ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.1380.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 1380/2014-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 4. 11. 2014 o dovolání obviněného J. M. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. 9 To 215/2014, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 41 T 43/2013 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 41 T 43/2013, byl obviněný J. M. uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento zločin a za další dva zločiny loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Praha – západ ze dne 9. 12. 2013, sp. zn. 1 T 135/2013, ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 12 To 84/2012, byl obviněný odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři léta, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, přičemž podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu, který mu byl uložen ve věci Okresního soudu Praha – západ sp. zn. 1 T 135/2013, a další obsahově navazující rozhodnutí. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Skutek spočíval podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 6 v tom, že obviněný dne 27. 2. 2013 kolem 17,55 hodin v P. , nám. I. , před domem č. ..... přistoupil zezadu k poškozené J. V. , chytil ji za kabelku, kterou měla pověšenou přes levé rameno, ve snaze se této kabelky zmocnit strhl poškozenou na zem, vytrhl jí kabelku, v níž poškozená měla 800 Kč v hotovosti, mobilní telefon, klíče, brýle, osobní doklady a další drobnosti, a z místa utekl.
Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a dalším výrokům, bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. 9 To 215/2014, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V mezích dovolacích důvodů namítl, že skutek měl být správně posouzen jako trestný čin krádeže podle §205 tr. zákoníku, neboť „neočekávané vytrhnutí z ruky (případně z ramene poškozené) není ještě násilím ve smyslu §173 odst. 1 tr. zákoníku“. Mimo meze dovolacích důvodů uplatnil námitky proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině. Tyto námitky zaměřil především proti zjištění, že je osobou totožnou s pachatelem činu. Dále poukázal na to, že skutková zjištění uvedená ve výroku o vině neodpovídají tomu, jak poškozená v hlavním líčení popsala jednání pachatele. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 6 věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a že pokud se opírá o námitky, které lze považovat za dovolací důvody, je zjevně neopodstatněné.
Především musí Nejvyšší soud připomenout, že dovolání není běžný opravný prostředek ve smyslu „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Žádný ze zákonných dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním a k hodnocení důkazů. Zákonný dovolací důvod nestačí jen formálně deklarovat, pokud mu konkrétní uplatněné námitky neodpovídají také svým obsahem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Tomuto dovolacímu důvodu odpovídají pouze takové námitky, v nichž se tvrdí, že na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, bylo nesprávně aplikováno hmotné právo, tj. typicky trestní zákon. V souladu s tím je možné proti odsuzujícímu rozhodnutí namítat, že skutek – tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje dovolatel – nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.
Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně Nejvyšší soud zásadně nezasahuje. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.
Mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 6, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají v provedených důkazech nezbytnou obsahovou oporu.
To se týká i otázky totožnosti obviněného s osobou pachatele přepadení. Obviněný popřel spáchání činu s tím, že na místě, kde k činu došlo, vůbec nebyl. Poškozená ve své svědecké výpovědi obviněného neusvědčovala, protože si jeho totožností nebyla jista, a omezila se jen na to, že podle jejího vnímání obviněný odpovídá osobě pachatele výškou postavy a věkem. Tato nejistota ve svědecké výpovědi poškozené je vysvětlitelná tím, že útok proti ní byl veden zezadu, nenadále, velmi rychle a že pachatele mohla krátce pozorovat jen při jeho útěku. Spojitost osoby obviněného s přepadením však byla evidentně prokázána okolností, že těsně po činu obviněný věnoval své dceři mobilní telefon, který byl poškozené odcizen spolu s dalšími věcmi uloženými v kabelce. Tvrzení obviněného, že tento mobilní telefon mu dal jeho známý A. M. , bylo vyvráceno výpovědí tohoto svědka, který něco takového jednoznačně vyloučil. K tomu přistupuje zjištění, že obviněný jinak používal mobilní telefon, jehož provoz byl v kritickou dobu lokalizován v bezprostřední blízkosti místa činu. Obviněný měl k činu motiv vyplývající z jeho tehdejší situace, kdy se nacházel v citelné finanční tísni a snažil se opatřit si peníze i za cenu trestné činnosti, jak o tom svědčí zjištění, že dalších loupeží se dopustil ve dnech 15. 3. 2013 a 17. 3. 2013 přepadením dvou prodejen (pro tuto trestnou činnost byl odsouzen ve věci Okresního soudu Praha – západ sp. zn. 1 T 135/2013). Za tohoto stavu není nic nepřijatelného na závěru soudů, že pachatelem přepadení poškozené J. V. je obviněný.
Mechanismus provedení činu, jak je uveden ve výroku o vině, soudy zjistily na podkladě svědecké výpovědi poškozené, která doslova uvedla: „ ... útok proběhl tak, že když jsem dávala klíč do zámku vchodových dveří a ani jsem neslyšela, že někdo přišel a tahal mi za tašku, kterou jsem měla přes rameno. Jak mi tu tašku strhával, tak jsem spadla na zem ...“. Pokud poškozená uvedla, že pachatel jí tašku pověšenou přes rameno „strhával“ a že při tom spadla na zem, je jasné, že v pojmu „strhával“ jsou implicitně zahrnuty okolnosti uvedené ve výroku o vině, tj. jak to, že pachatel poškozenou strhl na zem, tak to, že ji tašku (kabelku) vytrhl.
Jinak není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily.
To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem.
Deklarovaným dovolacím důvodům tak odpovídají jen námitky, podle nichž skutek měl být posouzen jako trestný čin krádeže podle §205 tr. zákoníku, neboť neočekávané vytrhnutí věci z ruky, případně z ramene poškozené, ještě není násilím ve smyslu znaků zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud obviněný poukazoval na právní názor uvedený v rozhodnutí č. 19/1972 Sb. rozh. tr. (v dovolání je nepřesně uvedeno č. 19/1979), je nutno zdůraznit jiné skutkové okolnosti, které byly v citovaném rozhodnutí předmětem právního posouzení. Jednalo se totiž o to, že pachatel vyrazil z rukou jiné osoby přenášenou pokladničku úderem do dna pokladničky. Těžištěm odůvodnění citovaného rozhodnutí je závěr, podle něhož pachatel svým jednáním nepůsobil na osobu, nýbrž na věc. V posuzované kauze obviněného J. M. však šlo o jednání směřující primárně proti osobě poškozené, která měla kabelku pověšenou přes rameno. Toto spojení kabelky s tělem poškozené bylo překonatelné v podstatě jen takovým způsobem, při kterém obviněný silou působil i na tělo poškozené, což se navenek demonstrovalo jejím pádem na zem. Lze připustit, že s ohledem na věk a tělesnou konstituci poškozené a na překvapivost útoku nemusela být vynaložená síla nijak výrazná. Zároveň však není možné pominout, že i při malé míře vynaložené síly je naplněn zákonný znak „násilí“ ve smyslu §173 odst. 1 tr. zákoníku a že malá intenzita násilí není důvodem pro to, aby jednání obviněného bylo posouzeno jako trestný čin krádeže (k tomu viz přiměřeně č. 60/1967 Sb. rozh. tr.).
Námitky obviněného, že skutek měl být posouzen jako trestný čin krádeže, jsou tedy evidentně nepodložené.
Z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. byl v dané věci uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Tato konstrukce váže dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. na některý další dovolací důvod, v posuzovaném případě na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z uvedené vázanosti vyplývá, že pokud je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak je zjevně neopodstatněné také z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a že pokud část uplatněných námitek obviněného vůbec není dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak tyto námitky nejsou ani dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. zjevně neopodstatněné dovolání obviněného odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. listopadu 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec