ECLI:CZ:NS:2005:7.TDO.1402.2005.1
sp. zn. 7 Tdo 1402/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 2. 11. 2005 o dovolání obviněných B. H., J. K. a P. B. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 10. 2. 2005, sp. zn. 14 To 477/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 13 T 22/2004 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných B. H., J. K. a P. B. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 12. 7. 2004, sp. zn. 13 T 22/2004, byli obvinění B. H., J. K. a P. B. uznáni vinnými trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a odsouzeni obvinění B. H. a J. K. každý k trestu odnětí svobody na dva roky s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu tří let a obviněný P. B. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dvacet sedm měsíců se zařazením do věznice s ostrahou.
Odvolání obviněných B. H., J. K. a P. B. byla usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 10. 2. 2005, sp. zn. 14 To 477/2004, podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
Obvinění B. H., J. K. a P. B. podali prostřednictvím obhájců v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, a to každý v rozsahu, v němž bylo zamítnuto jeho odvolání směřující proti výroku o vině i proti výroku o trestu. Všichni obvinění podali dovolání s odkazem na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. spatřovali obvinění v tom, že původně měl o jejich odvoláních rozhodnout senát, jehož předsedou byl JUDr. J. B., který je zároveň vedoucím pobočky soudu a který byl vyloučen z rozhodování pro předchozí kontakt s poškozeným, přičemž z postavení JUDr. J. B. jako vedoucího pobočky soudu obvinění dovozovali, že vyloučeni byli všichni soudci působící u pobočky soudu. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočíval podle obviněných v tom, že jejich jednání směřovalo proti poškozenému, který se předtím dopustil krádeže ke škodě obviněného B. H. a vyhýbal se splnění dluhu vzniklého z tohoto titulu. Obvinění se dovoláními domáhali toho, aby Nejvyšší soud zrušil ohledně každého z nich rozhodnutí obou soudů, včetně dalších obsahově navazujících rozhodnutí, a aby přikázal Okresnímu soudu v Táboře věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Obviněný B. H. alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil jen napadené usnesení a aby přikázal jinému odvolacímu soudu věc znovu projednat a rozhodnout, případně aby zrušil rozhodnutí obou soudů a sám ve věci rozhodl tak, že se zprošťuje obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných jsou zjevně neopodstatněná.
Jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. byl posouzen skutek, který podle zjištění Okresního soudu v Táboře, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil i Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, spočíval v tom, že obvinění B. H., J. K. a P. B. dne 28. 10. 2003 v době od 00:30 hod. do 03:00 hod. v restauraci N. v M. V., okr. T., obvinění B. H. a J. K. střídavě telefonicky vyhrožovali M. P. fyzickou likvidací, zničením restaurace a hrozbou získání dlužných peněžních prostředků od rodinných příslušníků způsobem, který sami určí, tím donutili M. P., aby se dostavil do restaurace, kde mu vyhrožovali, obviněný P. B. ho udeřil pěstí do obličeje, následně ho přiměli k sepsání a podpisu dlužního úpisu znějícího na zaplacení částky 300.000,- Kč, nato ho obviněný P. B. vyvedl před restauraci, kde ho fyzicky napadl údery pěstí a několika kopy do hrudníku, břicha a zad, a po návratu byl poškozený pohrůžkami nucen přislíbit, že se dostaví do P., aby zde sepsal uznání dluhu v advokátní kanceláři, což dne 30. 10. 2003 učinil.
Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán, avšak tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozhodl o odvoláních obviněných v senátě složeném z předsedy JUDr. Z. K. a soudkyň JUDr. J. R. a JUDr. L. V.. Ve spise (č. l. 186) je založeno vyjádření JUDr. J. B., které JUDr. J. B. podepsal jako předseda senátu a v kterém uvedl, že v minulosti jako vedoucí pobočky soudu přijal poškozeného M. P. na jeho žádost a byl jím informován o napadení v M. V. v souvislosti s údajným vymáháním nějakého dluhu. Podle tohoto vyjádření JUDr. J. B. reagoval tak, že nemůže k věci zaujímat nějaké stanovisko, a doporučil poškozenému, aby rozhodné skutečnosti uvedl příslušným policejním orgánům a později před soudem prvního stupně. Z vyjádření vyplývá, že JUDr. J. B. o věci s nikým na pracovišti ani jinde nemluvil, nicméně že jde o situaci, kdy sám získal o věci určité informace neprocesním způsobem, takže se považuje za vyloučeného z rozhodování v odvolacím řízení.
Za tohoto stavu všichni obvinění ve veřejném zasedání konaném o odvolání uplatnili námitku podjatosti všech soudců pobočky, resp. celého Krajského soudu v Českých Budějovicích. Z tohoto podnětu Krajský soud v Českých Budějovicích pobočka v Táboře v tomto veřejném zasedání rozhodl, že soudci JUDr. Z. K., JUDr. J. R. a JUDr. L. V. nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obviněných B. H., J. K. a P. B.. Obvinění J. K. a P. B. podali proti tomuto usnesení stížnosti, které Vrchní soud v Praze zamítl jako nedůvodné.
Nejvyšší soud plně sdílí závěr obou soudů, tj. Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře a Vrchního soudu v Praze, že soudci, kteří rozhodovali o odvoláních obviněných, nebyli vyloučeni, zejména ne z důvodu postavení JUDr. J. B. jako vedoucího pobočky soudu. V tomto postavení JUDr. J. B. nevykonává soudnictví, nýbrž státní správu pobočky soudu, takže do rozhodování senátů nijak nezasahuje. K okolnosti, že se JUDr. J. B. považoval za vyloučeného a nechal se jako člen senátu rozhodujícího o odvoláních obviněných nahradit jiným soudcem, považuje Nejvyšší soud za nutné poznamenat, že pokud se soudce seznámil s některými skutkovými a právními otázkami věci již předtím, než mu věc byla přidělena k projednání a rozhodnutí, není to samo o sobě důvodem k jeho vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení (k tomu viz č. 49/1995 Sb. rozh. tr.). Tím méně mohou být z naznačeného důvodu vyloučeni jiní soudci téhož soudu, byť ten soudce, jehož se uvedený důvod týká, je vůči nim zároveň v postavení orgánu státní správy soudu jako vedoucí pobočky soudu (k tomu viz přiměřeně č. 40/1991 Sb. rozh. tr.).
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení (viz dikci „… nebo jiném nesprávném hmotně právním …“). Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Otázka aplikace a případného porušení procesních ustanovení (trestního řádu) nehraje v této spojitosti žádnou roli. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistil soud. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, ale nelze namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy a jaká zjištění z nich vyvodil, jak postupoval při dokazování, v jakém rozsahu provedl důkazy apod. Jinak řečeno, v dovolání je možné vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu, který zjistil soud, avšak není možné vytýkat s k u t k o v é vady s cílem dosáhnout primárně změny či dokonce zvratu ve skutkových zjištěních soudu, jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu a teprve v návaznosti na to usilovat i o jiné právní posouzení. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je z hlediska důvodů koncipován tak, že nepřipouští přezkum skutkového základu rozhodnutí dovolacím soudem jako soudem třetí instance.
Pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spadá námitka obviněných, že jejich jednání směřovalo proti poškozenému, který se předtím dopustil krádeže ke škodě obviněného B. H. a vyhýbal se splnění dluhu vzniklého z tohoto titulu. Tato námitka však rozhodně nemůže obstát a v žádném případě není důvodem k jakékoli změně výroku o vině obviněných.
Trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. se dopustí mimo jiné ten, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nutí, aby něco konal, spáchá-li takový čin nejméně se dvěma osobami.
Z toho, jak jsou v zákoně vymezeny znaky trestného činu vydírání, je evidentní, že pro posouzení otázky, zda byly tyto znaky naplněny, není rozhodné, k jakému cíli jednání pachatele směřuje. Trestnost činu proto není dotčena tím, že pachatel nutí jinou osobu k něčemu, co je tato osoba jinak povinna konat. V rámci vztahu mezi věřitelem a dlužníkem existuje povinnost dlužníka splnit dluh. Přesto není přípustné, aby dlužník byl nucen ke splnění dluhu násilím nebo pohrůžkou násilí. Takové jednání má znaky trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., a dopustí-li se ho pachatel v součinnosti nejméně se dvěma dalšími osobami, i podle §235 odst. 2 písm. b) tr. zák. Skutečnost, že jednání pachatele směřovalo k vymožení existujícího dluhu, může mít v závislosti na okolnostech případu význam jen pro posouzení stupně nebezpečnosti činu pro společnost.
Je tedy jasné, že námitka obviněných zahrnutá pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemůže zvrátit závěr soudů, že posuzovaným jednáním obviněných byly naplněny formální znaky trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Zároveň je třeba dodat, že uvedená námitka nemůže zvrátit ani závěr o naplnění materiální podmínky trestnosti činu, tj. že čin měl nejen potřebný stupeň nebezpečnosti (§3 odst. 1, 2 tr. zák.), ale že spáchání činu „se dvěma osobami“ bylo okolností, která pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (§88 odst. 1 tr. zák.).
K hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost je třeba poznamenat, že obvinění vyhrožovali poškozenému fyzickou likvidací a zničením jeho podniku a že účinnost těchto vyhrůžek zesílili také skutečným fyzickým napadením, byť bez vážnějšího zranění. Tohoto jednání se dopustili v noční době, kdy poškozeného výhrůžkami donutili přijít za nimi. Rovněž tato okolnost zesilovala účinnost jejich hrozeb. Obvinění sice jednali se záměrem dosáhnout toho, aby poškozený zaplatil dluh, který měl vůči obviněnému B. H. Tuto okolnost však není možné ve prospěch obviněných přeceňovat. Nehledě na to, že nelze akceptovat, aby kdokoli byl násilím nebo pohrůžkou násilí nucen ke splnění dluhu, je nutné konstatovat, že obvinění nutili poškozeného k sepsání a podpisu dlužního úpisu na částku 300.000,- Kč, ačkoli skutečný dluh poškozeného byl podstatně nižší (podle zjištění Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře uvedených v odůvodnění napadeného rozsudku na str. 5 šlo o dluh ve výši 65.000,- Kč). Za této situace je plný podklad i pro úsudek, že součinnost všech tří obviněných zvyšovala nebezpečnost jednání, jímž poškozeného nutili k sepsání a podpisu dlužního úpisu, do té míry, že je i z hlediska materiální podmínky důvodné posoudit skutek u každého z nich také podle §235 odst. 2 písm. b) tr. zák.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněná dovolání všech obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Obviněný pojali do svých dovolání také námitky proti tomu, že soudy opřely skutková zjištění o svědecké výpovědi poškozeného a dalších osob z okruhu jeho přátel. Tyto výpovědi obvinění v dovoláních zpochybnili a označili je za nevěrohodné. K této části dovolání Nejvyšší soud nijak nepřihlížel a věcně se jí nezabýval, protože uvedené námitky jsou mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jde o skutkové námitky směřující proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy a jaká skutková zjištění z nich vyvodily. Těmito námitkami obvinění ve skutečnosti vytýkali soudům porušení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů, tedy porušení p r o c e s n í c h ustanovení, ačkoli zákonným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je porušení h m o t n é h o práva. Uvedená část dovolání obviněných nekoresponduje s tím, že cestou dovolání se nelze domáhat změny skutkového základu rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. listopadu 2005
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec