ECLI:CZ:NS:2001:7.TZ.304.2000.1
sp. zn. 7 Tz 304/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 24. ledna 2001 stížnost pro porušení zákona, podanou ministrem spravedlnosti ČR v neprospěch obviněného J. V., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 4. 2000, sp. zn. 8 T 93/98, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 tr. řádu se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 4. 2000, sp. zn. 8 T 93/98, byl obviněný J. V. podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby pro skutek spočívající v tom, že dne 9. 4. 1993 v P. v žádosti o poskytnutí úvěru ve výši 2.500.000,- Kč BB a. s. - pobočka P. neuvedl všechny své dosavadní nesplacené peněžní závazky, předstíral úspěšnost svých podnikatelských aktivit, tvrdil, že podnikání rozšiřuje, neboť má zajištěn výhodný nákup sedmi nákladních souprav zahraniční výroby a potřebuje finanční prostředky na obstarání nafty pro ně, na jejich pojištění a na krytí dalších výdajů, spojených se zahájením jejich provozu, ačkoliv nic z toho nebyla pravda, věděl, že úvěru užije k jiným účelům, nebude moci výrobu rozšířit a úvěr nebude moci splácet, po vzájemné dohodě s M. B., bance nabídl do zástavy drahé kameny z vlastnictví M. B., u nichž znaleckým posudkem RNDr. I. T. deklaroval jejich hodnotu ve výši 3.023.400,- Kč, ačkoliv šlo o naprosto nekvalitní rubínové kabašony, u nás obtížně zpracovatelné a těžko prodejné, a věděl, že za tyto drahé kameny on sám teprve z požadovaného úvěru hodlá zaplatit kupní cenu ve výši 900.000,- Kč; z úvěru ve výši 2.500.000,- Kč, který mu byl dne 14. 4. 1993 poskytnut výhradně na krytí oběžných prostředků a provozních nákladů, ihned více než polovinu přenechal M. B., neboť za něho zaplatil 900.000,- Kč firmě I., spol. s r. o. F., na nákupní ceně drahých kamenů, 350.000,- Kč mu předal jako provizi za zapůjčení drahých kamenů a 50.000,- Kč jako provizi za projednání úvěru v bance, zbytek úvěru pro sebe vyčerpal do 21. 7. 1993, aniž si zajistil možnost jej splácet, nezaplatil ani jednu splátku, čímž BB a. s. - nyní v likvidaci, způsobil škodu ve výši 2.500.000,- Kč na nesplaceném úvěru a další stále narůstající škodu na penále a sankčních úrocích;
v tomto skutku obžaloba spatřovala trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák.
Proti zprošťujícímu rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podal státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové řádně a včas odvolání v neprospěch obžalovaného J. V., kterým se domáhal zrušení napadeného rozsudku a uznání obžalovaného vinným podle obžaloby s uložením přiměřeného trestu (tento postup ovšem nepřicházel s ohledem na dikci ustanovení §259 odst. 4 písm. a) tr. řádu v úvahu !), případně vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně.
Podáním ze dne 30. 6. 2000, sp. zn. II VZt 884/98, které bylo odvolacímu soudu doručeno dne 3. 7. 2000, vzal ovšem státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze shora uvedené odvolání výslovně zpět, což vzal předseda senátu Vrchního soudu v Praze podle §250 odst. 4 tr. řádu na vědomí usnesením ze dne 4. 7. 2000, sp. zn. 12 To 68/2000. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové tak nabyl dne 3. 7. 2000 právní moci (srov. rozhodnutí publikované v Bulletinu Nejvyššího soudu pod č. 3/71 - 30 a shodně též pod č. 3/88 - 34).
Proti tomuto pravomocnému zprošťujícímu rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podal ministr spravedlnosti České republiky v propadné zákonné šestiměsíční lhůtě v neprospěch obviněného J. V. stížnost pro porušení zákona.
V písemném odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti vyslovil názor, že napadeným rozsudkem byl ve prospěch obviněného J. V. porušen zákon v ustanovení §226 písm. b) tr. řádu a v řízení, které mu předcházelo, též v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu.
V podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti reprodukoval napadené rozhodnutí a zaujal stanovisko, že ve věci až dosud shromážděné důkazy ani samy o sobě, ani jako celek nevyvrátily podezření o spáchání stíhaného trestného činu a že Krajský soud v Hradci Králové, pokud zprostil obviněného J. V. podle §226 písm. b) tr. řádu obžaloby, rozhodoval na podkladě neúplně provedeného dokazování a nehodnotil řádně ani všechny důkazy již provedené. Teprve po doplnění dokazování ve směrech naznačených v písemném odůvodnění podané stížnosti pro porušení zákona a po vyhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu by bylo možné podle názoru ministra spravedlnosti rozhodnout o vině či nevině obviněného J. V.
V písemném odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti podrobil poměrně obsáhlému rozboru část ve věci provedených důkazů a dovodil, že všechny až dosud provedené důkazy jednoznačně svědčí o tom, že v době sjednávání úvěru neexistovaly žádné konkrétní skutečnosti, na jejichž základě by obviněný J. V. mohl důvodně předpokládat, že bude schopen úvěr splácet, a dále svědčí o tom, že obviněný v žádosti o úvěr uváděl skutečnosti zcela nepravdivé.
Na podkladě dosud opatřených důkazů přitom nemůže podle ministra spravedlnosti obstát ani závěr o tom, že obviněný J. V. mohl reálně předpokládat uspokojení pohledávky peněžního ústavu realizací zastavených drahých kamenů, neboť sice nebyl odborníkem v tomto oboru, nemohl však přehlédnout skutečnost, že firma I. prodala tyto kameny za částku 900.000,- Kč, tj. za necelou jednu třetinu částky stanovené znaleckým posudkem.
Ministr spravedlnosti ČR proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky z podnětu podané stížnosti podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že stížností napadeným shora citovaným pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové byl porušen zákon ve prospěch obviněného J. V. v ustanovení §226 písm. b) tr. řádu a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, aby podle §269 odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil a dále aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. řádu a přikázal věc Krajskému soudu v Hradci Králové .
Nejvyšší soud České republiky přezkoumal na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona podle §267 odst. 1 tr. řádu správnost a odůvodněnost výroku napadeného pravomocného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, jakož i správnost postupu řízení, jež tomuto rozhodnutí předcházelo.
Shledal však, že stížnost pro porušení zákona, podaná v neprospěch obviněného J. V. ministrem spravedlnosti České republiky, není důvodná, neboť k porušení zákona nedošlo ani ve směrech stěžovatelem vytýkaných, ani v ohledu jiném. Zákon přitom nebyl porušen ani ve prospěch obviněného, ale ani v jeho neprospěch.
Nejvyšší soud České republiky při rozhodování o podané stížnosti pro porušení zákona vzal především v úvahu, že procesní důsledky akceptované stížnosti zpravidla znamenají závažné a zásadní narušení zájmu na zachování stability a nezměnitelnosti pravomocných rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, a že účelem stížnosti pro porušení zákona je proto především dosažení souladu napadených rozhodnutí se zákonem, respektive zajištění toho, aby tato rozhodnutí byla vydána na podkladě zákonného postupu řízení.
V řízení o stížnosti pro porušení zákona, podané ve smyslu §266 odst. 1 tr. řádu, musí být tudíž Nejvyšším soudem nade vší pochybnost zjištěno, že pravomocným rozhodnutím soudu, státního zástupce nebo vyšetřovatele byl porušen zákon nebo že toto rozhodnutí bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení.
V každém konkrétním posuzovaném případě přitom sice musí převážit zájem na plné zákonnosti rozhodnutí a plné zákonnosti postupu řízení, které napadenému rozhodnutí předcházelo, nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti takového pravomocného rozhodnutí, tento zájem ovšem může převážit pouze při zásadních a podstatných vadách, pro které nemůže stížností pro porušení zákona napadené rozhodnutí obstát. Na právní moci a nezměnitelnosti takového rozhodnutí potom nelze trvat, protože by tak došlo k ohrožení samotné podstaty spravedlivého a správného rozhodování v trestním řízení.
Přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, uloženou mu zákonem v rámci řízení o stížnosti pro porušení zákona ustanovením §267 odst. 1 tr. řádu, navíc není možno obsahově ani rozsahem zaměňovat s přezkumnou povinností, ale i oprávněními soudu druhého stupně, neboť tuto přezkumnou povinnost, resp. oprávnění může Nejvyšší soud uplatňovat toliko za podmínek a v mezích právě ustanovením §267 tr. řádu vymezených. Nejde tudíž o oprávnění, které by bylo možno svévolně aplikovat ve všech směrech, byť Nejvyšší soud není vázán konkrétními námitkami stěžovatele.
Při presumpci správnosti a zákonnosti pravomocných rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je tak nutno bezvýjimečně v řízení o stížnosti pro porušení zákona nade vší pochybnost prokázat, že k porušení zákona ve smyslu ustanovení §266 odst. 1, event. §266 odst. 2 tr. řádu skutečně došlo.
Podle zjištění Nejvyššího soudu nalézací soud evidentně vycházel při svém posuzování případu a při rozhodování ve věci oprávněně z toho, že s přihlédnutím k ustanovení §16 odst. 1 tr. zák., podle něhož se trestnost činu zásadně posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, a podle zákona pozdějšího se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější, bylo nutno stíhané jednání, ke kterému mělo dojít v průběhu roku 1993, posuzovat podle trestního zákona, v této době platného a účinného.
Tehdejší právní úprava byla nepochybně pro obviněného J. V. výrazně příznivější, než dikce současná, zakotvená novelou trestního zákona ze dne 24. 9. 1997, uveřejněnou pod č. 253/1997 Sb. zák. a účinnou od 1. ledna 1998, a to jak z pohledu obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., tak zejména s ohledem na to, že až na základě uvedené novely trestního zákona se stalo součástí právního řádu České republiky ustanovení o trestném činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák.
Ministr spravedlnosti přitom v odůvodnění stížnosti pro porušení zákona správně připustil, že k naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. ve znění platném do 31. 12. 1997, spáchaného vylákáním úvěru, bylo na rozdíl od stávající úpravy trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák. nutné prokázat, že pachatel již v době uzavření smlouvy o úvěru a při následném čerpání finančních prostředků z tohoto úvěru nejenže jednal klamavě, tedy uváděl peněžní ústav v omyl, nebo využil jeho omylu o skutečnostech rozhodných pro poskytnutí úvěru, ale že současně jednal v úmyslu peníze buď vůbec nevrátit, nebo je nevrátit ve smluvené době, popřípadě jednal alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené době nebude moci vrátit a že tím uvádí peněžní ústav v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil.
Právě tato myšlenka je pro posouzení věci rozhodující, neboť veškerá ostatní argumentace, použitá ministrem spravedlnosti v písemném odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku, by byla relevantní výhradně ve vztahu k naplnění či nenaplnění zákonných znaků trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák.
V tomto konkrétním případě není tudíž třeba polemizovat o tom, nakolik byly údaje uvedené obviněným J. V. v žádosti o poskytnutí úvěru pravdivé či úplné, jaká byla jeho tehdejší faktická finanční situace, jakou měl skutečnou možnost získaný úvěr splácet či splatit, popřípadě, jak s ním naložil, byť dokazováním zjištěné skutečnosti samozřejmě vyvolávají přinejmenším vážné pochybnosti o hodnověrnosti proklamovaných záměrů obviněného.
Podstatné je ovšem to, nakolik bylo reálné, že prokázaným jednáním obviněného J. V. mohla bance reálně vzniknout škoda, resp. zda taková škoda (a v jaké výši) skutečně vznikla a nakolik byl vznik této škody pokryt zaviněním obviněného. Stěžovatel se touto otázkou sice okrajově zabýval a dovodil, že v tomto ohledu lze předpokládat zákonem požadované dolosní zavinění obviněného, jeho argumentace však nemá ve spisovém materiálu dostatečný podklad.
Nejvyšší soud České republiky při zvažování této vskutku klíčové otázky především vycházel z toho, že obviněnému J. V. byl BB a. s. - pobočka P. na základě doporučení ze dne 9. 4. 1993 poskytnut úvěr v jím požadované výši 2.500.000,- Kč. Smlouva o poskytnutí úvěru v této výši byla podepsána dne 14. 4. 1993, dne 16. 4. 1993 byl úvěr ve výši 2.500.000,- Kč převeden na běžný účet obviněného J. V. Bankovní ústav shledal riziko související s poskytnutím úvěru přijatelným s tím, že je zajištěna návratnost úvěru ekonomickou cestou, a na jištění úvěru přijal vybroušené přírodní rubíny v údajné hodnotě 3.023.400,- Kč.
Není přitom sporu o tom, že obviněný J. V. ke dni 21. 7. 1993 celý úvěr vyčerpal a že do dnešního dne nezaplatil BB a. s., nyní v likvidaci, ani jednu splátku. Tato fakta ostatně konstatoval i nalézací soud, nepřehlédl ani tu okolnost, že obviněný J. V. zaplatil za tyto rubíny prostřednictvím M. B. částku toliko 900.000,- Kč a navíc ze znaleckého posudku RNDr. J. H. zjistil, že skutečná hodnota předmětných drahých kamenů činí pouze 251.950,- Kč, jejich kvalita je velmi nízká, jsou použitelné jen pro výrobu velmi levných šperků a pokud by se navíc prodávaly všechny kameny najednou (více než 1000 karátů), mohla by i tato cena dokonce klesnout na méně než polovinu.
Naproti tomu není sporu ani o tom, že předmětné drahé kameny byly znalcem RNDr. I. T. oceněny částkou více než 3.000.000,- Kč a banka toto ocenění bez dalšího akceptovala. Ve spise přitom neexistuje jediný důkaz o tom, že by obviněný J. V. o tomto nadhodnocení drahých kamenů věděl či alespoň mohl podobnou eventualitu reálně a důvodně předpokládat, nebo že by dokonce učinil jakékoliv kroky k ovlivnění závěrů znalce RNDr. I. T. ve svůj prospěch.
Výsledek dokazování v hlavním líčení za tohoto stavu věci pak dovedl nalézací soud k závěru, že obviněný J. V. o nadhodnocení kamenů ve znaleckém posudku znalce RNDr. I. T. nevěděl a mohl se tudíž spoléhat na to, že pokud jeho podnikatelský záměr nevyjde, popř. se o jeho realizaci ani vážně nepokusí, a on nebude schopen splácet poskytnutý úvěr, nebude banka poškozena. Tento postoj byl podle názoru krajského soudu založen na presumovaném, dokazováním nevyvráceném předpokladu obviněného J. V., že banka bude moci svoji případnou pohledávku vůči němu plně uspokojit realizací zastavených drahých kamenů, jejichž hodnota odhadnutá znalcem výši úvěru přesahovala. Nalézací soud tudíž nepovažoval za dokazováním spolehlivě prokázaný úmysl obviněného J. V. způsobit stíhaným jednáním BB a. s. škodu, neshledal tak prokázaným jeden z obligatorních znaků trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1997, a podle §226 písm. b) tr. řádu proto obviněného J. V. obžaloby zprostil.
Nejvyšší soud se s těmito závěry nalézacího soudu i s jeho argumentací ztotožnil, přičemž na jejich správnosti a opodstatněnosti, zejména pak shora uvedeného závěru krajského soudu o nenaplnění obligatorního znaku skutkové podstaty stíhaného deliktu by podle názoru Nejvyššího soudu České republiky nemohly ničeho změnit ani jakékoliv další doplňující důkazy, včetně důkazů naznačovaných stěžovatelem v podané stížnosti pro porušení zákona.
Nejvyšší soud České republiky tak z důvodů shora rozvedených neshledal v přezkoumávané trestní věci jakékoliv porušení zákona a stížnost pro porušení zákona, podanou ministrem spravedlnosti v neprospěch obviněného J. V., proto podle ustanovení §268 odst. 1 tr. řádu jako nedůvodnou zamítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona není podle §266 odst. 7 tr. řádu stížnost pro porušení zákona přípustná.
V Brně dne 24. ledna 2001
Předseda senátu:
JUDr. Zdeněk S o v á k