ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.627.2006.1
sp. zn. 7 Tdo 627/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. 5. 2006 o dovolání obviněného A. D. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 7 To 22/2005, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 19 T 111/2004 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 10. 2004, sp. zn. 19 T 111/2004, byl obviněný A. D. uznán vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 1 tr. zák. a odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody na šest měsíců se zkušební dobou stanovenou na jeden rok.
Jako trestný čin posoudil Obvodní soud pro Prahu 5 skutek, který podle jeho zjištění spočíval v tom, že obviněný v době od 30. 4. 2003 do 19. 3. 2004 protiprávně užíval v P., M. Š., byt přesto, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 10. 2002, sp. zn. E 5729/2001, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2003, sp. zn. 54 Co 63/2003, v právní moci dnem 30. 4. 2003, mu byl nařízen výkon rozhodnutí vyklizením předmětného bytu s přestěhováním do náhradního bytu v P., N. K., z bytu se odmítl vystěhovat a nadále byt užíval.
Odvolání obviněného bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 7 To 22/2005, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze. Toto rozhodnutí napadl v rozsahu odpovídajícím výroku o vině. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vytkl nesprávné právní posouzení skutku. To spatřoval především v tom, že soudy nevzaly zřetel na okolnost, že dosud nebyl ukončen jeho spor s bývalou manželkou týkající se vypořádání společného jmění manželů a že nebyl uspokojen jeho nárok na finanční vypořádání z titulu zrušení jeho členství v bytovém družstvu. Dále namítal, že až do exekuce vyklizením, které bylo provedeno dne 8. 6. 2004, neexistovala jeho nájemní smlouva týkající se náhradního bytu. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení i předcházející vadné řízení a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu a k nebytovému prostoru podle §249a odst. 1 tr. zák. se dopustí mimo jiné ten, kdo protiprávně užívá byt jiného.
V posuzovaném případě obviněný původně užíval byt oprávněně z titulu společného nájmu bytu manžely, avšak jeho právo byt užívat zaniklo tím, že po rozvodu manželství obviněného a H. D. bylo ve věci Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 28 C 163/98 pravomocně rozhodnuto tak, že byl zrušen společný nájem bytu manžely, přičemž bylo určeno, že výlučným nájemcem bytu a členem bytového družstva bude nadále H. D., a zároveň bylo rozhodnuto, že obviněný je povinen byt vyklidit a vyklizený předat H. D. po právní moci rozsudku do 15 dnů poté, kdy mu bude zajištěn náhradní byt. Takto bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 9. 1999, sp. zn. 28 C 163/98, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2000, sp. zn. 12 Co 761/99. Náhradní byt pak byl obviněnému zajištěn na adrese P., N. K., a protože obviněný nesplnil povinnost vyklidit byt, ohledně něhož byl zrušen společný nájem bytu manžely, Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 18. 10. 2002, sp. zn. E 5729/2001, nařídil výkon rozhodnutí vyklizením, přičemž toto usnesení bylo potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2003, sp. zn. 54 Co 63/2003, které nabylo právní moci dne 30. 4. 2003. Pokud soudy považovaly jednání obviněného spočívající v dalším užívání bytu, jehož výlučnou nájemkyní byla H. D., v době od právní moci rozhodnutí, jímž byla nařízena exekuce, do sdělení obvinění dne 19. 3. 2004 za protiprávní ve smyslu §249a odst. 1 tr. zák., je tento závěr evidentně správný a nemůže být zvrácen žádnou z námitek, které obviněný uplatnil v dovolání.
Splnění povinnosti vyklidit byt, ohledně něhož bylo rozhodnuto, že jeho výlučnou nájemkyní nadále bude bývalá manželka obviněného, nebylo nijak podmíněno vypořádáním společného jmění manželů ani soudním rozhodnutím v této věci. Pokud soudní spor obviněného a jeho bývalé manželky o vypořádání společného jmění manželů, vedený od roku 2000, nebyl rozhodnut a je podle obviněného provázen nepřiměřenými průtahy, takže je prodlužován stav právní nejistoty, je to hodno kritiky, avšak nemá to vliv na správnost závěru soudů, že od 30. 4. 2003 do 19. 3. 2004 obviněný protiprávně užíval byt jiného ve smyslu §249a odst. 1 tr. zák.
Namítaná neexistence nájemní smlouvy ohledně náhradního bytu v žádném případě nemůže být hodnocena jakkoli ve prospěch obviněného, protože sám obviněný se ve skutečnosti uzavření této smlouvy vyhýbal. Jasně o tom svědčí nejen to, že pronajímatel podepsal nájemní smlouvu, resp. její návrh, již dne 12. 11. 2001, ale i to, že obviněný od své bývalé manželky věděl, o jaký byt jde, kde se nachází a kdo je jeho pronajímatelem, a přesto nájemní smlouvu nepodepsal. Ostatně také z odůvodnění usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 10. 2002, sp. zn. E 5729/2001, jímž byla nařízena exekuce, výslovně vyplývá, že námitky obviněného proti náhradnímu bytu se týkaly jeho velikosti, vybavení a technického stavu, a nikoli toho, že by mu tento byt nebyl zajištěn a že by neexistovala nájemní smlouva, resp. její návrh učiněný pronajímatelem. V tomto smyslu se nesly i důvody dovolání, které obviněný podal proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5. Pokud v den exekuce, která byla provedena 8. 6. 2004, nebyl návrh nájemní smlouvy, podepsaný pronajímatelem 12. 11. 2001, založen v exekučním spise a pokud obě strany podepsaly novou nájemní smlouvu až dne 9. 6. 2004, nemá to žádný význam z hlediska správnosti závěru soudů, že obviněný od 30. 4. 2003 do 19. 3. 2004 protiprávně užíval byt, jehož jedinou nájemkyní byla H. D.
Okolnost, že obviněný se posuzovaného činu dopustil za situace, kdy nebyl vyřešen jeho spor s bývalou manželkou o vypořádání společného jmění manželů, včetně vypořádání jeho nároku z titulu zrušení jeho členství v bytovém družstvu, může být v krajním případě hodnocena jen v rámci úvah o stupni nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu materiální podmínky trestnosti činu podle §3 odst. 1, 2 tr. zák. Význam této okolnosti ovšem je jen omezený a v žádném případě ho nelze považovat za tak určující, aby z toho vyplýval závěr, že posuzovaný čin vykazoval jen nepatrný stupeň společenské nebezpečnosti a nebyl proto trestným činem. Skutek se totiž zároveň vyznačuje závažnými okolnostmi svědčícími výrazně v neprospěch obviněného. Především je to poměrně dlouhá doba více než deseti měsíců, po kterou obviněný protiprávním užíváním bytu své bývalé manželky páchal posuzovaný čin. K tomu přistupuje skutečnost, že obviněný nevyvíjel naprosto žádnou součinnost směřující k získání náhradního bytu, který mu zajistila bývalá manželka, a to včetně návrhu nájemní smlouvy. Ve vztahu k náhradnímu bytu obviněný jednal evidentně obstrukčně, neboť ačkoli věděl, kde se byt nachází a kdo je jeho pronajímatelem, neučinil nic pro uzavření nájemní smlouvy. Přitom stačilo jen podepsat nájemní smlouvu, jejíž návrh již byl podepsán pronajímatelem jako druhou smluvní stranou. Obviněný tak mohl získat náhradní byt za tzv. regulované nájemné, takže zajištění tohoto bytu bylo vůči němu šetrné. Závažné je to, že aby bývalá manželka udržela náhradní byt, který pro obviněného zajistila, po celou dobu sama platila za tento byt nájemné. Nakonec není možné pominout ani to, že posuzované jednání obviněného spadá do stadia pravomocně nařízené exekuce vyklizením, což ho nepřimělo k tomu, aby přestal byt své bývalé manželky protiprávně užívat, a věc nechal nakonec dojít až ke skutečnému provedení exekuce vyklizením dne 8. 6. 2004. Přítomnost uvedeného souhrnu okolností svědčících výrazně v neprospěch obviněného tak odůvodňuje závěr, že evidentně byla splněna i materiální podmínka trestnosti činu, tj. potřebný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (vyšší než nepatrný).
Nejvyšší soud si je vědom toho, že v demokratickém právním státě přísluší trestnímu právu jen subsidiární úloha při ochraně práv, kterou jinak garantují prostředky jiných právních odvětví, zejména prostředky občanského práva, a že trestní represe má místo pouze tam, kde jsou jiné prostředky ochrany práv vyčerpané, neúčinné, nedostatečné, případně nevhodné. Těmto zásadám odpovídají rozhodnutí obou soudů v trestní věci obviněného pro trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostrou podle §249a odst. 1 tr. zák. Jako trestný čin bylo takto posouzeno jednání obviněného spočívající v protiprávním užívání bytu bývalé manželky jen potud, pokud spadalo do doby po pravomocném nařízení exekuce vyklizením a trvalo do zahájení trestního stíhání sdělením obvinění (§12 odst. 11 tr. ř.). Tím byl trestní postih obviněného minimalizován v souladu se zásadou pomocné úlohy trestní represe v demokratickém právním státě.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. května 2006
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec