ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.707.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 707/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 25. srpna 2010 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněných Z. H. , a E. K. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 5 To 416/2009, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 3 T 178/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. H. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného E. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 16. 4. 2009, sp. zn. 3 T 178/2008, byl obviněný Z. H. (v bodě 12) uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zákona (ve znění zák. č. 178/2007 Sb.) a trestným činem přijímání úplatku podle §160 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona (ve znění zák. č. 178/2007 Sb.). Za to byl odsouzen podle §160 odst. 3 tr. zákona za použití §35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Podle §49 odst. 1 tr. zákona, §50 odst. 1 tr. zákona mu byl současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu služebního poměru u Policie ČR na dobu 3 let. Dále mu byl podle §53 odst. 1, §54 odst. 3 tr. zákona uložen peněžitý trest ve výměře 15.000,- Kč se stanovením náhradního trestu odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Obviněný E. K. (v bodě 13) byl uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zákona (ve znění zák. č. 178/2007 Sb.) a podle tohoto ustanovení byl odosuzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle §49 odst. 1 tr. zákona, §50 odst. 1 tr. zákona mu byl současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu služebního poměru u Policie ČR na dobu 2 let. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu dalších 9 spoluobviněných.
Z podnětu odvolání obviněných projednal věc ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě. O odvoláních obviněných Z. H., E. K. a dalších 7 spoluobviněných rozhodl rozsudkem ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 5 To 416/2009. Ve vztahu k obviněnému Z. H. podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek v odsuzující části v celém rozsahu a nově rozhodl tak, že uznal obviněného vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zákona, a trestným činem přijímání úplatku podle §160 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona (ve znění tr. zákona účinného před novelou provedenou zák. č. 122/2008). Za to byl odsouzen podle §160 odst. 3 tr. zákona za použití §35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Podle §49 odst. 1 tr. zákona, §50 odst. 1 tr. zákona mu byl současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu služebního poměru u Policie ČR na dobu 3 let. Dále mu byl podle §53 odst. 1, §54 odst. 3 tr. zákona uložen peněžitý trest ve výměře 15.000,- Kč se stanovením náhradního trestu odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Ve vztahu k obviněnému E. K. podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek v odsuzující části v celém rozsahu a nově rozhodl tak, že uznal obviněného vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zákona, přičemž mu uložil stejný trest jako soud prvního stupně. Krajský soud v Ostravě rovněž nově rozhodl o vině a trestu ostatních spoluobviněných.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podali obvinění Z. H. a E. K. prostřednictvím obhájce včas dovolání.
Obviněný Z. H. podal dovolání opírající se o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Především nesouhlasí s právní kvalifikací trestného činu přijímání úplatku podle §160 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona. Úplatkem není jakákoliv věc, výhoda či protislužba, ale je podmínkou, aby se dostalo osobě, která obstarává věci obecného zájmu, skutečně nějaké výhody, majetkového prospěchu, tj. něčeho, z čeho bude mít užitek nebo nějakou výhodu či prospěch. V obou rozsudcích je uvedeno, že se měla pachatelům dostat láhev nezjištěného obsahu, co nemožno brát jako úplatek, protože ani termotaška s nápisem LIDL, ani láhev nezjištěného obsahu nenaplňuje znak úplatku, když nelze hovořit o majetkovém obohacení nebo jiném zvýhodnění ve smyslu §162a tr. zákona. Také namítá postup odvolacího soudu, kterým byla doplněna skutková věta výroku o vině, aniž by doplnil dokazování a aniž by byly pro takové doplnění důkazy. Podle dovolatele odvolací soud vycházel při vyslovení viny ze zvukového záznamu, který si svévolně upravil pro své účely tak, jak vůbec nezní. Obviněný pak v dovolání sám interpretuje zvukový záznam s tím, že z něj nelze zjistit, zda větu „my jsme čtyři“, měl uvést jeden z policistů před M. Š., a další část věty „… tak je lepší každý budeme mít flašku nebo dvě …“ až po chvilce již v její nepřítomnosti. To pak může být podle dovolatele zcela jiný smysl, nelze pak dospět k úmyslu ve vztahu k trestnému činu podle §160 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona u ostatních policistů, protože věta byla určena pouze jednomu kolegovi z hlídky a ne všem. Pro závěry soudu, že M. Š. koupila 4 láhve pro všechny nyní již odsouzené, že měla přivézt skutečně 4 láhve, anebo zda to vůbec byly láhve, neexistuje jediný důkaz. Obviněný dále hodnotí protokol o sledování a výslechu svědka P. P. a tvrdí, že nelze dojít k závěru, že M. Š. kontrolovali všichni čtyři, jen na základě toho, že ve zprávě o sledování je uvedeno, že kontrola byla prováděna převážně všemi čtyřmi policisty. Pro výše uvedené podle něj z těchto důkazů nic nevyplývá, ani že by všichni měli být přímo u toho, když se s ní kontrolující policista dohadoval o způsobu vyřešení přestupku. Přitom obviněný poukazuje i na obsah vysvětlení M. Š. a svědka P. P.
Obviněný proto navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudky soudů obou stupňů a přikázal věc soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný E. K. dovolání opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Brojí proti dokazování a hodnocení svědecké výpovědi spoluobviněného R. M. soudem jako nevěrohodné. Namítá, že výpověď V. V. je vůči němu procesně neúčinná, ale soudy tuto výpověď jako důkaz konstatují a hodnotí, což obviněný pokládá za nepřípustné. Také namítá, že samotné rozdělení peněz, tj. bez vědomosti jakým způsobem byly peníze získány, nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele, když chyběla subjektivní stránka trestného činu, a to alespoň srozumění s tím, jak byly peníze získány. Obviněný uvádí, že z důkazní nouze vůči němu vzešly závěry soudů, které jsou v extrémním nesouladu s tím, co bylo skutečně zjištěno a prokázáno z procesně účinných důkazů. Z jiného důkazu, než je zvukový záznam, nemožno podle dovolatele usoudit, že by se účastnil měření rychlosti a dělení peněz. Za nejzásadnější pochybení považuje takové hodnocení soudu, z kterého vyplývá, že rozhovor blíže neurčeného počtu osob o dělení peněz na 3 díly logicky má vést k závěru, že na kolik částí se peníze dělí, tolik osob se dělení účastní. Větu ze zvukového záznamu o dělení peněz na tři části, mohli mezi sebou pronést R. M. a V. V. bez jeho přítomnosti, mohli počítat s ním jako s třetím, ale peníze mu nepředali.
Obviněný proto navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudky soudů obou stupňů a přikázal věc soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovoláním obviněných uvedl, že společným rysem obou je, že v nich dovolatelé víceméně opakují výhrady známé z jejich dosavadní obhajoby a vyjádřené již v odvoláních. Navíc naprostá většina námitek spočívá v polemice se způsobem, jímž ve věci činné soudy hodnotily provedené důkazy. Takovéto námitky však obecně nemohou naplnit oběma obviněnými deklarovaný důvod dovolání. Ohledně Z. H. statní zástupce dodal, že dovolatelem namítané rozšíření popisu skutku neznamená, že by při definovaní skutkového stavu odvolací soud postupoval v rozporu s §263 odst. 7 tr. ř. Krajský soud ovšem neučinil nic jiného, než že uvedl popis skutku do souladu s výsledky dokazování před soudem I. stupně, jak byly ostatně vyjádřeny v odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu. Pokud obviněný zpochybňuje naplnění znaku přijetí úplatku tím, že měl podle soudních rozhodnutí obdržet láhev nezjištěného obsahu, ale není spolehlivě prokázáno, co vlastně bylo obsahem tašky, kterou od řidičky převzali, lze především odkázat na závěry odvolacího soudu na str. 38 a 39 napadeného rozsudku. Řekne-li si někdo ze čtveřice pachatelů o „čtyři flašky“, načež obdrží od provinivší se řidičky plnou tašku z obchodu LIDL a její obsah pachatelé akceptují jako přiměřené reciproční ocenění jejich benevolence při „řešení přestupku“, pak bez ohledu na obsah tašky je zjevné, že byl dostatečný k tomu, aby jej obvinění subjektivně vnímali jako náležité „ocenění“ svého postupu – čili úplatek. Ohledně dovolání obviněného E. K. státní zástupce dodal, že odvolací soud se podrobně vypořádal s otázkou svědectví spoluobviněného V. V. ve vztahu k předmětnému skutku i s hodnocením zbývajících dostupných důkazů a jeho závěry se neodchylují v tom smyslu, že by rozhodnutí o vině bylo zatíženo extremním nesouladem, o němž dovolatel hovoří. Za nedůvodné označil vyjádření obviněného, že je zcela nepřípustné, aby v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu stály vedle sebe dvě možné alternativy skutkového děje. Nelze apriori vylučovat alternativní závěr o dílčí okolnosti, kterou soud neřeší skutkový děj, ale odpovídá na dílčí obhajobu obviněného. Tento alternativní závěr nemá vliv na naplnění některého ze znaků skutkové podstaty trestného činu a nejedná se o některou z okolností, která by měla pro meritorní rozhodnutí zásadní význam. Vytýkaná formulace, jež se navíc objevuje toliko v odůvodnění rozhodnutí jako hodnotící úvaha soudu, tedy na správnost jeho závěru nemá nejmenší vliv, nemluvě o tom, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí je podle §265a odst. 4 tr. ř. nepřípustné. Pro výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud ČR obě podána dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., protože jsou zjevně neopodstatněná.
Z obsahu dovolání obou obviněných vyplynulo, že oba uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
K dovolání obviněného Z. H. , Nejvyšší soud uvádí následující:
Uplatněnému důvodu dovolání odpovídá námitka ve které obviněný nesouhlasí s právní kvalifikací, jelikož nedošlo k naplnění formálního znaku skutkové podstaty trestného činu příjímání úplatku, když termotaška s nápisem LIDL, a ani láhev nezjištěného obsahu, nenaplňuje znak úplatku. Úplatek je neoprávněná výhoda spočívající v přímém majetkovém obohacení nebo jiném zvýhodnění, které se dostává nebo má dostat uplácené osobě nebo s jejím souhlasem jiné osobě, a na kterou nemá nárok (§162a tr. zákona). Z hlediska naplnění tohoto znaku není rozhodující výše úplatku. Zákon nestanovuje žádnou hodnotovou hranici. V oblasti výkonu státní moci a správy však nelze tolerovat zásadně žádné úplatky, a to ani nepatrné hodnoty (srov. R 17/1978 Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek). Ze skutkových zjištění vyplynulo, že obviněný Z. H. spolu s dalšími spoluobviněnými při silniční kontrole zjistili, že vozidlo řízené M. Š. nemá platnou technickou prohlídku a v úmyslu opatřit sobě a jinému neoprávněný prospěch, spočívající v získání materiálních požitků pro svou vlastní potřebu, vyřešili tento přestupek nezákonně tak, že umožnili M. Š. odjet. Ta se následně asi po deseti minutách vrátila, předala jednomu z obviněných termotašku s nápisem LIDL, ve které byly nejméně 4 láhve blíže nezjištěného obsahu a poté ji bez jakéhokoli dalšího opatření nechali odjet. Z toho nepochybně vyplývá, že obvinění přijali od M. Š. úplatek, ve formě materiálního prospěchu a na základě takto poskytnutého úplatku upustili od zákonného řešení přestupku, čímž bezpochyby opatřili také M. Š. neoprávněný prospěch. Jak je výše uvedeno, v oblasti výkonu státní moci a správy nelze tolerovat zásadně žádné úplatky. Není natolik podstatné, co obsahovala termotaška LIDL, i když z důkazů vyplynulo, že by to měly být 4 láhve, ale to, že na základě předání této tašky policisté upustili od zákonného postupu řešení přestupku. Nejvyšší soud proto tuto námitku shledal zjevně neopodstatněnou, když je zřejmé že byly naplněny znaky úplatku.
Další námitky Z. H. již nespadají pod uplatněný důvod dovolání, protože mají nikoli hmotně právní, ale procesní povahu.
Námitku obviněného, že odvolací soud doplnil skutkovou větu, pro kterou není jakýkoliv skutkový ani důkazní podklad, Nejvyšší soud nepřezkoumával. Obviněný takovou námitkou zjevně vybočil z mezí uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když namítá postup odvolacího soudu, tedy uplatňuje procesní námitku, nikoliv nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Tato námitka navíc nemůže zpochybnit správnost právního posouzení skutku, když obviněný byl uznán vinným jednáním v úmyslu opatřit neoprávněný prospěch „sobě a jinému“. Z těchto dvou alternativních forem úmyslu obviněný namítá jen úmysl ve vztahu k „jinému“ (M. Š.). Pro právní prosouzení jeho jednání podle §158 tr. zákona ale zcela postačí jen jednání v úmyslu opatřit sobě neoprávněný prospěch.
Jednání v úmyslu opatřit sobě neoprávněný prospěch, sice obviněný zpochybňuje obecně hmotně právní námitkou, že nelze shledávat úmysl ve vztahu k trestnému činu podle §160 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona. Tuto námitku ale odůvodnil tím, že ze zvukového záznamu nemožno dojít k závěru, že věta byla určena všem a ne pouze jednomu kolegovi z hlídky, čímž opět nabízí svou vlastní verzi skutkového děje založenou na jiném hodnocení důkazu, na základě které se domáhá změny právního posouzení skutku.
Obviněný namítá nejen vadnou interpretaci zvukového záznamu, ale sám jinak než soudy hodnotí i protokol o sledování a další důkazy. Rovněž uvádí, že nelze dojít k závěru, kterým policistou byla M. Š. kontrolována. Těmito námitkami nenapadá správnost hmotně právního posouzení skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, ale správnost postupu soudů při zjišťování skutkového stavu a tedy i úplnost provedeného dokazování, správnost hodnocení důkazů a v důsledku toho i správnost a úplnost skutkového stavu. Obviněný se těmito námitkami domáhá změny skutkových zjištění učiněných soudy, nabízí k posouzení svoji verzi průběhu skutkového děje, přičemž teprve sekundárně v závislosti na takto dosažené změně skutkových zjištění by pak mělo podle ní dojít i ke změně právního posouzení skutku. Takovými námitkami však obviněný opět deklarovaný důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně nenaplnil.
Jediným důvodem opodstatňujícím zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění může být pouze případ existence tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé. Nejvyšší soud v tomto případě zkoumal, zda z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Nezjistil však žádný důvod pro závěr o existenci zmíněného nesouladu.
Hodnocením důkazů ve vztahu k jednání obviněného Z. H., a dalších tří spoluobviněných, vůči kontrolované řidičce M. Š., se soudy podrobně zabývaly v odůvodnění rozsudků (str. 39 – 40 soud I. stupně, str. 38 – 39 odvolací soud). Jednotlivě i ve vzájemné souvislosti hodnotí provedené důkazy, a to zejména zvukový záznam, zprávu o průběhu sledování, instrukci denní služby a odvolací soud navíc i výpověď svědka P. P. Na toto hodnocení důkazů Nejvyšší soud plně odkazuje s tím, že se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů, které mají v uvedených důkazech spolehlivý podklad, bez důvodných pochybností. Nepřihlížel přitom k dovolacím námitkám obviněného Z. H., které opakovaně zakládá na obsahu vysvětlení podle §158 odst. 3 tr. ř., ač si je vědom, že se jedná pouze o úřední záznam, který v tomto případě nelze v řízení před soudem použít jako důkaz (§158 odst. 5 tr. ř.). Z důkazního hlediska je podstatné, že předmětného dne a v dané době obě policejní hlídky byly určeny k výkonu služební činnosti, nacházely se na stejném místě v Š., přičemž z obsahu zvukového záznamu i protokolu o sledování vyplývá, že kontrolu motorových vozidel prováděly obě hlídky ve vzájemné součinnosti, což je potvrzeno i výpovědí svědka P. P. Proto je také nedůvodná námitka obviněného, že obsah zvukového záznamu „… my jsme čtyři … víš jak, tak je lepší, každý budeme mít flašku nebo dvě …“, byl určen pouze jednomu kolegovi z hlídky a že není důkaz o tom, jak měl policista s taškou a jejím obsahem naložit. Ze stopáže zvukového záznamu v porovnání s reálným časem přitom vyplývá, že tato komunikace proběhla jen mezi členy hlídek (včetně slov „… ona říkala, já vám dám všechno …“) v době, kdy již M. Š. poprvé odjela z místa, aby se posléze vrátila s termotaškou a odevzdala ji jednomu z členů hlídek. Ze vzájemné komunikace „… my jsme čtyři …“ pouze mezi členy hlídek, tak rovněž vyplývá, že všichni obvinění jednali ve vzájemné součinnosti. Nejvyšší soud proto nepřisvědčil ani námitce obviněného, že někteří policisté neprováděli kontrolu M. Š., nebo že jen maximálně stáli opodál a mohli zaslechnout hovor, aniž by se jakkoliv podíleli na trestné činnosti.
Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud dovolání obviněného Z. H. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
K dovolání obviněného E. K. , Nejvyšší soud uvádí následující:
Z obsahu dovolání je zřejmé, že námitky obviněného uplatněné pod tímto dovolacím důvodem výše uvedeným požadavkům neodpovídají a nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, protože jsou zaměřeny nikoli proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale směřují výhradně proti úplnosti dokazování, proti hodnocení důkazů provedeného soudy, a následně proti správnosti skutkového stavu uvedeného ve výroku o vině napadeného rozsudku.
Obviněný svými četnými námitkami v podstatě popírá svou vinu. Hodnotí výpovědi V. V. a R. M. a namítá jejich nepoužitelnost, ač k tomuto závěru dospěly shodně také oba soudy. Rovněž namítá, že soudy rozhodly o jeho vině pouze na základě jediného důkazu, kterým byl zvukový záznam. Takovými námitkami dovolatel pouze polemizuje se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů, jakož i se skutkovými zjištěními obou soudů. Obviněný tak ve skutečnosti brojí proti skutkovým zjištěním, jež soudy učinily na základě provedeného dokazování a vychází z odlišného skutkového základu, než který soudy zjistily a poté právně kvalifikovaly. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný. Také námitkami, že soudy použily procesně neúčinnou výpověď a neuznaly jeho alternativu skutkového děje, obviněný v podstatě brojí proti úplnosti a správnosti provedeného dokazování.
Jedinou obecně hmotně právní námitku, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele, Nejvyšší soud rovněž nepřezkoumával. Tuto námitku totiž obviněný založil na tvrzení, že bez dalších skutkových zjištění nelze učinit závěr o jeho vědomosti jakým způsobem byly peníze získány, čímž uvádí výhrady proti skutkovým zjištěním, jež soudy učinily z provedeného dokazování a brojí tak proti způsobu, jímž soudy hodnotily důkazy.
Je tedy zřejmé, že obviněný uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím brojil proti správnosti skutkových zjištění, úplnosti dokazování a hodnocení důkazů. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost dovolacího soudu přezkoumat napadené rozhodnutí (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje v případě zjištění, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Obviněný namítá ve svém dovolání extrémní nesoulad, a proto Nejvyšší soud v posuzovaném případě zkoumal, zda zde nedošlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními soudů.
Podstata námitek obviněného E. K. spočívá na tvrzení, že v předmětné době pátral po celostátně hledaných osobách, což vyplývá z jeho úředního záznamu, z hlídkové knížky, a výpovědi spoluobviněného R. M., takže se nemohl účastnit měření rychlosti ani dělení peněz. Rovněž k této trestné činnosti a hodnocení provedených důkazů se soudy obou stupňů podrobně vyjádřily v odůvodnění rozsudků (str. 40 – 42 soudu I. stupně; 39 – 41 soud odvolací). Na tato odůvodnění Nejvyšší soud odkazuje, když se s odůvodněním soudů v podstatě ztotožnil a bylo by zcela nadbytečné vše znovu popisovat. Protože sledování činnosti obviněných v tomto případě nebylo prováděno, je stěžejním důkazem zejména zvukový záznam pořízený ve služebním vozidle obviněných E. K. a R. M.
Lze sice přisvědčit námitce E. K., že vzhledem k nepoužitelnosti výpovědí spoluobviněných V. V. a R. M. z přípravného řízení vůči němu, soud ohledně jeho přítomnosti a účasti na měření rychlosti, nepřípustně výpovědí V. V. argumentuje (viz str. 40, druhý odstavec odůvodnění rozsudku soudu I. stupně „Z jeho výpovědí vyplývá, že na místě byl přítomen i druhý policista, kterého však neznal jménem“). Tato nedůslednost soudu ale nemá vliv na to, že řízení jako celek nepozbylo charakter spravedlivého procesu, i když také odvolací soud, ač výpověď V. V. hodnotí „toliko ve vztahu“ k R. M. s tím, že vina E. K. vyplývá ze zbývajících důkazů (viz str. 40 rozsudku odvolacího soudu), argumentuje ve vztahu k E. K., a to v souvislosti s dělením vybraných peněz na tři díly, rovněž tím, že to odpovídá výpovědi V. V. Výpověď tohoto spoluobviněného takto sice hodnotí ve vztahu k dalšímu důkazu, a to zvukovému záznamu, ale v souvislosti s prokazováním viny E. K.. Z tohoto zvukového záznamu, ale dělení vybraných peněz na tři díly vyplývá i bez výpovědi V. V.
Jak již bylo výše uvedeno, je zvukový záznam významným důkazem o vině E. K., ale nikoliv jediným. Ten sice namítá, že ze zvukového záznamu, kdy je slyšet hovor o rozdělení peněz na tři části, nelze učinit závěr o účasti tří osob na rozdělení peněz. Takovýto závěr soudů považuje za nelogickou svévoli, když tento hovor mohl proběhnout pouze mezi V. V. a R. M. bez jeho přítomnosti. Autor zaznamenaného výroku, že tak mohl počítat i s ním, jako s třetí osobou se kterou se budou dělit, ale peníze mu nepředali.
Z hlediska existence jiných důkazů nelze předně přeceňovat význam hlídkové knížky a úředního záznamu obviněného, které mají prokazovat, že v předmětné době vykonával jinou činnost, resp. pátral po hledaných osobách. Měření rychlosti bylo totiž svévolnou akcí mimo úkoly, které měli v rámci výkonu služby plnit, a je proto zcela zřejmé, že tuto neoprávněnou činnost neuvedli v žádném služebním dokumentu zcela záměrně. V době neoprávněného měření rychlosti v Š., měli totiž obvinění E. K. i R. M. plnit podle Instruktáže (č. 19935 – č. l. 413 tr. spisu) k výkonu služby a časového plánu jiné úkoly, a to konkrétně od 16.00 hod. do 18.00 hod. v Ř. a poté ve V. To uvedl již soud I. stupně v odůvodnění rozsudku s tím, že ani z poznámky k této instrukci, zapsané obviněným E. K. nevyplývá, že by se účastnili měření rychlosti v součinnosti s městskou policií. Přesto bylo ale prokázáno, a ani obviněný E. K. to nezpochybňuje, že měření rychlosti proběhlo. Ve své výpovědi u hlavního líčení to potvrdil i spoluobviněný R. M., i když s tím, že měření rychlosti prováděl pouze s V. V. a E. K. tam nebyl, když měl uvést, že do Š. pojede, ale za svými služebními věcmi. Z výpovědi R. M. tak vyplývá, že E. K. v rozporu s úkoly, které měl v dané době plnit podle Instrukce pro výkon služby, zcela vědomě odjel také do Š., a byl si také plně vědom toho, že se tam bude provádět měření rychlosti vozidel, ač měli jako hlídka plnit zcela jiné úkoly. Proto je rovněž nedůvodná jeho námitka, že rozdělení peněz bez vědomí jakým způsobem byly získány, vylučuje naplnění subjektivní stránky trestného činu podle §158 tr. zákona.
Závěr vyplývající ze zvukového záznamu, že se peníze dělily na tři části není zpochybňován. Obhajoba obviněného E. K., že se měření nezúčastnil a peníze neobdržel, je však v souvislosti s uvedeným zvukovým záznamem vyvrácena výpovědí spoluobviněného R. M. v hlavním líčení, byť vypovídal výrazně ve prospěch E. K., že ten na místě nebyl. R. M. totiž mj. vypověděl, že on zastavoval vozidla a opakovaně uvedl, že přestupky řešil spoluobviněný V. V. Z jeho výpovědi tak vyplývá, že v tomto případě řešil přestupky pouze tento spoluobviněný (č. l. 1564 – 5 tr. spisu). Ze zvukového záznamu (č. l. 550 tr. spisu) ale vedle dělení peněz na tři části rovněž vyplývá, že přestupky řešily a peníze za pokuty vybíraly od řidičů na místě dvě osoby, a nikoli pouze jedna, jak u hlavního líčení tvrdil obviněný R. M. Vyplývá to ze zaznamenaného hovoru dvou osob označených jako „druhý hlas“ a „předchozí hlas“. Konkrétně ze zvukového záznamu vyplývá, že tyto dvě osoby vzájemně konverzují takto: - druhý hlas: „… děleno třema je třitisíce …“
- předchozí hlas: „… kolik jsi vybral ty …“
- druhý hlas: „… kolem šesti …“
- předchozí hlas: „… já jsem vybral …“
- druhý hlas: „… já jsem měl hned pětkového …“
- předchozí hlas: „… já jsem měl tři … toho mlaďocha za devět set …“.
Pokud tedy podle výpovědi R. M. on zastavoval vozidla a pouze spoluobviněný V. V. řešil přestupky, je toto jeho tvrzení v rozporu se zvukovým záznamem, z kterého naopak vyplývá, že přestupky řešily a pokuty od řidičů vybíraly dvě osoby. Na místě tak byla i třetí osoba, kterou byl právě obviněný E. K. V souvislosti s dalšími výše uvedenými důkazy tak Nejvyšší soud považuje závěr soudu o prokázání viny obviněného E. K. za správný.
Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Soudy přesvědčivě vyložily, proč obhajobě obviněného neuvěřily a jaké důkazy k potvrzení viny obviněného vzaly za podklad rozhodnutí. Je nutné uvést, že i když byla výpověď V. V. vůči obviněnému procesně nepoužitelná, neznamenalo to, že odvolací soud nemohl provádět úvahy o ztotožnění jeho výpovědi s ostatními důkazy. Rovněž to, že se obviněný v tentýž den zúčastnil na jiné služební činnosti, konkrétně na pátrání po nezvěstných osobách, nevyvrací jeho trestnou činnost. Z důkazů vyplývá, že tato jiná služební činnost nebyla zaznamenána přesnou hodinou, a tedy k ní mohlo dojít před nebo po trestné činnosti, když obviněný E. K. měl v daný den službu hlídky od 07.00 hod. do 19.00 hod., a měření rychlosti vozidel bylo prováděno pouze jednu hodinu, a to od 16.18 hod. do 17.25 hod. Dovolatel v rámci toho namítl, že tímto je poskytována alternativa skutkového děje a nevylučuje to také možnost, že právě v době měření rychlosti prováděl tuto jinou služební činnost. O jednoznačné účasti na měření rychlosti svědčí však i další důkazy, které potvrzují jeho účast na tomto jednání. Dokazování prokázalo, že se měření rychlosti a také dělení peněz zúčastnili tři osoby. Kdyby místo obviněného takto jednal jiný policista, je nepochybné, že by to obviněný použil pro svojí obhajobu. Namísto toho on i spoluobviněný R. M. tvrdil, že se měření zúčastnili jen dva policisté, co však důkazy spolehlivě vyvrátily. Nejvyšší soud tedy neshledal ve věci žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudů nižších stupňů.
Pro výše uvedené bylo dovolání obviněného E. K. posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. srpna 2010
Předseda senátu: JUDr. Michal Mikláš