ECLI:CZ:NSS:2019:7.AZS.71.2019:27
sp. zn. 7 Azs 71/2019 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: O. S., zastoupen
Mgr. Kateřinou Lukáčovou, advokátkou se sídlem Reální 172/2, Ostrava, proti žalovanému:
Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 1. 2019,
č. j. 19 A 50/2018 - 17,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje,
odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále též „správní orgán
I. stupně“), ze dne 7. 3. 2018, č. j. KRPS-151990-59/ČJ-2016-010022, bylo žalobci dle §119
odst. 1 písm. b) bod 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o pobytu cizinců“)
uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území
členských států Evropské unie, v délce 6 měsíců.
[2] Žalobce napadl prvostupňové rozhodnutí odvoláním. Rozhodnutím žalovaného ze dne
19. 11. 2018, č. j. CPR-11719-2/ČJ-2018-930310-V243, bylo odvolání zamítnuto a prvostupňové
rozhodnutí potvrzeno.
II.
[3] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Ostravě. Krajský
soud žalobu shora označeným rozsudkem zamítl. Podle krajského soudu byly splněny podmínky
pro vydání rozhodnutí o vyhoštění dle §119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců.
V řízení byl náležitě zjištěn skutečný stav věci, přičemž nedošlo k žádným vadám v řízení. I podle
soudu poskytuje správní spis jednoznačnou oporu pro závěr, že žalobce byl na území České
republiky zaměstnán bez povolení k zaměstnání. Soud neshledal důvodnou ani žalobní námitku
žalobce, že Policie České republiky nemá oprávnění kontrolovat cizince, zda mají pracovní
povolení. Krajský soud proto žalobu jako nedůvodnou podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“) zamítl.
III.
[4] Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“)
v zákonné lhůtě kasační stížnost. Podle stěžovatele správní orgány a krajský soud porušily §2
odst. 1 a 4, §3 a §50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů
(dále též „správní řád“). Nebylo doloženo, že stěžovatel obdržel za práci odměnu. Krajský soud
pak nadto nevypořádal všechny uplatněné námitky a nezjistil všechny okolnosti důležité
pro ochranu veřejného zájmu. Požádal i o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Navrhl
zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
IV.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na shromážděný spisový materiál.
V.
[6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Stěžovatel v kasační stížnosti poukazoval i na nepřezkoumatelnost rozsudku krajského
soudu.
[9] Podle ustálené judikatury platí, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj
být patrné, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný, jak uvážil o pro věc zásadních
a podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných
skutečností, proč považuje právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů
považuje pro věc zásadní argumentaci účastníků řízení za lichou (viz nálezy Ústavního soudu
ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, a ze dne
11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz, nebo rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, č. 244/2004 Sb. NSS,
ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62,
a ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 - 75, všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).
[10] Těmto požadavkům napadený rozsudek dostál. Z rozsudku je patrné, z jakého skutkového
stavu krajský soud vycházel, jak zohlednil podstatné skutkové okolnosti a jak na skutkový stav
aplikoval rozhodnou právní úpravu. Nesouhlas stěžovatele s odůvodněním a závěry napadeného
rozsudku nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/2013 - 30, ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010 - 163 atd.).
Se stěžovatelem nelze souhlasit ani v tom, že by se krajský soud opomněl zabývat uplatněnými
žalobními námitkami. Zabýval se povahou vykonávané práce, resp. otázkou, zda byl stěžovatel
odměňován (podrobněji viz dále).
[11] Stěžovatel dále namítal, že v řízení před správními orgány a krajským soudem došlo
k porušení §2 odst. 1 a 4, §3 a §50 odst. 3 správního řádu.
[12] Podle §2 odst. 1 a 4 správní orgán postupuje v souladu se zákony a ostatními právními
předpisy, jakož i mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu, přičemž dbá na to,
aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného
případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů
nevznikaly nedůvodné rozdíly. Podle §3 správního řádu platí, že nevyplývá-li ze zákona něco
jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými
v §2 téhož zákona. Účelem daného ustanovení je zajistit, aby správní rozhodnutí vycházelo
ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu věci. Podle §50 odst. 3 správního řádu je pak správní
orgán povinen zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu. V řízení, v němž
má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny
rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena.
V případě, že správní orgán ukládá povinnost, je tedy nad rámec obecného pravidla o zjišťování
skutkového stavu věci povinen zjišťovat i skutečnosti ve prospěch účastníka řízení. Toto řízení je
tedy ovládáno zásadou vyšetřovací a zásadou objektivního a nestranného přístupu. Správní orgán
v tomto typu řízení nese odpovědnost za řádné soustředění podkladů pro rozhodnutí a případně
i odpovědnost za nesplnění této povinnosti (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 31. 7. 2007, č. j. 4 Azs 44/2007 - 124, ze dne 27. 12. 2011, č. j. 7 As 82/2011 - 81,
ze dne 24. 6. 2013, č. j. 5 As 160/2012 - 44, ze dne 7. 4. 2011, č. j. 5 As 7/2011 - 48,
publ. pod. č. 2412/2011 Sb. NSS, ze dne 30. 12. 2010, č. j. 4 Ads 44/2010 - 132,
ze dne 19. 6. 2014, č. j. 2 As 52/2013 - 69, ze dne 19. 6. 2014, č. j. 2 As 52/2013 - 69 atp.).
[13] Podle názoru Nejvyššího správního soudu správní orgány v dané věci výše uvedeným
povinnostem dostály. Bylo jednoznačně prokázáno splnění podmínek uvedených v §119 odst. 1
písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců. Ostatně stěžovatel v tomto ohledu uplatňuje povětšinou
pouze obecné námitky. Řízení o kasační stížnosti je však ovládáno zásadou dispoziční; kasační
soud je vázán, vyjma případů taxativně uvedených v §109 odst. 4 větě za středníkem s. ř. s.,
uplatněnými důvody kasační stížnosti (§109 odst. 4 věta před středníkem s. ř. s.). Proto obsah
a kvalita kasační stížnosti v podstatě předurčují obsah a kvalitu rozhodnutí soudu. Je-li tedy
kasační stížnost kuse zdůvodněna, je tak předurčen nejen rozsah přezkumné činnosti soudu,
ale i obsah rozsudku soudu. Kasační soud není oprávněn domýšlet argumenty za stěžovatele.
Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by roli advokáta.
V řízení o kasační stížnosti je to stěžovatel, který vymezuje hranice soudního přezkumu. K tomu
srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Afs 57/2011 - 95, ze dne
22. 4. 2014, č. j. 2 Ads 21/2014 - 20, ze dne 27. 10. 2010, č. j. 8 As 22/2009 - 99, ze dne
18. 6. 2008, č. j. 7 Afs 39/2007 - 46, ze dne 17. 12. 2008, č. j. 7 As 17/2008 - 60, jakož i usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78. Právě
uvedené platí i pro další obecné námitky stěžovatele.
[14] Se stěžovatelem pak nelze souhlasit v tom, že by se §2, §3 a §50 správního řádu vztahoval
i na správní soudy. Jak vyplývá z §1 a násl. správního řádu, tento zákon upravuje postup orgánů
moci výkonné, orgánů územních samosprávných celků) a jiných orgánů, právnických a fyzických
osob, pokud vykonávají působnost v oblasti veřejné správy (pro které správní řád zavádí zkratku
„správní orgán“). Krajský soud však nevystupoval v daném řízení v pozici správního orgánu.
Vystupoval jako orgán moci soudní, na kterého dopadají povinnosti uvedené zejména v soudním
řádu správním (s. ř. s.).
[15] Krajský soud přitom postupoval v souladu s uvedeným zákonem (s. ř. s.). Na podkladě
žalobní argumentace důkladně přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí. Důkladně vypořádal
i námitku stěžovatele poukazující na to, že stěžovatel nebyl za práci odměňován. Mj. uvedl,
že žalobci (stěžovateli) nelze přisvědčit, že vykonával přátelskou výpomoc, za kterou nebyl
odměňován. Ze spisu vyplývá, že práci vykonával na stavbě rodinného domu v Kamenici
pro společnost INCOM PLUS s. r. o., pod její kontrolou, přičemž byl za provedenou práci
odměňován (obdržel 5 000 Kč a dále mu bylo hrazeno ubytování a stravování). Stěžovatel přitom
uvedené závěry krajského soudu nezpochybňuje. Nejvyšší správní soud dodává, že ve správním
spisu je založen jak protokol o výpovědi stěžovatele, tak i oso by, která mu práci zařídila
a na stavbě jej i úkolovala (Artem Hubetskyy, majitel a jednatel společnosti INCOM PLUS
s. r. o.), ze kterých vyplývá, že stěžovatel předmětné práce nevykonával bezúplatně. Podrobněji
odkazuje soud na rozsudek krajského soudu, resp. rozhodnutí správních orgánů, které se tím
dostatečně zabývaly. Pokud pak stěžovatel namítal, že České republice nevznikla jeho jednáním
žádná újma, konstatuje soud, že zákon neumožňuje vydat rozhodnutí o vyhoštění pouze
za situace, že vznikla České republice újma.
[16] Nejvyšší správní soud dodává, že stěžovatel byl vyhoštěn podle §119 odst. 1 písm. b)
bod 3 zákona o pobytu cizinců, podle něhož policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění
cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup
na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních
států až na 5 let, je-li cizinec na území zaměstnán bez oprávnění k pobytu anebo povolení
k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání. Výkon závislé práce
cizincem, který není občanem členského státu Evropské unie, na území České republiky je přitom
možný na základě platné zaměstnanecké karty, karty vnitropodnikově převedeného zaměstnance,
modré karty nebo povolení k zaměstnání (§89 odst. 1 a 2 zák ona o zaměstnanosti). Výjimku
z tohoto pravidla představuje §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, jehož smyslem je umožnit
podnikatelským subjektům usazeným v některém členském státě Evropské unie, aby mohly
na území České republiky naplňovat princip volného pohybu služeb (přeshraniční poskytování
služeb), byť k poskytování služeb zaměstnávají občany států, které nejsou členy Evropské unie.
V rámci citovaného ustanovení zákona o zaměstnanosti je poté zákonodárcem učiněn výslovný
odkaz na primární právo Evropské unie (čl. 49 a násl. Smlouvy o založení Evropského
společenství), které je založeno na respektování a ochraně čtyř základních svobod,
a to volného pohybu zboží, služeb, osob a kapitálu. Podpůrně viz judikaturu Nejvyššího
správního soudu (rozsudky ze dne 31. 1. 2018, č. j. 2 Azs 289/2017 - 31, ze dne 31. 5. 2018,
č. j. 4 Azs 134/2018 - 18, ze dne 21. 11. 2018, č. j. 6 Azs 266/2018 - 14, a ze dne 13. 12. 2018,
č. j. 2 Azs 243/2018 - 17 atp.).
[17] Na základě všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[18] Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval o návrhu stěžovatele na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti, protože o tomto mimořádném opravném prostředku bylo
rozhodnuto bez zbytečného prodlení po nezbytném poučení účastníků řízení a učinění dalších
nezbytných úkonů nutných pro rozhodnutí.
[19] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému pak v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné
náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2019
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu