ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.859.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 859/2014-42
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 11. září 2014 v Brně dovolání obviněného R. M. I. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 11. 2013, sp. zn. 4 To 67/2013, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 12/2012, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 5. 2013, sp. zn. 39 T 12/2012, uznal obviněného R. M. I. (dále jen „obviněný“) vinným trestným činem obchodování s lidmi podle §232a odst. 2 písm. c) tr. zák. Podle §232a odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. jej odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. a §58 odst. 1 tr. zák. výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let a nad obviněným vyslovil dohled. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání s předmětem činnosti zprostředkování práce na dobu pěti let. Podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 18. 9. 2009, sp. zn. 2 T 188/2009, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Šumperku ze dne 29. 1. 2010, sp. zn. 2 T 188/2009, a ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 3. 3. 2010, sp. zn. 68 To 96/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12. 11. 2013, sp. zn. 4 To 67/2013, podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušil z podnětu odvolání obviněného podaného proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně tento rozsudek v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem obchodování s lidmi podle §232a odst. 2 písm. c) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Podle §232a odst. 2 tr. zák. jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. a §58 odst. 1 tr. zák. výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání s předmětem činnosti zprostředkování práce na dobu pěti let.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu namítl, že skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Poukázal na to, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku použitelnosti provedených důkazů, a to rekognice a výpovědi svědka A. W. Obviněný se domnívá, že tyto úkony jsou procesně nepoužitelné, neboť byly v přípravném řízení provedeny bez účasti obhájce jako úkony neodkladné a neopakovatelné i přesto, že pro takový postup nebyly dány podmínky. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu dále uvedl, že postup odvolacího soudu je v rozporu s článkem 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Vytkl, že nebylo prokázáno, že by přišel do styku s kteroukoliv z osmi osob, které soudy obou stupňů uvedly ve výrokové části svých rozhodnutí. Poukázal na to, že žádný z poškozených ve své výpovědi neuvedl, že by s ním byl někdy v kontaktu, ani jeden poškozený neprovedl ztotožnění jeho osoby a neuvedl, že jej zná podle jména. Obviněný namítl, že nebyla prokázána jakákoliv dohoda mezi ním a spoluobviněnými, na základě které mělo dojít k jeho trestné činnosti, resp. nebylo prokázáno, kdo a kde konkrétně měl polské dělníky zaměstnávat. Namítl také, že závěry soudů obou stupňů o tom, že poškození byli nuceni vykonávat pracovní činnost násilím, eventuelně pod pohrůžkou, jsou zcela nepřezkoumatelné, neboť není zřejmé, kdo se takového násilí měl dopouštět, jakým způsobem, ale ani na kom konkrétně a kde mělo být násilí pácháno. Poškození nebyli nuceni k výkonu práce a nespáchal proto trestný čin obchodování s lidmi podle §232a odst. 2 písm. c) tr. zák. Dále vytkl, že soudy obou stupňů nebylo prokázáno, že by věděl nebo kterýkoliv ze spoluobviněných o ekonomické či sociální situaci poškozených osob. Uvedl, že v rámci řízení před soudem prvního stupně nebyla otázka spolupachatelství vůbec řešena a nebyly v této souvislosti prováděny žádné důkazy. Namítl také, že soudy obou stupňů nesprávně přistoupily k aplikaci tzv. kolektivní viny, neboť veškerá jednání přiřkly všem obviněným, aniž by se zabývaly otázkou, kdo a jakou měrou se na trestné činnosti podílel. Ze skutkové věty výroku o vině rozsudku odvolacího soudu proto nelze objektivně posoudit, kterému ze spoluobviněných tento soud přisoudil které jednání, neboť v rozhodnutí je používáno množného čísla a trpného rodu ve vztahu k poškozeným a jednání obviněných vůči nim.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 11. 2013, sp. zn. 4 To 67/2013, i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2013, sp. zn. 39 T 12/2012, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce uvedl ve vyjádření k dovolání obviněného, že značná část námitek obviněného neodpovídá důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť směřuje výlučně do procesní oblasti a do oblasti skutkových zjištění. Pod deklarovaný důvod dovolání lze s jistou dávkou tolerance podřadit námitky obviněného, podle kterých je skutek ve výroku o vině vymezen takovým způsobem, že z něho nevyplývá existence znaků spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a námitka, podle které nebyl naplněn zákonný znak skutkové podstaty trestného činu obchodování s lidmi podle §232a odst. 2 písm. c) tr. zák. spočívající v tom, že poškození byli nuceni k výkonu práce. Dále poukázal na to, že obviněný interpretuje znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu zkreslujícím způsobem, když užití jiného k nucené práci je pouze jedním z alternativně stanovených znaků tohoto trestného činu, který v této trestní věci nebyl obviněnému přičítán. Je nicméně skutečností, že slovní popis skutku v tzv. skutkové větě je dosti nepřiléhavý, protože v části, která se týká výkonu práce poškozenými na území České republiky bylo použito zcela neosobních formulací. Nejvyšší státní zástupce dále uvedl, že skutková podstata trestného činu obchodování s lidmi podle §232a odst. 2 písm. c) tr. zák. byla naplněna a trestný čin byl dokonán již v okamžiku, kdy pachatel užil vůči poškozenému některé z forem jednání uvedených v tomto ustanovení za tím účelem, aby poškozeného bylo užito k nuceným pracím nebo k jiným formám vykořisťování. Ze skutkových zjištění soudu vyplývá, že obviněný R. M. I. a další obvinění při najímání poškozených pro práce na území České republiky se dopustili některých forem jednání uvedených v právní větě napadeného rozsudku, a to že poškozené lstí, zneužitím jejich omylu a tísně najali a dopravili, aby jich bylo užito k jiným formám vykořisťování. Závěrem shrnul, že námitky obviněného týkající se vad popisu skutku ve vztahu k okolnostem odpovídajícím zákonným znakům „použití násilí a pohrůžky násilí“ je nutno považovat za částečně důvodné. Jednotlivé formy jednání jsou však v ustanovení §232a odst. 2 písm. c) tr. zák. uvedeny alternativně a k naplnění objektivní stránky uvedeného trestného činu postačuje, aby se pachatel dopustil jen jedné z nich. Uvedl, že případné zrušení napadeného rozhodnutí a nové projednání věci by proto mohlo vést pouze k upřesnění znění tzv. skutkové věty, příp. vypuštění některých zákonných znaků z věty právní. Taková změna by však neměla výraznější dopad na postavení obviněného.
Nejvyšší státní zástupce z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl dovolání obviněného, protože je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, a souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.
Podle §232a odst. 1 tr. zák. (tj. zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2009, dále jen: „tr. zák.“) kdo přiměje, zjedná, najme, zláká, dopraví, ukryje, zadržuje nebo vydá osobu mladší osmnácti let, aby jí bylo užito a) k pohlavnímu styku nebo k jiným formám sexuálního obtěžování nebo zneužívání, b) k otroctví nebo nevolnictví, nebo k nuceným pracím nebo k jiným formám vykořisťování, bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až deset let.
Podle §232a odst. 2 písm. c) tr. zák. stejně bude potrestán, kdo jiného za použití násilí, pohrůžky násilí nebo lstí anebo zneužitím jeho omylu, tísně nebo závislosti, přiměje, zjedná, najme, zláká, dopraví, ukryje, zadržuje nebo vydá, aby ho bylo užito k nuceným pracím nebo k jiným formám vykořisťování.
Nucená práce je podle č. l. 2 odst. 1 Úmluvy Mezinárodní organizace práce č. 29/1930 o nucené nebo povinné práci každá práce nebo služba, která se na kterékoli osobě vymáhá pod pohrůžkou jakéhokoliv trestu a ke které se řečená osoba nenabídla dobrovolně. Za jinou formu vykořisťování se považuje jakákoliv činnost pachatele, který kořistí z činnosti osoby, se kterou je obchodováno a získává z její činnosti jakýkoliv neoprávněný majetkový prospěch.
Trestný čin obchodování s lidmi podle §232a odst. 2 písm. c) tr. zák. je dokonán tím, že pachatel osobu starší osmnácti let přiměl, zjednal, najal, zlákal, dopravil, ukryl, zadržoval nebo vydal za účelem, aby jí bylo užito k nuceným pracím nebo jiným formám vykořisťování. V případě dopravení je čin dokonán již tím, že předmětná osoba je dopravena na místo určení; po dobu dopravování však bude zpravidla zadržována nebo ukryta (srov. Šámal P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1370).
Vrchní soud v Olomouci v rozsudku ze dne 12. 11. 2013, sp. zn. 4 To 67/2013, shledal obviněného R. M. I. a spoluobviněného M. P. vinnými, že v přesně nezjištěné době kolem měsíce srpna 2007, využívajíce tíživé finanční a sociální situace nezaměstnaných, prostřednictvím A. Ł., pod příslibem zajištění práce v České republice s výdělkem od 80 Kč do 250 Kč za hodinu a ubytování, v některých případech i za stravu, najali v B. v Polské republice, občany polské národnosti A. B., A. B., A. W., J. S. S., A. L. Z., J. L., W. R. a D. S. D., které A. Ł. dopravil na hraniční přechody s Českou republikou G. a nebo K., kde si je převzal již odsouzený P. L., v některých případech s M. P., dopravil je do České republiky na ubytovnu v B., nebo jinam, kde jim byly odebrány osobní doklady, mobilní telefony a byli ponecháni tři dny bez jídla a bez peněz, takovým způsobem najatí dělníci pracovali na stavbách v B. a H. 11 až 12 hodin denně, včetně sobot a nedělí, pokud odmítli pracovat, byli nuceni bitím nebo pohrůžkou fyzického násilí v práci pokračovat, pokud se dělník pokusil utéct, byl pod pohrůžkami dovezen zpět; dělníkům nebyla vyplácena mzda podle domluvy, pouze dostávali v nepravidelných intervalech částku ve výši od 100 Kč do 1.000 Kč, z uvedených peněz si museli opatřovat potraviny a uspokojovat další životní potřeby, v případě uplatnění oprávněných nároků na odměnu bylo dělníkům slibováno, že peníze dostanou v budoucnu, čímž byla zvyšována jejich závislost, protože se nacházeli v cizí zemi, bez znalosti prostředí, jazyka a bez dostatečného množství peněz, případně byli fyzicky napadáni nebo jim bylo vyhrožováno fyzickým násilím, pokud se nepřestanou mzdy domáhat, obžalovaní od počátku jednali s cílem užít pracovní sílu najatých dělníků a nezaplatit jim smluvenou odměnu.
Z tzv. právní věty rozsudku vyplývá, že obvinění jiné za použití násilí, pohrůžky násilí, lstí, zneužitím jejich omylu, tísně a závislosti najali, dopravili a zadržovali, aby jich bylo užito k jiným formám vykořisťování. Vrchní soud v Olomouci kvalifikoval skutek jako trestný čin obchodování s lidmi podle §232a odst. 2 písm. c) tr. zák., účinného do 31. 12. 2009, ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
V odůvodnění rozsudku uvedl, že nemá pochybnosti o tom, že se skutek stal, tak, jak je uveden ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a že jej spáchali obvinění R. M. I. a M. P. Závěr o spáchání trestné činnosti opírá soud prvního stupně o zjištění časové a místní souvislosti a činnosti, které obvinění vykonávali v době páchání skutku na území České republiky. Odvolací soud poukázal na to, že přestože poškození neznali osoby obviněných podle jejich příjmení, částečně je ztotožnili podle jejich oslovování a přezdívek. Přitom obviněný M. P. nezpochybnil to, že v daném období převážel polské dělníky na ubytovny do B., kde měl pronajaté dva pokoje a obviněný R. M. I. zaměstnával tyto polské dělníky. Odvolací soud učinil závěr, že obvinění R. M. I. a M. P. a také již odsouzený P. L. tvořili skupinu pachatelů, která se zabývala najímáním polských dělníků na práce v České republice za podmínek uvedených ve výroku o vině napadeného rozsudku soudu prvního stupně, a to se záměrem a cílem kořistit z jejich práce a nevyplácet jim smluvenou odměnu za práci. Podle názoru odvolacího soudu jednali obvinění M. P., R. M. I. a již odsouzený P. L. jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák., účinného do 31. 12. 2009, a když společným jednáním páchali trestnou činnost v úmyslu k tomu směřujícím.
Z prokázaných okolností objektivního charakteru učinil závěr, že mezi obviněnými musela být dohoda, byť třeba jen konkludentní, o jejich záměru a cíli pracovně kořistit na poškozených, tyto pod různými přísliby najmout prostřednictvím další osoby (A. Ł.) jako pracovní sílu, neplnit podmínky jejich sociálního zajištění, nevyplácet jim smluvenou mzdu a v případě odporu je donucovat pohrůžkou násilí, případně násilím k účelu, pro který je převezli na území České republiky.
Podle názoru odvolacího soudu není podstatné, že poškození svědci nemohli konkrétně ztotožnit osoby obviněných, a to, který z obviněných se dopustil konkrétního posuzovaného jednání, protože dohoda mezi obviněnými zahrnovala jejich společné jednání a jejich společný záměr, přičemž jednání každého ze spoluobviněných bylo článkem řetězu a jednotlivé činnosti obviněných směřovaly k přímému dokonání trestného činu.
Nejvyšší soud se ztotožnil s těmito závěry odvolacího soudu, které vyplývají z učiněných skutkových zjištění. Těmi je Nejvyšší soud v řízení o dovolání vázán. Právním posouzením skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. především trestního zákona (případně jiného hmotně právního předpisu) na skutkový stav, který zjistily soudy prvého a druhého stupně. Významné je to, že se jedná o právní posouzení skutku tak, jak jej zjistily soudy, a nikoliv tak, jak se jeho zjištění domáhá dovolatel. Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají jen takové námitky, jimiž je vytýkána vadná aplikace hmotného práva na skutkový stav, který byl zjištěn soudy. Výtky obviněného směřují proti postupu soudů při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů a vztahují se proto k aplikaci trestního práva procesního. Z tohoto důvodu nelze podřadit uplatněné námitky pod hmotně právní důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tyto závěry platí konkrétně ohledně námitek obviněného k výpovědím svědků, včetně posouzení výpovědi svědka A. W. a rekognice. S posouzením výpovědi a její použitelnosti se vypořádal již odvolací soud, stejně tak s námitkami proti dalším důkazům, které jsou podle názoru obviněného v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Nejvyšší soud nezjistil tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu.
Obviněný dále namítl nesprávnou aplikaci institutu spolupachatelství. Poukázal na to, že soud prvního stupně se otázkou spolupachatelství vůbec nezabýval a jako spolupachatelství posoudil jednání obviněných až odvolací soud. Obviněný namítá, že rozhodnutím odvolacího soudu bylo de facto přikročeno k aplikaci tzv. kolektivní viny, když soud „přiřkl“ veškeré jednání všem obviněným, aniž by se zabýval otázkou, kdo a jakou měrou se na nich podílel.
K námitce je třeba především zmínit, že Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12. 11. 2013, sp. zn. 4 To 67/2013, podle §218 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněných M. P. a R. M. I. zrušil napadený rozsudek ohledně obou obviněných v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. ve věci obviněných znovu rozhodl. Protože rozsudek napadený dovoláním obviněného je novým rozhodnutím ve věci, je bezpředmětná námitka obviněného, že soud prvního stupně neposoudil jednání obviněných jako spolupachatelství. Odvolací soud v odůvodnění rozsudku náležitě vyložil, proč posoudil jednání obviněných jako spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. K tomu Nejvyšší soud dodává, že podle tohoto ustanovení trestního zákona platí, že byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatel). Z tohoto ustanovení je zřejmé, že spolupachatelství není tzv. kolektivní vinou, jak se domnívá dovolatel, protože každý ze spolupachatelů odpovídá tak, jako by spáchal trestný čin sám. Odvolacímu soudu nic nebránilo v posouzení jednání obviněných jako jednání spolupachatelů podle §9 odst. 2 tr. zák. z důvodů, které uvedl v odůvodnění rozsudku.
Dovolání je nutno přisvědčit v tom, že v popisu skutku by mělo být jednání popisováno nikoliv v trpném rodu, ale v činném rodu. Neúplný nebo zčásti nesprávný popis skutku však nelze úspěšně namítat v rámci uplatněného důvodu dovolání.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je ve svém celku zjevně neopodstatněné, a proto dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Rozhodnutí o dovolání učinil v neveřejném zasedání, které konal za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. září 2014
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek