ECLI:CZ:NS:2003:7.TDO.337.2003.1
sp. zn. 7 Tdo 337/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. dubna 2003 o dovolání obviněné R. F., nyní B., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. září 2002, sp. zn. 12 To 268/2002, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 1 T 154/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 18. 9. 2002, sp. zn. 12 To 268/2002, zamítl jako nedůvodné odvolání obviněné proti rozsudku Okresního soudu v Benešově (soudu I. stupně) ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 1 T 154/2002, kterým byla obviněná uznána vinnou trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zákona, kterých se měla dopustit jednáním popsaným ve výroku tohoto rozsudku. Podle §234 odst. 1 tr. zákona byla obviněná za své jednání odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 3 tr. zákona zařazena do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněná zavázána povinností zaplatit společně a nerozdílně s dalšími pachateli poškozené M. Č., bytem T. Š., N. Š. 234, škodu ve výši 20.000,- Kč a 102 Eur.
Proti usnesení odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím svého obhájce v zákonem stanovené lhůtě (§265e odst. 1 tr. řádu) dovolání směřující do výroku o vině, trestu i náhradě škody, které opřela o důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), d), c) a l) tr. řádu. Obviněná především řadu námitek směřovala vůči hodnocení důkazů soudy obou stupňů a proti postupu soudů při dokazování, kterými odůvodnila nesprávné hmotně právní posouzení. Současně namítla, že poškozená byla vyslechnuta bez její přítomnosti, čímž bylo porušeno ustanovení §202 odst. 4 tr. řádu, podle kterého hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného nelze konat, je-li obžalovaný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož hranice převyšuje pět let. Dále obviněná uvedla, že byla ztížena její obhajoba, protože se obhájce nemohl zúčastnit rekognice s poškozenou, která se uskutečnila dne 2. 7. 2001, přičemž trestní stíhání bylo zahájeno až dne 28. 1. 2002. Oběma soudům konečně vytkla i výrok o náhradě škody, v němž má být nesprávně stanoveno, že odsouzená je povinna zaplatit vyčíslenou škodu společně a nerozdílně s dalšími pachateli, kteří však nebyli stranami v tomto řízení. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud zrušil v plném rozsahu rozsudek odvolacího soudu i soudu I. stupně a uložil soudu I. stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Současně požádala o odložení výkonu rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnou uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích takto vymezeného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, který byl zjištěn soudem, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byla obviněná uznána vinnou. Není však možné namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění. Právním posouzením skutku, které je ostatně pouze jednou z forem hmotně právního posouzení vůbec, se rozumí ta část rozhodování soudu, při které soud podřazuje svá skutková zjištění pod určitá ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. V případě námitek, že soud učinil nesprávná skutková zjištění, že nesprávně hodnotil důkazy, že nesprávně postupoval při dokazování apod., je vytýkáno porušení procesních ustanovení, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Takové námitky však zákonný dovolací důvod nenaplňují. Skutkový stav, tak jak byl zjištěn, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný, dovolací soud jej proto nemůže měnit ani přezkoumávat. Z uvedeného vyplývá, že v dovolání lze uplatňovat jen námitky právní, nelze však uplatňovat námitky skutkové.
Podstatnou část dovolání obviněné tvoří právě námitky skutkové, neboť jsou to námitky týkající se hodnocení důkazů a postupu soudů při dokazování, a protože se jedná o námitky mimo rámec zákonného dovolacího důvodu, dovolací soud se jimi nezabýval a nijak k nim nepřihlížel.
Jedinou relevantní námitkou z hlediska deklarovaného zákonného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je námitka obviněné směřující proti výroku o náhradě škody (tzv. jiné hmotně právní posouzení), jejíž podstatou je, že soudy pochybily, když obviněné uložily povinnost zaplatit škodu společně a nerozdílně s dalšími pachateli, kteří nebyli stranami v tomto řízení. V souvislosti s touto námitkou je třeba upřesnit, že obviněná tímto odůvodňuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k), přičemž z dovolání vyplývá, že dovolatelka namítá, že odvolací soud chybně rozhodl o jejím odvolání proti rozsudku soudu I. stupně, ačkoliv ten nesprávně hmotně právně posoudil otázku náhrady škody a následně o ní také vadně rozhodl /tedy konkrétně důvod popsaný v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu/.
Obviněná se trestné činnosti dopustila skutkem spočívajícím v tom, že dne 2. 7. 2001 ve 13:30 hodin společně s K. S. a V. L., jejichž trestní stíhání je vedeno samostatně, bez použití násilí, neuzamčenými vrátky vnikly na dvorek příslušející k domu čp. 234 v ulici N. Š., v obci T. Š., okr. B., následně neuzamčenými dveřmi vnikly do obytných prostor uvedeného domu, kde zde přítomné M. Č. nabízely ke koupi deku, kterou však tato odmítala koupit, požadovala opakovaně, aby z domu odešly, což odmítaly učinit, přičemž obžalovaná na verandě domu poškozené přehodila přes hlavu neprůhlednou látku, s pomocí K. S. a V. L. tuto látku silou stáhla a držela pod krkem, čímž byla poškozená dezorientována a takto jí znemožnily sledovat dění kolem sebe a následně jedna z nich poškozenou držela na místě a zbývající dvě prohledaly obytné prostory domu a odcizily zde finanční hotovost ve výši 20.000,- Kč a 200 DEM a v této výši také způsobily škodu poškozené M. Č. a následně pak dům společně opustily.
Soud I. stupně rozhodoval taktéž o povinnosti obviněné uhradit způsobenou škodu, neboť se poškozená se svým nárokem na náhradu škody vůči obviněné včas a řádně k trestnímu stíhání připojila. Povinnost obviněné zaplatit poškozené škodu ve specifikovaných částkách společně a nerozdílně odůvodnil tím, že z provedeného dokazování vyplynulo, že škoda byla způsobena společně s dalšími pachatelkami. Odvolací soud došel k závěru, že výrok soudu I. stupně, jímž bylo rozhodnuto o náhradě škody, je hmotně právně správným s poznámkou, že pokud soud I. stupně formuloval výrok tak, že stanovil obviněné povinnost zaplatit škodu společně a nerozdílně s dalšími pachateli, jednalo se pouze o pochybení formální. Nejvyšší soud shledal názor odvolacího soudu správným, a to ohledně konstatování, že v řízení proti obžalované nemohl soud I. stupně zavázat k jakékoliv povinnosti spolupachatelky K. S. a V. L., když jejich trestní stíhání je vedeno samostatně. V tomto ohledu je třeba dodat, že z formulace výroku o náhradě škody nevyplývá, že by soud I. stupně tyto konkrétní pachatelky taky zavazoval. Výslovně se v něm uvádí, že toliko „obžalovaná je povinna zaplatit ...“, tj. povinnost dalším spolupachatelkám neukládá. V adhezním řízení rozhoduje soud o náhradě škody podle hmotného práva jiné povahy než trestní (občanské, obchodní, pracovní), ale ve formě trestního řízení, tedy podle trestního řádu. V tomto případě se jednalo o právo občanské, a přestože soud I. stupně ani odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí konkrétně neuvádí, podle jakého hmotně právního předpisu byla v posuzovaném případě otázka náhrady škody řešena, je zřejmé, že odpovědnost obviněné za škodu byla posouzena podle občanského zákoníku (§420 odst. 1 obč. zák.) s tím, že občanský zákoník zakotvuje solidární odpovědnost (společná odpovědnost, kdy pachatelé odpovídají za škodu společně a nerozdílně) jako zásadu (§438 odst. 1 obč. zák.) a dělenou odpovědnost pouze v odůvodněných případech (§438 odst. 2 obč. zák.). S ohledem na uvedené dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadený výrok o náhradě škody vytýkanou vadou netrpí, shledal proto námitky dovolání v této části zjevně neopodstatněnými.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu je dán tehdy, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Obviněná bez bližší konkretizace namítá, že v jejím případě bylo porušeno ustanovení §202 odst. 4 tr. řádu, podle něhož nelze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného, je-li ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož hranice převyšuje pět let. Nejvyšší soud shledal také v této části dovolání zjevně neopodstatněným. Hned další, tj. pátý odstavec citovaného ustanovení §202 tr. řádu totiž uvádí, že ustanovení první věty odstavce 4 se neužije, pokud obžalovaný požádá, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti. Hlavní líčení se tak v nepřítomnosti obviněné mohlo konat za splnění této podmínky, a to pokud byla o jeho konání řádně a včas vyrozuměna, obžaloba byla obviněné řádně doručena a bylo-li možno věc spravedlivě rozhodnout i bez její přítomnosti s tím, že účelu trestního řízení lze dosáhnout i bez přítomnosti obviněné /§202 odst. 2 písm. a) tr. řádu/.
Z trestního spisu vyplývá, že byly splněny všechny podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného, včetně té podmínky, že obviněná dne 3. 6. 2002 písemně požádala o konání hlavního líčení bez její přítomnosti (č. l. 176 spisu). Je tedy zcela zřejmé, že hlavní líčení proběhlo v souladu se zákonem a námitky dovolatelky jsou zjevně neopodstatněné. Dovolání obviněné uplatněné z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu bylo proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
V dovolání se rovněž namítá, že byla ztížena obhajoba obviněné, protože se obhájce nemohl účastnit rekognice uskutečněné dne 2. 7. 2001, když trestní stíhání obviněné bylo zahájeno až dne 28. 1. 2002, čímž obviněná uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu. Tento důvod dovolání je však dán pouze v případě, kdy obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Vzhledem k tomu, že obviněná, u níž byly dány důvody nutné obhajoby podle §36 odst. 3 tr. řádu, měla soudem ustanoveného obhájce již od okamžiku svého zadržení, tj. od 20. 2. 2002 (č. l. 17, 46 spisu) s tím, že trestní stíhání sice bylo zahájeno již dne 28. 1. 2002, v mezidobí ovšem nebyly prováděny žádné vyšetřovací úkony, je tudíž zcela zřejmé, že nebylo porušeno právo obviněné na obhajobu, a proto nemůže obstát ani tato námitka obviněné. Nejvyšší soud i v tomto ohledu dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud se návrhem dovolatelky na odklad výkonu rozhodnutí nezabýval, neboť výkon rozhodnutí byl odložen již soudem I. stupně (č. l. 234 spisu).
Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněné, aniž přezkoumal napadený rozsudek a předcházející řízení podle §265i odst. 3 tr. řádu. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. dubna 2003
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš