ECLI:CZ:NS:2007:7.TDO.1084.2007.1
sp. zn. 7 Tdo 1084/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 21. listopadu 2007 dovolání obviněných 1. V. R., roz. Š., 2. T. P., 3. M. P., a 4. JUDr. M. J., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2006, sp. zn. 3 To 15/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 1/04, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných V. R., roz. Š., T. P. a M. P. o d m í t a j í .
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného JUDr. M. J. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2006, sp. zn. 3 To 15/2006, byl k odvolání obviněných V. R., J. S., T. P., M. P., JUDr. M. J. a státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze podle §258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. zrušen v celém rozsahu rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 10 T 1/04. Podle §259 odst. 3 tr. ř. Vrchní soud v Praze rozhodl znovu tak, že obvinění V. R., J. S., T. P. a JUDr. M. J. jsou vinni, že
1/
obviněný V. R. jako zástupce spol. R. S. S., a obviněný J. S. jako zástupce spol. B. P., s. r. o.
uzavřeli dne 9. 9. 1994 fiktivní kupní smlouvu na prodej technologie na výrobu mleté kávy v úmyslu získat neoprávněně odpočet na DPH, téhož dne obviněný V. R. vystavil fakturu na částku 61 500 000,- Kč včetně DPH 23 % ve výši 11 500 000,- Kč, a ačkoliv k plnění na základě této smlouvy nedošlo, oba obvinění tuto fakturu a další související účetní doklady zahrnuli do účetnictví, přičemž obviněný J. S. za spol. B. P., s. r. o., nárokoval odpočet DPH od Finančního úřadu pro Prahu 7, ve výši 11 500 000,- Kč, který byl společnosti B. P., s. r. o., vyplacen, přičemž obviněný V. R. nikdy neodvedl příslušnou částku na DPH Finančnímu úřadu pro Prahu 4,
2/
obviněný V. R. jako zástupce spol. R. S. S. a obvinění T. P. a M. P. jako zástupci spol. C., a. s.
uzavřeli dne 30. 9. 1994 fiktivní smlouvu o zprostředkování reklamní kampaně na prodej rostlinného oleje v úmyslu neoprávněně získat odpočet na DPH a dne 30. 10. 1994 vystavil obviněný V. R. jako zprostředkovatel, který měl obdržet platbu v hotovosti, fakturu na částku 36 900 000,- Kč včetně DPH 23 % ve výši 6 900 000,- Kč, obvinění tuto fakturu a související účetní doklady zahrnuli do účetnictví a nárokovaný odpočet DPH ve výši 6 900 000,- Kč byl společnosti C., a. s., Finančním úřadem pro Prahu 3, přičemž obviněný V. R. nikdy neodvedl příslušnou částku na DPH Finančnímu úřadu pro Prahu 4,
3/
obviněný V. R. jako zástupce spol. R. S. S. a obvinění T. P. a JUDr. M. J. jako zástupci spol. H. O., s. r. o.
uzavřeli dne 10. 10. 1994 fiktivní smlouvu o reklamní propagaci spočívající ve vytvoření předpokladů k uzavření smluv s bonitní klientelou o užívání rekreačního zařízení V. – K. v úmyslu získat neoprávněně odpočet na DPH a dne 17. 10. 1994 vystavil obviněný V. R. jako zprostředkovatel, který měl obdržet platbu v hotovosti, fakturu ve výši 36 900 000,- Kč včetně DPH 23 % ve výši 6 900 000,- Kč, tato byla zahrnuta do účetnictví a obvinění (T. P. a JUDr. M. J.) za spol. O., s. r. o., nárokovali odpočet DPH ve výši 6 900 000,- Kč, který Finančním úřadem pro Prahu 10, nebyl vyplacen a obviněný V. R. také neodvedl příslušnou částku na DPH Finančnímu úřadu pro Prahu 4,
4/
obviněný V. R. jako zástupce spol. R. S. S. a obviněný J. S. jako zástupce spol. B. P., s. r. o.,
uzavřeli dne 25. 10. 1994 fiktivní smlouvu o zprostředkování – vývoz strojírenské technologie a dalších obchodních činností se zeměmi S. a J. A. v úmyslu získat neoprávněně odpočet na DPH a dne 25. 10. 1994 vystavil obviněný V. R. jako zprostředkovatel, který měl obdržet platbu v hotovosti, fakturu na částku ve výši 46 125 000,- Kč včetně DPH 23 % ve výši 8 625 000, Kč, faktura byla zahrnuta do účetnictví a obviněný J. S. za společnost B. P., s. r. o., nárokoval odpočet DPH a Finančním úřadem pro Prahu 7 byla společnosti B. P., s. r. o., vyplacena částka 8 625 000,- Kč, přičemž obviněný V. R. nikdy neodvedl příslušnou částku na DPH Finančnímu úřadu pro Prahu 4,
5/
obviněný V. R. jako zástupce spol. R. S. S. a obviněný J. S. za spol. B. P., s. r. o,
uzavřeli dne 25. 10. 1994 fiktivní smlouvu o reklamní propagaci na prodej nových výrobků a opět v úmyslu získat neoprávněně odpočet na DPH, dne 25. 10. 1994 vystavil obviněný V. R. jako dodavatel fakturu na částku 43 050 000,- Kč včetně DPH 23 % ve výši 8 050 000,- Kč, platbu měl obviněný V. R. obdržet v hotovosti, faktura s příslušnými doklady byla zahrnuta do účetnictví a obviněný J. S. za spol. B. P., s. r. o., nárokoval odpočet DPH, který byl společnosti B. P., s. r. o., ve výši 8 050 000,- Kč Finančním úřadem pro Prahu 7 vyplacen, přičemž obviněný V. R. nikdy neodvedl příslušnou částku na DPH Finančnímu úřadu pro Prahu 4,
6/
obviněný V. R. jako zástupce spol. R. S. S. a obvinění M. P. a T. P. jako zástupci spol. C., a. s.,
uzavřeli dne 1. 11. 1994 fiktivní smlouvu o zprostředkování, reklamní propagaci a vyvíjení činnosti směřující ke koupi pozemků za účelem výstavby cukrovaru v úmyslu získat neoprávněně odpočet na DPH a téhož dne vystavil obviněný V. R. jako zprostředkovatel, který měl obdržet platbu v hotovosti, fakturu ve výši 88 560 000,- Kč včetně DPH 23 % ve výši 16 560 000,- Kč, faktura s příslušnými doklady byla zahrnuta do účetnictví a obviněný M. P. za společnost C., a. s., nárokoval odpočet DPH, který byl Finančním úřadem pro Prahu 7 ve výši 16 560 000,- Kč uznán, přičemž obviněný V. R. nikdy neodvedl příslušnou částku na DPH Finančnímu úřadu pro Prahu 4,
přičemž tak obviněný V. R. poškodil Český stát o celkovou částku ve výši 51 635 000,- Kč, obviněný J. S. o částku ve výši 28 125 000,- Kč, obviněný T. P. o částku ve výši 23 460 000,- Kč, obviněný M. P. o částku ve výši 23 460 000,- Kč, a v případě, že by byla vyplacena nárokovaná částka v bodě 3/, poškodili by obvinění V. R., T. P. a JUDr. J. J. (správně má být JUDr. M. J.) Český stát dále o částku 6 900 000,- Kč,
tedy jednak ve větším rozsahu zkrátili daň a způsobili tímto činem škodu velkého rozsahu, jednak v bodě 3/ obvinění V. R., T. P. a JUDr. M. J. se dopustili jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo ke zkrácení daně a způsobení škody velkého rozsahu, jehož se dopustili v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání činu nedošlo,
č í m ž spáchali trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. v platném znění, dílem dokonaný, obvinění V. R., T. P. a JUDr. M. J. v bodě 3/ dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 k §148 odst. 1, 4 tr. zák. v platném znění.
Za tyto trestné činy byli obvinění odsouzeni takto: Obviněný V. R. podle §148 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Podle §39a odst 3 tr. zák byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Obviněný J. S. podle §148 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Obviněný T. P. podle §148 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Obviněný M. P. podle §148 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Obviněný JUDr. M. J. byl odsouzen podle §148 odst. 4 tr. zák. za použití §40 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §58 odst. 1 písm. a) a §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let.
Proti tomuto rozsudku podali obvinění V. R., T. P., M. P. a JUDr. M. J. prostřednictvím svých obhájců v zákonné lhůtě dovolání u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni. Dovolání svým obsahem splňují náležitosti dovolání uvedená v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Obvinění V. R., T. P. a JUDr. M. J. opřeli svá dovolání o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný M. P. podal dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. b), g) a e) tr. ř.
Obviněný V. R. ve svém dovolání, které směřuje proti všem výrokům napadeného rozsudku uvedl, že jeho jednáním nebyla naplněna skutková podstata trestného činu podle §148 odst. 1, 4 tr. zák., neboť nebyla naplněna subjektivní stránka tohoto trestného činu. Svým jednáním se nedopustil ani jiného trestného činu. V dovolání odkázal na přiložené prohlášení ze dne 6. 9. 2006, v němž výslovně uvedl, že smlouvy uvedené ve výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2006, sp. zn. 3 To 15/2006, tj. smlouvy (citováno) ze dne 9. 9. 1994, 30. 9. 1994, 10. 10. 1994, 25. 10. 1994, 25. 10. 1994 a ze dne 1. 11. 1994, uzavřel a měl v úmyslu obchody z nich vyplývající řádně splnit, avšak jeho zdravotní stav (rakovina krčních uzlin) se náhle zhoršil, balancoval na hranici života a smrti, což mu znemožnilo splnit tyto smlouvy, s jejichž plněním a přípravou započal. Rozhodnutí napadené dovoláním podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo dovolacím soudem zrušeno podle §265k odst. 1 tr. ř. v rozsahu všech výroků napadeného rozhodnutí.
Obviněný T. P.. v dovolání namítl, že odvolací soud se nevypořádal s jeho námitkami proti použité právní kvalifikaci. Uvedl, že k jednání obviněných došlo v roce 1994, kdy ustanovení §148 tr. zák. neobsahovalo dnešní odst. 2, který postihuje vylákání výhody na některé z povinných plateb uvedených v ustanovení §148 odst. 1 tr. zák. Do účinnosti tohoto zákonného ustanovení zavedeného novelou trestního zákona č. 253/1997 Sb. soudní praxe kolísala a neoprávněné vylákání nadměrného odpočtu bylo posuzováno též jako trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. Poukázal přitom na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu. Podle názoru obviněného jde v tomto případě o vymezení vztahu skutkových podstat trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, 4 tr. zák. v platném znění a trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění platném v době činu. I když se má obecně za to, že trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné platby je jen zvláštním případem trestného činu podvodu, jednání v rámci obou skutkových podstat se podle dovolatele zcela nepřekrývá. Zatímco v případě trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. je podle názoru obviněného třeba pachateli prokázat vědomí o tom, že jiný jednal v omylu, který byl pachatelem způsoben nebo o něm aspoň věděl, u trestného činu podle §148 odst. 1 (a odst. 2) tr. zák. postačí, aby pachatel způsobil, že daň byla vyměřena nesprávně, tedy zkreslil nějakým způsobem podklady sloužící k vyměření daně. Vrchní soud se podle dovolatele dostatečně nezabýval námitkami odvolání, které se týkají právní kvalifikace skutku. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí jen stručně uvedl, že obvinění daň zkrátili, nikoli vylákali. Takový závěr je však podle obviněného v rozporu s výrokem rozsudku, z něhož vyplývá, že obvinění měli uplatnit nárok na neoprávněný odpočet DPH. Vzhledem k tomu, že ustanovení §148 odst. 2 tr. zák. v roce 1994, kdy mělo dojít k trestnému jednání, ještě neplatilo, a ustanovení §148 tr. zák. se na vylákání dávky ze státního rozpočtu aplikovat nedá, je podle obviněného použitá právní kvalifikace zjevně nesprávná.
Dále obviněný vytýká, že odvolací soud se nedostatečně zabýval také otázkou dobrovolného upuštění od pokusu trestného činu. Namítl také, že ve společnosti O., s. r. o., nebyl v žádných statutárních orgánech a že kromě jedné smlouvy, na níž musely být dva podpisy, nic nepodepsal. Obviněný považuje svoje postavení za rozhodující při hodnocení toho, zda jeho jednání bylo možným pokusem trestného činu podvodu nebo pokusem trestného činu zkrácení daně. U pokusu by podle dovolatele mohlo jít maximálně o některou z forem účastenství, pokud by věděl, že nějaké jeho jednání přispěje k nesprávnému vyměření DPH, zatímco z hlediska §148 tr. zák. je možné i spolupachatelství jako závažnější forma trestné součinnosti. Podle obviněného je odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nedostatečné a jde podle jeho názoru o zjevné porušení hmotně právních ustanovení trestního zákona.
Dále obviněný namítl, že nebyla náležitě prověřena obhajoba obviněných, a ze svého hlediska hodnotí důkazní situaci. Při respektování ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a zásady „in dubio pro reo” měl soud učinit závěr, že jednání obviněných ohledně sporných faktur bylo dobrovolným upuštěním od tzv. ukončeného pokusu, když fiktivní doklady byly již společností C., a. s., převzaty a v důsledku činnosti účetní a auditorské firmy však nebyly použity jako podklad pro daňové přiznání k DPH ani později jako podklad pro snížení daně z příjmu. Obviněný poukazuje též na závěry rozhodnutí č. 16/1979 Sb. rozh. tr. o podmínkách zániku trestnosti ukončeného pokusu a dovozuje, že v daném případě byl aktivním jednáním k odvrácení nebezpečí zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu zákaz obviněných zaúčtovat sporné faktury, jak o tom vypovídala svědkyně J. Š. V této souvislosti obviněný prezentuje svou představu o tom, jak by měly soudy posuzovat pravdivost výpovědí obviněných i zmíněné svědkyně.
Obviněný T. P. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2006, sp. zn. 3 To 15/2006, i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 10 T 1/04, a aby dále postupoval podle §265l tr. ř. Současně s podáním dovolání požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu České republiky podle §265o tr. ř. odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí do doby, než bude o dovolání rozhodnuto a souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Dne 2. 7. 2007 bylo osobně podáno dalším z obhájců obviněného T. P. u Nejvyššího soudu České republiky tzv. doplnění a upřesnění dovolání odsouzeného T. P., které bylo podáno k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Městského soudu v Praze. Podání označené jako dovolání učinil obhájce JUDr. R. N., jemuž obviněný T. P. podepsal plnou moc dne 6. 6. 2007. V tomto dovolání obviněný T. P. uvedl, že trestní věc se stala v roce 1994 v době platnosti a účinnosti trestního zákona č. 140/1961 Sb. – úplné znění zák. č. 65/1994 Sb., ve znění nálezu Ústavního soudu č. 91/1994 Sb. a zák. č. 152/1999 Sb. Obviněný namítl, že věc byla posouzena podle ustanovení §148 odst. 4 tr. zák., ačkoli obviněný se měl trestného jednání dopustit v roce 1994, tedy v době, kdy ještě nebyl do ustanovení §148 tr. zák. včleněn jeho odstavec 4. Z hlediska hmotně právního tedy skutek, posouzený jako trestný čin podle §148 odst. 4 tr. zák., pro který byl obviněný T. P. odsouzen, nebyl součástí ustanovení §148 tr. zák. Vzhledem k časové působnosti trestního zákona podle §16 odst. 1 tr. zák. nelze podle názoru obviněného použít ustanovení §250 tr. zák. o trestném činu podvodu, a to s přihlédnutím k ustanovení §62 tr. zák. Dále obviněný uvedl, že Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 5. 6. 2006, sp. zn. 3 To 15/2006, na str. 4 pod bodem 6/ ve výrokové části uvozovací věty uvedl, že obvinění „uzavřeli dne 1. 11. 1994 fiktivní smlouvu o zprostředkování, reklamní propagaci a vyvíjení činnosti směřující ke koupi pozemků.“ Podle obviněného tato částečně citovaná část rozsudku vyvrací právní posouzení předmětné trestní věci podle §148 tr. zák. proto, že podle zákona vůbec daňová povinnost nevznikla. Jednání mělo být po stránce hmotně právní za splnění dalších zákonných podmínek posouzeno jako trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. Jedná se o případ, kdy vůbec nedošlo ke zdanitelné činnosti, zejména proto, že předmět služeb nebo služby nebyly vůbec provedeny a byla fingována (fiktivní) i další činnost, na základě níž mělo dojít k vrácení daně nebo její části, neboť nevznikla-li podle zákona vůbec daňová povinnost, nelze daň zkrátit ve smyslu §148 tr. zák. Obviněný závěrem uvedl, že nesouhlasí s rozhodnutím soudů, s jejich nesprávným právním posouzením skutku a nesprávným hmotně právním posouzením. V ostatním, včetně závěrečných návrhů, plně odkázal na již podané dovolání, včetně návrhu na rozhodnutí podle §265o tr. ř. a postupu podle §265l tr. ř.
Obviněný M. P. v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. poukázal na zásady nezávislosti a nestrannosti soudů. Uvedl, že v současné době vyšly najevo a jsou i obecně známé ze sdělovacích prostředků přinejmenším skutečnosti, že nejprve byl pan T. P. označen dřívějším předsedou vlády panem J. P. za „nepřítele státu”. Následně rozhodoval v trestní věci senát Městského soudu v Praze složený z předsedy JUDr. P. N. a soudců Ing. Z. K. a Bc. M. B. Obviněný uvedl s odkazem na informace zveřejněné ve sdělovacích prostředcích, že soudce Bc. M. B. podle všeho pracoval v době rozhodování soudu v Útvaru ministerstva vnitra pro inspekční činnost, který je přímo řízen ministrem vnitra, a dále, že předseda senátu JUDr. P. N. byl v souvislosti s tímto případem kontaktován zpravodajskými službami. S ohledem na obecnou známost případu a jeho veřejné a politické aspekty je podle názoru obviněného třeba posuzovat otázku nestrannosti a nezávislosti soudu zvlášť citlivým způsobem tak, aby nebyly jakékoliv pochybnosti o nestrannosti a nezávislosti soudu. Situace, kdy jeden z členů senátu je policistou, je podle názoru obviněného takovou skutečností, která ohrožuje nestrannost a nezávislost soudu a je v rozporu s ústavními principy dělby moci. Dále dovolatel citoval ustanovení čl. 81, 82 a 36 Ústavy, čl. 6 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod a §30 odst. 1 tr. ř. V závěru vyjádřil přesvědčení, že uvedený dovolací důvod je dán, a zdůraznil, že důkazy provedené soudem prvního stupně byly neopomenutelným podkladem pro rozhodnutí ve věci.
Dále obviněný namítl, že rozhodnutí spočívá ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, pokud jde o skutky pod body 2/ a 6/ napadeného rozsudku. Odvolacímu soudu vytkl, že podle těch částí výroku o vině, které se ho týkají, měly být společnosti C., a. s., vyplaceny nárokované odpočty DPH v částkách tam uvedených. Tyto části výroku rozsudku odpovídají současnému znění ustanovení §148 odst. 2 tr. zák., tj. má jít o typické vylákání výhody na některou z povinných plateb. V době údajného spáchání trestné činnosti však nebyla tato skutková podstata v trestním zákoně zahrnuta. Dovolatel tvrdí, že v souladu s existující judikaturou Nejvyššího soudu (kterou blíže nespecifikuje) mohlo jít pouze o trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. při splnění odlišných podmínek pro naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu. Při použití nového znění zákona by se jednalo o trestný čin podle §148 odst. 2 tr. zák., jednání by však nemohlo být kvalifikováno podle §148 odst. 1 tr. zák. Dále obviněný uvedl, že v jednotlivých výrocích rozsudku musí být srozumitelně a nezaměnitelně popsán skutek a z výroků musí vyplývat všechny znaky dané skutkové podstaty. Přitom namítl, že z jednotlivých výroků napadeného rozsudku nelze dovodit zkrácení daně podle §148 odst 1 tr. zák. Údaj o uzavření fiktivních smluv je podle dovolatele nesrozumitelný a objektivně v rozporu s provedeným dokazováním, neboť bylo prokázáno, že smlouvy byly uzavřeny a existují. Dále není podle obviněného specifikováno, do jakého účetnictví obvinění faktury zahrnuli, a také není uvedeno, kteří obvinění zahrnuli faktury do účetnictví. Podle obviněného tak skutek neobsahuje žádný ze základních znaků skutkové podstaty trestného činu podle §148 odst. 1 tr. zák., neboť v popisu skutku absentuje objektivní stránka trestného činu, tj. zkrácení daně, a z toho důvodu nelze hovořit ani o vymezení subjektivní stránky trestného činu.
Námitkami opírajícími se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněný poukázal na čl. 6 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod, podle něhož má být záležitost projednána v přiměřené lhůtě. Dále citoval znění ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. (v textu dovolání nepřesně citováno pouze ustanovení §11 odst. 1 tr. ř.). Připomenul, že ke skutkům došlo v roce 1994, přičemž stát o nich téměř od počátku věděl prostřednictvím informací a zjištění, které měly k dispozici příslušné finanční úřady, které jsou povinny v případě podezření podat trestní oznámení. Případy byly podle něj šetřeny mnohem dříve, než bylo zahájeno trestní řízení. Vzhledem k tomu, že ke skutku mělo dojít v roce 1994, je podle názoru obviněného doba samotného trestního stíhání, jemuž předcházelo šetření, zcela nepřiměřená a trestní stíhání mělo být zastaveno.
Obviněný M. P. z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek ve výrocích o jeho vině i trestu, zrušil i vadné řízení, které mu předcházelo, a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a dále nařídil, aby soud prvního stupně věc projednal a rozhodl v jiném složení senátu. Požádal, aby dovolání bylo projednáno ve veřejném zasedání a nesouhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Obviněný JUDr. M. J. ve svém dovolání namítl, že soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily skutek, když dovodily, že naplnil znaky trestného činu podle §148 odst. 1, 4 tr. zák., přestože skutek není trestným činem. Uvedený trestný čin je trestným činem úmyslným a úmysl pachatele se musí vztahovat i na to, že daň nebo jiná povinná dávka je zkracována. Subjektivní stránku je nutno prokazovat stejně jako každý jiný znak skutkové podstaty, což se podle dovolatele nestalo. Nepochybné je pouze to, že smlouvu podepsal, přičemž nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že tak učinil v dobré víře jako jeden z jednatelů společnosti, neboť smlouva obsahovala všechny náležitosti zprostředkovatelské smlouvy podle obchodního zákoníku. Podle obviněného neměl odvolací soud žádnou oporu v provedeném dokazování pro svůj závěr o přímém úmyslu na straně obviněného. Ze zjištění odvolacího soudu, že podepsal i přiznání k dani za předmětné období, není podle obviněného možné dovodit, že by při podpisu smlouvy jednal v úmyslu neoprávněně získat nadměrný odpočet DPH.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby dovolací soud po zrušení napadeného rozhodnutí sám rozhodl o jeho zproštění obžaloby, aniž by uvedl, podle kterého z důvodů uvedených v ustanovení §226 tr. ř. by tak mělo být učiněno. Obviněný souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovoláním obviněných vyjádřila takto: K dovolání obviněného V. R. uvedla, že obviněný opírá formálně své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a stručně v něm namítá, že jeho jednáním nebyla naplněna skutková podstata trestného činu podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. v platném znění, ani jiného trestného činu. Podle obviněného nebyla naplněna ani subjektivní stránka trestného činu. Tyto námitky přes jejich stručnost lze podle názoru nejvyšší státní zástupkyně podřadit pod uplatněný dovolací důvod. Námitky směřující proti právní kvalifikaci lze částečně považovat za důvodné, avšak v žádném případě se nejedná o situaci, kdy by skutek nenaplňoval zákonné znaky žádného trestného činu. Podle nejvyšší státní zástupkyně podstata jednání obviněného V. R. spočívala v tom, že jako zástupce společnosti R. S. S. uzavíral s dalšími subjekty fiktivní smlouvy a vystavoval fiktivní faktury, které další obvinění zahrnovali do účetnictví svých společností a u příslušných finančních úřadů nárokovali odpočty DPH, které jim v některých případech byly vyplaceny. Takovým jednáním byla získána daňová výhoda, resp. jednání obviněných alespoň k jejímu získání směřovalo, a skutek tak měl být podle názoru nejvyšší státní zástupkyně posouzen jako pokračující trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, 4 tr. zák. v platném znění. V tomto směru odkázala též na své vyjádření k dovoláním obviněných T. P. a M. P. a JUDr. M. J. ze dne 7. 2. 2007. Setrvala na stanovisku uvedeném v tomto vyjádření, podle něhož tato otázka nemá praktický dopad na postavení obviněných a nejde ani o spornou právní otázku, jejíž řešení by si vyžadovalo judikatorního rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky.
Dále uvedla, že námitka absence subjektivní stránky trestného činu není důvodná. Obviněný V. R. jako osoba, jejíž podnikatelské aktivity na území České republiky byly podle zjištění odvolacího soudu „nicotné“ (str. 27 napadeného rozsudku), opakovaně uzavíral smlouvy a vystavoval daňové doklady týkající se zdanitelných plnění v hodnotě řádově desítek milionů korun. Ze samotné povahy tohoto jednání jednoznačně vyplývá, že ze strany obviněného muselo jít o úmyslné jednání.
V závěru vyjádření nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky odmítl dovolání obviněného V. R. podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí o dovolání v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Souhlasila podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i pro případ jakéhokoliv jiného rozhodnutí nežli výše navrhovaného rozhodnutí.
K dovolání obviněného T. P. a jeho námitkám proti právní kvalifikaci skutku nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že dovolateli je nutno.do určité míry přisvědčit v tom, že existuje rozpor mezi tzv. skutkovou větou napadeného rozsudku a odůvodněním rozhodnutí (a také právní větou, což dovolatel výslovně nezmiňuje) ohledně otázky, zda jednání obviněných naplňovalo v základní skutkové podstatě znaky trestného činu podle §148 odst. 1 nebo podle §148 odst. 2 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb. Odvolací soud jednání dovolatele a dalších obviněných kvalifikoval podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. v platném znění, přičemž v odůvodnění rozsudku na str. 32 na podporu této právní kvalifikace mj. konstatoval: „V důsledku jednání obviněných byla jimi řízeným společnostem vyměřena nižší daň, popř. uplatnili nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty. Za vylákání daňové výhody podle §148 odst. 2 tr. zák. nelze považovat pouhé neoprávněné snížení skutečně existující daňové povinnosti”. Z tzv. skutkových vět týkajících se dovolatele pod body 2/ a 3/ výroku o vině však jednoznačně vyplývá, že v případě uvedeném pod bodem 2/ výroku o vině napadeného rozsudku byl vyplacen nárokovaný odpočet DPH ve výši 6 900 000,- Kč, a že jednání obviněných popsané pod bodem 3/ výroku o vině téhož rozsudku směřovalo k získání nadměrného odpočtu DPH ve stejné výši, ten však vyplacen nebyl. Ve skutkové větě pod bodem 6/ výroku o vině se poněkud nejasně uvádí, že nárokovaný odpočet DPH byl finančním úřadem uznán, přičemž však odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí blíže nevysvětluje modifikaci popisu tohoto dílčího útoku oproti rozsudku soudu prvního stupně, v němž bylo uvedeno, že odpočet DPH ve výši 16 500 000,- Kč byl finančním úřadem vyplacen. Podle názoru nejvyšší státní zástupkyně popis skutku minimálně pod body 2/ a 3/ výroku o vině napadeného rozsudku odpovídá právní kvalifikaci skutku podle §148 odst. 2, 4 tr. zák. v platném znění, nikoli právní kvalifikaci použité odvolacím soudem.
Dalším námitkám dovolatele však podle názoru nejvyšší státní zástupkyně nelze přisvědčit. Je skutečností, že právní úprava platná v době spáchání trestné činnosti (trestní zákon, ve znění zák. č. 290/1993 Sb.) neobsahovala ustanovení §148 odst. 2 tr. zák. v nyní platném znění, a že rozhodovací praxe v té době do určité míry kolísala v otázce, zda jednání spočívající ve vylákání výhody na některé z povinných plateb (již tehdy se typicky jednalo o neoprávněné vylákání nadměrného odpočtu DPH) má být postihováno jako trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. nebo jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 tr. zák. v tehdy platném znění. Tato problematika však byla ještě před novelou trestního zákona provedenou k 1. 1. 1998 řešena rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky, které bylo zveřejněno pod č. 45/1997 Sb. rozh. tr. Podle tohoto judikátu je takové jednání trestným činem podvodu pouze tehdy, jestliže pachatel podnikatelskou činnost, která má povahu zdanitelného plnění, u něhož je uplatňována daň na vstupu, pouze předstíral. Jestliže však podnikatelskou činností pachatele vznikla zákonná povinnost platit, resp. přiznat daň, avšak on nepravdivými nebo zkreslenými údaji daňové řízení ovlivnil tak, že zkrátil daň, popř. dosáhl toho, aby mu byla vyplacena částka za nadměrný odpočet daně, šlo o jednání, které mělo znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky, který je k trestnému činu podvodu ve vztahu speciality. K tomu nejvyšší státní zástupkyně dodala, že argumentace dovolatele není přiléhavá ani v té části, v níž tvrdil, že zatímco v případě podvodu je třeba pachateli prokázat vědomí o tom, že jiný jednal v omylu, který byl pachatelem způsoben nebo o něm aspoň věděl, u trestného činu podle §148 odst. 1 (a odst. 2) tr. zák. postačí, aby pachatel způsobil, že daň byla vyměřena nesprávně, tedy zkreslil nějakým způsobem podklady sloužící k vyměření daně. Jestliže totiž pachatel úmyslně zkresluje podklady sloužící k vyměření daně, pak logicky jeho úmysl současně směřuje k okolnosti, že pracovník daňového orgánu rozhodující o vyměření daně bude jednat v omylu. Dovolateli tedy v žádném případě nelze přisvědčit v tom, že před 1. 1. 1998 bylo vylákání výhody na dani postižitelné výlučně jako trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. Zmínila též okolnost, že soudy obou stupňů nebyla nijak zpochybněna skutečnost, že obvinění podnikatelskou činnost skutečně provozovali, když soud prvního stupně je nadto označil za „osoby v podnikání nadmíru úspěšné“ a odvolací soud konstatoval, že „vedle předmětných faktur obžalovaní uplatnili v daňových přiznáních i položky vycházející z dalších, v rozsudku neřešených faktur“.
Nejvyšší státní zástupkyně uzavřela, že jednání spočívající v neoprávněném vylákání nadměrného odpočtu DPH bylo i podle právní úpravy platné v době spáchání skutků postižitelné jako delikt daňový a že by byla na místě právní kvalifikace skutku jako trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1, 3 tr. zák., ve znění zák. č. 290/1993 Sb. Kvalifikované skutkové podstatě podle §148 odst. 3 tr. zák., ve znění zák. č. 290/1993 Sb., jejímž zákonným znakem bylo způsobení škody velkého rozsahu, koresponduje kvalifikovaná skutková podstata trestného činu podle §148 odst. 4 tr. zák., ve znění platném v době rozhodování soudů, tj. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Obě citovaná ustanovení trestního zákona stanoví naprosto shodnou výměru trestu odnětí svobody, novější zákon však pro pachatele výrazně příznivějším způsobem vymezuje spodní hranici škody velkého rozsahu. Vzhledem k ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. bylo proto jednání obviněných správně posuzováno podle trestního zákona ve znění zák. č. 265/2001 Sb.
Další námitku obviněného, že nebyl statutárním orgánem společnosti O., s. r. o., považuje za bezpředmětnou. Trestné činy podle §148 odst. 1 tr. zák. v dříve i nyní platném znění stejně jako trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. nejsou trestnými činy s omezeným okruhem pachatelů (§90 odst. 1, 2 tr. zák.) a těchto trestných činů se může dopustit kdokoli, tedy např. i fyzická osoba, která není ve formálním vztahu k právnické osobě, která neoprávněně získává daňovou výhodu nebo jejíž daňová povinnost je zkracována.
Argumentace týkající se dobrovolného upuštění od pokusu trestného činu směřuje primárně do skutkové oblasti, neboť dovolatel svoje úvahy odvíjí od skutkového tvrzení, které soudy neakceptovaly, a to, že obvinění vydali zákaz zaúčtování sporné faktury. Dovolatel v této souvislosti ostatně výslovně odkazuje na procesní, nikoli hmotně právní ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a na procesní zásadu in dubio pro reo. Námitky směřující do oblasti skutkových zjištění však obsahově neodpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a k této části dovolacích námitek nelze proto při rozhodování o dovolání přihlížet.
K dovolání obviněného M. P. uvedla, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Námitky obviněného nemohou obstát již z toho důvodu, že vyloučení soudce se při uplatnění tohoto dovolacího důvodu musí týkat orgánu, který rozhodl ve věci samé; jde tedy o situace, kdy vyloučený soud (soudce) vydal rozhodnutí, jež bylo poté napadeno dovoláním. Všechny námitky dovolatele však směřují vůči soudcům, resp. přísedícím, kteří byli ve věci činní u soudu prvního stupně. Rozsudek soudu prvního stupně však byl na základě odvolání všech obviněných a státního zástupce zrušen v celém rozsahu. Obviněný nenamítl žádné důvody vyloučení soudců Vrchního soudu v Praz e, kteří ve věci rozhodli. Dodala, že po věcné stránce lze ve stručnosti uvést, že z vykonávání úkonů trestního řízení podle §30 odst. 1 tr. ř. je vyloučen mj. soudce nebo přísedící, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení, nemůže nestranně rozhodovat. Aby byly splněny podmínky tohoto ustanovení, musí jít o osobní a konkrétní vztah soudce nebo přísedícího k věci nebo k osobám uvedeným v ustanovení §30 odst. 1 tr. ř., který vzbuzuje pochybnosti o schopnosti soudce nebo přísedícího objektivně rozhodovat. Z okolností uváděných dovolatelem žádný takový vztah soudců a přísedících k projednávané věci nebo k osobě obviněného M. P. absolutně nevyplývá. Samotná příslušnost soudce - přísedícího k Policii České republiky, pokud nebyl činný v přípravném řízení v projednávané trestní věci, nezakládá důvody jeho vyloučení podle §30 odst. 1 ani podle §30 odst. 2 tr. ř. Obviněný navíc uvádí okolnosti, které mu musely být přinejmenším zčásti známy již před rozhodnutím soudu druhého stupně, když poukazuje např. na zprávu ČTK z 8. 2. 2006. Námitky uplatněné dovolatelem v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. proto nejvyšší státní zástupkyně považuje za zjevně nedůvodné.
Obviněný M. P. na základě důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl nesprávnost použité právní kvalifikace skutku podle §148 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb. a poukázal na nesoulad obsahu skutkových vět s použitou právní kvalifikací. V této části dovolání jde o námitky obsahově shodné s námitkami spoluobviněného T. P., a proto v této souvislosti pro stručnost odkázala na obsah vyjádření k dovolání tohoto obviněného. Další námitky nepovažuje za důvodné. Pokud obviněný M. P. brojí proti použití výrazu „fiktivní smlouvy“, pak z kontextu tzv. skutkových vět a odůvodnění soudního rozhodnutí je naprosto zřejmé, že fiktivnost smluv spočívala v tom, že na jejich podkladě nedošlo k žádným reálným pohybům peněz a zboží nebo služeb. (Nikoli tedy snad v tom, že by smlouvy v listinné podobě neexistovaly.) Taktéž je nepochybné, že faktury logicky musely být zařazeny do účetnictví těch společností, jejichž jménem obvinění uplatňovali nárok na odpočet DPH.
Nejvyšší státní zástupkyně dále uvedla, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případě, že trestní stíhání bylo zahájeno nebo v něm bylo pokračováno, ačkoli byl dán některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání podle §11 odst. 1 tr. ř. Dovolatel v této souvislosti cituje ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen „Úmluva“) a poukazuje na délku trestního stíhání. Podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. je trestní stíhání nepřípustné, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Podmínky, za kterých je stát povinen trestní stíhání nezahajovat nebo v něm nepokračovat, při tom musí být v mezinárodní smlouvě stanoveny výslovně a jednoznačně. Dovolatelem citované ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy sice jako součást práva na spravedlivý proces stanoví, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla projednána v přiměřené lhůtě, nestanoví však, že by porušení tohoto práva bylo sankcionováno povinností státu trestní stíhání zastavit. Ani Evropský soud pro lidská práva v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil z čl. 6 Úmluvy nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení. Závěr, že by nepřiměřená délka trestního řízení byla důvodem nepřípustnosti trestního stíhání, nelze dovodit ani z žádné jiné mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána. Námitky nepřípustnosti trestního stíhání jsou proto zjevně nedůvodné.
Obviněný JUDr. M. J. podle názoru nejvyšší státní zástupkyně v podstatě namítá absenci úmyslného zavinění, tj. subjektivní stránky trestného činu. Uvedla, že závěr o existenci úmyslného zavinění na straně pachatele je závěrem právním, který se musí opírat o skutečnosti zjištěné provedeným dokazováním stejně jako závěr o existenci kteréhokoli jiného formálního znaku trestného činu. Při posuzování důvodnosti námitky je při tom třeba vycházet ze skutkových okolností vylíčených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí; pokud tedy dovolatel namítá, že nebyla vyvrácena jeho obhajoba a prezentuje vlastní verzi okolností vyplývajících z provedeného dokazování, jde již o námitky skutkového charakteru, které formálně neodpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dále poukázala na to, že v tzv. skutkové větě rozsudku je výslovně uvedeno, že obvinění jednali „v úmyslu získat neoprávněně odpočet DPH”; úmysl obviněných vyplývá též ze zjištění, že uzavírali smlouvy fiktivní, tj. smlouvy, které „byly uzavírány již s vědomím, že jejich účel naplněn nebude, nebyly uzavřeny vážně” (str. 31 rozhodnutí odvolacího soudu). Uzavírání takových smluv a následné zařazení faktur souvisejících s těmito smlouvami do účetnictví společností prakticky nemohlo mít žádný jiný smysl nežli ovlivnění rozsahu daňové povinnosti, popř. získání nároku na vyplacení nadměrného odpočtu DPH obviněnými. Z hlediska trestní odpovědnosti obviněných je při tom rozhodující, že na základě smluv nebyla a neměla být provedena žádná reálná zdanitelná plnění; okolnost, že smlouvy údajně měly všechny formální náležitosti stanovené obchodním zákoníkem, je z hlediska trestní odpovědnosti obviněných bez významu. Nejvyšší státní zástupkyně z těchto považuje dovolací námitky obviněného JUDr. M. J. za nedůvodné.
Nejvyšší státní zástupkyně ve svém vyjádření k dovoláním obviněných učinila souhrnný závěr, že ze všech námitek uplatněných obviněnými, lze považovat za částečně důvodné toliko námitky obviněných T. P. a M. P., které směřují proti správnosti právní kvalifikace skutku jako trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení §148 odst. 1, 4 tr. zák. Nejde však o to, že by souzený skutek nevykazoval znaky žádného trestného činu nebo že by mohl být kvalifikován jako jiný trestný čin mírněji trestný. Spornou se jeví jen otázka, zda měl být skutek kvalifikován jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. nebo jako trestný čin podle §148 odst. 2, 4 tr. zák. Tato otázka však nemá na postavení obviněných žádný praktický dopad, neboť trest odnětí svobody by byl v obou výše naznačených případech ukládán v rámci trestní sazby uvedené v ustanovení §148 odst. 4 tr. zák. Trest odnětí svobody při tom byl obviněným T. P. a M. P. uložen v nejnižší možné zákonné výměře a uložení ještě mírnějšího trestu nepřichází ani v teoretické rovině v úvahu. S ohledem na úpravu skutkových vět provedenou odvolacím soudem navíc přichází v úvahu i možnost, že u dílčích útoků uvedených pod body 2/ a 3/ výroku o vině by byla na místě právní kvalifikace podle §148 odst. 2, 4 tr. zák., kdežto v případě dílčího útoku pod bodem 6/ výroku o vině byla právní kvalifikace podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. správná. V obecné rovině totiž není vyloučena kombinace, kdy za určité zdaňovací období bude vylákán nadměrný odpočet jako daňová výhoda a za jiné zdaňovací období dojde ke zkrácení daňové povinnosti. Taková změna právní kvalifikace ovšem nepřichází v úvahu s ohledem na zákaz reformationis in peius v dovolacím řízení (§265p odst. 1, §265s odst. 2 tr. ř.). Šlo by totiž o změnu rozhodnutí v neprospěch obviněných, neboť obviněným by musel být ukládán úhrnný trest za dva trestné činy, a to opět v trestní sazbě podle §148 odst. 4 tr. zák. Problematika rozlišení skutkových podstat podle §148 odst. 1 a §148 odst. 2 tr. zák. je při tom obsáhle řešena ve výkladech obsažených v komentovaných vydáních trestního zákona a existuje k ní též poměrně bohatá judikatura. Nejde tudíž o právní otázku, jejíž řešení by si vyžadovalo dalšího judikatorního rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky.
Z těchto důvodů nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl dovolání obviněných V. R., T. P. a M. P., neboť je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení těchto obviněných a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného JUDr. M. J., protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Současně navrhla, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí o všech dovoláních v neveřejném zasedání a souhlasila s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265r odst. 1 písm. c) tr. ř).
Vzhledem k množství námitek obviněných k právnímu posouzení skutku ve smyslu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit především následující:
Nejvyšší soud se zabýval otázkou správnosti právního posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který byl zjištěn soudem a nepřihlížel k námitkám, jimiž se obvinění snažili dosáhnout změny v hodnocení důkazů, a tím i změny ve skutkových zjištěních a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou prosazovali sami obvinění. Tyto námitky neodpovídají zákonnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., jímž je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Z citovaného ustanovení trestního řádu vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva (trestního zákona) na skutkový stav, který zjistil soud. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistil soud. V dovolání lze proto namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudem. Mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, které směřují proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodil, jak postupoval při dokazování, v jakém rozsahu provedl dokazování apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je vázán na taxativně stanovené důvody, mezi nimiž není žádný skutkový důvod, a který z tohoto hlediska nepřipouští, aby jeho cestou byl napadán skutkový základ rozhodnutí. Dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Současně je třeba se zmínit o právní úpravě daně z přidané hodnoty platné v době spáchání trestné činnosti obviněnými. V ustanovení §2 odst. 1 písm. a) až c) zák. č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, a to ve znění účinném do 31. 12. 1994 (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“), bylo upraveno, co se rozumí pro účely tohoto zákona zdanitelným plněním. Podle §2 odst. 2 písm. d) cit. zákona se rozumí daní na vstupu daň, kterou plátce daně (dále jen „plátce“) zaplatí jinému plátci nebo ji zaúčtuje za přijatá zdanitelná plnění jako součást ceny. Daní na výstupu se rozumí podle §2 odst. 2 písm. e) tohoto zákona daň, kterou plátce uplatní jako součást ceny za jím uskutečněná zdanitelná plnění, odpočtem daně pak podle §2 odst. 2 písm. f) zákona o dani z přidané hodnoty daň zaúčtovaná na vstupu, případně upravená podle §20.
Vlastní daňovou povinností rozumí tento zákon v §2 odst. 2 písm. g) rozdíl mezi daní na výstupu a odpočtem daně za příslušné zdaňovací období uvedený v daňovém přiznání. Podle §2 odst. 2 písm. h) zákona o dani z přidané hodnoty je nadměrným odpočtem převýšení odpočtu daně nad daní na výstupu za příslušné zdaňovací období. Zdanitelné plnění se podle §9 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty považuje za uskutečněné a) při prodeji zboží podle kupní smlouvy dnem dodání, v ostatních případech dnem převzetí nebo zaplacení zboží, a to tím dnem, který nastane dříve, b) při převodu nemovitostí dnem nabytí vlastnictví nebo převodu práva hospodaření, c) při poskytování služeb dnem jejich poskytnutí nebo zaplacení, a to tím dnem, který nastane dříve.
Podle §10 zákona o dani z přidané hodnoty daňová povinnost vzniká dnem uskutečnění zdanitelného plnění. Nárok na odpočet daně podle §19 odst. 1 tohoto zákona má plátce, pokud nakoupené zboží, stavební objekty, převedené nemovitosti, přijaté služby nebo převedená a využitá práva (dále jen „přijatá zdanitelná plnění“) použije k dosažení obratu za svá zdanitelná plnění za podmínek stanovených zákonem. Podle §19 odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty má plátce nárok na odpočet daně ve zdaňovacím období, do kterého daň na vstupu zaúčtoval, nejdříve však ve zdaňovacím období, kdy se uskutečnilo zdanitelné plnění nebo v prvním zdaňovacím období po datu účinnosti uvedeném na osvědčení o registraci, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle §23 zákona o dani z přidané hodnoty má plátce nárok na vrácení nadměrného odpočtu do 30 dnů od lhůty pro předložení daňového přiznání za běžné zdaňovací období, popřípadě do 30 dnů od data skutečného předložení daňového přiznání za zdaňovací období, pokud daňové přiznání nepředloží včas.
Judikatura (srov. zejména rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 9. 2. 1998, sp. zn. 29 Ca 157/97) vychází z toho, že zákon o dani z přidané hodnoty, je nutno aplikovat jako celek, a to podle jeho smyslu a účelu. Uskutečněním zdanitelného plnění rozumí tento zákon stav faktický, nikoliv stav formálně vykázaný. Podle zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, jsou správce daně i jemu nadřízené finanční ředitelství oprávněni posoudit důkazy podle své úvahy, což v zásadě znamená, že právní úkon může být z daňového hlediska posuzován podle svého obsahu, nikoliv podle formy. K tomu, aby byl právní úkon platný, je podle §37 občanského zákoníku nezbytné, aby projevená vůle byla nejen svobodná a určitá, ale i vážná, což znamená, že úmysl účastníků právního vztahu musí skutečně směřovat k vyvolání právních účinků, které jsou s jejich projevem vůle spojeny. O vážnou vůli se nemůže jednat v případech simulovaných právních úkonů. Právě simulace je takovým případem, kdy účastníci právního vztahu nechtějí vyvolat účinky spojené s projevem vůle, ale pouze je předstírají. Nedostatek vážnosti vůle je postižen sankcí absolutní neplatnosti právního úkonu. Tato občanskoprávní úprava náležitostí právních úkonů platí i pro obchodněprávní vztahy. Simulované právní úkony patří ke kvalifikovaným formám obcházení zákona a jsou v oblasti obchodněprávních vztahů neplatné. Takové úkony se vyskytují i v oblasti daňového práva. Bylo-li uzavření smlouvy předstíráno za účelem získání jakékoliv formy daňového zvýhodnění, případně daňového úniku, byla smlouva uzavřena v rozporu se zákonem, a pro správce daně nemůže být rozhodující, že daňový subjekt doložil uplatněný nárok na odpočet daně po formální stránce dokonalým daňovým dokladem. Rozhodující je skutečnost, že uplatněný nárok na odpočet daně nebyl stvrzen po stránce faktické.
K dovolání obviněného V. R.:
Obviněný ve svém stručném dovolání namítl, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. v platném znění ani jiného trestného činu a nebyla naplněna ani subjektivní stránka trestného činu, kterým byl uznán vinným. Obviněný své námitky blíže neodůvodnil. Nejvyšší soud je v řízení o dovolání vázán obsahem uplatněných námitek podřazených pod uplatněný důvod dovolání. Obviněný považuje za nesprávnou pouze právní kvalifikaci skutku. Námitku přes její stručnost považoval Nejvyšší soud za námitku právní. Ze skutkových zjištění učinil Vrchní soud v Praze právní závěr, že všichni obvinění se dopustili trestného činu v úmyslu přímém, že smlouvy citované v rozsudku byly uzavírány s vědomím, že jejich účel nebude naplněn, že nebyly uzavřeny vážně (str. 31 rozsudku). Považoval přitom za podstatné hodnocení osoby obviněného V. R., který plnil zcela nezastupitelnou úlohu v celé trestné činnosti (str. 26 – 30 rozsudku). Ze skutkových zjištění soudu vyplývá, že obviněný byl jediným majitelem a zaměstnancem společnosti R. S. S., s touto společností nikdy nic nevydělal a oboru reklamy a zprostředkování pozemků, stavbě továren a dovozu technologií nerozuměl, přičemž reklamní činnost částečně provozoval v A., ale nikoliv v Č. r. V rozporu s touto jím tvrzenou nicotnou aktivitou však obviněný V. R. podal dne 10. 8. 1994 přihlášku k registraci pro fyzické osoby a k dani z přidané hodnoty pro fyzické osoby u Finančního úřadu pro Prahu 4 jako dobrovolný plátce DPH a uvedl, že hodlá podnikat pod obchodním jménem R. S. S. s předpokládaným obratem za nejvýše tři po sobě jdoucí měsíce ve výši 300 000,- Kč. Podepsal mimo jiné přiznání k dani z přidané hodnoty za měsíc září. První smlouvu na prodej technologie na výrobu mleté kávy uzavřel jako zástupce zmiňované společnosti již 9. 9. 1994 s obviněným J. S. jako zástupcem společnosti B. P., s. r. o. Poté uzavřel další smlouvy ve dnech 30. 9. 1994, 10. 10. 1994, 25. 10. 1994 a 1. 11. 1994, vždy vystavil ručně psané faktury, na základě nichž mu druhá smluvní strana měla platit v hotovosti milionové částky uvedené v tzv. skutkové větě rozsudku. V průběhu trestního stíhání byla vyvrácena obhajoba obviněného, který zpochybňoval, že zmíněné smlouvy podepisoval. Ve svém prohlášení ze dne 6. 9. 2006, které obviněný přiložil k dovolání naopak uvedl, že všechny smlouvy podepsal a v plnění smluv zabránilo jen onkologické onemocnění, přestože již začal připravovat plnění smluv.
Je zcela zřejmé, že obviněný jako fyzická osoba a jediný zaměstnanec společnosti R. S. S., který neměl téměř žádné zkušenosti s podnikáním zmíněného zaměření a při svém údajném závažném onemocnění nebyl schopen sám splnit obsah smluv, které uzavřel s ostatními obviněnými. Vrchní soud v Praze učinil správný závěr, pokud uvedl, že již dne 30. 9. 1994 muselo být dalším obviněným známo, že obviněný V. R. je podvodník. Přesto byly uskutečňovány a placeny další obchody s obviněným V. R., když k poslední úhradě obviněnému V. R. mělo dojít dne 30. 11. 1994. Všechny kroky obviněných byly tedy vedeny zcela vědomě v úmyslu předstírat vážně míněné obchody (srov. str. 29 napadeného rozsudku).
Dovolání obviněného shledal Nejvyšší soud vzhledem k učiněným skutkovým zjištěním i právním závěrům odvolacího soudu zjevně neopodstatněným. Právní kvalifikaci skutku považuje Nejvyšší soud za správnou a bude o ní pojednáno níže vzhledem k obsáhlým námitkám obviněných T. P. a M. P., které se rovněž týkají právní kvalifikace skutku.
K dovolání obviněného T. P.:
Obviněný T. P. především uplatnil námitku nesprávného právního posouzení skutku, protože k jednání obviněných došlo v roce 1994 a v té době §148 tr. zák. neobsahoval dnešní odstavec 2 zakládající trestnost toho, kdo vyláká výhodu na některou z povinných plateb uvedených v §148 odst. 1 tr. zák. Otázkou právního posouzení skutku podle §148 tr. zák., k němuž došlo před 1. 1. 1998, kdy nabyla účinnosti novela trestního zákona provedená zák. č. 253/1997 Sb., se zabýval Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí, které bylo publikováno pod č. 4/2005 Sb. rozh. tr. Uvedl v něm, že novelou trestního zákona provedenou zák. č. 253/1997 Sb. byl jeho §148 doplněn o nový odstavec 2 vymezující trestní odpovědnost za neoprávněné vylákání výhody na dani a jiné podobné povinné platbě a dosavadní odstavec 2 byl nově označen jako odstavec 3. Trestní sazba za vylákání daňové výhody (a výhody na jiné podobné povinné platbě) podle nově formulovaného §148 odst. 2 tr. zák. přitom byla stanovena ve stejném rozmezí jako za zkrácení daně (a jiné podobné povinné platby) podle §148 odst. 1 tr. zák. a trestní sazba dopadající na případy způsobení značné škody a škody velkého rozsahu takovým činem zůstala nedotčena /srov. §148 odst. 2 písm. c), odst. 3 tr. zák. v jeho znění účinném do 31. 12. 1997 a §148 odst. 3 písm. c), odst. 4 tr. zák. v jeho znění účinném od 1. 1. 1998/. Trestní sazby v jednotlivých ustanoveních §148 tr. zák. v jeho zněních účinných do 31. 12. 1997 a od 1. 1. 1998 tedy nedoznaly žádných změn ve směru jejich zpřísnění ani zmírnění; zásadní změnu však představovala nová úprava skutkových podstat trestných činů v nich vymezených. V posuzovaném případě přitom nebylo možné z hlediska aplikace §16 odst. 1 tr. zák. vystačit s pouhým srovnáním těchto ustanovení a v nich vymezených trestních sazeb, ale bylo namístě srovnat trestnost stíhaného činu podle celého trestního zákona účinného v době jeho spáchání a v době rozhodování o něm a až na základě toho učinit závěr o tom, které z těchto znění trestního zákona je pro obviněného příznivější, a to pak aplikovat. K této námitce obviněného dále Nejvyšší soud uvádí:
Zkrácením daně ve smyslu §148 odst. 1 tr. zák. je v zásadě jakékoliv jednání pachatele, v důsledku něhož je mu jako poplatníkovi vyměřena nižší daň než odpovídá povaze daného zdanitelného plnění a platné právní úpravě, již vyměřená daň je mu snížena nebo k vyměření daně vůbec nedojde, ačkoliv daňová povinnost vznikla. Při zkrácení daně jde zpravidla o zvláštní případ podvodu, jímž se v rozporu se zákonem ovlivňuje existující daňová povinnost určitého subjektu tak, že ten v rozporu se skutečností předstírá nižší rozsah této povinnosti nebo předstírá, že takovou povinnost vůbec nemá. Pachatel tedy příslušné výkazy či podklady pro stanovení této povinné platby zfalšuje, nepořídí, úmyslně zkreslí nebo nevede, aby tím dosáhl nižšího odvodu daně nebo aby vůbec zatajil, že má určitou daňovou povinnost. Při úvaze o tom, zda došlo ke zkrácení daňové povinnosti, záleží na tom, o jaký typ daně se jedná, co je předmětem zdanění, na jakou skutečnost je vznik daňové povinnosti vázán, od čeho se tato daňová povinnost odvozuje, zda a jakým způsobem se daň přiznává, vyměřuje a platí; tyto skutečnosti vyplývají ze zákonné úpravy příslušného druhu daně, popř. z předpisů o řízení ve věcech daní a poplatků. Jde zvláště o zákon o správě daní a poplatků (zák. č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů), zákon o daních z příjmů (zák. č. 586/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů), zákon o dani z přidané hodnoty (s účinností do 30. 4. 2004 zák. č. 588/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, s účinností od 1. 5. 2004 zák. č. 235/2004 Sb.) a zákon o spotřebních daních (s účinností do 31. 12. 2003 zák. č. 587/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, s účinností od 1. 1. 2004 zák. č. 353/2003 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Z hlediska posouzení předmětné trestní věci je podstatná právní úprava daně z přidané hodnoty účinná v době stíhaného činu, tedy právní úprava obsažená v zák. č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“). V tomto kontextu je namístě připomenout, že daň z přidané hodnoty lze zkrátit mimo jiné – vedle samotného nepodání daňového přiznání a následného nezaplacení daně (§37 zákona o dani z přidaného hodnoty) – zatajením zdanitelných plnění (§7 zákona o dani z přidané hodnoty), účelovým snižováním základu daně (§14 zákona o dani z přidané hodnoty) či neoprávněným uplatněním odpočtu daně (§19 a násl. zákona o dani z přidané hodnoty). Co se pak týče způsobu zkrácení této daně, v úvahu přichází různé manipulace s daní na vstupu /§2 odst. 2 písm. d) zákona o dani z přidané hodnoty/ i na výstupu /§2 odst. 2 písm. e) zákona o dani z přidané hodnoty/.
Výši zkrácení daně ve smyslu §148 odst. 1 tr. zák. představuje rozdíl mezi daní, kterou má poplatník (povinná osoba) podle příslušných předpisů zaplatit, a nižší daní, kterou vzhledem k trestné činnosti přiznal nebo která mu byla vyměřena (stanovena), resp. kterou zaplatil. Nebyla-li daň vůbec přiznána nebo vyměřena, resp. byla-li zatajena samotná skutečnost, odůvodňující vznik daňové povinnosti, výše zkrácení se rovná celé výši této povinné platby, jež měla být přiznána, vyměřena a zaplacena. Toto zkrácení daně současně představuje škodu způsobenou trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Na tom nic nemění to, že nárok na náhradu této škody nelze uplatnit v adhezním řízení. Tomu totiž brání pouze to, že nejde o nárok obecně uplatnitelný ani v občanskoprávním řízení a že podkladem pro vymáhání zkrácené platby na dani i exekučním titulem je platební výměr vydaný příslušným správcem daně, zpravidla finančním úřadem (§46 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů).Vylákání daňové výhody ve smyslu §148 odst. 2 tr. zák. ve vztahu k dani z přidané hodnoty přichází v úvahu v souvislosti s uplatněním nároku na odpočet daně (§19 zákona o dani z přidané hodnoty). Nejvyšší soud v rozhodnutí č. 22/2005 Sb. rozh. tr. formuloval tyto tzv. právní věty:
I. Jednání pachatele, v důsledku něhož je plátci (poplatníkovi) vyměřena nižší daň, než jaká odpovídá jeho skutečně existující daňové povinnosti, popřípadě mu není daň vyměřena vůbec, ačkoliv daňová povinnost vznikla, lze za splnění dalších podmínek posoudit jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák. Jde-li o daň z přidané hodnoty, lze ji v tomto smyslu zkrátit např. samotným nepodáním daňového přiznání, zatajením zdanitelných plnění, účelovým snižováním základu daně, neoprávněným uplatněním odpočtu daně apod.
Naproti tomu úmyslné jednání pachatele, jímž státu (správci daně) nepravdivě předstírá existenci skutečností zakládajících povinnost státu poskytnout plátci (poplatníkovi) daně peněžité plnění jako údajný přeplatek na dani, představuje vylákání daňové výhody ve smyslu §148 odst. 2 tr. zák. Jde-li o daň z přidané hodnoty, pak lze takovou výhodu vylákat např. neoprávněným uplatněním nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty.
Jestliže pachatel v příslušném zdaňovacím období jednak zkrátí skutečně existující daňovou povinnost plátce (poplatníka) určité daně ve smyslu §148 odst. 1 tr. zák. a současně od státu (správce daně) vyláká neoprávněnou daňovou výhodu ve smyslu §148 odst. 2 tr. zák., pak není vyloučeno takové jednání posoudit jako jednočinný souběh těchto trestných činů. Jde-li o daň z přidané hodnoty, může být tento souběh namístě, pokud pachatel např. uplatněním odpočtu neoprávněně sníží příslušný základ daně a vedle toho ještě dosáhne vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty.
II. Částka, o kterou pachatel zkrátil daň ve smyslu §148 odst. 1 tr. zák. nebo kterou vylákal jako daňovou výhodu ve smyslu §148 odst. 2 tr. zák., představuje škodu způsobenou trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle těchto alternativ /pro účely přísnější právní kvalifikace uvedené v ustanoveních §148 odst. 3 písm. c), odst. 4 tr. zák./, byť náhradu této škody zpravidla nelze uplatňovat a přiznat v adhezním řízení.
Vložení druhého odstavce §148 tr. zák. neznamená, že skutky spočívající ve vylákání daňové výhody spáchané přede dnem 1. 1. 1998, kdy nabyl účinnosti zák. č. 253/1997 Sb., byly beztrestné. Za zkrácení daně bylo v teorii i praxi až do novely trestního zákona provedené zák. č. 253/1997 Sb. považováno též vylákání daňové (celní) výhody. Ustanovení §148 odst. 2 tr. zák. je samostatnou skutkovou podstatou. Pokud se obviněný domáhá v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jiné právní kvalifikace, než byla použita v napadeném rozsudku Vrchním soudem v Praze, a domáhá se posouzení skutku podle §148 odst. 2, 4 tr. zák., bylo by takové posouzení v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peus podle §265p odst. 1 tr. ř. Obviněný se takovou námitkou domáhá zhoršení svého právního postavení. Stejně tak nelze přisvědčit jeho námitce, že by skutek mohl být posouzen případně jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., a to z níže uvedených důvodů.
Otázkou rozlišování mezi trestným činem podvodu podle §250 tr. zák. a trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 tr. zák. v případě, kdy pachatel u příslušného finančního úřadu na základě falšovaných a nepravdivých údajů uplatnil nárok na vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty (§23 zák. č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů) se Nejvyšší soud zabýval ve svém rozhodnutí publikovaném pod č. 45/1997 Sb. rozh. tr. V něm dospěl k tomu, že trestným činem podvodu podle §250 tr. zák. je takové jednání pouze tehdy, nedojde-li vůbec k podnikatelské činnosti, která má povahu zdanitelného plnění, u něhož je uplatňována daň na vstupu, např. zboží, které je údajně předmětem obchodu, pachatel vůbec nenakupuje, účtované služby pachatel neprovádí nebo je předstírána jiná činnost, kterou pachatel vůbec neprovozuje, na základě níž má dojít k vrácení daně nebo její části a není tak vůbec v souvislosti s uplatňovaným plněním právního důvodu k zahájení daňového řízení.
Jestliže však podnikatelskou činností pachatele vznikla zákonná povinnost platit, resp. přiznat daň, avšak pachatel nepravdivými nebo zkreslenými údaji ovlivnil daňové řízení tak, že zkrátil daň, popř. dosáhl toho, aby mu byla vyplacena částka za nadměrný odpočet daně, např. předstíráním, že nakoupil větší množství zboží než ve skutečnosti, nebo provedl služby ve větším rozsahu, jde o jednání, které má znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 tr. zák., jenž je k trestnému činu podvodu podle §250 tr. zák. ve vztahu speciality.
Obvinění T. P. a JUDr. M. J. byli jednateli společnosti H. O., s. r. o., která byla řádně zapsána v obchodním rejstříku a vykonávala podnikatelskou činnost. Vznikla jim tedy podnikatelskou činností zákonná povinnost přiznat daň a za této situace nelze jednání obviněného T. P. (ale ani obviněného JUDr. M. J.) kvalifikovat jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák.
Obviněný dále namítal, že ve společnosti O., s. r. o., nebyl v žádných statutárních orgánech a mimo jedné smlouvy, na níž musely být dva podpisy, nic nepodepsal. K této námitce je třeba uvést, že trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 tr. zák. nepatří mezi trestné činy s omezeným okruhem pachatelů podle §90 odst. 1 tr. zák., podle něhož, jestliže k spáchání trestného činu tento zákon vyžaduje zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení, může být pachatelem nebo spolupachatelem trestného činu pouze osoba, která má požadovanou vlastnost, způsobilost nebo postavení. Zmíněný trestný čin proto může spáchat jakákoliv příčetná osoba, která v době spác hání činu dosáhla věku patnácti let. Tato námitka je proto nedůvodná.
Námitka, zda obviněný T. P. podepsal smlouvy či nikoli, je námitkou skutkovou, k níž dovolací soud nemůže v řízení o dovolání přihlížet. Také námitky vztahující se k výpovědím svědkyň Z. C. a J. Š. jsou námitkami skutkovými, jimiž se obviněný domáhá změny skutkového stavu, který byl zjištěn soudem a takovým námitkám nelze z hlediska zákonného vymezení důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přihlížet. Pokud jde o tuto námitku, Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze (str. 31 rozsudku), z něhož je zcela zřejmé, že soud hodnotil jako věrohodnou výpověď svědkyně Z. C., která potvrdila sdělení finančního úřadu, že předmětné faktury byly zahrnuty do přiznání k dani z přidané hodnoty. K výpovědi svědkyně J. Š. uvedl, že její „rozpomenutí“ na tak závažné a poměrně podrobné skutečnosti budí rozpaky. K tomu Vrchní soud v Praze dodal, že je třeba si klást otázku, proč by obvinění dávali příkaz k neuplatnění předmětných faktur a v závislosti na nich nadměrného odpočtu (DPH), když sami uváděli a byli přesvědčeni, že došlo k realizaci smluv.
Z téhož důvodu se nelze zabývat námitkou obviněného, že došlo k dobrovolného upuštění od pokusu trestného činu, pokud jde o tzv. zářijové a listopadové faktury z roku 1994. Opět jde o skutkové námitky, jimiž se obviněný snaží zvrátit zjištěný skutkový stav. Nejvyšší soud na tomto místě připomíná svou judikaturu, podle níž důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není obsahově naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem soudů při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).
Z hlediska zákonného vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nutno odmítnout i námitku porušení zásady ,,in dubio pro reo.“ Tato zásada je zásadou trestního práva procesního a nikoli trestního práva hmotného.
K dovolání obviněného M. P.:
Obviněný M. P. opřel své dovolání o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. b), g), e) tr. ř. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Obviněný odůvodnil tuto námitku tím, že v řízení před soudem prvního stupně se na rozhodnutí věci zúčastnil Bc. M. B., který údajně v době rozhodování věci pracoval v Útvaru ministerstva vnitra pro inspekční činnost, a že tato okolnost mu byla známa ze sdělovacích prostředků a tisku.
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti vychází z názoru, že informace o určité trestní věci ve sdělovacích prostředcích ještě sama o sobě nevytváří nežádoucí vztah soudce k této věci, který by ho vylučoval z možnosti a povinnosti projednat takovou věc a rozhodnout o ní nestranně a nezaujatě (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2001, sp. zn. 5 Tvo 96/2001). Ustanovení §30 a §31 tr. ř. blíže rozvádějí obecný požadavek na činnost orgánů činných v trestním řízení, aby postupovaly nestranně a nepodjatě. Ustanovení §30 tr. ř. je prostředkem zajištění důvěry stran i veřejnosti v nestrannost trestního řízení. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v §30 tr. ř. představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Vzhledem k tomu, že příslušnost soudu i soudce je stanovena zákonem, lze soudce vyloučit z projednávání a rozhodování věci jen zcela vyjímečně a ze skutečně závažných důvodů, které soudci brání rozhodovat v souladu se zákonem spravedlivě a nezaujatě.
Uplatněný dovolací důvod je naplněn tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán, tedy když rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce, který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle §31 tr. ř. Další podmínkou je, že tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. V této trestní věci obviněný M. P. namítl, že okolnost, že jeden z členů senátu soudu prvního stupně byl podle jeho názoru policistou, je skutečností, která ohrožuje nestrannost a nezávislost soudu a je v rozporu s principy dělby moci. Tuto obecně formulovanou námitku vznesl vůči přísedícímu soudu prvního stupně. Vrchní soud v Praze zrušil v celém rozsahu rozsudek soudu prvního stupně a jako soud odvolací sám ve věci znovu rozhodl. Obviněný M. P. nevznesl žádné námitky podjatosti vůči soudcům odvolacího soudu, kteří učinili rozhodnutí, které obviněný napadl dovoláním. Je zřejmé, že za této situace není splněna zákonná podmínka, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, neboť rozhodnutí napadené dovoláním neučinil žádný ze soudců, který by byl vyloučen z rozhodování věci z důvodů uvedených v §30 tr. ř. Tento dovolací důvod proto není naplněn.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, pokud jde o skutky uvedené pod body 2/ a 6/ napadeného rozsudku. Poukázal na to, že tyto části výroku rozsudku odpovídají současnému znění ustanovení §148 odst. 2 tr. zák. formou vylákání výhody na některé z povinných plateb. Současně namítl, že v době údajného spáchání trestného činnosti nebyla skutková podstata trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné povinné platby podle §148 odst. 2 tr. zák. zahrnuta v trestním zákoně. Z toho dovodil s poukazem na blíže neurčenou judikaturu Nejvyššího soudu, že by mohlo jít o trestný čin podvodu podle §250 tr. zák., a to při splnění odlišných podmínek pro naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu. Jedná se o obdobnou námitku, kterou uplatnil i obviněný T. P. a ohledně níž platí stejné právní závěry, které Nejvyšší soud zmínil již výše při posuzování této části dovolání obviněného T. P. Nejvyšší soud pro stručnost na tuto část rozhodnutí odkazuje.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že trestný čin podle §148 odst. 2 tr. zák. je samostatnou skutkovou podstatou, odlišnou od trestného činu podle §148 odst. 1 tr. zák. I kdyby bylo důvodné to, co namítl obviněný M. P., totiž že v bodech 2/ a 6/ napadeného rozsudku šlo o trestný čin podvodu, evidentně by se jednalo o trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., který je – na rozdíl od trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. – uveden v §62 tr. zák., a proto je přísněji trestným činem (v důsledku přísnějších předpokladů pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody). Námitky obviněného tedy v podstatě směřují ke zhoršení jeho vlastního postavení. Změna v právním posouzení skutku, která by zhoršila postavení obviněného, je vyloučena vzhledem k zásadě zákazu reformationis in peius uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. Posouzení skutku jako trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. nepřichází v úvahu vzhledem k popisu skutku i s přihlédnutím k závěrům uvedeným v rozhodnutí č. 45/1997 Sb. rozh. tr. (viz str. 17 tohoto usnesení), neboť i přede dnem 1. 1. 1998 bylo jednání spočívající v neoprávněném vylákání nadměrného odpočtu DPH trestné a bylo možné je posoudit jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1, 3 tr. zák., ve znění zákona č. 290/1993 Sb. Nejvyšší soud proto shledal tuto námitku nedůvodnou.
Obviněný dále uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., s odůvodněním, že jeho trestní stíhání bylo nepřiměřeně dlouhé a poukázal přitom na čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Nepřípustnost trestního stíhání je upravena v §11 odst. 1 tr. ř., podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, jestliže existuje některý z důvodů uvedených v tomto ustanovení trestního řádu. Zastavení trestního stíhání se týká vždy skutku a ne jeho možného právního posouzení podle ustanovení zvláštní části trestního zákona (srov. č. 64/1965 Sb. rozh. tr.).
Podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Nejvyšší soud se zabýval otázkou zastavení trestního stíhání z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. v souvislosti s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve svém usnesení ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 178/2002. Právní závěry uvedené v odůvodnění tohoto rozhodnutí jsou aktuální i pro rozhodování v této věci. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí vycházel zejména z následujících skutečností:
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), byla publikována ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. a stala se tak součástí právního řádu tehdejší České a Slovenské Federativní Republiky. Od 1. 1. 1993 se na základě ústavního zákona č. 4/1993 Sb. stala součástí právního řádu České republiky a podle čl. 10 Ústavy České republiky (ve znění před účinností ústavního zákona č. 395/2001 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 6. 2002) byly ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a svobodách, jimiž je Česká republika vázána, bezprostředně závazné a měly přednost před zákonem. Podle platného a účinného znění čl. 10 Ústavy České republiky jsou již všechny vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu, přičemž stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Čl. 6 Úmluvy stanoví právo na spravedlivý proces. Pod uvedeným pojmem je uveden soubor dílčích práv a svobod, jehož součástí je i právo na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě. Přiměřenost délky řízení je judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „Soud“) posuzována s ohledem na konkrétní okolnosti případu a s přihlédnutím ke kritériím zakotveným v judikatuře Soudu, který však v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval „obecně závaznou“ dobu, kterou by bylo možno považovat za přiměřenou. Čl. 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou výslovnou sankci, která by postihovala porušení tohoto práva, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení trestního stíhání. Nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení Soud z čl. 6 Úmluvy v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil a ani vzhledem ke svým pravomocem vyvodit nemohl, což je i logické, neboť Soud takto rozhoduje v trestních věcech i ve vztahu k poškozeným, kteří jsou také stěžovateli dovolávajícími se nápravy kvůli průtahům v řízení. Nejvyšší soud proto shledal i tuto námitku nedůvodnou.
K dovolání obviněného JUDr. M. J.
Obviněný JUDr. M. J. namítl nesprávné právní posouzení skutku s poukazem na údajnou absenci úmyslného zavinění, tj. subjektivní stránky trestného činu. Obviněný tuto výtku odůvodnil vlastní verzí okolností, které podle něj svědčí o tom, že nejednal v úmyslu neoprávněně získat nadměrný odpočet DPH. Nejvyšší soud k tomu uvádí, že subjektivní stránka trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. je naplněna tehdy, pokud pachatel jedná v úmyslu zkrátit ve větším rozsahu daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou platbu. Úmysl jako volní vztah pachatele k následku jeho jednání musí být řádně soudem zjištěn a prokázán výsledky dokazování. Závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§4 a §5 tr. zák.), je závěrem právním. Tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištění soudu, vyplývajících z provedeného dokazování, stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu (srov. č. 60/1972 Sb. rozh. tr.).
Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů vyplývá, že obviněný JUDr. M. J. byl nejen jednatelem, ale i spolumajitelem společnosti O., s. r. o., a byl tak informován o přípravě a obsahu smlouvy uzavřené dne 10. 10. 1994, na jejímž základě byla vystavena faktura, i když strany si na základě smlouvy vzájemně neplnily. Tato faktura byla následně zaúčtována, což ovlivnilo rozsah daňové povinnosti společnosti O., s. r. o., o čemž obviněný JUDr. M. J. věděl, a přesto podal za předmětné daňové období přiznání k dani. Z těchto okolností je zcela zřejmý úmysl obviněného JUDr. M. J. zkrátit daň a způsobit tak škodu velkého rozsahu. Obviněný se snaží docílit změny ve skutkovém zjištění. Výtka obviněného proto není námitkou právní, ale námitkou skutkovou, která svým obsahem neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, ani jinému důvodu dovolání uvedenému v §265b odst. 1 tr. ř.
K dovoláním všech obviněných:
Vrchní soud v Praze dospěl k závěru, že obvinění svým jednáním naplnili po objektivní i subjektivní stránce zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. v platném znění, dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. v bodě 3/ rozsudku. Tuto právní kvalifikaci použil, když vzal v úvahu §16 odst. 1 tr. zák. o časové působnosti trestních zákonů, podle něhož se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Takovým příznivějším zákonem je podle jeho názoru trestní zákon v platném znění, dotčený zejména novelizací zák. č. 265/2001 Sb., vzhledem k posunu spodní hranice škody velkého rozsahu podle §89 odst. 11 tr. zák. na částku 5 000 000,- Kč (str. 31 – 32 rozsudku).
K námitkám obviněných T. P., M. P., ale i V. R. proti právní kvalifikaci skutku bylo výše odůvodněno, proč nelze skutek kvalifikovat jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. (srov. zejména str. 16 – 17 tohoto rozhodnutí). Nejvyšší soud znovu zdůrazňuje, že za zkrácení daně podle §148 odst. 1 tr. zák. bylo v teorii i praxi považováno až do novely trestního zákona provedené zák. č. 253/1997 Sb. též vylákání daňové, resp. celní, výhody. Vrchní soud v Praze učinil v rozsudku, který byl napaden dovoláními obviněných, skutkové zjištění, že všichni obvinění jednali v úmyslu neoprávněně získat odpočet na dani z přidané hodnoty, když při podnikatelské činnosti uzavírali smlouvy ve dnech a za podmínek uvedených ve výroku o vině pod body 1/ až 6/ rozsudku. Vrchní soud v Praze vycházeje ze skutkových zjištění považoval zmíněné smlouvy za fingované, na jejichž základě nevznikl nárok na odpočet daně, když obvinění jako plátci daně nepoužili přijatá zdanitelná plnění k dosažení obratu za svá zdanitelná plnění za podmínek stanovených zákonem (§19 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty). Vrchní soud v Praze všechny smlouvy označil za „fiktivní“. Vzhledem k tomu, co bylo vyloženo již výše, je zřejmé, že výstižnější by bylo označit tyto smlouvy za simulované právní úkony, protože podle zjištění soudu jimi obvinění nechtěli vyvolat právní účinky spojené s těmito právními úkony, ale pouze je předstírali, což vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku (srov. str. 31 rozsudku).
K námitce obviněného M. P., že označení smluv za „fiktivní“ je nesrozumitelné, Nejvyšší soud kromě již shora zmíněného dodává, že právní fikcí se převážně rozumí předpoklad skutečnosti s právními následky (i když je zřejmé, že neodpovídá skutečnosti). Ze slova fikce je odvozeno přídavné jméno „fiktivní,“ které má v českém jazyce význam ,,spočívající na fikci, vymyšlený, smyšlený, neskutečný, nereálný“ (srov. Akademický slovník cizích slov Akademie věd České republiky, Kolektiv autorů pod vedením Věry Petráčkové a Jiřího Kunce, Akademia Praha 1995, 1. díl A – K, str. 229). V takovém smyslu bylo také soudem použito slov „fiktivní“ v tzv. skutkové větě napadeného rozsudku, přičemž z popisu skutku i dalších okolností v něm uvedených, je zřejmý význam použitého slovního spojení ,,fiktivní smlouvy“. Námitky obviněných V. R., T. P. i M. P. proti právní kvalifikaci skutku jsou z těchto souhrnně uvedených důvodů i v souvislosti s tím, co již bylo uvedeno v příslušných částech tohoto rozhodnutí, a zejména obsahu rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 22/2005 Sb. rozh. tr., nedůvodné.
Nejvyšší soud shledal dovolání obviněných V. R., T. P., M. P. zjevně neopodstatněnými, a proto dovolání těchto obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dovolání obviněného JUDr. M. J. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť jeho dovolání nenaplňuje uplatněný důvod dovolání. Nejvyšší soud je totiž vázán zákonným vymezením dovolacího důvodu a obsahem uplatněných námitek.
O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť rozhodnutí o odmítnutí dovolání podle §265i tr. ř. může Nejvyšší soud učinit i v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně 21. listopadu 2007
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek