ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.96.2012.1
sp. zn. 7 Tdo 96/2012-42
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 7. března 2012, v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného T. P. N. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 3 To 532/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 11 T 118/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci, ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 11 T 118/2008, byl obviněný uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zákona, kterého se dopustil čtyřmi dílčími útoky ve dnech 27. 1. 2006, 8. 3. 2006, 10. 3. 2006 a 25. 4. 2006. Podle §248 odst. 2 tr. zákona byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozeného H. T. S. na náhradu škody, když obviněný byl současně podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby ohledně dalších 10 dílčích skutků, v nichž byl obžalobou spatřován trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zákona.
Proti citovanému rozsudku soudu I. stupně podal obviněný odvolání. Odvolání v neprospěch obviněného proti zprošťující části, podala také státní zástupkyně. Krajský soudu v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 3 To 532/2011, odvolání státní zástupkyně zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné. K odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ale zrušil rozsudek soudu I. stupně v odsuzující části a v celém výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově pak v rozsahu zrušení rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pouze dvěma útoky ze dne 8. 3. 2006 a 25. 4. 2006, čímž spáchal přečin zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení zákona jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu 18 měsíců. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 3 tr. ř. rozhodl krajský soud také o uplatněném nároku poškozeného na náhradu škody, když současně obviněného podle §226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby pro dva dílčí skutky ze dne 27. 1. 2006 a 10. 3. 2006, v nichž byly spatřovány dílčí útoky pokračujícího trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zákona.
Proti odsuzující části rozsudku odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání, a to z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá, že napadená část rozsudku byla vydána v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, neboť závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, přičemž důležitá skutková zjištění dokonce chybí. Soudům obou stupňů vytýká, že se nezabývaly jím navrhovanými důkazy, což mělo vliv na správnost skutkových zjištění a v důsledku toho i na hmotně právní posouzení věci. V rozsáhlém 21stránkovém dovolání pak obviněný podrobně popisuje průběh celého řízení před soudem, cituje z odůvodnění předchozích dvou zrušených rozsudků soudu I. stupně, a zrušujících rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i z posledního (částečně odsuzujícího) rozsudku soudu I. stupně a dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu. Obviněný rovněž podrobně uvádí obsah odvolání, které podal proti poslednímu rozsudku soudu I. stupně, zdůrazňuje své opakované návrhy na doplnění dokazování, a soudu I. stupně vytýká, že s výjimkou v pořadí prvního rozsudku, kde jeho návrh na grafologický posudek považoval za nadbytečný, se již v dalších dvou rozsudcích v rozporu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. vůbec nezmínil, proč neprovedl jím navrhované důkazy. Pokud odvolací soud považoval navrhovaný výslech svědkyně N. T. H. za nepotřebný, protože jeho obhajobu v tom smyslu, že se již v roce 2006 v Č. V. nezdržoval, považuje za nevěrohodnou, obviněný s tím nesouhlasí, když soud tím v podstatě i výpověď této svědkyně považuje za nevěrohodnou, aniž by ji přitom vyslechl. Tato svědkyně přitom měla vypovídat k době, kdy trvale opustil Č. V. a nemohl se tedy dopustit žalované trestné činnosti po této době. Obviněný rovněž nesouhlasí s důvodem odmítnutí jeho návrhu na provedení nejpodstatnějšího důkazu znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví, který odvolací soud považoval za nedůvodný, protože nebyly zajištěny originály listin s podpisy. S tím obviněný nesouhlasí, protože zaměstnanci daných společností předložili originály faktur v hlavním líčení dne 26. 9. 2009, ale soud I. stupně si z těchto originálů pořídil pouze kopie, když vypracování znaleckého posudku nepovažoval za nutné, protože jej zprostil obžaloby. Nic by ale nebránilo tomu, aby společnosti byly vyzvány k předložení originálu faktur znalci, který by byl do řízení přibrán.
Ve vztahu k jednání dne 8. 3. 2006, kde byl napadeným rozsudkem odvolacího soudu uznán vinným neuhrazením faktury za servisní práce na vozidle Toyota, a ponecháním si k tomuto účelu svěřených 10.000,- Kč pro svoji potřebu, obviněný namítá, že byl uznán vinným pouze na základě výpovědi poškozeného, který ohledně jiných skutečností prokazatelně nevypovídal pravdu. Ani další provedené důkazy, že neprokazují jeho vinu, a to výpovědi svědků H. a zástupce autoservisu T., když tito nepotvrzují, že on od poškozeného převzal nějakou částku na úhradu servisních prací a převzal vozidlo z autoservisu. Že vozidlo ze servisu nepřebíral, a ani na faktuře není jeho podpis potvrzující jeho převzetí, by měl prokázat navrhovaný důkaz posudkem z oboru písmoznalectví, který ale proveden nebyl. Přitom podpisy na faktuře společnosti Ho – LA CENTER, s. r. o., i společnosti VČAS, s. r. o., svědčí při porovnání o tom, že je podepsala jedna a tatáž osoba a jsou zcela odlišné od jeho podpisu na řadě jiných písemností založených v trestním spise. Podpisy na fakturách jsou podle obviněného spíš podobné podpisu neteře poškozeného L. T. T. H., případně svědka D. V. H., nebo spíš podpis svědkyně N. T. T., která pro poškozeného nakupovala zboží. Za této důkazní situace, kdy jde o jeho tvrzení, proti tvrzení poškozeného, nemůže být podle obviněného daný znalecký posudek nadbytečný.
V podstatě shodné námitky uvádí obviněný i ohledně jednání dne 25. 4. 2006, kde byl odvolacím soudem uznán vinným zpronevěrou částky 18.771,- Kč v souvislosti s úhradou faktury za servisní práce na vozidle Mercedes, když namítá, že jeho vinu neprokazuje účelově měněná a vnitřně rozporná výpověď poškozeného, ani výpovědi svědků H. a pracovníka servisu V. Tito svědci, že opět nepotvrzují, že to byl on, kdo převzal od poškozeného částku na úhradu servisních prací a také převzal vozidlo ze servisu. Proto i zde může být jediným důkazem pravdivosti jeho obhajoby znalecký posudek, který by prokázal, že podpis potvrzující na faktuře převzetí vozidla, není jeho podpisem. Z porovnání podpisu na faktuře společnosti Milan Král, s. r. o., kde je zcela odlišný podpis od jeho podpisů, s podpisy na fakturách společností HO – LA CENTER, s. r. o., a VČAS, s. r. o., které podepsala jiná osoba, dovozuje nutnost vypracování znaleckého posudku k posouzení pravosti jeho údajného podpisu na této faktuře.
Soudu I. stupně obviněný také vytýká, že se nevypořádal ani s dalšími důkazy svědčícími o jeho nevině, a to zejména výpověďmi svědků D. V. D. a N. H. H., kteří potvrdili, že od února 2006 žil a pracoval v B. V rozporu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. se soud v odůvodnění o těchto důkazech vůbec nezmínil, natož aby uvedl, jakými úvahami se řídil při hodnocení těchto svědeckých výpovědí, které jsou v rozporu s výpovědí poškozeného a jeho zaměstnanců na něm ekonomicky a existenčně závislých.
Obviněný tak považuje jeho vinu za neprokázanou dosud provedenými důkazy bez důvodných pochybností, výpovědi poškozeného považuje za vnitřně rozporné a navíc v rozporu i s dalšími svědeckými výpověďmi a listinnými důkazy, přičemž poukazuje konkrétně na okolnosti, ve kterých tyto rozpory shledává. Za nevěrohodnou tak považuje výpověď poškozeného, ale také výpověď svědka H., jehož výpověď ohledně převzetí a zaplacení zboží u společnosti VČAS, s. r. o., byla jednoznačně vyvrácena, a jde o zaměstnance poškozeného, na kterém je ekonomicky svědek závislý. Ani odvolací soud neodstranil vady rozsudku soudu I. stupně, a také rozhodl bez řádného a úplného zjištění skutkového stavu věci, přičemž se nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a neodstranil závažné pochybnosti o správnosti skutkových zjištění. Byl tak uznán vinným na základě v podstatě jediného důkazu svědčícího o jeho vině, a to rozporuplné výpovědi poškozeného, kdy se navíc podpisy na obou fakturách liší, a podepsala je tak jiná osoba, ač podle soudu je obě podepsal on, i když to soud výslovně neuvedl, ale vyplývá to z jeho závěru, že vozidlo v obou případech on přebíral od zaměstnanců autoservisů. Tvrzení poškozeného pak bylo podpořeno jen neurčitými, často měněnými a nepřesvědčivými výpověďmi příslušníků jeho rodiny, popřípadě výpověďmi osob na poškozeném existenčně závislých. Podle obviněného je tak ve věci dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek krajského soudu v odsuzující části a části adhézního výroku o povinnosti k náhradě škody, a odvolacímu soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že obviněný sice formálně deklaruje důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jeho námitky stojí mimo rámec tohoto i ostatních důvodů dovolání. Jeho námitky jsou přitom totožné s námitkami uvedenými v odvolání, na které bylo reagováno v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Protože napadené rozhodnutí netrpí podle státní zástupkyně žádnou vadou, kterou by bylo nutno odstranit cestou dovolání, které je mimořádným opravným prostředkem, a ne dalším odvoláním, navrhla podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítnout, jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z uvedeného je zřejmé, že celé dovolání, přes jeho značnou obsáhlost, neobsahuje jedinou námitku, která by odpovídala uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání je založeno výhradně na nesouhlasu obviněného se skutkovými zjištěními soudů, jimiž byl pravomocně uznán vinným, a je založeno na vlastním hodnocení provedených důkazů obviněným, který pak dospívá na základě tohoto hodnocení k závěru, že mu vina nebyla bez důvodných pochybností prokázána. Za „v podstatě jediný důkaz“ o jeho vině považuje výpověď poškozeného, kterou zpochybňuje existencí změn a rozporů s jinými důkazy. Protože je tato výpověď podporována i výpověďmi dalších svědků, tyto zase zpochybňuje zejména poukazem na jejich rodinné vazby, nebo ekonomickou závislost na poškozeném.
Obviněný tak zcela záměrně zaměňuje dovolání za další odvolání, ač jeho trestní věc byla opakovaně projednávána jak soudem I. stupně, tak i soudem odvolacím, a to i z hlediska námitek, které uplatnil nyní i v dovolání. Svými dovolacími námitkami tak staví Nejvyšší soud do role odvolacího soudu, když také v řízení o dovolání, jako mimořádném opravném prostředku, požaduje podrobné přezkoumání všech svědeckých výpovědí jednotlivě i v jejich souhrnu, a odstranění rozporů, které považuje za podstatné. Následně pak zhodnocení těchto výpovědí jako nepravdivých nebo nevěrohodných a nepostačujících k prokázání viny bez doplnění dokazování.
Takováto role ale Nejvyššímu soudu zjevně nepřísluší. Jediným důvodem mimořádného zásahu dovolacího soudu do skutkových zjištění, je existence tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy, a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, jehož důsledkem by bylo také nesprávné právní posouzení skutku. Obviněný, vědom si výhradně skutkové povahy svých námitek, existenci tohoto rozporu (nesouladu) namítá v dovolání, přičemž v souvislosti s nevyhověním jeho návrhům na provedení dalších důkazů poukazuje na tzv. opomenuté důkazy.
V dané věci se ale nejedná o případ tzv. opomenutých důkazů. Obviněný v této souvislosti odkazuje také na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 3 Tdo 91/2011, a to s tím, že o tzv. opomenuté důkazy jde v případě důkazů, o kterých nebylo v řízení rozhodnuto, anebo se jimi soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. V této jiné trestní věci sp. zn. 3 Tdo 91/2011, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že se jedná o tzv. opomenuté důkazy, protože se odvolací soud vůbec nezabýval důkazními návrhy obviněné a proto ani nemohl posoudit jejich význam z hlediska řádného objasnění věci. Taková situace ale není v této trestní věci obviněného T. P. N., kde se odvolací soud na str. 7 odůvodnění usnesení zabývá právě otázkou, proč neshledává návrhy na doplnění dokazování důvodnými. Odkaz na tzv. opomenuté důkazy je tak pouze výrazem nesouhlasu obviněného s důvody, které vedly odvolací soud k nevyhovění jeho návrhům na provedení dalších důkazů. Nelze rovněž pominout, že odvolací soud se k těmto důkazním návrhům vyjádřil také ve svých předchozích rozhodnutích, kdy původní zprošťující rozsudek soudu I. stupně opakovaně zrušil.
Podstata důkazních návrhů obviněného na opatření znaleckého posudku ke zjištění pravosti jeho podpisů na předmětných fakturách, a na výslech svědkyně N. T. H., vyplývá z jeho obhajoby, že se již od února 2006 zdržoval v B. a nikoliv v Č. V., kde měl 8. března a 25. dubna 2006 podle zjištění soudů spáchat daný přečin zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku. K tomu již soud I. stupně vyhověl návrhu obviněného a provedl výslech svědků D. V. D. a N. H. H., kteří tuto obhajobu obviněného potvrdili. Neuvedl sice výslovně proč tyto dvě svědecké výpovědi považuje za nevěrohodné, resp. proč jim nevěří, ale z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně je zjevné, že k tomuto závěru dospěl na základě výpovědí dalších svědků. Těmito dalšími svědky je zejména samotný poškozený H. T. S., jeho manželka P. T. T. N., jeho neteř L. T. T. H. a jeho zaměstnanec H., jejichž věrohodnost ale obviněný zpochybňuje jejich rodinnými vazbami nebo ekonomickou závislostí na poškozeném. Soud I. stupně vzal celkově za pravdivou výpověď poškozeného, když pouze z důvodu neexistence uvedení v omyl, resp. neexistence podvodného úmyslu od počátku, zprostil obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby ohledně části jednání, v kterém byl spatřován trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zákona. Proto na základě výpovědi poškozeného vzal za prokázané, že poskytl obviněnému také peněžní částky v bodě 2 obžaloby, když svědek H. potvrdil urgenci autoservisu (Toyota) o zaplacení neuhrazené opravy vozidla a v druhém případě obviněný opravu v autoservisu (Mercedes) uhradil, ale ponechal si zbytek peněz pro sebe, přičemž následně „zmizel“. Soud I. stupně tak uznal obviněného vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zákona, který měl spáchat celkem čtyřmi dílčími útoky od 27. 1. do 25. 4. 2006.
Odvolací soud pak zprostil obviněného ještě ohledně dvou útoků ze dne 27. 1. a 10. 3. 2006, v kterých soud I. stupně shledával pokračující trestný čin zpronevěry, když ohledně těchto dvou útoků byla k dispozici pouze výpověď poškozeného, a jeho zápis v jím vedené evidenci, která ale byla v rozporu s údajem o převzetí zboží ve firmě VČAS, s. r. o., dne 6. 1. 2006, ač částku 40.000,- Kč k jeho úhradě měl podle poškozeného převzít obviněný až 27. 1. 2006. Protože poškozený částky 40.000,- Kč, resp. 3.000,- Kč neuvedl ani v uznání dluhu, které zpracoval ještě před zahájením trestního stíhání, a snažil se dosáhnout toho, aby obviněný tuto listinu podepsal, odvolací soud v souladu se zásadou „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, dospěl k závěru, že převzetí těchto peněžních částek obviněným nebylo bez důvodných pochybností prokázáno.
Je tak zcela zřejmé, že odvolací soud se pečlivě zabýval hodnocením věrohodnosti výpovědi poškozeného, a právě s ohledem na situaci tzv. tvrzení proti tvrzení, rozhodl o vině obviněného pouze ve dvou případech, kdy byla výpověď poškozeného potvrzena dalšími důkazy, které naopak vyvracely obhajobu obviněného. Proto také odvolací soud uvedl, že ohledně jednání obviněného dne 8. 3. a 25. 4. 2006 nejen, že poškozený vypovídal v průběhu celého trestního stíhání shodně o podstatných okolnostech, ale také je uvedl v listinách ještě před zahájením trestního stíhání (uznání dluhu, přehled dlužných částek). Navíc, v souladu s výpovědí poškozeného, bylo prokázáno, že obě vozidla byla předána do autoservisů, u vozidla Toyota nedošlo k úhradě faktury a u vozidla Mercedes byla uhrazena jen cena opravy. Především svědek H. pak také potvrdil, že obě vozidla do autoservisů dopravoval právě obviněný. Z těchto odvolacím soudem uvedených důkazů pak vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními soudu. Není přitom podstatné, jak obviněný namítá v dovolání, že svědek H. neuvedl nic o tom, zda a kdy mu někdo nějaké peníze na opravu svěřil, když tato skutečnost vyplývá z výpovědi poškozeného a její pravdivost další uvedené důkazy potvrzují.
Za této důkazní situace odvolací soud důvodně považoval další návrhy obviněného na provádění důkazů za nadbytečné, přičemž se konkrétně vyjádřil k tomu, proč tyto důkazní návrhy považuje za nedůvodné. A to nejen obecně, ale konkrétně ke každému návrhu (str. 14 rozsudku). Řízení z hlediska spravedlivého procesu je přitom nutno posuzovat jako celek. Nelze proto z dílčí vady, která se vyskytla v řízení, a následně byla odstraněna v průběhu dalšího řízení, dovozovat porušení práva na spravedlivý proces, protože řízení jako celek tak nepozbylo charakter spravedlivého procesu. Tak je tomu i v tomto případě, kde obviněný soudu I. stupně vytýká, že neodůvodnil neprovedení jím navrhovaných důkazů, ač tak následně učinil soud odvolací. Přitom obviněný v dovolání podrobně uvádí obsah provedených důkazů, a soudu I. stupně vytýká nesprávné hodnocení těchto důkazů i ohledně jednání, ve vztahu ke kterému byl po zrušení rozsudku soudu I. stupně zproštěn obžaloby odvolacím soudem.
Přisvědčit lze pouze námitce obviněného proti důvodu, který odvolací soud uvedl v souvislosti s nevyhověním návrhu obhajoby na provedení znaleckého posudku z oboru písmoznalectví. Shledal – li odvolací soud nedůvodnost tohoto návrhu s poukazem na to, že nebyly zajištěny originály listin s podpisy, jež by měly být znalecky zkoumány, a pouhé fotokopie pro takové zkoumání podle jeho názoru nepostačují, neznamená to nemožnost opatření a provedení tohoto důkazu. Účetní jednotky jsou totiž podle §31 odst. 2 písm. b) zákona č. 563/1991 Sb. (o účetnictví) povinny uschovávat m. j. také účetní doklady po dobu 5 let od konce účetního období. V roce 2011, kdy rozhodoval odvolací soud, tak nebyla vyloučena možnost zajištění originálů daných listin, pokud by to soudy považovaly za nutné, protože ještě trvala účetním jednotkám povinnost uschovávat účetní doklady. Odvolací soud ale zjevně navrhovaný důkaz zkoumáním pravosti podpisů na daných fakturách považoval za nadbytečný vzhledem k dalším již provedeným důkazům a dal to najevo již ve svých předchozích zrušujících rozhodnutích v této trestní věci. Jednoznačně to vyplývá také z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, kde uvedl, že ohledně ukončení pobytu obviněného v Č. V. považuje, vzhledem k obsahu všech provedených důkazů, jeho obhajobu za vyvrácenou. K tomu dále uvedl, že svědek H. jednoznačně potvrzuje, že to byl právě obviněný, kdo vozidlo Mercedes dopravil do autoservisu a poté jej již nepřivezl, když právě tehdy ukončil svůj pobyt v Č. V. (str. 7 rozsudku). Rovněž z odůvodnění na str. 8 – 9 rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že dosud provedené důkazy jsou dostačující pro prokázání viny ohledně jednání obviněného dne 8. 3. a 25. 4. 2006, z čehož vyplývá nepotřebnost provádění dalších navrhovaných důkazů.
Nejvyšší soud přitom, k námitce obviněného o nevyhovění jeho návrhu na znalecké zkoumání pravosti podpisů na předmětných fakturách, považuje za vhodné doplnit, že obviněný popírá podepsání těchto faktur a domáhá se porovnání daných podpisů s jeho jinými podpisy na písemnostech založených v trestním spisu, jakož i na str. 6 sešitu předloženého poškozeným. Přitom přímo v dovolání popírá i pravost tohoto podpisu v sešitu a tvrdí, že tyto podpisy „ve znění D.“ nejsou jeho pravými podpisy. Obviněný totiž v době svého působení u poškozeného v Č. V. nevystupoval pod svým pravým jménem T. P. N., ale pod jménem D., pod kterým byl také znám poškozenému. Již z tohoto důvodu všechny podpisy obviněného v dané době nebyly jeho pravými podpisy, ale podpisy pod zcela jiným jménem. Pokud pak v průběhu trestního stíhání obviněný přímo neodmítl podepsat určitou listinu, což se opakovaně stalo, tak se již podepisoval svým pravým jménem a nikoliv jménem, pod kterým vystupoval v Č. V. Je tak zřejmé, že pro případné znalecké zkoumání by nebyl k dispozici v podstatě žádný dostatečný srovnávací písemný projev obviněného. Ostatně obviněný sám předmětné zpochybňované podpisy připisuje až třem možným jiným pisatelům.
Nejvyšší soud proto, přes nesprávné odůvodnění nevyhovění návrhu na znalecké zkoumání pravosti podpisů na předmětných listinách odvolacím soudem, přisvědčil názoru tohoto soudu o nadbytečnosti znaleckého posudku z oboru písmoznalectví. Protože ve věci nezjistil ani namítaný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy, a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními soudů, bylo dovolání pro jeho čistě skutkovou povahu odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. března 2012
Předseda senátu :
JUDr. Michal Mikláš