ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.862.2006.1
sp. zn. 7 Tdo 862/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 16. srpna 2006 v neveřejném zasedání dovolání nejvyšší státní zástupkyně a obviněných Ing. O. F., A. P., a Ing. L. P., podaná proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. února 2006, sp. zn. 5 To 1/2006, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 45 T 32/98, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítá.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných Ing. O. F., A. P. a Ing. L. P. odmítají.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 4. 2004, sp. zn. 45 T 32/98, byli obvinění Ing. O. F., A. P. a Ing. L. P. uznáni vinnými za jednání popsané pod bodem 1/ rozsudku trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb. a obviněný Ing. O. F. sám pod bodem 2/ rozsudku trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb. Ve velmi zkráceném znění spočívala jejich trestná činnost v tom, že v roce 1993 společně se záměrem vyhnout se daňové povinnosti a tím se obohatit, za pomoci zfalšovaných dokladů prodali velké množství (blíže specifikované v cit. rozsudku) lehkého topného oleje jako motorovou naftu a zkrácením spotřební daně a daně z přidané hodnoty poškodili český stát o celkovou částku 10.550.672,- Kč a trestná činnost Ing. O. F. v bodě 2/ v tom, že v tomtéž roce prodal jistému podnikateli 59,4 tun ropných derivátů v hodnotě 991.002,- Kč, ačkoli věděl, že jejich majitelem není on, nýbrž jiný subjekt. Za to byl obviněný Ing. O. F. podle §148 odst. 4 tr. zák. č. 265/2001 Sb. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let nepodmíněně, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej na dobu 10 let. Obviněný A. P. byl podle §148 odst. 4 tr. zák. č. 265/2001 Sb. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 let nepodmíněně, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej na dobu 8 let. Obviněný Ing. L. P. byl odsouzen podle §148 odst. 4 tr. zák. č. 265/2001 Sb. k trestu odnětí svobody na 6 let nepodmíněně, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru koupě za účelem dalšího prodeje a prodej na dobu 8 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému Ing. O. F. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti O., D., a. s., částku ve výši 991.002,- Kč.
Vrchní soud v Olomouci rozhodl o odvolání státního zástupce a všech tří obviněných proti výše citovanému rozsudku krajského soudu rozsudkem ze dne 27. dubna 2005, sp. zn. 5 To 111/2004, tak, že pod bodem I. podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. z podnětu všech podaných odvolání napadený rozsudek částečně zrušil, a to ohledně všech obviněných ve výroku o vině pod bodem 1/, ve výrocích o trestech a ve výroku o náhradě škody. Pod bodem II. rozsudku podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné Ing. O. F., A. P. a Ing. L. P. uznal vinnými trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb. Za uvedený trestný čin a dále i za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku pod bodem 2/ nezměněn, byl obviněný Ing. O. F. odsouzen podle §148 odst. 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., za použití §35 odst. 1 tr. zák., k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl zároveň uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej na dobu 10 let. Obviněný A. P. byl podle §148 odst. 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej, a to na dobu 8 let. Obviněnému Ing. L. P. byl podle §148 odst. 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., uložen trest odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl také uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej, a to na dobu 8 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému Ing. O. F. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti O., D., a. s., se sídlem O.-M. O., částku ve výši 991.002,- Kč.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 5 To 111/2004, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 4. 2004, sp. zn. 45 T 32/98, podali obvinění Ing. O. F., A. P. a Ing. L. P. dovolání, o kterých rozhodl Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1324/2005-I, tak, že podle ustanovení §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu a všechna na něj navazující rozhodnutí a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, když dovolání obviněných podané z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shledal důvodným. Naproti tomu dovolání obviněných opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. shledal zjevně neopodstatněnými.
Nejvyšší soud České republiky dospěl v citovaném rozhodnutí k závěru, že v projednávané věci došlo k nepřiměřeným průtahům v řízení a tím i k porušení práva obviněných, aby byla jejich věc projednána v přiměřené lhůtě, které je nedílnou součástí práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen „Úmluva“). V té souvislosti poukázal na to, že „obvinění bylo sděleno obviněnému Ing. O. F. dne 11. 10. 1994, 12. 10. 1994 a 1. 2. 1995, obviněnému A. P. dne 13. 11. 199 a obviněnému Ing. L. P. dne 13. 11. 1995. Dne 20. 1. 1997 byla na všechny tři obviněné podána obžaloba, přičemž v mezidobí (tedy od sdělení obvinění do podání obžaloby) nelze shledat průtahy v řízení vzhledem k rozsahu projednávané věci, neboť bylo nutno vyslechnout větší množství svědků a opatřit důkazy. Od podání obžaloby do dne 26. 3. 1998, kdy došlo k jejímu zpětvzetí, v této trestní věci neprobíhalo žádné šetření (tj. 14 měsíců). Od nového podání obžaloby dne 18. 12. 1998 do nařízení 1. hlavního líčení dne 11. 10. 2002 pak uplynuly téměř 4 roky (46 měsíců). Z přípisů na č. l. 2648 ze dne 5. 11. 1999, č. l. 2653 ze dne 18. 9. 2000, 10. 11. 2000, se podává, že věc nebyla nařízena s ohledem na počet vazebních věcí, které se v senátu t. č. vyřizují a nelze sdělit ani předpokládaný termín hlavního líčení. Z uvedeného je zřejmé, že v této trestní věci lze spatřovat průtahy v řízení zapříčiněné hlavně Krajským soudem v Ostravě v celkové délce přibližně 60 měsíců“.
Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí dále podrobně rozvedl proč tato skutečnost nemůže být důvodem pro zastavení trestního stíhání obviněných a s odvoláním na judikaturu Ústavního soudu uvedl, že by měla být promítnuta do posouzení stupně společenské nebezpečnosti činu obviněných jako materiální podmínky odůvodňující užití ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. a následného určení odpovídajících trestů. Vrchnímu soudu pak připomněl nutnost v rozhodnutí zdůraznit, že obviněným se promítnutím nepřiměřené délky řízení ve smyslu čl. 6 Úmluvy do mírnější právní kvalifikace a tím i do nižší výměry trestu poskytuje přiměřené zadostiučinění, jaké se jinak v praxi Evropského soudu pro lidská práva vyjadřuje v penězích.
Po zrušení rozhodnutí v dovolacím řízení ve věci opětovně rozhodoval o podaných odvoláních všech tří obviněných Vrchní soud v Olomouci, který rozsudkem ze dne 1. 2. 2006, sp. zn. 5 To 1/2006, zrušil podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 45 T 32/98 ze dne 23. 4. 2004 v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné Ing. O. F., A. P. a Ing. L. P. při nezměněném popisu skutků uznal vinnými trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a), písm. c) tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb. a Ing. O. F. též trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb. Za to obviněnému Ing. O. F. uložil podle §148 odst. 3 tr. zák. za současného přihlédnutí k §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 roků se zařazením pro výkon trestu do věznice s ostrahou a podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej na dobu 8 let. Obviněným A. P. a Ing. L. P. shodně uložil podle §148 odst. 3 tr. zák. tresty odnětí svobody v trvání 4 let se zařazením do věznice s ostrahou a zákazu činnosti podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák spočívající v zákazu podnikání v oboru koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej na dobu šesti let. Výrok o náhradě škody byl shodný s výrokem v dříve zrušeném rozsudku.
Při rozhodování o vině obviněných odvolací soud podle odůvodnění rozsudku vycházel z právního názoru vysloveného v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1324/2005-I a s ohledem na znění ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. neshledal materiální podmínky pro použití vyšších trestních sazeb u všech tří obviněných. Při hodnocení okolností, které podmiňují použití vyšší trestní sazby ve smyslu ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. tak vzal v úvahu, že zjištěná nepřiměřená délka trestního stíhání společenskou nebezpečnost projednávaného trestného činu podstatně snižovala, což bylo nutno promítnout do mírnější právní kvalifikace a v důsledku toho i do nižší výměry trestu. Tak bylo obžalovaným poskytnuto přiměřené zadostiučinění, jaké se jinak v praxi Evropského soudu vyjadřuje v penězích. Na druhou stranu nepřehlédl, že obžalovaní se protiprávního jednání dopustili více útoky proti majetku, a to formou úmyslu přímého, přičemž jednali v zištném motivu, plánovitě a po rozdělení úloh tak, aby ztížili odhalení jejich protiprávního jednání, přičemž jimi způsobená škoda více než 2x přesahovala hranici škody velkého rozsahu, k protiprávnímu jednání se nikdy nedoznali a tudíž ho nemohli ani upřímně litovat, což ztěžuje možnost jejich nápravy. Poukázal i na skutečnost, že způsobená škoda v době činu představovala vzhledem k ekonomickým proměnám společnosti podstatně vyšší prospěch obžalovaných než v současné době.
Dne 9. 5. 2006 podala nejvyšší státní zástupkyně dovolání v neprospěch všech tří obviněných, neboť podle jejího mínění rozsudek Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 5 To 1/2006 spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a je tedy naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání namítla, že v žádném z dosud jí známých rozhodnutí Nejvyššího soudu nebo Ústavního soudu (vyjma 7 Tdo 1324/2005-I), není uvažováno o promítnutí porušení práva na spravedlivý proces do výroku o vině. Pokud by se tak navíc mělo stát způsobem zvoleným Vrchním soudem v Olomouci, tedy užitím mírnější právní kvalifikace s přihlédnutím k §88 odst. 1 tr. zák., šlo by o nepřípustné rozšíření hledisek společenské nebezpečnosti nemající oporu v platném zákoně a jsoucí v příkrém rozporu s ustáleným teoretickým a praxí jednoznačně vnímaným pojetím materiálního znaku trestného činu. Dále uvedla, že ani eventuální neodůvodněné časové prodlevy orgánů činných v trestním řízení mající za následek porušení práva na spravedlivý proces nemohou mít jakýkoliv vliv na materiální korektiv deliktu. Kritéria pro určení stupně nebezpečnosti činu pro společnost vyjmenovaná v §3 odst. 4 tr. zák. podle jejího názoru není možné doplnit momentem průtahů v trestním řízení jakožto hlediskem snižujícím stupeň společenské nebezpečnosti, neboť jde o okolnost nezávislou na vůli pachatele, která navíc nemá jakýkoliv vztah k jeho jednání ani následkům z něj plynoucím. A konečně, odvolací soud podle nejvyšší státní zástupkyně nevycházel z právních názorů uvedených v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn.: 7 Tdo 1324/2005–I ze dne 7. 12. 2005, jak je ostatně zřejmé z toho, že neshledal materiální podmínky pro použití vyšších trestních sazeb zakotvené v ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. nejen u trestného činu podle §148 tr. zák. kladeného za vinu všem třem obviněným, jak to požadoval dovolací soud, ale i u trestného činu podvodu podle 250 tr. zák. kladenému za vinu pouze obviněnému Ing. O. F. Své dovolání uzavřela nejvyšší státní zástupkyně s tím, že vrchní soud nepostupoval v souladu se zákonem, pokud objektivně zjištěné průtahy v řízení hodnotil jako jedno z kritérií materiálního korektivu trestného činu a v rozporu s hmotným právem posoudil jednání obviněných podle mírnější právní kvalifikace, než se mělo stát. Došlo tak k nesprávnému právnímu posouzení stíhaného skutku. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud ČR v neveřejném zasedání zrušil podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. v celém rozsahu nejen rozsudek Vrchního soudu v Olomouci sp. zn.: 5 To 1/2006 ze dne 1. 2. 2006, ale i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal vrchnímu soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl. Současně vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, pokud Nejvyšší soud shledá, že ji lze rozhodnout způsobem předpokládaným v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Dne 19. 5. 2006 podali u Krajského soudu v Ostravě prostřednictvím svých obhájců společné dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 5 To 1/2006 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 45 T 32/98 ze dne 23. 4. 2004 obvinění Ing. O. F. a A. P. Dovolání opírající se formálně o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však směřovalo konkrétně proti výroku o trestu a náhradě škody. Namítali, že Vrchní soud v Olomouci rozhodl u Ing. O. F. o mírnější kvalifikaci i u trestného činu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., avšak trest mu uložil, byť jako úhrnný, na dolní hranici zákonné trestní sazby trestného činu podle §148 odst. 4 tr. zák. Odvolací soud si dle jejich přesvědčení vůbec nepřipustil, že by se mohl při úvahách o účelu trestu zabývat například rozsahem zvláštní zátěže, jíž byli vystaveni v souvislosti s délkou trestního řízení, a také tím, zda je nezbytné před těmito konkrétními pachateli, u nichž lze předmětný skutek považovat za ojedinělý exces z jinak řádného způsobu života, chránit společnost. Nezabýval se ani otázkou reálné účinnosti uložených trestů ve směru výchovného působení na obviněné, jakož i ostatní členy společnosti. Dovolatelé dále upozornili na skutečnost, že ačkoliv senát Nejvyššího soudu po zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci a příkazu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, zároveň rozhodl, že dovolatelé se neberou do vazby, odvolací senát rozhodl o zamítnutí žádosti o zrušení peněžitých záruk, čímž nejenže nerespektuje vyslovený právní názor a rozhoduje tak v rozporu se zákonem, ale navíc udržuje protiprávní stav, který založila předsedkyně senátu Krajského soudu v Ostravě tím, že nerozhodla o vrácení peněžitých záruk, ač po dodání obviněných do výkonu trestu, kteří navíc přestože požádali o odklad výkonu trestu, o němž nerozhodla a ač se zdržovali v místě trvalých bydlišť a na svém pracovišti, nařídila jejich dodání do výkonu trestu. Dovolatelé se tedy domnívají, že odvolací soud ve svém rozhodnutí o trestu porušil ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a u obviněného Ing. O. F. též ve výroku o náhradě škody, protože mu uložil uhradit O. D., a. s., 991.002,- Kč, ač byl informován, že škoda již byla uhrazena, a vytvořil tak nový exekuční titul. Vzhledem k uvedenému navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil podle ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. napadenou část rozsudku Vrchního soudu v Olomouci a rozsudku Krajského soudu v Ostravě a též vadné řízení jim předcházející, podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl a dále aby podle §265o odst. 1 tr. ř. předseda senátu Nejvyššího soudu odložil výkon rozhodnutí z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 5 To 1/2006 ze dne 1. 2. 2006.
Dne 29. 5. 2006 podal prostřednictvím svého obhájce dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 5 To 1/2006 ze dne 1. 2. 2006 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 45 T 32/98 ze dne 23. 4. 2004 také obviněný Ing. L. P. Dovolání podané z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřovalo rovněž proti výroku o trestu v rozsahu, který se týká jeho osoby. Dovolatel předem uvedl, že postup odvolacího soudu při ukládání trestu resp. výsledek tohoto postupu v podobě uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody je v podstatném rozporu s ustanoveními §23 odst. 1 a §31 odst. 1 tr. zák. Konkrétně namítl, že Vrchní soud v Olomouci ve svém rozhodnutí ze dne 1. 2. 2006 nezohlednil skutečnost konstatovanou a zdůrazněnou v usnesení Nejvyššího soudu, totiž že v případě všech tří obviněných zjištěná nepřiměřená délka trestního stíhání podstatně snižovala společenskou nebezpečnost projednávaného trestného činu, ani závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04 ze dne 31. 3. 2005, přestože z něj několikrát citoval. Názoru Nejvyššího soudu vyhověl odvolací soud dle mínění dovolatele formálně v tom směru, že změnil právní kvalifikaci trestného činu a uznal dovolatele vinným toliko trestným činem dle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a), c) tr. zák., tedy nekvalifikoval stíhaný skutek podle nejpřísnější kvalifikované skutkové podstaty, avšak tuto skutečnost náležitě nepromítl do výše a způsobu ukládaného trestu odnětí svobody, když dovolateli uložil trest zcela těsně pod jednou polovinou zákonné trestní sazby od jednoho roku až do osmi let. Přitom si vybral k hodnocení jen ta kritéria, která se mu hodila pro odůvodnění trestu ukládaného s hypertrofovanou jedinou složkou účelu trestu, a sice individuální represe. Nezohlednil, že obviněný nebyl nikdy předtím trestán a po spáchání skutku vedl řádný život, ani to, že s přechodem do starobního důchodu vypořádal beze zbytku své závazky vůči státu plynoucí z jeho dosavadní podnikatelské činnosti. A konečně nepřihlédl ani k vazbě dovolatele k místu trvalého bydliště především s ohledem na zdravotní stav jeho nemocné manželky, jíž poskytuje každodenní podporu. K argumentům odvolacího soudu, jež zdůrazňují, že se trestnou činností obohatil, dovolatel podotknul, že neexistuje – a ani nemůže existovat - žádný důkaz o tom, že by se podílel na případném výtěžku ze stíhaného skutku a prohlásil, že se na žádném takovém výtěžku nepodílel a že ani nemá povědomost o jeho případné existenci. Znovu rovněž poukázal na dobu, jež uplynula od doby spáchání stíhaného skutku a vyjádřil názor, že by se soudy měly tímto časovým odstupem (bezmála třinácti let) zaobírat a hodnotit jej ve vztahu k tomu, jaký vliv na něj může uložený trest po takové době mít. Dovolatel se domnívá, že by v jeho případě požadavkům účelu a výměry trestu za současného kompenzování evidentního výrazného porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě odpovídalo uložení podmíněného trestu, byť za současného vyslovení dohledu, a uložení trestu zákazu činnosti i na delší dobu, a proto alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud k jeho dovolání z výše uvedených důvodů podle ustanovení §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil napadenou část rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 5 To 1/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle ustanovení §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, nebo aby po zrušení dovoláním napadené části rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl ve věci rozsudkem sám. Dovolatel rovněž ve smyslu ustanovení §265o odst. 1 tr. ř. navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil výkon rozhodnutí z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 5 To 1/2006 ze dne 1. 2. 2006.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k podaným dovoláním obviněných Ing. O. F. a A. P. zaujal stanovisko, podle nějž tato dovolání byla ve skutečnosti podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., protože ve vztahu k výrokům o uložení trestu, které byly podáním mimořádného opravného prostředku napadeny, a s přihlédnutím ke způsobu, jaký dovolatelé zvolili, přichází v úvahu toliko uplatnění dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., přičemž dovolacím důvodem tu je jedině uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení přípustného druhu trestu mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod tedy není naplněn námitkami v tom smyslu, že uložený trest je nepřiměřený či příliš přísný, dostatečně nevystihuje okolnosti svědčící ve prospěch obviněných apod. I kdyby výrokem o trestu byla porušena ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. o účelu trestu a §31 odst. 1, odst. 2 tr. zák. o obecných zásadách pro ukládání trestu, není tato skutečnost dovolacím důvodem v případě, že byl uložen přípustný druh trestu ve výměře stanovené v rámci zákonné trestní sazby. Námitky obviněných nelze uplatnit ani v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jako „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, tj. jiné než právní kvalifikace skutku, a sice proto, že pokud zákon ve vztahu k výroku o trestu výslovně stanoví dovolací důvod jen podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., resp. podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. nebo podle §265b odst. 2 tr. ř., znamená to „a contrario“ tolik, že z jiných než těchto důvodů nelze výrok o trestu dovoláním napadat. Jinak by totiž naznačené námitky proti výroku o trestu, které naplňují dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., resp. podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. nebo podle §265b odst. 2 tr. ř. byly zcela pokryty již dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a navíc by se to vymykalo povaze dovolání jako mimořádného opravného prostředku. Státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství poukázal na to, že obviněným byl uložen přípustný druh trestu v rámci trestní sazby stanovené v ustanovení §148 odst. 3 tr. zák. a §49 odst. 1 tr. zák. Dovolatelé deklarovali dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak své dovolání opřeli o námitky, které tento dovolací důvod nenaplňují. Dále uvedl, že z kontextu námitek obsažených v dovolání lze usoudit, že v trestním řízení proti obviněnému Ing. O. F. stran povinnosti k náhradě škody mohlo dojít pouze k pochybení při aplikaci procesních norem (§44 odst. 3 tr. ř., popřípadě též §206 odst. 3, odst. 4 tr. ř.), na jejichž užití se dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nevztahuje. Své vyjádření k dovoláním Ing. O. F. a A. P. státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uzavřel s tím, že obvinění napadenému rozsudku ani řízení, jež mu předcházelo, nevytkli žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání v §265b odst. 1 tr. ř., a navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jejich dovolání odmítl s odůvodněním, že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., pokud by Nejvyšší soud shledal, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř. V zásadě stejné stanovisko zaujal státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství i k dovolání obviněného Ing. L. P. Tomu odpovídá i ve vyjádření užitá argumentace a formulace návrhu na rozhodnutí Nejvyššího soudu, které jsou v podstatě shodné s jeho výše uvedeným vyjádřením k dovoláním obviněných Ing. O. F. a A. P.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněných i nejvyšší státní zástupkyně jsou podle §265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Při rozhodování o dovolání nejvyšší státní zástupkyně se Nejvyšší soud nejprve zabýval otázkou, zda v projednávané věci skutečně došlo k nepřiměřeným průtahům. V předchozím usnesení Nejvyššího soudu v této věci (7 Tdo 1324/2005- I), byly tyto průtahy podrobně specifikovány i s tím, kdo za tyto průtahy zodpovídal (viz str. 3 tohoto rozsudku).
Z uvedeného je zřejmé, že v projednávaném případě došlo k neodůvodněným a obviněnými nezaviněným průtahům v řízení a tím, k porušení práva na přiměřenou délku řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, což je pro soud zpravidla důvodem pro poskytnutí přiměřeného zadostiučinění. V citovaném usnesení Nejvyššího soudu v této věci v němž byly plně akceptovány závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04, bylo též vysvětleno, že soudy prvního a druhého stupně v projednávané věci nepochybily, pokud z výše uvedeného důvodu trestní stíhání obviněných nezastavily.
Zbývá posoudit jaké další prostředky soudům zbyly, aby v této věci nezůstalo u planého konstatování porušení základního práva na přiměřenou délku řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V projednávané věci po právem odmítnutém požadavku na zastavení trestního stíhání zbyla jediná možnost a to promítnutí kompenzace do trestu jeho zmírněním (viz cit. nález Ústavního soudu).
Nejvyšší soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, pokud bez přihlédnutí k existujícím značným průtahům v řízení, které obvinění nezavinili a soud je vůbec nekonstatoval, vyměřil za trestné činy, jimiž je uznal vinnými, tresty odnětí svobody se zařazením do věznice s ostrahou u obviněného F. na 7 let a obviněných P. a P. na 6 let, které doplnil tresty zákazu činnosti u obviněného F. na 10 let a obviněných P. a P. na 8 let.
Ze správnosti těchto trestů za použití právní kvalifikace uvedené v rozsudku krajského soudu bylo proto nutno vycházet při úvahách o způsobu kompenzace za porušení pravidla přiměřené délky řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Jako jediný způsob výslovně neodporující platným ustanovením trestního zákona a trestního řádu shledal Nejvyšší soud aplikaci ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. Námitky nejvyšší státní zástupkyně uvedené v jejím dovolání, argumentující nemožností promítnout porušení práva na spravedlivý proces do výroku o vině a nesprávností úvah, že délka řízení nemůže mít vliv na stupeň společenské nebezpečnosti, nemohl pak akceptovat.
Předně je nutno zdůraznit, že v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. jsou uvedeny okolnosti (kritéria) spoluurčující stupeň nebezpečnosti činu pro společnost pouze příkladmo. V konkrétním případě se tyto okolnosti mohou jevit jako polehčující a přitěžující okolnosti, ale mohou to být též okolnosti, jež nejsou nikde v trestním zákoně uvedeny. Nemůže být rovněž pochybností o tom, že uplynutí doby od spáchání trestného činu do rozhodování soudu o vině pachatele má vliv na nebezpečnost trestného činu pro společnost, s tím, že vzhledem ke změnám nastalým v této době dochází nejen k jejímu zmenšení, ale dokonce až k jejímu zániku. Na tom jsou založena ustanovení trestního zákona o zániku trestnosti a trestu.
Je tudíž zřejmé, že a priori není vyloučeno při případné aplikaci ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. vzít v úvahu, že okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby (v projednávaném případě výše škody přes 10,5 mil. Kč) pro svoji závažnost v konkrétním případě podstatně nezvyšuje nebezpečnost trestného činu pro společnost, třeba právě proto, že od spáchání trestného činu do projednání věci soudem uplynula bez zavinění obviněného delší doba.
Vrchní soud v Olomouci zjevně plně nepochopil obsah dřívějšího rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci a pokyny v něm obsažené. V napadeném rozhodnutí sice dostál požadavku poskytnout obviněným přiměřenou kompenzaci za porušení práva na přiměřenou délku řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, učinil tak však způsobem, jenž mu je dovoláním nejvyšší státní zástupkyně právem vytýkán, byť se všemi jejími výtkami Nejvyšší soud nemůže souhlasit. Na str. 12 – 13 usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1324/2005-I byly zevrubně vysvětleny jeho názory na posuzování stupně společenské nebezpečnosti projednávaných trestných činů i na eventuální možnost aplikace ustanovení §88 tr. zák. v projednávané věci. Je nadbytečné je zde znovu opakovat.
Nebude však na škodu znovu ocitovat alespoň podstatnou část nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04, v němž bylo uvedeno, že „z hlediska maxim právního státu je nepřípustné, aby obecný soud sice připustil porušení základního práva, avšak z něj nevyvodil závěry, které by směřovaly k efektivní ochraně základních práv jednotlivce“. Dále že „Relevantní judikatura Evropského soudu pro lidská práva je založena na tom, že v případě porušení práva na přiměřenou délku řízení vyslovuje soud porušení Úmluvy, případně přizná spravedlivé zadostiučinění. Ačkoliv Evropský soud pro lidská práva ani Evropská komise pro lidská práva nevyvodily z porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy povinnost smluvního státu kompenzovat porušení zastavením trestního stíhání nebo zmírněním trestu, současně takovou formu kompenzace nevyloučily. Důsledně vzato tuto povinnost vzhledem ke svým výše uvedeným oprávněním ani vyvodit nemohly. Naopak však takové formy kompenzace považuje Evropský soud pro lidská práva za dostatečnou nápravu porušení práva, jestliže je soud použije výslovně proto, že bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, a pokud jde o zmírnění trestu uvede, v jaké míře byl trest z tohoto důvodu zmírněn (rozsudek Eckle v. SRN z 15. 7. 1982, srov. též Repík, B.: K otázce právního prostředku nápravy při překročení přiměřené lhůty řízení. Bulletin advokacie, 6-7/2001, str. 13). Za těchto podmínek má Evropský soud pro lidská práva zato, že smluvní stát poskytl dostatečnou ochranu právům vyplývajícím z Úmluvy s tím důsledkem, že stěžovatel ztrácí postavení poškozeného podle čl. 34 (dříve čl. 25) Úmluvy a tím i legitimaci k podání stížnosti. V rozsudku ze dne 26. 6. 2001 ve věci Beck v. Norsko formuloval Evropský soud pro lidská práva vztah mezi porušením práva na vyřízení věci v přiměřené lhůtě a jeho kompenzací v podobě stanovení výše trestu ještě přesněji, když uvedl, že zmírnění trestu nezbavuje jednotlivce postavení poškozeného podle čl. 34 Úmluvy, avšak z tohoto obecného pravidla existuje výjimka, pokud národní orgány dostatečně průhledným způsobem konstatovaly porušení pravidla přiměřené délky řízení a toto pochybení již kompenzovaly zmírněním trestu, a to výslovným a měřitelným způsobem. Je-li splněna taková podmínka, Evropský soud pro lidská práva k závěru, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebyl porušen“.
Vycházeje z výše uvedených kautel je zřejmé, akceptujeme-li správnost výměry trestu uloženého obviněnému F. odvolacím soudem, s níž se Nejvyšší soud ztotožňuje z důvodů v napadeném rozhodnutí uvedených, že použití ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. k dosažení žádaného cíle (zmírnění trestu odnětí svobody) u něj nebylo nutné. Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., jímž ho krajský soud uznal vinným, je ohrožen trestní sazbou 5 až 12 let odnětí svobody. Podle §148 odst. 4 cit. zák. mu krajský soud vyměřil 7 let odnětí svobody. Odvolací soud mu jako kompenzaci za porušení práva na projednání věci v přiměřené době slevil z tohoto trestu 2 roky a uložil mu trest 5 let odnětí svobody, tedy v rámci zákonné trestní sazby podle odst. 4. Téhož cíle by dosáhl uložením trestu na samé dolní hranici této trestní sazby, k čemuž by jinak vzhledem ke všem okolnostem (viz odůvodnění trestu v napadeném rozsudku) evidentně nebyl důvod. Tím méně pak byl důvod pro použití §88 odst. 1 tr. zák. u trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., když za tento trestný čin mu mohl být uložen trest 2 – 8 let odnětí svobody a uložením úhrnného trestu 5 let odnětí svobody byly splněny podmínky pro ukládání trestu za více trestných činů podle §35 odst. 1 tr. zák.
Jinak je tomu u obviněných P. a P., kteří byli rozsudkem soudu prvního stupně uznáni vinnými jen trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. Vycházejíc z úvahy, že jako přiměřenou kompenzaci za porušení práva na projednání věci v přiměřené době je i u těchto obviněných nutno považovat zmírnění trestu alespoň o dva roky odnětí svobody, což z důvodů v napadeném rozsudku uvedených Nejvyšší soud rovněž akceptuje, je zřejmé, že nový trest nemohl být uložen podle §148 odst. 4 tr. zák. Použití ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. odvolacím soudem zde proto bylo na místě a v souladu se závazným právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 7. 12. 2005.
Byť kompenzaci zmírněním trestu obviněného Ing. O. F. nebylo nutno provést způsobem, jakým to učinil vrchní soud v napadeném rozhodnutí, nepovažuje Nejvyšší soud toto pochybení za tak závažné, aby to odůvodňovalo opětovné zrušení napadeného rozhodnutí a tím další prodloužení již tak neúměrně dlouho trvajícího trestního stíhání tohoto obviněného. Dovolání nejvyšší státní zástupkyně proto shledal zjevně neopodstatněným a proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovoláním obviněných Ing. O. F., A. P. a Ing. L. P., jejichž obsah byl výše obšírně citován, jsou plně souladná se zákonem a proto na argumentaci v těchto vyjádřeních Nejvyšší soud odkazuje, s tím, že rovněž dospěl k závěru, že obvinění nevytkli napadenému rozsudku, jakož i řízení, které mu předcházelo, žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání, uvedených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. (včetně toho, o který svá dovolání opírali), proto dovolání všech tří obviněných podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Ve shodě s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl, jak o dovolání nejvyšší státní zástupkyně, tak o dovoláních obviněných, v neveřejném zasedání.
Závěrem pro úplnost dlužno dodat, že předseda senátu Nejvyššího soudu neodložil výkon uložených trestů odnětí svobody podle §265o odst. 1 tr. ř., protože k tomu neshledal zákonné důvody.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.)
V Brně dne 16. srpna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Juraj Malik