ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.206.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 206/2014-15
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 5. 3. 2014 dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněných Mgr. R. D. , a Bc. M. R. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 5 To 354/2013, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 45/2013 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. l tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 5 To 354/2013.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §2651 odst. l tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4. 7. 2013, sp. zn. 4 T 45/2013, byli obvinění Mgr. R. D. a Bc. M. R. uznáni vinnými přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. l písm. a) tr. zákoníku a odsouzeni
- obviněný Mgr. R. D. podle §329 odst. l tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na jeden rok s tím, že výkon trestu odnětí svobody byl podle §81 odst. l tr. zákoníku podmíněně odložen a zkušební doba byla podle §82 odst. l tr. zákoníku stanovena na dvě léta, a podle §67 odst. l tr. zákoníku, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu v počtu 20 denních sazeb s denní sazbou 1 000 Kč, tedy celkem ve výši 20 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody stanoveným podle §69 odst. l tr. zákoníku na dva měsíce,
- obviněný Bc. M. R. podle §329 odst. l tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na osmnáct měsíců s tím, že výkon trestu odnětí svobody byl podle §81 odst. l tr. zákoníku podmíněně odložen a zkušební doba byla podle §82 odst. l tr. zákoníku stanovena na dvě léta, a podle §67 odst. l tr. zákoníku, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu v počtu 40 denních sazeb s denní sazbou 1 000 Kč, tedy celkem ve výši 40 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody stanoveným podle §69 odst. 1 tr. zákoníku na čtyři měsíce.
Jako přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. l písm. a) tr. zákoníku posoudil Městský soud v Brně skutek, který podle jeho zjištění spočíval v tom, že dne 3. 8. 2012 kolem 8,30 hodin v B. při sjezdu z ulice V. na dálnici D 1 směrem na O. (km ....) v rámci výkonu služby obvinění coby příslušníci dopravní policie při kontrole osobního motorového vozidla zn. Daewoo Lanos s polskou registrační značkou ....... postupovali tak, že obviněný Bc. M. R. v přítomnosti obviněného Mgr. R. D. řidičce kontrolovaného vozidla, kterou byla polská občanka J. M. T. , uvnitř služebního vozidla zn. VW Transporter v barvách Policie České republiky sdělil, že za absenci dálniční známky může obdržet pokutu až ve výši 5 000 Kč, a poté, kdy mu jmenovaná odpověděla, že má u sebe pouze 100 polských zlotých a bankovku této hodnoty vyjmula z peněženky, tuto bankovku přijal, přičemž řidičce nevydal žádný doklad potvrzující zaplacení pokuty a uvedenou částku předal obviněnému Mgr. R. D. , čímž oba obvinění porušili ustanovení §45 odst. l písm. a), §46 odst. l zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, a závazný pokyn policejního prezidenta č. 45/2009, kterým se upravuje postup při manipulaci s bloky k ukládání pokut. Z tzv. právní věty výroku o vině vyplývá, že Městský soud v Brně považoval znaky přečinu podle §329 odst. l písm. a) tr. zákoníku za naplněné ve variantě spočívající v tom, že obvinění „jako úřední osoby v úmyslu opatřit sobě neoprávněný prospěch vykonávali svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu“.
O odvoláních, která podali oba obvinění, bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 5 To 354/2013. Podle §257 odst. l tr. ř. byl rozsudek Městského soudu v Brně zrušen v celém rozsahu a podle §257 odst. l písm. b) tr. ř., §222 odst. 2 tr. ř. byla věc postoupena Úřadu městské části Brno-jih, neboť skutek by mohl být tímto orgánem posouzen jako přestupek.
Krajský soud v Brně odůvodnil toto rozhodnutí v podstatě tím, že pokud popis skutku, jak je uveden ve výroku rozsudku, neobsahuje výslovné uvedení okolnosti, že obvinění si částku reprezentovanou bankovkou v hodnotě 100 zlotých ponechali pro vlastní potřebu, nelze dovodit naplnění toho ze zákonných znaků přečinu podle §329 odst. l písm. a) tr. zákoníku, který spočívá v úmyslu úřední osoby „opatřit sobě neoprávněný prospěch“. Krajský soud v Brně konstatoval, že jednání obviněných popsané ve výroku o vině proto neodpovídá právní kvalifikaci podle §329 odst. l písm. a) tr. zákoníku a že jde o pochybení, které při nedostatku odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněných nelze napravit z podnětu odvolání obviněných, neboť tomu brání zákaz reformace in peius zakotvený v ustanovení §259 odst. 4 tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce podal v zákonné lhůtě v neprospěch obou obviněných dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně. Napadl všechny výroky tohoto usnesení. Odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. l písm. g), f) tr. ř. Projevil nesouhlas s tím, jak Krajský soud v Brně vyložil ustanovení §259 odst. 4 tr. ř. Připustil nedokonalost popisu skutku ve výroku o vině, avšak poukázal na odůvodnění rozsudku, podle něhož Městský soud v Brně považoval za zjištěnou i okolnost, že obvinění si částku 100 zlotých ponechali pro vlastní potřebu. Zároveň zdůraznil, že podle odůvodnění napadeného usnesení se Krajský soud v Brně ztotožnil se všemi skutkovými zjištěními Městského soudu v Brně, tj. i s těmi, která byla výslovně uvedena jen v odůvodnění rozsudku. Nejvyšší státní zástupce vyjádřil názor, že ustanovení §259 odst. 4 tr. ř. nebrání odvolacímu soudu v tom, aby z podnětu odvolání podaného ve prospěch obviněného ve výroku svého rozsudku doplnil popis skutku uvedením okolností, které představují naplnění požadovaných znaků trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným rozsudkem soudu prvního stupně, jestliže soud prvního stupně vzal tyto okolnosti za prokázané, avšak výslovně je neuvedl ve výroku. Kromě toho nejvyšší státní zástupce vytkl, že pro postup Krajského soudu v Brně podle §257 odst. l písm. b) tr. ř. nebyla splněna podmínka spočívající v tom, že podle §222 odst. 2 tr. ř. měl věc postoupit již Městský soud v Brně. Nejvyšší státní zástupce namítl, že správně měl Krajský soud v Brně podle §258 odst. l tr. ř. zrušit rozsudek Městského soudu v Brně a buď podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodnout rozsudkem, tak aby skutková část jeho výroku odpovídala všem znakům přečinu podle §329 odst. l písm. a) tr. zákoníku, nebo podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátit věc Městskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí. Podaným dovoláním se nejvyšší státní zástupce domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal Krajskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.
Podle §257 odst. l písm. b) tr. ř. odvolací soud napadený rozsudek nebo jeho část zruší a v rozsahu zrušení věc postoupí jinému orgánu, měl-li tak učinit již soud prvního stupně (§222 odst. 2 tr. ř.).
Podle §222 odst. 2 tr. ř. soud postoupí věc jinému orgánu, jestliže shledá, že nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek nebo kárné provinění, o nichž je tento orgán příslušný rozhodovat.
Při těch skutkových zjištěních, která Městský soud v Brně učinil a která kromě výroku o vině vyložil také v odůvodnění rozsudku, nelze usuzovat na to, že Městský soud v Brně měl věc postoupit jinému orgánu. Městský soud v Brně totiž shledal, že jde o trestný čin, a vzhledem ke skutkovým zjištěním, která vzal za prokázaná, nemohl dojít k jinému závěru. Pokud jde o zákonný znak přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. l písm. a) tr. zákoníku spočívající v úmyslu úřední osoby „opatřit sobě neoprávněný prospěch“, Městský soud v Brně uvedl ve výroku o vině zjištění, že obviněný Bc. M. R. „bankovku přijal, přičemž řidičce nevydal žádný doklad potvrzující zaplacení pokuty a uvedenou finanční částku předal obviněnému Mgr. R. D. “, což v odůvodnění rozsudku (viz str. 7) rozvinul po předcházejících hodnotících úvahách zjištěním, že obvinění „neměli v plánu ... získání bankovky žádným způsobem řešit, ale naopak si bankovku ponechat a naložit s ní v souladu s vlastními zájmy“. Obsahový a významový vztah obou těchto částí výroku a odůvodnění rozsudku je takový, že odůvodnění výslovně doplňuje a blíže konkretizuje to, co se implicitně naznačuje již z výroku. Jestliže je výrok o vině skutkově konstruován jako přijetí bankovky bez vydání jakéhokoli dokladu, pak jedinou logickou interpretací tohoto zjištění je to, že obvinění si zajistili možnost nekontrolované a neomezené dispozice s přijatou peněžní částkou. Za daných okolností vyplývajících z toho, že proti přijetí bankovky obvinění nevydali žádný doklad, bylo odevzdání přijaté peněžní částky do pokladny nebo na účet policie jako její inkaso nereálné. Přijatá částka tak zůstala ve volné dispozici obviněných. V tom právě spočíval jejich neoprávněný prospěch podle §329 odst. l tr. zákoníku. Případná úvaha, byť stávajícími skutkovými zjištěními nepodložená, že obvinění mohli mít nějaký záměr použít peníze získané od kontrolované řidičky jinak než pro vlastní potřebu, např. ve prospěch policie jako instituce, by směřovala pouze ke korekci výroku o vině v tom smyslu, že by šlo o naplnění toho z alternativních znaků přečinu podle §329 odst. l písm. a) tr. zákoníku, který spočívá v úmyslu úřední osoby „opatřit j i n é m u neoprávněný prospěch“. Nic by se totiž neměnilo na tom, že přijetí peněz od řidičky bylo nelegální a že přijatá částka byla konec konců neoprávněným prospěchem kohokoli, do jehož dispozice by se jednáním obviněných dostala.
Zákonné podmínky pro postup odvolacího soudu podle §257 odst. l písm. b) tr. ř. tedy nebyly splněny.
Zákaz reformace in peius (zákaz změny k horšímu) je ve vztahu k odvolacímu řízení zakotven v ustanoveních §259 odst. 4 tr. ř., §264 odst. 2 tr. ř.
Podle §259 odst. 4 tr. ř. v neprospěch obviněného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného, a ve výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení tak může učinit též na podkladě odvolání poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení.
Podle §264 odst. 2 tr. ř. byl-li napadený rozsudek zrušen jen v důsledku odvolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.
Z hlediska vztahu napadeného usnesení a podaného dovolání je spornou otázkou to, zda by bylo porušením zákazu reformace in peius, pokud by Krajský soud v Brně na podkladě odvolání obviněných po zrušení rozsudku sám doplnil nebo uložil Městskému soudu v Brně doplnit skutkovou část výroku o vině výslovným zjištěním, že obvinění si bankovku přijatou od kontrolované řidičky ponechali pro vlastní potřebu (jak ostatně bylo uvedeno již v obžalobě). Správné vyřešení této otázky závisí na tom, zda by naznačená změna výroku o vině byla či nebyla změnou v neprospěch obviněných.
Východiskem tu je důsledné rozlišení pojmu „skutek“ a pojmu „popis skutku“ v odsuzujícím rozsudku. Skutkem je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo, a zjištěným skutkem je třeba rozumět souhrn skutkových okolností, které soud považuje za zjištěné. Popisem skutku pak je slovní vyjádření toho, jaké skutkové okolnosti soud považuje za zjištěné.
Aplikuje-li se zmíněné rozlišení na posuzovaný případ, je zřejmé, že Městský soud v Brně zjistil skutek zahrnující i okolnost, že obvinění jednali v úmyslu bankovku přijatou od kontrolované řidičky si ponechat pro vlastní potřebu. Jasně to vyplývá z odůvodnění rozsudku, v němž Městský soud v Brně popsal tuto okolnost tak, že plánem obviněných bylo „bankovku si ponechat a naložit s ní v souladu s vlastními zájmy“. V popisu skutku ve smyslu jeho slovního vyjádření ve výroku rozsudku Městský soud v Brně zmíněnou skutkovou okolnost nevyjádřil výslovně, ale jen implicitně ji naznačil ve slovech, že obviněný Bc. M. R. „bankovku přijal, přičemž řidičce nevydal žádný doklad potvrzující zaplacení pokuty a uvedenou finanční částku předal obviněnému Mgr. R. D. “. Vadou rozsudku tedy není, že by Městský soud v Brně nezjistil rozhodnou skutkovou okolnost ohledně toho, co bylo úmyslem obviněných, ale že zjištění, ke kterému v tomto ohledu došel, nedostatečně slovně vyjádřil popisem skutku ve výroku rozsudku. Pokud by Krajský soud v Brně přikročil k odstranění této vady tím, že by zrušil rozsudek Městského soudu v Brně a poté sám nově rozhodl výrokem o vině, v němž by uvedl takový popis skutku, který by zahrnoval i úmysl obviněných ponechat si bankovku pro vlastní potřebu, nebo vrátil věc Městskému soudu v Brně s pokynem, aby v novém rozhodnutí pojal uvedenou okolnost do popisu skutku ve výroku o vině, nemohlo by dojít k porušení zákazu reformace in peius, neboť postavení obviněných by se nijak nezhoršilo. Podstatou změny by jen bylo, že to, co Městský soud v Brně považoval za zjištěné, co však jen implicitně naznačil v popisu skutku ve výroku o vině a co výslovně uvedl v odůvodnění rozsudku, by nově bylo výslovně uvedeno i ve výroku rozsudku. Naznačená změna by se výroku o vině týkala jen co do popisu skutku, aniž by měnila okruh či rozsah jinak zjištěných skutkových okolností.
Obecně lze konstatovat, že zákaz reformace in peius nebrání odvolacímu soudu v tom, aby z podnětu odvolání podaného ve prospěch obviněného doplnil ve výroku svého rozsudku popis rozhodných skutkových zjištění tak, aby v něm byly obsaženy též skutečnosti vyjadřující zákonem požadované znaky skutkové podstaty toho trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným již rozsudkem soudu prvního stupně, které soud prvního stupně sice vzal za prokázané, avšak výslovně je neuvedl ve výrokové části rozsudku. Jestliže se v takovém případě doplnění popisu skutku neprojeví zpřísněním jeho právní kvalifikace, zvětšením rozsahu a závažnosti následků apod., pak se tím nijak nezhoršuje postavení obviněného (viz č. 38/2006 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud si je vědom toho, jak byl zákaz reformace in peius vyložen v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/05. Tímto nálezem ústavní soud zrušil odsuzující rozhodnutí obecných soudů pro rozpor s ustanovením čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod, k němuž došlo porušením zákazu reformace in peius. V nálezu Ústavní soud vyslovil mimo jiné právní názor, že péče o dokonalost popisu skutku náleží aktivitě obžaloby, nikoli aktivitě soudu, který se odstraňováním takové vady podílí na prokazování viny obviněného, což nelze chápat jako nestranné rozhodování. Citovaným nálezem Ústavní soud rozhodl ve věci, která byla skutkově podstatně odlišná od posuzovaného případu obviněných Mgr. R. D. a Bc. M. R. Ve věci, v níž rozhodl Ústavní soud, totiž odvolací soud z podnětu odvolání obviněného po zrušení odsuzujícího rozsudku sám rozhodl novým odsuzujícím rozsudkem, přičemž do nového výroku, o vině pojal skutkové okolnosti, které soud prvního stupně vůbec nezjistil a které podle Ústavního soudu ani nebyly náležitě prokázány. Základní odlišnost je v tom, že ve věci obviněných Mgr. R. D. a Bc. M. R. jde o skutkové okolnosti, které soud prvního stupně zjistil, což vyložil v odůvodnění rozsudku, a které nedostatečně slovně popsal ve výroku. Ve věci těchto obviněných nejde o změnu zjištěných skutkových okolností v tom smyslu, že by se nové rozhodnutí odvolacího soudu (popř. nové rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud by mu věc byla vrácena po zrušení rozsudku odvolacím soudem) opíralo o jiné skutkové okolnosti, než které zjistil soud prvního stupně, nýbrž o úplnost a výstižnost popisu skutkových okolností, které soud prvního stupně již zjistil.
Rozhodnutí Krajského soudu v Brně tudíž nemůže obstát ani z hlediska aplikace ustanovení §259 odst. 4 tr. ř., §264 odst. 2 tr. ř., která upravují zákaz reformace in peius.
Napadeným usnesením bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, jak to předpokládá dovolací důvod podle §265b odst. l písm. f) tr. ř. Pokud Krajský soud v Brně konstatoval, že skutek nelze posoudit jako přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. l písm. a) tr. zákoníku, je napadené usnesení rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jak to předpokládá dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, pokud případně byla taková rozhodnutí vydána, a přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Krajský soud v Brně znovu rozhodne o odvoláních obviněných proti rozsudku Městského soudu v Brně, přičemž se bude řídit právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. l tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. března 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec