ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.989.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 989/2016-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 17. srpna 2016 v Brně dovolání obviněného Š. P. , proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 6 To 13/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 2 T 141/2014, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Š. P. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 2 T 141/2014, rozhodl tak, že podle §45 tr. zákoníku zrušil výrok o vině a trestu z rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 1. 4. 2015, č. j. 3 T 28/2015-142, který nabyl právní moci ve výroku o vině a trestu dne 1. 4. 2015, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad a uznal obviněného Š. P. (dále zpravidla jen „obviněný“) vinným pod body 1) až 5) rozsudku pokračujícím přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku a pod bodem 6) rozsudku zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, které podle skutkových zjištění soudu spáchal tím, že
1) dne 28. 4. 2014 v době od 16:00 hod. do 17:00 hod. v U. H., na ulici Š. č.p. ..., při návštěvě u svědkyně P. R., v ubytovně Masaro, na pokoji č. ..., v nestřeženém okamžiku odcizil poškozenému F. S., tablet značky MyAudio, typ 740T, výrobního čísla ..., a dále poškozenému M. S., pár sportovní obuvi značky NIKE, čímž jim způsobil škodu v celkové výši 2 700 Kč;
2) dne 11. 5. 2014 v době od 12:00 hod. do 13:00 hod. ve V. n. M., v činžovním domě v bydlišti H. č. ..., v průběhu návštěvy v bytě poškozeného P. J., kam byl pozván jeho synem Pe. J., využil nepřítomnosti obou uživatelů a z bytu odcizil 3 kg měděných drátů v hodnotě 327 Kč a sadu 10 ks mosazných závaží v hodnotě 300 Kč, které následující den odevzdal do výkupny sběrných surovin ve V. n. M., čímž poškozenému P. J., způsobil odcizením škodu ve výši 627 Kč (skutek 1 z rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 3 T 28/2015);
3) v přesně nezjištěné době od 16:00 hod do 19:00 hod. dne 21. 6. 2014 v N., okres U. H., před domem č.p. ... přes zadní okno motorového vozidla Fiat Ducato, reg. zn. ..., ve vlastnictví poškozeného M. P., odcizil bourací kladivo značky HILTI, typ TE706, čímž společnosti CGM Morava, s. r. o., se sídlem Praha, ul. U Habrovky č. p. 247/11, IČ: 2896265, která měla v tu dobu předmětné bourací kladivo půjčené od společnosti Půjčovna nářadí Vlk, s. r. o., způsobil škodu ve výši 8 000 Kč;
4) v době od 11:27 hod. do 11:35 hod. dne 10. 7. 2014 v N., okres U. H., zatímco další osoby hlídaly, odcizil jízdní kola značek Eska a Favorit tím způsobem, že přetrhl visací zámky, kterými byla tato kola uzamčena k zábradlí u podchodu na nádraží Českých drah, jedno z odcizených kol poté předal dalším osobám, které na něm odjely, zatímco na druhém jízdním kole odjel společně s další osobou sám, když tímto svým jednáním způsobil poškozenému, majiteli kola Eska, A. M., škodu ve výši 1 150 Kč a poškozené, uživatelce jízdního kola Favorit, Š. K., škodu ve výši 1 000 Kč;
5) dne 1. 8. 2014 v době od 12:20 hod. do 12:30 hod. ve V. n. M. na ulici K. před restaurací U Petra odcizil dámské jízdní kolo nezjištěného typu a výrobního čísla, modré barvy, které následně odevzdal do výkupu sběrných surovin ve V. n. M., čímž způsobil poškozenému J. K., škodu odcizením ve výši 350 Kč (skutek 2 z rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 3 T 28/2015);
6) v nočních hodinách dne 25. 7. 2014 v K., okres U. H., v lesoparku Kunovský les, poblíž cyklostezky strčil a tím shodil na zem poškozenou V. B., ležící na zemi ji chytil pod krkem, začal ji škrtit a poté ji rozepnul zipem uzavřenou, pravou stehenní kapsu kalhot a z této vytáhl černou peněženku s finanční hotovostí nejméně 4 900 Kč, kartičkou zdravotní pojišťovny, občanským průkazem a jedním klíčem, čímž poškozené V. B. způsobil škodu v celkové výši nejméně 5 150 Kč.
Podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §45 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil obviněného ke společnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání padesáti měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku obviněného zařadil pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o nároku poškozeného P. J., na náhradu škody. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozené Pe. J., a P. J., se zbytky nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil obviněného Š. P. obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Uherském Hradišti ze dne 8. 12. 2014, sp. zn. ZT 197/2014, pro skutek, jímž měl spáchat přečin krádeže podle §205 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchal obviněný.
Proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti podal obviněný odvolání směřující proti výroku o vině a trestu týkajícího se skutků pod body 3) až 6) rozsudku. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 6 To 13/2016, podle §256 tr. ř. odvolání zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání a vyjádření k němu
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Anny Kapsové včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že skutky za jejichž spáchání byl uznán vinným, nevykazují všechny znaky pokračujícího přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný také zpochybnil naplnění všech znaků v případě zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Je přesvědčen, že proti poškozené V. B. neužil násilí, ani pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí, resp. její věci. Obviněný uvedl, že nebylo zcela bezpečně prokázáno, že skutky skutečně spáchal, přičemž se zcela odvolal na výpověď svého otce u hlavního líčení ze dne 23. 3. 2015. Závěrem uvedl, že odvolací soud neodstranil vady rozsudku soudu prvního stupně.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 6 To 13/2016, a aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na ně obsahově navazující. Dále, aby Nejvyšší soud podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně – pobočka ve Zlíně, aby věc znovu projednal a rozhodl. Navrhl, aby byl v souladu s §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby, případně aby Nejvyšší soud v souladu s §265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce uvedl, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat, a souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí soudní instancí zaměřenou na přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně. Samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, odůvodňuje-li to extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je třeba dát průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zmíněný rozpor může nastat i v případě, že skutková zjištění soudů jsou založena na úkonech, které jsou zatíženy tak závažnými vadami, že tyto úkony nelze použít jako důkaz, a buď tu nejsou žádné další důkazy anebo zbývající důkazy nepostačují k tomu, aby jen na jejich podkladě obstála skutková zjištění soudů.
Podle §265f odst. 1 tr. ř. je Nejvyšší soud jako soud dovolací při rozhodování o dovolání vázán tím, které výroky rozhodnutí, v jakém rozsahu a z jakých důvodů dovolatel napadá a čeho se domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. nebo §265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá. Takto podané dovolání vymezuje rozsah a obsah přezkumné povinnosti dovolacího soudu. Východiskem pro existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku je popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé. Nejvyšší soud proto přezkoumává napadený rozsudek ve vztahu k těm skutkovým zjištěním, která jsou uvedena v tzv. skutkové větě výroku o vině. S odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je založeno rozhodnutí napadené dovoláním. Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. (srov. Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F. Trestní řád. Komentář. II. díl 4. vydání. Praha: C. H. Beck 2002, s. 1642). Protože důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, dovolacímu soudu nepřísluší posuzovat správnost a zákonnost provádění dokazování. Postup soudu, jímž provádí dokazování v hlavním líčení (veřejném zasedání) je totiž upraven trestním řádem, tedy procesním předpisem, a není součástí hmotně právního posuzování.
Obviněný uplatnil v dovolání skutkovou námitku, a to že nebylo zcela bezpečně prokázáno, že se jednání dopustil, přičemž se odvolal na výpověď jeho otce z hlavního líčení. Taková námitka však nenaplňuje uplatněný dovolací důvod. Dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).
IV. Důvodnost dovolání
Obviněný právně relevantně namítl, že nebyly naplněny všechny znaky pokračujícího přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku a zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku.
Podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Podle §15 odst. 2 tr. zákoníku se srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
Podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci. Podle §205 odst. 2 tr. zákoníku kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta.
Podle §116 tr. zákoníku se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku.
Podle §173 odst. 1 tr. zákoníku je loupeží takové jednání pachatele, kterým proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, přičemž bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až deset let.
Nejvyšší soud nepřisvědčil námitkám obviněného, neboť objektem trestného činu krádeže podle §205 tr. zákoníku je vlastnictví věci, držba věci i její faktické držení, přičemž předmětem útoku je věc cizí, kterou pachatel nemá ve své dispozici. Skutková podstata trestného činu krádeže vyjádřená v §205 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje přisvojení si cizí věci jejím zmocněním a naplnění některého dalšího znaku uvedeného v alternativě v písm. a) až e), jde tedy o úmyslný trestný čin (§15 tr. zákoníku). Pachatelem trestného činu krádeže může být jak fyzická, tak i právnická osoba. Po objektivní stránce si pachatel cizí věc přisvojí tím, že se jí zmocní, tj. zjedná si možnost volně s ní nakládat s vyloučením dosavadního držitele a naplní alespoň jednu z dalších podmínek uvedených v písm. a) až e). Cizí věcí je věc ve smyslu §134 tr. zákoníku, resp. §489 obč. zák., tj. všechny ovladatelné hmotné předměty a ovladatelné přírodní síly, které slouží potřebám lidí včetně bytů, nebytových prostor, živých zvířat, zpracovaných oddělených částí lidského těla, peněžních prostředků na účtu a cenných papírů; věcí je i elektřina. Cizí věcí je věc movitá, která nenáleží pachateli buď vůbec, nebo nenáleží jen jemu, a kterou nemá pachatel ve své dispozici. U trestného činu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se užije výkladového pravidla týkajícího se vymezení pojmu škody způsobené trestným činem u majetkových i jiných trestných činů, které je obsaženo v §138 tr. zákoníku. Škodou nikoliv nepatrnou je tedy následek ve formě škody nejméně v částce 5 000 Kč. Při pokračování v trestném činu za podmínek v §116 tr. zákoníku může být škoda způsobená jednotlivými dílčími útoky též nižší. Za trestný čin krádeže podle §205 odst. 1 tr. zákoníku je nutno považovat i jednotlivé útoky, jimiž pachatel způsobil škodu nižší, než je škoda nikoliv nepatrná, jestliže jde o útoky spáchané spolu s další formou pokračování v trestném činu a celková výše škody této hranice dosáhne. V takovém případě jde o jeden pokračující trestný čin (srov. č. 22/1991 Sb. rozh. tr.). V případě §205 odst. 2 tr. zákoníku jde o speciální recidivu. V odstavci 1 a odstavci 2 ustanovení §205 jsou upraveny dvě základní skutkové podstaty, v odst. 2 jde o „zvláštní skutkovou podstatu vyjadřující kvalifikační znak zpětnosti“, u níž nelze zcela striktně trvat na výkladu obvyklém u trestných činů, u nichž se fakticky ve smyslu jejich znaků jedná o základní samotné a na sobě nezávislé skutkové podstaty. Proto, jsou-li pachatelem naplněny jedním skutkem znaky uvedené v §205 odst. 1 písm. a) až e) tr. zákoníku a současně i v §205 odst. 2 tr. zákoníku, je třeba v právní kvalifikaci vyjádřit tuto její zvláštní povahu a takový čin kvalifikovat jako jeden trestný čin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) až e), odst. 2 tr. zákoníku. Odsouzením nebo potrestáním za takový čin se rozumí odsouzení nebo potrestání za trestný čin krádeže podle §205 tr. zákoníku nebo obdobný trestný čin, kterým je i trestný čin loupeže podle §173 tr. zákoníku (Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička, M.; Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 47, s. 1139-1149).
Pokračování v trestném činu je vymezeno čtyřmi zákonnými znaky a) dílčí útoky musí naplňovat (byť i v souhrnu) stejnou skutkovou podstatu, b) musejí být vedeny jednotným záměrem (subjektivní souvislost), c) musí být spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a d) blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku (objektivní souvislost). Dílčím útokem ve smyslu §116 tr. zákoníku je nutno rozumět nejen samotné jednání – projev vůle pachatele ve vnějším světě, které naplňuje tento znak objektivní stránky skutkové podstaty určitého stejného trestného činu, ale i naplňování ostatních znaků jeho skutkové podstaty. Každý dílčí útok totiž musí mít všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, o jehož pokračování má jít (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2000, sp. zn. 7 Tz 215/99). Podmínka subjektivní souvislosti spočívá v postupné realizaci jednotného (společného) záměru pachatele, který zde musí být již od počátku páchání pokračujícího trestného činu, tj. v době spáchání prvního dílčího útoku. Z hlediska objektivní stránky se pak další útoky jeví jako postupné naplňování tohoto jediného záměru, přičemž zákon nevyžaduje naprosto shodný způsob spáchání všech dílčích útoků naplňujících skutkovou podstatu trestného činu. Nicméně zde musí být určitá podobnost v provedení jednotlivých útoků, která vyplývá i z toho, že jde o postupnou realizaci jediného záměru pachatele. Pokud jde o objektivní souvislost v pokračování v trestném činu, zákon vyžaduje jak blízkou časovou souvislost, tak i souvislost v předmětu útoku, přičemž při posuzování podmínky blízké časové souvislosti je nutno vzít v úvahu všechny konkrétní okolnosti případu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1995, sp. zn. Tzn 17/95). Zpravidla se bude jednat o dobu v řádech dnů či týdnů, připouští se však i doba delší (několik měsíců), a to např. za situace, kdy je delší celková doba páchání pokračující trestné činnosti, je větší počet dílčích útoků během ní spáchaných, vyšší je způsobená škoda na cizím majetku a vyšší je i obohacení pachatele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1314/2003). Souvislost v předmětu útoku je oproti blízké časové souvislosti požadavkem volnějším. Vždy je nutno hodnotit všechny okolnosti případu, aby bylo možno učinit závěr, zda mezi jednotlivými útoky jsou dány potřebné objektivní i subjektivní souvislosti, či nikoliv, a v zásadě na tom zda jde o pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 19. 1. 1982, sp. zn. Tpjf 158/80). Nutno dodat, že pokračování v trestném činu je z povahy věci vyloučeno u nedbalostních trestných činů.
Pro trestný čin loupeže podle §173 tr. zákoníku jsou charakteristické dva předměty ochrany (objekty trestného činu) osobní svoboda ve smyslu svobody rozhodování a majetek, jehož se pachatel chce zmocnit. Subjektivní stránka tohoto trestného činu je charakterizována úmyslem pachatele, který se vztahuje jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže zmocnit věci, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. K dokonání shora uvedeného trestného činu nastává již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 1555). Násilí může mít dvě formy – vis absoluta, když je zcela vyloučena vůle oběti a ani nejde o její jednání z důvodu fyzického nátlaku ze strany pachatele, jednak podobu vis compulsiva, když sice jde o projev vůle oběti, který je však zásadním způsobem ovlivněn použitým nátlakem ze strany pachatele. Okolnost, že byl trestný čin spáchán násilím, je u některých trestných činů zákonným znakem jejich základní skutkové podstaty, např. u loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Pro násilí je typické vynaložení fyzické síly ze strany pachatele zpravidla k překonání nebo zamezení již kladeného nebo očekávaného odporu ze strany oběti. Zmocněním se rozumí převzetí moci nad věcí a uplatnění k ní všech atributů vlastnického práva, tedy odnětí cizí věci z dispozice vlastníka nebo oprávněného držitele s úmyslem s ní moci volně a neomezeně nakládat (Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička, M.; Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 47, s. 962-963).
Nejvyšší soud vycházel ze skutkového stavu věci zjištěného v průběhu trestního stíhání obviněného, který je vyjádřen ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu. Z výsledků provedeného dokazování vyplývá, že obviněný Š. P. si nejprve dne 28. 4. 2014 v ubytovně Masaro v U. H. přisvojil tablet poškozeného F. S., tak že se ho zmocnil spolu s párem sportovní obuvi poškozeného M. S., čímž jim způsobil škodu 2 700 Kč [bod 1) rozsudku], dále si dne 11. 5. 2014 v činžovním domě ve V. n. M., v bytě poškozeného P. J., přisvojil měděné dráty a sadu mosazných závaží, kterých se zmocnil a následně je odevzdal ve výkupně sběrných surovin. Odcizením věcí způsobil poškozenému škodu ve výši 627 Kč [bod 2) rozsudku]. Dne 21. 6. 2016 v N. se z automobilu poškozeného M. P. zmocnil bouracího kladiva, které si následně přisvojil, čímž poškozené společnosti, od které kladivo bylo zapůjčeno, vznikla škoda ve výši 8 000 Kč [bod 3) rozsudku], následně dne 10. 7. 2014 si opět v N. přisvojil dvě jízdní kola, kterých se předtím za spolupráce dalších osob zmocnil; poškozeným A. M. a Š. K. vznikla škoda v celkové výši 2 150 Kč [bod 4) rozsudku], jednání opakoval, když se dne 1. 8. 2014 ve V. n. M., zmocnil jízdního kola poškozeného J. K., které si následně přisvojil s úmyslem jeho odevzdání ve výkupně sběrných surovin. Poškozenému tak vznikla škoda ve výši 350 Kč [bod 5) rozsudku]. Obviněný byl již dříve za jednání pod body 2) a 5) rozsudku soudu prvního stupně odsouzen a potrestán, konkrétně rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 13 T 184/2011. Jednotlivé dílčí útoky obviněného uvedené pod body 1) až 5) rozsudku byly vedeny jednotným záměrem zmocněním se přisvojením si cizích věcí, naplňují skutkovou podstatu stejného trestného činu, tj. trestného činu krádeže podle §205 tr. zákoníku, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a je mezi nimi zcela zjevná časová souvislost, tj. byly spáchány v době od 28. 4. 2014 do 1. 8. 2014 – obviněný spáchal vyšší 5 dílčích přečinů krádeže podle §205 tr. zákoníku (co měsíc to jedna krádež), stejně tak jako je zřejmá i souvislost v předmětech útoků, jednalo se vždy o cizí věci. Obviněný Š. P. poškozeným způsobil škodu v celkové výši nejméně 13 827 Kč. Dne 25. 7. 2014 užil násilí proti poškozené V. B.v lesoparku Kunovský les, kde do ní nejprve strčil, tím ji shodil na zem, kde ji začal škrtit, přičemž jí následně v úmyslu zmocnit se finanční částky vytáhl z kapsy, kterou předtím rozepnul, peněženku obsahující i občanský průkaz, kartičku zdravotní pojišťovny a klíč. Poškozené způsobil škodu nejméně ve výši 5 150 Kč [bod 6) rozsudku]. Nejvyšší soud jen pro úplnost dodává, že v popisu tohoto skutku ve výroku o vině (tzv. skutkové větě) soud prvního stupně uvedl, že obviněný začal poškozenou V. B. „škrtit“, přestože poškozená v přípravném řízení vypověděla, že ji obviněný jednou rukou dusil a druhou fackoval, což spíše odpovídá rdoušení rukou a nikoliv škrcení, při němž pachatel použije škrtidlo (provaz, drát, kabel atd.).
Z takto vymezených skutků je zřejmé, že obviněný Š. P. naplnil nejen subjektivní stránku pokračujícího přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku a zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, neboť si přisvojil cizí věci tím, že se jich zmocnil, způsobil tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatnou a byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen a potrestán a proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného Š. P. je zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. srpna 2016
JUDr. Jindřich Urbánek
předseda senátu