ECLI:CZ:NS:2005:7.TDO.997.2005.1
sp. zn. 7 Tdo 997/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. srpna 2005 o dovolání obviněného J. Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 3. 2005, sp. zn. 3 To 115/2004, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 3/2003 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soud v Plzni ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 4 T 3/2003, byl obviněný J. Š. uznán vinným trestnými činy zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 tr. zák. a vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák.
Podle skutkových zjištění krajského soudu se jich dopustil tím, že „společně s J. B., jehož věc byla v přípravném řízení vyloučena ze společného řízení, v červnu roku 2000 v přesně nezjištěné době pod záminkou obstarání mobilního telefonu vylákali R. S. do restaurace v B. - B., nám., pod pohrůžkou násilí a po fyzickém napadení ho donutili před touto restaurací nastoupit do osobního automobilu a odvezli ho na blíže neustanovené místo, kde ho s dalšími neustanovenými osobami fyzicky napadli a donutili ho nastoupit do zavazadlového prostoru tohoto osobního vozidla, poté ho převezli do objektu N. C. V. v M., kde ho spoutali na rukou a ponechali několik hodin a poté ho donutili nastoupit do zavazadlového prostoru osobního automobilu a převezli ho do rekreační chaty majitele J. Š. v katastru obce K. p. O., kde ho fyzicky napadli údery lana s uzly, požadovali, aby páchal trestnou činnost spojenou s nelegální výrobou lihu, přičemž v tomto rekreačním objektu ho pak věznili po dobu pěti dnů a během této doby ho fyzicky napadali údery do různých míst na těle a vyhrožovali mu zabitím, následně ho převezli do bytu v H. ul. J. V., uživatele R. F. a do bytu v H., ul. , uživatele J. B. a v těchto bytech ho pod pohrůžkou násilí drželi nejméně 37 dní, přičemž byl přítomný další muž, který R. S. hlídal, aby nemohl odejít a v případě, kdy byl R. S. v bytě sám, poté byl odvezen do objektu nacházejícím se asi 5 km od obce J., odkud asi po čtyřech dnech utekl a skrýval se do doby zadržení orgány Policie ČR“.
Obviněnému J. Š. byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků při současném vyslovení dohledu podle §60a odst. 1 tr. zák.
Stejným rozsudkem byl obviněný současně podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby z dalšího skutku kvalifikovaného obžalobou jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák., kterého se měl dopustit v období let 1997 - 1998.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný a v jeho neprospěch krajský státní zástupce. Z podnětu odvolání krajského státního zástupce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 3. 2005, sp. zn. 3 To 115/2004, podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v plném rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 tr. zák. a vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., přičemž doslovně převzal skutková zjištění krajského soudu. Uložil obviněnému úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou.
Současně podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátil věc ohledně skutku, pro který byl obviněný obžaloby zproštěn, krajskému soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, konkrétně proti výroku o vině a trestu, který nabyl právní moci, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V první části dovolání obviněný uvedl, že právní kvalifikace zjištěného skutku jako jednočinného souběhu trestného činu zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 tr. zák. a trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák se mu jeví jako nesprávná. Namítl, že byl označen jako pachatel činu a to přesto, že o jeho vině nebyl opatřen dostatek věrohodných důkazů. Vyslovil nesouhlas s právní kvalifikací skutku, neboť v posuzovaném případě podle něj nebyl naplněn znak spáchání činu se dvěma osobami. Podle dovolatele je ve skutkové větě označen pouze jeden spolupachatel, a to J. B., který je pro totožný skutek stíhán ve vyloučené trestní věci, tato trestní věc nebyla dosud pravomocně skončena, takže není jisté, zda bude vůbec uznán vinným. Pochybení soudů spatřuje obviněný rovněž v tom, že ani další spolupachatelé nejsou v popisu skutku konkretizováni.
V další části dovolání obviněný vyslovil názor, že závěr o jeho vině neodpovídá provedeným důkazům. Má za to, že jediným důkazem, který jej měl usvědčovat, je výpověď poškozeného R. S., která však byla podle přesvědčení obviněného dalšími svědky vyvrácena. Jednání poškozeného považuje dovolatel za nelogické v tom, že poškozený nevyhledal lékařské ošetření a věc oznámil policii až se značným časovým odstupem. Obviněný připomíná, že znaleckým posudkem z oboru psychologie byla u poškozeného prokázána tzv. akční lhavost, v důsledku čehož nelze podle obviněného jeho výpověď považovat za věrohodnou. Dovolatel v této souvislosti poukázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 37/03, III. ÚS 501/04, podle nichž musí orgány činné v trestním řízení vyvinout veškeré úsilí, aby jediný usvědčující důkaz byl doplněn dalšími, byť nepřímými důkazy. Obviněný brojil také proti uloženému trestu odnětí svobody, který vzhledem k časovému odstupu od předmětného skutku a dosavadní bezúhonnosti označil za nepřiměřeně přísný a neodpovídající účelu trestu vymezenému ustanovením §23 tr. zák.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek vrchního soudu i rozsudek krajského soudu a věc přikázal Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání do data konání neveřejného zasedání u Nejvyššího soudu podle §265h odst. 2 tr. ř. písemně nevyjádřila.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky skutečně naplňují deklarovaný důvod, kterým je přezkumná povinnost dovolacího soudu vymezena (viz §265f odst. 1 tr. ř., §265i odst. 3 tr. ř.). Uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je totiž nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za nezbytné zdůraznit, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení provedených důkazů ani neúplnost provedeného dokazování (shodně viz nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 65/02, III. ÚS 282/03, resp. č. 36/2004, str. 298, Sb. rozh. trest).
Uvedené podmínky nesplňovala ta část námitek dovolatele, kterými brojil proti věrohodnosti výpovědi poškozeného R. S. a vytýkal soudům, že z ní vyšly při formování svých skutkových zjištění. Tyto námitky nesměřovaly primárně proti právnímu posouzení skutku, byly ryze skutkového rázu, neboť obviněný jejich prostřednictvím namítal, že se skutek neměl odehrát tak, jak jej popsal poškozený. Těmito námitkami proto obviněný deklarovaný dovolací důvod nenaplnil.
Deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnila podle závěru Nejvyššího soudu ani další námitka dovolatele napadající nepřiměřenost uloženého trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak to jen v případě, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Právního posouzení skutku a ani jiného nesprávného hmotně právního posouzení se proto námitky směřující výlučně proti přiměřenosti trestu, který shledával obviněný nepřiměřeně přísným, zjevně netýkaly. Námitky tohoto charakteru nelze uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. trest.)
Pokud tedy dovolatel tyto námitky ve svém dovolání uplatnil, vybočoval tím z rámce deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., takže Nejvyšší soud k nim při svém rozhodování nepřihlížel.
Naproti tomu jako relevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu shledal Nejvyšší soud námitky dovolatele zpochybňující závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., a to konkrétně námitky směřující proti naplnění zákonného znaku spáchaní činu nejméně se dvěma osobami.
Nejvyšší soud v tomto ohledu konstatoval, že zmíněnou otázkou se vrchní soud podrobně zabýval a dospěl při jejím řešení ke správnému závěru.
Krajský soud v Plzni posoudil jednání obviněného jako jednočinný souběh trestného činu zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 tr. zák. a trestného činu vydíraní podle §235 odst. 1 tr. zák. V odůvodnění rozhodnutí přitom uvedl, že k naplnění znaku „spáchal čin nejméně se dvěma osobami“ podle §235 odst. 2 písm. b) tr. zák., by se muselo jednat o osoby konkrétní, pojmenované (blíže viz str. 8 rozsudku).
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací, vycházeje zcela ze skutkových zjištění krajského soudu, podle kterých „obviněný společně s J. B., jehož věc byla vyloučena ze společného řízení, … vylákali R. S., donutili ho nastoupit do osobního automobilu, odvezli ho na blíže neustanovené místo, kde ho spolu s dalšími neustanovenými osobami fyzicky napadli a donutili nastoupit do zavazadlového prostoru tohoto vozidla, poté ho převezli do objektu …, kde ho spoutali a ponechali několik hodin …, poté ho převezli do rekreační chalupy …, kde ho fyzicky napadli …, požadovali, aby páchal trestnou činnost …, věznili ho …, vyhrožovali mu zabitím …, následně ho převezli do bytu R. F. a posléze J. B., kde ho pod pohrůžkou násilí drželi nejméně 37 dní, přičemž v bytech byl další muž, který R. S. hlídal …,“ posoudil jednání obviněného odlišně jako jednočinný souběh trestného činu zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 tr. zák. a trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. V odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že jako soud odvolací mohl vycházet z popisu skutku, tak jak byl soudem prvního stupně zjištěn, a nebyl nucen provádět další důkazy.
Vrchní soud přitom důvodně spatřoval naplnění znaků trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. v tom, že obviněný J. Š. násilím a pohrůžkou násilí jiného nutil, aby něco konal a trpěl, a čin spáchal nejméně se dvěma osobami.
Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že zákonným znakem „nejméně se dvěma osobami“ se rozumí situace, kdy se na činu pachatele podílejí ještě alespoň dvě další osoby. V úvahu připadá forma účastenství ve smyslu §10 odst. 1 písm. a), c) tr. zák. (kromě návodu), nebo spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. (k tomu viz č. 53/1976-III, č. 1/1980 Sb. rozh. trest.).
Pro naplnění uvedeného znaku skutkové podstaty není přitom nutné, aby tyto další osoby byly ztotožněny nebo dokonce současně odsouzeny. Tento znak zakládající použití kvalifikované skutkové podstaty vyjadřuje zvýšení typové nebezpečnosti jednání pachatele popsaného v základní skutkové podstatě spočívající v tom, že se útoku vůči poškozenému dopouští nikoli sám, nýbrž ve formě součinnosti nejméně tří osob. To pochopitelně výrazně snižuje možnost poškozeného bránit se a zpravidla to bude pronikavě zvyšovat pravděpodobnost úspěšné realizace záměru pachatele.
Není přitom nutné, aby tyto osoby byly ztotožněny, musí být pouze najisto prokázáno, že vedle pachatele šlo o další nejméně dvě osoby. To je přitom ze skutkových zjištění krajského i vrchního soudu jednoznačně zřejmé, když podle jejich zjištění se v první části trestné činnosti jednalo o obviněného, J. B. a „další neustanovené osoby“, v druhé části jednání o dva shora jmenované a „dalšího muže“. Pro závěr o naplnění uvedeného znaku tedy postačuje bezpečný závěr o podílu nejméně 3 osob na spáchání činu a tento závěr je skutkovými zjištění soudů plně opodstatněn. Není proto rozhodné, zda věc spolupachatele byla vyloučena k samostatnému řízení nebo že osoby uvedené v popisu skutku nebyly blíže pojmenovány (k tomu viz č. 10/1982-I Sb. rozh. trest.).
IV.
Lze proto uzavřít, že právní posouzení zjištěného jednání obviněného jako jednočinného souběhu trestného činu zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 tr. zák a trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. shledal Nejvyšší soud v souladu se zákonem.
Proto dovolání obviněného J. Š. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. srpna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr