ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.347.2012.1
sp. zn. 7 Tdo 347/2012-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. 3. 2012 o dovolání obviněného M. M. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 12. 2011, sp. zn. 4 To 803/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 1 T 79/2011 takto:
Podle §265k odst. l tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 12. 2011, sp. zn. 4 To 803/2011, a rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 1 T 79/2011.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §2651 odst. l tr. ř. se Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 1 T 79/2011, byl obviněný M. M. uznán vinným přečinem neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku a odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 30 000 Kč (50 denních sazeb ve výši 600 Kč) s náhradním trestem odnětí svobody na tři měsíce a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel na tři roky.
Jako přečin byl posouzen skutek, který podle zjištění Okresního soudu v Jindřichově Hradci spočíval v podstatě v tom, že obviněný dne 16. 11. 2010 kolem 17:55 hodin v S. n. L. , okr. J. H. , poté, co se stal jako řidič osobního automobilu zn. Audi A4 Avant, účastníkem dopravní nehody, při které došlo ke zranění cyklisty J. C. , z místa nehody odjel, aniž zraněnému poskytl potřebnou pomoc, ač mu v tom nic nebránilo.
Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a trestu, bylo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 12. 2011, sp. zn. 4 To 803/2011, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. l písm. g) tr. ř. Projevil nesouhlas se skutkovými zjištěními, která se stala podkladem výroku o vině, a namítl, že na nehodě neměl účast, protože vozidlo neřídil. Poukázal na to, že byl usvědčen pouze svým vlastním prohlášením před policisty, kteří na místě prováděli šetření dopravní nehody. Uvedl, že v souvislosti s tímto prohlášením nebyl policisty nijak poučen o svých právech a povinnostech. Vyjádřil názor, že jeho prohlášení, které navíc policisté ve svých svědeckých výpovědích podle něho nereprodukovali pravdivě, bylo důkazem opatřeným v rozporu s trestním řádem. Zdůraznil, že ostatní důkazy ho spolehlivě neusvědčují. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.
Dovolacím důvodem podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Z citovaného ustanovení vyplývá, že se jedná o právní posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy prvního a druhého stupně. Nejvyšší soud tudíž zásadně nepřezkoumává skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně a zabývá se otázkou správnosti právního posouzení skutku ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud jen zcela výjimečně zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Jde o to, že předmětem právního posouzení může být jen skutek zjištěný způsobem, který je slučitelný s elementárními pravidly spravedlivého procesu. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů postrádají obsahovou návaznost na důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Důvodem extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a důkazy může být i to, že některý z důkazů, které se staly podkladem výroku o vině, je pro podstatné vady nepoužitelný a že ostatní (tj. zbývající) důkazy nejsou dostatečným podkladem těch zjištění, na kterých je výrok o vině založen, resp. že není jasné, zda jsou v tomto ohledu postačující.
Obviněný svou obhajobu ve všech stádiích trestního stíhání založil na tvrzení, že neřídil vozidlo, které se srazilo s cyklistou, a že vozidlo řídila jiná osoba, konkrétně M. B. (bratr družky obviněného), který to ve své svědecké výpovědi potvrdil, avšak podle soudů nevěrohodně. Z odůvodnění napadeného usnesení i z odůvodnění předcházejícího rozsudku jasně vyplývá, že pro zjištění, že obviněný řídil toto vozidlo, byly rozhodujícím usvědčujícím důkazem svědecké výpovědi policistů, kteří prováděli šetření na místě nehody a kteří ve svých výpovědích uvedli, že obviněný se dostavil na místo nehody, zajímal se o to, co se stalo, přihlásil se jako řidič a řekl, že podle svého domnění srazil srnu. Toto vyjádření obviněného reprodukovali policisté R. B. a J. Š. , kteří byli v rámci trestního stíhání obviněného vyslechnuti jako svědci.
Jednou ze základních zásad trestního řízení je podle §2 odst. l tr. ř. zásada zákonnosti řízení. Podstatou této zásady je to, že nikdo nesmí být stíhán jinak, než způsobem, který stanoví tento zákon, tj. trestní řád. To ve vztahu k dokazování znamená, že jako důkaz lze použít vždy jen takový úkon, který byl proveden v souladu trestním řádem. Přitom dosah zásady zákonnosti řízení je ustanovením §2 odst. 4 tr. ř. rozšířen na nutnost respektovat také předpisy vyšší právní síly, než je zákon, konkrétně Listinu základních práv a svobod (dále jen „Listina"), která je podle čl. 3 Ústavy součástí ústavního pořádku České republiky a má tedy právní sílu na úrovni právní síly ústavního zákona. Na to navazuje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., které upravuje postup orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a které hned na počátku limituje postup těchto orgánů dikcí, že „postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně“, tj. v trestním řádu. Podle §92 odst. l tr. ř. obviněný nesmí být žádným způsobem donucován k výpovědi nebo doznání. Ustanovení čl. 37 odst. l Listiny garantuje každému právo odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání mimo jiné sobě. Podle čl. 40 odst. 4 Listiny obviněný má právo odepřít výpověď a tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven.
Z obsahu a zejména pak ze smyslu citovaných ustanovení vyplývá, že nikdo není povinen sám sebe obviňovat z trestného činu. Má-li mít tento ústavně chráněný princip reálný obsah, pak sebeobviňující vyjádření pronesené vůči státní moci může mít při trestním stíhání relevanci usvědčujícího důkazu jedině za předpokladu, že ho učinila osoba, která měla procesní postavení obviněného podle §160 odst. l tr. ř., byla v tomto postavení vyslechnuta podle §91 a násl. tr. ř. a při tom poučena o právech obviněného podle §33 tr. ř. To znamená, že sebeobviňující vyjádření nějaké osoby před policejním orgánem je důkazem o vině této osoby pouze za předpokladu, že policejní orgán vyslýchal tuto osobu jako obviněného po poučení, kterého se má obviněnému dostat. Nedostatek těchto podmínek nelze obcházet tím, že se jako důkaz použijí výpovědi zasahujících policistů o obsahu sebeobviňujícího vyjádření, které vůči nim osoba pronesla. Vyjádření, které před policisty obviněný na místě učinil, mohlo mít v krajním případě povahu vysvětlení podle §158 odst. 3 písm. a) tr. ř. a policisté o něm měli sepsat úřední záznam podle §158 odst. 5 tr. ř. Takový úřední záznam však nebylo možné použít v řízení před soudem jako důkaz, a to se zřetelem k ustanovení §158 odst. 5 tr. ř. ve znění účinném v době rozhodování soudů. Podle nynějšího ustanovení §158 odst. 6 tr. ř. lze úřední záznam v řízení před soudem užít jako důkaz pouze za podmínek stanovených tímto zákonem (trestním řádem), tj. se souhlasem státního zástupce a obviněného podle §211 odst. 6 tr. ř. Nebyl-li jako důkaz použitelný úřední záznam o vysvětlení podaném podle §158 odst. 3 písm. a) tr. ř., logicky z toho vyplývá i nepoužitelnost svědectví policistů o obsahu vyjádření obviněného.
Aplikují-1i se tyto zásady na posuzovaný případ, pak je třeba přisvědčit dovolání obviněného v tom, že jako usvědčující důkaz nebyly použitelné výpovědi svědků R. B. a J. Š. , policistů, kteří zasahovali na místě nehody a prováděli šetření směřující k jejímu objasnění, pokud se tyto výpovědi týkaly okolnosti, jak se vůči nim obviněný k nehodě vyjadřoval. Tento závěr Nejvyššího soudu koresponduje s ústavními zárukami, které opakovaně formuloval Ústavní soud ve svých nálezech, např. v nálezech sp. zn. I. ÚS 677/2003, sp. zn. III. ÚS 451/2004, sp. zn. II. ÚS 2014/2007 a dalších.
Při nepoužitelnosti výpovědí svědků R. B. a J. Š. , které soudy považovaly za rozhodující usvědčující důkaz, zbývají důkazy, které ve vztahu k okolnosti, kdo v době střetu s cyklistou řídil vozidlo, mají jen nepřímý vztah. Poškozený nepostřehl, kdo při střetu řídil vozidlo, svědek M. B. se ve své výpovědi přiznal k řízení vozidla a ostatní důkazy ukazují zatím nanejvýš na to, že obviněný se v kritickou dobu nacházel v oblasti, kde došlo k nehodě. Přitom zůstává nejasné, zda zbývající důkazy jsou vůbec způsobilé být podkladem těch skutkových zjištění, která představují výrok o vině. Za tohoto stavu musí Nejvyšší soud konstatovat, že právo obviněného na spravedlivý proces bylo dotčeno v míře, která staví skutková zjištění soudů do extrémního rozporu s důkazy, a že se tedy jedná o případ, kdy je namístě zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích i rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci jako součást řízení předcházejícího napadenému usnesení, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Okresní soud v Jindřichově Hradci doplní důkazy, ukáže-li se, že nějaké další důkazy jsou reálně dostupné, jinak zhodnotí stávající použitelné důkazy způsobem stanoveným v §2 odst. 6 tr. ř. a se zřetelem ke skutkovým závěrům, které z tohoto hodnocení vyplynou, znovu ve věci rozhodne.
Poučení: proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. března 2012
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec