ECLI:CZ:NS:2003:7.TDO.856.2002.1
sp. zn. 7 Tdo 856/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 6. února 2003 za souhlasu stran v neveřejném zasedání o dovolání obviněného Ing. L. K., roz. A. J., které podal proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 9 To 34/02, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 55/2000, takto:
Podle §265j tr. ř. se dovolání z a m í t á , protože není důvodné.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. 16 T 55/2000, byl obviněný, za jednání ve výroku tohoto rozsudku uvedené, uznán vinným trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2, 3 tr. zák. Za to byl odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na 3 roky, se zařazením pro jeho výkon podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody.
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 9 To 34/02, bylo odvolání obviněného proti rozsudku soudu I. stupně zamítnuto podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný včas a řádně podaným dovoláním, a to z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když nesprávné hmotně právní posouzení spatřuje v rozhodnutí obou soudů a jeho námitce promlčení podle §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že vzhledem k rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 2. 1996, č. j. Nc 1583/94-13, jímž byl obviněný k návrhu jeho manželky prohlášen za mrtvého s tím, že za den jeho smrti byl prohlášen 1. leden 1993, nebylo možno obviněného postavit před soud pro zákonnou překážku, kterou toto rozhodnutí představuje a doba existence tohoto rozhodnutí se tak ve smyslu §67 odst. 2 písm. a) tr. zák. do promlčecí doby nezapočítává. Obviněný s tímto názorem soudů nesouhlasí a považuje jej za nepřípustný rozšiřující výklad ustanovení §67 odst. 2 písm. a) tr. zák. v jeho neprospěch. Poukazuje přitom na skutečnost, že ač rozsudek o prohlášení za mrtvého byl zrušen usnesením téhož soudu, č. j. Nc 1583/94-20, ze dne 19. 9. 2000, bylo mu obvinění sděleno již 31. 8. 2000. Trestní stíhání tak bylo zahájeno, i když orgány policie věděly, že byl prohlášen za mrtvého, ale za zákonnou překážku to nepovažovaly. Tento názor sdílí i obviněný, když rozsudek o prohlášení za mrtvého může soud v jednoduchém a rychlém řízení kdykoliv a bez návrhu zrušit podle §199 odst. 1 občanského soudního řádu (o. s. ř.), pokud zjistí, že dotyčná osoba žije. Dále obviněný poukazuje na to, že názor soudů nelze opřít o žádný dosavadní judikát, přičemž v právní literatuře je prezentován názor, že zákonnou překážkou je pouze překážka, která je za takovou označena zákonem (např. poslanecká nebo diplomatická imunita). Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozhodnutí obou soudů zrušil.
Státní zástupce nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že podle jeho názoru rozsudek, kterým byl obviněný prohlášen za mrtvého, nezakládá důvod stavění promlčení podle §67 odst. 2 písm. a) tr. zák. Pokud pachatel, který ve skutečnosti žije, dosáhl toho, aby byl prohlášen za mrtvého, jde o určitou formu maření trestního stíhání, která však nemá za následek stavění promlčení. K stavění promlčení by, ale došlo z důvodu §67 odst. 2 písm. b) tr. zák., když se měl obviněný podle jeho výpovědi v době od roku 1992 až do roku 1999 vyhýbat trestnímu stíhání pobytem v cizině. Délka tohoto jeho pobytu však vzhledem k právnímu názoru soudů nebyla objektivizována a výpovědi samotného obviněného jsou v tomto směru rozporné. Bude proto nutné, aby se nalézací soud pokusil v tomto směru skutková zjištění doplnit. Navrhl proto zrušit napadená rozhodnutí soudů obou stupňů a soudu I. stupně přikázat, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1 písm. h) tr. ř. a napadené rozhodnutí přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř.
Obviněný byl v bodě 1) rozsudku soudu I. stupně, který byl napaden dovoláním, uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (ve znění účinném od 1. 1. 2002), kterého se měl dopustit jednotlivými útoky na zájem chráněný trestním zákonem, a to dne 25. 2. 1992, v měsíci srpnu 1992, 7. 9. 1992, 16. 9. 1992 a dne 23. 9. 1992. Protože horní hranice trestní sazby odnětí svobody u tohoto trestného činu činí 8 let, je promlčecí doba podle §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. pětiletá. Došlo-li k dokončení trestné činnosti dne 23. 9. 1992, lze ve smyslu §89 odst. 15 tr. zák. za poslední den promlčecí doby označit den 24. 9. 1997. Uplynutím tohoto dne by došlo k promlčení trestního stíhání obviněného pro daný trestný čin, pokud by nebyl dán některý z důvodů stavění nebo přerušení běhu promlčecí doby podle §67 odst. 2, 3 tr. zák.
Podle §67 odst. 2 tr. zák. se do promlčecí doby nezapočítává:
a)doba, po kterou nebylo možno pachatele postavit před soud pro zákonnou překážku,
b)doba, po kterou se pachatel zdržoval v cizině,
c)zkušební doba podmíněného zastavení trestního stíhání.
Podle §11 odst. 1 tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2002) trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno,
a)nařídí-li to prezident republiky, uživ svého práva udílet milost nebo amnestii,
b)je-li trestní stíhání promlčeno,
c)jde-li o osobu, která je vyňata z pravomoci orgánů činných v trestním řízení (§10) nebo o osobu, k jejímuž stíhání je podle zákona třeba souhlasu, jestliže takový souhlas nebyl oprávněným orgánem dán,
d)jde-li o osobu, která pro nedostatek věku není trestně odpovědná,
e)proti tomu, kdo zemřel nebo byl prohlášen za mrtvého,
f) – h)proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo
pravomocným ... (rozhodnutími příslušných orgánů, jestliže nebyla v předepsaném řízení zrušena),
i)je-li trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného a souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět, nebo
j)stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.
Námitka jiného nesprávného hmotně právního posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kterou obviněný uplatnil v dovolání, spočívá v tom, že rozhodnutí soudu o jeho prohlášení za mrtvého, není zákonnou překážkou (pro kterou ho nebylo možno postavit před soud) ve smyslu §67 odst. 2 písm. a) tr. zák. Zásadně platí, že zákonnou překážkou je taková překážka, která je stanovena v zákoně. Jiná, byť závažná překážka, není důvodem stavění promlčecí lhůty podle §67 odst. 2 písm. a) tr. zák. Může ale být důvodem pro jiný postup orgánů činných v trestním řízení, jako např. přerušení trestního stíhání podle §173 odst. 1 tr. ř.
Protože překážky, které brání trestnímu stíhání pachatele stanoví zákon, mj. v ustanovení §11 odst. 1 tr. ř., tj. v zákoně č. 141/1961 Sb., je zřejmé, že tyto překážky jsou tzv. zákonnými překážkami. Z povahy těchto zákonných překážek vyplývá, že některé z nich vylučují trestní stíhání pachatele jednou provždy (např. čl. 27 Ústavy České republiky – imunita poslance a senátora; nevyužije-li obviněný svého zákonného práva trvat na projednání věci, aj.), jiné pak pouze dočasně. Právě ty zákonné překážky, které působí pouze dočasně po dobu jejich existence, mají význam z hlediska §67 odst. 2 tr. zák., protože je-li trestní stíhání určitého pachatele vyloučeno navždy (např. čl. 27 Ústavy České republiky), je otázka stavění běhu promlčecí doby bez významu.
Zákonnou překážkou, pro kterou nebylo možno postavit pachatele před soud je proto také případ upravený v §11 odst. 1 písm. e) tr. ř., tj. případ, kdy pachatel byl prohlášen za mrtvého. Ač část věty „nebo byl prohlášen za mrtvého“ byla do trestního řádu doplněna až novelou č. 265/2001 Sb., nejde o rozšíření znění tohoto ustanovení zákona o další důvod nepřípustnosti trestního stíhání, ale pouze o jeho upřesnění, protože již předtím byl pojem „kdo zemřel“ vykládán tak, že zahrnuje i případ prohlášení za mrtvého. Prohlásit za mrtvého lze jak zemřelou osobou jejíž smrt nelze prokázat stanoveným způsobem (§200 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále jen o. s. ř.), tak osobou nezvěstnou (§198 o. s. ř.), jak tomu bylo i v případě obviněného L. K. Rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 2. 1996, č. j. Nc 1583/94-13, jímž byl obviněný jako nezvěstný k návrhu manželky prohlášen za mrtvého s tím, že za den jeho smrti byl prohlášen den 1. 1. 1993, tak pro orgány činné v trestním řízení vytvořil zákonnou překážku bránící zahájení, resp. pokračování v trestním stíhání obviněného z důvodu §11 odst. 1 písm. e) tr. ř. a v důsledku této zákonné překážky nemohl být obviněný postaven před soud. Dnem právní moci tohoto rozsudku tak došlo k stavění běhu promlčecí doby na základě §67 odst. 2 písm. a) tr. zák.
Rozhodnutí o prohlášení za mrtvého (§198 o. s. ř.) je svojí povahou zvláštní v tom, že nevychází z faktického stavu smrti dané osoby, ale pouze z vyvratitelné domněnky, že někdo zemřel. Podle §133 o. s. ř. skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázanou, pokud v řízení nevyšel najevo opak. Podle §199 odst. 1 o. s. ř. zjistí-li soud, že ten, kdo byl prohlášen za mrtvého, je naživu ..., zruší své rozhodnutí o prohlášení za mrtvého. Dnem právní moci tohoto zrušujícího rozhodnutí tak pokračuje běh promlčecí doby, která po dobu existence zákonné překážky (rozsudku o prohlášení za mrtvého) neběžela.
Nejvyšší soud se tedy neztotožnil s názorem obviněného a nepřisvědčil ani názoru státního zástupce. Ten ve vyjádření k dovolání uvedl, že pojem zákonné překážky ve smyslu §67 odst. 2 písm. a) tr. zák. označuje jinou kategorii skutečností, nežli jsou důvody nepřípustnosti trestního stíhání podle §11 odst. 1 tr. ř. Tento názor nepodporuje ani jeho odkaz na pouze demonstrativně uvedené konkrétní případy zákonných překážek, tak jak jsou obsaženy v komentáři k trestnímu zákonu (C. H. Beck), ale naopak právě proto, že i některé tyto případy uvedené v právní literatuře jsou obsaženy v §11 odst. 1 tr. ř. /písm. c)/, nepovažuje Nejvyšší soud názor, že pojem zákonné překážky ve smyslu §67 odst. 2 písm. a) tr. zák. označuje jinou kategorii skutečností nežli jsou důvody uvedené v §11 odst. 1 tr. ř., za argument přesvědčivý.
Nelze přehlédnout, že podle §9 odst. 2 tr. ř. nejsou orgány činné v trestním řízení oprávněny řešit samostatně předběžné otázky týkající se osobního stavu, o nichž se rozhoduje v řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §159 odst. 2 o. s. ř. je výrok pravomocného rozsudku, je-li jím rozhodnuto o osobním stavu, závazný pro každého. Takovéto rozhodnutí má konstitutivní charakter.
Bylo-li v této věci v roce 1996 takovéto pravomocné rozhodnutí o osobním stavu obviněného, tj. byl-li prohlášen za mrtvého, nesměly orgány činné v trestním řízení podle §11 odst. 1 tr. ř. pokračovat v trestním stíhání obviněného, nemohly tedy činit žádné úkony a zejména také dál pátrat po obviněném, zda přece jen nežije a neskrývá se, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání.
Na základě těchto důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že rozsudek o prohlášení za mrtvého je zákonnou překážkou ve smyslu §67 odst. 2 písm. a) tr. zák, po dobu existence této zákonné překážky nebylo možno obviněného postavit před soud a doba existence této zákonné překážky se proto do promlčecí doby nezapočítává.
Protože podle §265i odst. 3 tr. ř. dovolací soud může přezkoumat napadené rozhodnutí jen v rozsahu a z důvodů, jak to dovolatel vymezil v dovolání, zabýval se Nejvyšší soud věcí pouze z hlediska hmotně právní námitky obviněného, zda rozsudek o prohlášení za mrtvého je či není zákonnou překážkou ve smyslu §67 odst. 2 písm. a) tr. zák.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. února 2003
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš