ECLI:CZ:NS:2003:7.TDO.222.2003.1
sp. zn. 7 Tdo 222/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. března 2003 o dovolání obviněného L. R., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. září 2002, sp. zn. 4 To 500/2002, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 5 T 883/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. 9. 2002,
sp. zn. 4 To 500/2002 zrušil ve výroku o vině pod bodem 1), ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu rozsudek Okresního soudu v Mostě (soudu I. stupně) ze dne
15. 5. 2002, sp. zn. 5 T 883/2001 a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil skutkem uvedeným pod bodem 2) výroku o vině tohoto rozsudku (ohledně něhož zůstal napadený rozsudek nezměněn) jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., odsoudil podle §234 odst. 1 tr. zák. a §42 odst. 1 tr. zák., k trestu odnětí svobody v trvání 8 roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d)
tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §259 odst. 1 tr. ř. věc
v rozsahu zrušení vrátil soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce
v zákonem stanovené lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.) dovolání, které opřel o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (po novele zák. č. 265/2001 Sb.), to jest, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný
v dovolání uvádí, že nesouhlasí ze zjištěným skutkovým stavem, že měl dne
25. 8. 2001 kolem 21:00 hodin v L. opakovanými údery pěstí do obličeje napadnout kolemjdoucího V. Š. a požadovat po něm vydání 20,- Kč. Namítá, že v jeho případě nebyla naplněna skutková podstata trestného činu loupeže podle §234 odst. 1
tr. zák., když subjektivní stránka činu je kryta pouze jeho vůlí získat finanční hotovost ať již pod záminkou půjčky nebo žebráním s tím, že v žádném případě nevynucoval peníze fyzickým násilím. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku o vině i trestu a podle §265l odst. 1 tr. ř. mu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K věci se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně a navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1
písm. b) tr. ř. odmítl, protože obviněný nenamítá vady právního posouzení věci, ale nesprávnost skutkových závěrů.
Nejvyšší soud se poté, co zjistil, že dovolání je přípustné, zabýval otázkou, zda obviněným uplatněné námitky naplňují zákonné důvody dovolání, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je shledán, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podle tohoto ustanovení je tedy možné namítat, že zjištěný skutkový stav byl chybně posouzen jako trestný čin, ačkoliv zjištěný skutek nevykazuje znaky žádného trestného činu a o trestný čin tedy nejde, anebo je možné namítat, že zjištěný skutek měl být správně posouzen jako jiný trestný čin. V žádném případě nelze namítat nesprávnost samotného zjištění skutkového stavu. Nejvyšší soud musí vycházet z již soudem učiněného skutkového zjištění a v návaznosti na tento skutkový stav hodnotí správnost hmotně právního posouzení. Dovolatel v dovolání sice uvádí, že v jeho případě byla naplněna pouze skutková podstata přestupku podle §50 odst. 1 písm. a) zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, nikoliv skutková podstata tr. činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., tudíž, že zjištěný skutek nebyl správně právně posouzen, obsahově však zpochybňuje výlučně správnost zjištění skutkového stavu věci, když namítá, že v žádném případě nevynucoval vydání peněz fyzickým násilím a přímo uvádí, že nesouhlasí se zjištěným skutkovým stavem věci.
Nutno v této souvislosti připomenout, že z vymezení důvodů dovolání uvedených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je zřejmé, že dovolání v žádném případě nemůže směřovat proti hodnocení důkazů ani proti skutkovým zjištěním, na jejichž podkladě bylo rozhodnuto. Dovolatel totiž musí v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. v dovolání nejenom odkázat na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., ale současně je nezbytné, aby obsah konkrétně uplatněných dovolacích námitek odpovídal důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody uvedené v §265b odst. 1 tr. ř. S přihlédnutím k uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu než má na mysli §265b odst. 1 tr. ř., proto dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného, aniž přezkoumal napadený rozsudek a předcházející řízení podle §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. března 2003
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš