ECLI:CZ:NS:2008:7.TDO.1019.2008.1
sp. zn. 7 Tdo 1019/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. 8. 2008 o dovolání obviněného R. B. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 3. 2008, sp. zn. 3 To 24/2008, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 17/2007 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 7. 1. 2008, sp. zn. 61 T 17/2007, byl obviněný R. B. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák., §219 odst. 1 tr. zák. a trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §219 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák., §40 odst. 1, 2, 4 písm. b) tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři roky, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dohledem, a podle §49 odst. 1 tr. zák., §50 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel na šest let. Výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody.
Podkladem výroku o vině se stalo zjištění, že obviněný R. B. dne 31. 7. 2007 kolem 05,30 hodin na silnici I. třídy mezi obcemi T. a O., okr. Z., jako řidič osobního motorového vozidla zn. Škoda Felicia při jízdě v rychlosti nejméně 95 km/h na přímém přehledném úseku v sebevražedném úmyslu, s úmyslem čelně narazit do protijedoucího automobilu a ve srozumění s tím, že může způsobit smrt posádky protijedoucího vozidla, se svým automobilem náhle přejel do protisměru, kde levou přední částí svého vozidla narazil do levé přední části protijedoucího vozidla zn. Škoda Octavia, které řídil P. Č., přičemž i přes snahu poškozeného zabránit nehodě došlo ke kolizi obou vozidel, při níž poškozený utrpěl vážná zranění specifikovaná ve výroku o vině s dobou pracovní neschopnosti do 6. 11. 2007 a škodu na vozidle ve výši 156 000 Kč.
O odvoláních, která podali státní zástupce v neprospěch obviněného proti výroku o trestu a obviněný proti výroku o vině a trestu, bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 3. 2008, sp. zn. 3 To 24/2008. Z podnětu odvolání státního zástupce byl rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněnému byl uložen podle §219 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák., §40 odst. 2, 4 písm. b) tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody na šest let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dohledem, a podle §49 odst. 1 tr. zák., §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na deset roků. Odvolání obviněného bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto. Jinak zůstal rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně nedotčen.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci. Tento rozsudek napadl v rozsahu zahrnujícím jednak to, že jím byl ponechán beze změny výrok o vině, a jednak výrok o trestu. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V mezích tohoto dovolacího důvodu namítl, že skutek byl nesprávně kvalifikován jako pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák., §219 odst. 1 tr. zák., protože jeho jednání nebylo vedeno úmyslem usmrtit někoho jiného kromě sebe. Zpochybnil také to, že by byl v době činu příčetný a tudíž trestně odpovědný, a poukázal v této souvislosti na svědeckou výpověď svého ošetřujícího psychiatra. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí. Pokusem trestného činu je podle §8 odst. 1 tr. zák. jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Skutek, tak jak ho zjistily oba soudy, evidentně naplňuje znaky pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák., §219 odst. 1 tr. zák., a to i z hlediska subjektivní stránky, která spočívá v úmyslném zavinění pachatele.
Podle §4 písm. a) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem. Jde o tzv. přímý úmysl, který však soudy v posuzovaném případě u obviněného nekonstatovaly, neboť zjistily, že obviněný nechtěl poškozeného usmrtit.
Podle §4 písm. b) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může porušení nebo ohrožení uvedené v §4 písm. a) tr. zák. způsobit, a pro případě, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Jde o tzv. nepřímý úmysl, který soudy u obviněného shledaly ve shodě s tím, co zjistily o jeho vnitřním psychickém vztahu k činu. Podstatné je, že závěr soudů o tzv. nepřímém úmyslu obviněného je plně slučitelný se zjištěním, že obviněný nechtěl poškozeného usmrtit a že chtěl usmrtit sám sebe.
Tím, že obviněný činem sledoval sebevražedný záměr, se subjektivní stránka činu nevyčerpává, byť se obviněný o další následky činu nezajímal, neboť mu byly lhostejné. Lhostejnost obviněného k dalším následkům činu nelze interpretovat jako nedostatek úmyslného zavinění obviněného ve vztahu k bezprostředně hrozícímu usmrcení poškozeného. K tomuto následku nedošlo v podstatě jen v důsledku včasné reakce, při které poškozený projevil mimořádnou pohotovost a osvědčil vlastnosti získané jako voják z povolání. Obviněný si za smrtící mechanismus vůči sobě samému zvolil čelní srážku s protijedoucím automobilem ve vysoké rychlosti za hranicí nejvyšší přípustné rychlosti na daném typu pozemní komunikace. Rozhodl se tedy pro takový mechanismus, do kterého byl nevyhnutelně a obviněným jednostranně vtažen nejméně jeden další člověk, a to řidič protijedoucího vozidla. Pokud obviněný chtěl uvedeným způsobem usmrtit sám sebe, zároveň tím vystavil stejnému nebezpečí i poškozeného jako druhého účastníka zamýšlené srážky. To je zřejmé ze skutečnosti, že šlo o srážku dvou osobních automobilů, tedy typově srovnatelných vozidel, že oba účastníci srážky se nacházeli na místě řidiče a že ke srážce došlo na silnici takového typu a v takovém úseku, kde se dala očekávat i na straně poškozeného jízda na hranici maximální přípustné rychlosti. Z čelní srážky obou vozidel tudíž vyplývala reálná možnost vzniku stejných nebo alespoň srovnatelných následků na obou stranách. Z toho je jasné, že byla-li čelní srážka obou vozidel podle záměru obviněného smrtícím mechanismem ve vztahu k samotnému obviněnému, byla smrtícím mechanismem také ve vztahu k poškozenému, a to jak z hlediska toho, že o tom obviněný věděl, tak z hlediska toho, že s tím byl srozuměn. Hrozící smrtelný následek na straně poškozeného byl neoddělitelným aspektem zvoleného mechanismu sebevraždy obviněného a jako takový byl pro obviněného snadno předvídatelný. Lhostejnost obviněného k hrozícímu usmrcení poškozeného byla z hlediska vůle obviněného výrazem jeho kladného vztahu k oběma alternativám, které jako následek jeho činu reálně přicházely v úvahu, tj. jak k tomu, že poškozený bude zraněn a srážku přežije, tak k tomu, že bude usmrcen. Nejvyšší soud proto za správný považuje závěr soudů ohledně úmyslného zavinění obviněného ve vztahu k hrozícímu usmrcení poškozeného, pokud toto zavinění konstatovaly jako tzv. nepřímý úmysl podle §4 písm. b) tr. zák.
Námitky obviněného proti závěru soudů o jeho příčetnosti rovněž nemohou obstát. Duševním stavem obviněného v době činu se soudy zevrubně zabývaly a došly k tomu, že obviněný byl schopen rozpoznat nebezpečnost svého jednání a ovládat své jednání. Soudy měly pro tento závěr náležitý podklad ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, který zpracovali znalci MUDr. P. N. a PhDr. D. H., a ve výpovědi znalce MUDr. P. N. v hlavním líčení. To, že obviněný nesouhlasil se znaleckým posudkem a s výpovědí znalce v hlavním líčení ani se způsobem, jímž soudy znalecký posudek a výpověď znalce hodnotily v konfrontaci s výpovědí svědka MUDr. J. Z., na kterou obviněný odkazoval v souvislosti s otázkou své příčetnosti, není dovolacím důvodem. O námitkách proti skutkovým zjištěním soudů týkajícím se duševního stavu obviněného jako o dovolacím důvodu by bylo možné – s ohledem na zásady vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – uvažovat za předpokladu, že by tu byl extrémní rozpor mezi zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. V posuzovaném případě o extrémní rozpor mezi zjištěními soudů týkajícími se duševního stavu obviněného v době činu a provedenými důkazy rozhodně nejde. Soudy zaznamenaly odlišnost obsahu a závěrů znaleckého posudku oproti výpovědi svědka MUDr. J. Z., psychiatra, jehož pacientem obviněný byl v době před spácháním činu. Tuto odlišnost do věci vnesla ta část výpovědi svědka, v níž uvedl, že ve stadiu, kdy se rozhodl k sebevraždě, obviněný nebyl schopen svému jednání zabránit. Výpovědi svědka byl přítomen znalec, který na ni reagoval a vysvětlil, že i když lze obecně připustit, že obviněný se sám nemohl oprostit od sebevražedných úmyslů, byly jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti v daném konkrétním případě zachovány. Znalec zdůraznil, že rozhodnutí spáchat sebevraždu obviněný pojal již předcházejícího večera, avšak pokusil se ho realizovat až při ranní jízdě autem, což svědčí o tom, že se nejednalo o naléhavou a neodbytnou myšlenku, která by musela být okamžitě splněna, dále že obviněný měl možnost volby, pokud jde o případné oddálení sebevraždy, změnu sebevražedné aktivity apod., a konečně že obviněný čin spáchal na základě svého přesvědčení, rozhodnutí a naplánování. S rozdíly v pohledu na věc, tak jak se projevily ve znaleckém posudku a ve výpovědi znalce na straně jedné a ve výpovědi svědka na straně druhé, se soudy důkladně zabývaly a překlenuly je takovými hodnotícími úvahami, které nijak nevybočují z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud proto za plně přijatelný považuje úsudek, že provedení posuzovaného činu nebylo projevem duševní choroby či poruchy obviněného, nýbrž jeho osobních vlastností, zejména neústupnosti ve stadiu poté, co již se rozhodl k sebevraždě.
Nejvyšší soud neměl důvodu k tomu, aby z podnětu dovolání obviněného jakkoli zasahoval do napadeného rozsudku, a proto zjevně neopodstatněné dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání, aniž k tomuto postupu potřeboval souhlas obviněného a státního zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. srpna 2008
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec