humanity
založených na objektivních hrozbách) neúnosné, nepřiměřené či jinak nežádoucí požadovat jejich vycestování.“
Krajský soud v rozporu se zákonem a konstantní judikaturou ale uložil žalovanému zvážit
rozšíření taxativně vymezených důvodů pro udělení doplňkové ochrany. Je tomu tak proto,
že za důvod pro udělení doplňkové ochrany označil hypotetickou, nepodloženou a spekulativní
hrozbu, že by se v případě návratu do vlasti již žalobce nemusel setkat se svou rodinou. Stejného
charakteru jsou pak i názory správního soudu na doplňkovou ochranu z důvodu neseriózně
uspořádaných poměrů pro bezpečný návrat. Doplňková ochrana neslouží jako pojistka
pro případ, kdy se soud snaží zajistit určité osobě legální pobyt za účelem vyřízení dokladů jeho
rodiny, tím spíše pokud se jedná o dokumenty vystavované zemí původu. Správní orgán přitom
z v rozhodnutí citovaných informací o situaci v zemi původu vyloučil, že by žalobci hrozilo
z jakýchkoliv důvodů skutečné nebezpečí vážné újmy vymezené v ust. §14a odst. 2 zákona
o azylu.
Další nezákonnosti se krajský soud dopustil i v tom, že zrušil rozhodnutí správního
orgánu ve vztahu k ust. §14b zákona o azylu, aniž blíže uvedl, jaké důvody ho k tomu vedly. Tím
ovšem také nedostál náležitostem odůvodnění rozsudku podle zákona a požadavkům ustálené
judikatury (např. nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 588/03 a rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 17. 12. 2009, č. j. 6 Azs 64//2009 - 83). Krajský soud především neuvedl,
které úvahy jej k rozhodnutí vedly, jaké konkrétní ustanovení aplikoval na danou situaci, jaké
výkladové metody použil a k jakému výsledku dospěl. Především však chybně zrušil již citované
rozhodnutí správního orgánu ohledně ust. §14b zákona o azylu, i když ani manželka žalobce,
svobodné dítě mladší 18 let, rodič osoby, která je mladší 18 let, ani zletilá osoba odpovídající
za nezletilou dceru bez doprovodu podle §2 odst. 11 zákona o azylu, nejsou v daném případě
osobami požívajícími doplňkové ochrany (§14b odst. 2 zákona o azylu) a udělení doplňkové
ochrany za účelem sloučení rodiny tudíž pojmově nepřichází v úvahu.
Krajský soud také zatížil svůj rozsudek nepřezkoumatelností, spočívající ve vnitřním
rozporu napadeného rozsudku. Při posuzování důvodů azylu podle §12 zákona o azylu dal
správnímu orgánu zcela za pravdu a konstatoval nedůvodnost a účelovost důvodů žalobce
a správné posouzení jeho případu. V případě posuzování doplňkové ochrany podle §14a a §14b
zákona o azylu, ale stejné důvody označil za relevantní a správní rozhodnutí v uvedeném rozsahu
zrušil, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Žalovaný jako stěžovatel proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený
rozsudek krajského soudu ve výroku II., a věc vrátil tomu soudu k dalšímu řízení.
Žalované Ministerstvo vnitra ve vyjádření ke kasační stížnosti popřelo opodstatněnost
mimořádného opravného prostředku žalobce, neboť se domnívá, že jak rozhodnutí správního
orgánu ve věci mezinárodní ochrany ve všech částech výroku, tak i rozsudek krajského soudu
(s výjimkou kasační stížností správního orgánu napadené části) byly vydány v souladu s právními
předpisy. Co se týká neudělení mezinárodní ochrany podle §12, §13 a §14 zákona o azylu zde
správní orgán setrvává na svých závěrech, které řádně podložil a odůvodnil a s nimiž
se bezvýhradně ztotožnil i správní soud. Žalobcem uváděná tvrzení jsou pouze teoretického
charakteru (viz sdělení o neposouzení jeho situace jako pronásledování na kumulativním základě)
a neodpovídají zjištěnému stavu věci. Namítané neudělení humanitárního azylu podle §14 zákona
o azylu bylo také řádně odůvodněno v rámci diskreční pravomoci správního orgánu a krajský
soud se jím v zákonem vymezeném rozsahu zabýval. V doplnění kasační stížnosti žalobce tedy
jen dochází k opakování již řádně vypořádaných námitek. Kasační stížnost žalobce nepřesahuje
vlastní zájmy tohoto stěžovatele, neboť zde neexistuje žádný dopad řešené právní otázky
nad rámec konkrétního případu. Ministerstvo vnitra proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
kasační stížnost žalobce odmítl pro nepřijatelnost, případně zamítl pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud se zabýval nejprve otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelů a je tedy přijatelná (§104a odst. 1 s. ř. s.). Vymezení
institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany se Nejvyšší
správní soud podrobně věnoval v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS., kde dospěl k závěru, že o přijatelnou kasační stížnost
se může jednat mimo jiné tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu
shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti
povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné
intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí
krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto
zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační
stížnosti. O zásadní právní pochybení se přitom v konkrétním případě může jednat především
tehdy, pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní
judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu,
b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
A tak tomu je i v souzené věci, neboť krajský soud v napadeném rozhodnutí zásadně
pochybil a toto jeho pochybení mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení
stěžovatelů (§104a s. ř. s.). Konkrétně se jedná o pochybení krajského soudu
spočívající v nepřezkoumatelnosti jeho rozhodnutí pro nedostatek důvodů ve vztahu k žalobci
[§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pojmově vylučuje
věcný přezkum takového rozhodnutí a proto jen stěží lze uvažovat o jeho přezkumu Nejvyšším
správním soudem jako soudem kasačním (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 10. 4. 2008, č. j. 9 Azs 199/2007 – 38, dostupné na www.nssoud.cz). Ostatně o tom,
že nepřezkoumatelnost je vadou natolik závažnou, svědčí i §109 odst. 4 s. ř. s., které kasačnímu
soudu ukládá povinnost se jí zabývat i tehdy, pokud by ji stěžovatel nenamítal, tedy z úřední
povinnosti. Obdobně krajský soud pochybil, a to nikoliv nevýrazně, ve vztahu k rozhodnutí
žalovaného ze dne 20. 3. 2012, č. j. OAM-1-645/VL-10-ZA14-R2-2007, zrušením výroku
v rozsahu neudělení mezinárodní ochrany podle §14a a §14b zákona o azylu o doplňkové
ochraně jednak v rozporu s hmotným právem a jednak v rozporu se zásadou přezkoumatelnosti
každého rozhodnutí. Nejvyšší správní soud proto ve vazbě na výše uvedené shledal kasační
stížnosti přijatelné.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě obou kasačních stížností napadený
rozsudek krajského soudu v souladu s ust. §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody,
které uplatnili stěžovatelé v podaných kasačních stížnostech, a dospěl k závěru, že napadený
rozsudek krajského soudu je třeba zrušit, a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud předesílá, že i v řízení o kasační stížnosti se řídí dispoziční zásadou.
Tato zásada je vyjádřena v ust. §106 odst. 1 s. ř. s., které ukládá stěžovateli povinnost označit
rozsah napadení soudního rozhodnutí a uvést, z jakých důvodů (skutkových a právních) toto
rozhodnutí napadá a považuje jeho výroky za nezákonné, a v ust. §109 odst. 3 a 4 věta
před středníkem s. ř. s. (mimo důvody obsaženými ve větě za středníkem), podle něhož je
Nejvyšší správní soud zásadně vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti. Takto vymezeným
rámcem (rozsah napadení soudního rozhodnutí a skutkové a právní důvody jeho nezákonnosti) je
Nejvyšší správní soud vázán, nejde-li o vadu, k níž musí přihlížet z úřední povinnosti (§109
odst. 4 věta za středníkem s. ř. s.). I při nejmírnějších požadavcích proto musí být z kasační
stížnosti poznatelné, v kterých částech a po jakých stránkách má být napadené soudní rozhodnutí
přezkoumáno, přičemž Nejvyšší správní soud není povinen, ale ani oprávněn, sám vyhledávat
možné nezákonnosti napadeného rozhodnutí.
Má-li jakékoli rozhodnutí krajského soudu projít testem přezkoumatelnosti, je třeba,
aby se ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. jednalo o rozhodnutí srozumitelné a opřené
o dostatek důvodů. V čem lze spatřovat tyto jednotlivé atributy testu přezkoumatelnosti, však
soudní řád správní nestanoví, a proto je třeba vycházet především z toho, co vytvořila dosavadní
judikatura správních soudů.
„Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze považovat
zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo
rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by
se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek), jejichž výrok je
v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností
nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné.“(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130, publikovaný pod č. 244/2004 Sb. NSS).
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75,
publikovaného pod č. 133/2004 Sb. NSS, „lze za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost obecně
považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu
zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy
nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán.
Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích
nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá
své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti
v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké
důkazy byly v řízení provedeny.“
„Není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché,
mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud,
který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem
konkrétně její nesprávnost spočívá.“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, publikovaný pod č. 689/2005 Sb. NSS).
V této souvislosti je vhodné rovněž odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu
k otázce přezkoumatelnosti a přesvědčivosti rozhodnutí obecných soudů, podle které „z hlediska
stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny) je požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí
orgánů veřejné moci jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí“ (srov. nález Ústavního
soudu ze dne 3. 2. 2000, sp. zn. III. ÚS 103/99, publikovaný jako N 17/17 SbNU 121; či nález
téhož soudu ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. I. ÚS 60/01, publikovaný jako N 127/23 SbNU 227).
Ústavní soud rovněž opakovaně judikoval, že absence řádného odůvodnění v napadeném
rozhodnutí může vést k jeho zrušení Ústavním soudem, neboť nepřezkoumatelné rozhodnutí
nedává dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím
ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (srov. například nález Ústavního soudu
ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, publikovaný jako N 85/8 SbNU 287; či nález téhož
soudu ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. II. ÚS 686/02, publikovaný jako N 155/35 SbNU 147).
To platí zejména tehdy, když se nedostatky odůvodnění týkají možného porušení základního
práva nebo ústavního principu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 10. 2004,
sp. zn. II. ÚS 686/02, publikovaný jako N 155/35 SbNU 147).
Na druhou stranu povinnost správního soudu řádně odůvodnit rozhodnutí nelze chápat
tak, že musí být na každý argument strany podrobně reagováno (srovnej rozsudek Evropského
soudu pro lidská práva ve věci Van de Hurk vs. Nizozemí ze dne 19. 4. 1994, §61; či rozsudek
téhož soudu ve věci Ruiz Torija vs. Španělsko ze dne 9. 12. 1994, §29, oba dostupné
na www.echr.coe.int/echr).
S ohledem na výše předestřenou judikaturu, která se týká nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí krajského soudu pro nesrozumitelnost, je zřejmé, že kasační stížností napadený
rozsudek nesrozumitelností netrpí, neboť lze jednoznačně rozeznat, co je výrok a co odůvodnění,
jak bylo rozhodnuto a o jaké věci, kdo jsou účastníci řízení, kdo byl rozhodnutím zavázán, apod.
Zcela opačná situace je však v případě nepřezkoumatelnosti rozsudku pro nedostatek
důvodů, jak opodstatněně namítá ve své kasační stížnosti žalobce. Je tomu tak proto, že v nyní
projednávané věci trpí rozsudek krajského soudu, odůvodňující zamítavý výrok I., absencí vlastní
úvahy a argumentace krajského soudu ve vztahu k žalobní námitce E. M. o pronásledování na
kumulativním základě. Krajský soud především neuvedl, které vlastní úvahy jej k rozhodnutí
vedly, jaké konkrétní ustanovení aplikoval na danou situaci, jaké výkladové metody použil a
k jakému výsledku v hodnotícím procesu vlastně dospěl. Krajský soud víceméně jen obecně
konstatuje, že žalovaný správní orgán hodnotil všechny rozhodné skutečnosti seriózně v souladu
s existencí mnoha zpráv, a soud proto nemá, co by k těmto závěrům dodal. Žalobce se ale
především domnívá, že mu v zemi původu hrozilo a nadále hrozí pronásledování, a to z důvodu
uzavření manželství s ženou, která je arménské národnosti (jde o smíšené manželství, v jehož
důsledku čelil nemalým problémům, které vyústily až v nucený odchod ze země původu). Od
samého počátku vždy tvrdil, že důvodem odchodu z vlasti byly problémy spojené s národností
manželky, protože byl fyzicky napaden právě z tohoto důvodu. Tyto námitky přitom považoval
žalobce za zcela zásadní. Odůvodnění napadeného výroku však zcela postrádá úvahy krajského
soudu o tom, zda ve vztahu k E. M. docházelo skutečně k takovému jednání, které lze podřadit
pod pojem pronásledování na kumulativním základě, či nikoliv. V této souvislosti je
nepřezkoumatelný i závěr krajského soudu, že odchod žalobce s rodinou byl spíše opatřením
„preventivního“ charakteru, protože se neopírá o žádný zásadní důkaz.
Odůvodnění:
rozsudku krajského soudu ve vztahu k námitce pronásledování ve smyslu
ust. 12 písm. a) a b) zákona o azylu je tedy především založeno toliko na selektivní rekapitulaci
závěrů správního orgánu a na strohém a kusém konstatování krajského soudu o souladu
rozhodnutí správního orgánu s ust. §12 písm. a) a b) zákona o azylu, postrádajícího prakticky
vlastní úvahu krajského soudu o žalobní argumentaci E. M., které tak nemůže vyhovět výše
prezentovaným judikatorním požadavkům kladeným na odůvodnění rozhodnutí krajského soudu.
Uvedené platí obdobně i o žalobní námitce E. M., který v žalobě vytýká žalovanému, že
se dostatečně nevypořádal s možností udělení humanitárního azylu a že především nevzal
v úvahu nepřítomnost tohoto žalobce v zemi původu po dobu 21 let. Strohé a kusé konstatování
krajského soudu, že žalovaný měl „dostatečné podklady pro závěr o existenci či neexistenci důvodu zvláštního
zřetele hodného ve smyslu ust. §14, že namítané naplnění humanitárních podmínek proto, že žalobce již dlouhá
léta pobývá mimo zem původu soud akceptovat nemůže, a že takové uvážení je plně v kompetenci žalovaného
správního orgánu“ rovněž nesvědčí o argumentaci, jež je v souladu s formálními požadavky
kladenými na odůvodnění rozsudku.
Podle Nejvyššího správního soudu vyžaduje řádné vypořádání se s uvedenými námitkami
pečlivější a komplexnější přístup ze strany krajského soudu, než jaký je obsažen v nyní
posuzovaném rozsudku.
Nejvyšší správní soud musí přisvědčit výtce kasační stížnosti žalovaného správního
orgánu, že napadený rozsudek krajského soudu je ve výroku II., kterým bylo zrušeno
rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 20. 3. 2012,
č. j. OAM-1-645/VL-10-ZA14-R2-2007, v rozsahu výroku o neudělení mezinárodní ochrany
podle §14a zákona o azylu, a věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení, vydán v rozporu
se zákonem.
Institut doplňkové ochrany obecně zakotvuje ve vnitrostátní právní úpravě zásadu
non-refoulement, která zabezpečuje, že uprchlík nebude ani v případě, není-li mu z různých
důvodů udělen azyl, vydán do země, kde by byl zásadním způsobem objektivně ohrožen
na životě, svobodě či tělesné integritě. Smyslem a účelem doplňkové ochrany je tedy poskytnout
subsidiární ochranu a možnost legálního pobytu na území České republiky těm žadatelům
o mezinárodní ochranu, kterým nebyl udělen azyl, ale u nichž by bylo z důvodů taxativně
uvedených v §14a zákona o azylu (vycházejících zejména, avšak nikoli bezvýjimečně, z hledisek
humanity založených na objektivních hrozbách) neúnosné, nepřiměřené či jinak nežádoucí
požadovat jejich vycestování. Aplikace institutu doplňkové ochrany se vztahuje k objektivním
hrozbám po případném návratu žadatele do země původu, tedy k částečně jiným skutečnostem
nastávajícím v odlišném čase než v případě aplikace institutu azylu (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 4. 2009, č. j. 9 Azs 11/2009 - 99, dostupný na www.nssoud.cz).
Podle taxativního výčtu v ust. §14 a odst. 2 zákona o azylu je možno udělit doplňkovou
ochranu jen ve vymezených případech vážné újmy, za níž se považuje: a) uložení nebo vykonání
trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní
ochranu, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích
mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo
v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.
Z uvedeného tedy vyplývá, že při aplikaci ust. §14 a zákona o azylu nemá správní orgán
žádnou možnost správní úvahy ve směru rozšiřování důvodů zde vymezených a že doplňkovou
ochranu lze udělit jen v případě naplnění taxativně vymezených podmínek §14a zákona o azylu.
V rozporu s uvedeným ustanovením §14a zákona o azylu však krajský soud zrušujícím
výrokem II. napadeného rozsudku a vrácením věci k dalšímu řízení uložil žalovanému správnímu
orgánu de facto zvážit rozšíření taxativně vymezených důvodů pro udělení doplňkové ochrany.
Je tomu tak proto, že za důvod pro udělení doplňkové ochrany označil krajský soud zcela
hypotetickou, nepodloženou a spekulativní argumentaci žalobce, že by se v případě návratu
do vlasti již nemusel setkat se svou rodinou. Stejného charakteru je pak i názor správního soudu
na udělení doplňkové ochrany z důvodu neseriózně uspořádaných poměrů pro bezpečný návrat.
Obdobné jsou i úvahy krajského soudu, že návrat osob s arménskou národností do Ázerbájdžánu
by mohl být velmi problematický již při vpuštění a ne zcela bezpečný, že není na pevno
postaveno, zda by minimálně v případě manželky či dcery žalobce nedošlo v případě návratu
k určitým ponižujícím situacím a tím pádem k naplnění podmínek ust. §14a odst. 1 a 2 zákona
o azylu. Správní orgán přitom z v rozhodnutí ze dne 20. 3. 2012 citovaných informací o situaci
v zemi původu vyloučil, že by žalobci hrozilo z jakýchkoliv důvodů skutečné nebezpečí vážné
újmy vymezené v ust. §14a odst. 2 zákona o azylu. Krajský soud proto postupoval v rozporu
se zákonem, když nerespektoval zákonný příkaz, že doplňkovou ochranu lze udělit jen v případě
naplnění taxativně vymezených podmínek §14a zákona o azylu a těmito zákonnými podmínkami
se přitom vůbec nezabýval.
V této souvislosti je třeba dodat, že žalobce v doplnění odůvodnění žaloby
ze dne 31. 7. 2012 navrhoval krajskému soudu provedení důkazu řadou zpráv z let 2008 až 2012
(Radio Svobodná Evropa, BBC, SME a ECRI), jimiž chtěl prokázat, že by v případě návratu
do země původu se svou manželkou byl pronásledován z důvodu její národnosti. Krajský soud
sice při jednání dne 14. 1. 2013 provedl patrně důkaz přečtením podstatného obsahu těchto zpráv
v českém překladu (soud v protokolu uvedl, že v hlavním obsahu konstatuje žalobcem
předložené zprávy přeložené z anglického jazyka do češtiny), ale dále již není z ničeho patrno, jak
s tímto důkazem naložil. Žalobce ve své kasační stížnosti proto právem vytýká, že napadený
rozsudek krajského soudu je v tomto směru minimálně nepřezkoumatelný, neboť správním
soudem nebylo ani hodnoceno jeho tvrzení ve vztahu k možné „diskriminaci“, jejíž existenci
podpořil přiloženými zprávami; z odůvodnění napadeného výroku rozsudku krajského soudu
není ani patrné, jaké skutečnosti vzal správní soud za prokázané, na základě jakých důkazů
(míněno jednotlivých zpráv) dospěl krajský soud ke svým závěrům a k jakým důkazům (zprávám)
nepřihlédl).
Nejvyšší správní soud musí přisvědčit též výtce kasační stížnosti žalovaného správního
orgánu v tom, že napadený rozsudek krajského soudu je ve výroku II., kterým bylo
zrušeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 20. 3. 2012,
č. j. OAM-1-645/VL-10-ZA14-R2-2007, i v rozsahu výroku o neudělení mezinárodní ochrany
podle 14b zákona o azylu, a věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení, také vydán v rozporu
se zákonem.
Je tomu tak především proto, že krajský soud zrušil rozhodnutí správního orgánu
ve vztahu k ust. §14b zákona o azylu, aniž uvedl jediný důvod, který by ho k tomu vedl. Krajský
soud tak především neuvedl, které úvahy jej k takovému rozhodnutí vedly, jaké konkrétní
ustanovení aplikoval na danou situaci, jaké výkladové metody použil a k jakému výsledku
při hodnocení důkazů dospěl. Zejména však správní soud nezkoumal, zda jsou v dané věci vůbec
splněny základní zákonné podmínky obsažené v ust. §14b odst. 1, 2 zákona o azylu, resp. zda
udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny přichází v úvahu. Tím ovšem krajský soud
nejen nedostál náležitostem odůvodnění rozsudku podle zákona a požadavků ustálené judikatury,
ale jeho rozsudek je v důsledku této vady řízení v uvedeném rozsahu zcela nepřezkoumatelný.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů došel k závěru, že kasační stížnosti
stěžovatelů proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 1. 2013,
č. j. 29 Az 10/2012 – 98, jsou opodstatněné, a proto napadený rozsudek podle ust. §110
odst. 1 věty první před středníkem s. ř. s. zrušil, a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
V tomto řízení bude na krajském soudu, aby se přezkoumatelným způsobem
(odpovídajícím požadavku řádného a vyčerpávajícího odůvodnění) vypořádal s jednotlivými
žalobními námitkami a s vadami vyplývajícími z pochybení popsaných v tomto rozsudku,
neboť tyto vykazují takovou intenzitu, která by mohla mít vliv na samotné hmotněprávní
postavení účastníků řízení. Teprve poté vydá rozhodnutí, které bude nejen přezkoumatelné,
ale bude také odpovídat zákonu.
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, je tento soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 4 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud ve věci rozhodl v souladu s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje kasační soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, neboť neshledal důvody
pro jeho nařízení.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. července 2013
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu