ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.661.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 661/2020-1430
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 8. 2020 o dovolání obviněného D. F. , nar. XY, trvale bytem XY, okr. Ústí nad Labem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2019, sp. zn. 5 To 431/2019, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 15/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. 6. 2019, sp. zn. 3 T 15/2016, byl obviněný D. F. uznán vinným zločinem neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle §299 odst. 2, 4 písm. a), b) tr. zákoníku a podle §299 odst. 4 tr. zákoníku (pozn. v rozsudku nesprávně uvedeno §209) byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let.
2. Městský soud v Praze z podnětu odvolání obviněného rozsudkem ze dne 4. 12. 2019, sp. zn. 5 To 431/2019, podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil rozsudek obvodního soudu v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že obviněného po úpravě znění tzv. skutkové věty nově uznal vinným pouze zločinem neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle §299 odst. 2, 4 písm. a) tr. zákoníku, a to jako účastníka ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Podle §299 odst. 4 tr. zákoníku (pozn. v rozsudku rovněž nesprávně uvedeno §209) nově obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil, oproti obvodnímu soudu na kratší zkušební dobu v trvání 2 let.
3. Účastenství ve formě pomoci na zločinu neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle §299 odst. 2, 4 písm. a) tr. zákoníku se obviněný dopustil jednáním podrobně popsaným ve výroku o vině rozsudku městského soudu, které spočívalo v tom, že v napojení přinejmenším na M. N. H. a P. M., jakož i na další přesně nezjištěné jihoafrické farmáře a vietnamské obchodníky, obdobně jako zejména i P. F., P. E., L. B., P. S. a L. B. (všichni jmenovaní původně spoluobvinění obviněného F. odděleně trestně stíhaní u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod. sp. zn. 16 T 138/2014), se zúčastnil v době od 11. do 16. října 2011 s P. M. organizovaného zájezdu do Jihoafrické republiky, kde byl pod patronací místního profesionálního lovce na farmě Richmond-Prachting při tzv. pseudo-huntingu zastřelen nosorožec tuponosý jižní, který je zařazen do přílohy I Úmluvy o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin, publikované pod č. 572/1992 Sb. (úmluva CITES), a do přílohy Nařízení Rady Evropských společenství č. 338/97, o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi, ve znění Nařízení Komise EU č. 750/2013, přitom pod svou totožností doloženou osobními doklady figuroval pro účely vydání povolení k lovu v Jihoafrické republice místními úřady jako klient-lovec, jímž však autenticky nebyl, když se, obdobně jako výše jmenovaní a další pseudo-lovci, organizovaní ve spolupráci P. M. s vietnamskými zájemci o lukrativní nelegální dovozy nosorožčích rohů do jihovýchodní Asie, lovecké trofeje v podobě nosorožčích rohů vzdal s tím, že je ponechá formou darování na místě volně k dispozici, to vše učinil na základě předem uzavřené a také naplněné dohody s P. M., že za poskytnutí uvedených služeb v rámci pseudo-huntingu se zájezdu do Jihoafrické republiky zúčastní, aniž by jeho cenu platil; následně byly nosorožčí rohy (lovecké trofeje), pocházející z nosorožce uloveného formou pseudo-huntingu, v součinnosti s obviněným v době od 11. do 16. října 2011, dne 18. 7. 2012 dovezeny na jeho jméno jako odběratele trofejí přes mezinárodní letiště v Bratislavě pod ve výroku o vině rozsudku uvedeným označením zásilky a číslem čipů předního a zadního rohu, se záměrem deklarovanou podhodnocenou celní hodnotou ve výši 100 USD, ačkoli reálná prodejní cena nosorožčích rohů na trhu v zemích jihovýchodní Asie, kam měly podle plánů organizátorů směřovat, činila v té době 45 000 USD (nejméně 864 000 Kč) za jeden kilogram, což při váze obou rohů nejméně 5,01 kg činilo 4 413 860 Kč, načež byla zásilka nosorožčích rohů v rámci celního řízení v Bratislavě jako podezřelá zadržena a odevzdána na příslušná místa v gesci Českého inspektorátu životního prostředí, obdobně jako bylo v té době naloženo se čtyřmi dalšími zásilkami nosorožčích rohů dopravovaných do Bratislavy pod jmény výše uvedených českých pseudo-lovců účastnících se v daném časovém období pseudo-loveckého zájezdu do Jihoafrické republiky organizovaného P. M.; za daných okolností uspořádání pseudo-loveckého zájezdu zdarma s předjednaným ponecháním loveckých trofejí v podobě nosorožčích rohů k dispozici jiným osobám si obviněný byl vědom toho, že se v roli pseudo-lovce dost možno účastní organizovaného přeshraničního nelegálního obchodu s nosorožčími rohy za cílem jejich vyvezení z Jihoafrické republiky, převezení přes další státy se záměrem jejich dovezení do místa lukrativních prodejů na asijském trhu, kdy při organizování akce za účelem získání trofejí a jejich následných vývozů a převozů k lukrativním prodejům nosorožčích rohů bylo organizátory pseudo-lovů s pomocí obviněného zneužito výjimky, že populace tohoto druhu nosorožce vyskytující se v Jihoafrické republice a ve Svazijsku je pro nekomerční obchod s loveckými trofejemi zařazena do přílohy II Úmluvy CITES (publikované pod č. 572/1992 Sb.), v rámci exportních kvót lze získat povolení k jeho odstřelu a podle čl. 57 Nařízení Komise ES č. 865/2006 v dané době nemuselo být pro exempláře osobního charakteru dokládáno dovozní povolení cílové země EU, ale postačil pouze originál vývozního povolení JAR.
II
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný D. F. dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Poukázal na to, že odvolací soud již potřetí zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně, nyní pouze z důvodu nesprávného hmotněprávního posouzení věci z hlediska zavinění. Obviněný ale trvá na tom, že se daného jednání nedopustil, odvolací soud podle něj nesprávně dospěl k závěru o jeho zavinění, i když správně pro nedostatek zavinění vypustil kvalifikaci podle §299 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Také namítá, že rozsudek odvolacího soudu postrádá náležitosti předepsané v §125 odst. 1 tr. ř., když obecně sice soud vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, ale již neuvedl, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jen neurčitě odkázal na svá předchozí rozhodnutí, kde ale odkazy na zcela konkrétní důkazy chybí.
5. Odvolací soud podle obviněného bez usvědčujících důkazů dospěl k závěru, že se daného jednání dopustil úmyslně, resp. v eventuálním úmyslu, ale tento závěr soud opírá jen o svou ničím nepodloženou domněnku, že pokud se zdarma účastnil zájezdu, byl si vědom, že se v roli pseudo-lovce dost možno účastní organizovaného přeshraničního obchodu s nosorožčími rohy. Toto hmotněprávní posouzení považuje obviněný za nesprávné a poukázal k tomu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, zabývající se otázkou zavinění. Celá řada provedených důkazů čtením svědeckých výpovědí (obv. uvedl např. výpověď P. E. dne 16. 7. 2013), že dokonce svědčí o tom, že před příjezdem na farmy v JAR neměli účastníci zájezdu o lovu nosorožců ani ponětí, když až tam jim byl nabídnut lov nosorožce s tím, že pokud se vzdají trofeje nosorožce ve prospěch farmy, tak ten lov nebudou muset platit.
6. Žádný z provedených důkazů podle obviněného nevede k závěru, že věděl, či jen měl a mohl vědět o záměru vyvézt rohy nebo s nimi obchodovat. Možnost vědomosti protiprávního jednání, že naprosto vylučují i okolnosti lovu a vzdání se trofejí, když z výpovědí plyne, že vše probíhalo za účasti profesionálních lovců a úředních osob, jejichž přítomnost zcela věrohodně potvrzovala legálnost jednání. O nevědomosti protiprávnosti pak podle obviněného svědčí také výpověď svědka P. H. v bodě 6. rozsudku obvodního soudu, který jediný je s předmětnou problematikou skutečně z vlastní zkušenosti obeznámen. Tyto důkazy, že odvolací soud zcela pominul, dospěl tak k nesprávnému právnímu závěru o zavinění. K tomu v podrobnostech odkázal také na obsah svého odvolání z 30. 10. 2019.
7. V roce 2011, že o existenci pseudo-huntingu nevěděly nic ani soudy obou stupňů, stejně jim nebyla známá ani velmi speciální a pro laiky téměř nedostupná právní úprava ochrany ohrožených druhů nosorožců a žádný důkaz ani nevede k závěru, že by on sám cokoliv o pseudo-huntingu a této právní úpravě věděl či měl vědět, tedy, že by byl srozuměn s možností porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovými zákony. Z ničeho pro něj nevyplývala ani povinnost za daných okolností, s přihlédnutím k místním podmínkám a účasti úředních osob při lovu, seznámit se s příslušnou právní úpravou. Namítá proto, že bez zřejmých obtíží nebylo možno rozpoznat protiprávnost a bylo by proto na místě aplikovat ustanovení §19 tr. zákoníku (pozn. ustanovení o právním omylu).
8. Obviněný nesouhlasí ani s právním posouzením jeho jednání odvolacím soudem jako zločin neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle §299 odst. 2, 4 písm. a) tr. zákoníku, a to jako účastníka ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Odcitoval znění skutkové podstaty tohoto zločinu podle §299 odst. 2 tr. zákoníku a namítá, že i když se připustí, že usmrtil jedince ohroženého druhu živočicha, nestalo se tak v rozporu s jiným právním předpisem, ale v souladu s platnými právními předpisy, které usmrcení tohoto živočicha dovolovaly. Totéž, že platí i ohledně jednání spočívajícího v tom, že měl jinému opatřit exempláře druhu přímo ohroženého vyhubením nebo vyhynutím, když jeho úmyslem byl legální lov a ne získání trofeje, rohy z těla nosorožce vyjmuly a opatřily čipy zcela legálně osoby k tomu způsobilé a zákonem povolané, nevzdal se exempláře (rohů) ani žádného práva na ně, nikomu je nedaroval ani jinak neopatřil, nosorožec byl ve vlastnictví farmáře, který je choval na farmě (nikoliv ve volné přírodě) a který v souladu s právními předpisy svolil, aby jeho nosorožce usmrtil. Farmář si pak zcela oprávněně ponechal i rohy, neboť byl jejich právoplatným vlastníkem a lovec ani nemá právní nárok na trofej (exemplář-rohy).
9. Obviněný proto namítá, že jeho jednání postrádá protiprávnost, tedy chování v rozporu s právním předpisem a chybí i příčinná souvislost mezi usmrcením nosorožce a opatřením exempláře. Právní konstrukci odvolacího soudu spočívající v opatření umožněním usmrcení považuje proto za nepřiléhavou. Namítá také, že hypotéza ustanovení §299 odst. 2, 4 písm. a) tr. zákoníku dopadá pouze na vývoz z ČR, tranzit přes území ČR případně dovoz do ČR, nikoliv však na vývoz z JAR do Slovenské republiky.
10. Obviněný, jak uvedl pro úplnost, namítá také neurčitost výroku v části „opatřil exemplář k vyvezení, provezení a dovození“, když z této formulace nemá za zřejmé, jakým konkrétním jednáním byly naplněny znaky trestného činu, jehož spáchání měl usnadnit.
11. V závěru dovolání pak obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí městského i obvodního soudu a Obvodnímu soudu pro Prahu 6 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
12. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že se jedná pouze o opakování námitek, které ve své obhajobě obviněný uplatnil již v předchozích fázích trestního řízení. Ohledně dovolacích námitek se ale ztotožnil s argumentací soudů nižších stupňů, na kterou odkázal. Námitky v bodech II. a III. dovolání, kterými obviněný zpochybňuje průběh dokazování, hodnocení důkazů a skutková zjištění, že nelze podřadit pod uplatněný ani žádný jiný důvod dovolání, navíc nejsou ani důvodné a nelze ve věci dovodit existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů.
13. K námitkám o absenci úmyslného zavinění, resp. právního omylu, státní zástupce uvedl, že je lze formálně podřadit pod uplatněný důvod dovolání, i když do značné míry vycházejí z vlastní představy obviněného o průběhu skutkového děje. Plně se ale ohledně úmyslu a absence ospravedlnitelného omylu ztotožnil s názorem městského soudu, na jehož rozhodnutí odkázal, přičemž k tvrzené neznalosti či omylu obviněného na doplnění státní zástupce poukázal na závěry uvedené v rozhodnutí publikovaném pod č. 5/2017 Sb. rozh. tr. s tím, že je lze přiměřeně vztáhnout i na tuto věc.
14. K námitkám obviněného v bodě IV. dovolání o nesprávné právní kvalifikaci jeho jednání státní zástupce uvedl, že se ztotožnil s názorem městského soudu, právní kvalifikaci považuje za správnou a k námitkám obviněného doplnil, že mu není primárně kladeno za vinu usmrcení předmětného živočicha. K námitce ohledně absence protiprávnosti uvedl, že jednání obviněného a dalších osob, uvedené v tzv. skutkové větě, evidentně směřovalo k naplnění ilegálního cíle a soudem citovaných norem, takže znak protiprávnosti byl naplněn a nechybí ani příčinný vztah, protože jednání obviněného bylo jednou z podmínek, jimiž bylo spáchání trestné činnosti usnadněno. Nic neurčitého ve smyslu výhrad obviněného neshledal státní zástupce ani ve výroku o vině, neboť k vývozu, průvozu i dovozu došlo či docházelo. Platné právní úpravě, že pak neodpovídá ani tvrzení obviněného, že daný delikt lze spáchat pouze v kontextu České republiky, když z trestního zákoníku nevyplývá žádné takové omezující pravidlo a odkázal k tomu na ustanovení §6 tr. zákoníku.
15. Závěrem vyjádření státní zástupce navrhl, aby bylo dovolání obviněného odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné v neveřejném zasedání.
16. Obviněný možnost repliky k vyjádření státního zástupce nevyužil.
III
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
18. Nejvyšší soud předně k samotnému průběhu trestního stíhání konstatuje, že se jedná o žalovanou trestnou činnost obviněného D. F., související se stejnou trestnou činností další větší skupiny samostatně stíhaných obviněných, ve vztahu k obviněnému D. F. z období roku 2011. Obžaloba byla na obviněného D. F. ve věci podána dne 24. 2. 2016 a již v obžalobě bylo navrhováno věc obviněného D. F. připojit k řízení konanému ve věci této další odděleně stíhané skupiny obviněných, a to rovněž u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 138/2014, protože existují důvody pro konání společného řízení podle §20 odst. 1 tr. ř. Obvodní soud pro Prahu 6 ve věci obviněného D. F. tak ale nepostupoval. V dalším řízení Obvodní soud pro Prahu 6 pak v existující procesní situaci, vzniklé pominutím naprosto zřejmé existence podmínek pro konání společného řízení uvedených v ustanovení §20 odst. 1 tr. ř., věc obviněného D. F. zvládal se značnými obtížemi. A to zejména proto, že na počátku řízení zcela pomíjel obsáhlý důkazní materiál opatřený ve věci ostatních osob obžalovaných za stejnou související trestnou činnost u téhož Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 138/2014, s kterými byl obviněný D. F. původně na samém počátku trestního řízení rovněž obviněn (viz usnesení podle §160 odst. 1 tr. ř. ze dne 11. 7. 2013). K určité nápravě tohoto stavu došlo až na základě pokynu odvolacího soudu v souvislosti se zrušením zprošťujícího rozsudku obvodního soudu. Obviněný D. F. byl Obvodním soudem pro Prahu 6 před vyhlášením odsuzujícího rozsudku nejprve dvakrát zproštěn obžaloby, přičemž oba tyto zprošťující rozsudky byly zrušeny Městským soudem v Praze a věc byla vrácena obvodnímu soudu k novému projednání. Po zrušení i druhého zprošťujícího rozsudku obvodního soudu odvolacím soudem přitom státní zástupkyně v hlavním líčení dne 13. 6. 2019 (č. l. 1356 tr. spisu) opět navrhovala spojení obou věcí.
19. Pokud jde o obsah dovolání, ke skutkovým námitkám obviněného D. F., které jsou opakováním jeho námitek uplatňovaných již v předchozím řízení před obvodním a městským soudem, Nejvyšší soud uvádí, že dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, proti již pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně a proto jej, na rozdíl od odvolání, není možné podat z jakéhokoliv důvodu, nýbrž jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Zákonný dovolací důvod je relevantně uplatněn za předpokladu, že jsou s ním spojeny konkrétní námitky, které mu odpovídají svým obsahem. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů ani k postupu soudu při provádění důkazů. Dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, je určeno pouze k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Skutkové námitky tudíž nejsou dovolacím důvodem.
20. Podle obviněným uplatněného důvodu dovolání uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají pouze námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Pokud obviněný v souvislosti s námitkami ohledně vědomosti protiprávnosti jednání v podrobnostech odkázal také na obsah svého odvolání z 30. 10. 2019, Nejvyšší soud uvádí, že k obsahu takového jiného podání (opravného prostředku) nelze v řízení o dovolání přihlížet (viz §265i odst. 3 tr. ř., přezkum v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání).
21. Z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný jej založil na v podstatě stejné argumentaci jako odvolání, tedy na jeho vlastním hodnocení důkazů, na kterém zakládá své tvrzení o neprokázání jeho viny a o možném jiném průběhu skutkového děje, než jak to bylo zjištěno obvodním soudem a potvrzeno soudem odvolacím. Již odvolací soud se ale s těmito námitkami obviněného dostatečně a zejména správně vypořádal.
22. Obviněný D. F. využil svého práva a odmítl ve věci vypovídat, přičemž se (s výjimkou prvního hlavního líčení dne 21. 10. 2016), rovněž osobně neúčastnil ani soudních jednání a nechal se zastupovat obhájcem. Jeho obhajoba je tak založena v podstatě pouze na jeho vlastním dodatečném zpochybňování a hodnocení provedených důkazů a popírání rozhodných skutkových zjištění, když i v dovolání trvá na své obhajobě, že se inkriminovaného jednání nedopustil, ohradil se proti argumentaci odvolacího soudu, že svou účast na této cestě nepopíral a také uvedl, že se nevzdal exempláře (rohů) ani žádného práva na ně, nikomu je nedaroval ani jinak neopatřil, že nosorožec byl ve vlastnictví farmáře, který je choval na farmě (nikoliv ve volné přírodě) a který v souladu s právními předpisy svolil, aby jeho nosorožce usmrtil. Farmář, že si pak podle něj zcela oprávněně ponechal i rohy, neboť byl jejich právoplatným vlastníkem a lovec ani nemá právní nárok na trofej (exemplář-rohy). Tato jeho argumentace, postavená na verzi obhajoby, že se lovu v JAR zúčastnil, je pak ale v rozporu s jeho námitkou proti části odůvodnění odvolacího soudu, že „svou účast na cestě nepopíral“. Obviněný tedy v podstatě rozporně na jedné straně tvrdí, že se celé akce nezúčastnil a na druhé straně namítá, že nosorožce usmrtil zcela legálně se svolením jeho majitele, farmáře. K této verzi obhajoby o usmrcení nosorožce se svolením jeho majitele, pak ale obviněný již neuvedl, čím by byl pro farmáře nebo někoho jiného tak významnou osobností, že by mu vše hradil, tedy uhradil za něj značné náklady na cestu do JAR, několikadenní pobyt i samotné usmrcení nosorožce. Zejména ale obhajoba obviněného, že se lovu v JAR vůbec nezúčastnil, je v rozporu se skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, a tedy v řízení o dovolání bez významu.
23. Z výše uvedené skutkové verze obviněného, zcela odlišné od skutkových závěrů soudů, je zřejmé, že obviněný zejména nesouhlasí s tím, jak byly provedené důkazy soudem hodnoceny a jaké skutkové závěry byly na jejich podkladě postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. vyvozeny. Pokud obviněný i v dovolání nesouhlasí s hodnocením důkazů soudem a předkládá svoji vlastní skutkovou verzi, tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud zásadně při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení, a nikoliv ze zcela jiné konstrukce skutkového děje tvrzené obviněným.
24. Uplatněnému, ani žádnému jinému důvodu dovolání neodpovídá ani procesní námitka obviněného, že rozsudek odvolacího soudu postrádá náležitosti předepsané ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., že sice odvolací soud obecně vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, odkázal také na svá předchozí rozhodnutí, ale neuvedl odkazy na zcela konkrétní důkazy. K tomu lze pouze nad rámec rozhodnutí poznamenat, že vedle skutečností zjištěných a uvedených již zejména v bodě 15. a 19. rozsudku obvodního soudu, odvolací soud v bodě 19. napadeného rozsudku, vedle odkazu na své předchozí rozhodnutí, také uvedl, že základním důkazem pro odsouzení obviněného jsou listinné důkazy dokládající jeho účast na pseudo-huntingu, v jehož rámci byl na jeho totožnost a jemu udělený tzv. permit (povolení) v JAR uloven nosorožec, jehož trofeje (rohy) byly následně zadrženy v celním řízení na bratislavském letišti v zásilce na jeho jméno, tedy určené obviněnému D. F. Dalším důležitým důkazem byly svědecké výpovědi v rozsudku odvolacím soudem konkrétně uvedených a odborně zasvěcených osob. Pouze dokreslující význam pak měly (jako listiny) čtené výpovědi osob, které se za obdobných okolností jako obviněný D. F., a některé také i přímo s ním, v daném časovém období účastnily pseudo-huntingu v roli organizátory nastrčených lovců.
25. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, který obviněný namítne a konkrétně odůvodní, v čem jej spatřuje. Obviněný takový rozpor pouze obecně namítá s tím, že z provedených důkazů byly učiněny nesprávné skutkové závěry, které jsou podle něj s provedenými důkazy v extrémním rozporu. V případě skutečné existence takového rozporu má zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4 (základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci) a čl. 90 (soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům) Ústavy České republiky. Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupinu pak tvoří případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin, a mezi skutkovými zjištěními odvolacího soudu a provedenými důkazy, neshledal žádný rozpor, natož extrémní.
26. Nejvyšší soud podotýká, že z obsahu trestního spisu je zřejmé, že ve věci bylo provedeno dostatečné dokazování. Z odůvodnění rozsudku odvolacího městského soudu pak vyplývá, že se zabýval obhajobou obviněného, rozsudek i s ohledem na předchozí jeho usnesení dostatečně odůvodnil, zvážil všechny rozhodné skutečnosti případu a hodnotil je správně a logicky. To nelze zcela říct o rozsudku Obvodního pro Prahu 6 ze dne 13. 6. 2019, sp. zn. 3 T 15/2016, který přes argumentaci odvolacího soudu a dvojí zrušení jeho předchozích zprošťujících rozsudků, zjevně proto, že nesdílel právní názor soudu odvolacího, uvedený odsuzující rozsudek odůvodnil bez vlastního právního závěru pouze formalisticky, citacemi obsahu předchozích zrušujících usnesení odvolacího soudu a pak toliko poukázal na svoji vázanost jeho právním názorem. Také Nevyšší soud ale považuje počáteční postup obvodního soudu ve věci za povrchní, a naopak se ztotožnil s právním názorem Městského soudu v Praze v této trestní věci, který přes určitou složitost důkazní situace správně nepominul všechny rozhodné okolnosti případu a podstatu jednání obviněného a od počátku, na rozdíl od obvodního soudu, hodnotil provedené důkazy nikoliv jednostranně, ale v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., tedy po pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
27. Provedené důkazy poskytují dostatečný podklad pro kontrolu správnosti namítaných skutkových zjištění. Protože se Nejvyšší soud ztotožnil s argumentací odvolacího soudu ohledně skutkových závěrů, k opakovaným skutkovým námitkám obviněného odkazuje na odůvodnění jeho rozhodnutí, když by bylo zcela nadbytečné opakovat tam uvedenou správnou argumentaci. Přitom odvolací soud konkrétně a správně reagoval na odvolací námitky obviněného k zjištěnému jednání uvedenému ve výroku o vině, s čímž obviněný zjevně nesouhlasí a opakuje stejné námitky také v dovolání.
28. K argumentaci obviněného, že o nevědomosti protiprávnosti svědčí také výpověď svědka P. H. v bodě 6. rozsudku obvodního soudu, který jediný je s předmětnou problematikou skutečně z vlastní zkušenosti obeznámen, Nejvyšší soud uvádí, že takový závěr z dané výpovědi nevyplývá. V uvedené části rozsudku obvodní soud citoval výpověď tohoto svědka, který je spolumajitelem farmy v JAR, zabývá se chovem a lovem tzv. malé zvěře, ale nosorožce nikdy nestříleli. V hlavním líčení (viz č. l. 1304 tr. spisu) proto také uvedl, že s problematikou nosorožců „nijak nepomůže“. Tento svědek k problematice existence právní úpravy ohledně obchodu s rohy, a zda obviněný mohl nebo nemohl o ní vědět (pozn. z protokolu o hlavním líčení totiž vyplývá, že se svědek vyjadřoval k existenci právní úpravy podmínek obchodu s rohy, a zda o ní mohl obviněný vědět, nikoliv tedy jak v bodě 6. rozsudku uvedl obvodní soud, zda obviněný věděl, že se podílí na něčem nelegálním) pouze neurčitě uvedl, že je to složitá otázka, že to vědět nemusel, co se týče rohů, ale neznalost zákona neomlouvá a většina myslivců ví, že ohledně zvířat existují legislativní normy. Svědek obecně popsal podmínky, které musí lovec před odstřelem zvěře splnit, včetně nutnosti vývozní licence a povolení CITES z Afriky k odstřelu, kterou předkládá v ČR a poté může odjet do JAR a zvíře odlovit. Také uvedl, že pokud se lovci trofeje vzdají ve prospěch farmy, nemohou ji vyvézt. Tento svědek přitom obecně popsal podmínky lovu zvěře v JAR prováděné skutečnými profesionálními lovci, na které v dané době byly podle něj náklady od půl miliónu do jednoho miliónu korun (letenka, pobyt odstřel). Nikoliv tedy případ tzv. pseudo-lovce, jako absolutně nezainteresované osoby bez jakéhokoliv předchozího zájmu o lov zvěře, navíc exotické v Africe, která se odstřelu zvěře v JAR zúčastní jen proto a s vědomím, že bude mít za podmínky ponechání trofeje na místě zcela zdarma několikadenní výlet do JAR. A to jen za poskytnutí svých osobních údajů, dokladů a přitom tvrdí, že tyto okolnosti nevzbuzovaly žádné podezření z nelegální činnosti a vše považuje za naprosto normální.
29. Odvolací soud ale správně od počátku poukazoval na tyto okolnosti jednání tzv. pseudo-lovců, a tedy i obviněného D. F., které naopak již samy o sobě musely i v něm vyvolat minimálně podezření, že se může účastnit činnosti, která není legální a může být najímán a zneužíván ke krytí osob, které nesou veškeré náklady jeho cesty a budou usilovat o jejich zhodnocení. Není přitom podstatná námitka obviněného, že se o lovu konkrétně nosorožce pseudo-lovci dověděli až po příjezdu na farmu v JAR. Jednak je tato námitka v rozporu s níže uvedeným zjištěním obvodního soudu o odstřelu konkrétně nosorožce a také bylo od počátku zřejmé, že vše bude zdarma, tedy značně nákladná cesta, pobyt i samotný lov, pokud se pseudo-lovec vzdá trofeje. Obviněnému tedy muselo být zcela zřejmé, že se v JAR zjevně bude jednat o lov zvěře s ponecháním trofeje na místě, a to jako podmínky celé jeho účasti jako pseudo-lovce zdarma. Z těchto okolností vyplývá závěr o vědomosti obviněného také o značné hodnotě trofeje, o kterou mají organizátoři zjevně zájem, a právě z tohoto důvodu a pouze za splnění uvedené podmínky se bude moci zúčastnit lovu zcela zdarma. Na jméno obviněného D. F. byly pak také zajištěny listiny s tím související a prokazující jeho účast na pseudo-huntingu v JAR v daném období, které jako důkaz provedl obvodní soud v hlavním líčení dne 21. 10. 2016 (viz č. l. 1115 tr. spisu). Obvodní soud v bodě 15. a 19. odsuzujícího rozsudku také uvedl, že ze čtených výpovědí zjistil (pozn. tam uvedených osob včetně P. F., který se zúčastnil „zájezdu“ do JAR 11. až 16. 10. 2011 společně s P. E. a také s obviněným D. F.), že tyto osoby byly osloveny P. M. s nabídkou odjezdu do JAR na lov zvířat s tím, že náklady na let, pobyt a odstřel nosorožce měl hradit majitel farmy a veškeré tyto náklady budou majitelem farmy hrazeny oproti tomu, že se vzdají lovecké trofeje a ta zůstane farmě. S tímto zjištěním obvodního soudu je pak v přímém rozporu námitka obviněného, že se nevzdal exempláře (rohů) ani žádného práva na ně, že je nikomu nedaroval, že nosorožec byl ve vlastnictví farmáře, který je choval na farmě, ten v souladu s právními předpisy svolil, aby jeho nosorožce usmrtil a zcela oprávněně si ponechal rohy, neboť byl jejich právoplatným vlastníkem a lovec nemá právní nárok na trofej. Protože na tomto tvrzení odporujícímu zjištění obvodního soudu je založena i námitka obviněného, že jeho jednání postrádá protiprávnost, tedy chování v rozporu s právním předpisem a chybí i příčinná souvislost mezi usmrcením nosorožce a opatřením exempláře, nelze k této námitce přihlížet, byť námitka absence protiprávnosti a příčinné souvislosti má obecně hmotněprávní povahu, vychází ale z jiného než soudem zjištěného skutkového stavu.
30. Uvedené, již obvodním soudem zjištěné okolnosti případu, potvrzuje i obsah zajištěného dopisu, který byl na doplnění dokazování proveden jako důkaz odvolacím soudem a který obecně ohledně důvodů a cíle organizace pseudo-huntingu dokresluje celý případ ještě šířeji, včetně možného daleko širšího zapojení všech pseudo-lovců, včetně obviněného D. F. Protože se ale tato listina nevztahuje přímo k obviněnému D. F., vzaly soudy ohledně něj za prokázané pouze výše uvedené skutečnosti významné pro výrok o vině. I bez konkrétních znalostí je přitom naprosto zřejmé, že takovýto „výlet“ do JAR je již jen z hlediska nákladů cesty a pobytu značně finančně nákladný. Reálné finanční náklady lovce spojené s legálním odlovem zvířete orientačně uvedla svědkyně P. Ř. (pozn. pracovnice České inspekce životního prostředí) v částce 1 000 USD jako poplatek za odlov v JAR, kdy daleko vyšší poplatek za odlov platí majitel farmy, a to v částce od 70 000 USD do 100 000 USD, poté je udělena licence a provádí se odlov na farmě v JAR za přítomnosti tamního úřadu.
31. Pokud je právě v souvislosti s přítomností uvedených úředních osob při lovu zvěře v JAR namítáno, že jejich přítomnost svědčila o legálnosti lovu a také proto nelze na straně pseudo-lovce dovodit zavinění, tak bližší okolnosti účasti těchto úředních osob zjišťovány nebyly. Jejich účast při lovu ale nevylučuje u pseudo-lovce existenci zavinění, protože obviněnému byly známy všechny výše uvedené okolnosti a podmínky, za kterých se může lovu zúčastnit zcela zdarma.
32. Nejvyšší soud proto nemohl přisvědčit námitce obviněného, podle kterého žádný důkaz nevede k závěru, že by věděl nebo mohl a měl vědět o záměru vyvézt rohy či s nimi obchodovat. I když obviněný využije svého práva a odmítne k věci vypovídat (v případě obviněného D. F. viz hlavní líčení dne 21. 10. 2016, č. l. 1114 tr. spisu), neznamená to, že nelze jeho vinu prokázat. Takový přístup obviněných v trestním řízení není ničím neobvyklým a ani případné doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. Byť v důsledku procesního postupu ve věci byl zdroj důkazů v případě obviněného D. F. omezen, přesto měly soudy k dispozici důkazy, které obviněného D. F. z daného jednání bez důvodných pochybností usvědčují a prokazují i jeho zavinění jako pomocníka podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, ke zločinu podle §299 odst. 2, 4 písm. a) tr. zákoníku, jak jeho jednání právně kvalifikoval Městský soud v Praze. Na rozdíl od Obvodního soudu pro Prahu 6, který posuzoval jednání obviněného jako pachatele daného zločinu. Pro věc základní a důležité důkazy shrnul odvolací soud v bodě 19. dovoláním napadeného rozsudku.
33. Ohledně účastníků tzv. pseudo-huntingu, že se v případě obviněného a dalších osob jednalo o absolutně neznalé a o lov zvěře se nezajímající osoby, které se odstřelu zvěře v JAR zúčastnily v zájmu vlastního výrazného bezpracného prospěchu, tedy s vědomím, že budou mít zcela zdarma několikadenní výlet do JAR jen za poskytnutí jejich osobní součinnosti a identity, resp. jejich osobní účasti, osobních údajů a dokladů, již bylo výše poukázáno na zjištění Obvodního soudu pro Prahu 6 uvedené v bodě 15. rozsudku, který na pokyn odvolacího soudu provedl důkaz trestním spisem téhož obvodního soudu ve věci sp. zn. 16 T 138/2014, který se týká obžaloby za stejnou související trestnou činnost řady dalších osob. Na základě toho učinil již výše zmíněné zjištění z výpovědí P. F., R. J., Z. J. a K. M., že byli osloveni P. M. s nabídkou odjezdu do JAR na lov zvířat s tím, že náklady na let, pobyt a odstřel nosorožce měl hradit majitel farmy a farma jim hradila náklady oproti tomu, že jí zůstane trofej, přičemž podepisovali povolení k odlovu a dokument o vzdání se trofeje ve prospěch farmy. Že se budou lovit konkrétně nosorožci, že se ale měli dovědět až v JAR, kde na ně P. M. čekala s panem N. Následně ale byli kontaktování úředníky Celní správy, že rohy byly na jejich jména dovezeny do ČR.
34. Ač sám využil svého práva a k věci odmítl vypovídat, bylo spolehlivě prokázáno, že se také obviněný D. F. osobně zúčastnil tzv. pseudo-huntingu v JAR, přičemž do JAR cestoval ve skupině s P. F. a také P. E., který z důvodu, že je ve věci sám trestně stíhán, odmítl v samostatné věci obviněného D. F. jako svědek vypovídat (viz č. l. 1089 tr. spisu). Z důvodu odmítnutí výpovědi svědkem P. E. byla se souhlasem stran přečtena jeho předchozí výpověď, ve které potvrdil finančně výhodné cestování do Afriky s jeho známým D. F. z podnětu zajímavé nabídky P. M. To uvedl odvolací soud v bodě 26. dovoláním napadeného rozsudku, včetně uvedení dalších výpovědí, které ve spojení s listinnými důkazy, potvrzují lov nosorožce a vývoz trofeje pod identitou obviněného D. F. z JAR jako trofeje určené pro něj.
35. Nejvyšší soud neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že důkazy byly soudem hodnoceny ve shodě s jejich obsahem, že nedošlo k žádné deformaci důkazů, že ani jinak nebylo vybočeno z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy odvolací soud jasně a logicky vysvětlil.
36. Hmotněprávní povahy, tedy odpovídající uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou pouze námitky obviněného o nesprávném závěru odvolacího soudu o jeho zavinění a o jednání v právním omylu s tím, že v dané době nikdo nevěděl o pseudo-huntingu a on také nic nevěděl či měl vědět o existující právní úpravě. Tuto povahu ale nemají další námitky ohledně nesprávné právní kvalifikace jeho jednání jako pomoc ke spáchání zločinu podle §299 odst. 2, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, když vychází z ničím nepodloženého a se soudy zjištěným skutkovým stavem rozporného tvrzení obviněného, že jeho úmyslem byl jen legální lov a ne získání trofeje, nevzdal se exempláře, který nikomu nedaroval, že nosorožec i trofej byly ve vlastnictví farmáře a náležely mu. Podle zjištění soudů je naopak zřejmé, že vzdání se trofeje bylo podmínkou, že veškeré náklady bude za ně platit farma, jak toto zjištění učinil již obvodní soud a uvedl to v bodě 15. rozsudku. Pokud jde o námitku o dopadu hypotézy skutkové podstaty uvedeného zločinu na dovoz do ČR a nikoliv do Slovenské republiky, tak obviněný jednak pomíjí, že zadržená zásilka byla adresována na jeho jméno (pozn. ve skutku uvedeno, že rohy byly dovezeny na jeho jméno jako odběratele přes letiště v Bratislavě, kde byla zásilka zadržena) a také, že jednání pomocníka je jiné a proto jej nelze z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty ztotožňovat s jednáním tzv. hlavního pachatele.
37. Odvolací soud ohledně zavinění obviněného uvedl, že jednal ve své roli pseudo-lovce v nepřímém úmyslu, když lhostejný vztah pachatele k následku, tedy pokud při vědomí podezřelých okolností provázejících jeho jednání či účast na nějaké akci je srozuměn se zjevným rizikem její nekalosti, pak je srozuměn i s eventuálním následkem, který s ohledem na jemu známé dané okolnosti nikoliv překvapivě nastal. Za daných okolností, které nemohly obviněnému unikat i s přihlédnutím k jeho osobě, nelze pak podle odvolacího soudu reálně připustit, že by jednal v omylu (podle námitky obviněného ve smyslu právního omylu podle §19 tr. zákoníku). S těmito důvody Nejvyšší soud vyslovuje souhlas, přičemž ve smyslu §19 odst. 2 tr. zákoníku se obviněný mohl omylu vyvarovat, když bez zřejmých potíží mohl rozpoznat protiprávnost činu. Ta byla za daných okolností zcela zřejmá, ale pro obviněného D. F. byl přednější jeho osobní značný profit z celé akce ve formě účasti zdarma.
38. Ohledně hmotněprávní námitky obviněného o neexistenci zavinění a jeho jednání v právním omylu podle §19 tr. zákoníku státní zástupce poukázal na možnost přiměřeného použití rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 5/2017 Sb. rozh. tr. (pozn. usnesení ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1166/2015), kdy v částečně obdobné věci Nejvyšší soud mj. uvedl, že „ …obviněná mohla protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží … ve skutečnosti žádná reálná překážka nebránila v tom, aby se seznámila s příslušnou právní úpravou…. Úvahy Městského soudu v Praze ohledně omezené doby pobytu a jazykové bariéry vyznívají za uvedeného stavu zcela nepřesvědčivě. Závěr, že skutek není trestným činem, nelze odůvodnit omylem obviněné, protože i kdyby obviněná jednala v omylu, mohla se ho vyvarovat (§19 odst. 2 tr. zákoníku)“.
39. K existenci zavinění u tzv. bílého koně, v případě obviněného D. F. postavení srovnatelného s tzv. pseudo-lovcem, lze rovněž přiměřeně poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1396/2008, podle kterého „u osoby jednající v postavení tzv. bílého koně lze za splnění všech zákonných podmínek shledat zavinění alespoň ve formě nepřímého úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Takový závěr lze učinit zejména v případě, že pachatel formálně přijal funkci statutárního orgánu v obchodní společnosti, záměrně setrvával v tomto postavení, aniž působnost statutárního orgánu fakticky vykonával, a o další průběh podnikání se nezajímal. …Vzhledem k okolnostem posuzovaného případu u obviněného šlo o ten typ lhostejnosti, který byl výrazem jeho kladného vztahu k oběma možným variantám, tj. jak k tomu, že faktury jsou pravé a získání nadměrného odpočtu je oprávněné, tak k tomu, že faktury jsou fiktivní a získání nadměrného odpočtu je neoprávněné. Obviněný byl k přijetí pozice jednatele a k setrvávání v této pozici motivován cílem získat finanční odměnu s tím spojenou. …Obviněný si v postavení jednatele počínal tak, že svým jménem jen zaštítil výsledky zcela nekontrolované aktivity podezřelého společníka, aniž si jeho postup v souvislosti s uplatněnými fakturami jakkoli ověřil. Celkové okolnosti popsaného postupu obviněnému jasně signalizovaly, že výsledkem jeho činnosti reálně může být i následek uvedený v §148 odst. 2 tr. zák. (vylákání výhody na dani). Od záměru získat za fakticky nevykonávanou funkci finanční odměnu obviněný nebyl ochoten ustoupit ani za cenu rizika, že potvrzuje a uplatňuje fiktivní faktury a že následkem tohoto jednání bude neoprávněné získání odpočtu daně z přidané hodnoty. Takto si obviněný počínal za situace, kdy evidentně nepočítal s žádnou konkrétní skutečností, která by takovému vývoji zabránila. Z toho vyplývá, že obviněný byl s naznačeným následkem srozuměn (k tomu viz č. 3/2006 Sb. rozh. tr.). Je tak naplněna i volní složka nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák.“ . Tyto závěry ohledně typu lhostejnosti, který byl výrazem jeho kladného vztahu k oběma možným variantám, tedy, že se jedná i o možné získání trofeje pro nelegální obchod s ní, ohledně zaštítění zcela nekontrolované aktivity podezřelého společníka, o neochotě ustoupit od záměru získat odměnu ve formě celé akce zdarma jen za ponechání trofeje organizátorům ani za cenu rizika, že jejím účelem je právě tento nelegální obchod, jakož i ohledně toho, že evidentně nepočítal s žádnou konkrétní skutečností, která by takovému vývoji zabránila, lze plně vztáhnout i na jednání obviněného D. F.
40. U nepřímého úmyslu [§15 odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. zákoníku], v němž podle závěru odvolacího soudu jednal obviněný, je třeba mít obecně za prokázané, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Rovněž srozumění u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Podle právní nauky (srov. např. V. Solnař, Základy trestní odpovědnosti, Academia Praha 1972, str. 218) představová složka úmyslu zahrnuje představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, volní složka vůli je vyvolat vlastním jednáním. Vůlí je v tomto smyslu třeba rozumět i srozumění pachatele s následkem, neboť srozumění je vlastně formou chtění. Eventuální úmysl tedy vždy musí obsahovat prvek vůle (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1045/2014). Jednání pomocníka přitom není součástí společného jednání přímo směřujícího k provedení činu, tedy k porušení nebo k ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, ale je to jednání podporující činnost hlavního pachatele, které nevykazuje znaky společného jednání (spolupachatelství). Úmyslně však přispívá ke spáchání trestného činu hlavního pachatele. Pomocník přitom nemusí znát přesné znění skutkové podstaty daného trestného činu, k němuž svou činností přispívá, ale postačí, že jednal se znalostí skutkových okolností rozhodných pro danou právní kvalifikaci, což v případě obviněného D. F. bylo soudy prokázáno, když podle skutkového zjištění soudů jednal „na základě předem uzavřené a také naplněné dohody s P. M.“ a tedy věděl, že cesta, pobyt a lov v JAR za účelem lovu nosorožce bude pro něj zdarma, pokud se vzdá lovecké trofeje a formou darování ji ponechá na místě volně k dispozici. Tento způsob „úhrady“ značných nákladů za celou akci, kterou by si jinak obviněný musel hradit sám, což ale neměl v úmyslu, tedy úhrady formou ponechání trofeje, mu musel minimálně jasně signalizovat nejen možnost zaměření lovu především na získání trofeje k nelegálnímu obchodu, ale také její značnou cenu. Ze ziskuchtivosti, resp. v zájmu tohoto vlastního značného bezpracného profitu, přes zjevnou podezřelost a za daných okolností přímo se nabízející možnost nelegálnosti takovéto činnosti, byl obviněný D. F. ochoten za tuto „úplatu“ dělat zahraničním organizátorům celé akce v zahraničí statistu v pro ně nutné pozici tzv. pseudo-huntera a pomáhal tak vytvářet zdání legálního lovu a podmínek pro získání trofeje k nelegálnímu obchodu.
41. Na základě uvedených důvodů a z hlediska v dovolání uplatněných námitek Nejvyšší soud zjistil, že za dané jednání byl obviněný správně uznán vinným zločinem neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle §299 odst. 2, 4 písm. a) tr. zákoníku, a to jako účastník ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Proto bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 8. 2020
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu