ECLI:CZ:NSS:2009:7.AZS.68.2009:62
sp. zn. 7 Azs 68/2009 - 62
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Karla Šimky, JUDr. Jana Passera
a JUDr. Milady Tomkové v právní věci žalobkyně: N. M., zastoupena JUDr. Jaroslavem
Trunečkem, advokátem se sídlem Pleskotova 1698, Dobříš, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2009, č. j. 49 Az 51/2008 - 43
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna advokáta JUDr. Jaroslava Trnečka se u r č u je částkou 2400 Kč. Tato
částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 2. 2009, č. j. 49 Az 51/2008 – 43, zamítl
žalobu podanou žalobkyní (dále jen „stěžovatelka“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále
jen „ministerstvo“) ze dne 1. 7. 2008, č. j. OAM-887/VL-20-LE06-PD1-2006, kterým byla
zamítnuta její žádost o prodloužení doplňkové ochrany a doplňková ochrana udělená podle
ust. §14a zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) nebyla
prodloužena pro existenci důvodu podle ust. §17a odst. 1 písm. a) zákona o azylu. Proti tomuto
rozsudku podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ust. §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem, byl do s. ř. s. zaveden zákonem
č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Ve věcech azylu v nové úpravě institutu
nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je nyní kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem
omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto
důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování
o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému
správního soudnictví. S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických
a právnických osob je vhodné připomenout, že stěžovateli byla soudní procesní ochrana
již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu, a to
v plné jurisdikci.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto
nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu
a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě, že kasační stížnost
se týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího
správního soudu nebo jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost
v judikatuře může vyvstat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační
stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad
určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. V této
souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení
tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního
charakteru, proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti.
Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu, aby uvedl, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním
případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud
předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítala, že krajský soud vycházel z nesprávného
právního posouzení zjištěného skutkového stavu, že se nezabýval dalšími možnostmi postihu
žadatelů o azyl, které naplňují podmínky nelidského či ponižujícího trestu, ačkoliv nejsou spojeny
přímo s výkonem trestu odnětí svobody (např. zákaz vycestování), a že jí i nadále hrozí odsouzení
na základě běloruského trestního zákona nebo administrativní omezení svobody pohybu.
Nejvyšší správní soud k tomu odkazuje na právní názor vyslovený v rozsudku ze dne 21. 5. 2008,
č. j. 2 Azs 48/2007 – 71, že „Při posuzování překážky vycestování ve smyslu §91 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, je třeba zohlednit změnu situace v zemi původu, která nastala
až po rozhodnutí správního orgánu, tehdy, pokud tato změna podle konkrétních skutkových
okolností případu je natolik podstatná a intenzivní, že by mohla představovat „reálné nebezpečí“,
že žadatel bude vystaven mučení či nelidského a ponižujícího zacházení či trestu [čl. 3 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 (č. 209/1992 Sb.)],
anebo pokud by díky této změně bylo „přiměřeně pravděpodobné“, že v případě návratu
do země původu bude čelit pronásledování z důvodů uvedených v čl. 1 Úmluvy o právním
postavení uprchlíků (č. 208/1993 Sb.).“ Dále Nejvyšší správní soud poukazuje na rozsudek
ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006 – 82, v němž uvedl, že „přiměřená pravděpodobnost
nežádoucího důsledku návratu do země původu dána tehdy, bývá-li tento důsledek v případech
obdobných případu žadatele nikoli ojedinělý. Neznamená to, že pravděpodobnost, že nežádoucí
důsledek nastane, musí být nutně vyšší než pravděpodobnost, že nenastane (tzn., že test
„přiměřené pravděpodobnosti“ představuje nižší důkazní standard než v civilních věcech)
[tím méně to znamená, že v případě návratu do země původu musí být nastání nežádoucího
důsledku prakticky jisté (tzn., že test „přiměřené pravděpodobnosti“ představuje a fortiori i nižší
důkazní standard než standard „nade vší pochybnost“ v trestních věcech)], nýbrž to, že
k nežádoucímu důsledku v případech obdobných případu žadatele dochází natolik často, že s ním
ten, komu takový následek hrozí, musí počítat jako se vcelku běžným jevem, a nikoli jako s jevem
toliko výjimečným. (…) „Reálným nebezpečím“ (srov. rovněž §14a odst. 1 zákona o azylu,
jež užívá ve stejném významu slovní spojení „skutečné nebezpečí“) nutno rozumět,
že ve významném procentu případů obdobných situaci stěžovatele dojde k nežádoucímu
následku, takže stěžovatel má dobré důvody se domnívat, že takovýto následek může
s významnou pravděpodobností postihnout i jeho. (…) Test „reálného nebezpečí“ je vůči
stěžovateli přísnější než test „přiměřené pravděpodobnosti“. Ani test „reálného nebezpečí“
ale nedosahuje intenzity trestního standardu „nade vší pochybnost“, ani důkazního standardu
užívaného v zemích common law v civilních věcech („vyšší pravděpodobnost že ano, než že ne“
[balance of probabilities]). Rozdíl mezi testem „reálného nebezpečí“ a testem „přiměřené
pravděpodobnosti“ spočívá v tom, že důkazní standard „reálného nebezpečí“ se blíží důkaznímu
standardu užívanému v zemích common law v civilních věcech daleko více než důkazní standard
„přiměřené pravděpodobnosti“.
V daném případě je třeba zdůraznit, že ministerstvo mělo k dispozici dostatek aktuálních
informací o situaci v Běloruské republice, např. zprávu Ministerstva vnitra o Bělorusku
vyhotovená k 28. 4. 2008, z nichž vyplývá, že nejsou známy případy, že by osoby neúspěšně
žádající o azyl byly nějakým způsobem postihovány, pokud se nejedná o osobu, která by byla
z nějakého důvodu pro režim „zajímavá“. Stěžovatelka přitom neuvedla žádné skutečnosti,
ze kterých by bylo možné dovodit, že právě ona jako neúspěšná žadatelka o azyl by mohla
být v Bělorusku stíhána či uvězněna. Nelze tedy konstatovat, že je přiměřeně pravděpodobné,
že by byla po návratu do země původu uvězněna, ani že by u ní bylo dáno reálné nebezpečí
nelidského a ponižujícího zacházení v důsledku uvěznění či jiného administrativního opatření.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na stížní námitku uplatněnou v kasační stížnosti. Také Nejvyšší správní
soud neshledal žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto
okolností kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud proto shledal kasační stížnost stěžovatelky nepřijatelnou a z tohoto
důvodu ji odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 věta první za použití §120
s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh
odmítnut.
Stěžovatelce byl pro řízení o kasační stížnosti soudem ustanoven zástupcem advokát
a podle ust. §35 odst. 8 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu advokáta včetně hotových výdajů
stát. Podle ust. §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, náleží
advokátovi odměna za jeden úkon právní služby (písemné podání soudu ve věci) 2100 Kč (§11
odst. 1 písm. d) citované vyhlášky) a náhrada hotových výdajů 300 Kč (§13 odst. 3 citované
vyhlášky), celkem tedy 2400 Kč. Zástupce stěžovatelky dále požadoval odměnu za ustanovení,
přípravu a převzetí věci. Podle ust. §11 odst. 1 písm. a) citované vyhlášky náleží odměna
za převzetí a přípravu zastoupení, je-li právní služba poskytována na základě smlouvy, zatímco
je-li klientovi zástupce ustanoven, jak tomu bylo v daném případě, náleží podle ust. §11 odst. 1
písm. b) citované vyhlášky odměna jen tehdy, byla-li uskutečněna první porada s klientem. Není-li
tomu tak, není úkonem právní služby pouhé převzetí usnesení soudu o ustanovení zástupcem.
Ostatně i Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 7. 6. 2002, č. j. 6 A 722/2000 - 35, publikované
pod č. 1024/2002 Soudní judikatury, vyslovil, že „advokátovi, ustanovenému účastníku řízení
soudem, náleží mimosmluvní odměna podle §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb.
(advokátní tarif) pouze tehdy, pokud po doručení usnesení soudu o ustanovení zástupcem
se uskutečnila první porada s klientem“. V daném případě není z obsahu spisu zřejmé, že by se
porada s klientkou uskutečnila.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. října 2009
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu