ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.272.2006.1
sp. zn. 7 Tdo 272/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Hrachovce a soudců JUDr. Michala Mikláše a JUDr. Roberta Fremra projednal ve veřejném zasedání dne 28. 3. 2006 dovolání obviněného P. K. proti usnesení Městského soudu Praze ze dne 14. 6. 2005, sp. zn. 5 To 235/2005, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 44 T 37/2004 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2005, sp. zn. 5 To 235/2005, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 44 T 37/2004.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 1 tr. ř. se ve věci rozhoduje tak, že obviněný
P. K.,
z p r o š ť u j e s e
podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby pro trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., jehož se měl dopustit tím,
že dne 23. 2. 2004 v 18:40 hodin v P., ul. P., před prodejnou A. B., s. r. o., ve snaze vykázat S. G. od vrat objektu, který střežil, jej nejprve slovně vyzval k odchodu, na což S. G. reagoval tím, že se otočil a rychle se začal přibližovat k obviněnému, který proto vystřelil varovný výstřel ze své pistole zn. ČZ 75, ráže 9 mm Luger, a v průběhu další potyčky, když se na něj S. G. sápal, se obviněný bránil nataženou levou rukou, přičemž v pravé ruce držel u těla odjištěnou střelnou zbraň, z níž vyšel výstřel a zasáhl S. G., který utrpěl průstřel horní části pravého stehna s tříštivou otevřenou zlomeninou stehenní kosti, tj. závažné poranění mající charakter těžké újmy na zdraví pro poškození důležitého orgánu i pro dlouhou dobu léčení, kdy byl poškozený citelně omezen v obvyklém způsobu života,
t e d y
že jinému z nedbalosti způsobil těžkou újmu na zdraví.
Podle §229 odst. 3 tr. ř. se V. z. p. ČR odkazuje s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 44 T 37/2004, byl obviněný P. K. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu držení a nošení zbraní a střeliva podléhajících registraci podle zákona č. 119/2002 Sb. na tři roky. Dále bylo rozhodnuto o nárocích na náhradu škody tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. je obviněný povinen zaplatit V. z. p. ČR částku 68.445,- Kč a že podle §229 odst. 1 tr. ř. se poškozený S. G. odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních.
Jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. posoudil Obvodní soud pro Prahu 10 skutek, který podle jeho zjištění spočíval v tom, že obviněný P. K. dne 23. 2. 2004 v 18:45 hodin v P., ul. P., před prodejnou A. B., s. r. o., ve snaze vykázat poškozeného S. G. od vrat objektu, který střežil, jej nejprve slovně vyzval k odchodu, na což poškozený reagoval tím, že se otočil a rychle se začal přibližovat k obviněnému, který proto vystřelil varovný výstřel ze své pistole zn. ČZ vz. 75, ráže 9 mm Luger, a v průběhu další potyčky, když se na něj poškozený sápal, se obviněný bránil nataženou levou rukou, přičemž v pravé ruce držel u těla odjištěnou střelnou zbraň, z níž vyšel výstřel a zasál poškozeného, který utrpěl průstřel horní části pravého stehna s tříštivou otevřenou zlomeninou stehenní kosti, přičemž poranění si vyžádalo dobu léčení přesahující šest týdnů, kdy poškozený byl citelně omezen v obvyklém způsobu života.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 podali odvolání jednak obviněný proti všem výrokům, jednak státní zástupce v neprospěch obviněného proti výroku o trestu. Odvolání obviněného a státního zástupce byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2005, sp. zn. 5 To 235/2005, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze. Výrok, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, napadl v rozsahu odpovídajícím rozhodnutí o vině a trestu. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vytkl, že soudy nesprávně posoudily skutek jako trestný čin, a namítl, že z jeho strany šlo o nutnou obranu podle §13 tr. zák. Podle obviněného skutek proto nebyl trestným činem. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci nebo ho sám zprostil obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství označil dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné a navrhl, aby jej Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.
Podle §13 tr. zák. čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem, avšak nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Dikce citovaného ustanovení, podle níž obrana nesmí být způsobu útoku „zcela zjevně nepřiměřená“, à contrario připouští, že obrana může být nepřiměřená, a to i do výraznější míry, nikoli však do takové míry, která již nepřiměřenost obrany charakterizuje jako „zcela zjevnou“. Z toho vyplývá, že obránce může k odvrácení útoku použít i citelně důraznějšího prostředku, něž jakým je veden útok, a že obránce může způsobit i citelně závažnější následek, než jaký hrozil z útoku. Významné je také to, že podmínkou nutné obrany není její subsidiarita. To znamená, že obránce nemusí hledat jiný způsob, jak eliminovat útok, a může k jednání v nutné obraně přikročit ihned.
Aplikují-li se tyto zásady na skutkový stav, který v posuzovaném případě zjistily soudy, jsou splněny všechny podmínky pro úsudek, že obviněný jednal v nutné obraně a že tato okolnost vylučovala trestnost jeho činu. Oba soudy se sice otázkou, zda šlo o nutnou obranu, poměrně obšírně zabývaly, avšak došly přitom k závěrům, s nimiž se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit.
Soudy opodstatněně nepokládaly jednání poškozeného za útok proti majetku obchodní společnosti A. B., s. r. o., avšak správně považovaly za přímo hrozící útok proti osobě obviněného tu část jednání poškozeného, kdy se po slovech „ty se do toho neser“ začal rychle přibližovat k obviněnému a následně se ho snažil udeřit do hlavy pohybem, při kterém se rukou ohnal po hlavě obviněného (viz str. 4 dole a str. 5 nahoře odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10). Z výpovědi obviněného, kterou soudy nijak nezpochybnily, je patrno, že když se po něm poškozený ohnal, obviněnému spadly brýle. Uvedené okolnosti svědčí o tom, že útok poškozeného proti obviněnému dospěl do stadia, kdy mezi oběma byl bezprostřední fyzický kontakt. Iniciátorem tohoto kontaktu evidentně byl poškozený, který se začal rychle přibližovat k obviněnému, zatímco obviněný před poškozeným ustupoval. Ze skutkových zjištění podrobněji rozvedených v odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 (str. 2) je zřejmé, že již ve fázi, kdy se poškozený začal rychle pohybovat ve směru proti obviněnému, obviněný zakřičel, že má zbraň, a že když se poškozený dále přibližoval k obviněnému, ten vystřelil varovný výstřel do země, na což poškozený opět nijak nereagoval a nadále se přibližoval k obviněnému. Nastala tedy situace, kdy tu byl vulgární a výhrůžně znějící slovní výrok poškozeného proti obviněnému a kdy ihned následoval rychlý pohyb poškozeného proti obviněnému. Pokud v této situaci poškozený nereagoval na zvolání obviněného, že má zbraň, ani na varovný výstřel do země, byl jeho další pohyb proti obviněnému dovedený až do bezprostředního osobního kontaktu s faktickým zahájením fyzického útoku v podobě snahy udeřit obviněného do hlavy jasným důkazem toho, že poškozený si počíná s vysokou mírou rozhodnosti. Obava obviněného, který měl dokonce strach o svůj život, nebyla nepodložená, zvláště když podle jeho výpovědi, kterou soudy nezpochybnily, poškozený v průběhu pohybu proti obviněnému chvatně hledal oběma rukama v kapsách své bundy. Jestliže to obviněný hodnotil tak, že poškozený u sebe má nebo může mít nějaký předmět použitelný k zesílení útoku, nebyla taková jeho úvaha nijak neadekvátní. Nic na tom nemění, že u poškozeného ani na místě samém nakonec žádný takový předmět nebyl nalezen. Nelze pominout, že poškozený se k útoku odhodlal i přes riziko vyplývající z toho, že věděl, že obviněný má zbraň a hodlá ji použít. Jestliže útok podstoupil s tímto rizikem, logicky jeho útok navenek působil velmi odhodlaně, dále tak, že bude proveden razantně, a konečně i tak, že bude znamenat vážné ohrožení osoby obviněného.
Použití střelné zbraně k odvrácení útoku, který byl veden holýma rukama, přičemž nebylo jasné, zda případně nemůže být zesílen nějakým předmětem, je v kontextu posuzovaného případu v souladu se zásadou, že obránce může použít i citelně důraznějšího prostředku, než jakým je veden útok. Způsob, kterým obviněný zbraň použil, vedl k tomu, že poškozený byl zasažen do pravého stehna a utrpěl průstřel stehna s tříštivou zlomeninou stehenní kosti. Aniž by Nejvyšší soud chtěl toto zranění jakkoli bagatelizovat, musí konstatovat, že to byl následek relativně spíše méně závažný vzhledem k tomu, že vzešel z použití střelné zbraně. Nejvyšší soud tím považuje za nutné zdůraznit, že výstřel proti poškozenému nebyl veden např. na jeho hlavu, krk, hrudník, břicho apod., to znamená nesměřoval proti tělu poškozeného tak, že by z toho hrozilo ohrožení jeho života. Zranění poškozeného samozřejmě bylo těžkou újmou na zdraví, pokud je posuzováno samo o sobě, avšak z útoku poškozeného, který evidentně směřoval proti hlavě obviněného, rovněž hrozila možnost vzniku vážnějšího zranění. Jednání obviněného proto bylo v daném případě slučitelné se zásadou, že obránce může způsobit i citelně závažnější následek, než který z útoku hrozil.
Zjištění, že ústup obviněného a pohyb poškozeného proti obviněnému vyústil v jejich přímý fyzický kontakt, soudy interpretovaly tak, že obviněný zastoupil poškozenému cestu a že poškozený neměl jinou možnost, kudy opustit daný prostor, než právě pohybem proti obviněnému. To však je v jasném rozporu s tím, jak jsou poměry na místě samém zachyceny v plánku místa činu připojeném k protokolu o ohledání místa činu, které provedl Obvodní soud pro Prahu 10 (viz č. l. 85 – 87 spisu). Obviněný před poškozeným ustupoval tak, že se blížil k rohu budovy, který omezoval prostor, jímž se poškozený mohl tímto směrem vzdálit, avšak poškozený se mohl při pohybu od vrat objektu vydat opačným směrem než k uvedenému omezujícímu rohu, a to směrem rovnoběžně s výlohou autosalonu. Tím se poškozený mohl bez jakýchkoli obtíží vyhnout fyzickému kontaktu s obviněným a snadno opustit místo incidentu. Jestliže však poškozený svým pohybem následoval pohyb obviněného, je vzhledem k poměrům na místě samém evidentní, že nechtěl opustit místo incidentu, ale napadnout obviněného.
Soudy odmítly považovat jednání obviněného za nutnou obranu také s odkazem na to, že součástí jeho profesionality jako hlídače měla být schopnost zvládnout situaci bez použití střelné zbraně, zvláště když v osobě poškozeného šlo o útočníka, který byl silně opilý. Požadavek, aby osoby vykonávající profesi hlídače byly zdrženlivé v používání střelných zbraní, je sám o sobě důvodný, avšak neznamená, že jednání těchto osob, je-li posuzováno z hlediska ustanovení §13 tr. zák. o nutné obraně, podléhá nějakým zvláštním omezením či jiným pravidlům, než která vyplývají z citovaného ustanovení. Pro srovnání lze např. uvést, že podle §39 odst. 1 písm. a) zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, je policista oprávněn použít zbraň, aby v případě nutné obrany nebo při pomoci v nutné obraně odvrátil přímo hrozící nebo trvající útok vedený proti jeho osobě nebo útok na život anebo zdraví jiné osoby. Uvedené ustanovení ani pro policisty pro případ jednání v nutné obraně nestanoví žádné další zpřísňující podmínky pro použití zbraně. Tím méně je možné o takových podmínkách uvažovat ve vztahu k profesi hlídače. Znovu je třeba připomenout, že podmínkou nutné obrany není její subsidiarita (na rozdíl od krajní nouze podle §14 tr. zák.), což znamená, že obránce nemusí hledat jiný způsob odvrácení útoku. Podle zjištění soudů poškozený měl v kritickou dobu v krvi 3 promile alkoholu, takže byl ve stavu těžké opilosti. Z toho však nelze dovozovat nic v neprospěch obviněného, zejména ne v tom smyslu, že útok opilce měl zvládnout bez použití zbraně. Okolnost, že poškozený byl ve stavu těžké opilosti, lze stejně dobře pojímat i tak, že z ní vyplývalo nebezpečí jeho zvýšené agrese, nedostatek sebekontroly či zábran apod.
V souvislosti s tím, že obviněný použil zbraň, soudy vyslovily názor, že obviněný neměl důvod ani k varovnému výstřelu, a kritizovaly obviněného za to, že varovný výstřel mířil do země s asfaltovým povrchem a jaké nebezpečí tím vyvolal pro okolí. Tyto úvahy stojí zcela mimo rámec posuzování podmínek nutné obrany podle §13 tr. zák. a nemají z tohoto hlediska žádný význam. Lze jen znovu poznamenat, že ani tak důrazný způsob výstrahy, jakým byl varovný výstřel, neodradil poškozeného od dalšího jednání, které vyústilo v bezprostřední fyzické napadení obviněného.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k podanému dovolání zaujal názor, že v posuzovaném případě je nutná obrana vyloučena již proto, že podle zjištění soudů, která vycházela z výpovědi obviněného, obviněný vystřelit nechtěl a že vystřelil jen nevědomky. Podle názoru státního zástupce obviněný porušil ustanovení §29 odst. 1 písm. a) zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, tj. ustanovení, které mu ukládalo povinnost dbát zvýšené opatrnosti při zacházení se zbraní, střelivem, střelným prachem a zápalkami, a protože šlo o důležitou povinnost uloženou zákonem, měl být skutek posouzen jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. S touto koncepcí se Nejvyšší soud již vůbec nemohl ztotožnit. Jednání, kterým někdo odvrátí útok za podmínek vyplývajících z ustanovení §13 tr. zák., je nutnou obranou bez ohledu na to, zda toto jednání bylo vykonáno úmyslně nebo z nedbalosti. Pokud se obviněný chtěl bránit jen levou rukou, zatímco odjištěnou zbraň držel v pravé ruce, aniž chtěl na poškozeného vystřelit, avšak výstřel vyšel jen v důsledku jeho neopatrnosti, není to důvodem pro vyloučení nutné obrany. Jestliže je úmyslný čin beztrestný z důvodu, že jím byl odvrácen útok, tím spíše musí beztrestný být i nedbalostní čin, kterým byl útok objektivně odvrácen, zvláště když se obviněný bránit chtěl, byť jiným způsobem. Opačné řešení by znamenalo nedůvodné a nelogické znevýhodnění osob, které za podmínek nutné obrany jednají typově méně závažným způsobem (tj. z nedbalosti) ve srovnání s úmyslným jednáním.
Celkově lze rozhodnutí obou soudů charakterizovat tak, že příliš přísně činila obviněného odpovědným za výsledek konfliktu, který vyvolal poškozený a v jehož průběhu se obviněný ocitl v postavení obránce, zatímco poškozený byl v postavení útočníka. Nejvyšší soud na rozdíl od obou nižších soudů zastává názor, že riziko za výsledek konfliktu, který je konfliktem útočníka a obránce, musí primárně nést útočník. Pouze tak je možné ustanovení §13 tr. zák. o nutné obraně aplikovat způsobem, který sledoval i zákonodárce, pokud ve prospěch obránce v tomto ustanovení připustil citelnou diferenci v důraznosti použitého prostředku a také v závažnosti způsobeného následku.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ze strany obviněného šlo o nutnou obranu podle §13 tr. zák. a že skutek nebyl trestným činem. Napadené usnesení Městského soudu v Praze i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 jsou rozhodnutími, která spočívají na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného zrušil rozhodnutí obou soudů včetně dalších obsahově navazujících rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a sám ve věci rozhodl tak, že obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby. V návaznosti na to Nejvyšší soud podle §229 odst. 3 tr. ř. odkázal V. z. p. ČR s nárokem na náhradu škody, který jejím jménem uplatnila bývalá O. p. h. m. P., na řízení ve věcech občanskoprávních.
Na rozdíl od Obvodního soudu pro Prahu 10 a Městského soudu v Praze nerozhodoval Nejvyšší soud žádným výrokem o nároku, který uplatnil poškozený S. G. Tento poškozený v hlavním líčení před zahájením dokazování uvedl, že „se k trestnímu řízení připojuje se svým nárokem na náhradu škody 30.000,- Kč“. Takto uplatněný nárok na náhradu škody neodpovídá ustanovení §43 odst. 3 tr. ř. Podle tohoto ustanovení z návrhu musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok na náhradu škody uplatňuje. Z citovaného vyjádření poškozeného není patrný důvod uplatněného nároku. Při škodě na zdraví může poškozený uplatnit nárok na náhradu škody z různých důvodů. Může jít např. o bolestné a ztížení společenského uplatnění (§444 obč. zák.), o ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti (§446 obč. zák.), o ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (§447 odst. 1 obč. zák.), o věcnou škodu (§443 obč. zák.) atd. Poškozený musí nárok na náhradu škody na zdraví uplatnit tak, aby bylo zřejmé, o který důvod nebo které důvody se uplatněný nárok opírá, jinak je třeba konstatovat, že nárok nebyl uplatněn řádně, a v takovém případě nelze v adhezním řízení rozhodnout žádným výrokem, a to ani výrokem, jíž se poškozený odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních. Podkladem pro jakýkoli výrok v adhezním řízení (§228 odst. 1 tr. ř. , §229 odst. 1, 2, 3 tr. ř.) je řádné uplatnění nároku. V posuzovaném případě poškozený S. G. neuplatnil svůj nárok řádně, protože neuvedl jeho důvod, a proto nepřicházelo v úvahu, aby o tomto nároku bylo jakkoli vůbec rozhodováno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. března 2006
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec