ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.1216.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 1216/2014-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání dne 9. 10. 2014 dovolání, které podal obviněný A. L. O. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 8 To 66/2014, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 194/2013, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 8 To 66/2014.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 1 T 194/2013, byl obviněný A. L. O. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle §205 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dva měsíce, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Skutek spočíval podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 10 v podstatě v tom, že obviněný dne 3. 11. 2013 v Praze 10, Štěchovická 1982/6, v pokoji na ubytovně odcizil spolubydlícímu volně položený notebook a tím mu způsobil škodu ve výši 9 000 Kč.
O odvoláních, která podali obviněný proti všem výrokům a státní zástupkyně v neprospěch obviněného proti výroku o trestu, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 8 To 66/2014. Z podnětu odvolání státní zástupkyně byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněnému byl uložen podle §205 odst. 1 tr. zákoníku nepodmíněný trest odnětí svobody na dva měsíce, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem, a podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku trest vyhoštění na jeden rok. Odvolání obviněného bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Namítl, že pokud mu byl uložen trest vyhoštění, jde o nepřípustný druh trestu, neboť jako občan Rumunska je zároveň občanem Evropské unie a uložení trestu vyhoštění u něho bylo vyloučeno vzhledem k zásadám vyplývajícím ze Smlouvy o Evropské unii, ze Smlouvy o fungování Evropské unie a zejména vzhledem ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. 4. 2004. Vyjádřil názor, že tato směrnice nebyla náležitě implementována do vnitřního zákonodárství České republiky. Uvedl, že uložení trestu vyhoštění za bagatelní trestný čin, jímž byl uznán vinným, nebylo opodstatněné ani z hlediska stávající právní úpravy. Kromě toho vytkl, že nebyly splněny zákonné předpoklady pro uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, a nadto zpochybnil také správnost výroku o vině námitkami v tom smyslu, že odcizení notebooku mu nebylo spolehlivě prokázáno. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Městskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se k otázce trestu vyhoštění jako přípustného druhu trestu vyjádřila tak, že tento trest byl obviněnému uložen v souladu s eurokonformním výkladem ustanovení §80 tr. zákoníku. Poukázala na to, že odrazem směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. 4. 2004 jsou ustanovení §80 odst. 3 písm. e), f), g) tr. zákoníku, v nichž jsou stanoveny negativní podmínky pro uložení trestu vyhoštění, pokud je pachatel občanem Evropské unie. V návaznosti na to zdůraznila, že obviněný nesplňuje žádnou z těchto podmínek vylučujících uložení trestu vyhoštění. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.
Především ale musí Nejvyšší soud připomenout, že dovolání není další běžný opravný prostředek v procesu trestního řízení. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, nýbrž v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Žádný ze zákonných dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů ani k obecné přiměřenosti trestu. Jestliže dovolatel deklaruje určitý zákonný dovolací důvod, pak relevantními jsou jen takové námitky, které mu odpovídají svým obsahem, a ostatní námitky jsou bez významu. Zákonným dovolacím důvodem, který je deklarován dovolatelem, a obsahově pod něj spadajícími konkrétními námitkami je určen rozsah přezkumné pravomoci Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího.
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že dovolacím důvodem je jen uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, nelze jako dovolací důvod uplatňovat pouhou nepřiměřenost trestu. Dovolacím důvodem, který je vymezen jako nepřípustný druh trestu nebo trest uložený ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu, nejsou ani námitky zaměřené proti výroku o vině.
Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jak ho uplatnil obviněný, obsahově odpovídají pouze námitky týkající se otázky, zda uložený trest vyhoštění v dané věci je či není přípustným druhem trestu. Nejvyšší soud se tudíž při přezkumu napadeného rozsudku a předcházejícího řízení omezil na tuto otázku.
Trest vyhoštění je upraven v §80 tr. zákoníku. Podle §80 odst. 1 tr. zákoníku soud může uložit pachateli, který není občanem České republiky, trest vyhoštění z území České republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem. V ustanovení §80 odst. 3 tr. zákoníku jsou pod písmeny a) až g) uvedeny podmínky, při jejichž splnění soud trest vyhoštění neuloží.
Otázka přípustnosti trestu vyhoštění v posuzovaném případě vyplývá z okolnosti, že obviněný je občanem Rumunska, které je členským státem Evropské unie stejně jako Česká republika. Na tuto okolnost Městský soud v Praze nijak nereagoval a omezil se na konstatování, že obviněný byl v České republice již pro obdobnou majetkovou trestnou činnost odsouzen a není zde vázán pobytem, zaměstnáním a rodinnými vazbami. Z toho Městský soud v Praze vyvodil splnění podmínek pro uložení trestu vyhoštění. Okolnost, že obviněný je občanem členského státu Evropské unie však má zásadní význam.
Smlouva o Evropské unii je založena na stěžejních principech, které směřují k integraci členských států. Jedním z těchto principů je myšlenka Unie jako prostoru, ve kterém je zaručen volný pohyb osob. Zároveň jde o jeden z předpokladů svobodného trhu v tomto prostoru.
Podle čl. 20 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie v tzv. konsolidovaném znění se zavádí občanství Unie a každá osoba, která má státní příslušnost členského státu, je občanem Unie, přičemž občanství Unie doplňuje občanství členského státu a nenahrazuje je. Podle čl. 20 odst. 2 písm. a), čl. 21 odst. 1 občané Unie mají právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, přičemž toto právo vykonávají za podmínek a v mezích stanovených Smlouvami a opatřeními přijatými na jejich základě, resp. s výhradou omezení a podmínek stanovených ve Smlouvách a v opatřeních přijatých k jejich provedení.
Rovněž směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. 4. 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (zkrácený název) v tzv. konsolidovaném znění v bodě 1 preambule stanoví, že občanství Unie přiznává každému občanu základní a osobní právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států s výhradou omezení a podmínek stanovených ve Smlouvě a v opatřeních přijatých k jejímu provedení (míněna tím je Smlouva o založení Evropského společenství). V bodě 22 preambule se uvádí, že Smlouva umožňuje omezit právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví. Směrnice rozlišuje trojí statut občanů Unie pobývajících na území jiného členského státu, a to občany s právem pobytu po dobu do tří měsíců (kapitola III, čl. 6), občany s právem pobytu po dobu delší než tři měsíce (kapitola III, čl. 7-8) a občany s právem trvalého pobytu (kapitola IV, čl. 16-17). Směrnice upravuje také omezení práva vstupu a práva pobytu, a to ustanovením, podle kterého smějí členské státy omezit svobodu pohybu a pobytu občanů Unie z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví (kapitola VI, čl. 27 odst. 1). V návaznosti na to směrnice stanoví, že opatření přijatá z důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti musí být v souladu se zásadou přiměřenosti a musí být založena výlučně na osobním chování dotyčné osoby, dále že předchozí odsouzení pro trestný čin samo o sobě přijetí takových opatření neodůvodňuje a konečně že osobní chování dotyčného jednotlivce musí představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti (kapitola VI, čl. 27 odst. 2). Diferencovaný status občanů Unie pobývajících na území jiného členského státu se podle směrnice projevuje mimo jiné tím, že hostitelský členský stát nesmí, s výjimkou závažných důvodů týkajících se veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti, vydat rozhodnutí o vyhoštění proti občanům Unie, kteří mají právo trvalého pobytu na jeho území (kapitola VI, čl. 28 odst. 2). Podle směrnice rozhodnutí o vyhoštění nesmí, s výjimkou naléhavých důvodů týkajících se veřejné bezpečnosti vymezených členskými státy, být vydáno proti občanům Unie, kteří a) posledních deset let měli pobyt v hostitelském členském státě nebo b) jsou nezletilými osobami, kromě případů, kdy je vyhoštění v nejlepším zájmu dítěte, jak je stanoveno v Úmluvě OSN o právech dítěte ze dne 20. 11. 1989 (kapitola VI, čl. 28 odst. 3 směrnice). Směrnice obsahuje i ustanovení, podle něhož hostitelský členský stát nesmí vydávat rozhodnutí o vyhoštění jako formu sankce nebo jako právní důsledek trestu odnětí svobody, pokud nejsou splněny požadavky článků 27, 28 a 29 (kapitola VI, čl. 33). Směrnicí nejsou dotčeny právní a správní předpisy členských států, které jsou příznivější pro osoby spadající do působnosti směrnice (kapitola VI, čl. 37). Členské státy byly povinny uvést v účinnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu se směrnicí do 30. 4. 2006, přičemž tato opatření přijatá členskými státy musela obsahovat odkaz na směrnici nebo musel být takový odkaz učiněn při jejich vyhlášení (kapitola VII, čl. 40 odst. 1).
Smyslem citovaných ustanovení mimo jiné je garantovat občanům Unie pobývajícím na území jiného členského státu takovou míru ochrany před vyhoštěním, která zajišťuje reálnost principu, podle něhož Unie je prostorem volného pohybu osob.
Odkaz na to, že trestní zákoník zapracovává směrnici Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. 4. 2004, je uveden v ustanovení §419a tr. zákoníku (ve znění zákona č. 141/2014), které je nazváno „Implementace práva Evropské unie“.
Ve vztahu k občanům Evropské unie je zvláštní úprava trestu vyhoštění, kterou lze považovat prakticky za doslovnou implementaci směrnice, obsažena v ustanoveních §80 odst. 3 písm. e), f), g) tr. zákoníku. Podle těchto ustanovení soud neuloží trest vyhoštění, jestliže: e) pachatel je občanem Evropské unie a má na území České republiky povolen trvalý pobyt, neshledá-li vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku, f) pachatel je občanem Evropské unie a v posledních deseti letech nepřetržitě pobývá na území České republiky, neshledá-li vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu, nebo g) pachatelem je dítě, které je občanem Evropské unie, ledaže by vyhoštění bylo v jeho nejlepším zájmu.
Privilegovaná úprava, která občanům Evropské unie poskytuje zvýšenou ochranu před trestem vyhoštění, se podle doslovného znění trestního zákoníku nevztahuje na jiné občany Evropské unie, než kteří jsou uvedeni v §80 odst. 3 písm. e), f), g) tr. zákoníku. Formálně vzato jsou tím pádem občané Evropské unie, kteří nejsou uvedeni v §80 odst. 3 písm. e), f), g) tr. zákoníku, postaveni naroveň ostatním cizincům, tj. občanům jiných než členských států Evropské unie, neboť se na ně vztahuje ustanovení §80 odst. 1 tr. zákoníku.
Má-li být stávající konstrukce ustanovení §80 tr. zákoníku o trestu vyhoštění pokládána za implementaci práva Evropské unie, konkrétně za zapracování směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. 4. 2004, pak je nutné, aby soudy v rámci své rozhodovací činnosti vykládaly ustanovení §80 odst. 1 tr. zákoníku ve vztahu k jiným občanům Evropské unie, než kteří jsou uvedeni v §80 odst. 3 písm. e), f), g) tr. zákoníku, způsobem slučitelným s citovanou směrnicí, zejména s ustanoveními čl. 27 odst. 1, 2. V těchto ustanoveních jsou totiž obsažena obecná hlediska, kterými je třeba se řídit při ukládání trestu vyhoštění občanům Evropské unie, na které se nevztahuje privilegovaná úprava trestu vyhoštění podle §80 odst. 3 písm. e), f), g) tr. zákoníku.
Ve světle hledisek uvedených v čl. 27 odst. 1, 2 směrnice je uložení trestu vyhoštění občanům Evropské unie podle §80 odst. 1 tr. zákoníku přípustné, jestliže se tak stane z důvodu veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví, a to v podobě skutečného, aktuálního a dostatečně závažného ohrožení některého ze základních zájmů společnosti, navíc v souladu se zásadou přiměřenosti. Takto je třeba interpretovat podmínku, že uložení trestu vyhoštění vyžaduje „bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem“ ve smyslu §80 odst. 1 tr. zákoníku, pokud je pachatel občanem Evropské unie, na kterého se nevztahuje některé z ustanovení §80 odst. 3 písm. e), f), g) tr. zákoníku.
Aplikují-li se uvedené zásady na posuzovaný případ, je zřejmé, že výrok o uložení trestu vyhoštění nemůže obstát. I když to Městský soud v Praze v napadeném rozsudku výslovně nekonstatoval, obviněný zjevně nebyl osobou uvedenou v §80 odst. 3 písm. e), f), g) tr. zákoníku. Z data narození obviněného je jasné, že není dítětem, a z jeho výpovědi ohledně okolností pobytu na území České republiky lze soudit, že zde neměl povolen trvalý pobyt a že se zde nezdržoval nepřetržitě po dobu deseti let. Výrok o uložení trestu vyhoštění je tedy třeba posuzovat podle hledisek uvedených v §80 odst. 1 tr. zákoníku, avšak výkladově korigovaných ustanoveními čl. 27 odst. 1, 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. 4. 2004. Obviněný byl odsouzen pro běžnou drobnou krádež spáchanou jednoduchým způsobem na ubytovně ke škodě spolubydlícího. Městský soud v Praze sám v odůvodnění napadeného rozsudku výstižně označil tuto krádež za bagatelní trestný čin. Trestný čin obviněného rozhodně nelze charakterizovat jako „závažné“ ohrožení některého ze „základních“ zájmů společnosti v oblasti veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti, jemuž by bylo vyhoštění přiměřené, jak to vyžadují ustanovení čl. 27 odst. 1, 2 směrnice. Povaha a závažnost trestného činu obviněného se tak míjí s hledisky, která musí být při výkladu a aplikaci ustanovení §80 odst. 1 tr. zákoníku respektována ve vztahu k pachatelům, kteří jsou občany Evropské unie a na které se nevztahují ustanovení §80 odst. 3 písm. e), f), g) tr. zákoníku. Nic na tom nemění ani recidiva obviněného, který byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23. 7. 2004, sp. zn. 3 T 121/2004, odsouzen pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) k samostatnému trestu vyhoštění na dvě léta. Uvedený trestný čin spočíval podle citovaného trestního příkazu v tom, že obviněný dne 20. 7. 2004 v obchodním centru odcizil z volného výběru různé drogistické zboží a způsobil tím škodu ve výši 12 063,70 Kč. Jednalo se tedy o méně závažný trestný čin, od jehož spáchání uplynula tak dlouhá doba, že recidivu obviněného nelze považovat za nějakou podstatnou přitěžující okolnost.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že uložený trest vyhoštění je nepřípustným druhem trestu ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jak ho uplatnil obviněný. Proto Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného zrušil napadený rozsudek, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Městský soud v Praze znovu rozhodne o odvoláních podaných proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10.
Námitky obviněného proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině, a proti uloženému trestu odnětí svobody nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., takže se jimi Nejvyšší soud dále nezabýval. Obviněný může uplatnit tyto námitky v řízení před odvolacím soudem a ten je povinen se s nimi vyrovnat.
Vzhledem k výraznějšímu časovému odstupu od doby, kdy bylo podáno dovolání, pokládá Nejvyšší soud za nutné vyjádřit se k délce dovolacího řízení. Dovolání bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 23. 4. 2014, avšak Nejvyššímu soudu bylo předloženo až dne 16. 9. 2014. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k žádným průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. října 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec