ECLI:CZ:NS:2023:7.TDO.1206.2022.1
sp. zn. 7 Tdo 1206/2022-4142
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. 2. 2023 o dovolání obviněného J. J. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. 5 To 388/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 3 T 203/2016, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se částečně zrušují rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 3 T 203/2016, a to ve výroku o povinnosti obviněného podle §228 odst. 1 tr. ř. zaplatit poškozenému družstvu Jednota, spotřební družstvo v Hodoníně, na náhradu škody částku 4 329 109,71 Kč a ve výroku, kterým bylo poškozené družstvo Jednota, spotřební družstvo v Hodoníně, podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázáno se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, a dále usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. 5 To 388/2021, a to v části, jíž bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání obviněného proti výrokům o náhradě škody.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 2 tr. ř. s přiměřeným užitím ustanovení §265 tr. ř. se družstvo Jednota, spotřební družstvo v Hodoníně, s celým uplatněným nárokem na náhradu škody odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 27. 5. 2021, č. j. 3 T 203/2016-3987, byl obviněný J. J. uznán vinným dvěma zločiny zpronevěry, a to podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. b), d) tr. zákoníku (jednání popsané pod bodem I.) a podle §206 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku (jednání popsané pod bodem II.). Za to byl podle §206 odst. 4 tr. zákoníku ve spojení s §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce 2 roky a 6 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let, a podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost, aby podle svých sil ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Obviněnému byl dále za užití §67 odst. 1 tr. zákoníku uložen peněžitý trest, a to ve výměře podle §68 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku 325 denních sazeb ve výši 1 600 Kč, tedy v celkové výměře 520 000 Kč, a také podle §71 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí náhradní hodnoty, a to částky (budoucí výplaty) konkrétně specifikované ve výrokové části citovaného rozsudku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. pak byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozenému družstvu Jednota, spotřební družstvo v Hodoníně, částku 4 329 109,71 Kč a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo poškozené družstvo odkázáno se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedených zločinů jednáním spočívajícím v tom, že:
I. v době od 10. 3. 2004 do 27. 10. 2011 v Novém Jičíně, poté, co mu byly jako advokátu právně zastupujícímu družstvo Jednota, spotřební družstvo v Novém Jičíně, se sídlem v Novém Jičíně, XY (nyní právní nástupce družstvo Jednota, spotřební družstvo v Hodoníně) podle smlouvy o poskytování právních služeb, připsány na účet č. XY vedený pro něj společností Komerční banka, a. s., případně v hotovosti předávána peněžní plnění vymožená od dlužníků družstva Jednota, spotřební družstvo v Novém Jičíně, namísto toho, aby tyto prostředky poukázal na účet jmenovaného družstva nebo hotovostně do jeho pokladny, tato vymožená plnění si ponechával pro vlastní potřebu, přičemž jako advokát jednal jednak v rozporu s uzavřenou smlouvou, jednak v rozporu s §16 a §17 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o advokacii“), stanovícími advokátovi povinnost chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny, jednat čestně a svědomitě a dodržovat pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže, přičemž tak činil průběžně [jednotlivé útoky jsou pod body 1) až 191) specifikovány ve výrokové části citovaného rozhodnutí], tedy
– v rámci 32 exekučních řízení vedených u Exekutorského úřadu Přerov se sídlem XY, Přerov, přijal v době od 10. 3. 2004 do 27. 10. 2011 z účtu soudního exekutora JUDr. Tomáše Vrány č. XY na účet č. XY vedený u Komerční banky, a. s., na jeho jméno celkovou částku 3 583 987,20 Kč ve 105 platbách, ze které si při odečtení nákladů předchozích řízení, jež byly rovněž předmětem exekuce (308 295 Kč), neoprávněně ponechal 3 275 692,20 Kč;
– v rámci 4 exekučních řízení vedených u Exekutorského úřadu Ostrava se sídlem XY, Ostrava, přijal v době od 14. 1. 2005 do 5. 8. 2011, z účtu soudního exekutora Mgr. Pavly Fučíkové č. XY na účet č. XY vedený u Komerční banky, a. s., na jeho jméno celkovou částku 915 837,52 Kč ve 42 platbách, ze které si při odečtení nákladů předchozích řízení, jež byly rovněž předmětem exekuce (63 504,01 Kč), neoprávněně ponechal 852 333,51 Kč;
– průběžně si ponechal částku 59 620 Kč představující celkovou výši soudních poplatků, které byly původně uhrazeny Jednotou Spotřebním družstvem v Novém Jičíně, což učinil poté, co přijal na svůj účet náklady řízení ze soudních sporů vedených u Okresního soudu v Ostravě v 19 platbách;
– v období od 24. 11. 2005 do 24. 7. 2006 přijal z účtu č. XY, resp. vkladem v hotovosti na účet XY vedený u Komerční banky, a. s., na jeho jméno vymoženou částku za M. G. v celkové výši 18 464 Kč uhrazenou v celkem devíti splátkách a po předání částky 5 000 Kč Jednotě, Spotřebnímu družstvu v Novém Jičíně si neoprávněně ponechal 13 464 Kč;
– v době od 14. 3. 2008 do 31. 7. 2009 přijal poštovní poukázkou vymožené částky za dlužníkem Z. S. v celkové výši 24 000 Kč, a to v šestnácti platbách), které si neoprávněně ponechal,
čímž způsobil družstvu Jednota spotřební družstvo v Novém Jičíně, škodu v celkové výši nejméně 4 225 109,71 Kč;
II. v době od přesně nezjištěného dne v září 2012 do 21. 3. 2013 v Novém Jičíně, poté, co mu jako advokátu právně zastupujícímu družstvo Jednota, spotřební družstvo v Novém Jičíně, tehdy sídlem v Novém Jičíně, XY (nyní je právním nástupcem družstvo Jednota, spotřební družstvo v Hodoníně), podle smlouvy o poskytování právních služeb, byly připsány na účet č. XY vedený pro něj společností Komerční banka, a. s., případně byly mu v hotovosti předávány peněžní plnění vymožené od dlužníků jmenovaného družstva, namísto toho, aby tyto prostředky poukázal na účet jmenovaného družstva nebo hotovostně do jeho pokladny, tato pro jmenované družstvo jím vymožená plnění si ponechával pro vlastní potřebu, přičemž jako advokát jednal jednak v rozporu s uzavřenou smlouvou, jednak v rozporu s §16 a §17 zákona o advokacii, stanovícími advokátovi povinnost chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny, jednat čestně a svědomitě a dodržovat pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže, přičemž tak činil průběžně poté, co
1) jako advokát v rozporu s podmínkami smlouvy o advokátní úschově ze dne 27. 9. 2012 mezi jmenovaným družstvem, obchodní společností ERPEKO, a. s., a s ním jako schovatelem nepřevedl na účet jmenovaného družstva částku ve výši 2 905 680 Kč, ale dne 6. 12. 2012 toliko částku ve výši 2 900 000 Kč a dále nepřevedl na účet správce daně k úhradě daně z převodu nemovitosti částku ve výši 94 320 Kč ve lhůtě do 15 dnů ode dne 21. 1. 2013, kdy jmenované družstvo podalo u příslušného správce daně daňové přiznání, a ani poté, co správci daně byla dne 29. 1. 2013 přímo jmenovaným družstvem k úhradě uvedené daně zaplacena částka ve výši 94 320 Kč z účtu č. XY vedeného pro jmenované družstvo, částky 5 680 Kč a 94 320 Kč na účet nebo do pokladny jmenovaného družstva nezaplatil,
2) dne 21. 3. 2013 (poté, co s ním byla ke dni 5. 3. 2013 ze strany jmenovaného družstva rozvázána smlouva o poskytování právních služeb a právní pomoci) přijal z účtu soudního exekutora JUDr. Tomáše Vrány č. XY na účet č. XY vedený u Komerční banky, a. s., na jeho jméno, vymoženou částku za dlužníkem M. G. ve výši 4 000 Kč (103 Ex 572/05),
čímž způsobil družstvu Jednota, spotřební družstvo v Novém Jičíně, škodu ve výši 104 000 Kč.
3. Zmíněný rozsudek napadl obviněný odvoláním, z jehož podnětu Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 8. 3. 2022, č. j. 5 To 388/2021-4060, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o odsouzení k peněžitému trestu ve výši 520 000 Kč. Jinak zůstal rozsudek okresního soudu nezměněn.
4. Ke genezi celé trestní věci Nejvyšší soud doplňuje, že v ní rozhodl soud prvního stupně nejprve rozsudkem ze dne 19. 12. 2017, č. j. 3 T 203/2016-3715, kterým obviněného shledal vinným spácháním týchž, jako výše uvedených, trestných činů a uložil mu trest. Tento rozsudek byl nicméně usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 11. 2018, č. j. 5 To 290/2018-3776, z podnětu obviněného v části jeho se týkající podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušen a věc byla podle §259 odst. 1 tr. ř. vrácena soudu prvního stupně, aby v ní učinil rozhodnutí nové.
5. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 2022, č. j. 5 To 388/2021-4060, a to proti jeho části, v níž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně, podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř., v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., že ve věci rozhodující předseda senátu soudu prvního stupně měl být z projednávání věci vyloučen pro podjatost, v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak konkrétně v tom smyslu, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku spočívajícímu v tom, že popis skutku, který byl kvalifikován jako zpronevěra, neobsahuje žádné skutkové okolnosti svědčící o jeho vědomosti o spáchání trestného činu, tedy o naplnění subjektivní stránky, a dále že výrok o náhradě škody má základ v nesprávné aplikaci hmotněprávních předpisů občanského či obchodního práva. Dále obviněný namítl porušení práva na spravedlivý proces, s tím, že tyto námitky jsou podle soudní praxe Ústavního soudu vždy způsobilým dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. Svou argumentaci podřazenou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný rozvedl tak, že ve věci rozhodoval podjatý předseda senátu okresního soudu JUDr. Jiří Hanzelka, čímž došlo i k porušení jeho práva na spravedlivý proces, a zdůraznil, že touto jeho námitkou se odvolací soud vůbec nezabýval. Tvrzená podjatost spočívala v tom, že v druhém rozsudku vydaném ve věci (ze dne 27. 5. 2021, č. j. 3 T 203/2016-3987) nerespektoval závazné pokyny odvolacího soudu a také se zde obviněného snažil osočovat. Dále mělo jít o to, že JUDr. Jiří Hanzelka upozornil obviněného, že jeho trestní stíhání bude řešeno vazebně podle §67 písm. a) tr. ř., ačkoliv k tomu nebyly dány žádné zákonné důvody. Obviněný se totiž nedostavil k hlavnímu líčení, u něhož nebyla ze strany předsedy senátu dodržena zákonná lhůta k předvolání, které mu bylo doručeno 10. 2. 2020, tedy dva pracovní dny před počátkem hlavního líčení, předvolání k hlavnímu líčení na den 23. 3. 2020 mu pak bylo doručeno 19. 3. 2020, tedy pouhý jeden pracovní den před jeho konáním. Provedení úkonu sice bylo nakonec odročeno, o čemž se však JUDr. Jiří Hanzelka obviněného neobtěžoval vyrozumět. Tato reakce byla tak zcela neadekvátní. Lhůtu k přípravě na hlavní líčení ve smyslu §198 odst. 1 tr. ř. je nutné zachovat i v případě, že se hlavní líčení koná po zrušení původního rozhodnutí odvolacím soudem a vrácení věci soudu prvního stupně. Lhůty k přípravě, které měl obviněný k hlavnímu líčení a odročenému hlavnímu líčení, nelze sčítat, a proto není-li lhůta zachována, jde o podstatnou vadu řízení. Zmíněný důvod vazby navíc nemůže být použit v případě, že se obviněný nedostaví k hlavnímu líčení, ani kdyby byl řádně předvolán. JUDr. Jiří Hanzelka pak napadal i vyzvednutí obviněnému zasílaných zásilek, ačkoli je zcela věcí obviněného, kdy si v poskytnuté lhůtě podle svých možností zásilku vyzvedne. Rovněž zvolení obhájce není povinností obviněného, takže na takovou výzvu není třeba reagovat, když sám soudce uvedl, že pokud si ho nezvolí, bude mu ustanoven. Žádost o vyloučení tohoto soudce byla obviněným podána dne 23. 3. 2020 a dosud o ní nebylo pravomocně rozhodnuto (v případě této námitky obviněný citoval ze své ústavní stížnosti podané 11. 11. 2020). Obviněný dále obsáhle odkazoval na judikaturu Ústavního soudu týkající se této problematiky a uzavřel, že podle Evropského soudu pro lidská práva (aniž by na nějaké jeho konkrétní rozhodnutí odkázal) postačovaly v obdobném případě uvedené skutečnosti k tomu, aby byly obavy obviněného ohledně nedostatku požadované nestrannosti soudce považovány za objektivně ospravedlnitelné.
7. Obviněný k naznačeným námitkám dále doplnil, že v současné době trestní řízení probíhá již 10 let, u soudu více než 6 let, přičemž tvrzení, že takové prodlení vzniklo mimo jiné kvůli jeho nespolupráci, je velmi zavádějící. Za celou dobu se omluvil z jednání pouze dvakrát ze zdravotních důvodů, jinak jde nepřiměřená délka řízení zcela k tíži soudu, který prováděl zbytečné důkazy a zejména byl okresním soudem vydán nepřezkoumatelný rozsudek. V postupu Okresního soudu v Novém Jičíně a obzvlášť v postupu JUDr. Jiřího Hanzelky tak obviněný spatřoval porušování jeho práva na spravedlivý proces a na přiměřenou délku řízení.
8. Podjatost JUDr. Jiřího Hanzelky obviněný dovozoval také s ohledem na odstavec 72. rozsudku, kde v rozporu se zásadou presumpce neviny uvedl, jaká trestní stíhání jsou vůči obviněnému dále vedena, k čemuž „s politováním“ konstatoval, že s ohledem na zákaz reformationis in peius a zásadu presumpce neviny k nim nelze při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlížet. Obviněný se pak dále zabýval problematikou jeho dalších trestních stíhání, v nichž se v podstatě mělo jednat o trestní stíhání zcela bezdůvodná a šikanózní.
9. Obviněný dále s odkazem na zásadu ultima ratio zdůraznil, že se v žádném případě nemohl dopustit zločinu zpronevěry, celá záležitost je věcí občanskoprávní, nikoliv trestní. Za stěžejní považoval, že občanskoprávní žaloba nebyla vůči němu podána. Podána ostatně ani být nemohla, neboť družstvo Jednota, spotřební družstvo v Novém Jičíně (dále v tomto rozhodnutí i jen jako „Jednota“ či „poškozený“) si bylo velmi dobře vědomo skutečnosti, že jí obviněný nic nedluží a nemohl tak nic zpronevěřit. Zajištění cizí věci za účelem zajištění své pohledávky nelze pokládat bez dalšího za přisvojení si cizí věci ve smyslu §206 tr. zákoníku, a to ani v případě, že nebyly splněny všechny podmínky zadržovacího práva podle občanského zákoníku. Doplnil, že bezdůvodné kriminalizování jeho obchodní činnosti orgány činnými v trestním řízení mu znemožňuje podnikatelskou činnost a porušováním jeho ústavně zaručených základních práv mu vzniká vážná a neodvratitelná újma po stránce fyzické, psychické (neboť došlo ke zhoršení jeho zdravotního stavu) i ekonomické, k čemuž poukázal na nezákonné obstavení jeho účtů a nezákonné zabavení majetku, konkrétně osobního automobilu, který mu byl vrácen téměř po 5 letech (obviněný si musel pořídit jiný automobil) a v nepoužitelném stavu, přesto Okresní soud v Novém Jičíně rozhodl, že obviněnému žádná škoda nevznikla.
10. K naplnění jednotlivých znaků trestného činu zpronevěry pak citoval judikaturu (aniž by na jednotlivá rozhodnutí konkrétně odkázal) a doplnil, že v jeho případě šlo zcela zřejmě o peníze, které do jeho vlastnictví přešly na základě provedených zápočtů na úhradu dlužných částek ze strany Jednoty, nemohla tak být naplněna ani objektivní ani subjektivní stránka trestného činu. Jednota navíc obviněnému stále dluží 5 milionů Kč (faktura č. 25/2003), takže lze i nadále jakákoliv jím přijatá plnění započítat na uvedený dluh. Obviněný vyjádřil své překvapení nad tím, že k zahájení trestního stíhání bezúhonné osoby, „navíc právníka a advokáta“, stačí zmapování prostředků, které pro družstvo vymohl (a to ještě nepřesné, neboť nebyly odečteny částky za závazky poškozeného v souladu se smlouvou a plnou mocí) a podání vysvětlení P. J. a J. V.. Obviněný byl oprávněn na základě plné moci tyto prostředky vymáhat i přijímat a na základě Dodatku ke smlouvě o poskytování právní pomoci ze dne 25. 2. 2003 se svými pohledávkami vůči Jednotě započítat, a to za plného vědomí vedení a představenstva družstva, v žádném případě tak nemohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry. Došlo k porušení zásady presumpce neviny a in dubio pro reo, a tedy i jeho práva na spravedlivý proces, neboť soud zcela záměrně přihlížel pouze k důkazům v neprospěch obviněného a záměrně přehlížel důkazy svědčící v jeho prospěch.
11. Tuto svou argumentaci (týkající se nenaplnění znaků trestného činu zpronevěry) obviněný dále rozvedl tím způsobem, že faktury, zápočty i vyúčtování mimosmluvních odměn a pohledávek probíhalo mezi obviněným a Jednotou po dobu dvaceti let bez jakýchkoliv námitek a pochybností, proto nebyl žádný důvod související a nikdy nezpochybňované doklady ukládat. Tímto postupem mezi sebou strany zavedly praxi, které ustanovení §266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jako „obch. zák.“), (odpovídající čl. 8 odst. 3 Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží) přikládalo v některých případech i právní význam. Takovou povahu může mít např. ustálený systém uzavírání smluv, účtování, placení apod.
12. Obviněný také doplnil, že i kdyby nebylo jím zmiňovaného dodatku ke smlouvě, mohlo k zápočtům docházet. Započtení je jednostranným právním úkonem, na nějž vyplývá nárok ze zákona a mohlo by být vyloučeno pouze dohodou mezi smluvními stranami, k čemuž nedošlo. Nelze ho ani jednostranně odmítnout, což Jednota v průběhu let ostatně neučinila. Tvrzení soudu, že nebyly možné vzájemné zápočty pohledávek mezi Jednotou a obviněným, jelikož je Jednota ve svém účetnictví neeviduje, je zcela nesmyslné. Obviněný v průběhu řízení předložil, že došlo k vzájemnému zápočtu pohledávek z exekucí, vymožených pohledávek a advokátních úschov v celkové výši 3 475 341 Kč, čímž pohledávky Jednoty vůči němu zanikly. A jestliže závazek zanikl započtením před podáním trestního oznámení, nebylo trestní oznámení podáno důvodně. Navíc i Jednota doložila do spisu podklady o vzájemném započtení, je tedy zřejmé, že vzájemný zápočet pohledávek byl možný. Pokud Jednota tyto zápočty záměrně zatajila, je to věcí P. J. a J. V., přičemž obviněný neměl žádnou možnost účtování zápočtů Jednotou ovlivnit. Tvrzení soudu, že neexistuje účetní doklad, který by uplatnění vzájemného zápočtu potvrdil a operuje jimi pouze obviněný, je tak zcela irelevantní. Za absurdní lze považovat tvrzení, že zápočty předložené obviněným jsou neúplné, schází podpisy, není uvedeno, co má s čím být započteno atd. Zápočty předložené soudu byly vytisknuty z počítače obviněného, originály samozřejmě podepsány byly. Je neuvěřitelné, že si trestní soud osobuje právo rozhodovat o občanskoprávních skutečnostech a zpochybňovat ustanovení o započtení.
13. I kdyby bylo odhlédnuto od těchto skutečností, obviněný mohl kdykoliv dluhy vůči poškozenému započítat v souladu se zněním obchodního zákoníku, a to i po uplynutí promlčecí lhůty. Navíc ani v danou dobu účinné ani budoucí právo nekladou na zápočtový úkon žádné nároky co do jeho formy. Rovněž pohledávky ze smluv uzavřených písemně není nutné započítávat písemným úkonem, představitelný je např. jejich zápočet běžným emailem nebo i ústně (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 2007, sp. zn. 33 Odo 336/2005). Obviněným předložené zápočty vzájemných pohledávek mají všechny náležitosti, neboť u každého zápočtu bylo v přiloženém rozpisu uvedeno, co s čím se započítává a jednotlivé faktury byly uvedeny přímo na zápočtu.
14. Přestože odvolací soud ve svém (shora zmíněném) kasačním usnesení uložil okresnímu soudu, aby si vyžádal veškerá vyhotovení Smlouvy o právním zastoupení Jednoty a jejích dodatků jak ze strany obviněného, tak ze strany Jednoty, aby bylo možno zjistit, zda se skutečně odlišují a v čem, k opětovnému vyžádání smluv a jejích dodatků soud nepřistoupil. Je zřejmé, že na žádost Jednoty bylo vyhotoveno více originálů jednotlivých listin. Obviněný disponuje dvěma originály k Dodatku ke smlouvě o vymáhání pohledávek ve prospěch Spotřebního družstva Jednota v Novém Jičíně ze dne 3. 1. 1996, které mají odlišné znění, v jednom případě je smlouva podepsána obviněným a J. V. bez razítek a ve druhém je podepsána J. V. a obviněným s razítkem kanceláře obviněného a na dolní části je opatřena vlysem kanceláře. Dodatek ze dne 11. 9. 1996 je podepsán J. V. a obviněným bez jakýchkoliv razítek. Pokud okresní soud považoval předložený ověřený dodatek ze dne 25. 2. 2003 za falzifikát, nemá takové tvrzení žádný právní podklad. Při ověřování listiny příslušnou pracovnicí bylo totiž potvrzeno, že takto pořízená kopie doslova souhlasí s předloženým originálem, proto je nezpochybnitelné, že obviněný předložil k ověření originál. Obviněný zdůraznil, že na tomto dodatku nedošlo k doplnění třetího odstavce, šlo pouze o graficky vadný výtisk (při tisku dokumentu došlo k posunu grafiky, ke změně velikosti písma a posunu uspořádání), což je zcela objektivně zjistitelné i laikem. Již v názvu na druhém řádku je zřejmé, že slovo „stranami“ je vytištěno v jiném druhu a velikosti písma, rovněž bod 2. je vytištěn v jiném druhu a velikosti písma než ostatní řádky. Zjevně tak nedošlo k posunu a změně jen u bodu 3., jak uvedl okresní soud a záměrně tyto další anomálie v rozsudku nezmínil. Ze stanov Jednoty navíc vyplývá, že jen písemné projevy představenstva musí být podepsány dvěma členy představenstva, jakékoliv jiné dokumenty mohou být podepsány příslušným pracovníkem družstva. Rovněž není v obchodním rejstříku nikde uvedeno, že podpisy musí být doplněny razítkem družstva. Je tudíž zcela nezpochybnitelné, že dodatky podepsané za družstvo J. V. jako ekonomickým náměstkem družstva jsou platné, což by bylo možné doložit mimo jiné dodatky dalšími, které byly takto podepsány a které byly za strany družstva desítky let jako závazné plněny a byly do spisu založeny i Jednotou.
15. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný své dovolání směřoval i do výroku o náhradě škody, neboť měl podklad v nesprávné aplikaci hmotněprávních předpisů občanského či obchodního práva, taktéž došlo porušení jeho práva na spravedlivý proces, konkrétně tzv. legitimního očekávání předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Soud neprováděl k otázce náhrady škody vůbec žádné dokazování a odůvodnění výše škody je zcela absurdní. Za řádné uplatnění škody nelze považovat opsání sjetiny vymožených částek od exekutorů, pokud nebyly Jednotou záměrně odečteny provedené zápočty, statisíce odvedené obviněným na její účet a další platby. Rovněž tvrzení, že poškozený uplatnil škodu včas, je po uplynutí více jak osmnácti let od počátku a deseti let od ukončení tzv. trestné činnosti obviněného nepochopitelné. Není možné přiznat promlčené pohledávky, když obviněný jejich promlčení (šlo o pohledávky vzniklé před rokem 2009, respektive 2010, vzhledem k dodatečnému uplatnění škody poškozeným jsou promlčeny i pohledávky pozdější) několikrát namítl. Rovněž je nutno zdůraznit, že Jednota nejdříve uplatnila jako náhradu škody cca 2,2 mil. Kč a zbývající část uplatnila až po několika letech v průběhu trestního řízení, tedy v žádném případě řádně a včas.
16. Ani v nově vydaném rozsudku se okresní soud opět s touto námitkou nevypořádal, přestože odvolací soud ve svém zrušovacím usnesení uvedl, že se nezabýval obhajobou obviněného, kterou pouze celkově odmítl s tím, že byla vyvrácena provedenými důkazy, aniž by byly zejména konkretizovány položky, které měl hradit ze svého účtu na jednotlivé soudní poplatky či poplatky exekutorům. Přestože okresní soud nerespektoval názor odvolacího soudu a důkazy podle jeho požadavku vůbec neprovedl, odvolací soud rozsudek okresního soudu po dvou letech potvrdil, aniž by v odůvodnění jakkoli vysvětlil, z jakého důvodu najednou absence požadovaných konkretizovaných položek nevadí. Protože odvolací soud postupoval zcela opačně než při svém prvním rozhodnutí a v novém rozhodnutí rozsudek potvrdil, aniž by řádně zdůvodnil, na základě jakých skutečností vydává opačné a zcela překvapivé rozhodnutí, došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
17. Okresní soud v dané souvislosti uvedl, že ve spisu jsou založeny všechny pohyby na účtu obviněného z průběhu let 2004 až 2013, takže lze snadno dohledat platby za Jednotu exekutorovi. Je však skutečností, že obviněný měl několik účtů a prakticky ze všech byly prováděny platby exekutorům. Argumentace, že se soud zabýval jen exekucemi uvedenými v obžalobě, nemůže při platbách za Jednotu obstát, neboť z tzv. způsobené škody je nutno odečíst platby, které obviněný skutečně za Jednotu zaplatil, v opačném případě by Jednotě vzniklo bezdůvodné obohacení akceptované soudem. Navíc platby obviněným za Jednotu nebyly odečteny ze vzniklé škody ani u exekucí uvedených v obžalobě, neboť faktury, které obviněný zaplatil, vůbec okresní soud nevyžádal a požadované důkazy neprovedl. Obviněný nemohl v žádném případě zpronevěřit a způsobit Jednotě škodu ve výši 1 255 732 Kč, když se jedná o výši pohledávek, které prokazatelně zaplatil ze svého účtu za Jednotu na zálohy exekucí a výplatu smluvní odměny exekutorům. Uváděná částka byla navíc pouze jím dohledaná, těchto plateb bylo mnohem víc, avšak je zcela nemožné veškeré platby identifikovat po více jak osmnácti letech. Tvrzení soudu, že se zabýval jen platbami obsaženými v obžalobě, nemá opodstatnění, neboť obviněný v souladu se smlouvou a plnou mocí platil náklady i dalších exekucí, tedy platil dluhy Jednoty, navíc ani platby v exekučních věcech uvedených v obžalobě nejsou odečteny a odečteny ani být nemohly, neboť soud tyto důkazy vůbec neprovedl.
18. Obviněný doložil vyúčtování paušální náhrady ze dne 6. 6. 2013 za měsíce duben až červen 2013 ve výši 150 000 Kč, na jejichž výplatu měl nárok ze zákona, podle uzavřené Smlouvy o poskytování právních služeb ze dne 2. 1. 2013 měl dokonce nárok na výplatu 300 000 Kč, za dobu výpovědní lhůty. I zmíněnou částku byl přitom oprávněn na pohledávky Jednoty započítat. Obviněný rovněž doložil výzvu k úhradě dlužných faktur, která byla zaslána poškozenému spolu s příslušnými fakturami dne 15. 2. 2015, v celkové výši 1 481 470 Kč. Z uvedených dokladů je zřejmé, že dluh Jednoty vůči obviněnému za neproplacené faktury činí 5 481 470 Kč, přičemž se jedná o částku, kterou může obviněný uplatnit při obraně nebo při zápočtu vzájemných pohledávek, neboť v tomto případě může uplatnit i promlčené pohledávky. Rovněž není odečtena částka 280 000 Kč, kterou prokazatelně na exekuce uhradil Jednotě ze svých účtů a o které okresní soud prohlašuje, že není uvedena v účetnictví Jednoty. Soud tyto skutečnosti záměrně opomíjí a vůbec je nehodnotí.
19. Je tak zcela zřejmé, že poškozený velmi dobře věděl o příslušných závazcích ve výši několika milionů Kč vůči obviněnému. Všechny faktury byly uplatněny před podáním trestního oznámení na obviněného, který se tak nemohl v žádném případě dopustit zpronevěry vůči Jednotě, což v průběhu trestního řízení doložil dalšími důkazy. K tomu znovu zdůraznil, že byla porušena zásada in dubio pro reo, presumpce neviny, zásada volného hodnocení důkazů i rovného postavení obžaloby a obhajoby, a tedy jeho právo na spravedlivý proces.
20. Obviněný poukázal i na nepřiměřenost mu uloženého trestu. Přestože jakoukoliv trestnou činnost nepřipouští, neboť nebyla prokázána ani subjektivní ani objektivní stránka trestného činu zpronevěry, je stíhán za údajnou trestnou činnost, která začala před více jak osmnácti lety a trestní stíhání, pokud jsou počítány počáteční úkony policie, probíhá již deset let, samotné řízení před soudem více jak šest let. Právo na projednání věci „v přiměřené lhůtě“ je explicitně uvedeno v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a představuje jednu ze základních náležitostí spravedlivého procesu. Zdůraznil, že Ústavní soud vyslovil názor, že je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody obviněného, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv.
21. Obviněný svou argumentaci uzavřel sdělením, že je zcela nepřípustné, aby se standardní civilní vztahy na úkor jednoho z účastníků řešily prostředky trestního práva. Účastníci právního vztahu, mezi nimiž existuje obchodněprávní spor, mají dostatek možností, jak vyřešit tento spor prostředky obchodního práva a cestou občanského soudního řízení. V daném případě se jedná o tzv. hypertrofii trestní represe, neboť obecné soudy nerespektováním principu ultima ratio neproporcionálně omezily jeho základní práva a svobody garantované čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Právní řád, byť vnitřně diferencovaný, tvoří jednotu a jako s takovým je třeba s ním zacházet při aplikaci jednotlivých ustanovení a institutů. Proto, pokud jde o naplnění objektivních znaků trestného činu, při promítnutí principu trestněprávní represe jako posledního prostředku nemůže být ignorována obchodněprávní stránka věci.
22. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud část napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, která potvrzuje rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně, zrušil a obviněného zprostil obžaloby v celém rozsahu.
23. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že přestože jsou jeho námitky formálně podřaditelné pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g), h) a i) tr. ř., nelze jim ale přiznat odpovídající míru opodstatněnosti
24. Obviněný především v průběhu trestního řízení setrvale namítal, že JUDr. Jiří Hanzelka, předseda senátu 3 T Okresního soudu v Novém Jičíně, je podjatý. Jeho jistá animozita vůči osobě jmenovaného předsedy senátu pramenila z neúspěšného uplatnění námitek podjatosti jak v rámci předmětného trestního řízení, tak i z výsledků řízení před Ústavním soudem. Na úrovni Ústavního soudu totiž byly odmítnuty dvě ústavní stížnosti obviněného, týkající se jeho přesvědčení o tom, že předseda senátu nalézacího soudu je podjatý. K námitkám obviněného pak lze odkázat na přesvědčivé a pečlivé odůvodnění zejména usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 5 To 262/2020, jež se zabývalo v pořadí druhou námitkou podjatosti ve spojení s akcentem na to, že odlišný právní názor soudce nelze považovat za jeho poměr k projednávané věci. Přitom připuštění takového důvodu podjatosti soudce není na místě ani v obecné rovině. Důvodem pochybností o nestrannosti soudce také nemohou být okolnosti, které spočívají buď v postupu soudce v projednávané věci, nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Namítal-li obviněný i to, že byl nezákonným způsobem upozorněn na možnost vzetí do vazby, pak se mu dostalo pouze zákonného poučení podle hlavy čtvrté trestního řádu ve smyslu zajištění řádného průběhu trestního procesu. Pokud v této souvislosti namítal, že nebyla dodržena lhůta k jeho přípravě na hlavní líčení, podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1230/2005, dopadajícího na tuto situaci se pětidenní lhůta k přípravě na hlavní líčení nevztahuje na přípravu obviněného k odročenému hlavnímu líčení. K porušení práva obviněného na obhajobu nemohlo v této souvislosti dojít ani po stránce jeho praktického výkonu, pokud mu podstata obvinění byla zcela jasná, a to zejména za situace, kdy se hlavní líčení konalo po kasaci dřívějšího odsuzujícího rozsudku. Nelze rovněž přehlédnout, že obhajoba obviněného byla relativně konzistentní před i po vydání kasačního rozhodnutí odvolacího soudu.
25. Co se týče obhajoby spočívající v tom, že se nemohl dopustit souzených zločinů i s ohledem na to, že jako advokát provedl zápočty svých pohledávek za poškozeným vůči vymoženým částkám, nelze se s její důvodností ztotožnit již v obecné rovině. Neexistuje jediný doklad, jenž by uplatnění vzájemného zápočtu potvrzoval a takový doklad nebyl zařazen ani do účetnictví poškozeného, tudíž obhajoba obviněného zůstala v uvedeném směru pouze v poloze nepodloženého tvrzení. Pokud byl oprávněn přijímat platby z exekucí na svůj účet, jak uvedl okresní soud, bylo jeho povinností inkasované platby bezodkladně družstvu předávat, aniž by mu svědčilo oprávnění si je ponechávat. Podle čl. 6 odst. 5 usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997 Věstníku ze dne 31. 10. 1996, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky (etický kodex), byl obviněný oprávněn učinit jednostranný zápočet pouze vůči vlastní pohledávce za zastupování poškozeného v řízení před soudem nebo jiným orgánem. V ostatních případech se bez souhlasu klienta advokát dopouští porušení čl. 6 odst. 5 etického kodexu, a tím současně §16 a §17 zákona o advokacii. Namítal-li obviněný, že podle dodatku smlouvy s Jednotou z roku 2005 byl k takovému postupu oprávněn, je třeba především poukázat na skutkový závěr soudu prvního stupně, který předmětný smluvní dodatek vyhodnotil jako falsifikát.
26. Co se týče namítané absence subjektivní stránky souzených zločinů, pak z výsledků provedeného dokazování skutečně vyplývá, že si obviněný v postavení advokáta neoprávněně ponechával vymožené finanční prostředky, o nichž mu bylo známo, že se nachází v právním režimu věcí cizích a že mu byly po omezenou dobu pouze svěřeny. Přisouzený způsob provedení trestné činnosti pak zcela jednoznačně vypovídá o tom, že jednal za podmínek §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku v úmyslu přímém.
27. Námitky obsahově spadající pod porušení zásady subsidiarity trestní represe zakotvené v §12 odst. 2 tr. zákoníku jsou zjevně neopodstatněné. Úvahy o tom, že se jednalo toliko o obchodněprávní vztah mezi obviněným a poškozeným, je rovněž nutné důrazně odmítnout. V této souvislosti lze poukázat zejména na výkladové stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012, podle něhož je v první řadě třeba zdůvodnit sníženou společenskou škodlivost vlastního jednání pachatele. Obviněný se v podstatě pouze omezil na konstatování, že se jedná o obchodněprávní vztah, tato skutečnost však není v posuzovaném směru relevantní. Podle soudní praxe Nejvyššího soudu totiž samotná existence jiné právní normy, jež by byla způsobilá napravit závadný stav způsobený pachatelem, sama o sobě ještě nevylučuje trestní postih, vykazuje-li posuzované jednání všechny znaky trestného činu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012). Naopak nelze přehlédnout, že bylo dovozeno naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty, čítající téměř dvě stě dílčích útoků, uskutečněných po významné časové období, a navíc v rámci výkonu advokacie. Nelze tak než uzavřít, že takové jednání se nižší společenskou škodlivostí rozhodně nevyznačuje, a proto si aplikaci materiálního korektivu trestního bezpráví nezasluhuje.
28. Ani výtky obviněného vůči výroku o náhradě škody nejsou opodstatněné. Namítal-li, že okresní soud neprováděl ve vztahu k výroku o náhradě škody žádné dokazování, pak se mýlí. Způsobená škoda je součástí popisu skutku skutkové věty výroku o vině z odsuzujícího rozsudku, přičemž u každého dílčího útoku je jednotlivá složka celkové způsobené škody vyčíslena právě v návaznosti na výsledky provedeného dokazování. Co se týče námitky promlčení, je třeba v souladu s odůvodněním rozhodnutí soudů obou stupňů zdůraznit, že trestní soud v adhezním řízení rozhodoval o náhradě škody způsobené souzenými zločiny, nikoli o pohledávkách poškozeného nesouvisejících s trestnou činností. Pokud obviněný rozporuje pravomoc trestního soudu rozhodovat v adhezním řízení o některých soukromoprávních nárocích, nelze než jej odkázat zejména na §228 tr. ř., jenž zakotvuje pravomoc trestního soudu rozhodovat o náhradě škody či o vydání bezdůvodného obohacení vzniklých v důsledku trestné činnosti obviněného.
29. Co se týče námitek formálně podřaditelných pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jimiž obsahově zpochybnil aplikaci §39 odst. 3 tr. zákoníku v tom směru, že okresní soud při stanovení druhu trestu a jeho výměry nepřihlédl dostatečně k průtahům a délce trestního řízení, je třeba uvést, že jsou zjevně neopodstatněné. Trestní stíhání obviněného bylo zahájeno usnesením ze dne 1. 4. 2015, přičemž k pravomocnému skončení trestní věci došlo dne 8. 3. 2022 napadeným rozsudkem odvolacího soudu. V průběhu trestního řízení přitom byly projednávány dvě námitky podjatosti. Rovněž je třeba vzít v úvahu složitost trestní věci, neboť se jedná o dva zločiny zpronevěry čítající téměř dvě stě dílčích útoků. Z dostupného spisového materiálu nevyplývá, že by došlo k nepřiměřeným průtahům v řízení. Namístě tak nebylo ani zabývat se úvahami o kompenzaci takové okolnosti v rámci ukládaného trestního postihu. Přitom nelze přehlédnout, že obviněný byl za souzené zločiny odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody téměř na samé spodní hranici zákonné trestní sazby a k relativně mírnému majetkovému trestu (srovná-li se s výší způsobené škody). Ani s ohledem na tuto okolnosti tak nelze shledávat nepřiměřenost uloženého trestu, resp. spatřovat prostor pro další kompenzaci namítané nepřiměřenosti trvání předmětného trestního řízení.
30. Státní zástupkyně proto navrhla dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
31. Toto vyjádření bylo zasláno obhájkyni obviněného k možné replice, čehož do okamžiku konání neveřejného zasedání v dovolacím řízení nevyužila.
32. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
33. Obviněný jednak tvrdil naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., který se uplatní, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Zákon tedy s možností podat dovolání z tohoto důvodu spojuje naplnění dvou podmínek, které musejí být dány současně. První z nich, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, je dána tehdy, pokud rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu nebo předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle §31 tr. ř. Jde o orgán, který je z řízení vyloučen a který ve věci samé vydal dovoláním napadené rozhodnutí. Druhou z podmínek je, že uváděná okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa, anebo že již byla dovolatelem před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
34. Nejvyšší soud konstatuje, že ač jsou námitky obviněného pod uplatněný dovolací důvod podřaditelné, nelze je shledat důvodnými. Nebyla totiž naplněna již první uvedená podmínka, tedy že by předseda senátu Okresního soudu v Novém Jičíně JUDr. Jiří Hanzelka byl ve smyslu §30 tr. ř. v této věci vyloučen. Obviněný v podaném dovolání žádný konkrétní důvod, vymezený v odst. 1 až 4 zmíněného ustanovení (ve znění účinném v době rozhodování okresního soudu ve věci), z nichž by mohlo takové vyloučení vyplývat, neuvedl. Z předložené argumentace lze mít za to, že obviněný mohl dovozovat pouze důvod vyloučení podle §30 odst. 1 tr. ř., podle kterého je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce (nebo další osoby), u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Takový stav však z námitek obviněného nevyplývá.
35. Pokud namítal, že soud prvního stupně při novém rozhodnutí ve věci nerozhodl podle jeho představ, neboť údajně nerespektoval pokyny soudu odvolacího, ačkoliv ten jeho postup aproboval, zřetelně tím vyjadřoval nesouhlas s jeho procesním postupem, což zásadně není důvodem vyloučení orgánu činného v trestním řízení podle již zmíněného ustanovení. Odlišný právní názor soudce nelze považovat za poměr k projednávané věci podle §30 odst. 1 tr. ř. Pro takový závěr totiž nemůže proto postačovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru a z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci, protože nejde o osobní poměr k věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001). Shodné platí pro situaci, v níž dotyčný soudce poučil obviněného, který se nedostavil k hlavnímu líčení, které muselo být z tohoto důvodu odročeno, ohledně možnosti užití zajišťovacího institutu vazby. Rozhodnutí o vazbě může být za takového stavu obecně vzato relevantní, samozřejmě po zvážení konkrétních okolností a zejména za řádného dovození důvodu vazby, což však v dané věci v konečném důsledku ani nenastalo. Pokud dále obviněný tvrdil, že nebyla dodržena lhůta k přípravě na hlavní líčení, Nejvyšší soud odkazuje na již dříve vyjádřené názory na tuto problematiku (srov. usnesení ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1230/2005, ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1407/2005, a ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 6 Tdo 844/2010), podle nichž zákon v §198 odst. 1 tr. ř. přímo neřeší, zda je i v případech odročeného hlavního líčení nutné zachovat lhůtu k přípravě podle zmíněného zákonného ustanovení, nicméně z významu a smyslu této lhůty je možné dovodit, že ji bude nutné v případě opětovného předvolávání obviněného k hlavnímu líčení zachovat, ovšem pouze tehdy, pokud po odročení hlavního líčení nastaly v řízení a ve věci, která je projednávána, takové podstatné změny, o nichž obviněný před nařízením odročeného hlavního líčení nevěděl a přitom jsou pro jeho procesní postavení a možnosti zajištění jeho řádné obhajoby významné. Vedle toho, že se tak opět jedná o nesouhlas obviněného s právním názorem soudu na procesní postup, je namístě dodat, že k porušení práva obviněného na obhajobu nemohlo v této souvislosti dojít ani po stránce materiální (jak bylo naznačeno, obviněnému je nutné poskytnout čas a možnost k přípravě obhajoby též k odročenému hlavnímu líčení, vyžaduje-li to význam projednávaných otázek), neboť mu podstata jeho obvinění byla dobře známa, hlavní líčení se totiž konalo po zrušení dřívějšího odsuzujícího rozsudku a obhajoba obviněného byla relativně konzistentní i po vrácení věci soudu prvního stupně.
36. Pokud okresní soud ve svém rozsudku uvedl, že jsou proti obviněnému vedena další trestní stíhání, přičemž k těm s ohledem na zásadu presumpce neviny a zákaz reformatio in peius nemůže přihlédnout, rozhodně tento postup nelze považovat za důvod zakládající vyloučení soudce z projednávané věci. Jiná zahájená trestní stíhání, resp. neskončená trestní řízení, mohou být relevantní při řešení řady relevantních otázek, např. zda připadá v úvahu spojení věcí, zda je nutno vyčkat právní moci jiného rozsudku při ukládání souhrnného či společného trestu apod., tedy jde o obecně relevantní informace. Z odůvodnění rozsudku je pak seznatelné, že se soud zabýval i těmito hledisky, přičemž výslovně uvedl, že při ukládání trestu, kde by rozpor s uvedenými zásadami nastat nepochybně mohl, k těmto skutečnostem nepřihlížel.
37. Nakonec je třeba doplnit, že o shodných námitkách obviněného týkajících se údajného důvodu vyloučení předsedy senátu bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 21. 5. 2020, č. j. 3 T 203/2016-3905, a v návaznosti na obviněným podanou stížnost i usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 11. 2020, č. j. 5 To 262/2020-3915, přičemž jeho tvrzení (uplatněné v téměř totožné podobě i v tomto dovolání) nebyly shledány opodstatněnými. Nutno také doplnit, že v předmětném trestním řízení bylo o obsahově obdobných námitkách podjatosti JUDr. Jiřího Hanzelky rozhodováno již také usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 11. 9. 2019, č. j. 3 T 203/2016-3840, a v návaznosti na něj usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 12. 2019, č. j. 5 To 446/2019-3853. Tato rozhodnutí byla v obou případech potvrzena i Ústavním soudem, který odmítl obě ústavní stížnosti obviněného, týkající se jeho přesvědčení, že předseda senátu okresního soudu je podjatý, byť do jisté míry z procesních důvodů (usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 3249/20, a usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 4. 2021, sp. zn. II. ÚS 929/21).
38. Souhrnně řečeno, důvody, jež by měly vést k rozhodnutí o vyloučení předsedy senátu soudu prvního stupně, jak se obviněný domáhal, dány nebyly, a proto nebylo možné dovodit naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
39. Obviněný ve svém dovolání dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ve znění účinném do 31. 12. 2021, kdy bylo s odkazem na něj možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřovalo-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídaly pouze námitky, v nichž se tvrdilo, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazoval znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje obviněný, proto se v rámci zmíněného dovolacího důvodu nebylo možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud potom není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. §265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat důkazy provedené již dříve.
40. Podstatou námitek obviněného, opírajících se o citovaný dovolací důvod, nicméně bylo, že se nedopustil jednání, které mu je kladeno za vinu, přičemž soudy obou stupňů nesprávně hodnotily důkazy, které navíc, podle názoru obviněného, byly pro prokázání předmětného děje nedostatečné. Jeho argumentace se tedy v tomto rozsahu, s ohledem na výše naznačené výklady, svou podstatou s možnostmi dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, míjela.
41. Lze doplnit, že výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu i s odkazem na citovaný dovolací důvod zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, byly podle dříve ustálené soudní praxe zejména tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost mohla mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náležely tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patřily sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvořily případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnovala případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jednalo se o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad bylo nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).
42. K tomu je potřeba zmínit, že s účinností (již) od 1. 1. 2022 je tento dovolací důvod (shodného znění) jako dříve podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označen písm. h) téhož ustanovení, přičemž pod písm. g) byl zařazen dovolací důvod nový, jenž je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Je zřejmé, že vymezení tohoto důvodu v zásadě úzce navazuje na soudní praxí vymezená pochybení, popsaná v předchozím odstavci, která ovšem nyní nejsou součástí extenzivního výkladu některého z dovolacích důvodů [podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021], ale přímým obsahem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022.
43. Nicméně bez ohledu na popsaný posun v dikci zákona Nejvyšší soud konstatuje, že žádné takové pochybení ve věci obviněného J. J. shledat nelze.
44. Pokud jde o první alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v aktuálně účinném znění (jejíž uplatnění připadalo s ohledem na argumentaci obviněného v úvahu), platí, že rozhodná skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a potvrzená soudem odvolacím, která jsou určující pro naplnění znaků trestných činů zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. b), d) tr. zákoníku a §206 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, nejsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Především je namístě v obecném smyslu konstatovat, že soud prvního stupně provedl v konečném důsledku dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl, jak hodnotil provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěl, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Není pak úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Současně logická obsahová návaznost skutkových zjištění soudu na provedené důkazy svědčí o tom, že ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo porušeno, přičemž v této souvislosti klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. soudy obou stupňů naplnily, neboť pečlivě odůvodnily, které skutečnosti vzaly za prokázané a na základě jakých ve věci provedených důkazů. Nicméně v konkrétu uvádí Nejvyšší soud následující.
45. Obviněný skutková zjištění ohledně přijetí plateb pro poškozeného na jeho účet nijak nerozporoval, podstatou jeho obhajoby bylo, že v souladu s právem řádně započítával přijatá plnění na své pohledávky, o těchto zápočtech řádně účtoval a rovněž tyto příjmy zdaňoval, což v řízení doložil. Protože splatné pohledávky mohl (a nadále může) započítávat, nemohl se dopustit zločinu zpronevěry. Tuto obhajobu je ovšem nutné zcela odmítnout. Především Nejvyšší soud upozorňuje, že závěr soudů, že k žádným zápočtům přijatých plnění na pohledávky obviněného nemohlo docházet, byl postaven primárně na tom, že k užití institutu započtení ze strany obviněného vůbec fakticky nemohlo dojít, tedy nikoliv, že by popíraly platnou a účinnou právní úpravu a v rozporu se zákonem určovaly, jakým způsobem muselo k takovým zápočtům dojít. Bylo zjištěno, že k nim vůbec ze strany obviněného (přestože tvrdil opak) nedocházelo a jednalo se pouze o procesní obranu poté, co vyšlo najevo, že si neoprávněně ponechával mu zaslané (či předané) finanční prostředky.
46. Tyto závěry se opírají o zjištění, že neexistovaly žádné pohledávky, které by si obviněný vůbec mohl (ač třeba neoprávněně) vůči poškozenému započíst. Ze zavedené praxe na straně poškozeného vyplynulo, že pokud by byl nějaký zápočet na pokladně předložen, musel by být vystaven příjmový nebo výdajový pokladní doklad, resp. dojít k evidenci v jejím účetnictví (nebylo tedy konstatováno, že aby mohlo dojít k užití institutu započtení, musely by na straně poškozeného existovat o tomto doklady, ale pokud by k takovému započtení došlo, bylo by nepochybně evidováno v jeho účetnictví). Bylo navíc zjištěno (zejména z výpovědi svědkyně E. M.), že obviněnému byly náklady soudních řízení (o nichž obviněný tvrdil, že je hradil a šlo tak o pohledávky, které si mohl oproti přijatým plněním započítat) propláceny pokladnou, a to v soudních sporech, které poškozený prohrál, nebyl pak důvod je následně zahrnovat do vzájemných zápočtů (pokud by takto získané peněžní prostředky protistraně později odeslal). Naopak v soudních sporech, které skončily úspěchem poškozeného, měly být náklady civilního řízení placeny protistranou přímo na účet obviněného, tedy zde taktéž nebyl důvod, aby mu byly ještě duplicitně vypláceny na pokladně Jednoty. Svědkyně E. M. navíc existenci vzájemných zápočtů závazků poškozeného a obviněného vyloučila.
47. Argumentoval-li obviněný tím, že přijímání těchto plateb a jejich případné ponechání na jeho účtu bylo předem projednáno s vedením poškozeného a také schváleno, přičemž oprávněnost svého postupu dokládal zněním dodatku ze dne 25. 2. 2003 ke Smlouvě o poskytování právní pomoci ze dne 15. 3. 1993, soudy zcela jednoznačně tento dodatek upravující možnost zápočtu splatných pohledávek obviněného vůči poškozenému vyhodnotily jako falzifikát, a to jednak z důvodu existence jiné verze tohoto dodatku (opatřené razítkem poškozeného a v poněkud odlišné grafické úpravě), ve které ustanovení o možnosti zápočtu absentuje, ale také z důvodu zjištění, že takovéto zápočty v účetnictví poškozeného vůbec nefigurují a žádná ze zainteresovaných osob (svědci P. J., J. V., dále svědci působící na účtárně či v představenstvu poškozeného) jejich existenci nepotvrdila a také, že předchozí dva dodatky k této smlouvě existovaly pouze v jednom znění (ač více vyhotoveních).
48. S ohledem na charakter námitek obviněného je nutné také zdůraznit, že soudy obou stupňů se (zcela správně) zabývaly pouze skutky, pro něž byla podána obžaloba, přičemž ta se podává jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání (§160 odst. 1 a 5 tr. ř., §176 odst. 2 tr. ř.), a soud tak může rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu (srov. §220 odst. 1 tr. ř.), proto (jak již bylo obviněnému řečeno soudy obou stupňů) se nezabývaly dalšími platbami obviněného, ale pouze těmi, které byly relevantní ve vztahu k projednávaným skutkům. Do neoprávněně ponechaných částek obviněným pak nebyly zahrnuty náklady těchto řízení či soudní poplatky, které mohl obviněný teoreticky uhradit (ty byly nicméně v převážné většině případů placeny samotným poškozeným, nikoliv z účtu obviněného), tudíž nebylo v těchto případech ani nutno zkoumat a prověřovat, jak se na jejich předchozí úhradě případně podílel. S obhajobou obviněného v tom smyslu, že poukázaných částek na jeho účet bylo úplně jiné množství, lze tedy nepochybně souhlasit, ty však nebyly nijak relevantní ve vztahu k projednávaným skutkům. Státní zástupce ze všech provedených plateb na účet obviněného zahrnul do obžaloby pouze konkrétní počet plateb, u nichž nedošlo k následnému poukázání do pokladny nebo na účet poškozeného, či k jinému vzájemnému vyrovnání poškozeného a obviněného.
49. Stejně tak soudy nijak nepopíraly existenci zálohových faktur, které jednotliví exekutoři vystavili v souvislosti s probíhajícími exekučními řízeními a které obviněný skutečně mohl ze svého účtu hradit. I v tomto případě však jde o náklady, které již byly v některých případech zahrnuty do celkových nákladů poškozeného, tudíž došlo k jejich odečtení ze součtu částek neoprávněně ponechaných na účtu obviněného, v jiných případech byly formou vratky vráceny na účet obviněného, případně byly povinnému z exekuce sraženy a opět v takovém případě zaslány na účet obviněného.
50. Nejvyšší soud doplňuje, že obhajoba obviněného stran popisu spolupráce s poškozeným byla nevěrohodnou, což bylo dokresleno i zjištěním, že ve zprávě auditorovi společnosti ABC.audit, s. r. o., dne 23. 2. 2012 sdělil, že exekuce vůči V. R. je bezvýsledná, avšak na svůj účet převzal z této exekuce již částku 33 020 Kč. Také v rámci své obhajoby obvinil P. J. a J. V. z braní úplatků v souvislosti s nájmem objektů poškozeného, konkrétně, že za prodloužení nájemní smlouvy k nemovitosti č. p. XY v XY, musela L. S. těmto osobám zaplatit 30 000 Kč, avšak svědeckou výpovědí L. S. bylo zjištěno, že to byl právě obviněný, komu musela v této souvislosti úplatek poskytnout. Obviněný navíc svou obhajobu v průběhu trestního řízení měnil a taktéž vypovídal rozporně (např. ohledně dalších dispozic s finančními částkami určenými poškozenému přijatými na jeho účet, přičemž ani jedna z těchto rozporných verzí jeho obhajoby nenašla oporu v účetnictví poškozeného).
51. Nelze tedy dovodit, že by rozhodná skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a potvrzená soudem odvolacím, která jsou určující pro naplnění znaků předmětných trestných činů, byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, tedy že by skutková zjištění nevyplývala z provedených důkazů či snad měla být jejich opakem apod., ale naopak jsou jimi zjevně podložena.
52. S ohledem na argumentaci obviněného je pak možné obecně zmínit, že v řadě řízení totiž nikoli všechny důkazní prostředky podávají shodně vyznívající informaci (důkaz). Jestliže je konečný skutkový závěr s některým z nich v neshodě (přičemž vyplývá z jiného), neznamená to nutně ani existenci pochybnosti a potřebu aplikovat zásadu in dubio pro reo, ani existenci rozporu takového skutkového závěru s obsahem provedených důkazů. K tomu lze přiměřeně připomenout, že na existenci extrémního či zjevného nesouladu rovněž nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost bez dalšího porušení zásady volného hodnocení důkazů, principu in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).
53. Nad rámec řečeného, v zásadě mimo možnosti uplatněných dovolacích důvodů a jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že nelze přijmout ani výhrady obviněného směřující proti údajnému nerespektování pokynů odvolacího soudu soudem prvního stupně. Tuto skutečnost obviněný namítal přesto, že odvolací soud nové rozhodnutí okresního soudu v podstatě bez jakýchkoliv výtek aproboval. První rozhodnutí soudu prvního stupně odvolací soud zrušil zejména z důvodu, že výrokovou část jeho rozhodnutí považoval za nepřezkoumatelnou, neboť zde nebyly přehledně popsány jednotlivé útoky obviněného obsahující konkrétní skutečnosti, podle nichž by mohly být identifikovány, šlo pouze o pouhý souhrn jednotlivých položek pod označením spisových značek vedených exekucí, jimž neodpovídaly údaje uvedené v odůvodnění napadeného rozsudku. Okresnímu soudu bylo taktéž vytknuto, že obhajobu obviněného pouze celkově odmítl s tím, že byla vyvrácena provedenými důkazy, aniž byly zejména konkretizovány položky, které měl hradit ze svého účtu na jednotlivé soudní poplatky či poplatky exekutorům. Obě tato pochybení prvostupňový soud ve svém rozhodnutí napravil, jelikož se podrobně zabýval obhajobou obviněného ohledně jeho plateb na jednotlivé soudní poplatky či poplatky exekutorům a tyto závěry se pak promítly i do výroku o vině, kdy ve všech platbách uvedených v popisu skutku nebyly zahrnuty ani náklady poškozeného, soudní poplatky či zálohy na exekuční řízení, které mohl (v souladu se zásadou in dubio pro reo) obviněný skutečně uhradit, a tyto platby byly taktéž podrobně specifikovány.
54. Pokud bylo okresnímu soudu vytknuto, že si nevyžádal veškerá vyhotovení smlouvy o právním zastoupení poškozeného a jejích dodatků jak ze strany obviněného, tak ze strany poškozeného, je třeba doplnit, že neshledal opětovné těchto dokumentů potřebným, neboť byly již v několika vyhotoveních ve spisovém materiálu obsaženy, přičemž bylo vyhodnoceno, že více originálů v různých verzích, jak tvrdil obviněný, neexistovalo. Stalo se tak pouze v případě posledního dodatku ze dne 25. 2. 2003, stran kterého okresní soud důvodně vyhodnotil, že se v případě verze předložené obviněným jednalo o falzifikát. Pokud obviněný tvrdil, že předložil ověřenou kopii, která dokládá, že k ověření předložil originál listiny, je toto tvrzení nesprávné, neboť při daném úkonu (vidimaci) se ověřuje, že opis nebo kopie se doslova shoduje s předloženou listinou, ověřením se však nepotvrzuje správnost ani pravdivost údajů uvedených na předložené listině ani její soulad s právními předpisy.
55. Ani naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak Nejvyšší soud nezjistil.
56. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění do 31. 12. 2021 [s účinností od 1. 1. 2022 je tento dovolací důvod (shodného znění) podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označen písm. h) téhož ustanovení] by pak bylo možné dovolání úspěšně podat, jestliže napadené rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívaly v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Pod tento dovolací důvod proto, jak již bylo řečeno, není možné řadit námitky, jež obviněný opíral o jiný či pozměněný skutkový stav a neztotožňoval se s provedeným dokazováním. Předmětem právního posouzení je totiž skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje obviněný. Proto se v rámci zmíněného dovolacího důvodu nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování.
57. Převážná část námitek obviněného byla založena právě na odlišných skutkových závěrech spočívajících zejména v tom, že existují objektivní skutečnosti svědčící o tom, že si obviněný mohl prostředky mu předané či zaslané na jeho účet ponechat, a to na základě provedených zápočtů. S takovými námitkami se již Nejvyšší soud v tomto dovolání vypořádal a uzavřel, že dokazováním bylo zjištěno, že k takovýmto zápočtům ze strany obviněného v praxi nedocházelo, stejně tak, že nikdy nebyla mezi poškozeným a obviněným uzavřena dohoda o takových zápočtech. Dovolací argumentace obviněného v tomto směru pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění do 31. 12. 2021, resp. podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy nebyla podřaditelná. Pouze na okraj lze pak konstatovat, že zjištěný skutkový děj, obsahující i aktivní a cílené jednání obviněného, podkládá závěr o naplnění všech znaků obou shora citovaných skutkových podstat, vyslovených soudy činnými dříve ve věci.
58. Nejvyšší soud ve stručnosti dodává, že státní zástupkyně ve svém vyjádření v dané souvislosti uvedla, že podle čl. 6 odst. 5 usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997 Věstníku ze dne 31. 10. 1996, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky (etický kodex), platí, že pohledávky vyplývající z odměny advokáta za zastupování účastníka řízení před soudem nebo jiným orgánem může advokát jednostranně započíst pouze proti pohledávce klienta na výplatu přisouzené náhrady nákladů řízení, Zde je ovšem třeba doplnit, že citovaný odstavec je součástí účinného znění kodexu od 1. 9. 2013, současně je namístě i odkázat, že etický kodex jako stavovský předpis může upravovat postup v některých situacích odlišně od obecně platných předpisů (v podrobnostech srov. např. komentář k čl. 6 etického kodexu, Wolters Kluwer, dostupný v ASPI). Uvedené samozřejmě ničeho nemění na zákonném pravidlu ve smyslu §16 a §17 zákona o advokacii, podle kterého je advokát primárně povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny, a tedy nikoliv si ponechávat finanční prostředky zaslané na jeho účet či mu předané, a rovněž i dodržovat pravidla profesionální etiky.
59. Obviněný dále vyjádřil své přesvědčení, že jeho čin nebyl posouzen v souladu s principem ultima ratio. Tyto námitky obviněného, kdy měl za to, že prostředky trestního práva by neměly sloužit k uspokojování práv soukromoprávní povahy, lze v zásadě pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění do 31. 12. 2021, resp. podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podřadit, nicméně jsou zjevně neopodstatněné.
60. Obecně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován zásadou subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenskou škodlivost je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe nemá být trestněprávně postižen z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z něhož vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Zásadu subsidiarity trestní represe však nelze interpretovat tak, že by i v případech dostatečně společensky škodlivých, mohla trestní odpovědnost nastoupit až po vyčerpání všech jiných dostupných právních prostředků. Proto, pokud budou v daném případě dostatečně intenzivně naplněny formální znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu, a nebude se tudíž jednat o čin výjimečný, nedosahující určité míry společenské škodlivosti, je zároveň implicitně naplněna podmínka ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, že „nepostačuje uplatnění podle jiného právního předpisu“.
61. Nejvyšší soud doplňuje, že není vyloučeno, aby s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe nebyla trestní odpovědnost uplatněna ani v případě kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů, jestliže i přes naplnění znaků některé okolnosti zvlášť přitěžující je celková společenská škodlivost případu po důkladném vyhodnocení souhrnu všech významných kritérií natolik nízká, že nedosahuje ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané základní skutkové podstaty, nicméně neuplatnění trestní odpovědnosti s poukazem na uvedenou zásadu bude obvykle přicházet v úvahu u trestných činů naplňujících jen skutkovou podstatu základní (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 31/2017 Sb. rozh. tr.) – což případ obviněného J. J. není.
62. Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout i další související závěry, týkající se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. V případě jednání se soukromoprávním základem tedy nelze paušálně uplatňovat princip ultima ratio. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř.
63. V posuzovaném případě byla trestněprávní odpovědnost namístě. Nelze dojít k závěru, že by nyní posuzovaný trestný čin svou závažností neodpovídal ani těm nejlehčím běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace. Je třeba vzít v potaz délku páchání trestné činnosti, kdy se nejednalo o jednorázový exces, naopak, obviněný se dopustil dvou totožných trestných činů čítajících dohromady kolem dvou set útoků, a to navíc jako advokát, z hlediska kategorizace trestných činů se pak jednalo v obou případech o zločin a byly naplněny kvalifikované skutkové podstaty jednak podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. b) a d) tr. zákoníku a podle §206 odst. 1, odst. 3 a odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, neboť byla způsobena škoda v celkové výši 4 225 109,71 Kč resp. v případě druhého skutku 104 000 Kč.
64. Nejvyšší soud doplňuje, že veškeré popsané závěry si učinily trestní soudy činné dříve ve věci, k čemuž byly, tedy k rozhodnutí o vině či nevině obviněného, samostatně povinny (srov. i §9 odst. 1 tr. ř.), bez ohledu na to, že trestněprávní jednání se odvíjelo od soukromoprávních vztahů mezi obviněným a poškozeným, jejichž posouzení nutně bylo součástí posouzení celé věci. Ani v daném ohledu tak nebylo možné argumentaci obviněného přisvědčit.
65. Obviněný dále své výhrady směřoval i k výroku o trestu, jimiž v podstatě vytýkal nepřiměřenost uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody. K tomuto je nutno konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí bylo možné do 31. 12. 2021 v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., od 1. 1. 2022 byl pak tento dovolací důvod (v totožném změní) přesunut pod písm. i) téhož ustanovení.
66. Navíc v každém případě platí, že podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (do 31. 12. 2021), resp. (od 1. 1. 2022) podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze podat dovolání jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §37 až §39 tr. zákoníku, resp. §41, §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím těchto ani jiných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění do 31. 12. 2021, resp. (od 1. 1. 2022) podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
67. Samotná nepřiměřenost trestu tedy není dovolacím důvodem a zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu jen zcela výjimečně, pokud by uložený trest byl v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. O takový případ se i s ohledem na výše uvedené nejedná. Obviněnému byl uložen trest odpovídající zákonným kritériím a soudy obou stupňů svá rozhodnutí i v tomto směru odůvodnily, přičemž se zabývaly osobou obviněného a jeho poměry, významem dotčeného chráněného zájmu, způsobem provedení činu, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, možnostmi nápravy obviněného, zohlednily taktéž veškeré polehčující a přitěžující okolnosti a s jejich závěry se lze plně ztotožnit.
68. Z tohoto hlediska neshledal tedy Nejvyšší soud důvod k tomu, aby na výroku o uložení trestu cokoli měnil, a to ani vzhledem k namítané délce řízení. V posuzované věci bylo trestní stíhání obviněného zahájeno usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, územního odboru Nový Jičín, ze dne 1. 4. 2015, obžaloba byla podána dne 1. 12. 2016, přičemž k pravomocnému skončení trestní věci došlo dne 8. 3. 2022 napadeným usnesením odvolacího soudu. V průběhu trestního řízení přitom prvostupňový soud vydal již dne 19. 12. 2017 odsuzující (ve vztahu k obviněnému) rozsudek, jenž byl zrušen rozhodnutím odvolacího soudu ze dne 15. 11. 2018. Okresní soud svůj další odsuzující rozsudek vydal dne 27. 5. 2021. Ve shodném období byly projednávány i dvě námitky podjatosti JUDr. Jiřího Hanzelky, předsedy senátu, uplatněné ze strany obviněného, které byly v obou případech projednávány i Ústavním soudem. Rovněž je třeba vzít v úvahu složitost trestní věci, neboť se jedná o dva zločiny zpronevěry čítající dohromady kolem dvě stě dílčích útoků. Doba, po kterou bylo vedeno trestní stíhání, tak byla sice poněkud delší, byla však ovlivněna důvody, z nichž část z nich bylo možné shledat i na straně obviněného a další část byla přičitatelná orgánům činným trestním řízení (neboť došlo ke kasaci prvního rozhodnutí nalézacího soudu), což vzaly oba soudy v potaz (srov. výslovné zohlednění v odstavci 72. rozsudku soudu prvního stupně), v důsledku čehož byl obviněný za souzené zločiny odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody téměř na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, přísnější uložený majetkový trest byl navíc odvolacím soudem zrušen. Vzhledem ke všem uvedeným okolnostem tak nelze shledávat nepřiměřenost uloženého trestu, resp. spatřovat prostor pro další kompenzaci namítané nepřiměřenosti trvání předmětného trestního řízení.
69. Obviněný své námitky nakonec dále směřoval i proti výroku podle §228 odst. 1 tr. ř. o náhradě škody, kterým mu byla uložena povinnost zaplatit družstvu Jednota, spotřební družstvo v Hodoníně, částku ve výši 4 329 109,71 Kč.
70. Zde je namístě připomenout, že na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022) lze dovolání podat i proti adheznímu výroku, jestliže dovolatel namítá porušení hmotného práva. Jde pak o jiné hmotně právní posouzení ve smyslu citovaného ustanovení. Typicky se může jednat o porušení toho hmotněprávního předpisu, jímž se řídí režim odpovědnosti za způsobenou škodu, nemajetkovou újmu či bezdůvodné obohacení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 587/2004, ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1154/2016, ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 11 Tdo 654/2019).
71. Pokud obviněný zpochybňoval včasné připojení se poškozeného s jejím nárokem na náhradu škody, které mělo být v rozporu s §43 odst. 3 tr. ř., a dovozoval, že soudy neměly nárok na náhradu škody poškozenému přisoudit, jedná se o tvrzení, které není způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, neboť nesměřuje proti jinému hmotněprávnímu posouzení, jak vyžaduje uplatněný dovolací důvod, nýbrž výhradně proti procesnímu postupu soudů v adhezním řízení. Obiter dictum lze k tomu pouze ve stručnosti zmínit, že poškozený je oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit v penězích škodu nebo nemajetkovou újmu, jež byla poškozenému trestným činem způsobena, nebo vydat bezdůvodné obohacení, které obžalovaný na jeho úkor trestným činem získal, takový návrh je třeba učinit nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování. Z obsahu spisového materiálu je zřejmé, že poškozený se se svým nárokem na náhradu škody včas připojil, a to dne 24. 3. 2017, tedy před konáním prvního hlavního líčení ve věci, s částkou ve výši 4 756 859,79 Kč (č. l. 3471 trestního spisu). Podmínkou rozhodnutí soudu o připuštění poškozeného s jeho nárokem k trestnímu řízení, resp. aby o řádně uplatněném nároku rozhodl, není konkrétní tvrzení, podle jakých ustanovení příslušného předpisu mu má být nárok přiznán. Dostačující je, aby z jeho podání bylo zřejmé, vůči komu nárok uplatňuje, co požaduje (např. v jaké výši žádá náhradu škody, nemajetkové újmy apod.) a z jakého důvodu, tj. o co svůj nárok opírá (stručné skutkové vylíčení objasňující důvodnost uplatňovaného nároku), což poškozený učinil. Připojení poškozeného s nárokem na náhradu škody ze dne 24. 3. 2017 tak lze považovat ve smyslu §43 odst. 3 tr. ř. za řádné a včasné. Jen ve stručnosti Nejvyšší soud dodává, že podle §228 odst. 1 části věty první za středníkem tr. ř. pak platí, že soud uloží obviněnému platební povinnost vždy (je-li nárok uplatněn bezvadně a nebrání-li tomu zákonná překážka), pokud je výše škody součástí popisu skutku, jímž se obviněný uznává vinným, což bylo v tomto případě splněno.
72. Pod uplatněný dovolací důvod byla nicméně podřaditelná námitka obviněného týkající se promlčení nároku poškozeného na náhradu škody. Obviněný k této námitce především uvedl, že pohledávky družstva jsou promlčené, a tedy v době rozhodování soudu o náhradě škody tento nárok již netrval a podle civilněprávních předpisů nemohl být přiznán, pokud promlčení uplatnil. Tuto jeho námitku lze považovat za v zásadě důvodnou.
73. Rozhodnutí soudu v trestním (adhezním) řízení o nároku poškozeného na náhradu škody způsobené trestným činem musí mít hmotněprávní podklad v příslušných ustanoveních právních předpisů upravujících náhradu škody. Z nich vyplývá, že překážkou přiznání nároku na náhradu je také okolnost, že toto právo poškozeného je již promlčeno. Právo na náhradu škody ve smyslu §100 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jako „obč. zák.“), účinného v době shora popsaného jednání obviněného, nebylo vyňato z promlčení a promlčelo se za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá (tzv. subjektivní promlčecí doba). Nejpozději se právo na náhradu škody, šlo-li o škodu způsobenou úmyslně, promlčelo za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla (tzv. objektivní promlčecí doba). V případě obchodního zákoníku, konkrétně ve smyslu jeho §398, u práva na náhradu škody platila čtyřletá subjektivní promlčecí lhůta ode dne, kdy se poškozený dozvěděl nebo (i jen) mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě a desetiletá objektivní promlčecí lhůta.
74. Dále platilo, že k promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolal-li se dlužník promlčení, nebylo lze promlčené právo věřiteli přiznat (§100 odst. 1 obč. zák., resp. §388 odst. 1 obch. zák.). Ani v trestním (adhezním) řízení se tedy soud nezabývá z úřední povinnosti otázkou možného promlčení nároku poškozeného na náhradu škody způsobené trestným činem, takže je výlučně na obviněném jako dlužníkovi, aby účinně namítl případné promlčení uplatňovaného nároku na náhradu škody, přičemž tak může učinit nejpozději před rozhodnutím odvolacího soudu, jímž se trestní stíhání pravomocně skončí, tj. předtím, než se senát odvolacího soudu odebere k závěrečné poradě.
75. V obecné rovině Nejvyšší soud ještě dodává, že obviněný byl uznán vinným dvěma trestnými činy, které se skládaly z řady jednotlivých útoků. Z hlediska promlčení přitom nelze považovat nároky náhradu škod vznikajících a narůstajících pokračujícím porušováním téže právní povinnosti za jediný nedělitelný nárok na náhradu škody, který by vznikl teprve po skončeném porušování právní povinnosti nebo po dovršení celkové škody, nýbrž za samostatné nároky (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74). Škody vzniklé opakovaným jednáním naplňujícím stejnou skutkovou podstatu při pokračování v trestném činu se tedy z hlediska náhrady škody považují za samostatné nároky a podmínky promlčení je proto třeba posuzovat samostatně u toho kterého nároku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 1989, sp. zn. 2 Tz 2/89).
76. Ze spisového materiálu Nejvyšší soud jednak zjistil, že obviněný skutečně námitku promlčení, minimálně částečně, uplatnil a soudy se touto jeho námitkou nijak nezabývaly (ač v tomto případě nepochybně existovaly indicie – s ohledem na časové rozpětí páchané trestné činnosti, odstupu od následně podaného trestního oznámení, resp. uplatnění nároku na náhradu škody – že by k promlčení některých nároků skutečně mohlo dojít). Mělo tak být přitom učiněno, a to samostatně u jednotlivých nároků, tedy ve vztahu ke všem jednotlivým útokům.
77. S ohledem na počátek běhu promlčecích lhůt bylo tedy třeba jednak vyjasnit, kdy se poškozený dozvěděl (či mohl dozvědět) o škodě a o tom, kdo je povinen ji nahradit. Pro vědomost o škodě se nevyžaduje znát její přesnou výši, současně však nestačí pouze vědomost o tom, že škoda vznikla, aniž by poškozený znal alespoň její přibližný rozsah, který by mu umožňoval uplatnit nárok na její náhradu, což je rozhodující pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty. Ze spisového materiálu sice plyne, že k podání trestního oznámení (které však není ve spisu založeno, pouze jeho doplnění ze dne 29. 11. 2013) došlo dne 6. 5. 2013, soudy se však nezabývaly tím, zda se poškozený dozvěděl (případně mohl dozvědět) o vzniku škody a jejím přibližném rozsahu před tímto datem či nikoliv. Stejně tak bylo třeba postavit najisto, kdy došlo k založení povinnosti k náhradě škody, což bylo podstatné pro počátek běhu objektivní promlčecí lhůty (pokud by se právo nepromlčelo v subjektivní promlčecí lhůtě). Bližší závěry k tomu, kdy došlo k dokonání jednotlivých útoků, tedy zpronevěření obviněnému zaslaných či předaných finančních prostředků, a tudíž i ke vzniku škody, nebyly vysloveny, pouze bylo řečeno, kdy byly finanční prostředky připsány na účet, s tím že obviněný měl poškozenému jemu náležející finanční částky vydat bezodkladně. Byť z pohledu trestněprávního posouzení jsou taková zjištění zcela postačující, stran problematiky promlčení je třeba konstatovat, že v případě ani jedné z výše zmíněných zásadních lhůt (subjektivní a objektivní) tak nebyl přesně identifikován okamžik jejich počátku, a to ke každému dílčímu útoku samostatně.
78. Stejně tak bylo třeba vyjasnit, podle kterého z právních předpisů bude při aplikaci institutu promlčení postupováno, zda podle občanského či obchodního zákoníku. V tomto ohledu Nejvyšší soud pouze nad rámec své argumentace poukazuje na své rozhodnutí ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 520/2009, podle něhož platí, jestliže byla smlouva o poskytování právních služeb uzavřena mezi podnikatelem a advokátem a jestliže při vzniku tohoto závazkového vztahu bylo zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týká podnikatelské činnosti klienta, řídilo se promlčení práva na náhradu škody způsobené advokátem při výkonu advokacie obchodním zákoníkem.
79. Promlčecí doba pak neběží, uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje. Uplatnění tohoto práva může dojít i návrhem v rámci trestního řízení podle §43 odst. 2 tr. ř. K uplatnění celého nároku na náhradu škody ze strany poškozeného došlo v tomto trestním řízení poprvé dne 24. 3. 2017, čímž došlo ke stavení promlčení. K námitkám obviněného lze doplnit, že opětovné zaslání totožného návrhu dne 12. 2. 2020 (po zrušení původního rozsudku nalézacího soudu soudem odvolacím) nemělo na takto uplatněný nárok na náhradu škody v tomto směru již žádný vliv.
80. Vzhledem k tomu, že zůstávají nevyjasněné podstatné okolnosti ve vztahu k počátku i k plynutí promlčecích lhůt (což nicméně nemá, jak již bylo naznačeno, žádný vliv na výrok o vině a trestu, pouze na výrok o náhradě škody) a není zcela jasné, zda uplynuly, přičemž provedené dokazování nebylo tímto směrem vůbec zaměřeno a ze spisového materiálu vyplývají skutečnosti, které v případě prvního skutku poukazují na to, že u části útoků již zřejmě mohlo dojít k uplynutí objektivní promlčecí lhůty pro uplatnění nároku na náhradu škody, v případě další části zřejmě nikoliv, avšak není jasné, zda v tomto případě neuplynula již subjektivní promlčecí lhůta. V případě druhého trestného činu bude třeba vyjasnit, zda již nedošlo k uplynutí subjektivní promlčecí lhůty. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud má v tomto směru s ohledem §265r odst. 7 tr. ř. omezené možnosti provádět dokazování, které bude třeba provést nikoliv v zanedbatelné rozsahu, bylo nutné učinit shora ve výroku uvedené rozhodnutí.
81. S ohledem na to, že obviněnému byla podle §82 odst. 2 tř. ř. uložena povinnost, aby podle svých sil ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil, Nejvyšší soud doplňuje následující. Výrok podle §228 tr. ř. je exekučním titulem, výrok podle §82 odst. 2 věta za středníkem tr. ř. takovou povahu nemá. Lze ho vyslovit i v případech, kdy v době rozhodování není známá přesná výše škody, peněžité náhrady za nemajetkovou újmu nebo výše bezdůvodného obohacení a soud poškozeného odkazuje podle §229 odst. 1 nebo 2 tr. ř. s jeho nárokem, případně zbytkem nároku na řízení ve věcech občanskoprávních, stejně tak v případech, kdy již byl poškozenému jeho nárok přiznán rozhodnutím v občanském soudním řízení, nebo v situaci, kdy o nároku poškozeného v adhezním řízení soud vůbec nerozhoduje, protože poškozený ho podle §43 odst. 3 tr. ř. včas a řádně neuplatnil. Uložení předmětné povinnosti je spojeno pouze s předpokladem, že trestným činem byla způsobena škoda nebo jiná nemajetková újma nebo se jím pachatel na úkor jiného bezdůvodně obohatil a v době rozhodnutí o trestu tyto negativní důsledky trestného činu nebyly zatím zcela odstraněny, a současně to v konkrétním posuzovaném případě vyžaduje výchovný účel podmíněného trestu odnětí svobody s dohledem. Zmíněný výrok rozsudku soudu prvního stupně tedy zůstává bez dalšího v platnosti.
82. Z důvodů shora vyložených Nejvyšší soud rozhodl podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. o částečném zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů, a to rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 3 T 203/2016, a to ve výrocích o povinnosti obviněného podle §228 odst. 1 tr. ř. zaplatit družstvu Jednota, spotřební družstvo v Hodoníně, na náhradu škody částku 4 329 109,71 Kč a také ve výroku, kterým bylo družstvo Jednota, spotřební družstvo v Hodoníně, podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázáno se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, a dále usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. 5 To 388/2021, a to v části, jíž bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání obviněného proti výrokům o náhradě škody. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Ve zbývajícím rozsahu ponechal napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně nezměněný, neboť, jak již bylo řečeno, ostatní námitky obviněného uplatněné v dovolání buď neodpovídaly uplatněným dovolacím důvodům, a pokud odpovídaly, byly zjevně neopodstatněné. Protože podle výsledků dokazování nebyl pro vyslovení povinnosti k náhradě škody podklad, Nejvyšší soud podle §265m odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím §265 tr. ř. poškozeného odkázal s celým uplatněným nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 2. 2023
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu