ECLI:CZ:NS:2013:7.TDO.945.2013.1
sp. zn. 7 Tdo 945/2013-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 2. října 2013 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. V. , proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 4 To 4/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 3 T 118/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 4. 12. 2012, sp. zn. 3 T 118/2011, byl obviněný J. V. uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a byl odsouzen podle §146 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 2 roky. Podle §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 3 let, ve které mu bylo podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uloženo, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
Obviněný se zločinu dopustil tím, že (zkráceně) dne 26. 11. 2010 v době cca od 14:00 hodin do 14:35 hodin v obci V., v ulici B., v objektu bývalého podniku Motor Jikov, poté, co přijel s J. V. st. dodávkovým automobilem do uvedeného objektu a v prostoru kotelny začali demontovat zde zabudovaný teplovzdušný kotel, když na základě upozornění zaměstnanců se na místo dostavila jednatelka společnosti Motorcykles Special Parts, s. r. o., J. M. a snažila se J. V. st. odstrčit od kotle, a tím tak jmenovaným zabránit v demontáži kotle, obviněný J. V. uchopil montážní páku v délce cca 50 cm a s touto nepřaženou nad hlavou chytil druhou rukou J. M. zepředu za oděv pod krkem, načež J. M. požádala o pomoc zaměstnance nacházející se v sousední místnosti dílny, kteří do kotelny přišli, ale na základě prohlášení obviněného J. V., že pokud na něj sáhnou, že půjdou marodit a budou mít na krku prokurátora, do sporu nezasahovali a kotelnu opustili, oba pak pokračovali v násilné demontáži kotle, J. M. pak přistoupila k J. V. st. a snažila se ho odstrčit, přitom k ní přistoupil obviněný J. V., uchopil ji za pravou ruku, kterou jí zkroutil za záda a druhou rukou, v níž držel šroubovák, jí přitiskl na levou stranu krku a takto jí nutil kleknout si na podlahu do oleje, přičemž své jednání doprovázel verbálními útoky, ve kterých pokračovali s poškozenou pak i v době příjezdu policejní hlídky, na místo přivolené J. M. z obavy, co bude následovat, a v důsledku jednání obviněného tak J. M. utrpěla zranění spočívající ve zhmoždění pravého zápěstí, krku a obou předloktí lehkého stupně, doprovázené psychickými obtížemi přetrvávajícími pak cca 2 – 3 měsíce a majícími typický charakter posttraumatické stresové poruchy s převahou úzkostně depresivního syndromu, v době od 26. 11. 2010 do konce měsíce ledna 2011 s podstatným omezením obvyklého způsobu života, posuzované jako vážná porucha zdraví trvající delší dobu, když po uplynutí této doby přechází do stavu lehčího stupně vyžadující pokračování odborného léčení.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání. Krajský soud v Českých Budějovicích z podnětu tohoto odvolání podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově podle §228 odst. 1, §229 odst. 2 tr. ř. rozhodl o nárocích poškozených na náhradu škody. V ostatních výrocích ponechal napadený rozsudek nedotčen.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V úvodu namítal, že i kdyby bylo možné akceptovat skutkový stav, jak byl zjištěn, nelze z něj podle něj učinit závěr, že jednání naplňuje po všech stránkách znaky uvedeného trestného činu. Dále vyjádřil nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů, jakož i přesvědčení, že zásadní skutková zjištění nevykazují návaznost s příslušnými důkazy. Soud I. stupně podle obviněného také značně zlehčil rozpory vyskytující se ve výpovědích poškozené a jejího manžela ve vztahu ke zranění, které údajně poškozená utrpěla a také byla zlehčována nevěrohodnost výpovědi poškozené ohledně její ekonomické situace a zadlužení. Závěry soudu o vině jsou podle obviněného postaveny pouze na výpovědi této poškozené, kterou však on považuje za nevěrohodnou i ve vztahu k vlastnímu incidentu, o kterém není žádný jiný důkaz. Obviněný se domnívá, že poškozená mohla ke zraněním přijít i jiným způsobem, zejména proto, že v provozovně manipulovala s těžšími předměty. Lékařská zpráva pouze obecně konstatuje, že popis útoku odpovídá zranění a použitému nářadí, přičemž nebylo blíže zkoumáno, jakým šroubovákem bylo způsobeno, jaké velikosti a šíře, atd. Také pokud poškozená líčí své psychické problémy, nebylo podle obviněného více odůvodněno, jak to, že následně bez problémů pracovala, řídila motorové vozidlo, atd. Za tohoto stavu nebylo podle obviněného možné dovodit jeho zavinění ve formě úmyslu, jak to učinil soud I. stupně, ani ve formě vědomé nedbalosti, jak to učinil odvolací soud. Zavinění je podle obviněného třeba posuzovat zejména z hlediska pachatele, jak se mu situace mohla jevit. Obviněný je přesvědčen, že tyto okolnosti zjišťovány nebyly. Uzavírá tedy, že skutková zjištění soudů jsou podle něj v příkrém rozporu s provedenými důkazy a je tedy dán uvedený dovolací důvod.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu I. i II. stupně a přikázal věc Okresnímu soudu ve Strakonicích k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že nevyužívá svého oprávnění a k dovolání se vyjadřovat nebude.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněného se již zabýval soud II. stupně v rámci řízení o jeho odvolání (č. l. 261 a násl. tr. spisu) a přesvědčivě se s nimi vypořádal. Námitky uplatněné v dovolání vzhledem k výše uvedenému z velké části neodpovídají jak v dovolání uplatněnému, tak ani jinému z důvodů dovolání uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Námitky, které bylo možno podřadit pod uplatněný dovolací důvod, jsou zjevně neopodstatněné.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil převážně námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud ve Strakonicích a z nichž vycházel v napadeném rozsudku i Krajský soud v Českých Budějovicích. Podle přesvědčení obviněného soudy provedené důkazy nesprávně hodnotily, zlehčovaly rozpory ve výpovědích poškozené a jejího manžela, závěr o jeho vině postavily toliko na výpovědi poškozené, kterou však on považuje za nevěrohodnou. Obviněný zpochybnil závěry soudů, že zranění byla poškozené způsobena jeho jednáním, neboť si je mohla poškozená způsobit i jinak, jakož i nesouhlasil s tím, že by poškozená měla popisované psychické problémy, neboť po incidentu byla schopná normálně pracovat, řídit automobil a ani nikdo ze svědků v tomto směru nic nepozoroval. Z povahy těchto námitek je však evidentní, že vytýkané vady mají povahu vad skutkových, nikoli hmotně právních. Takové námitky vybočují z mezí uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když výlučně směřují proti způsobu hodnocení důkazů a na něm učiněným skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů a vychází z odlišného skutkového základu, než který soudy zjistily a poté právně kvalifikovaly. Obviněný v dovolání hodnotí provedené důkazy a vyvozuje z nich své vlastní závěry odlišné od závěrů soudů obou stupňů. Dovolání, jako mimořádný opravný prostředek tak zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný.
Obviněný v podaném dovolání vyjádřil také přesvědčení, že skutková zjištění jsou v příkrém rozporu s provedenými důkazy. Nejvyšší soud k tomu považuje za nutné uvést, že zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán tehdy, jestliže skutková zjištění soudů vůbec postrádají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu ve Strakonicích, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil Krajský soud v Českých Budějovicích, a provedenými důkazy, rozhodně není žádný, natož pak extrémní rozpor, jak namítal obviněný. Z postupu soudů obou stupňů je zřejmé, že provedly ve věci rozsáhlé dokazování, všechny dostupné důkazy potřebné k prokázání viny obviněného hodnotily jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dospěly ke skutkovým závěrům, které neodporují zásadám formální logiky. Nutno dodat, že soudy obou stupňů závěry ve svých rozhodnutích dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnily. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový základ skutečně především ve výpovědi poškozené J. M., o jejíž věrohodnosti soudy neměly důvod pochybovat, neboť byla podpořena dalšími provedenými důkazy. Je pravdou, že určitý podíl na vzniklém incidentu měla i poškozená, která se snažila odstrkovat obviněného a svědka J. V. st. od demontovaného kotle a verbálně za užití nadávek zaútočila na jmenovaného svědka. V tomto směru odvolací soud doplnil dokazování a zohlednil tento podíl poškozené na incidentu ve výroku o náhradě škody. Tyto skutečnosti však nemohly ovlivnit závěry soudů o vině obviněného. Vedle výpovědi poškozené a dalších svědků, kteří se vyjadřovali k různým fázím sporu mezi poškozenou a obviněným s tím, že žádný z nich přímo neviděl fyzický útok obviněného na poškozenou, avšak někteří vypovídali o tom, že si poškozená držela ruku a stěžovala si na její bolestivost, jsou zde objektivní a ničím nezpochybnitelné důkazy o následcích jednání obviněného na těle poškozené. Poškozená byla ošetřena lékařem již hodinu po události ( č. l. 74 tr. spisu) a reálně popsala průběh incidentu, přičemž bylo shledáno, že objektivizovaná zranění odpovídají způsobu jejich vzniku, jak jej popisovala poškozená (č. l. 75 a násl. tr. spisu). Důkazem o duševním stavu poškozené je znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (č. l. 83 a násl. tr. spisu), a výslech znalce MUDr. V. Chodury, CSc., z nichž vyplynulo, že u poškozené v důsledku prožitého útoku došlo ke vzniku posttraumatické stresové poruchy. Znalec neshledal u poškozené možné účelové zveličování potíží, vyloučil, že by na vznik této poruchy mohl mít vliv jiný faktor, např. dlouhodobá tíživá ekonomická situace, uvedl, že tato typická porucha se rozvine po něčem nečekaném a náhlém a potvrdil, že jedinou příčinou vzniku psychických potíží bylo prožité trauma. Za takové situace jsou tedy bezvýznamné námitky obviněného, že poškozená nemohla trpět psychickými potížemi, když následně mohla pracovat, či řídit automobil. Nejvyšší soud tedy s ohledem na dovolací námitky obviněného konstatuje, že všechny provedené důkazy, hodnocené jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, tvoří ucelený obraz o způsobu jednání obviněného vůči poškozené, jak jej zjistil již soud I. stupně.
Nejvyšší soud v projednávané věci tedy neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem a neshledal existenci namítaného nesouladu. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy I. a II. stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
S ohledem na právě uvedené Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnou námitku obviněného, který v úvodu svého dovolání v obecné rovině uvedl, že ze skutkového stavu, tak jak byl zjištěn, nelze podle něj učinit závěr, že zjištěné jednání naplňuje po všech stránkách znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Tuto námitku pak konkretizoval tak, že ze skutkových zjištění nelze dovodit jeho zavinění ve formě úmyslu, jak uvedl soud I. stupně, ani ve formě vědomé nedbalosti zjištěné soudem odvolacím. Je tak zřejmé, že tato námitka směruje proti zjištěné formě zavinění ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví. Nejvyšší soud se s touto námitkou neztotožnil.
Závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu tr. zákoníku a v jaké formě (§15 a 16 tr. zákoníku), je závěrem právním. Tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu. Při zjišťování okolností, které mají význam pro závěr o zavinění, není možné předem přikládat zvláštní význam žádnému důkaznímu prostředku, ale na zavinění a jeho formu je třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností, za kterých byl trestný čin spáchán. Se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.) zákon nepřikládá a priori žádnému důkazu zvláštní význam (srov. č. 60/1972 Sb. rozh. tr.).
Obviněný byl uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se podle právní věty dopustil tím, že jinému ublížil na zdraví a způsobil mu tímto jednáním těžkou újmu na zdraví. Skutková podstata tohoto trestného činu se skládá jednak ze základní skutkové podstaty podle §146 odst. 1 tr. zákoníku spočívající v úmyslném ublížení na zdraví, a jednak ze znaku kvalifikované skutkové podstaty podle §146 odst. 3 tr. zákoníku, jímž je způsobení těžké újmy na zdraví z nedbalosti. Odvolací soud přitom poukázal na rozpor mezi výrokem o vině a odůvodněním rozsudku soudu I. stupně ohledně formy zavinění, což ale nemělo vliv na správnost právního posouzení skutku.
V daném případě není sporu o tom, že znalcem diagnostikovaná posttraumatická stresová porucha, s psychickými obtížemi přetrvávajícími po období 2 – 3 měsíců, byla soudy správně shledána jako těžká újma na zdraví, přičemž tato újma byla způsobena v příčinné souvislosti s jednáním obviněného.
Nejvyšší soud shledal, že tzv. skutková věta rozsudku soudu prvního stupně obsahuje podrobný popis všech výše uvedených okolností potřebných k posouzení subjektivní stránky trestného činu podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, protože je z nich patrno, že obviněný poškozené cíleným jednáním, tedy úmyslně, způsobil zranění spočívající v pohmoždění pravého zápěstí, krku, obou předloktí s obvyklou dobou léčení do 14-ti dnů. Na základě prožitého traumatu, kdy se poškozená reálně cítila být násilným jednáním (kroucením ruky, přitisknutím šroubováku na krk s takovou intenzitou, že to způsobilo bolestivý hematom, donucením k pokleknutí...) obviněného ohrožena na životě, se u ní rozvinula posttraumatická stresová porucha, tedy vážné duševní onemocnění vyvolané akutní tísní. Tento stav tísně a bezprostředního ohrožení života, který poškozená prožívala právě v důsledku jednání obviněného, je objektivně způsobilý vyvolat vážné psychické problémy i u jedince doposud psychicky zdravého, jak to vyplývá i ze závěrů znaleckého posudku z odvětví psychiatrie. Možnost vzniku vážných psychických problémů v důsledku prožitého psychotraumatu, je přitom obecně známa a nezřídka k nim také skutečně dochází právě v případech spojených s hrubým fyzickým násilím a s tím spojenou psychicky vypjatou situací. V souvislosti s tím nelze pominout ani počáteční jednání obviněného, kdy s montážní pákou o délce 50 cm napřaženou nad hlavou, chytil druhou rukou poškozenou za oděv pod krkem, načež tato žádala o pomoc osoby ve vedlejší místnosti, které však po vyhrůžkách obviněného raději nezasáhly a odešly. Vzápětí pak následovalo další, výše uvedené intenzivnější fyzické násilí obviněného vůči poškozené. Celou vzniklou situaci obviněný přímo vnímal, a nemohla se mu jevit nijak jinak, než jak skutečně proběhla a byla výše popsána. Nelze proto přisvědčit jeho námitce, že z hlediska podmínek vědomé nedbalosti mělo být zjišťováno, jak se jemu mohla situace jevit, resp. jaké měl zkušenosti. Tento vážný následek spočívající v těžkém ublížení na zdraví, jak vyplývá z provedeného dokazování, obviněný způsobit nechtěl, avšak věděl, že takovou poruchu svým jednáním způsobit může, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že ji nezpůsobí /§16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku/. Ve vztahu k těžšímu následku tedy soudy správně shledaly nedbalostní formu zavinění. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že ze skutkových zjištění učiněných soudy na základě provedeného dokazování vyplývá naplnění subjektivní stránky zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a námitka obviněného v tomto směru je tedy zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud neshledal v řízení namítané vady, které by naplnily dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání obviněného proto odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. října 2013
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš