ECLI:CZ:NS:2004:7.TDO.1500.2003.1
sp. zn. 7 Tdo 1500/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 18. února 2004 v neveřejném zasedání v Brně o dovolání obviněných K. P. a M. V., které podali proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2003, sp. zn. 8 To 103/03, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 60/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných K. P. a M. V. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 49 T 60/2002, byli obvinění K. P. a M. V. uznáni vinnými trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. a trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. s tím, že za tyto trestné činy byl podle §219 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. obviněný K. P. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 13 (třinácti) let a obviněný M. V. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) let a 6 (šesti) měsíců; oba obvinění byli pro výkon jim uložených trestů odnětí svobody podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou. Rozsudkem byl dále podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. obviněným uložen trest propadnutí v rozsudku specifikovaných věcí, podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného K. P. k náhradě škody vůči poškozenému V. P. a podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození P. B. a D. B. odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Shora uvedený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 49 T 60/2002, byl napaden odvoláními obou obviněných a v jejich neprospěch i odvoláním státní zástupkyně. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2003, sp. zn. 8 To 103/03, byl napadený rozsudek ohledně obou obviněných podle §258 odst. 1 písm. d), f) odst. 2 tr. ř. částečně zrušen ve výrocích o vině trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. a ve výrocích o trestu a o náhradě škody s tím, že podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněné uznal vinnými trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Za tento trestný čin a za trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák., ohledně něhož zůstal výrok o vině rozsudku soudu prvního stupně nedotčen, byl rozsudkem odvolacího soudu podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §29 odst. 1, 2 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. uložen obviněnému K. P. úhrnný výjimečný trest odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) let a obviněnému M. V. úhrnný výjimečný trest odnětí svobody v trvání 17 (sedmnácti) let; pro výkon uložených výjimečných trestů odnětí svobody byli oba obvinění podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou. Rozsudkem odvolacího soudu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněným uložena solidární povinnost k náhradě škody vůči poškozenému V. P. a podle §73 odst. 1 písm. c) tr. zák. bylo vysloveno zabrání věcí, jež měly být dle rozsudku soudu prvního stupně postiženy výkonem trestu propadnutí věcí podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák., a to samonabíjecí pistole zn. CZ vz. 83 ráže 7,65 mm Browning bez výrobního čísla a předepsaných zkušebních značek, označené v trestním stíhání písmenem „M“, a samonabíjecí pistole zn. CZ vz. 83 ráže 7,65 mm Browning bez výrobního čísla a předepsaných zkušebních značek, označené v trestním stíhání písmenem „Z“. Odvolání obviněných K. P. a M. V. byla rozsudkem odvolacího soudu zamítnuta podle §256 tr. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali řádně a včas dovolání obvinění K. P. a M. V.
Obviněný K. P. své dovolání opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., k němuž uvedl, že nesouhlasí s kvalifikací předmětného jednání jako trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 tr. zák. Obviněný nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nešlo o samostatné jednání každého z nich, ale o jednání znepřátelených skupin osob, tedy o jednání společné shodně motivované proti skupině osob, neboť z učiněných skutkových zjištění nelze dovodit, že by mezi nimi existovala dohoda o konkrétním jednání a tedy ani srozumění toho, že bude spáchán stejný trestný čin druhou osobou. Obviněný jednal pouze sám za sebe, jeho střelba byla okamžitým řešením situace; obvinění již odjížděli, a nebýt agrese poškozeného, ke konfliktu by nedošlo. Jednání poškozeného obvinění nemohli předpokládat a také jej nepředpokládali, což vylučuje možnost jednání ve spolupachatelství. Obviněný proto odmítá hodnocení odvolacího soudu, dle něhož každý z nich věděl, co druhý činí, tedy že každý současně střílí po jiném členu skupiny poškozených. V závěru svého dovolání obviněný K. P. navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek soudu druhého stupně zrušil a aby mu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný M. V. své dovolání podal taktéž z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný nesouhlasí se závěry Vrchního soudu v Praze, že předmětem jeho útoku a útoku spoluobviněného K. P. nebyli „samotní poškození jako jednotlivé osoby, ale jako znepřátelená skupina osob, k níž poškození náleželi“ a že „šlo o zcela spontánní společné jednání obou obžalovaných motivované u obou shodně nepřátelstvím vůči skupině, k níž poškození náleželi, a rozhodně není nutné, aby takovému jednání předcházela nějaká jejich výslovná domluva“. Dle obviněného by za vraha obou poškozených mohl být považován pouze v případě, že by oba poškození byli zavražděni společným jednáním obou obviněných s úmyslem k tomu směřujícím, tj. pokud by byla prokázána dohoda o naplnění všech znaků příslušného trestného činu nebo společné vědomí a srozumění s tím, že trestný čin bude spáchán. Obviněný dále uvedl, že dle jeho názoru je závěr odvolacího soudu o spolupachatelství a o naplnění znaků trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 tr. zák. v rozporu se skutkovým zjištěním uvedeným na str. 7 rozsudku soudu druhého stupně, že jeho jednání a jednání spoluobviněného K. P. bylo spontánní, a že výrok o vině rozsudku odvolacího soudu neobsahuje všechny zákonné znaky spolupachatelství předmětného trestného činu. Na základě v mimořádném opravném prostředku uvedených skutečností obviněný M. V. navrhl, aby Nejvyšší soud v Brně rozsudek soudu druhého stupně zrušil a aby mu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Podáním doručeným soudu prvního stupně dne 2. 12. 2003 obviněný M. V. ve smyslu ustanovení §265f odst. 2 tr. ř. doplnil rozsah svého dovolání tak, že rozsudek soudu druhého stupně spočívá rovněž na nesprávném právním posouzení stupně nebezpečnosti jeho jednání a možnosti jeho nápravy. Pokud jde o možnost jeho nápravy, obviněný uvedl, že se dosud násilné trestné činnosti nedopustil, vždy se jednalo o majetkovou trestnou činnost s trestní sazbou do dvou let, vyjma posledního odsouzení, kdy se jednalo o trestný čin maření úředního rozhodnutí a křivého obvinění, že se předmětného jednání nedopustil plánovitě s vědomím, že je ve zkušební době, nýbrž ve stresující situaci, a že tvrzení týkající se jeho osobnosti nejsou, vyjma asociální poruchy, podloženy důkazy.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně se ve svém podání ze dne 17. 12. 2003 vyjádřila k dovolání obviněných K. P. a M. V. tak, že je třeba plně souhlasit se závěry druhoinstančního soudu, neboť z provedených důkazů vyplynulo, že nešlo o roztržku obviněného K. P. s poškozeným V. P. a obviněného M. V. s poškozeným D. B., ale o střetnutí dvou znepřátelených skupin, a že se tedy nejednalo o dva izolované útoky, ale zcela spontánní společné jednání obou obviněných motivované shodně nepřátelstvím vůči skupině, k níž poškození náleželi, a rozhodně nebylo nutné, aby takovému jednání předcházela nějaká výslovná domluva. Odvolací soud tedy správně dospěl k závěru, že se u obou obviněných jednalo o spolupachatelství ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. k trestnému činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. V závěru svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud ČR dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná, a to v neveřejném zasedání /§265r odst. 1 písm. a) tr. ř./.
Jak již bylo shora uvedeno, oba dovolatelé ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnili toliko dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní; lze tedy namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů. Proto se dovolací soud nezabýval shora uvedenými námitkami obviněného M. V. uplatněnými v podání doručeném soudu prvního stupně dne 2. 12. 2003, které se týkají jím tvrzeného nesprávného právního posouzení stupně nebezpečnosti jeho jednání pro společnost a možnosti jeho nápravy. Dle názoru dovolacího soudu tyto námitky směřují do výroku o trestu, když stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost a možnosti nápravy pachatele jsou obecnými hledisky při rozhodování soudu o výměře trestu podle §31 odst. 1 a §29 odst. 2 tr. zák. a obviněný je v této souvislosti uvádí. Námitku ohledně společenské nebezpečnosti obviněný navíc staví na nesprávnosti skutkového zjištění o chladnokrevné popravě a na již uplatněné hmotně právní námitce o nenaplnění zákonného znaku „na dvou osobách“. Vyjma posledně uvedené proto tyto námitky nejsou způsobilé naplnit ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je k nápravě vad výroku o trestu určen a v dovolání nebyl uplatněn.
Dovolací soud se zabýval námitkou obviněných K. P. a M. V., že jejich jednání bylo odvolacím soudem nesprávně právně kvalifikováno jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a to s ohledem na odlišný předmět útoku a nedostatek subjektivního propojení jejich jednání, neboť je způsobilá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově naplnit, a na základě skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, od nichž se soud stupně druhého neodchýlil, dospěl k závěru, že tato námitka je zjevně neopodstatněná.
Podle §9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Mezi spolupachateli, resp. jejich jednáním, musí být hlubší objektivní a subjektivní propojení; objektivní propojení je dáno společným jednáním spolupachatelů, subjektivní propojení jejich společným úmyslem.
Pokud jde o společné jednání obviněných K. P. a M. V., resp. souběžné naplnění obligatorních i fakultativních znaků objektivní stránky trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. u obou obviněných, obvinění ve svých mimořádných opravných prostředcích vyjádřili nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že předmětem jejich útoku nebyli „samotní poškození jako jednotlivé osoby, ale jako znepřátelená skupina osob, k níž poškození náleželi“, tj. se závěrem, že obvinění souběžně útočili proti témuž předmětu útoku a že tedy mezi jejich jednáním existovalo objektivní propojení nezbytné pro jeho kvalifikaci podle §9 odst. 2 tr. zák.
V této souvislosti je nutné konstatovat, že na základě provedeného dokazování již soud prvního stupně dospěl ke skutkovému zjištění, že obvinění K. P. a M. V. se jednání, jež je předmětem tohoto trestního řízení, dopustili po krátké verbální potyčce mezi obviněnými a svědky J. D. a Š. Š. na jedné straně a poškozenými D. B. a V. P. a svědkem J. B. pracujícími pro bezpečnostní agenturu P. pana P. K. na straně druhé (str. 3 a 4 rozsudku). Soud prvního stupně se dále ztotožnil s tvrzením obviněných, „že jejich vztahy s lidmi okolo bezpečnostní agentury P. majitele P. K. nebyly dobré“, připustil, „že agentura P. spolupracovala také s jistým M. a M.“ a že „obžalovaní měli v minulosti s lidmi okolo M. a M. určité konflikty“, že těmito lidmi „bylo obžalovanému P. vyhrožováno fyzickou újmou v souvislosti s provozováním restaurace v S.“ a že obviněný V. „byl v zimě roku 2002 napaden a zbit právě těmito lidmi“ s tím, že „zákulisí vztahů mezi obžalovanými a poškozenými“ poměrně kvalitně objasňuje výpověď svědka B. (str. 15 rozsudku). Dle soudu prvního stupně „je dostatečně odůvodněno, že nedobrá vztahová otázka mezi všemi aktéry střelby před diskotékou C. v L. – J. spěla k určitému konci … který je předmětem projednávané trestní věci“ (str. 16 rozsudku). Nalézací soud vzal dále za prokázané, že obviněný K. P. nemohl použít střelnou zbraň z obavy, že poškozený V. P. proti němu použije svoji pistoli, kterou mu dle jeho tvrzení přiložil k hlavě před odjezdem od klubu L. v M., neboť svědci zbraň v rukou poškozeného V. P. buď neviděli, nebo dokonce vyloučili, že by ten den u sebe střelnou zbraň měl.
Ze shora uvedených skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vyšel i soud stupně druhého, jednoznačně vyplývá, že odvolací soud nepochybil, když na rozdíl od soudu nalézacího dospěl k právnímu závěru, že předmětem útoku obviněných nebyli „poškození jako jednotlivé osoby, ale jako znepřátelená skupina osob, k níž poškození náleželi a proti níž útok obžalovaných směřoval“ (str. 7 rozsudku soudu druhého stupně). Dle názoru dovolacího soudu bylo již v řízení před nalézacím soudem prokázáno, že důvod útoku na poškozeného V. P. uváděný obviněným K. P. je smyšlený a že skutečným důvodem útoku obviněných byl obecně jejich negativní vztah vůči lidem okolo M. a M., že obvinění souběžně útočili na znepřátelenou skupinu osob a že tedy objektivní stránka spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. (společné jednání) byla i v podmínce týkající se téhož předmětu útoku v posuzovaném případě naplněna. Tvrzení obviněných K. P., že „počal střílet na nohy toho muže, který předtím na něho mířil skrze okénko tou pistolí“, neboť měl v úmyslu mu pistoli odebrat (str. 4 rozsudku soudu prvního stupně), a obviněného M. V., že po kopnutí do vozidla vystoupil a „ihned šel k muži, o kterém se domníval, že nakopl vozidlo“ (str. 5 rozsudku soudu prvního stupně), je zjevnou snahou o racionalizaci jejich jednání.
U spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. vyžadovaný společný úmysl musí zahrnovat společné jednání spolupachatelů a sledování společného cíle.
Oba obvinění si opatřili střelné zbraně za účelem vlastní ochrany, neboť jim bylo lidmi okolo M. a M. vyhrožováno fyzickou újmou (obviněný V. byl těmito lidmi dokonce fyzicky napaden), tj. za účelem jejich případného použití právě proti těmto lidem, a oba si před zahájením útoku na poškozené byli vědomi toho, že oba mají své střelné zbraně k dispozici, když v rámci své výpovědi uvedl nejprve obviněný M. V., že před barem L. „vytáhli pistole“, a že se domnívá, „že pistoli vytáhl také D. a P. (str. 5 rozsudku soudu prvního stupně), a poté svědek J. D., že před diskotékou C. za účelem zastrašení druhé strany, on a obžalovaný P. vytáhli pistole“ (str. 7 téhož rozhodnutí). V souvislosti s těmito objektivními skutečnostmi, již se shora uvedeným zjištěním, že šlo o střetnutí dvou znepřátelených skupin, tj. „jakési vyřizování účtů mezi obžalovanými a znepřátelenou skupinou osob“ (str. 7 rozsudku soudu druhého stupně), a ostatními skutečnostmi naplňujícími znaky objektivní stránky předmětného trestného činu (současné zahájení střelby na základě pouhého kopnutí do zpětného zrcátka ze strany poškozeného V. P., shodná razantnost útoku a způsob jednání atd.) potom odvolací soud hodnotil i výpověď svědka J. B., který z vozidla odjíždějícího od diskotéky C. zaslechl prohlášení obecně adresované skupině osob, k níž náleželi i poškození, tj. lidem okolo M. a M., a to „že všichni jsou mrtvoly … a že je stejně všechny postřílejí“ (str. 7 rozsudku soudu druhého stupně) a dospěl k právnímu závěru, s nímž se dovolací soud ztotožňuje, že podmínka spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. týkající se společného úmyslu obviněných zahrnujícího jejich společné jednání byla naplněna.
Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat i sledování společného cíle ve smyslu porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem. Ze způsobu, jakým obvinění jednali, vyplývá, že tak činili s přímým úmyslem oba poškozené usmrtit s tím, že toto je zřejmé především z toho, z jaké vzdálenosti a do které části těla poškozeného mířili své výstřely (str. 7 rozsudku soudu druhého stupně). Na základě skutkových zjištění tedy odvolací soud dovodil správný závěr o společném úmyslu obviněných, neboť tito chtěli způsobem v trestním zákoně uvedeným společně porušit zájem tímto zákonem chráněný /§4 písm. a) tr. zák./, a to zájem na ochraně lidského života jakožto zájem ze všech nejvýznamnější.
Skutečnost, že obvinění svým společným jednáním usmrtili dvě osoby, je okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby, neboť je zahrnuta jejich úmyslným zaviněním /§6 písm. a) tr. zák./, a to ve formě tzv. nepřímého úmyslu, neboť za situace, kdy jeden o druhém věděli, co ten druhý činí, museli být se způsobeným následkem srozuměni (str. 7 rozsudku soudu druhého stupně), a pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti předmětného trestného činu pro společnost (§88 odst. 1 tr. zák.).
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněných K. P. a M. V. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná, když neopodstatněnost jejich námitek je zjevná z podrobného a vyčerpávajícího odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, jehož odkazy na rozhodné skutkové okolnosti a z toho učiněné právní závěry, jednoznačně potvrzují správnost jeho rozhodnutí. Je proto zřejmé, že obvinění podali dovolání v podstatě jen formálně, ve snaze dosáhnout pro ně příznivějšího rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. února 2004
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš