ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.1577.2011.1
sp. zn. 7 Tdo 1577/2011-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 7. března 2012 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. J. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 8 To 217/2011, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 88 T 83/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 88 T 83/2008, byl obviněný J. J. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zákona, kterého se dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) v době od 18. 4. 2006 do 31. 7. 2006, jako zaměstnanec společnosti BOPA, s. r. o., se sídlem v Brně, a poté od 1. 8. 2006 do 15. 9. 2006 jako obchodní zástupce této společnosti, při dodání zboží konkrétně ve výroku uvedeného, převzal v hotovosti od šesti společností ve výroku o vině uvedených celkem 59.122,- Kč, které dále nepředal společnosti BOPA, s. r. o., což byl jako zaměstnanec a později jako obchodní zástupce povinen učinit bez zbytečného odkladu od jejich převzetí, čímž způsobil této společnosti škodu ve výši 59.112,- Kč.
Za tento trestný čin, a za sbíhající se trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zákona, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 34 T 133/2008, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 6 To 253/2009, byl podle §248 odst. 2, §53 odst. 1 a §35 odst. 2 tr. zákona odsouzen k souhrnnému peněžitému trestu ve výměře 100.000,- Kč, s náhradním trestem odnětí svobody podle §54 odst. 3 tr. zákona v trvání 5 měsíců.
Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 a §35 odst. 2 tr. zákona mu byl uložen také trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 18 měsíců, přičemž současně byl zrušen výrok o trestu z uvedeného rozsudku Okresního soudu ve Zlíně, včetně navazujících rozhodnutí, která tím pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto také o uplatněném nároku BOPA, s. r. o., na náhradu škody.
K odvolání obviněného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 8 To 217/2011, zrušil citovaný rozsudek soudu I. stupně podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. pak nově rozhodl tak, že z popisu skutku vypustil převzetí hotovosti obviněným od společnosti LEF, s. r. o., dne 23. 8. 2006 ve výši 5.569,- Kč, čímž se celková výše způsobené škody snížila na 53.553,- Kč, a při jinak nezměněném skutkovém stavu obviněného opět uznal vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zákona. Podle stejných zákonných ustanovení jako soud I. stupně pak uložil obviněnému souhrnný trest, a to peněžitý ve výměře 80.000,- Kč, s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 4 měsíců, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 18 měsíců, a to i za trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zákona, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně, jak byl rovněž uveden již v rozsudku soudu I. stupně. V souvislosti s ukládáním souhrnného trestu byl zrušen výrok o trestu z tohoto odsuzujícího rozsudku za sbíhající se trestný čin podle §180d tr. zákona, včetně obsahově navazujících rozhodnutí, která tím pozbyla podkladu a nově bylo podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto o nároku společnosti BOPA, s. r. o., na náhradu škody.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Soudu I. stupně obecně vytýká, že nepostupoval v souladu se základními zásadami trestního řízení, zejména se zásadou materiální pravdy a zásadou vyhledávací, uvedených v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. a nebyl tak zjištěn skutkový stav, o němž nejsou skutkové pochybnosti. Nedostatečně, že se také vypořádal s některými provedenými důkazy, jak to ukládá ustanovení §125 tr. ř., když nevyložil, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují a některé důkazy v odůvodnění zcela pominul. Odvolací soud se pak zcela přiklonil k chybným skutkovým závěrům soudu I. stupně. Obviněný proto ve věci shledává extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními.
K částkám tzv. druhé skupiny (podle obžaloby obviněným převzaté a následně jednostranně započtené proti pohledávkám obviněného) obviněný soudům vytýká, že se neřídily právním názorem Nejvyššího soudu České republiky, který jako soud dovolací v této věci uvedl v usnesení ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1494/2010. V tomto usnesení Nejvyšší soud neshledal za spolehlivě zjištěný a správný závěr, že by i ve vztahu k této druhé skupině peněžních částek jednal úmyslně, shledal pochybnosti o tomto závěru a uvedl, že je třeba přesvědčivě odůvodnit, proč se (obviněný) nemohl domnívat, že jedná po právu. K tomu obviněný uvádí, že v rámci obchodně právního vztahu řešil započtením pohledávek spor s obchodní společností BOPA, s. r. o., o jeho finančních nárocích z uzavřené smlouvy, snažil se o řešení mimosoudní cestou osobně a později i prostřednictvím právní zástupkyně. Uvedená společnost neuplatnila žádné námitky ve stanovené lhůtě podle článku 3.5 smlouvy k jeho vyúčtování závazků. Tím fakticky uznala vyčíslené a vyfakturované pohledávky, které pak byl oprávněn započíst po uplynutí lhůty k podání námitek v souladu s ustanovením 3.6 smlouvy. Namítá proto, že započtení pohledávek provedl v dobré víře, v souladu se smlouvou, a subjektivně se domníval, že jedná po právu. Protože přijetí finančních částek od třetích osob v souvislosti s uzavřenou smlouvou písemně deklaroval společnosti BOPA, s. r. o., již 15. 9. 2006, uvedl svoji připravenost vydat tyto finanční prostředky a současně specifikoval své závazky vůči ní s upozorněním na možnost započtení vzájemných pohledávek, nelze podle jeho názoru u něj dovozovat přímý ani nepřímý úmysl k této skupině částek.
Ohledně doby, kdy byl povinen vybrané finanční prostředky předat společnosti BOPA, s. r. o., obviněný poukázal na to, že v písemné smlouvě nebyla pro to sjednána lhůta. Vycházel proto z ústní dohody s účetní společnosti, že vybrané finanční prostředky společnosti předá v následujícím měsíci po měsíci, ve kterém je od třetích osob přijal. Přitom nebyl v každodenním kontaktu se společností, jak nesprávně dovozují soudy, a jeho osobní přítomnost nelze dovozovat ani z dat uvedených v pokladním deníku, na příjmových pokladních dokladech nebo na fakturách společnosti vystavených třetím osobám. Pokladní deník je totiž i podle soudu hodnocen jako neprůkazný a neúplný, a svědkyně Z. T., která vedla pokladní deník, nebyla schopna vysvětlit rozpory mezi tímto deníkem a její výpovědí ohledně přijetí finančních prostředků od něj. Tato svědkyně byla také jedinou osobou, která přijímala platby ve společnosti, a v rozhodném období měla řádnou dovolenou, takže neměl ani faktickou možnost předat finanční prostředky. Touto námitkou, a jeho návrhem na doplnění dokazování, se ale soudy nezabývaly.
Ve vztahu k této tzv. druhé skupině peněžních částek obviněný také namítá absenci subjektivní stránky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zákona, protože institut započtení uplatnil v dobré víře, mohl se domnívat, že jedná po právu a jeho obhajoba v tomto směru nebyla dosud provedenými důkazy vyvrácena. Soudu přitom vytýká, že ani neuvedl, proč se domnívá, že nemohl jednat po právu, jak mu to uložil dovolací soud. Nebylo tak prokázáno naplnění všech znaků trestného činu zpronevěry, zejména subjektivní stránky, když z provedeného dokazování nelze vyvodit závěr, že by měl úmysl přisvojit si cizí věc, která mu byla svěřena a způsobit tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou. Současně obviněný namítá také nenaplnění materiální stránky trestného činu, a poukazuje na princip „ultima ratio“, podle kterého je trestní represe krajním prostředkem řešení společenských vztahů, který je v tomto případě obchodní. Ochrana tohoto vztahu by měla být v prvé řadě řešena prostředky obchodního práva, když podstatou obchodního sporu mezi stranami je jeho jednostranné započtení pohledávek a prostředky trestní represe nemají sloužit k uspokojování práv soukromoprávní povahy.
Obviněný v dovolání uvádí taky námitky k tzv. třetí skupině peněžních částek (dle obžaloby převzatých obviněným). Popírá, že by vystavil a podepsal doklady ve vztahu k této skupině a považuje za neprokázané, že by některou z těchto částek převzal. Opět poukazuje na nepořádek v účetnictví poškozené společnosti, které také soud I. stupně hodnotil jako neúplné a neprůkazné. Tvrzení účetní Z. T., že nepřevzala od něj žádný z dokladů, jež jsou součástí spisu, a z nichž je patrno, že předal společnosti finanční hotovost, je v příkrém rozporu s některými zápisy v pokladním deníku. Tyto nejasnosti svědkyně nedokázala vysvětlit, a soudy se s tím vůbec nevypořádaly. Obviněný přitom namítá, že svědkyně Z. T. byla jako účetní v osobním vztahu k projednávané věci, její výpověď považuje za nevěrohodnou a i vzhledem ke stavu účetnictví nelze podle jeho názoru jednoznačně vyvrátit jeho obhajobu, že účetní Z. T. finanční částky předal. Soudy se spokojily se zpochybněnými listinami, obecnými a mnohdy rozporuplnými výpověďmi svědků, kteří nebyli ani schopni jednoznačně určit, zda jednali s ním, za jakých okolností a kdy mu finanční částky vyplatili. Všechny výpovědi těchto svědků jsou přitom založeny na předpokladu, že existence příjmových nebo výdajových pokladních dokladů je dostatečným důkazem, že od nich dané finanční částky převzal. Obviněný přitom poukázal na to, že se mu podařilo zajistit v průběhu trestního stíhání originál účetního dokladu, z kterého je patrné, že účetní Z. T. převzala od společnosti LEF, s. r. o., částku 5.589,- Kč, ač opakovaně jako svědek tvrdila, že žádné částky od jiných společností nepřevzala. Ze strany této svědkyně tak mohlo dojít i k přebírání dalších částek, které jsou přičítány jemu, ale soud to při rozhodování nevzal v úvahu, ač to zpochybňuje její věrohodnost. Obviněný pak poukazuje i na další rozpory ohledně částek převzatých od společností Leri, s. r. o., Biokron, s. r. o., a J. K., přičemž soudům vytýká, že se v průběhu řízení nedostatečně vypořádaly s jeho námitkami. Na základě chybně zjištěného skutkového stavu pak rozhodly o jeho vině, ač si nemohl přisvojit majetkovou hodnotu, která mu nikdy nebyla svěřena a naplnit tak znaky trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zákona.
V závěru dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, a zprostil jej obžaloby, nebo soudu I. stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že ohledně částek tzv. třetí skupiny obviněný opírá své námitky o údajně chybně zjištěný skutkový stav. Tyto námitky nelze podřadit pod uplatněný důvod dovolání a to i s ohledem na absenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy, a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, když tento extrémní nesoulad nebyl shledán ani Nejvyšším soudem při jeho prvotním přezkoumání věci. Ohledně těchto částek, které obviněný neoznačuje za započtené, byl zjištěn skutkový stav bez pochybností a již jejich zpronevěřením se dopustil trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zákona. Nelze proto již z tohoto důvodu vyhovět návrhu obviněného, aby jej Nejvyšší soud zcela zprostil obžaloby.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu jsou podle státního zástupce námitky obviněného, že se v rozsahu, kde došlo k zápočtu pohledávek, nemohl dopustit trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zákona. Soud I. stupně ale vyvrátil obhajobu obviněného logickou argumentací o absenci podmínek započitatelnosti vzájemných pohledávek, vzhledem k podmínkám splatnosti a vzájemného uznání pohledávek, které nově doplnil o analýzu časového sledu toho, kdy měl obviněný finanční částky odevzdat a kdy přistoupil k započtení pohledávek. K tomu státní zástupce připomněl, že živnostenská forma spolupráce obviněného s poškozenou společností vzešla z jeho iniciativy, a mezi podpisem smlouvy ze dne 31. 7. 2006, a převzetím částek tzv. druhé skupiny, uplynula velmi krátká doba. Tento pomíjivý časový úsek signalizuje, že obviněný měl čerstvé informace a povědomí o závazkovém vztahu, jehož se stal subjektem podpisem smlouvy, jakož i o vzájemných ujednáních, právech a povinnostech účastníků smluvního vztahu. Soudy tak učinily správné skutkové zjištění i právní závěr, že obviněný dotčené částky zpronevěřil a nikoliv v dobré víře započetl, jak sám tvrdí. Obviněný neučinil ani relevantní jednostranný právní úkon směřující k započtení, z něhož by bylo zřejmé jakou pohledávku a v jaké výši uplatňuje k započtení proti pohledávce poškozené společnosti. Tím, že si obviněný přisvojil výtěžek z prodeje, a učinil tak v době předcházející právnímu úkonu směřujícímu k započtení, zpronevěřil tento výtěžek ve smyslu §248 tr. zákona, a nic na tom nemění ani skutečnost, že se snažil své pohledávky vůči poškozené společnosti uplatnit až dodatečně.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání.
II.
Nejvyšší soud předně připomíná, že v této trestní věci obviněného J. Jedličky již jednou rozhodl usnesením ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1494/2010, kdy k dovolání obviněného zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. 8 To 50/2010, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2009, sp. zn. 88 T 83/2008. Soudu I. stupně pak přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný již v předchozím dovolání namítal, ve vztahu k tzv. druhé a třetí skupině peněžních částek, porušení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. s tím, že nebyl zjištěn spolehlivě skutkový podklad, soudy nepřihlédly k jeho námitkám a vycházely z pochybných listinných důkazů a rozporuplných výpovědí svědků. Ve věci proto namítal extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. Ve vztahu k tzv. druhé skupině částek namítal nesprávný výklad článků 3.5 a 3.6 dané smlouvy se společností BOPA, s. r. o., že tato k vyúčtování neuplatnila ve stanovené lhůtě žádné námitky, fakticky uznala jím vyčíslené pohledávky, které proto byl v souladu s článkem 3.6 smlouvy oprávněn započíst. Učinil tak v dobré víře a s vědomím, že tak činí v souladu se smlouvou. Na základě toho již v prvním dovolání obviněný namítal, že je zcela vyloučen jeho přímý i nepřímý úmysl, jako obligatorní znak skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zákona.
Nejvyšší soud proto konstatuje, že nynější dovolání obviněného proti novým rozhodnutím soudů v této trestní věci, je ve své podstatě opakováním dovolacích námitek, kterými se Nejvyšší soud zabýval již z podnětu prvního dovolání, kdy z hlediska těchto námitek také podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i předcházející řízení. Ohledně namítaného extrémního rozporu dospěl k závěrům, které plně platí i pro nová rozhodnutí soudů nižších stupňů, když ve věci nedošlo ani v novém řízení k podstatné změně důkazní situace. Proto se také nic nemění na závěrech Nejvyššího soudu uvedených na str. 7 předchozího rozhodnutí o dovolání obviněného o tom, že skutkové námitky obviněného týkající se porušení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání a ve věci nelze shledávat ani namítaný extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními soudů.
Pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naopak spadá námitka obviněného, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Tuto obecně hmotně právní námitku pak obviněný v dovolání blíže konkretizuje na absenci subjektivní stránky, když poškozená fakticky uznala jeho pohledávky a institut započtení uplatnil v dobré víře. Ze všech okolností případu tak podle jeho názoru v žádném případě nelze dovodit, že jednal ve vztahu k tzv. druhé skupině částek v přímém nebo nepřímém úmyslu. Tuto námitku pak nově doplnil další hmotně právní námitkou o nenaplnění materiální stránky daného trestného činu a odkazem na zásadu „ultima ratio“.
Jak Nejvyšší soud uvedl již ve svém předchozím rozhodnutí v této trestní věci, námitka neexistence zavinění s poukazem na započtení pohledávek v dobré víře, se týká pouze části jednání obviněného ve vztahu k tzv. druhé skupině finančních částek. Přitom bylo poukázáno na okolnosti případu, které vyvolávají pochybnosti o existenci zavinění. Proto bylo soudu I. stupně uloženo, aby přesvědčivě odůvodnil, proč se obviněný nemohl domnívat, že jedná po právu. V tomto směru totiž předchozí rozhodnutí soudů postrádaly jakékoliv odůvodnění, resp. úvahy soudů, jakým způsobem se s touto obhajobou obviněného vypořádaly a zcela ji tak pominuly. Po zrušení rozhodnutí soudů nižších stupňů Nejvyšším soudem, soud I. stupně provedl podrobný rozbor provedených důkazů se zaměřením na zjištění, kdy měl obviněný povinnost odevzdat finanční částky vybrané od odběratelů zboží společnosti BOPA, s. r. o. (viz str. 8-9 rozsudku). Na základě termínů převzetí jednotlivých částek od odběratelů, a následně termínů uvedených na zajištěných listinách (příjmové pokladní doklady, pokladní deník, faktury vydané poškozenou společností), zjistil soud I. stupně, že obviněný měl prokazatelně možnost všechny částky vybrané do 23. 8. 2006 odevzdat poškozené společnosti, když pouze ve vztahu k jediné částce převzaté obviněným od odběratele dne 7. 9. 2006, není ze spisu zřejmý jeho kontakt se společností BOPA, s. r. o. Posledním termínem, ve kterém mohl obviněný odevzdat poškozené společnosti jak částku vybranou den 7. 9. 2006, tak i všechny předchozí finanční částky vybrané od odběratelů zboží, byl den 18. 9. 2006, kdy podle soudu I. stupně ukončil činnost pro společnost BOPA, s. r. o., které osobně do jejího sídla doručil písemné odstoupení od smlouvy (o poskytování služeb při zprostředkování prodeje zboží). Přitom k započtení pohledávek přistoupil až 25. 9., resp. 26. 9. 2006. Na základě těchto nově zjištěných skutečností dospěl soud I. stupně k závěru, že i ve vztahu k tzv. druhé skupině částek si obviněný tyto přisvojil ve smyslu ustanovení §248 odst. 1 tr. zákona, když tyto v rozporu se zákonnými nebo smluvními povinnostmi bezodkladně neodevzdal poškozené společnosti, nakládal s nimi jako by patřily jemu samotnému a jednal tak v přímém úmyslu podle §4 písm. a) tr. zákona.
S těmito závěry se ztotožnil také soud odvolací s poukazem na zjištěnou časovou posloupnost přijetí jednotlivých částek od odběratelů zboží obviněným, které si ponechal přesto, že byl povinen je odevzdat poškozené společnosti, a to ještě v době, kdy o započtení pohledávek nepožádal.
Nejvyšší soud tyto závěry soudů považuje za správné, přičemž předně připomíná, že k neopodstatněnosti opakovaných námitek obviněného o existenci tzv. extrémního rozporu ve věci, ale také k nesplnění podmínek pro započtení pohledávek, se vyjádřil již v odůvodnění svého předchozího rozhodnutí v této trestní věci. Proto postačí odkázat na toto odůvodnění, kde je m. j. na str. 8 uvedeno, že pro započtení pohledávek nebyla splněna podmínka určitosti závazku, ani písemného uznání pohledávek obviněného poškozenou společností. Namítá-li nyní k tomu obviněný, že poškozená společnost písemně uznala svůj závazek, který je určitý, je tato námitka neopodstatněná. Podmínky pro započtení pohledávek musí být splněny v době tohoto jednostranného právního úkonu, který obviněný učinil dne 25. 9. 2006. Splnění výše uvedených podmínek ale obviněný dovozuje až z následné korespondence právních zástupců ze dne 19. 10. 2006. Důvodem tohoto následného jednání právních zástupců byl ale právě spor o finančních nárocích obviněného, jak to také sám uvádí v dovolání. Navíc se jedná pouze o předběžné vyjádření právního zástupce poškozené společnosti o možných podmínkách započtení a nikoli o uznání dluhu k tomu oprávněnou osobou.
Z hlediska zavinění obviněného je pak podstatné, že jeho jednání spočívalo v ponechání si v hotovosti převzatých částek v celkové výši 53.553,- Kč, které si ve výši 41.988,- Kč svévolně ponechal s tím, že následně požadoval započtení této částky proti svým pohledávkám za společností BOPA, s. r. o., které si sám stanovil. Dále zbylou částku přesahující 10.000,- Kč si ponechal pro svoji potřebu, když byla vyvrácena jeho obhajoba, že část z těchto finančních prostředků buď odevzdal poškozené společnosti, nebo je od odběratelů zboží vůbec nepřevzal. Již ohledně této zbývající částky si tak přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou (§89 odst. 11 tr. zákona – částka nejméně 5.000,-Kč). Protože již touto částí jednání obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zákona, je nedůvodný jeho návrh, aby byl zcela zproštěn obžaloby. V dalším řízení pak bylo již soudem I. stupně prokázáno, že obviněný nepředal poškozené společnosti ani další částky vybrané v hotovosti, ač byl povinen tak učinit bez zbytečného odkladu a měl k tomu dostatek možností. Tyto další částky, s kterými nakládal v rozporu s jeho zákonnými a smluvními povinnostmi, si tak přisvojil, a to ještě v době, než následně ohledně nich přistoupil k započtení pohledávek, navíc bez splnění zákonných i smluvních podmínek. Není přitom důvodná námitka obviněného, že podle ústní dohody či obchodní praxe měl vybrané finanční prostředky od třetích osob předat společnosti BOPA, s. r. o., až v následujícím měsíci po měsíci, ve kterém je od odběratelů zboží přijal. S výjimkou jediné částky přijaté dne 7. 9. 2006, se předně vesměs jednalo právě o částky přijaté již v srpnu 2006 (pozn. v důsledku chyby v rozsudcích obou soudů, u obchodní společnosti Suavitas, s. r. o., nesprávně uveden rok 2009), přičemž v odstoupení od smlouvy ze dne 15. 9. 2006 dává obviněný jednoznačně najevo, že poškozené společnosti žádnou přijatou částku nepředá, pokud nebudou splněny jeho finanční požadavky. V dovolání přitom tvrdí, že odstoupení od smlouvy obdržela poškozená formou doporučeného dopisu dne 18. 9. 2006, ač soud I. stupně zjistil, že tohoto dne doručil odstoupení od smlouvy osobně do sídla společnosti. Toto tvrzení obviněného je přitom v přímém rozporu s jeho výpovědí v hlavním líčení dne 4. 2. 2009, kde výslovně uvedl, že „spolupráci s BOPA jsem ukončil dne 18. 9. 2006, kdy jsem doručil osobně i spolu s mým svědkem, písemné odstoupení od smlouvy“ (viz č. l. 387 tr. spisu ). Toto nepravdivé tvrzení v dovolání, je zjevnou reakcí obviněného na argumentaci soudu I. stupně o jeho osobní přítomnosti v sídle poškozené a jeho možnostech odevzdání vybraných peněžních částek. Totéž platí i o jeho dalším tvrzení v dovolání, že Z. T. byla jedinou osobou, která ve společnosti BOPA, s. r. o., přijímala platby, a v rozhodném období čerpala řádnou dovolenou, takže neměl ani faktickou možnost finanční prostředky předat. To je opět v rozporu s jeho výše uvedenou výpovědí, kde opakovaně uvedl, že hotovostní platby předával „většinou“ Z. T. (viz č. l. 386), resp. „je dával buď p. T., nebo když tam nebyla, tak“ dalším konkrétně uvedeným osobám. Námitky obviněného, že vybrané peněžní prostředky nemohl společnosti odevzdat, protože nebyl osobně přítomen ve společnosti, resp. jediná osoba oprávněná k jejich převzetí měla dovolenou, jsou přitom bez významu, protože při vědomí své povinnosti odevzdat svěřené finanční částky, tak vůbec nechtěl bez splnění jeho požadavků učinit. Soudy tak dospěly na základě provedených důkazů k správnému závěru, že se obviněný nemohl domnívat, že jedná podle práva, resp. že v dobré víře uplatnil institut započtení pohledávek a tento svůj závěr také již řádně odůvodnily.
Nejvyšší soud jen na doplnění uvádí, že obviněný sedm ze všech osmi peněžních částek přijal v hotovosti od odběratelů zboží na základě Smlouvy o poskytování služeb při zprostředkování prodeje zboží ze dne 31. 7. 2006, a téhož dne udělené plné moci k výběru plateb v hotovosti, a to krátce poté v období od 11. 8. do 7. 9. 2006. Ke změně předchozího zaměstnaneckého poměru od 1. 8. 2006, na vztah obchodního zástupce s právem výběru plateb v hotovosti, došlo z podnětu obviněného, který po zadržení hotovostních plateb od odběratelů zboží ve výši přesahující 50.000,- Kč, vzápětí po jeden a půl měsíci odstupuje od smlouvy, odmítá vybrané platby vydat a současně společnosti BOPA, s. r. o., předkládá své finanční požadavky jako podmínku jejich vydání. Vedle důvodů, jak je soud I. stupně precizoval v odůvodnění svého druhého rozsudku v této trestní věci, tak také toto zjevně účelové jednání obviněného svědčí o jeho přímém úmyslu přisvojit si cizí věc, která mu byla svěřena a způsobit tak na cizím majetku škodu nikoli malou ve smyslu trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zákona. Přitom obviněný tento trestný čin podle §248 odst. 1 tr. zákona spáchal již ve vztahu k platbám přijatým od odběratelů zboží, kde započtení pohledávek vůbec neuplatňoval, ale buď popíral jejich převzetí, nebo tvrdil, že tyto částky společnosti odevzdal. Ve vztahu ke škodě nikoli malé, jako okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, by přitom obecně podle §6 písm. a) tr. zákona postačovalo i zavinění z nedbalosti.
Pod uplatněný důvod dovolání spadají také námitky obviněného ohledně společenské nebezpečnosti činu a principu „ultima ratio“. Nedostatek společenské nebezpečnosti činu obviněný namítá v podstatě jen formálně, když poukazuje pouze na obsah ustanovení §3 odst. 2 tr. zákona, ale v tomto směru nic konkrétně nenamítá. Nejvyšší soud proto odkazuje na odůvodnění společenské nebezpečnosti jednání obviněného soudem I. stupně s tím, že zákon již stanovením formálních znaků určitého trestného činu předpokládá, při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech, i existenci odpovídajícího stupně nebezpečnosti činu pro společnost. Pouze pokud v důsledku konkrétních okolností případu jednání pachatele, i při naplnění formálních znaků určitého trestného činu, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, uplatní se ustanovení §3 odst. 2 tr. zákona. Musí se tedy jednat o jednání pachatele, které vzhledem k okolnostem případu neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům daného trestného činu. Žádné okolnosti významně snižující stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněného, ale v této věci zjištěny nebyly a ani obviněný je nenamítá.
Jak také obviněný uvádí v dovolání, princip „ultima ratio“ se neuplatní tam, kde je ochrana jinými prostředky neúčinná, a kde porušení právních vztahů (civilních, obchodních) svojí intenzitou dosahuje předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti. Tento princip uplatňování trestní represe jako krajního prostředku řešení společenských vztahů ale neznamená, že je předchozí uplatnění nároků poškozeného v jiném řízení podmínkou konání řízení trestního. Zvláště pak v případě jako je tento, kdy jde jen z části o obchodní spor, protože si obviněný vedle neoprávněného započtení pohledávek část vybraných finančních prostředků ponechal bez dalšího. V takovém případě nelze trestní řízení chápat jako pouhé uspokojování práv soukromoprávní povahy, které by nepřípustně nahrazovalo jejich ochranu podle jiných právních odvětví, ale jako naplnění účelu trestního řízení.
Na základě uvedených důvodů, když Nejvyšší soud ve vztahu ke skutkovým námitkám obviněného neshledal ve věci extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu, a kdy ostatní námitky byly shledány zjevně neopodstatněnými, bylo dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. března 2012
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš