ECLI:CZ:NS:2023:7.TDO.171.2023.1
sp. zn. 7 Tdo 171/2023-2889
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 3. 2023 o dovolání obviněné M. R. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. 7 To 43/2022, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 63 T 11/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné M. R. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2022, č. j. 63 T 11/2021-2729, byla obviněná M. R. uznána vinnou zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 10. 2020. Za to jí byl podle §240 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody ve výměře 5 let a 6 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Společně s trestem odnětí svobody byl obviněné uložen peněžitý trest podle §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku ve výměře 350 denních sazeb o výši 3 000 Kč, tedy celkem 1 050 000 Kč a podle §73 odst. 1 tr. zákoníku pak soud prvního stupně uložil i trest zákazu činnosti spočívající v činnosti statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodní společnosti či družstva, kontrolního orgánu nebo člena kontrolního orgánu obchodní společnosti či družstva, funkce prokuristy včetně jejich zastupování na základě plné moci na dobu 10 let.
2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněná dopustila uvedeného trestného činu tím, že v době od 1. 1. 2014 do 30. 4. 2015 na různých místech v České republice nejprve jako jednatelka společnosti M. M. o., IČ: XY (dále též jen „M. M.“), kterou byla v období od 21. 1. 2013 do 13. 4. 2015, a následně do 30. 4. 2015 jako jediná ovládající a za M. M. jednající osoba v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty (dále též jen „DPH“) společnosti M. M. nepodala za zdaňovací období od ledna 2014 až do dubna 2015 daňová přiznání k DPH, ač k tomu byla povinna. Finančnímu úřadu nepřiznala vzniklou daňovou povinnost z uskutečněných zdanitelných plnění (ve výroku rozsudku městského soudu konkrétně specifikovaných) a fakturovaných včetně DPH odběratelům (tamtéž uvedených), ačkoli obviněná ve všech těchto zdaňovacích obdobích společnost M. M. po obchodní i finanční stránce řídila a jako jediná ji v obchodním styku i před orgány státní správy zastupovala, vystavovala jejím jménem odběratelům za uskutečněná zdanitelná plnění faktury včetně DPH, jako účetní z povolání vedla a uchovávala účetnictví společnosti, a to i v době po 13. 4. 2015, kdy svůj podíl ve společnosti a funkci jednatele M. M. účelově v úmyslu zbavit se vlastní odpovědnosti za výše uvedené jednání převedla na občana bulharské národnosti A. A. L., ačkoli věděla, že tento společnost ve skutečnosti nepřevzal, nevěděl nic o podstatě podnikání a činnosti M. M., nedisponoval žádnými doklady k obchodní činnosti společnosti ani jejím účetnictvím, a nemohl tak žádné povinnosti vůči správci daně plnit, a celkem tak obviněná způsobila České republice, zastoupené Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, územní pracoviště Praha 9, zkrácením DPH za zdaňovací období od ledna 2014 až do dubna 2015 škodu ve výši 17 812 696 Kč.
3. Odsuzující rozsudek soudu prvního stupně napadla obviněná odvoláním proti všem výrokům. Toto odvolání bylo Vrchním soudem v Praze jako soudem odvolacím usnesením ze dne 6. 9. 2022, č. j. 7 To 43/2022-2785, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
4. Proti usnesení odvolacího soudu podala obviněná dovolání, v němž uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř.
5. Především namítla, že nebyl prokázán její úmysl spáchat trestný čin, neboť přiznání k dani písemně odesílala, o čemž by měly existovat prokazující poštovní podací lístky, které ale předala novému jednateli společnosti M. M., svědku A. A. L., a tedy jimi nedisponuje. O tom, že daňový úřad daňová přiznání neeviduje, nevěděla, protože neuměla obsluhovat datovou schránku, na kterou byly od něj doručovány výzvy.
6. Soudy obou stupňů rovněž nesprávně kvalifikovaly zjištěné jednání (skutek) jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku, ač měly místo toho dovodit naplnění znaků trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 tr. zákoníku. Samotná skutečnost nepodání daňového přiznání povinnou osobou v případě, kdy správci daně je daňová povinnost takové osoby známa a zjištění základu daně a stanovení daně může být provedeno i jinými prostředky, totiž nestačí. Ke zkrácení daně v takovém případě dochází v příčinné souvislosti s nečinností správce daně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2003, sp. zn. 11 Tdo 265/2002).
7. V další námitce obviněná uvedla, že soudy činné dříve ve věci jednostranně a v její neprospěch posuzovaly důkazy, resp. se nedostatečně vypořádaly s důkazy svědčícími v její prospěch, přičemž konkrétně shledávala vadnost v posouzení věrohodnosti svědectví A. A. L., kterou měly soudy posuzovat příliš příznivě, nesprávně pak hodnotily i její povinnost podávat přiznání za společnost v období od 13. 4. 2015, kdy již nebyla jednatelkou společnosti.
8. K pochybení pak došlo rovněž ve stanovení výše škody způsobené České republice, „když není zřejmé, jaká měla být skutečná daňová povinnost společnosti M. M., do které se promítají všechny slevy, odpočty, náklady a další položky, jimiž může daňový subjekt snížit svou daňovou povinnost.“ V souvislosti s tím obviněná vytkla odvolacímu soudu, že nebyl zpracován znalecký posudek ke zmíněné otázce.
9. Nakonec pak obviněná brojila proti výroku o trestech, které jí měly být uloženy v rozporu se zákonem, a to jak trest odnětí svobody, tak peněžitý trest a trest zákazu činnosti. Podle obviněné měly být tyto tresty ve svém souhrnu zcela nepřiměřeně přísné a v rozporu s ustanoveními §38 a 39 tr. zákoníku. Zvláště namítla, že soudy nezkoumaly její majetkové poměry pro řádné a přiměřené uložení peněžitého trestu.
10. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze, v plném rozsahu zrušil a dále přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
11. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněné uvedla a zdůraznila, že ve věci bylo soudy provedeno rozsáhlé a podrobné dokazování. Soudům nelze vytknout žádnou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost nebo jednostrannost hodnotících úvah. S obhajobou obviněné se soudy náležitě vypořádaly, zejména pak s tvrzením, že řádně podávala přiznání prostřednictvím pošty a že potřebné doklady pro dokázání tohoto tvrzení jsou pro ni nedosažitelné, neboť podací lístky měla předat A. A. L. Veškeré indicie, které byly v posuzované trestní věci zjištěny, pak svědčí o jediném, tedy o tom, že za posuzovaná zdaňovací období, kdy nebyla daňová přiznání podávána, byla společnost M. M. fakticky využívána pouze pro účely krácení DPH.
12. K námitce nesprávné kvalifikace jednání jako trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby státní zástupkyně uvedla, že zmíněný trestný čin lze ve vztahu k DPH spáchat i úmyslným nepodáním přiznání k této dani a tím i zatajením zdanitelného plnění účelovým snižováním základu daně, neoprávněným uplatněním odpočtu daně a podobně, přestože pachatel nebo osoba, za níž jedná, je plátcem DPH registrovaným u správce daně. V takovém případě totiž správce daně není povinen stanovit výši nepřiznané daně podle pomůcek, ale je oprávněn předpokládat u daňového subjektu nulovou výši daně. Ke zkrácení daně pak dojde v důsledku nepodání daňového přiznání a zatajení zdanitelného plnění, nikoliv v příčinné souvislosti s případnou nečinností správce, jak namítla obviněná. K tomu státní zástupkyně poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 15 Tdo 1671/2011, uveřejněné pod č. 55/2012 Sb. rozh. tr., a rovněž připomněla, že pachatelem §240 odst. 1 tr. zákoníku může být nejen subjekt daně, ale kdokoli, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonná daň (poplatek eventuálně jiná povinná platba) nebyla jemu nebo i jinému subjektu vyměřena nebo byla vyměřena vadně.
13. K výroku trestu však státní zástupkyně připustila, že z provedeného dokazování nevyplynulo, že by obviněná disponovala peněžními prostředky, konkrétně pak finančními prostředky z trestné činnosti. Tyto obviněná nikde nevykazovala jako příjem a z jejího trestného jednání nevyplývá, že právě ona by byla tím, kdo by měl z trestné činnosti zásadní prospěch. Nebylo tak postaveno najisto, zda bude peněžitý trest ve výši 1 050 000 Kč dobytný. Existují tak důvodné pochybnosti o tom, že může obviněná vykonat peněžitý trest, a to i zaplacením ve splátkách podle §68 odst. 5 tr. zákoníku.
14. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí, a to pouze v části, v níž bylo zamítnuto odvolání obviněné ohledně výroku o peněžitém trestu, stejně tak jako výrok rozsudku soudu prvního stupně o uložení tohoto trestu.
15. Toto vyjádření bylo zasláno obhájkyni obviněné k možné replice, čehož nevyužila.
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
17. Obviněná své dovolání opřela o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř.
18. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů. S odkazem na něj lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Toto ustanovení odráží dlouhodobě (do účinnosti novely provedené zákonem č. 220/2021 Sb.) ustálenou praxi Nejvyššího soudu (opírající se o judikaturu Ústavního soudu), podle níž bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat i procesní postup orgánů činných v trestním řízení a skutková zjištění soudů, i když takové dovolací námitky neodpovídaly žádnému ze zákonem dříve vymezených dovolacích důvodů. Podle zmíněné soudní praxe mohly nastat v zásadě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohly mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Šlo jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvořily případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnovala případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Tento stav nicméně mohl být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Již z logiky věci plynulo, že se tyto judikaturou vymezené vady musely vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu.
19. Pod tento dovolací důvod se dají s mírou tolerance podřadit (1) námitka obviněné týkající se postupu soudů při posuzování věrohodnosti svědectví A. A. L., (2) námitka vadného určení výše škody, kterou svým jednáním způsobila a nakonec (3) námitka týkající se zjištění skutkového stavu ve vztahu k podání daňových přiznání a k předaným poštovním podacím lístkům. Nejvyšší soud však neshledal jejich opodstatnění.
20. K námitce ad 1) je nicméně namístě nejprve připomenout, že ani po zmíněné novele, provedené zákonem č. 220/2021 Sb. a účinné od 1. 1. 2022, se Nejvyšší soud nestal třetí instancí plného přezkumu. Nadále v zásadě platí, že je povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního a druhé stupně, s výjimkou nejzávažnějších vad důkazního řízení shora uvedených. Pokud jde o hodnocení důkazů, může je provádět jen ten soud, který takové důkazy také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Na existenci extrémního či zjevného nesouladu ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. současně nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný (včetně hodnocení důvěryhodnosti svědka), neznamená tato skutečnost ani naplnění zmíněného dovolacího důvodu, ani bez dalšího porušení zásady volného hodnocení důkazů, principu in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 7 Tdo 563/2022 a další). Rovněž je třeba konstatovat, že s otázkou věrohodnosti svědka A. A. L., která byla obhajobou vznesena již v odvolacím řízení, se odvolací soud vypořádal v odstavci 10. napadeného usnesení, přičemž Nejvyšší soud považuje toto odůvodnění za dostačující, logické a prosté znaků svévole a připojuje, že jednotlivé důkazy provedené před soudem prvního stupně již odvolací soud smí posuzovat toliko co do zákonnosti způsobu jejich provedení a co do logičnosti a úplnosti jejich hodnocení, skutková zjištění z nich učiněná soudem prvního stupně však přezkoumávat nesmí, stejně jako závěr o důkazní spolehlivosti (zejména o věrohodnosti svědka) učiněný soudem prvního stupně (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21). Tím spíš by věrohodnost svědka neměl posuzovat Nejvyšší soud. Výpověď jmenovaného svědka pak (a nikoli jako jediný důkaz) tvoří podklad pro dovozený průběh skutkového děje, který tak není v žádném, natož zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Zmíněná námitka, jen s jistou mírou tolerance vůbec podřaditelná pod tvrzený dovolací důvod, je tak nedůvodná.
21. Další námitka obviněné uvedená ad 2) a týkající se zjištění výše škody je pak rozdělitelná do dvou částí. Prvně obviněná v dovolání vytýká soudům, že určená výše škody v sobě neobsahuje slevy na dani a další položky, které snižují daňovou povinnost a na jejíž uplatnění by společnost M. M. měla nárok, druhá část námitky je tvořena tvrzením o neprovedeném důkazu v podobě znaleckého posudku.
22. S námitkou nesprávného výpočtu škody kvůli opomenutí započítání slev na dani a obdobných úlev se Nejvyšší soud neztotožnil. Tento argument obviněná nadnesla již ve svém odvolání, přičemž na něj nebylo zásadněji reagováno odvolacím soudem. Nejde však o námitku jakkoli opodstatněnou, která by měla oporu v realitě daňového práva. Odvody na DPH totiž žádné „slevy“ ve smyslu textu dovolání neumožňují, na rozdíl např. od daně z příjmů. Sama obviněná v dovolání neuvedla, co konkrétně těmato „slevami“ myslela a jak konkrétně by jimi měl být výpočet ovlivněn. Obviněná v dovolání slovem (bez dalšího) zmínila i to, že soudy měly zohlednit odpočty, nicméně své tvrzení nijak neupřesnila, zejména jak je měly soudy zohlednit. V takovém případě jde o námitky zcela nesubstancované a v souvislosti s tím Nejvyšší soud připomíná, že jeho úlohou není domýšlet, čím případně dovolatelka chtěla argumentovat, a dotvářet tak za ni její podání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 705/2015). Zejména je ovšem namístě dodat, že výpočet výše zkrácené daně vychází z daňových předpisů a soud prvního stupně ho přehledně popsal v odstavci 89. svého rozhodnutí.
23. K „opomenutému“ znaleckému posudku Nejvyšší soud uvádí, že obecně platí, že dokazování není bezbřehé, nýbrž je limitováno zjištěním skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, jenž je pro rozhodnutí nezbytný. Soud proto nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní. Nutno podotknout, že obviněná odvolacímu soudu dokazování znaleckým posudkem ani nenavrhla, byť jeho neprovedení v dovolání namítla. V takové situaci tím spíše platí, že (v tomto případě) odvolací soud nebyl povinen důkaz provézt, zvlášť za situace, kdy neměl o výši daně, jež měla být přiznána a uhrazena a nestalo se tak, pochybnosti. I tato část námitky je tak nedůvodná.
24. Obviněná pak ad 3) namítla i nesprávné posouzení subjektivní stránky trestného činu, což by jinak mohlo být námitkou podřaditelnou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. týkající se nesprávného hmotněprávního posouzení skutku (viz dále). V tomto případě nicméně z dovolání plyne, že svou námitkou napadla správnost zjištění skutkového stavu s tím, že soudy chybně neuvěřily jejímu tvrzení, že daňová přiznání řádně odeslala poštou, přičemž veškeré poštovní lístky předala svědku a novému jednateli společnosti A. A. L., a tedy je nemůže doložit, což je tvrzení opět jen s jistou mírou tolerance podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
25. Nejvyšší soud k popsané argumentaci uvádí, že považuje odůvodnění soudu prvního stupně i vypořádání odvolacího s touto námitkou za vyhovující a v souhrnu logické, aniž by bylo možné dovodit, že by skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněná A. A. L. žádnou dokumentaci k M. M., o kterou ani neměl zájem, nepředala, přičemž lze současně vyloučit, že by se mělo při poštovní přepravě ztratit 16 daňových přiznání. Jak k tomu konstatoval odvolací soud, „akceptace tvrzení o ztrátě 16 poštovních zásilek s daňovými přiznáními postupně odesílanými v období 16 měsíců v kontextu skutečnosti, že podíl ve společnosti byl následně převeden spolu s veškerými účetními doklady na devatenáctiletého nevzdělaného občana Bulharska, by znamenalo rezignaci na veškerá pravidla logického uvažování a myšlenkový postup v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů“. Nejvyšší soud se s takovým uvažováním plně ztotožňuje, nepovažuje ho za svévolné, naopak za logické a vysvětlené a námitku tak shledává nedůvodnou.
26. K naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tudíž nedošlo.
27. Pokud jde o obviněnou uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., s odkazem na něj je možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Předmětem právního posouzení je nicméně skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje obviněný v dovolacím řízení. Proto se v rámci zmíněného dovolacího důvodu nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. To obviněná mohla učinit (a také učinila) s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž s takovými námitkami se již Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí vypořádal.
28. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podřadit námitky obviněné týkající se (1) nesprávné trestněprávní kvalifikace jejího jednání spočívajícího jen v nepodání daňového přiznání a (2) nesprávného určení její povinnosti podávat přiznání k DPH v době, kdy již nebyla jednatelkou společnosti M. M.
29. K námitce obviněné uvedené ad 1), podle níž znak zkrácení daně není naplněn samotným nepodáním daňového přiznání v případě, kdy správci daně je daňová povinnost takové osoby známa a zjištění základu daně a stanovení daně může být provedeno i jinými prostředky, Nejvyšší soud uvádí, že je postavena na již překonaných, resp. upřesněných přístupech. Podle aktuální soudní praxe totiž platí, že trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku lze ve vztahu k dani z přidané hodnoty spáchat i úmyslným nepodáním přiznání k této dani a tím i zatajením zdanitelného plnění. V takovém případě správce daně není povinen stanovit výši nepřiznané daně podle pomůcek, ale je oprávněn předpokládat u daňového subjektu nulovou výši daně. Ke zkrácení daně pak dojde v důsledku nepodání daňového přiznání a zatajení zdanitelného plnění, nikoli v příčinné souvislosti s případnou nečinností správce daně. Z těchto důvodů je třeba daný případ právně kvalifikovat jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 15 Tdo 1671/2011, uveřejněné pod č. 9/2012 Sb. rozh. tr.), resp. v tomto případě pro výši škody i pod kvalifikovanou skutkovou podstatu podle §240 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Tato námitka je tak nedůvodná.
30. Pokud obviněná ad 2) měla za to, že soud nesprávně posoudil její povinnost podat daňová přiznání k DPH v době od 13. 4. 2015, kdy již nebyla jednatelkou společnosti, Nejvyšší soud uvádí, že zcela akceptuje odůvodnění soudů prvního a druhého stupně, a to jak ohledně závěrů týkajících se posouzení obviněné vystavené plné moci, která nebyla – na rozdíl od jejího tvrzení – limitována pro účely zápisu změn v obchodním rejstříku, tak i ohledně závěrů o účelovosti ustanovení svědka A. A. L. jednatelem společnosti. Soudy správně shledaly, že i po změně jednatele byla obviněná jedinou ovládající a jednající osobou za společnost M. M., čemuž i odpovídá označení svědka A. A. L. za tzv. bílého koně odvolacím soudem. Nadto, pachatelem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby může být jakákoli trestně odpovědná osoba. Zákon totiž nepožaduje, aby jím byl konkrétní nebo speciální subjekt ve smyslu §114 tr. zákoníku. Trestně odpovědný může být i někdo, kdo formálně není pověřen zpracováním daných dokladů, ale fakticky je vyhotovuje (SOTOLÁŘ, A. In: DRAŠTÍK A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 1683-1684). Právě toto faktické vyhotovování lze přičíst obviněné coby fakticky ovládající osobě, což soudy také adekvátně učinily. Tato námitka je tak rovněž nedůvodná.
31. Jak již bylo výše řečeno, pod problematiku nesprávného právního posouzení skutku by obecně byla podřaditelná i námitka nesprávného posouzení subjektivní stránky trestného činu, nicméně tuto argumentaci pro její skutečný obsah Nejvyšší soud podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a vypořádal se s ní již výše, když ji shledal nedůvodnou.
32. K naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tudíž rovněž nedošlo.
33. Nakonec se Nejvyšší soud musel vypořádat i s tvrzením o pochybení soudů prvního a druhého stupně při ukládání trestů, v jehož rámci obviněná označila jak jí uložený trest odnětí svobody, tak i peněžitý trest a trest zákazu činnosti za nepřiměřeně přísné v kontextu §38 a 39 tr. zákoníku.
34. K dané problematice Nejvyšší soud na prvním místě připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze – s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí – v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Tento dovolací důvod může být však naplněn pouze v případech, kdy soudy uloží druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem.
35. Obviněná sice podřadila svou námitku pod tento dovolací důvod, nicméně nesprávně. Nenamítala totiž, že jí tresty nemohly být uloženy, protože by nebyly splněny zákonné podmínky pro jejich uložení, ať již stran druhu či sazby, ale tvrdila, že byly příliš přísné, v důsledku vadného posouzení kritérií uvedených v ustanovení §38 a 39 tr. zákoníku. Taková námitka však nejen že nespadá pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., ale nespadá ani pod jakýkoli jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. Lze doplnit, že uvedené tvrzení není možné podřadit ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho druhé alternativě, neboť tam uvedená kategorie „jiného hmotněprávního posouzení“ se ve vztahu k výroku o trestu vztahuje na jiné případy porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu. Těmito případy je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., a navazující, např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 4 Tdo 737/2015).
36. Předložené námitky jsou tedy nepodřaditelné pod kterýkoli dovolací důvod a směřují nad rámec možného přezkumu v dovolacím řízení. K tomu Nejvyšší soud dodává, že obviněná ve své argumentaci nepřesně vycházela z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 6 Tdo 412/2019. Byť se v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud zabýval přiměřeností uloženého trestu, činil tak pro posouzení, zda nedošlo k narušení zásady zákazu reformationis in peius , čímž se podstata citovaného rozhodnutí s předloženými námitkami podstatně míjí.
37. Zásah dovolacího soudu by pak ve vztahu k adekvátnosti trestu byl zejména v případě trestu odnětí svobody výjimečně možný, pokud by ovšem byl napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). K tomu je namístě uvést, že soud prvního stupně ukládal trest odnětí svobody v trestní sazbě podle §240 odst. 3 tr. zákoníku, která činí pět až deset let, přičemž obviněné byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v délce 5 let a 6 měsíců, tedy při samé dolní hranici zákonné trestní sazby. Soudy obou stupňů se v dané souvislosti dostatečně zaobíraly kritérii ve smyslu §38 a 39 tr. zákoníku, nicméně takto (při zmíněné dolní hranici) vyměřený trest by bylo možné jen obtížně možné vnímat jako nepřiměřeně přísný.
38. Nejvyšší soud nakonec k danému výroku (o trestu) pro úplnost doplňuje, že obviněná brojila zejména proti postupu při ukládání peněžitého trestu, zvláště, že (1) ze strany odvolacího soudu nebyly zjišťovány její majetkové poměry, (2) nebylo vysvětleno, proč byl vedle trestu odnětí svobody uložen i peněžitý trest a (3) nebylo ani vysvětleno, proč byl peněžitý trest uložen v celkové výši 1 050 000 Kč.
39. Pokud jde o tvrzení zmíněné ad 1), není pravdou, že by stran soudů nebyly zjišťovány majetkové poměry obviněné. Naopak soud v prvním stupni se v odstavcích 76. a 77. svého rozhodnutí tomuto zjištění věnoval, ať už šlo o výši finančních prostředků na bankovních účtech obviněné, vlastněné nemovitosti, starobní důchod apod. Odvolací soud, pokud v daném smyslu neshledal pochybení soudu prvního stupně, pak neměl důvod ani povinnost jeho zjištění jakkoli doplňovat.
40. Uložení peněžitého trestu i vedle trestu odnětí svobody ve smyslu argumentace ad 2) pak zákon umožňuje jak přímo v §39 odst. 8 tr. zákoníku, tak i v §67 odst. 1 tr. zákoníku, který uložení peněžitého trestu za úmyslný trestný čin se zištnou pohnutkou nijak dál nepodmiňuje. Na poslední citované ustanovení pak soud prvního stupně přímo odkázal ve výroku o trestu. Nadto se k uložení peněžitého trestu vyjádřil i v odstavci 100. svého rozhodnutí, kde odkázal na zištnou pohnutku obviněné s odkazem na §39 tr. zákoníku. V daném ohledu tak není namístě soudům ničeho vytknout a Nejvyšší soud pouze doplňuje, že celá trestná činnost zjevně směřovala i k získání neoprávněného majetkového prospěchu velkého rozsahu na úkor přiznání (a následného odvedení) řádných daňových odvodů. Je pravdou, že nebylo dále zjišťováno (což pro užitou právní kvalifikaci ani nebylo podstatné, neboť to není znakem její skutkové podstaty), jaké bylo další nakládání s takto získanými hodnotami, zejména zda jimi následně disponovala obviněná či jiné fyzické osoby nebo obchodní korporace, což však ničeho nemění na skutečnosti spáchání úmyslného trestného činu obviněnou, navíc jako odbornicí v účetní a daňové oblasti, s výše naznačenými majetkovými dopady. Přitom obecně platí, že trestná činnost by se neměla jejím pachatelům vyplácet, k čemuž by mělo směřovat i uplatnění sankčních mechanismů, upravených trestním zákoníkem. Navíc i touto námitkou obviněná materiálně brojila spíše proti přiměřenosti uložení tohoto trestu, což – jak již bylo vysvětleno výše – je námitkou nepřípustnou, protože nespadá pod žádný zákonem stanovený dovolací důvod.
41. K otázce ad 3) týkající se určení výše peněžitého trestu stran stanovení denní sazby a jejich počtu (tedy opět spadající primárně do problematiky adekvátnosti trestu) pak Nejvyšší soud do jisté míry akceptuje, že související část odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů patrně mohla být i zevrubnější. Zde je namístě připomenout, že počet denních sazeb soud v případě ukládání peněžitého trestu určí s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, za který se ukládá peněžitý trest, výši jedné denní sazby stanoví soud se zřetelem k osobním a majetkovým poměrům pachatele. Jedná se přitom o trest, tudíž byť nemůže směřovat k likvidačním následkům, je namístě, aby pachatele postihl dostatečně citelně (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 897). Limity tohoto trestu pak spočívají i ve skutečnosti, že nepostihuje pouze pachatele, ale i jeho rodinu a osoby, k nimž má pachatel závazky (srov. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 8. vydání. Praha, Leges, 2022, str. 439-440). V souladu s uvedeným soud prvního stupně stanovil počet denních sazeb a poté určil výši denní sazby (dílem) podle svého odhadu s odkazem na §68 odst. 4 tr. zákoníku, za situace, kdy měl v zásadních rysech zjištěné podstatné majetkové poměry obviněné, když citované ustanovení představuje subsidiární postup soudu pro případ, že se mu dostupnými důkazy nepodařilo blíže (zcela přesně) objasnit majetkové poměry obviněné, tzn. nejen její denní čistý příjem, ale ani hodnotu jejího majetku a ostatních zdrojů, které jsou relevantní pro určení výše denní sazby peněžitého trestu (DRAŠTÍK, A. In: DRAŠTÍK, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 550). Uvedené zjevně nevede k (případně obviněnou předjímanému) závěru o svévoli stran soudů, k čemuž Nejvyšší soud poukazuje zejména na odstavec 101. rozhodnutí soudu prvního stupně, ze kterého v podstatě plynou související úvahy. Nejvyšší soud tak uzavírá, že zčásti mohlo být odůvodnění soudů učiněno i podrobněji, neshledal však vadu v řízení nebo jiný vážný zásah do práv obviněné.
42. Ani v daném rozsahu námitek obviněné, k nimž se Nejvyšší soud s ohledem na jejich nepodřaditelnost pod uplatněné, ale i další zákonem stanovené dovolací důvody vyjádřil spíše nad rámec věci, tak nebylo možné přisvědčit.
43. Rovněž obiter dictum nakonec Nejvyšší soud k vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství o možné nedobytnosti uloženého peněžitého trestu uvádí, že obviněná ve svém dovolání takovou námitku (viz §68 odst. 6 tr. zákoníku) nevznesla. Je to přitom právě text dovolání, který udává Nejvyššímu soudu mantinely přezkumu napadeného rozhodnutí, neboť ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. lze přezkoumávat zákonnost a odůvodněnost jen těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, a to pouze v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, přičemž takto vymezenou šíři případného přezkumu není potom možné měnit toliko na podkladě námitek uvedených ve vyjádření podle §265h odst. 2 tr. ř., tedy v tomto případě vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, jehož podstatou má být jen vyslovení názoru na opodstatněnost dovolání, resp. na námitky uplatněné v dovolání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2004, sp. zn. 5 Tdo 225/2003). Pokud mělo Nejvyšší státní zastupitelství výtky k napadenému rozhodnutí spadající pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., mohlo samo (resp. nejvyšší státní zástupce) podat dovolání ve prospěch obviněné. Nad rámec přezkumu však Nejvyšší soud ke zmíněné (kvazi)námitce [která by již jinak mohla být podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 7 Tdo 702/2017, uveřejněné pod č. 9/2018 Sb. rozh. tr.] uvádí, že se uložený peněžitý trest nejeví jako zřejmě nedobytný, a to s přihlédnutím ke zjištění majetkových poměrů obviněné v odstavcích 76. a 77. prvostupňového rozhodnutí, podle kterého obviněná vlastní (přinejmenším v době ukládání trestu vlastnila) dvě parcely (zahrady) u Nového Jičína, dva automobily (byť zejména v jednom případě zřetelně staršího data výroby), s manželem vlastní bytovou jednotku v Novém Jičíně a pobírá (ze své podstaty stabilní) starobní důchod.
44. S ohledem na všechny shora popsané závěry Nejvyšší soud shledává dovolací argumentaci obviněné za zčásti nepřípustnou (stran přiměřenost uložených trestů), ve zbylé části za zjevně neopodstatněnou, byť s mírou tolerance podřaditelnou pod uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Proto dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 3. 2023
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu