ECLI:CZ:NSS:2015:7.AZS.92.2015:27
sp. zn. 7 Azs 92/2015 - 27
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobkyně: A. B. A.,
zastoupena JUDr. Marošem Matiaško, LL.M., advokátem se sídlem Rumunská 28, Praha 2,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 3. 2015,
č. j. 29 Az 17/2014 - 46,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobkyně – advokátovi JUDr. Maroši Matiaškovi, LL.M. –
se u r č u je na odměně za zastupování a na náhradě hotových výdajů částka
3.400 Kč, která mu bude zaplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů
od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové (dále také „krajský soud“) napadeným rozsudkem
ze dne 30. 3. 2015, č. j. 29 Az 17/2014 - 46, ve výroku I. zamítl žalobu podanou žalobkyní A. B.
A. (dále jen „stěžovatelka“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační
politiky, ze dne 25. 3. 2014, č. j. OAM-319/ZA-ZA06-P07-2011, o neudělení mezinárodní
ochrany stěžovatelce, a ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků
nemá na jejich náhradu právo.
Nejvyšší správní soud po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se ve smyslu
ust. §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden zákonem č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Ve věcech azylu v nové úpravě
institutu nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je nyní kasační stížnost mimořádným opravným
prostředkem omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Z těchto důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže
rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující
funkci v systému správního soudnictví. S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv
fyzických a právnických osob je vhodné připomenout, že stěžovatelce byla soudní procesní
ochrana již jednou poskytnuta individuálním projednáním její věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti) je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah
vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky
nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v následujících typových
případech: 1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. 2) Kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat
na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu. 3) Kasační stížnost bude
přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud
ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní
otázky, řešené dosud správními soudy jednotně. 4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti
bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) Krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení
tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního
charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je proto třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého
z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů,
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.) apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem
uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.). Pokud tedy kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní
přípustnosti, pak je způsobem výše naznačeným zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele,
tedy její přijatelnost. Jinými slovy, přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní
soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci
znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem by byl nepochybně stejný závěr. Je-li kasační stížnost
přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost.
Nejvyšší správní soud v projednávané věci konstatuje, že stěžovatelka opírá podle kasační
stížnosti své námitky o důvody uvedené v ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Stěžovatelka především namítá, že se krajský soud nezabýval některými jejími námitkami
a jeho rozsudek trpí nepřezkoumatelností. Názor krajského soudu ohledně přesídlení v rámci
země je nesprávný a krajský soud se měl námitkou pronásledování z náboženských důvodů
zabývat důkladněji. Tuto skutečnost při podání žádosti explicitně neuvedla zejména z důvodu
jazykové bariéry a neznalosti právních předpisů a procesního postupu azylového řízení.
Z judikatury (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2011, č. j. 5 Azs 3/2011 – 131,
všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz)
vyplývá, že soud je povinen přihlédnout i ke skutečnostem, které nastaly či vyšly najevo
až po právní moci rozhodnutí správního orgánu, pokud by mohly být relevantní pro udělení
doplňkové ochrany. K tvrzeným rozporům ve výpovědích měl správní orgán uskutečnit nový
pohovor. V případě pohovorů vedených v angličtině totiž mohlo snadno dojít k nedorozumění
a chybným překladům. Správní orgán se tak dopustil vady řízení. Na podporu svých tvrzení
stěžovatelka odkázala na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2010,
č. j. 9 Azs 16/2010 - 229, a ze dne 17. 10. 2012, č. j. 1 Azs 15/2012 - 49. Krajský soud
se nezabýval jejím tvrzením, že v oblasti, ze které pochází, dochází velmi často k únosům, které
jsou směřovány proti osobám křesťanského vyznání. Soud schvaluje tzv. vnitřní uprchlictví, což
je institut, který problém pronásledovaných osob nejenže neřeší, nýbrž jen prohlubuje jejich
obtíže. Bezpečnostní situace v Nigérii je dlouhodobě neutěšená. Téměř na denním pořádku jsou
nábožensky motivované vraždy, mučení či bombové útoky, jež má na svědomí především
radikální islamistická teroristická sekta Boko Haram, která usiluje o vytvoření muslimského státu,
založeného na striktním výkladu práva šaría. Vnitřní přesídlení není možné, neboť nábožensky
motivované násilí se rozšířilo ze severních oblastí i do zbytku země. Strach z únosů odrazuje
cizince i občany Nigérie od cestování do jihozápadní a jihovýchodní části Nigérie. To potvrzuje
i varování Ministerstva zahraničních věcí České republiky. Další problémy se týkají porušování
základních práv a svobod bezpečnostními silami, které se uchylují k nadměrnému užití síly
intenzity až krutého, nelidského a ponižujícího zacházení, přičemž tyto excesy nejsou náležitě
prošetřovány ani trestány. Dochází k zasahování moci výkonné do moci soudní, omezování
svobody projevu, tisku, shromažďování, pohybu a náboženského vyznání. Standard ochrany
lidských práv je v Nigérii velice nízký. Správní orgán ani soud nevzaly tyto skutečnosti dostatečně
na zřetel. Pokud nedojde k udělení azylu, splňuje stěžovatelka podmínky pro udělení doplňkové
ochrany. Hrozí ji vážné ohrožení života z důvodu svévolného násilí v situacích vnitřního
či mezinárodního ozbrojeného konfliktu. Správní orgán i soud jsou povinny vždy přihlédnout
k aktuální situaci v zemi původu, což neučinily. Na podporu tohoto názoru stěžovatelka odkázala
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2013, č. j. 6 Azs 15/2013 - 37, a dále
rozhodnutí švédského Odvolacího soudu pro migraci ze dne 6. 10. 2009, sp. zn. UM8628-08.
Rozhodnutím o neudělení mezinárodní ochrany dále dochází k porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (publikována pod č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“), neboť
je stěžovatelce odepíráno právo na rodinný život na území České republiky, kde má jediné
rodinné vazby. Její manžel a jeho příbuzní představují jedinou opravdovou rodinu. Její manželství
nebylo uzavřeno pouze formálně, se svým manželem po příjezdu do České republiky žila.
To, že s ním nežila v době konání dalšího pohovoru, není dostatečný důvod pro závěr
o účelovosti manželství. Má zájem na tom, aby trvalo a plnilo svůj účel. Z uvedených důvodů
navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Co se týče tvrzené nepřezkoumatelnosti, respektive tvrzení o tom, že se krajský soud
nezabýval všemi námitkami, ta je namítána pouze v obecné rovině. Nejvyšší správní soud proto
může taktéž pouze v obecné rovině konstatovat, že žádné takové pochybení krajského soudu
neshledal. Krajský soud se všemi námitkami zabýval a své závěry řádně zdůvodnil. Konkrétněji
stěžovatelka uvádí pouze to, že krajský soud nereagoval na její tvrzení o únosech v Nigérii.
Z rozsudku je nicméně zřejmé, že se krajský soud zabýval také kriminalitou v zemi původu, která
byla popsána v podkladech, z nichž čerpal také žalovaný. Krajský soud nebyl povinen výslovně
reagovat na tvrzení o únosech za situace, kdy z jeho závěrů bylo patrné, že tuto kriminalitu
(jako celek) nelze hodnotit jako důvod pro udělení mezinárodní ochrany či doplňkové ochrany.
Z hlediska splnění náležitostí rozhodnutí není povinností soudu se v odůvodnění speciálně
vyjadřovat ke všem jednotlivým dílčím skutečnostem, pokud stanovisko k nim jednoznačně
a logicky vyplývá ze soudem učiněných závěrů (srov. např. nález Ústavního soudu
ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 67/04, dostupný na http://nalus.usoud.cz, rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 - 130, či rozsudek
Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 4. 1994 ve věci Van de Hurk v. The Netherlands,
stížnost č. 16034/90, dostupný na http://hudoc.echr.coe.int/).
Stěžovatelce nelze přisvědčit ani v tom, že by žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav.
Ačkoliv stěžovatelka ke svému možnému pronásledování z náboženských důvodů ve správním
řízení neuvedla nic, žalovaný se řádně zabýval z úřední povinnosti tím, zda jí v případě návratu
do vlasti nehrozí vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí
v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu. Vycházel přitom z informací
organizací Human Rights Watch, Amnesty International, Freedom House, Ministerstva vnitra
Velké Británie a Ministerstva zahraničních věcí České republiky. Tyto podklady rozhodně nelze
považovat za nedostatečné. Ačkoliv stěžovatelka tvrdí, že na základě těchto podkladů nezjistil
žalovaný aktuální skutkový stav, fakticky aktuální situaci nepopisuje nijak významně odlišně
od skutkového stavu zjištěného žalovaným. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem
stěžovatelky, že musí být přihlíženo k aktuálnímu vývoji (viz například stěžovatelkou zmiňovaný
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2013, č. j. 6 Azs 15/2013 - 37).
Ani stěžovatelka ovšem netvrdí skutečnosti, které by zpochybňovaly aktuálnost zjištění ze strany
žalovaného.
Žalovaný ve svém rozhodnutí konstatoval, že na území Nigérie dochází k řadě
kriminálních činů. Tvrzení stěžovatelky o četných únosech proto nijak nezpochybňuje zjištěný
skutkový stav. V jeho hodnocení se přitom Nejvyšší správní soud ztotožňuje se žalovaným
i krajským soudem. Zjištěné skutečnosti nevedou k závěru, že by se Nigérie nacházela
ve válečném stavu nebo že by na celém jejím území probíhal vnitřní ozbrojený konflikt.
Z podkladů naopak vyplývá snaha nigerijské armády bojovat proti sektě Boko Haram usilující
o islamizaci země a její činnost potlačovat. Azylové řízení a udělení mezinárodní ochrany není
univerzálním nástrojem pro poskytnutí ochrany před bezprávím (viz např. usnesení Ústavního
soudu ze dne 15. 3. 2004, sp. zn. IV. ÚS 12/04, dostupné na http://nalus.usoud.cz); důvody
pro poskytnutí mezinárodní ochrany jsou zákonem vymezeny poměrně úzce. Ani vyšší
kriminalita ani nižší úroveň ochrany lidských práv v Nigérii (oproti České republice) proto nejsou
důvodem pro udělení mezinárodní ochrany či doplňkové ochrany.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se žalovaným a krajským soudem také v tom,
že stěžovatelce nic nebrání v návratu do vlasti, konkrétně do oblastí, v nichž neprobíhají četné
lokální a regionální konflikty vyvolávané skupinou Boko Haram. Jakkoliv je pochopitelné,
že vnitřní přesídlení nemusí být pro stěžovatelku zcela komfortní řešení, jedná-li se o reálnou
variantu, není dán důvod pro udělení mezinárodní ochrany ani doplňkové ochrany (podrobněji
viz například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2011,
č. j. 6 Azs 22/2011 - 108, nebo ze dne 24. 1. 2007, č. j. 4 Azs 99/2007 - 93, č. 1551/2008
Sb.NSS). Z podkladů opatřených žalovaným je přitom patrné, že zjištěné lokální problémy jsou
vnitřním přesídlením řešitelné. Koncept vnitřní ochrany je jen vyjádřením zásady subsidiarity
mezinárodní ochrany. Posuzování možnosti vnitřní ochrany lze přitom plně vztáhnout nejenom
k azylu, ale též k doplňkové ochraně (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 1. 3. 2012, č. j. 2 Azs 29/2011 - 70). Není ani důvod se domnívat, že by se stěžovatelka
v případě návratu do vlasti dostala do odlišného (horšího) postavení, než ostatní obyvatelstvo.
Nutno podotknout, že stěžovatelka veškeré uvedené námitky, jimiž se snaží rozšířit
zjištěný skutkový stav o další skutečnosti, uplatnila až v žalobě (nikoliv v rámci správního řízení).
Stěžovatelka ve správním řízení své důvody k vycestování ani obavy z návratu nespojovala
s bezpečnostní situací v Nigérii, nýbrž výlučně s údajnými problémy s bývalým druhem. Tyto
tvrzené problémy však žalovaný i krajský soud vyhodnotili jako účelové a nevěrohodné, přičemž
stěžovatelka proti těmto závěrům ani nebrojí. Nejvyšší správní soud sice ve svém rozsudku
ze dne 22. 4. 2011, č. j. 5 Azs 3/2011 - 131, možnost uplatnění skutkových novot až v řízení
o žalobě připustil, nicméně pouze ve výjimečných situacích, kdy by mohlo dojít k porušení zásady
„non-refoulement“. Takové prolomení ust. §75 s. ř. s. ovšem není možné, může-li žalobce uplatnit
nové důvody v rámci nové žádosti o mezinárodní ochranu. Stěžovatelka jednak žádnou takovou
překážku nezmínila, jednak jí uváděné novoty ani nesvědčí o změně skutkového stavu takového
charakteru, že by mohlo nepřihlédnutí k tvrzeným novým skutečnostem vést k porušení zásady
„non-refoulement“ v případě jejího návratu do Nigérie.
Co se týče tvrzeného porušení čl. 8 Úmluvy, pojem „rodinný život“ dle tohoto článku
je vždy vykládán s důrazem na fungující (reálný) rodinný život (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. 6. 2014, č. j. 2 As 52/2013 - 69). V případě fingovaného manželství
zpravidla nelze vůbec materiálně o rodinném životu hovořit. Proto zásadně není neudělení
mezinárodní ochrany nepřiměřeným zásahem do takového „rodinného života“. Podrobně
odůvodněné a vnitřně nerozporné úvahy žalovaného o tom, že u stěžovatelky šlo o účelové
manželství, přitom stěžovatelka „vyvrací“ pouhým konstatováním opaku, aniž by pro svá tvrzení
měla oporu ve zjištěném skutkovém stavu. Dílčí skutkové závěry (například o rozporech
týkajících se samotné svatby či o tom, že spolu manželé nežijí) stěžovatelka nijak konkrétně
nevyvrací.
Nelze přisvědčit ani námitkám, že v dané věci měl být proveden nový pohovor, neboť
rozpory ve výpovědích stěžovatelky pramenily z použití anglického jazyka při výpovědi
a z neznalosti právní úpravy a procesních postupů. V dané věci se totiž jednalo o rozpory
takového charakteru, že bylo zcela vyloučeno, že by mohly být odstraněny novým pohovorem.
Stěžovatelka například v žádosti o mezinárodní ochranu nejprve tvrdila, že má v Nigérii dvě děti
[syn N. a dcera C.]. Poté při své výpovědi uvedla, že má v Nigérii tři děti [dcera L., dcera E. a syn
N.]. Tvrzení stěžovatelky tak nebylo možné hodnotit jinak než jako zcela nevěrohodná. Nemohlo
se jednat o omyl spočívající v použití nesprávných anglických výrazů či vyvolaný neznalostí
právní úpravy. Navíc anglický jazyk si pro pohovor zvolila stěžovatelka dobrovolně a v průběhu
správního řízení nevyvstala žádná pochybnost o tom, že anglicky rozumí.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tedy poskytuje
dostatečnou odpověď na všechny námitky stěžovatelky a krajský soud při svém rozhodování
postupoval ve smyslu této judikatury. Nejvyšší správní soud přitom neshledal ani žádné další
důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností konstatuje,
že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost
stěžovatelky nepřijatelnou, a proto ji odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. §60 odst. 3 věta první s. ř. s. za použití
ust. §120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li
návrh odmítnut.
Stěžovateli byl usnesením krajského soudu ze dne 6. 5. 2014 ustanoven zástupcem
advokát JUDr. Maroš Matiaško, LL.M. Podle ust. §35 odst. 8 s. ř. s. platí v takovém případě
odměnu advokáta včetně hotových výdajů stát. Podle ust. §7 a §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, s přihlédnutím k ust. §11 odst. 1 písm. d) téže
vyhlášky, náleží ustanovenému advokátu odměna za jeden úkon právní služby (sepsání kasační
stížnosti) v částce 3.100 Kč, a podle ust. §13 odst. 3 citované vyhlášky i náhrada hotových výdajů
v částce 300 Kč za jeden úkon právní služby, celkem tedy částka 3.400 Kč. Celková částka bude
zástupci stěžovatelky vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. května 2015
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu