ECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.1118.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 1118/2014-54
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 21. ledna 2015 v neveřejném zasedání, o dovolání nejvyššího státního zástupce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 7 To 87/2014, podaném v neprospěch obviněných A. V., D. N. , R. S., Mgr. J. V. a K. V. , v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 5 T 89/2012, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 7 To 87/2014.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 5 T 89/2012, byl obviněný A. V. v bodě ad I. výroku o vině uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 tr. zákoníku, v jednočinném souběhu se zločinem podplacení podle §332 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Stejným rozsudkem v bodě II. výroku o vině byli obvinění D. ., R. S., Mgr. J. V. a K. V. (pozn. společně se spoluobviněnými T. B., Bc. P. C. a P. J.) uznáni vinnými přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, v jednočinném souběhu se zločinem přijetí úplatku podle §331 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku. Za to byl obviněný A. V. podle §331 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému peněžitému trestu v rozsahu 250 denních sazeb s výší denní sazby 500,- Kč, s náhradním trestem odnětí svobody podle §69 odst. 1 tr. zákoníku v trvání 12 měsíců. Podle §83 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen také trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu zaměstnání u bezpečnostních sborů a obecní policie na dobu 5 roků. Obvinění D. N., Mgr. J. V., K. V. a R. S. byli podle §331 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1, §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku, odsouzeni k úhrnnému peněžitému trestu v rozsahu 300 denních sazeb s výší denní sazby 100,- Kč (Mgr. J. V. v rozsahu pouze 150 denních sazeb), s náhradním trestem odnětí svobody podle §69 odst. 1 tr. zákoníku v trvání 6 měsíců (Mgr. J. V. pouze v trvání 3 měsíců). Podle §83 odst. 1 tr. zákoníku jim byl uložen také trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu zaměstnání u bezpečnostních sborů a obecní policie na dobu 3 roků (Mgr. J. V. pouze na dobu 2 roků).
Obviněný A. V. se podle závěrů soudu I. stupně (ad I. výroku o vině) uvedeného přečinu a zločinu dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) nejméně od 12. 3. 2011 do 30. 7. 2011, kdy po celou dobu byl ve služebním poměru příslušníka Policie ČR, jednal vůči různým subjektům zabývajícím se filmovou a televizní produkcí jako pracovník firmy P. B. podnikajícího v oboru zprostředkování služeb tím způsobem, že od nich přijímal objednávky na zajištění volných veřejných komunikací a prostranství pro potřeby natáčení, na jejichž základě oslovoval a následně vysílal spoluobžalované, kteří byli rovněž příslušníky Policie ČR, aby tito v době svého volna mezi službami či v době čerpání dovolené, v určeném čase, na různých místech na území hl. m. Prahy, v civilu nebo v kompletním služebním stejnokroji, pod příslibem odměny ve výši nejméně 2 000,- Kč za jednu směnu a za bezplatně poskytované občerstvení, bez zákonného podkladu a důvodu v podobě schválené a nařízené policejní asistence, vykonávali činnosti svěřené do pravomoci příslušníkům policie zákonem č. 273/ 2008 Sb., o Policii ČR, což tito policisté také činili tím, že prováděli dohled nad silničním provozem a řídili jej, tedy zastavovali motorová vozidla, bránili jim ve vjezdu do ulice, odkláněli dopravu, vykazovali zaparkovaná vozidla z ulice, manipulovali s dopravním značením, usměrňovali pohyb vozidel i chodců, případně prováděli hlídkovou činnost v místech natáčení, čímž umožňovali produkčním společnostem nerušené natáčení audiovizuálních děl v jim vyhovujících termínech, ačkoli si jako příslušník Policie ČR musel být vědom, že takové jednání je ze strany policistů v rozporu s ustanovením §45 odst. 1 písm. a), b) a §48 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon o služebním poměru“), současně za tyto činnosti produkčním společnostem fakturoval jménem firmy P. B. předem sjednané smluvní ceny, po obdržení plateb vyplácel spoluobžalovaným dohodnuté odměny v hotovosti, a zároveň si část obdržených plateb v přesně nezjištěné výši ponechával pro vlastní potřebu, přičemž takto vyslal k vykonávaní uvedené činnosti jednotlivé spoluobviněné celkem v 38 případech konkrétně uvedených ve výroku o vině.
Obvinění D. N., R. S., Mgr. J. V. a K. V. (společně se spoluobviněnými T. B., Bc. P. C. a P. J.) se podle závěrů soudu I. stupně uvedeného přečinu a zločinu (ad II. výroku o vině) dopustili tím, že nejméně v době od 12. 3. 2011 do 30. 7. 2011, jako příslušníci Policie ČR, v rozporu s ustanoveními §45 odst. 1 písm. a), b), i) a §48 odst. 2 zákona o služebním poměru, v jednotlivých ve výroku o vině konkrétně uvedených případech a lokalitách, v době svého volna mezi službami, či v době čerpání dovolené, vykonávali v kompletním služebním stejnokroji, bez zákonného podkladu a důvodu v podobě schválené a nařízené policejní asistence, činnosti svěřené do pravomoci příslušníkům policie zákonem č. 273/2008 Sb., o Policii ČR, a to tím, že prováděli dohled nad silničním provozem a řídili jej, tedy zastavovali motorová vozidla, bránili jim ve vjezdu do ulice, odkláněli dopravu, vykazovali zaparkovaná vozidla z ulice, manipulovali s dopravním značením, usměrňovali pohyb vozidel i chodců, případně prováděli hlídkovou činnost v místech natáčení i v civilním oděvu, a takto jednali pod příslibem vyplacení finanční odměny ve výši 2 000,- Kč za jednu směnu od obviněného A. V., který tyto akce podle požadavků různých subjektů zabývajících se filmovou a televizní produkcí sjednával, na tyto akce je vysílal a dohodnutou odměnu jim následně vyplácel, současně jim bylo produkčními společnostmi bezplatně poskytnuto občerstvení, přičemž popsanou činností obviněných bylo produkčním společnostem zajišťováno nerušené natáčení audiovizuálních děl v jim vyhovujících termínech na veřejných komunikacích a prostranstvích, kde obvinění policisté tuto činnost neoprávněně vykonávali.
Proti citovanému rozsudku soudu I. stupně podali odvolání obvinění A. V., D. N., R. S., Mgr. J. V. a K. V., ve kterých m. j. shodně namítali porušení zásady „ne bis in idem“ vzhledem k jejich předchozímu pravomocnému propuštění ze služebního poměru za zcela totožné jednání. Odvolání proti uvedenému rozsudku podali také spoluobvinění Bc. P. C., T. B. a P. J., o kterých Městský soud v Praze rozhodl ve veřejném zasedání rozsudkem ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 7 To 87/2014.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 7 To 87/2014, byl z podnětu jejich odvolání v neveřejném zasedání podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. rozsudek soudu I. stupně zrušen ohledně obviněných A. V., D. N., R. S., Mgr. J. V. a K. V. Podle §223 odst. 1 tr. ř., z důvodu §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., pak městský soud ohledně jmenovaných zastavil trestní stíhání, když se ztotožnil s názorem obviněných a dospěl k závěru, že jsou splněny zákonné podmínky ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., a čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“; publikovaná pod č. 209/1992 Sb.), protože za zcela totožné jednání byli uvedení obvinění již rozhodnutím ve věci služebního poměru pravomocně propuštěni ze služebního poměru a tato předchozí rozhodnutí činí jejich trestní stíhání pro týž skutek nepřípustným.
II.
Proti citovanému usnesení soudu II. stupně podal nejvyšší státní zástupce včas a řádně dovolání v neprospěch všech uvedených obviněných. V dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. s tím, že bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce zrekapituloval odsuzující rozsudek soudu I. stupně, a závěry odůvodnění usnesení odvolacího soudu, z nichž vyplývá, že odvolací soud aplikoval zásadu „ne bis in idem“, protože trestní stíhání bylo vedeno pro stejné jednání, jak je ohledně jmenovaných obviněných uvedeno v rozhodnutích ve věcech služebního poměru. Se závěry odvolacího soudu se podle nejvyššího státního zástupce nelze zcela ztotožnit. Uvedl, že zásada „ne bis in idem“ ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., a čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, může být výjimečně vztažena i k řízení o disciplinárním deliktu, jak vyplývá z Komentáře k trestnímu řádu (P. Šámal a kol., 7. vydání Praha, C. H. Beck, 2013, s. 207) a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 683/2013 a 8 Tdo 1161/2006, kde Nejvyšší soud připustil takový vztah k řízení o kázeňském přestupku ve smyslu ustanovení §186 a násl. zákona o služebním poměru. Nejvyšší státní zástupce ale zdůraznil, že se zásadně jednalo o vztah ke kázeňskému řízení vedenému v případě, že je podezření ze spáchání kázeňského přestupku podle §50 odst. 1 zákona o služebním poměru. Podle §183 a násl. zákona o služebním poměru je ale vedeno zcela odlišné řízení, tj. řízení o propuštění, jehož důvodem mohou být zásadně toliko skutečnosti popsané v §42 odst. 1 až 3 tohoto zákona, mezi které ale spáchání kázeňského přestupku nepatří. Jestliže s odkazem na ustanovení §42 odst. 1 písm. e) zákona o služebním poměru, může být podle §183 a násl. téhož zákona příslušník propuštěn pokud mu byl uložen kázeňský trest odnětí služební hodnosti, pak toto ustanovení samo výslovně považuje kázeňské řízení za odlišný proces. Smyslem řízení o propuštění totiž zjevně není sankcionovat, ale reagovat na určitou faktickou situaci týkající se určitého příslušníka, v jejímž důsledku nelze akceptovat, aby nadále setrvával ve své funkci. Tato faktická situace nemusí ani spočívat v pochybení příslušníka, ale může se jednat např. o ztrátu občanství nebo o fyzické či psychické problémy. Řízení o propuštění ze služebního poměru ani neumožňuje uložení přiměřené sankce, protože jeho závěrem může být pouze rozhodnutí o propuštění nebo nepropuštění, bez jakékoliv diferenciace. Spočívá-li určitá situace ve spáchání deliktu trestně právní či kázeňské povahy, je rozhodnutí o takovém protiprávním jednání a o případném trestu ponecháno zásadně jinému řízení.
Nejvyšší státní zástupce poukázal také na tři kritéria pro posouzení, zda čin, ohledně nějž bylo vedeno předchozí řízení, lze považovat za trestný v tom smyslu, aby rozhodnutí o něm zakládalo nepřípustnost trestního stíhání, jak jsou uvedena v rozhodnutích Evropského soudu pro lidská práva (např. ve věci Engel a další versus Nizozemí). Prvním kritériem je kvalifikace činu podle dotčeného vnitrostátního práva, tj. zda ustanovení, které delikt definuje, spadá do trestního práva. Toto kritérium má rozhodující význam pouze tehdy, jestliže delikt do trestního práva patří, jinak má pouze relativní význam. Druhé kritérium představuje povaha deliktu z hlediska chráněného zájmu (obecný či partikulární) adresáta normy (potenciálně všichni občané či pouze určitá skupina osob se zvláštním statusem) a účelu sankce (odstrašující a represivní, nebo pouze reparační). Třetím kritériem je druh a závažnost sankce, přičemž druhé a třetí kritérium jsou alternativní, nikoliv kumulativní. Tato kritéria ale v této věci obviněných nelze podle Nejvyššího státního zástupce dovodit, když u disciplinárních deliktů, na rozdíl od přestupků a jiných správních deliktů, nemůže být jejich subjektem každý občan, ale vždy jen omezený okruh osob se zvláštním statusem, řízení podle §183 a násl. zákona o služebním poměru žádné sankce nedefinuje, tedy ani neukládá a ani třetí kritérium nelze relevantně dovodit. Současně poukázal na shodný, a oproti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu zcela jednoznačně opačný názor, uvedený v analogické situaci v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 8 Tdo 1161/2006. S tímto názorem, že se v naprosto shodné situaci ztotožnil Nejvyšší soud také v usnesení ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 7 Tdo 451/2014, kde uvedl, že řízení o propuštění ze služebního poměru podle §42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru není řízením trestněprávní povahy a rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru podle tohoto ustanovení není rozhodnutím, které by bylo relevantní z hlediska zásady „ne bis in idem“. Nejvyšší státní zástupce poukázal také na okolnost, že by v této skupinové trestní věci došlo k paradoxní situaci, kdy by obvinění, kteří nebyli propuštěni ze služebního poměru podle §42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru, byli odsouzeni, ale obvinění u kterých došlo k propuštění, by odsouzeni nebyli. Považuje proto za chybný výklad Městského soudu v Praze, a to jak ustanovení zákona o služebním poměru, tak také judikatury Evropského soudu pro lidská práva a navazující judikatury Nejvyššího soudu, a rozhodnutí o zastavení trestního stíhání uvedených obviněných, ač pro takový postup nebyly dány podmínky, podle něj zapříčinilo vznik důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání Nejvyššího státního zástupce se písemně vyjádřili obvinění R. S., D. N. a K. V. Uvedli, že právní názor uvedený v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 7 Tdo 451/2014, na které je poukázáno v dovolání, je v rozporu s právním názorem uvedeným ve stejném rozhodnutí, kde se uvádí, že „podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva může být trestní stíhání pachatele při splnění dalších předpokladů vyloučeno i tím, že pro daný čin byl již postižen rozhodnutím v jiném typu řízení, než je řízení trestní podle trestního řádu. Musí však jít o řízení, které materiálně má trestněprávní povahu a je vedeno pro delikt trestněprávní povahy“. Za ustanovení sankční povahy, které z hlediska závažnosti převyšuje úroveň kázeňského přestupku, považují také ustanovení §42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru. Za ústřední problém považují otázku týkající se názoru uvedeného v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1161/2006, ze dne 31. 1. 2007, že rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru není rozhodnutím významným z hlediska zásady „ne bis in idem“. Podle jejich názoru tento závěr Nejvyššího soudu vychází z nepřesného překladu norem evropského práva (shodně rozhodnutí NS sp. zn. 5 Tdo 166/2006, ze dne 15. 2. 2006), resp. v podstatě z nepřesného překladu zásady, že „nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který byl již osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu“. Pojem delikt, že je v českém překladu nesprávně ztotožňován s pojmem trestný čin, což zcela mění význam uvedené zásady. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva, který se nepřiklonil k tomu, že zásada „ne bis in idem“ je omezena pouze na trestní řízení, a za rozhodující považuje totožnost skutku, zahrnuje čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě nejen trestné činy a přestupky, ale také výjimečně i disciplinární delikty. Proto pokud v jejich případě rozhodl o deliktu, který měl nesporně trestní povahu, nejdříve služební orgán, kterým byli propuštěni ze služebního poměru, a následně tak rozhodl i soud v trestním řízení, byl uvedený čl. č. 4 porušen.
III.
Nejvyšší soud, poté co zjistil, že námitky nejvyššího státního zástupce odpovídají uplatněnému důvodu dovolání, a neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.
Jedinou v dovolání vymezenou otázkou podléhající dovolacímu přezkumu je, zda rozhodnutí o propuštění policisty ze služebního poměru postupem podle §42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru, zakládá ve smyslu zásady „ne bis in idem“ nepřípustnost trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., jak rozhodl v této trestní věci odvolací Městský soud v Praze, nebo nikoliv, jak namítá v dovolání nejvyšší státní zástupce. Hned na úvod je nutno konstatovat, že rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru policisty podle §42 odst. l písm. d) zákona o služebním poměru, není rozhodnutím zakládajícím nepřípustnost trestního stíhání s ohledem na zásadu „ne bis in idem“. Tato otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu opakovaně jednoznačně řešena, což se týká i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1399/2007, o které Městský soud v Praze nesprávně opřel své rozhodnutí. Při úvahách o použití závěrů vyplývajících z uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, nevěnoval totiž pozornost významu základní v něm uvedené skutečnosti, že se v tehdy projednávané věci jednalo o předchozí přestupkové řízení trestněprávní povahy. O opatření personální povahy, jako v této trestní věci obviněných, se nejednalo a ani jednat nemohlo, když pachatelka byla stíhána pro trestný čin krádeže a nebyla ve služebním poměru.
Požadavek předchozího rozhodnutí o témže skutku v řízení trestněprávní povahy, naposledy Nejvyšší soud konstatoval v usnesení ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 7 Tdo 451/2014, jímž z hlediska řešené právní otázky v identické věci k odvolání nejvyššího státního zástupce zrušil usnesení téhož soudu, tedy Městského soudu v Praze (sp. zn. 7 To 439/2013, ze dne 20. 12. 2013), které vycházelo ze stejného právního názoru jako v nyní projednávané věci, že propuštění ze služebního poměru podle §42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru zakládá překážku „ne bis in idem“. Ve zmíněném usnesení Nejvyšší soud uvedl, že „podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva může být trestní stíhání pachatele při splnění dalších předpokladů vyloučeno i tím, že pro daný čin již byl postižen rozhodnutím v jiném typu řízení, než je trestní řízení podle trestního řádu. Musí však jít o řízení, které má trestněprávní povahu a je vedeno pro delikt trestněprávní povahy. Přitom pro posouzení určitého deliktu jako deliktu trestněprávní povahy je významné, zda chráněný zájem je obecný či jen partikulární, zda adresáty příslušné normy jsou všichni občané nebo jen určitý omezený okruh osob se zvláštním statusem a zda zákonem stanovené sankce mají represivní charakter a jsou co do druhu, závažnosti, účelu a hledisek, podle nichž se ukládají, srovnatelné s tresty (viz např. rozsudek ze dne 8. 6. 1986 ve věci Engel a další versus Nizozemí, rozsudek ze dne 24. 2. 1994 ve věci Bendenoun a další versus Francie, rozsudek ze dne 24. 9. 1997 ve věci Garyfallou versus Řecko)“.
Dovoláním napadené usnesení městského soudu ze dne 26. 3. 2014 v této trestní věci, sice časově předchází citovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2004, a nebylo tak městskému soudu známo, ale v podstatě pouze opakuje uvedený právní názor vyslovený shodně v řadě jiných, rozhodnutí odvolacího soudu v této trestní věci časově předcházejících rozhodnutích Nejvyššího soudu. To platí např. o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 8 Tdo 1161/2006, kde je výslovně uvedeno, že přímo Evropský soud pro lidská práva při výkladu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a potažmo i čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7, řadí mezi řízení o činech kvalifikovaných vnitrostátním právem jak trestné činy či přestupky, pouze ta řízení, která mají trestněprávní povahu. Na základě toho pak také Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí ze dne 31. 1. 2007 konstatoval, že rozhodnutí ředitele BIS (pozn. o které se v dané věci jednalo) o propuštění ze služebního poměru, nepředstavuje a nemůže představovat rozhodnutí o deliktu trestněprávní povahy, nepředstavuje tedy ani překážku „ne bis in idem“ a vyvození personálních důsledků služebním orgánem nelze považovat ani za sankci trestněprávní povahy.
Opřel-li Městský soud v Praze své rozhodnutí, o zastavení trestního stíhání uvedených obviněných, o závěry vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1399/2007, s tím, že podle tohoto rozhodnutí zásada „ne bis in idem“ brání též trestnímu stíhání a odsouzení toho, proti němuž dřívější přestupkové řízení o témže skutku (činu) trestněprávní povahy meritorně skončilo pravomocným rozhodnutím příslušného správního orgánu v blokovém řízení, tak přehlédl podstatnou skutečnost. V uvedené věci se totiž jednalo o řízení o přestupku, tedy o řízení trestněprávní povahy a proto zmíněné rozhodnutí nelze aplikovat na nyní projednávanou věc obviněných, kteří nebyli potrestáni v řízení o kázeňském přestupku, ale propuštěni ze služebního poměru podle §42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru v řízení o propuštění (tzv. zvláštní řízení, viz §183 téhož zákona). Skutečnost, že se jednalo o přestupková (resp. kázeňská) řízení, městský soud přitom v odůvodnění svého rozhodnutí opakovaně výslovně zmiňuje i při další argumentaci na podporu svého rozhodnutí jinými rozhodnutími Nejvyššího soudu o dané otázce, ač se v případě nyní projednávané věci nejednalo o kázeňský postih obviněných za daný skutek podle §50 a §51 zákona o služebním poměru, o kterém se vede kázeňské řízení podle §186 téhož zákona, ale o rozhodnutí o propuštění, jako jedné z forem skončení služebního poměru podle ustanovení §42 odst. 1 písm. d) téhož zákona, ohledně kterého se vede zvláštní řízení podle §183 téhož zákona. Ke zcela odlišné povaze řízení podle §183 a násl. zákona o služebním poměru, přitom Nejvyšší soud odkazuje na s tím související závěry citované výše z dovolání nejvyššího státního zástupce, se kterými se plně ztotožnil. Na podporu argumentace nejvyššího státního zástupce, ke zcela odlišné povaze řízení o propuštění oproti kázeňskému řízení, lze poukázat také na ustanovení §155 písm. c) služebního zákona, podle kterého při propuštění ze služebního poměru podle §42 odst. 1 písm. d) téhož zákona nemá propuštěný nárok na odchodné, pokud byl následně na základě jednání, které vedlo k jeho propuštění, pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin. Také z tohoto ustanovení tak vyplývá, že propuštění je personálním rozhodnutím příslušného služebního funkcionáře, byť motivované spácháním určitého činu, ale nikoliv rozhodnutím o tomto činu v řízení trestněprávní povahy. Ze znění ustanovení §42 odst. 1 písm. d) služebního zákona přitom vyplývá, že ukončit služební poměr příslušníka jeho propuštěním lze pouze za jednání, které má znaky trestného činu. Rozhodnutí o propuštění musí tedy předcházet závěr služebního funkcionáře, že se nejedná pouze o kázeňský přestupek (resp. přestupek podle jiného zákona), o kterém má pravomoc rozhodnout sám v kázeňském řízení, ale zřejmě o trestný čin, o kterém již není oprávněn rozhodnout a věc musí bezodkladně postoupit státnímu zástupci (viz §187 služebního zákona). V takovém případě zákon také neponechává rozhodnutí o propuštění na úvaze služebního funkcionáře. Podle §42 odst. l písm. d) zákona o služebním poměru, totiž příslušník musí být propuštěn, jestliže porušil služební slib tím, že se dopustil zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného činu a je způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru. Z hlediska systematiky zákona spadá toto ustanovení do části druhé zákona o služebním poměru, která podle nadpisu upravuje „vznik, změnu a skončení služebního poměru“. Uvedené ustanovení proto neupravuje sankci jako represivní opatření, které by bylo možné materiálně pokládat za trest, jak to v podstatě učinil městský soud, když důsledky propuštění srovnával s trestem hrozícím obviněným v trestním řízení. Kázeňské tresty, které se příslušníkům bezpečnostních sborů ukládají za kázeňské přestupky, jsou upraveny v části čtvrté téhož zákona, nazvané „kázeňské odměny a kázeňské tresty“. Co je kázeňským přestupkem, je vymezeno v §50 odst. l téhož zákona. Ve výčtu druhů trestů uvedených v §51 odst. l písm. a) až g) téhož zákona pak není propuštění ze služebního poměru. Jedním z druhů kázeňských trestů je podle §51 odst. l písm. d) tohoto zákona odnětí služební hodnosti, jehož uložení je důvodem, pro který příslušník bezpečnostního sboru musí být ze služebního poměru následně propuštěn podle §42 odst. l písm. e) zákona o služebním poměru. Také z tohoto vyplývá, že rozhodnutí o propuštění není součástí řízení o kázeňském přestupku, ale řízení o propuštění ze služebního poměru podle §42 odst. l písm. d) zákona je „zvláštním řízením“ podle ustanovení §183 až §185 tohoto zákona. Jiným řízením je „řízení o kázeňském přestupku a o jednání, které má znaky přestupku“ podle ustanovení §186 až §189 tohoto zákona. Řízení o propuštění ze služebního poměru podle §42 odst. l písm. d) zákona o služebním poměru, a řízení o kázeňském přestupku či o jednání, které má znaky přestupku, jsou dvě různá a samostatná řízení. Rozdíl mezi nimi je mimo jiné i v tom, že v řízení o kázeňském přestupku a o jednání, které má znaky přestupku, kázeňský trest nelze uložit příslušníkovi, který již byl za týž skutek pravomocně odsouzen (§186 odst. 10 téhož zákona), zatímco ustanovení upravující řízení o propuštění ze služebního poměru podle §42 odst. l písm. d) téhož zákona nic takového nestanoví. Předcházející pravomocné odsouzení pro týž skutek nebrání tomu, aby bylo přikročeno k propuštění ze služebního poměru podle §42 odst. l písm. d) zákona o služebním poměru. Naopak, z výše citovaného ustanovení §42 odst. 1 písm. a), b) tohoto zákona vyplývá, že příslušník musí být propuštěn, byl-li pravomocně odsouzen za jakýkoliv úmyslný trestný čin, nebo za nedbalostní trestný čin spáchaný jednáním, které je v rozporu s požadavky kladenými na příslušníka. To rovněž potvrzuje správnost závěru, že řízení o propuštění ze služebního poměru podle §42 odst. l písm. d) zákona o služebním poměru není řízením trestněprávní povahy, a proto rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru podle tohoto ustanovení není rozhodnutím, které by bylo relevantní z hlediska zásady „ne bis in idem“.
Zákon o služebním poměru je právním předpisem, který upravuje jen právní poměry fyzických osob, které v bezpečnostním sboru vykonávají službu, jejich odměňování, řízení ve věcech služebního poměru a organizační věci služby (§1 odst. l zákona o služebním poměru). Takto vymezeným partikulárním předmětem úpravy je zákon určen značně omezenému okruhu adresátů, vůči kterým také stanoví různá opatření, z nichž jen některá jsou kázeňskými tresty (viz §51 téhož zákona), zatímco jiná tento charakter nemají.
Trestní stíhání uvedených obviněných není tedy z důvodu jejich propuštění ze služebního poměru nepřípustné podle §11 odst. l písm. j) tr. ř., a pokud bylo z tohoto důvodu napadeným usnesením Městského soudu v Praze jejich trestní stíhání zastaveno, je toto usnesení rozhodnutím, pro které nebyly splněny podmínky stanovené zákonem, ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. f) tr. ř. Proto Nejvyšší soud shledal dovolání nejvyššího státního zástupce důvodným, a z podnětu jeho dovolání podle §265k odst. 1 tr. ř., za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř., usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 7 To 87/2014,v celém rozsahu zrušil. Současně podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Městskému soudu v Praze podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Městský soud v Praze trestní věc obviněných A. V., D. N., R. S., Mgr. J. V. a K. V. znovu projedná, přičemž je vázán právním názorem dovolacího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí (§265s odst. 1 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. ledna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš