ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.1302.2012.1
sp. zn. 7 Tdo 1302/2012-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. 10. 2012 o dovolání obviněného J. M., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. 14 To 106/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 13 T 158/2006 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 13 T 158/2006, byl obviněný J. M. uznán vinným trestným činem poškozování a ohrožování provozu obecně prospěšného zařízení podle §184 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) s tím, že podle §24 tr. zák. bylo upuštěno od jeho potrestání.
Jako trestný čin posoudil Okresní soud v Táboře skutek, který podle jeho zjištění spočíval v tom, že obviněný dne 13. 1. 2005 kolem 12,30 hodin na účelové komunikaci v katastru obce Z. L., okr. T., od areálu obchodní společnosti Čepro, a.s., ve směru k silnici č. .... řídil osobní automobil zn. Škoda Octavia Combi registrační značky ......., před křížením vozovky s želežniční tratí nerespektoval před železničním přejezdem dopravní značku „Stůj, dej přednost v jízdě!“, nezastavil, aby měl náležitý rozhled, bez dalšího vjel na železniční přejezd v době, kdy jím projížděl osobní motorový vlak č. ... s deseti lidmi včetně posádky, a přední částí vozidla narazil do středu motorového vlaku.
Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině, bylo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. 14 To 106/2012, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v §265b odst. l písm. e), g), l) tr. ř. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. namítl, že trestní stíhání bylo nepřípustné jednak podle §11 odst. l písm. b) tr. ř., protože bylo promlčeno, a jednak z důvodu nepřiměřené délky řízení. Pod dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. zahrnul námitky v tom smyslu, že skutek měl být správně posouzen podle trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010 a že z tohoto hlediska nebyl trestným činem. Dovolací důvod podle §265 odst. l písm. l) tr. ř. uplatnil ve spojení s předcházejícími dovolacími důvody. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
V této věci Nejvyšší soud již jednou rozhodl, a to usnesením ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1298/2011, jímž z podnětu dovolání obviněného zrušil dřívější rozhodnutí obou soudů a přikázal Okresnímu soudu v Táboře věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. V citovaném usnesení Nejvyšší soud vyslovil závazné právní názory jak v otázce promlčení trestního stíhání, tak v otázce časové působnosti trestních zákonů. V nových rozhodnutích se oba soudy těmito právními názory řídily a odstranily vady vytknuté Nejvyšším soudem.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. l písm. e) tr. ř.
Podle §265b odst. l písm. e) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
Námitky uplatněné v tom smyslu, že trestní stíhání bylo promlčeno podle §11 odst. l písm. b) tr. ř. a že bylo nepřípustné, obviněný vyvozoval z okolnosti, že mezi vyhlášením prvního odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Táboře, tj. dnem 21. 6. 2007 (nikoli 13. 9. 2007, jak nepřesně uvedl obviněný), a vyhlášením druhého odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Táboře, tj. dnem 13. 1. 2011, uplynula doba delší než tři roky. Tyto námitky evidentně nemají žádné opodstatnění.
Před tím, než trestní zákoník nabyl dne 1. 1. 2010 účinnosti, promlčecí doba běžela podle trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 a byla podle §67 odst. 3 písm. a) tr. zák. několikrát přerušena, konkrétně vyhlášením usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 14 To 307/2007 (jímž byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 21. 6. 2007 a věc byla vrácena tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí), nařízením hlavního líčení na 9. 4. 2009 a nařízením hlavního líčení na 26. 11. 2009. Tento účinek uvedených úkonů nebyl nijak dotčen tím, že dne 1. 1. 2010 nabyl účinnosti trestní zákoník, který na rozdíl od předcházejícího trestního zákona nespojuje účinek přerušení promlčecí doby s úkony, jakými jsou vyhlášení usnesení odvolacího soudu a nařízení hlavního líčení. Význam úpravy zakotvené v trestním zákoníku spočívá v tom, že zmíněné úkony nepřerušují běh promlčecí doby, pokud k nim došlo v době od 1. 1. 2010, a nikoli v tom, že by nová úprava zpětně odstraňovala účinky těchto úkonů, pokud k nim došlo v době do 31. 12. 2009. Trestní stíhání obviněného tedy nebylo nepřípustné pro promlčení.
Trestní stíhání obviněného se nestalo nepřípustným ani z důvodu nepřiměřené délky řízení. I když lze připustit, že doba, po kterou řízení probíhalo, koliduje s právem obviněného na projednání věci v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), resp. s jeho právem na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), nevyplývá z toho nepřípustnost trestního stíhání podle §11 odst. l tr. ř. Pokud bylo uvedené právo obviněného dotčeno délkou řízení, bylo to přiměřeně kompenzováno tím, že obviněnému nebyl uložen trest a že bylo upuštěno od jeho potrestání.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Těžištěm námitek obviněného zahrnutých pod tento dovolací důvod bylo to, že pokud by byl skutek posouzen podle trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010, nejednalo by se o trestný čin. Obviněný vyvozoval tento názor z toho, že podle výroku o vině se obviněný dopustil činu „z nedbalosti“, což k trestní odpovědnosti podle §277 odst. l tr. zákoníku nestačí, neboť toto ustanovení vyžaduje zavinění „z hrubé nedbalosti“. Těmto námitkám Nejvyšší soud rozhodně nemohl přisvědčit.
V tzv. právní větě výroku o vině je uvedeno, že obviněný „z nedbalosti“ ohrozil provoz obecně prospěšného zařízení. Dikce „z nedbalosti“ je namístě, neboť jde o zákonný znak trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, a podle §120 odst. 3 tr. ř. takový výrok musí obsahovat mimo jiné i uvedení všech zákonných znaků.
Jak Nejvyšší soud vyložil již v usnesení ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1298/2011, uznání obviněného vinným trestným činem poškozování a ohrožování provozu obecně prospěšného zařízení podle §184 tr. zák. bylo podmíněno tím, že pokud by byl na skutek aplikován trestní zákoník účinný od 1. 1. 2010, jednalo by se o přečin poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení z nedbalosti podle §277 odst. l tr. zákoníku, jehož zákonným znakem je z hlediska subjektivní stránky to, že pachatel se činu dopustí „z hrubé nedbalosti“. K trestní odpovědnosti za uvedený přečin nestačí prostá nedbalost, ale vyžaduje se hrubá nedbalost, jejíž znaky jsou vymezeny v §16 odst. 2 tr. zákoníku. Pouze v případě, že by nebylo možno u obviněného dovodit hrubou nedbalost podle §16 odst. 2 tr. zákoníku, přicházela by v úvahu aplikace trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010 a v důsledku toho i beztrestnost posuzovaného jednání obviněného pro nedostatek subjektivní stránky trestného činu.
Za tohoto stavu soudy posuzovaly jako předběžnou otázku (§9 odst. l tr. ř.) to, zda skutek vykazuje znaky přečinu poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení z nedbalosti podle §277 odst. l tr. zákoníku. Protože soudy dospěly ke správnému úsudku, že při aplikaci trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010 skutek vykazuje znaky uvedeného přečinu a není tedy beztrestný, musely v dalším stadiu svých úvah posoudit, zda je namístě uznat obviněného vinným tímto přečinem, anebo trestným činem podle trestního zákona účinného v době spáchání činu. V tomto ohledu soudy správně konstatovaly, že obviněného nelze uznat vinným podle trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010, protože to pro něho není příznivější než uznání viny podle trestního zákona účinného v době spáchání činu, tj. trestního zákona účinného do 31. 12. 2009. Výsledkem těchto úvah byl správný závěr soudů, že tu je podklad pro to, aby obviněný byl uznán vinným trestným činem poškozování a ohrožování provozu obecně prospěšného zařízení podle §184 tr. zák.
Pokud součástí výroku o vině obviněného tímto trestným činem není uvedení dikce, že obviněný spáchal čin „z hrubé nedbalosti“, není to vada výroku o vině, neboť v uvedeném ohledu šlo jen o předběžnou otázku, jejíž posouzení soudy vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí. Řešením této předběžné otázky byla podmíněna aplikace ustanovení §184 tr. zák., které ovšem stanoví, že pachatel spáchá čin „z nedbalosti“, a proto je ve výroku o vině správně uveden tento zákonný znak vztahující se k subjektivní stránce trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.
Jinak se Nejvyšší soud ztotožnil s tím, jak soudy posoudily předběžnou otázku týkající se zavinění obviněného z hlediska trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010. Podle §16 odst. 2 tr. zákoníku je trestný čin spáchán z hrubé nedbalosti, jestliže přístup pachatele k požadavku náležité opatrnosti svědčí o zřejmé bezohlednosti pachatele k zájmům chráněným trestním zákonem. Soudy výstižně poukázaly na to, že obviněný narazil do boční části středu osobního motorového vlaku na nechráněném železničním přejezdu, který byl řádně vyznačen, že nerespektoval dopravní značku přikazující zastavit a dát přednost ani dopravní značku omezující rychlost jízdy motorových vozidel v místě na 20 km/h a že naopak se k železničnímu přejezdu přiblížil vysokou rychlostí, která mu neumožňovala adekvátně reagovat na přítomnost vlaku. Pokud soudy z tohoto způsobu jízdy obviněného vyvodily závěr o jeho hrubé nedbalosti ve smyslu §16 odst. 2 tr. zákoníku, je toto řešení posuzované předběžné otázky plně akceptovatelné.
Rozsudek Okresního soudu v Táboře ani napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře nejsou rozhodnutími, která by spočívala na nesprávném právním posouzení skutku. V námitkách obviněného neměl Nejvyšší soud žádný podklad k tomu, aby na právním posouzení skutku oběma soudy cokoli měnil.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. l písm. l) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. l písm. l) tr. ř. byl v této věci uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Z této konstrukce vyplývá, že dovolací důvod podle §265b odst. l písm. l) tr. ř. tu je vázán na některý další z dovolacích důvodů podle §265b odst. l písm. a) až k) tr. ř., v dané věci na dovolací důvody podle §265b odst. l písm. e), g) tr. ř.
Z uvedené vázanosti ovšem zároveň logicky vyplývá také to, že pokud je dovolání zjevně neopodstatněné z hlediska ustanovení §265b odst. l písm. e), g) tr. ř., pak je zjevně neopodstatněné i z hlediska ustanovení §265b odst. l písm. l) tr. ř.
Závěrem k podanému dovolání
Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. října 2012
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec