ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.265.2012.1
sp. zn. 7 Tdo 265/2012-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 24. května 2012 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného A. B. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 11. 2011, sp. zn. 7 To 547/2011, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 114/2011, takto:
I.
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 11. 2011, sp. zn. 7 To 547/2011, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 11 T 114/2011, zrušují.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II.
Podle §265 l odst. 4 tr. ř. se obviněný A. B. nebere do vazby.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 11 T 114/2011, byl předně podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušen rozsudek téhož soudu ze dne 12. 9. 2010, sp. zn. 99 T 165/2010, ve výroku o vině a trestu. Obviněný byl pak uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a dvěma přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku a podle §205 odst. 2 tr. zákoníku. Za tyto přečiny byl odsouzen podle §178 odst. 2, za použití §43 odst. 1 a §45 odst. (v rozsudku není uvedeno, že se jedná o odst. 1) tr. zákoníku k společnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců, pro jehož výkon byl obviněný podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.
Proti citovanému rozsudku soudu I. stupně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 10. 11. 2011, sp. zn. 7 To 547/2011, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný řádně a včas podaným dovoláním, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, spatřuje v tom, že se zjištěný přečin krádeže, a porušování domovní svobody [pozn. spáchané dne 27. – 29. 8. 2010 skutkem uvedeným v bodě 1) výroku o vině] sice staly, ale nebyly zjištěny důkazy, které by prokazovaly, že se jich dopustil on. Namítá, že soudy obou stupňů jako podklad svého rozhodnutí vzaly zejména důkaz pachovou zkouškou, přičemž poukazuje na nálezy Ústavního soudu ČR sp. zn. ÚS 28/1998 a ÚS 116/2000, podle kterých „je důkaz pachovou zkouškou dále nepřezkoumatelný, lze s ním nakládat v trestním řízení jen jako s důkazem podpůrným, na jehož základě lze dospět pouze k závěru, že určitá osoba se v blíže neurčité době s největší pravděpodobností na určitém místě nacházela. Nelze z něj však jednoznačně a bez veškeré pochybnosti dovodit, že právě ona se dopustila trestného činu. K tomu, aby bylo možno rozhodnout o vině a trestu, je třeba, aby řetězec důkazů nevykazoval mezery a nevyvolával důvodné pochybnosti“.
K tomu obviněný namítá, že v jeho případě nebylo prokázáno, jakým způsobem měl do vykradeného bytu vniknout, nebyl vůbec stanoven čas, kdy se tak mělo stát, resp. důkazy si v tomto směru odporují, na místě nebyl vůbec spatřen, a s krádeží jej nelze spojit ani jinak, když odcizená televize se nenašla. Napadené rozhodnutí je tak založeno v podstatě jen na podpůrném důkazu pachovou stopou, který není podpořen souvislým řetězcem dalších a do sebe zapadajících důkazů. Přitom se podle názoru obviněného ani nepodařilo zcela vyvrátit možnost, že pachová stopa se na předmětné nabíječce mohla ocitnout i jinde a jinak, a výpověď poškozeného R. P., který tuto možnost vyloučil, podle obviněného neobstojí. Obviněný rovněž namítá, že pachová stopa je přenosná, na místě činu se mohla ocitnout jakkoliv, a poukazuje i na svoji obhajobu před odvolacím soudem, že se k danému trestnému činu před ním doznal jeho spoluvězeň D. M., ale tuto jeho dodatečnou obhajobu odvolací soud odmítl.
V podrobnostech obviněný odkázal na svou argumentaci uvedenou v odvolání a navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, a sám jej zprostil obžaloby, nebo aby věc vrátil soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že obviněný neuvádí jedinou námitku, kterou by vytýkal nesoulad skutkových zjištění uvedených v tzv. skutkové větě, a zákonných znaků daných trestných činů, ale brojí výlučně proti hodnocení důkazů soudy, rozsahu dokazování a zejména zpochybňuje důkazní hodnotu pachové zkoušky. Jeho námitky tak neodpovídají ani částečně uplatněnému důvodu dovolání, protože směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění. Státní zástupce proto navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Obecně lze tedy konstatovat, že námitky obviněného neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání, protože nesměřují proti právnímu posouzení skutku, nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zpochybňováním hodnocení důkazů soudy obviněný přímo napadá správnost skutkových zjištění uvedených ve výroku o vině v bodě ad 1) rozsudku soudu I. stupně, domáhá se jejich změny s tím, že se daného jednání nedopustil, a na základě této změny skutkových zjištění by až následně mělo dojít ke změně právního posouzení skutku, resp. k jeho zproštění obžaloby (návrhu na potrestání). Vzhledem k výše uvedeným požadavkům na hmotně právní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., by tak přicházelo v úvahu odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako podaného z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
I když skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim nevzniká ani zákonná povinnost dovolacího soudu přezkoumat dovoláním napadené rozhodnutí, tato zásada se neuplatňuje bezvýhradně. Výjimečně lze ke skutkovým námitkám přihlížet, a zasáhnout tak do skutkových zjištění soudů nižších stupňů i v řízení o dovolání, a to v případě existence tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy, a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, který by ve svém důsledku mohl znamenat také nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dané věci Nejvyšší soud zjistil existenci tohoto extrémního nesouladu, když ze zákonným způsobem provedených důkazů, tj. z důkazů provedených v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, závěr o vině obviněného daným skutkem bez důvodných pochybností spolehlivě nevyplývá, přičemž rozhodnutí soudů nižších stupňů v této věci také nerespektují obviněným namítanou judikaturu Ústavního soudu České republiky ohledně použitelnosti důkazu pachovou stopou k prokázání viny pachatele.
Ústavní soud České republiky ve své, v podstatě již dlouhodobé ustálené judikatuře, opakovaně zdůrazňuje, že „nijak nezpochybňuje obecnou věrohodnost samotného důkazu pachovou zkouškou, ovšem s tím, že na základě tohoto důkazu je obecně možno dospět pouze k závěru, že se určitá osoba v blíže neurčené době s největší pravděpodobností nacházela na určitém místě, a nelze tedy pouze z něj jednoznačně a bez důvodných pochybností dovodit, že se taková osoba dopustila trestného činu, který se na daném místě stal“ (viz např. nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. I. ÚS 3094/08).
V souladu s uvedenou judikaturou Ústavního soudu České republiky je také rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky, který ve svých rozhodnutích ohledně metody pachové identifikace vychází ze skutečnosti, že její podstatou je chování zvířete (psa), které není ověřitelné lidským smyslovým vnímáním a není tak žádná možnost kontroly věrohodnosti tohoto důkazu. K tomu přistupují ještě další okolnosti, které připouštějí jiný závěr o možné osobě pachatele, např. možnost přenosu pachové stopy jinou osobou. I když tedy výsledek metody pachové identifikace s velkou pravděpodobností svědčí o kontaktu identifikované osoby s předmětem, na kterém byla nalezena pachová stopa, nelze při absenci jakéhokoliv dalšího podpůrného důkazu takovouto důkazní situaci považovat za rozumnou jistotu, jako podmínku odsuzujícího výroku (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 8 Tz 44/99, 4 Tz 107/2002, 3 Tdo 439/2008; rozhodnutí Ústavního soudu České republiky sp. zn. I. ÚS 394/97, II. ÚS 418/99).
Na výše uvedenou judikaturu ohledně pachové identifikace obhájce obviněného poukazoval v řízení před soudy obou stupňů, přičemž obviněný vloupání do bytu R. P. v průběhu celého trestního stíhání kategoricky popíral, odcizený televizor nebyl u něj zajištěn (resp. nebyl zajištěn vůbec), na místě nebyly zajištěny ani žádné další stopy, které by mohly vést k identifikaci pachatele (daktyloskopické, trasologické, biologické, mechanoskopické). Přesto soud I. stupně obhajobě obviněného neuvěřil, když předně poukázal na okolnosti případu, že obviněný v dané době bydlel v domě, kde došlo ke krádeži, a to krátkodobě, když předtím se po dobu 8 let poškozenému R. P. z bytu nic neztratilo, že v rozhodné době došlo také ke vloupání do bytu M. P., který bydlí na stejném patře jako poškozený R. P., a za které byl obviněný odsouzen, přičemž obviněný také nepracoval, s družkou očekával narození dítěte, měl tak motiv k činu spočívající v zaopatření rodiny, a již v předchozím období byl soudně trestán. Tyto okolnosti případu sice podle názoru Nejvyššího soudu mohou do jisté míry zvýrazňovat podezření vyplývající z pozitivního výsledku pachové identifikace, ale nijak neidentifikují obviněného jako pachatele daného skutku. Považoval-li pak soud I. stupně pro rozhodnutí o vině za rozhodující, že obviněnému obecně nelze věřit, nemá ani tato okolnost žádný přímý vztah k jeho identifikaci jako pachatele daného činu, ale charakterizuje pouze jeho osobu.
Vedle pachové stopy, a sklonů obviněného ke lhaní, považoval soud I. stupně za třetí rozhodnou skutečnost usvědčující obviněného, způsob provedení činu (tzv. modus operandi). V případě obou jednání, tj. vniknutí do bytu R. P. a M. P., shledal soud I. stupně shodný způsob provedení činu, když v obou případech si podle něj obviněný „připravil věci k odnesení“. Závěr o shodném způsobu provedení činu, tedy typického pro určitého individuálního pachatele, ale ze skutečností uváděných soudem I. stupně (str. 5 rozsudku, poslední odstavec) v žádném případě nevyplývá. Již samotný způsob vniknutí do bytu byl zcela odlišný a věci k odnesení z bytu M. P. si obviněný nepřipravil na místě činu, ale přehodil je přes okénko nad dveřmi při opouštění bytu. Že by si pachatel připravil věci k odnesení v bytě R. P. (zřejmě notebook), rovněž nic nepotvrzuje, když v případě, že by pachatelem byl obviněný A. B. bydlící v dané době ve stejném domě pouze o patro výš, tak po odnesení televizoru by mu nic nebránilo, aby při již otevřených dveřích bytu vzápětí odnesl i notebook, který si měl podle soudu I. stupně připravit k odnesení. Nic takového se ale nestalo. Zejména je však nutno zdůraznit, že samotná příprava věcí k odnesení na místě činu, je běžná a typická pro široký okruh blíže neurčených pachatelů, a obě vloupání byla provedena obvyklým způsobem, na kterém není nic, co by pachatele nějak blíže individualizovalo a odlišovalo ho od zmíněného okruhu blíže neurčených pachatelů typických vloupání.
Další zjištění, která soud I. stupně uvádí na str. 6 rozsudku (druhý odstavec), by vedle pachové stopy, a již uvedených okolností případu (trestní minulost obviněného, který v rozhodné době bydlel ve stejném domě, a byl přistižen při vloupání do vedlejšího bytu M. P.a dva týdny poté, co byl odcizen televizor z vyloupeného bytu R. P.), mohly svědčit pro závěr o vině A. B. i ve vztahu k vloupání do bytu R. P., pokud by se jednalo o důkazy provedené v souladu s trestním řádem. Základním požadavkem spravedlivého procesu je, že rozhodnutí o vině pachatele je založeno na důkazech, které byly opatřeny a provedeny v souladu se zákonem.
Podle §89 odst. 2 tr. ř. za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání.
Dokazováním v trestním právu procesním se rozumí zákonem upravený postup orgánů činných v trestním řízení, jehož cílem je umožnit těmto orgánům poznání skutečností důležitých pro jejich rozhodnutí, které se staly v minulosti a které tyto orgány osobně samy nepozorovaly. Je-li m. j. výslech svědka důkazem, je tento svědek jako osobní pramen důkazu nezastupitelný, protože má soudu sdělit rozhodné skutečnosti o události, kterou přímo vnímal svými smysly. Soud I. stupně na str. 4 až 6 rozsudku uvádí okolnosti případu, které by podle jeho názoru měly vedle pachové stopy jako další nepřímé důkazy prokazovat vinu A. B. skutkem ad 1) výroku o vině, přičemž zjevně nerozlišuje mezi důkazem a pramenem důkazu, a úřední záznam policisty o tom, co mu sdělila určitá osoba, zaměňuje za svědeckou výpověď této osoby. Přitom se ani nejedná o úřední záznam o obsahu vysvětlení takové osoby podle §158 odst. 5 tr. ř., který zásadně nelze v řízení před soudem použít jako důkaz, nestanoví-li trestní řád jinak (viz §314d odst. 2 tr. ř.), tj. úřední záznam o vysvětlení, který lze v hlavním líčení za určitých podmínek přečíst. Jedná se pouze o úřední záznam (č. l. 22 tr. spisu) policisty o tom, co mu při šetření na daném místě sdělily určité osoby, konkrétně M. P. a P. B.. Aniž by tyto osoby soud I. stupeň sám vyslechl jako svědky k daným okolnostem, argumentuje obsahem jejich „vytěžení“ nebo i obsahem trestního oznámení (str. 5 rozsudku), a na takto získaných poznatcích podpůrně zakládá své rozhodnutí o vině A. B. daným skutkem, ač se o zákonné důkazy výpovědí svědků nejedná. Takto učiněná zjištění soudu I. stupně jsou navíc rozporná, když uvádí, že k vloupání do bytu R. P. došlo 27. – 29. 8. 2010, přičemž obsah „vytěžení“ M. P. a P. B. se vztahuje pouze ke krátkému časovému úseku od 17:00 hod. do 20:00 hod. dne 29. 8. 2010, nebo také, že podle M. P. byly dveře bytu R. P. „zcela jistě uzavřené a nepoškozené“ (str. 4 rozsudku), a pak následně, že si „vytěžený M. P.. v neděli kolem 17:00 hod. poškození dveří sousedního bytu nevšiml“ (str. 6 rozsudku).
Provedl-li soud I. stupně uvedený úřední záznam Policie ČR, o vytěžení osob při šetření provedeném na místě činu, jako listinný důkaz podle §213 tr. ř., lze poukázat i na obdobný případ, kdy při odmítnutí výpovědi obviněným i svědkem, byl soudem proveden výslech policisty k obsahu jím sepsaného protokolu o vysvětlení těchto osob. Použití takovéhoto výslechu policisty ve vztahu k jím sepsanému úřednímu záznamu podle §158 odst. 3 tr. ř., či jiným součástem spisového materiálu, označil Ústavní soud České republiky za ústavněprávně nepřípustné ( viz nález ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07 ).
Vzhledem k specifičnosti metody pachové identifikace jde o důkaz podpůrný a nepřímý. Přitom i v případě existence jediného přímého usvědčujícího důkazu je důkazní situace v trestním řízení nesnadná a obsahuje v sobě riziko možných chyb a omylů. Proto je nutno věnovat mimořádnou pozornost důkladnému pověření tohoto jediného přímého usvědčujícího důkazu a takový důkaz musí být pečlivě hodnocen (viz nález Ústavního soudu ČR ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 37/03 ).
Je tedy zřejmé, že okolnosti, které soud I. stupně vedle pachové stopy uvádí jako další argumenty, kterými odůvodňuje své rozhodnutí o vině skutkem ad 1) výroku o vině, nemají oporu v důkazech provedených v souladu s trestním řádem. Pochybení soudu I. stupně měl v řízení o odvolání napravit Krajský soud v Brně, který ale rovněž argumentuje uvedeným úředním záznamem, resp. vyjádřením P. B. v něm a nesplnil tak svou přezkumnou povinnost.
Na základě uvedených důvodů rozhodl Nejvyšší soud tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto usnesení. Úkolem soudu I. stupně zejména bude, aby v hlavním líčení řádně jako svědky vyslechl M. P. a P. B., a na základě obsahu jejich výpovědí pak zvážil, zda jimi uváděné skutečnosti, společně s okolnostmi případu, a na místě činu zajištěnou pachovou stopou obviněného, bez důvodných pochybností prokazují jeho vinu daným skutkem. Na základě výsledku řádně provedeného dokazování pak bude na soudu I. stupně, aby rovněž zvážil nutnost prověření dodatečné obhajoby obviněného o tom, že se ke spáchání daného skutku doznala jiná osoba.
Vzhledem k zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů Nejvyšší soud výrokem ad II. rozhodl podle §265 l odst. 4 tr. ř. tak, že se obviněný nebere do vazby. Takto Nejvyšší soud rozhodl proto, že neshledal u obviněného důvody vazby podle §67 tr. ř., a zjištění zda daný skutek spáchal obviněný, je závislé na výsledku dalšího dokazování. Bude-li vina obviněného A. B. prokázána, pak při právním posouzení skutku soud I. stupně neopomene přihlédnout k závěrům rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 15 Tdo 1035/2011, které se týká právního posouzení krádeže podle §205 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. května 2012
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš