ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.895.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 895/2014-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 11. září 2014 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného A. T. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 2 To 247/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 1 T 94/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 1 T 94/2013, byl obviněný A. T. uznán vinným v bodě ad 1) pokusem přečinu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, k §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, v bodě 2 – 3) přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě 4) přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku, ve spojení s §43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1, 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
Obviněný se uvedených přečinů dopustil tím, že ad 1) dne 21. 7. 2011 ve V. M., okr. V., v kanceláři cestovní agentury B. T. – V. J., po předchozích jednáních uzavřel cestovní smlouvu na zájezd pro dvě osoby na Maledivy od 16. 9. 2011 na 10 dní v hodnotě 162 980 Kč, téhož dne předložil nepravdivý příkaz k úhradě zmíněné částky z účtu ČSOB na účet cestovní agentury, dne 25. 7. 2011 si přiobjednal letecký zájezd na Srí Lanku v ceně 16 900 Kč, a poté opět předložil nepravdivý příkaz k úhradě této částky, přičemž V. J. po zjištění, že celková částka 179 880 Kč nebyla uhrazena, s ním několikrát jednala, on se pod různými záminkami vymlouval, že cenu uhradí např. z jiného účtu či přímo pořadateli zájezdu Palma Travel, s. r. o., a takto si počínal až do plánovaného odletu, a ačkoliv na zájezd neodletěl, spol. Palma Travel, s. r. o., po cestovní agentuře BOB Tour požadovala úhradu částky 179 880 Kč, avšak k její úhradě po dalších jednáních nedošlo, když u ČSOB žádný účet neměl; ad 2) poté co se dne 26. 1. 2013 v O. ubytoval pod jménem svého bratra I. T. v hotelu Gól, dne 29. 1. 2013 si po úhradě ceny ubytování prodloužil pobyt o tři noci, to je do 1. 2. 2013, a využíval hotelové služby, přičemž věděl, že nemá peníze na zaplacení a proto tvrdil, že pobyt uhradí převodem ze svého účtu vedeného u České spořitelny, o čemž předložil nepravdivý příkaz k úhradě, když žádný účet u České spořitelny neměl, a hotel bez zaplacení opustil, čímž způsobil majitelce hotelu Gól M. Č. škodu ve výši 2 290 Kč; ad 3) dne 4. 2. 2013 v N. H., okr. V., se ústně dohodl, pod smyšleným jménem A. Z., s J. M. o ubytování dvou osob, to je s přítelkyní, na dobu dvou týdnů včetně poskytnutí stravy v jejím rodinném domku s tím, že vše zaplatí po uplynutí sjednané doby, přičemž poté se s ní dohodl na prodloužení ubytování na jeden týden, když po celou dobu byl ubytován sám, a dne 22. 2. 2013 odjel do V. s tím, že po návratu vše zaplatí, což se nestalo, neboť zpět do N. H. se nevrátil a způsobil tak J. M. škodu ve výši nejméně 8 414 Kč; ad 4) dne 20. 2. 2013 v N. H., okr. V., když byl ubytován v rodinném domku J. M., využil její nepřítomnosti a v obývacím pokoji ze skříně odcizil peněženku s částkou 500 euro a 130 zlotých, které poté utratil ve Z. a J. M. tak způsobil škodu ve výši 13 548 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 2 To 247/2013, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Současně podal návrh na přerušení výkonu rozhodnutí. Obviněný v úvodu svého mimořádného opravného prostředku, s poukazem na zásadu presumpce neviny, uvedl výhrady proti způsobu, jakým samosoudce okresního soudu vedl řízení (neumožnil mu přednést poslední slovo v hlavním líčení), s tím, že postoj samosoudce při hodnocení důkazů, jakož i při úvaze o vině a trestu, nebyl podle jeho názoru nestranný. Pokud jde o skutek pod bodem ad 1) obviněný uvedl, že pokus přečinu podvodu v jeho případě není dán. Namítl, že nebyla přesně konkretizována výše škody, která měla být způsobena cestovní kanceláři Palma Travel, s. r. o., a cestovní agentuře BOB Tour. Upozornil, že cestovní kanceláři Palma Travel, s. r. o., žádná škoda nevznikla a ani se se svým nárokem „nepřihlásila“ k trestnímu řízení. Soudy podle něj nesprávně vyhodnotily uzavřenou cestovní smlouvu, která je neplatná, neboť jeho podpis na smlouvě byl vyhotoven V. J. Povinnost k úhradě pak mohla podle obviněného vzniknout pouze na základě platné smlouvy. Obviněný poukazuje na skutečnost, že cestovní agentura BOB Tour svým jednáním vědomě porušila Smlouvu o obchodním zastoupení uzavřenou s cestovní kanceláří Palma Travel, s. r. o., podle které má povinnost při uzavírání cestovních smluv převzít od zájemce sjednanou zálohu a teprve následně zaslat cestovní kanceláři cestovní smlouvu k realizaci. Uvádí, že cestovní kanceláři Palma Travel, s. r. o., mohla vzniknout pouze škoda související se stornováním zájezdu a cestovní agentuře BOB Tour mohla vzniknout škoda maximálně ve výši odměny za zprostředkování. V případě dodržení uvedených smluvních podmínek, nemohlo podle obviněného dojít ke škodlivému následku. Soudy se podle něj nedostatečně zabývaly důvody jeho obhajoby. Obviněný vytýkal cestovní agentuře, že měla především zájem zájezd prodat a nevyužila možnost cestovní smlouvu bez dalšího upozornění zákazníka zrušit. Pokud soudy připustily, že poškozená cestovní agentura se svým podpisem snažila napravit nedostatek řádného uzavření smlouvy, pak se jednalo ze strany poškozené o protiprávní jednání a na základě toho ho nelze za tento skutek odsoudit. Dále obviněný s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (TR NS 35/2007) uvádí, že „k závěru o existenci omylu nepostačuje, že k vylákání plnění byly poskytnuty nepravdivé údaje, protože na straně oklamaného nelze odhlížet od jeho sumy vědomosti o skutečnosti, o níž je klamán, tedy od jeho způsobilosti být oklamán. Nelze bez dalšího pomíjet možnost oklamaného, aby jednoduše eliminoval svůj omyl“.
Pokud jde o skutek pod bodem ad 2) obviněný doznal, že se v uvedeném hotelu ubytoval, ale popírá, že by se ubytoval pod jménem svého bratra. Protože již v minulosti byl v tomto hotelu ubytován pod bratrovým jménem, pracovnice recepce zřejmě omylem nezapsala správně jeho jméno. Uvedl, že se dostal do tíživé situace, onemocněl a potřeboval chřipku vyležet, měl údajně zájem ubytování později doplatit. U tohoto skutku tak podle něj chybí úmysl se ubytovat a nezaplatit.
U skutku pod bodem ad 3) obviněný uvedl, že cena za ubytování byla sjednaná jinak. Poukázal na výpověď poškozené, že původní dohoda byla 3 000 Kč pro dvě osoby na týden, ale pak mělo být sjednáno, že pokud je tam sám, tak bude platit za jednu osobu plus 100 Kč za večeři, což odpovídá částce 4 500 Kč. Uplatněná škoda tak podle něj neodpovídá sjednané dohodě za ubytování. Obviněný dále uvedl, že ubytování mělo být zaplaceno po uplynutí sjednané doby ubytování, která nebyla dodržena v důsledku jeho vzetí do vazby, a je podle něj spekulací, zda by po skončení ubytování zaplatil či nikoliv. Také uvedl, že po dohodě s poškozenou jí poskytl protiplnění v podobě provedení různých prací.
Pokud jde o skutek pod bodem ad 4) obviněný tvrdí, že neodcizil 500 eur, ale odcizil pouze 150 eur a 130 zlotých. Podle obviněného si poškozená nemusela pamatovat přesnou sumu, kterou doma měla a také se domnívá, že jí část peněz mohl odcizit někdo jiný, když měla mít návštěvu, která si měla přijít půjčit peníze.
Souhrnně pak v závěru dovolání obviněný uvedl, že u skutků ad 2) - 4) nebyla dodržena zásada in dubio pro reo, u skutku ad 2) nebyl úmysl se ubytovat a nezaplatit, u skutku ad 3) byla cena za ubytování sjednána jinak a u skutku ad 4) byla odcizena jen částka, kterou uvedl ve své výpovědi, přičemž ve všech případech je rozpor mezi jeho výpovědí a výpovědí poškozených, který nebyl objasněn a měla tak být dodržena zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a aby věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl podle §265o tr. ř. o přerušení výkonu rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že námitky týkající se skutků pod body ad 2) - 4) výroku o vině směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění. Obviněný podle něj vytýká porušení procesní, nikoli hmotně právní zásady „in dubio pro reo“ a na základě vlastního hodnocení důkazů se domáhá změny skutkových zjištění ohledně okolností zakládajících podvodný charakter jeho jednání, popř. změny skutkových okolností týkajících se výše škody. Takové námitky podle státního zástupce uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají. Naopak odpovídá mu podle něj část námitek u skutku pod bodem ad 1), tyto námitky však považuje za nedůvodné. Upozornil, že obviněný se přečinu dopustil ve stadiu pokusu, takže jím namítaná škoda vůbec nevznikla. Za škodu, jejíž způsobení však obviněný zamýšlel, je podle státního zástupce nutno považovat cenu předmětného zájezdu. Pokud jde o námitky stran neplatnosti cestovní smlouvy, upozornil, že obviněným tvrzené důvody neplatnosti se týkají pouze přiobjednaného zájezdu na Srí Lanku. Tato skutečnost však nic nemění na tom, že zájezd nejen objednal, ale také předstíral, že jej zaplatil. Okolnost, že dodatek cestovní smlouvy mohl být sjednán z hlediska práva civilního neplatně, nevylučuje podle státního zástupce trestní odpovědnost obviněného. Bezpředmětné jsou podle něj také námitky týkající se způsobilosti poškozené být oklamán, neboť by bylo podle něj absurdní dovozovat, že poškozené bylo od počátku známo, že obviněný za zájezd nehodlá zaplatit.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněného se již zabýval a přesvědčivě vypořádal soud II. stupně. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podal fakticky ve stejném rozsahu a z obdobných důvodů jako odvolání (č. l. 522 a násl. a 528 a násl. tr. spisu). Shodné námitky byly součástí celé obhajoby obviněného a zabýval se jimi již nalézací soud.
S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že uplatněnému dovolacímu důvodu námitky obviněného z velké části neodpovídají. Jedná se o námitky, jimiž obviněný u každého ze skutků brojí proti skutkovým zjištěním nalézacího soudu, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnit také soud odvolací, nabízí k posouzení svou verzi průběhu skutkového děje, polemizuje se způsobem hodnocení důkazů, dokazování považuje za neúplné a hodnocení důkazů soudy za chybné. Pochybuje obecně o nestrannosti soudce soudu I. stupně při hodnocení důkazů, jakož i při rozhodování o jeho vině a trestu. Namítá údajné porušení procesní zásady trestního řízení, a to presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo. Pokud jde o porušení pravidla in dubio pro reo, Nejvyšší soud uvedl např. v usnesení ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, že „námitka porušení pravidla in dubio pro reo je námitkou procesněprávní, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami procesněprávního charakteru. Dovolání, které se opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, a nikoliv z hlediska procesních předpisů.“ Obviněný také namítá, že mu na konci hlavního líčení nebylo uděleno poslední slovo. Také tato námitka je námitkou procesněprávní a nikoli hmotně právní, neboť spočívá v porušení procesních předpisů, v tomto případě týkajících se průběhu hlavního líčení. Nejvyšší soud na tomto místě dodává, že skutečně z protokolu o hlavním líčení na č. l. 498 a násl. tr. spisu nevyplývá, že by obviněnému po skončení závěrečných řečí bylo uděleno poslední slovo. Nutno však podotknout, že toto pochybení nemá z hlediska dodržení práva na spravedlivý proces zásadní povahu, navíc za okolností, že obviněný plně využil své právo na závěrečnou řeč, v níž uplatnil svou obhajobu v těch směrech, které považoval za důležité. Jeho závěrečná řeč nebyla přerušena a uskutečnila se bezprostředně před přerušením jednání za účelem vyhlášení rozsudku. Obviněnému tak fakticky bylo umožněno, aby naposled mohl ovlivnit ve svůj prospěch úvahy soudy bezprostředně před rozhodnutím, což je hlavním účelem práva na poslední slovo.
Uvedené námitky neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, obviněný zaměňuje dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení, a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný. Takové námitky nemohou samy o sobě založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Pokud jde o skutek popsaný v tzv. skutkové větě pod bodem ad 1) obviněný namítá, že nebyla dostatečně konkretizována výše škody, tvrdí, že soudy chybně vyhodnotily uzavřenou cestovní smlouvu, která je podle jeho názoru neplatná (podpis na smlouvě není jeho, ale doplnila ho za něj svědkyně V. J.), přičemž podle něj z neplatné smlouvy nemůže pro něho vzniknout povinnost k úhradě. Tyto námitky sice odpovídají uplatněnému důvodu dovolání, když v podstatě zpochybňují naplnění znaku větší škody ustanovení §209 odst. 3 tr. zákoníku, ale Nejvyšší soud je shledal zjevně neopodstatněnými.
Pokud jde o námitky obviněného týkající se neplatnosti cestovní smlouvy, je nutné připomenout, že obviněný v uvedeném případě sjednal dne 21. 7. 2011 u cestovní agentury zájezd na Maledivy, když podepsal cestovní smlouvu a týž den doložil zaplacení ceny zájezdu falešným příkazem k převodu částky 162 980 Kč. Následně dne 25. 7. 2011 přiobjednal letecký zájezd na Srí Lanku a týž den doložil i zaplacení tohoto zájezdu nepravdivým příkazem k převodu částky 16 900 Kč z ČSOB. Namítaný důvod neplatnosti cestovní smlouvy se ale týká pouze přiobjednaného zájezdu na Srí Lanku, neboť bylo v průběhu dokazování zjištěno, že tuto další cestovní smlouvu o zájezdu na Srí Lanku, za okolností blíže popsaných v odůvodněních rozhodnutí soudů obou stupňů, nepodepsal obviněný, ale podpisem za obviněného ji opatřila sama poškozená V. J. (viz §40 odst. 3 občanského zákoníku, zák. č. 40/1964 Sb., účinný v době uzavření smlouvy; písemný právní úkon je platný, je-li podepsán jednající osobou). I když otázka platnosti cestovní smlouvy nemá význam při posuzování jeho trestní odpovědnosti (viz níže), je z hlediska výše obviněným způsobené škody podstatná uzavřená cestovní smlouva ze dne 21. 7. 2011, kde cena zájezdu představovala částku 162 980 Kč, což již samo o sobě plně postačuje k naplnění znaku „větší škody“ podle §209 odst. 3 tr. zákoníku, jako následku k němuž podle soudů nižších stupňů jednání obviněného směřovalo. Obviněný tuto cestovní smlouvu podepsal, přičemž k okolnostem a důvodům jejího uzavření se v průběhu řízení vyjadřoval rozporně, když ve vazebním zasedání dne 27. 2. 2013 uvedl, že zájezd objednal, aby udělal dojem na svoji přítelkyni, že jej pak chtěl zrušit, protože neměl peníze na jeho zaplacení, přičemž v hlavním líčení dne 17. 6. 2013 zase uvedl, že o zájezd měl zájem a chtěl jet s přítelkyní na dovolenou.
K otázce významu platnosti či neplatnosti právního úkonu při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin, jehož součástí objektivní stránky je určitý právní úkon, se soudní praxe vyjádřila již opakovaně a zaujala konstantní právní názor, že podstatným je smysl a obsah právního úkonu a nikoli to, zda je či není platný (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 7 Tdo 88/2010, uveřejněné v časopise Trestněprávní revue, č. 6/2010, str. 185, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003, publikované pod č. T 575 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 24/2003, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, Praha, 2003). Jestliže je právní úkon součástí jednání či jiného znaku skutkové podstaty trestného činu, může vykazovat i formální vady, které mohou znamenat neplatnost takového úkonu z hlediska požadavků norem stojících mimo trestní právo, aniž by tato skutečnost měla vliv na trestní odpovědnost pachatele. V této souvislosti poukazuje Nejvyšší soud i na rozhodnutí publikované pod č. 36/2000 Sb. rozh. tr., jehož právní věta výslovně stanoví, že trestní odpovědnost podle §128 odst. 2 tr. zákona není vyloučena, je-li smlouva, kterou pachatel uzavřel nebo k jejímuž uzavření dal popud, podle předpisů občanského nebo obchodního práva neplatná (k otázce možnosti spáchání trestného činu prostřednictvím neplatných právních úkonů srov. též nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 1320/08).
Aplikujeme-li tyto zásady na uvedený případ, je zřejmé, že neplatnost smlouvy není na překážku vyvození trestní odpovědnosti obviněného, který v podvodném záměru, a při naplnění dalších znaků podvodného jednání, zcela nepochybně sjednal s poškozenou cestovní agenturou smlouvu o přikoupení zájezdu (prodloužení zájezdu na Maledivy o výlet na Srí Lanku), za nějž také nehodlal zaplatit a zaplacení opět předstíral předložením nepravého příkazu k převodu. Na podvodu mohou být zainteresovány celkem až čtyři různé osoby: pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená. Kromě pachatele může jít u ostatních osob též o právnické osoby. Rozhodným zůstává, že se obviněný dopustil jednání podvodné povahy vůči majitelce cestovní agentury, a to se záměrem obohatit se vylákáním zájezdu v dané ceně bez jeho zaplacení. Protože cestovní agentura prodávala podle smlouvy o obchodním zastoupení zájezdy jménem cestovní kanceláře Palma Travel, s.r.o., cestovní smlouva byla uzavřena přímo mezi touto cestovní kanceláři a obviněným, jehož jednání směřovalo ke způsobení škody cestovní kanceláři ve výši ceny objednaného zájezdu, která několikanásobně převyšuje hranici „větší škody“, přičemž k dokonání činu absolvováním nezaplaceného zájezdu nedošlo a jednání obviněného zůstalo ve stádiu pokusu přečinu podvodu. Namítá-li obviněný, že z neplatné smlouvy nemůže pro něj vzniknout povinnost k náhradě škody, tak o povinnosti obviněného k náhradě škody v tomto případě jednání ad 1) nebylo rozhodnuto, když cestovní kancelář ani nárok neuplatnila a majitelka cestovní agentury byla s uplatněným požadavkem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Z výše uvedeného k bezvýznamnosti neplatnosti smlouvy v trestním řízení vyplývá, že obecně neplatnost určité smlouvy není na překážku uložení povinnosti k náhradě škody, pokud tato byla trestným činem způsobena. Obviněný byl ale v bodě ad 1) pravomocně uznán vinným pokusem trestného činu podvodu, který je charakteristický právě absencí následku. Řešení otázky jiného vývojového stadia trestné činnosti pak při dovolání pouze obviněného nepřicházelo v úvahu. Přitom jsou bez významu námitky obviněného, že cestovní kancelář mohla zájezd stornovat nebo odstoupit od smlouvy. Obviněný totiž pracovníky cestovní kanceláře do poslední chvíle ujišťoval o svém úmyslu zájezd zaplatit a absolvovat, a odstoupení od smlouvy je právem a nikoliv povinností smluvní strany.
Pokud jde o odkaz obviněného na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 461/2007, týkajícího se způsobilosti poškozeného být oklamán, Nejvyšší soud konstatuje, že namítané rozhodnutí nedopadá na tento případ obviněného, neboť poškozené agentuře BOB Tour, resp. V. J. nebylo (nemohlo být) od počátku zřejmé, že obviněný za objednaný zájezd nehodlá zaplatit, naopak poškozená byla oprávněna předpokládat, že obviněným předložené doklady (falešné příkazy k úhradě částek) o zaplacení jsou pravé a počítala s tím, že obviněný svůj závazek ze smlouvy splní. Navíc poškozená v rámci svých možností ověřovala u obviněného jeho úmysl uhradit sjednané služby (upozornila na nedošlou platbu, dotazovala se, kdy bude zájezd skutečně zaplacen, nabízela možnost storna zájezdu), obviněný však i nadále poškozenou lživě utvrzoval o svém úmyslu zájezd zaplatit a zúčastnit se jej. Obviněný uvedl poškozenou v omyl ohledně zaplacení zájezdu (nepravdivými doklady a lživým utvrzováním), přičemž poškozená se evidentně v rámci svých možností snažila předejít komplikacím. Nejvyšší soud tedy shledal, že námitky obviněného týkající se jednání popsaného pod bodem ad 1) jsou zjevně neopodstatněné.
Jednáním pod bodem ad 2) se obviněný dopustil přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku. Jeho námitka, že se v hotelu neubytoval pod jménem svého bratra, ale pod svým vlastním, když došlo zřejmě při zápisu jména k omylu personálu hotelu, uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá, neboť jde o námitku skutkovou. Provedeným dokazováním bylo totiž zjištěno, že obviněný se záměrně v evidenci hotelu přihlásil pod jménem I. T. To vyplývá rovněž z jeho výpovědi v přípravném řízení kde již jako obviněný vypověděl, že toto jméno uvedl, protože nechtěl uvádět své jméno z důvodu své minulosti (viz str. 151 tr. spisu). Obviněný dále namítá, že u tohoto skutku není dán úmysl ubytovat se a nezaplatit za ubytování. Tato námitka nedostatku podvodného úmyslu odpovídá uplatněnému důvodu dovolání, ale nelze ji přisvědčit. Jeho tvrzení o tom, že onemocněl, ale musel chřipku „vyležet“ a chtěl zaplatit později, je v rozporu se zjištěným skutkovým stavem, a tedy jen jednou z řady jeho lží, kterou zjevně běžně používá ve svém životě při páchání trestné činnosti i v komunikaci s lidmi za účelem získání jejich důvěry. O tom svědčí nejen jeho dosavadní kriminální kariéra, když byl již v minulosti odsouzen za trestnou činnost podvodného charakteru, ale také další podvodná trestná činnost, která je předmětem této trestní věci, když po opuštění hotelu Gól v O. bez zaplacení, se již za tři dny pod smyšleným jménem ubytoval u další poškozené v N. H., které za pobyt rovněž nezaplatil (skutek ad 3 rozsudku). Zjevná neopodstatněnost námitky neexistence podvodného úmyslu zcela nepochybně vyplývá již z popisu uvedeného skutku ad 2) rozsudku. Podvodné jednání obviněného spočívalo v tom, že se ubytoval v hotelu Gól, a to záměrně pod cizím jménem, první část svého pobytu uhradil, své ubytování však prodloužil, ačkoli věděl, že na další úhradu již nemá finanční prostředky, že tedy nebude mít z čeho pobyt hradit, svou tíživou finanční situaci před personálem hotelu maskoval výmluvami, že nemá hotovost a provede platbu převodem z účtu. Za tímto účelem si (opět) opatřil nepravdivý příkaz k převodu dlužné částky za ubytování, když se tento příkaz pochopitelně nikdy nerealizoval a poškozené tak vznikla škoda na jejím majetku. Obviněný tedy v úmyslu sebe obohatit jiného uvedl v omyl a způsobil na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.
Pokud jde o námitky týkající se jednání pod body ad 3) a 4) výroku o vině, pak uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Obviněný je v těchto bodech usvědčován především výpovědí poškozené J. M., která uvedla, že se u ní ubytoval pod smyšleným jménem, za ubytování (pobyt trvající bezmála 3 týdny) nezaplatil a odcizil jí 500 euro a 130 zlotých. U skutku ad 3) obviněný sporuje výši škody, tedy částku, kterou měl za ubytování zaplatit poškozené. Nabízí v této souvislosti svůj vlastní výpočet jím předpokládané ceny za ubytování. Výše škody však vyplynula ze skutkových zjištění učiněných soudy na základě provedeného dokazování, když bylo zjištěno, že obviněný se s poškozenou domluvil na částce 3 000 Kč týdně za ubytování a 100 Kč denně za stravu. Pravdivost jeho námitek ohledně domluvy s poškozenou na jiné ceně nebo, že by si část ceny za ubytování u poškozené po dohodě s ní odpracoval (prováděním drobných oprav a drobných služeb pro poškozenou), z provedeného dokazování nevyplývá. Pouhou snahou vyhnout se trestní odpovědnosti, je i námitka obviněného, že pokud v souladu s obžalobou mělo být za ubytování zaplaceno až po uplynutí sjednané doby ubytování, tak tato lhůta nebyla dodržena, protože byl zadržen a následně vzat do vazby, takže svému závazku nemohl dostát. Za této situace pak považuje závěr, že by za ubytování nezaplatil, za spekulaci. I kdyby se zcela odhlédlo od kriminální podvodné minulosti obviněného, tak jeho tvrzení o úmyslu zaplatit ubytování je v rozporu s tím, že se naprosto stejně zachoval při předchozím ubytování v hotelu Gól, přičemž v tomto dalším případě se ubytoval již pod zcela smyšleným jménem, čímž si již předem vytvářel podmínky, aby nebyl později identifikován a dopaden. Dále je v rozporu s jeho vlastní výpovědí v přípravném řízení, kde uvedl, že neměl práci a tedy ani peníze na zaplacení za ubytování a stravu, bylo mu to hloupé, tak si před paní (poškozenou) začal vymýšlet, až v pátek odjel s tím, že se vrátí. O tom jak „vážný“ byl jeho úmysl vrátit se a zaplatit za ubytování, pak zcela jasně svědčí skutečnost, že ještě před odchodem poškozené ukradl peněženku s vysokou hotovostí (skutek ad 4 rozsudku). Pokud jde o skutek pod bodem ad 4) obviněný doznal, že poškozené odcizil finanční prostředky, sporuje však výši odcizené částky s tím, že ukradl poškozené mnohem méně, poškozená si podle něj nemusela přesně pamatovat, kolik peněz v peněžence měla. Obviněný nabízí k posouzení také jinou možnou verzi průběhu skutkového děje, že zbývající částku (kterou nedoznává), mohl poškozené odcizit někdo jiný. Soudy na základě provedeného dokazování shledaly výpověď obviněného účelovou a zcela věrohodnou shledaly výpověď poškozené. Uvedené námitky evidentně vybočují z mezí uplatněného dovolacího důvodu, když výlučně směřují proti rozsahu dokazování, způsobu hodnocení důkazů a na něm učiněným skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů. Obviněný se jimi domáhá toho, aby soud uvěřil jeho verzi průběhu skutkového děje.
Nejvyšší soud uzavírá, že neshledal mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy žádný (natož extrémní) rozpor, neshledal v posuzovaném případu takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem. Hmotně právní námitky pak shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného A. T. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
K rozhodnutí podle §265o tr. ř. neshledal Nejvyšší soud důvody.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. září 2014
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš