ECLI:CZ:NS:2013:7.TDO.1509.2012.1
sp. zn. 7 Tdo 1509/2012-42
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 6. února 2013 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného M. S. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 11 To 51/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 14 T 172/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e ) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 5. 12. 2011, sp. zn. 14 T 172/2011, byl obviněný M. S. uznán vinným pod body 1), 2) pokračujícím zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, pod bodem 3) zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným formou účastenství (pomocník) podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, pod bodem 4) přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl uložen trest propadnutí věci. Podle §228 odst. 1, §229 odst. 1, odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích na náhradu škody. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu pro obviněné P. Č., F. M., J. Č. a M. B.. Podle §226 písm. c) tr. ř. byli obvinění P. Č., M. S., J. Č. a M. B. zproštěni obžaloby pro uvedené skutky.
Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání obvinění M. S., P. Č. a M. B.. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 11 To 51/2012, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil ohledně obviněného M. B. napadený rozsudek v odsuzující části v celém rozsahu, podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně obviněného M. S. napadený rozsudek ve výroku o vině zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný formou účastenství podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (bod 3. rozsudku) a ve výroku o trestu, u obviněného P. Č. zrušil výrok o vině zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný formou účastenství podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (bod 2. rozsudku) a ve výroku o trestu. Zároveň zrušil výrok o uložení trestu propadnutí věci a výrok jímž byl poškozený odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V rozsahu zrušení věc všech tří obviněných vrátil podle §259 odst. 1 tr. ř. soudu I. stupně. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že M. S. za trestné činy rozhodnutím nedotčené podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon ho zařadil podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Nově rozhodl také o trestu u obviněného P. Č..
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal řádně a včas obviněný M. S. dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k), l) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení a v rozhodnutí chybí výrok, přičemž důvod dovolání spočívající v nesprávném posouzení skutku byl podle něj dán již v řízení před soudem I. stupně. Obviněný se především domnívá, že v rozhodnutí soudu II. stupně chybí výrok, kterým bylo rozhodnuto o jeho odvolání proti skutkům pod body 1), 2), 4) rozsudku soudu I. stupně, když odvolací soud zrušil napadený rozsudek pouze v bodě 3) rozsudku. Nebylo tak podle obviněného rozhodnuto o zbytku jeho odvolání. Obviněný dále namítá zákonnost opatření důkazů, zejména pokud jde o „prověrku na místě“ a odkazuje na své námitky uvedené již při hlavním líčení před soudem I. stupně, když má za to, že se spíše mělo jednat o domovní prohlídku, která podléhá přísnějšímu režimu. Nicméně obviněný namítá, že nebyl poučen ani pro případ provedení prověrky na místě jak předpokládá ustanovení §104c odst. 3 tr. ř., za použití §104e odst. 2 tr. ř. Z protokolu o prověrce na místě podle obviněného vyplývá, že byl poučen podle §158 odst. 6 tr. ř. a tedy při absenci zákonného poučení nelze považovat vyšetřovací úkon za provedený v souladu s trestním řádem. Přesto soudy k těmto důkazům přihlížely. Podle obviněného lze pochybovat o „dobrovolnosti“ provedené prověrky a následného vydání věcí, jak jí posuzují příslušníci policie i oba soudy. Obviněný podotýká, že byl v té době zadržen, tedy omezen na osobní svobodě, nebyla mu v té době poskytnuta pomoc obhájce a byl-li navíc nesprávně poučen, byly jeho podpisy na protokolu učiněny v omylu. Obviněný je přesvědčen, že na uvedené nezákonné úkony navazovaly provedená odborná vyjádření (z oboru biologie a genetiky), ke kterým by podle obviněného také nemělo být přihlíženo. Obviněný dále brojí proti skutku popsanému pod bodem ad 1) výroku o vině rozhodnutí soudu I. stupně, který odvolací soud ponechal beze změn. Má za to, že byl shledán vinným na základě nesouvisejících nepřímých důkazů, z nichž valná část byla podle obviněného získána výše uvedeným nezákonným způsobem. Celý výrok o vině je podle názoru obviněného založen pouze na podobnosti oblečení osob zachycených kamerovým záznamem z čerpací stanice. Obviněný se tedy domnívá, že soudy obou stupňů rozhodly o jeho vině, aniž by mu spáchání předmětného skutku bylo prokázáno.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí odvolacího soudu ve všech výrocích, které se ho týkají a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k podanému dovolání vyjádřil. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. uvedl, že soud II. stupně rozhoduje o odvolání vždy jako o celku. Jestliže odvolací soud zčásti odvolání obviněného vyhověl, rozhodl tím o dovolání jako o celku a žádný výrok v jeho rozhodnutí nechybí. Pokud jde o námitky proti průběhu důkazního řízení, které lze podle státního zástupce podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se jedná o tvrzení, která mohou založit tzv. extrémní nesoulad. Tuto námitku obviněný sice doslovně neuvedl, pouze poukázal na nezákonnost vydání věcí v průběhu tzv. prověrky na místě činu provedené příslušníky policie v místě bydliště obviněného. Státní zástupce upozornil, že touto námitkou se již zabýval odvolací soud s jehož odůvodněním se ztotožnil. Předmětný úkon byl sice formálně nesprávně označen jako protokol o prověrce na místě podle §104e tr. ř., ve skutečnosti se však jednalo o vydání věci podle §78 tr. ř., a tedy o úkon při němž obviněný dobrovolně vydal věci důležité pro trestní řízení, přičemž o dobrovolnosti podle státního zástupce není důvodu pochybovat. K provedení domovní prohlídky nebyl podle státního zástupce důvod. Tuto námitku tedy podle názoru státního zástupce nelze akceptovat. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemohl být v tomto případě vůbec relevantně uplatněn, neboť soud II. stupně odvolání obviněného částečně vyhověl a nemohl ho tedy zamítnout, jak předpokládá uvedený dovolací důvod. Rozhodnutí tedy podle státního zástupce netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. , je dán v případech, kdy v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Chybějícím je takový výrok jako celek, který není v rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud učinit. Neúplný je pak výrok, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem. O žádný z těchto případů se ale v této věci nejedná. Obviněný shledává naplnění tohoto dovolacího důvodu v tom, že odvolací soud zrušil napadený rozsudek soudu I. stupně pouze v bodě 3) výroku o vině, aniž rozhodl o jeho odvolání do zbylých tří bodů rozsudku. Nejvyšší soud však s touto námitkou nesouhlasí a shledává ji zjevně neopodstatněnou.
Odvolací soud postupoval zcela obvyklým způsobem a v souladu s ustálenou soudní praxí. Je potřebné poukázat na to, že obviněný podal odvolání proti výroku o vině rozsudku soudu I. stupně. Také z podnětu jeho odvolání soud II. stupně podle §254 tr. ř. přezkoumal napadený rozsudek ve všech jeho výrocích, což také v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil na straně 3. Ve svém rozhodnutí pak odvolací soud mimo jiné zčásti vyhověl odvolání obviněného M. S. tím, že ohledně něho zrušil výrok o vině pod bodem 3) a výrok o trestu, v tomto rozsahu věc vrátil soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí, přičemž ve zbytku zůstal ohledně obviněného M. S. napadený rozsudek nezměněn a odvolací soud sám rozhodl o trestu za skutky pod body 1), 2), 4). Na odvolání jako řádný opravný prostředek tedy nahlížel jako na jeden celek a byť z řady námitek uplatněných obviněným změnil napadený rozsudek soudu I. stupně pouze ohledně některé z nich, a ostatním námitkám nepřisvědčil, protože je shledal nedůvodnými, bylo odvolání obviněného (byť jen z části) důvodné. Takový postup je zcela v souladu s ustanovením §258 odst. 2 tr. ř., podle něhož, když je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, zruší odvolací soud rozsudek jen v této části; zruší-li však, byť i jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Protože odvolací soud zjistil vadu v dílčím, oddělitelném výroku, zrušil správně pouze tuto oddělitelnou část napadeného rozsudku. To, že zbývající výroky o vině shledal správnými, vyjádřil tím, že je ponechal beze změny (což také vyjádřil ve výroku o trestu u obviněného M. S.), aniž by to muselo být vyjádřeno zvláštním výrokem. Povinnost odvolacího soudu učinit součástí výroku rozhodnutí formulaci o tom, že jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn nebo jinou se shodným obsahem, nevyplývá z žádného ustanovení trestního řádu a její použití lze v podstatě považovat za nadbytečné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazek 17, T- 417, a ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 3 Tdo 810/2002, publikované tamtéž, Svazek 20, T- 486.). Nejvyšší soud tedy shledal, že v napadeném rozsudku odvolacího soudu proto žádný výrok nechybí. Tato námitka obviněného je tedy zjevně neopodstatněná.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že námitky uplatněné obviněným pod tímto dovolacím důvodem jsou v podstatě totožné s námitkami obsaženými v jeho odvolání, se kterými se soud II. stupně ve svém rozhodnutí přesvědčivě vypořádal.
Obviněný v dovolání především namítal zákonnost opatření některých důkazů, a to vydání věcí jako oblečení, rukavic, kukel, plastové pistole, při tzv. prověrce na místě ze dne 24. 3. 2011, vyjádřil pochybnost o „dobrovolnosti“ provedené prověrky a následného vydání věcí, ke skutku pod bodem 1) uvedl, že mu spáchání předmětného skutku nebylo prokázáno a že byl uznán vinným na základě nesouvisejících nepřímých důkazů.
Obviněný však takovými námitkami nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy, jakož i s jejich hodnocením soudy obou stupňů. Tím zpochybňuje výsledky dokazování a shledává existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaných trestných činů tedy obviněný dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutků obsažených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů. Takové námitky nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný důvod dovolání podle §265b tr. ř.
Odhlédneme-li od skutečnosti, že námitka obviněného ohledně zákonnosti získaných důkazů (věcí vydaných dne 24. 3. 2011) je procesní otázkou, kterou nelze subsumovat pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., považuje Nejvyšší soud za potřebné se k ní ve stručnosti vyjádřit. Z obsahu trestního spisu sp. zn. 14 T 172/2011 vyplývá, že dne 24. 3. 2011 byl obviněný M. S. v 11:10 hodin zadržen pro podezření ze spáchání zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (protokol o zadržení podezřelé osoby na č. l. 168), následně byl odvezen služebním vozem Policie České republiky do obce L., do místa svého bydliště, kde policistům dobrovolně umožnil vstup do bytu a dobrovolně vydal věci důležité pro trestní řízení. O této skutečnosti byl proveden záznam nazvaný protokol o prověrce na místě (č. l. 271), přičemž je zcela zřejmé, že jediným účelem tohoto úkonu bylo zajištění věcí důležitých pro trestní řízení podle §78 tr. ř. Každý úkon je přitom nutno posuzovat podle jeho účelu a obsahu, a nikoliv pouze podle toho, jak byl formálně označen. Obviněný podle uvedeného protokolu souhlasil se vstupem příslušníků policie za účasti osoby nezúčastněné do bytu, dobrovolně označil místa uložení věcí, které následně dobrovolně policii vydal (viz protokol o vydání věci č. l. 274). Nejvyšší soud nepřipouští pochybnosti ohledně dobrovolnosti jednání obviněného, neboť obviněný dobrovolnost svého jednání potvrdil vlastnoručním podpisem jak protokolu o vydání věci tak záznamu o přítomnosti policistů v bytě, přičemž dobrovolnost jeho počínání je na obou dokladech výslovně zmíněna. Ve spise se pak nenachází žádná stížnost obviněného, že by byl k výše uvedeným úkonům donucován. Nejvyšší soud se tak ztotožnil s argumentací odvolacího soudu na str. 4 odůvodnění rozhodnutí a souhlasí se shodným názorem státního zástupce vysloveným ve vyjádření k dovolání, že nedošlo k procesnímu pochybení, pokud policejní orgán sice formálně nesprávně označil předmětný úkon jako prověrka na místě, když šlo jedině o zdokumentování jednání policistů v místě bydliště obviněného (v té době zadrženého podezřelého), tedy o popsání situace, kdy došlo ze strany M. S. k dobrovolnému vydání věcí důležitých pro trestní řízení. V takovém případě ani nebyl důvod činit úkon formou domovní prohlídky (jak se domnívá obviněný), která má své opodstatnění v případech, kdy vlastník nebo uživatel zájmového prostoru (př. bytu) hledané věci dobrovolně nevydá (srov. ustanovení §85c tr. ř.). Nejvyšší soud uzavírá, že při zajištění věcí důležitých pro trestní řízení nedošlo k porušení zákona.
Pokud obviněný zmiňuje, že v okamžiku zadržení byl omezen na svobodě a nebyla mu v dané chvíli poskytnuta právní pomoc obhájce, Nejvyšší soud podotýká, že z protokolu o zadržení osoby podezřelé ze dne 24. 3. 2011 (č. l. 168) je zřejmé, že obviněný byl řádně poučen o svých právech a možnosti zvolit si svého obhájce. Námitka obviněného, že neměl obhájce ve chvíli zadržení, směřuje do doby před přípravným řízením, kdy byl obviněný v pozici podezřelého. V této době nenastávají podmínky nutné obhajoby, která má být uplatněna až od zahájení trestního stíhaní, a to také jen pokud jsou splněny její podmínky. V této době ještě také nebylo jasné, zda bude vedeno trestní stíhaní proti obviněnému, nakolik vystupoval jako podezřelý. I když přípravné řízení zahrnuje i postup před zahájením trestního stíhaní, od sepsání záznamu o zahájení úkonu trestního řízení nebo provedení neodkladných a neopakovatelných úkonů, které mu bezprostředně předcházejí, nutná obhajoba počíná od zahájení trestního stíhání, což vyplývá z použitého pojmu „obviněný“ v návětí §36 tr. ř., když od té doby se také vede řízení proti konkrétní osobě. Proto v době, ve které obviněný namítá, že neměl obhájce, nebyly dány podmínky nutné obhajoby a tudíž podle zákona nemusel mít v této době obhájce.
Nejvyšší soud nesouhlasí ani s námitkami obviněného, že nebylo prokázáno, že by se dopustil skutku popsaného pod bodem 1) výroku o vině rozhodnutí soudu I. stupně, přičemž se domnívá, že byl shledán vinným na základě nesouvisejících nepřímých důkazů a toliko na základě podobnosti oblečení osob zachycených na kamerovém záznamu z čerpací stanice.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že - jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. - důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (neúplné či odlišné) skutkové zjištění nebo vadné dokazování, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání nelze považovat za další odvolání, protože je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možno podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a zákonnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybňovaných dovolatelem ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán tehdy, jestliže skutková zjištění soudů vůbec postrádají obsahovou spojitost důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Mělníku, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil Krajský soud v Praze, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně není žádný extrémní rozpor (obviněný ho ostatně ani nenamítal). Z rozhodnutí soudu I. stupně je zcela nepochybné z jakých důkazů při svém rozhodování vycházel, které považoval za prokázané a věrohodné. Pokud jde o skutek pod bodem 1), šlo zejména o výpověď svědkyně D. M. - obsluhy čerpací stanice. Její výpověď o jednání a vzhledu dvou osob, které daného dne přepadly čerpací stanici je podpořena kamerovým záznamem z čerpací stanice. Tyto důkazy pak korespondují s věcmi vydanými obviněným M. S. dne 24. 3. 2011. Na místě činu byl dále nalezen plastový zásobník příslušný ke zbrani vydané obviněným. Skutečnost, že jednou z osob, které přepadly čerpací stanici v L., [skutek pod bodem 1)] byl obviněný M. S., nepřímo potvrdil ve své výpovědi obviněný F. M. Ten totiž vypověděl, že kukly, pistole i rukavice patřily M. S.. Na tyto důkazy pak navazují výsledky odborných vyjádření, jak jsou podrobně uvedeny na str. 13-14 rozsudku soudu I. stupně. V uvedeném případě tedy není pochyb o tom, že nalézací soud na základě uzavřeného řetězce nepřímých důkazů mohl učinit logický závěr, že pachatelem posuzovaného skutku je obviněný M. S.. Příslušný skutek byl bez jakýchkoli pochybností objasněn a nalézací soud zvolil také odpovídající právní kvalifikaci.
Z postupu soudů obou stupňů je tedy zřejmé, že provedly všechny dostupné důkazy potřebné k prokázání viny obviněného, hodnotily je jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dospěly ke skutkovým závěrům, které neodporují zásadám formální logiky. Nutno dodat, že soudy obou stupňů závěry ve svých rozhodnutích dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnily. Za těchto okolností není dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn ani s odkazem na ústavněprávně garantované právo na spravedlivý proces, na jehož základě je výjimečně možný průlom do skutkových zjištění soudů nižších stupňů.
Pokud jde o uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) - g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) - k). V daném případě je zjevné, že o takový případ nešlo. Krajský soud v Praze totiž podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek k odvolání obviněného mimo jiné v části týkající se obviněného M. S. zrušil a ve věci sám rozhodl. Nebylo tedy rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku obviněného. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu tedy nepřicházelo v úvahu.
Nejvyšší soud tedy uzavírá, že uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl námitkami obviněného naplněn. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř nemohl být v této věci relevantně uplatněn a námitku k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. února 2013
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš