ECLI:CZ:NS:2004:7.TDO.648.2004.1
sp. zn. 7 Tdo 648/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 9. 6. 2004 dovolání obviněného M. H., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 3. 2002, sp. zn. 5 To 373/2001, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 4 T 99/2000 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 3. 2002, sp. zn. 5 To 373/2001, a rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 23. 3. 2001, sp. zn. 4 T 99/2000.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Děčíně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 23. 3. 2001, sp. zn. 4 T 99/2000, byl obviněný M. H. uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §213 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na pět měsíců nepodmíněně se zařazením do věznice s dozorem podle §39a odst. 3 tr. zák.
Podle zjištění Okresního soudu v Děčíně se obviněný dopustil trestného činu tím, že ve V., okr. D., a jinde v období od počátku května 1997 do 24. 3. 2000 neplatil výživné na svou nezletilou dceru S. H., v částce 900,- Kč měsíčně k rukám matky dítěte, ačkoliv mu tato povinnost byla uložena rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 23. 6. 1998, sp. zn. 11 Nc 214/97, a zůstal za uvedené období na výživném dlužen částku 31.500,- Kč.
Odvolání obviněného bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 3. 2002, sp. zn. 5 To 373/2001, zamítnuto podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, a to v celém rozsahu. Dovolání podal z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že jeho jednání nenaplňovalo skutkovou podstatu trestného činu. Uvedl, že v době, kdy neplatil výživné, byl bez pracovního poměru, žil z prodeje vlastních věcí, úspor a nárazových prací (brigád) a sám při tom byl na hranici životního minima, z něhož nemohl výživné platit. Poukázal na to, že v možnosti najít práci byl omezen zdravotním stavem po úrazu oka. Zdůraznil, že u matky dítěte zanechal věci ze svého výlučného vlastnictví, které matka dítěte prodala, což považoval za určitou formu úhrady výživného. Konstatoval, že mezitím již dlužné výživné matce dítěte zaplatil. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby ho zprostil obžaloby.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.
Základním pochybením soudů bylo to, že přesvědčivě nevyřešily otázku, jak vysoké bylo výživné, jehož neplacením obviněný spáchal trestný čin. Jde o předběžnou otázku, která je významná pro posouzení viny obviněného, a proto při jejím posuzování soudy n e b y l y vázány pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 23. 6. 1998, sp. zn. 11 Nc 214/97, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného platit výživné v částce 900,- Kč měsíčně. Vyplývá to z ustanovení §9 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto ustanovení orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně; je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného. Protože v posuzovaném případě jde o předběžnou otázku, která je významná pro posouzení viny obviněného, vyplývá à contrario z ustanovení §9 odst. 1 tr. ř. závěr, že orgány činné v trestním řízení pravomocným rozhodnutím o předběžné otázce vázány nejsou.
To v žádném případě neznamená přezkum rozsudku, jímž bylo o výši výživného rozhodnuto, konstatování jeho nesprávnosti, jeho zrušení či změnu apod. Tento rozsudek zůstává nadále v právní moci, není nijak dotčen, má charakter exekučního titulu a z hlediska zákona o rodině, resp. občanského zákoníku, obviněný má takový dluh na výživném, jak to odpovídá uvedenému rozsudku. Pouze v otázce, do jaké výše bylo neplacení výživného trestným činem, bylo povinností soudů v trestním řízení předběžnou otázku posoudit samostatně, vycházet přitom z rozhodných skutečností, které tu byly v době činu, a řídit se ustanovením §96 odst. 1 zákona o rodině (zákon č. 94/1963 Sb. ve znění pozdějších zákonů).
Soudy evidentně považovaly za právně bezvýznamnou obhajobu obviněného, že nemohl platit výživné ve výši 900,- Kč měsíčně v důsledku ztráty zaměstnání. Okresní soud v Děčíně v této souvislosti nesprávně poukázal na to, že obviněný nepožádal o snížení výživného a neobrátil se na úřad práce. Krajský soud v Ústí nad Labem konstatoval, že obviněný nebyl evidován na úřadu práce, dokázal se obejít bez sociálních dávek a vyžít z prodeje vlastních věcí a z minulých příjmů, a z toho dovodil, že obviněný byl alespoň z č á s t i schopen svoji vyživovací povinnost plnit. Tímto závěrem Krajský soud v Ústí nad Labem ve skutečnosti připustil, že výše výživného, jehož neplacením obviněný spáchal trestný čin, nemusela být 900,- Kč měsíčně a že mohla být nižší. Již ve světle tohoto závěru Krajského soudu v Ústí nad Labem nemůže obstát výrok o vině založený na tom, že o trestný čin šlo v rozsahu odpovídajícím naplacení výživného ve výši 900,- Kč měsíčně.
Z odůvodnění rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného platit výživné ve výši 900,- Kč měsíčně, je zřejmé, že toto výživné bylo stanoveno za situace, kdy příjem obviněného činil 15.000,- Kč měsíčně. Z obhajoby obviněného vyplývalo, že jeho poměry v době činu byly proti tomuto stavu podstatně změněné v jeho neprospěch. Při posuzování viny obviněného trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. bylo proto povinností soudů vypořádat se s otázkou, jaké výživné odpovídalo schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům obviněného (a samozřejmě i odůvodněným potřebám dítěte) ve smyslu §96 odst. 1 zákona o rodině. Podle citovaného ustanovení při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů obviněného byly soudy povinny zkoumat, zda se obviněný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti, popřípadě zda nepodstupoval nepřiměřená majetková rizika. Soudy proto měly zkoumat okolnosti a zejména důvody ztráty zaměstnání, kterou obviněný namítal, a další okolnosti významné jako kritéria uvedená v §96 odst. 1 zákona o rodině, mimo jiné zda bylo reálné, aby obviněný prostřednictvím úřadu práce získal nové zaměstnání s výdělkem, který by mu umožňoval platit výživné ve stanovené výši, a to i se zřetelem k namítanému zdravotnímu stavu ovlivněnému úrazem oka.
Pokud soudy poukazovaly na to, že obviněný nepodal návrh na snížení výživného a nenechal se evidovat úřadem práce jako uchazeč o zaměstnání, vyvozovaly své závěry o vině obviněného ze skutečností, které byly pro posouzení věci nerozhodné, neboť neměly žádný význam pro postup soudů při posuzování předběžné otázky, jak vysoké bylo výživné, jehož neplacením byl spáchán trestný čin (§9 odst. 1 tr. ř.).
Za tohoto stavu nelze akceptovat výrok o vině, pokud jde o závěr, že obviněný spáchal trestný čin neplacením výživného v částce 900,- Kč měsíčně. Tento závěr není podložen žádnými úvahami soudů vycházejícími ze zákonných hledisek uvedených v §96 odst. 1 zákona o rodině ve vztahu k době spáchání činu. Rozhodnutí soudů proto spočívá jednak na nesprávném hmotně právním posouzení otázky, jak vysoké výživné odpovídalo v době činu hlediskům uvedeným v §96 odst. 1 zákona o rodině, a v důsledku toho i na nesprávném právním posouzení skutku v tom směru, že o trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. šlo v rozsahu odpovídajícím pravomocně stanovenému výživnému ve výši 900,- Kč měsíčně.
Rozhodnutí obou soudů jsou tedy vadná z důvodu, který je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto rozhodnutí obou soudů zrušil. V důsledku toho zrušil i další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad. Poté Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Děčíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Při novém projednání věci Okresní soud v Děčíně také ověří, zda obviněný skutečně dodatečně splnil svou vyživovací povinnost a zda tím splnil podmínky účinné lítosti ve smyslu §214 tr. zák.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. června 2004
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec