ECLI:CZ:NS:2007:7.TDO.1322.2006.1
sp. zn. 7 Tdo 1322/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 17. května 2007 ve veřejném zasedání o dovolání obviněného D. K., které podal proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 2. 2006, sp. zn. 6 To 675/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň město pod sp. zn. 4 T 177/2000, takto:
Podle §265j tr. ř. se dovolání z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. 4. 2005, sp. zn. 4 T 177/2000, byl obviněný D. K. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. /bod 1) výroku o vině/ a dvojnásobným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. /body 2), 3) tamtéž/. Za to byl odsouzen podle §250 odst. 2 a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 3 let. Tímž rozsudkem byl odsouzen také spoluobviněný S. M. a podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozených Š., s. r. o., a S. K. na náhradu škody.
K odvolání D. K. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 8. 2. 2006, sp. zn. 6 To 675/2005, rozhodl podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. tak, že ohledně tohoto obviněného zrušil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o vině pod body 2), 3) a nově rozhodl podle §259 odst. 3 tr. ř. tak, že v rozsahu zrušení obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby, když zjistil, že dané skutky nejsou trestnými činy. Za jednání v bodě 1), ohledně něhož zůstal rozsudek soudu I. stupně nezměněn, uložil pak D. K. podle §248 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu 1 roku. Podle §229 odst. 1 tr. ř. pak poškozenou společnost Š., s. r. o., odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních a dále rozhodl podle §229 odst. 3 tr. ř. ohledně nároku poškozeného S. K.
Trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. se obviněný dopustil tím, že v P. dne 14. 4. 1999 poté, co mu bylo vyplaceno ze strany G. P., a. s., pojistné plnění ve výši 13.687,80 Kč za opravu vozidla zn. Škoda Felicie GLX 1,6, které užíval jako nájemce na základě leasingové smlouvy uzavřené s vlastníkem vozidla společností Š., s. r. o., se sídlem v P., P., uvedenou částku si však ponechal pro vlastní potřebu a na opravu vozidla ji nepoužil, ač k tomu byl podle všeobecných podmínek leasingové smlouvy povinován, vozidlo si již z opravny nevyzvedl a jeho opravu musela uhradit leasingová společnost, čímž způsobil této společnosti škodu ve výši 13.687,80 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný D. K. řádně a včas dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to proti jeho odsuzující části. Namítá, že se svým jednáním nedopustil trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. a rozsudky soudů obou stupňů v příslušných výrocích spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Protože pojistná smlouva na předmětné vozidlo byla sjednána mezi ním a G. P., a. s., vyplývá podle jeho názoru z této identifikace subjektů jednoznačný a nesporný fakt, že pojistné plnění ve výši 13.687,80 Kč hrazené pojišťovnou, mu vlastnicky náleželo. Tento závěr podle obviněného vyplývá i ze znění všeobecných podmínek leasingu, kde se mj. výslovně stanoví, že „pojistné plnění náleží nájemci leasingu“, což považuje za deklaraci vlastnických vztahů. Poukazuje rovněž na to, že pojišťovna by nebyla oprávněna pojistné plnění mu vyplatit, pokud by leasingová společnost opakovaně nevyjádřila souhlas s úhradou pojistného plnění jemu, přičemž se vzdala svého práva vinkulace na výplatu pojistného. Vzhledem k ustanovení bodu 4) smlouvy o pronájmu nového vozidla, sice škodní řízení s pojišťovnou a protistranou náleží nájemci a tento je povinen pojistné plnění použít na opravu vozidla, připouští proto obviněný, že se dopustil jednání v rozporu s obsahem smlouvy, když pojistné plnění nepoužil pro smluvně určený účel v souladu se smlouvou. Porušením smluvní povinnosti, že sice jednal zjevně protiprávně, ale nikoli v rovině trestněprávní ale v rovině práva závazkového soukromoprávního. Nemohl se tak dopustit trestného činu, neboť nakládal s věcí, která mu vlastnicky náležela. Navíc podotýká, že pojistné plnění mu bylo vyplaceno až v době, kdy již leasingová společnost opravu vozidla uhradila a logicky tak finanční prostředky nemohl použít způsobem, jakým byl původně vázán leasingovou smlouvou. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že zruší rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku a věc vrátí tomuto soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí. Obhájce obviněného shodně přednesl dovolání i u veřejného zasedání.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně v písemném vyjádření k dovolání uvedla, že námitky obviněného nemůžou s úspěchem zvrátit správný právní závěr o jeho vině trestným činem podle §248 odst. 1 tr. zák., jestliže vyplacené pojistné bylo ve vztahu k němu podřaditelné pod právní režim věci cizí. Rozhodující je právní rámec jeho vztahu k předmětu leasingu, určený smlouvou o finančním pronájmu vozidla a vycházející z všeobecných podmínek finančního pronájmu leasingové společnosti, kterou se zavázal dodržovat. Proto bylo jeho povinností plně respektovat i závazek plynoucí z jejího bodu 4), podle kterého byl bez ohledu na své právní postavení pojistitele (správně pojistníka) povinen vyplacené pojistné plnění použít v souladu s jeho účelem, spočívajícím v úhradě nákladů na opravu poškozeného vozidla. V případě, že leasingová společnost již uhradila opravu, bylo na místě vrátit účelově určené finanční prostředky tomu, kdo za obviněného plnil a tak nastolit rovnováhu ve vztahu leasingové společnosti a nájemce jejího vozidla. Pokud tak obviněný nepostupoval a obdržené pojistné plnění použil v rozporu s dohodnutým účelem ke své vlastní potřebě, dopustil se trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. Státní zástupkyně proto navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a to v neveřejném zasedání.
U veřejného zasedání státní zástupkyně nad rámec písemného vyjádření k dovolání uvedla, že z námitky obviněného, že porušením smluvních povinností z leasingové smlouvy se nedopustil trestného činu, lze vlastně dovodit námitku, že porušením leasingové smlouvy nedošlo k způsobení škody na straně leasingové společnosti a není dána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a úbytkem majetku leasingové společnosti. Pokud leasingová společnost vyplatila za opravené vozidlo částku, kterou měl po právu plnit obviněný a pojistitel mu měl jen poskytnout náhradu na takové plnění, je státní zástupkyně toho názoru, že majetková újma leasingové společnosti nastala bezdůvodným obohacením obviněného ve smyslu §451 obč. zákoníku, nikoli však v důsledku porušení leasingové smlouvy. Takovýto stav ale nelze spojovat s beztrestností obviněného, minimálně do doby, než budou odstraněny pochybnosti, že ke způsobení škody došlo jiným jeho jednáním podřaditelným pod skutkovou podstatu některého z majetkových trestných činů. Jako možnou variantu průběhu skutku uvedla podvodnou dohodu obviněného s leasingovou společností, že pokud za něj zaplatí úhradu za opravu vozidla, obviněný jí obratem vyplatí obdržené pojistné plnění, což však neučinil, ani učinit nikdy nechtěl. Dále, že je otázkou, zda a jak se o splnění zákonné povinnosti pojistníka dohodl s pojistitelem a zda mu pojistné plnění bylo vyplaceno až po dohodě, resp. s výhradou, že je předá leasingové společnosti, která náklady na opravu vozidla skutečně vynaložila. Při porušení takové dohody mohl obviněný jednat v rozporu s účelem svěření a poškodit pojistitele a škoda mohla vzniknout v důsledku podvodného přístupu obviněného k pojistiteli. Proto považuje za nutné zjistit okolnosti, na jejichž podkladě došlo k uhrazení opravy vozidla a poskytnutí dokladu pojistiteli, co bylo obsahem případného ujednání obviněného v souvislosti se zajištěním podmínek pro vyplacení pojistného plnění, a to jak ve vztahu k leasingové společnosti, tak ve vztahu k pojistiteli. Tato skutková zjištění ale chybí, aby se ujasnilo, jakým jednáním obviněného a na straně koho došlo ke způsobení škody a jaký trestný záměr sledoval. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil obě meritorní rozhodnutí v dané části výroku o vině a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu I. stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Obhájce obviněného u veřejného zasedání učinil konečný návrh ve shodě s písemným vyhotovením dovolání.
Protože námitky obviněného směřují proti právnímu posouzení skutku ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud se jimi zabýval, podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost dovoláním napadeného výroku o vině a zjistil, že jim nelze přisvědčit.
Již ze samotné podstaty leasingové smlouvy, jako smlouvy o pronájmu, je zřejmé, že vlastník věci pronajímá nájemci určitou věc, v daném případě osobní automobil. To ostatně jednoznačně vyplývá i z bodu IV./1) všeobecných podmínek předmětné leasingové smlouvy, podle kterého se vozidlo jeho převzetím nájemcem stává vlastnictvím společnosti. Samotné pojistné plnění, byť smlouvu o pojištění vozidla uzavřel s pojišťovnou obviněný, bylo náhradou škody způsobené na vozidle pojistnou událostí a bylo tedy účelově vázáno na úhradu nákladů opravy vozidla. Bylo-li vozidlo vlastnictvím společnosti, byly předmětem jejího vlastnictví i finanční prostředky z pojistného plnění, které byly pouze účelově svěřeny obviněnému jako nájemci vozidla, kterému bylo svěřeno také provedení pojištění vozidla a jednání v souvislosti s pojistnou událostí. Vyplývá to z bodu V./4) (pojištění) všeobecných podmínek finančního leasingu, podle kterého škodní řízení s pojišťovnou a protistranou při nehodě náleží nájemci (tj. obviněnému), který je povinen pojistné plnění použít na opravu vozidla. I s ohledem na skutečnost, že leasingová společnost musela souhlasit s uvolněním pojistného plnění ve prospěch obviněného jako leasingového nájemce, obviněnému bylo jednoznačně zřejmé, že toto plnění není jeho vlastnictvím a bylo mu také zřejmé, za jakým účelem mu bylo vyplaceno.
Tyto závěry jsou v souladu s ustanovením §797 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb. (Občanský zákoník), podle kterého právo na plnění má, pokud není v tomto zákoně nebo pojistných podmínkách stanoveno jinak, ten, na jehož majetek, život nebo zdraví anebo na jehož odpovědnost za škody se pojištění vztahuje (pojištěný). Již samotný občanský zákoník, jímž se řídilo pojištění vozidla, tedy u pojištění majetku (v daném případě automobilu) přiznává právo na pojistné plnění vlastníkovi majetku, tj. v daném případě obchodní společnosti Š., s. r. o., když v tomto zákoně ohledně práva na plnění není stanoveno jinak.
Jinou úpravu práva na plnění podle §797 odst. 1 obč. zákoníku pak neobsahují ani pojistné podmínky pojistné smlouvy, kterou s G. P., a. s., obviněný uzavřel dne 5. 10. 1998. V této pojistné smlouvě je uvedeno, že se pojištění řídí příslušnými ustanoveními občanského zákoníku, Všeobecnými pojistnými podmínkami pro pojištění motorových vozidel G. P., a. s., (schválených MF ČR pod č. j. 323/21974/1995) a smluvními ujednáními. V čl. 6 (Plnění pojistitele) těchto všeobecných pojistných podmínek, který se vztahuje k havarijnímu pojištění sjednanému obviněným, je výslovně uvedeno, že právo na pojistné plnění má osoba, která může prokázat v době vzniku škody vlastnické právo k motorovému vozidlu. Touto osobou jednoznačně nebyl obviněný ale obchodní společnost Š., s. r. o., která tak měla právo na pojistné plnění jež bylo jejím vlastnictvím a které svěřila obviněnému, který byl podle všeobecných podmínek leasingu povinen toto pojistné plnění použít na opravu vozidla, tj. na úhradu nákladů opravy pronajatého automobilu.
Podle §265r odst. 7 tr. ř. přitom Nejvyšší soud v průběhu veřejného zasedání doplnil dokazování přečtením pojistné smlouvy uzavřené obviněným s G. P., a. s., dne 5. 10. 1998 a Všeobecných pojistných podmínek (VPP) pro pojištění motorových vozidel, kterými se toto pojištění řídilo, a to konkrétně čl. 5 bodu 1. a 2. (I. společných ustanovení – účastníci pojištění) a čl. 6 odstavce prvního (II. havarijní pojištění – plnění pojistitele).
Vzhledem k obsahu čl. 5 bodu 2. společných ustanovení VPP, pak nelze přisvědčit ani námitce obviněného, že pojistná smlouva byla sjednána mezi pojišťovnou a obviněným, identifikuje tak subjekty smluvního vztahu, z čehož rovněž činí jednoznačný závěr, že pojistné plnění náleželo vlastnicky jemu. Z uvedeného článku VPP totiž vyplývá, že pokud pojistník uzavírá pojistnou smlouvu a pojištění se vztahuje mj. na majetek jiné osoby, pak jsou účastníky pojištění vedle pojistitele pojistník a pojištěný. V daném případě tedy byla Š., s. r. o., pojištěným, protože pojištěné vozidlo bylo jejím majetkem.
Správně proto již soud I. stupně k stejné obhajobě obviněného uvedl, že se evidentně jednalo o plnění, které obviněnému, byť jako pojistníkovi, nenáleželo a předmětná částka mu byla toliko svěřena za zcela jasným účelem, ač nevycházel zejména z příslušných ustanovení občanského zákoníku a obsahu pojistné smlouvy, které jsou pro právní posouzení celé věci určující, včetně VPP, kterými se pojištění řídilo, ale toliko z leasingové smlouvy a všeobecných podmínek leasingu. Pokud pak obviněný v dovolání s odkazem na znění všeobecných podmínek leasingu tvrdí, že tyto mj. „výslovně stanoví, že pojistné plnění náleží nájemci“, což údajně deklaruje vlastnické vztahy, je toto upraveno v bodě VIII./10) pro případ předčasného ukončení leasingové smlouvy jako nárok na úhradu předem zaplacené splátky nájemného, zaplacených splátek prodejní ceny vráceného vozidla nebo vraku a přijatého pojistného plnění. Jde ale o plnění přijaté pojišťovnou jako pojistné, které nájemce platí zvlášť a nikoli tedy plnění pojišťovny z titulu pojistné události.
Přes znění čl. VIII./10) všeobecných podmínek leasingu ohledně „přijatého pojistného plnění“, nelze z něj dovozovat, že se jedná o pojistné plnění vyplacené pojišťovnou z titulu pojistné události. Z jeho citovaného znění je zřejmé, že se jedná o nárok leasingového nájemce na úhradu nákladů, které vynaložil předem na pronajaté vozidlo, ale vzhledem k předčasnému ukončení leasingu je nemohl zužitkovat.
Obviněný si tak ponecháním pojistného plnění, náležejícího leasingové společnosti, pro vlastní potřebu, přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena a vzhledem k výši tohoto plnění naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. Nic na tom nemůže změnit ani obviněným namítaná okolnost, že v době vyplacení pojistného plnění již leasingová společnost uhradila opravu vozidla. V takovém případě měl pojistné plnění, které mu nenáleželo a mělo zcela jasný účel, předat leasingové společnosti, jak správně konstatoval již soud I. stupně. Obviněný byl přitom za obdobnou trestnou činnost odsouzen již rozsudkem Okresního soudu Plzeň město ze dne 5. 9. 2003, sp. zn. 4 T 31/2001, ve které neúspěšně uplatňoval stejnou obhajobu. Pokud se opět dopustil takovéhoto jednání s rysy speciální recidivy, nejsou ani pochybnosti o existenci úmyslné formy zavinění.
Na základě uvedených důvodů, když shodné námitky jaké obviněný uplatnil v dovolání, uváděl již také v řízení před soudem I. stupně i soudem odvolacím, které se jimi také zabývaly, bylo rozhodnuto o zamítnutí dovolání jako nedůvodného podle §265j tr. ř. Nejvyšší soud se přitom zabýval jen správností výroku o vině obviněného trestným činem podle §248 odst. 1 tr. zák., a to z důvodů uvedených v dovolání, přičemž neshledal takové vady jiných výroků dovoláním nenapadených, které by mohly mít vliv na správnost výroku o vině obviněného tímto trestným činem. Protože obviněný také výslovně napadl pouze výrok pod bodem II. napadeného rozsudku odvolacího soudu, a to výhradně z hlediska rozhodnutí o vině a dovolání v tomto směru nebylo shledáno důvodným, nepřezkoumával Nejvyšší soud výrok o trestu (§265i odst. 4 tr. ř.).
Nejvyšší soud vzhledem k svému závěru o správnosti právního posouzení skutku, nepřisvědčil ani vyjádření státní zástupkyně u veřejného zasedání o nutnosti doplnění dokazování, které bylo navíc zčásti pouze v hypotetické rovině.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. května 2007
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš