ECLI:CZ:NS:2001:7.TZ.39.2001.1
sp. zn. 7 Tz 39/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání dne 28. 3. 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Hrachovce a soudců JUDr. Zdeňka Sováka a JUDr. Jana Engelmanna stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti v neprospěch obviněného R. H., v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 3 T 51/2000 a podle §268 odst. 2 tr. ř., §269 odst. 2 tr. ř., §270 odst. 1 tr. ř. za podmínek stanovených v §272 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 9. 2000, sp. zn. 6 To 443/2000, a v řízení, jež mu předcházelo,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanoveních §23 odst. 1 tr. zák., §31 odst. 1 tr. zák. a v řízení, jež tomuto rozsudku předcházelo, dále v ustanovení §206 odst. 3 tr. ř. ve prospěch obviněného R. H.
Tento rozsudek Krajského soudu v Ostravě, rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 6. 2000, sp. zn. 3 T 51/2000, v celém výroku o trestu a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 6. 2000, sp. zn. 3 T 51/2000, jímž bylo rozhodnuto, že podle §206 odst. 3 tr. ř. se poškození M. L. a VZP nepřipouštějí k hlavnímu líčení, se zrušují . Zrušují se také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Okresnímu soudu v Olomouci se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 6. 2000, sp. zn. 3 T 51/2000, byl obviněný R. H. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. a trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) tr. zák. a odsouzen podle §224 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na 18 měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 písm. a) tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu, která byla podle §59 odst. 1 tr. zák. stanovena na 30 měsíců, a podle §49 odst. 1 tr. zák., §50 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel na 5 roků.
Podle zjištění Okresního soudu v Olomouci se obviněný R. H. dopustil trestných činů tím, že dne 23. 1. 2000 kolem 13.25 hodin v O., řídil po požití alkoholu osobní motorové vozidlo zn. Škoda Favorit 135 LS, které bylo majetkem jeho zaměstnavatele, přičemž vlivem toho, že nepřizpůsobil rychlost jízdy stavu a povrchu vozovky za hustého sněžení, a vlivem podnapilosti nezvládl řízení, uvedl vozidlo do smyku, narazil pravým předním bokem na levé straně vozovky do stromu a tak způsobil spolujezdci M. L. polytrauma, zlomeninu pravého klíčku, zlomeninu stehenní kosti pravé dolní končetiny, pohmoždění mozku a poúrazový pneumotorax s hospitalizací do 9. 2. 2000 a s následným léčením, které v době rozhodnutí ještě nebylo ukončeno. Pokud jde o stupeň ovlivnění obviněného alkoholem, bylo v jeho krvi zjištěno 2,23 g/kg etylalkoholu (ve výroku rozsudku je nepřesně uvedeno 2,32 g/kg).
Proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci podal odvolání státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Olomouci, který se domáhal toho, aby obviněnému byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody blížící se polovině zákonné trestní sazby a trest zákazu činnosti v polovině sazby. Z podnětu odvolání státního zástupce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 9. 2000, sp. zn. 6 To 443/2000, zrušil podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. celý výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Olomouci a podle §259 odst. 3 tr. ř. sám znovu o trestu rozhodl tak, že obviněnému R. H. uložil podle §224 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák., §45 odst. 1, 2 tr. zák., §45a odst. 1 tr. zák. úhrnný trest obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin a podle §49 odst. 1 tr. zák., §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na 6 roků.
Ministr spravedlnosti podal dne 9. 2. 2001 v neprospěch obviněného R. H. stížnost pro porušení zákona proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě s tím, že uložený trest nemůže splnit svůj zákonný účel a že je i ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost. Ministr spravedlnosti poukázal na to, že oba soudy uložily obviněnému velmi mírný trest a že svá rozhodnutí odůvodnily jinak než zákonnými hledisky. Další námitky uplatnil ministr spravedlnosti proti tomu, že nebylo rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozených M. L. a VZP na náhradu škody. Ministr spravedlnosti vytkl, že Okresní soud v Olomouci chybným postupem podle §206 odst. 3 tr. ř. rozhodl nepřipustit poškozené k hlavnímu líčení. V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil vytýkaná porušení zákona, ke kterým došlo ve prospěch obviněného, aby zrušil rozsudky obou soudů a aby přikázal Okresnímu soudu v Olomouci nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. ř. správnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a shledal, že zákon byl porušen.
Výrok o vině je v souladu se zákonem, neboť je založen na úplných a správných skutkových zjištěních, která mají plnou oporu v provedených důkazech, a na odpovídajícím právním posouzení věci. Zákonu nijak neodporuje ani to, že Okresní soud v Olomouci kvalifikoval skutek jako trestné činy ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. a ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) tr. zák., protože jednočinný souběh těchto trestných činů není vyloučen (viz č. 44/1998 Sb. rozh. tr.).
V rozporu se zákonem však je to, jak oba soudy rozhodly o trestu.
Výměra trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, kterou Okresní soud v Olomouci zvolil v rámci sazby stanovené od 6 měsíců do 5 let, spadá výrazně do dolní poloviny uvedeného rozpětí. Výměru trestu odnětí svobody Okresní soud v Olomouci v podstatě nijak nezdůvodnil, zejména ne žádnými konkrétními úvahami, které by skutečně vycházely ze zákonných hledisek stanovených v §31 odst. 1 tr. zák. a z toho, jak je v §23 odst. 1 tr. zák. vymezen účel trestu. Okresní soud v Olomouci nezdůvodnil podle zákonných hledisek ani rozhodnutí o podmíněném odkladu výkonu trestu odnětí svobody. K oběma otázkám, tj. k výměře trestu odnětí svobody i k podmíněnému odkladu jeho výkonu, pouze uvedl, že obviněný vyjádřil lítost nad činem, uvědomil si nebezpečnost svého jednání a jeho následky, doznal se k činu a projevil snahu po nápravě, přičemž s poškozenými uzavřel dohody o náhradě škody, jejichž plnění by bylo nepodmíněným trestem odnětí svobody znemožněno. Tyto úvahy Okresního soudu v Olomouci svědčí o tom, že jednostranně ve prospěch obviněného hodnotil pouze dílčí okolnosti, které jen charakterizují postoj obviněného k spáchanému činu. Okresní soud v Olomouci vůbec nehodnotil celý okruh hledisek, která jsou podle §3 odst. 4 tr. zák. rozhodná pro stanovení stupně nebezpečnosti činu pro společnost. Mimo jakékoli úvahy Okresního soudu v Olomouci tak zůstaly zejména význam chráněného zájmu, který byl činem obviněného dotčen, způsob provedení činu, následky činu, okolnosti spáchání činu, míra zavinění obviněného a neúplné bylo i hodnocení osoby obviněného.
Obviněný se dopustil dvou trestných činů jednáním, kterým ve více směrech hrubě porušil zásady dopravní kázně. Z jeho strany šlo o nepřiměřenou rychlost, která byla zjevně neslučitelná s konkrétními podmínkami provozu ovlivněného kluzkou vozovkou, na které byl rozježděný sníh. Schopnost obviněného bezpečně řídit vozidlo byla prakticky vyloučena výrazným stupněm jeho ovlivnění alkoholem. K tomu přistupuje skutečnost, že obviněný řídil vozidlo, jehož technický stav byl významně zhoršen dlouhodobými závadami, které měl obviněný brát v úvahu, neboť šlo o značně opotřebenou letní pneumatiku na pravém zadním kole a o vadný kulový čep a sníženou účinnost levého předního tlumiče. Přitom šlo o vozidlo, které obviněný sám již po určitou dobu užíval na základě dohody se svým zaměstnavatelem uzavřené dne 3. 1. 2000. Obviněný způsobil dopravní nehodu tím, že se odhodlal k riskantnímu předjížděcímu manévru, který z hlediska plynulosti jeho jízdy nebo plynulosti celkového provozu neměl žádný význam a byl v podstatě jen nesmyslnou reakcí obviněného na to, že sám byl předjet jiným vozidlem. Způsob jízdy obviněného tak již nabyl zřetelných rysů bezohlednosti a hazardérství. Toto jednání obviněného mělo velmi závažný následek v podobě těžkého zranění spolujezdce, jehož léčba ani po téměř pěti měsících ještě nebyla skončena. V době konání hlavního líčení poškozený popisoval přetrvávající potíže se zrakem, porušenou motoriku pravé části těla, ztuhlost pravé části obličeje a obtíže s rozpoznáváním chuti. I když obviněný v době před spácháním posuzovaných trestných činů nebyl odsouzen pro žádný trestný čin, byl až na drobné výhrady kladně hodnocen zaměstnavatelem a nebyl postižen pro žádný přestupek, který by byl evidován Úřadem města O., v jehož obvodu obviněný bydlí, nelze zároveň pominout tři záznamy, které obviněný má v evidenční kartě řidiče. Dne 3. 11. 1996 byl obviněný postižen pokutou 2 000 Kč za to, že způsobil dopravní nehodu, která spočívala ve střetu s protijedoucím vozidlem. Dne 13. 11. 1996 byl postižen pokutou 500 Kč za přestupek spočívající v překročení povolené rychlosti. Dne 22. 7. 1998 byl postižen pokutou 1 000 Kč znovu za přestupek spočívající v překročení povolené rychlosti, přičemž v úseku, kde rychlost byla omezena na 80 km/h, jel rychlostí 126 km/h. V osobě obviněného tedy jde o řidiče, u něhož se opakovaně projevil sklon k nerespektování pravidel silničního provozu a zároveň i určitá gradace ve stupni závažnosti jednotlivých případů jeho jednání proti těmto pravidlům.
Z uvedeného je zřejmé, že posuzovaný případ se vyznačuje výraznou přítomností poměrně širokého okruhu okolností, které je třeba hodnotit v neprospěch obviněného. I kdyby byl důvodný závěr, že s tím je ještě slučitelná výměra uloženého trestu odnětí svobody, a to zejména s ohledem na sebekritický vztah, který obviněný k svému činu zaujal v průběhu trestního stíhání, nelze souhlasit s tím, že by byly splněny zákonné předpoklady pro podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody.
Podle §58 odst. 1 písm. a) tr. zák. soud může podmíněně odložit výkon trestu odnětí svobody nepřevyšujícího dvě léta, jestliže vzhledem k osobě pachatele, zejména s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a prostředí, v kterém žije a pracuje, a k okolnostem případu má důvodně za to, že účelu trestu bude dosaženo i bez jeho výkonu.
Okresní soud v Olomouci odůvodnil uložení podmíněného trestu odnětí svobody pouze okolnostmi charakterizujícími osobu obviněného. V tomto ohledu mu je třeba vytknout neúplnost hodnocení osoby obviněného, neboť stranou jakýchkoli úvah Okresního soudu v Olomouci zůstal předcházející trojí postih obviněného pro přestupky spáchané při řízení motorového vozidla. Závažným pochybením Okresního soudu v Olomouci je ale také to, že se vůbec nezabýval okolnostmi případu, které jsou vedle osoby pachatele dalším hlediskem, jež musí být splněno, aby podmíněný odklad výkonu trestu byl v souladu se zákonem. Přitom právě okolnosti případu jsou natolik závažné, že podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody vylučují, neboť mezi nimi dominuje zejména výrazný stupeň opilosti, v němž se obviněný ujal řízení motorového vozidla, hazardérský způsob provedení předjíždějícího manévru za tak ztížených podmínek provozu, které naopak vyžadovaly zvýšenou opatrnost, obezřetnost, ohleduplnost a zdrženlivost, a konečně i těžké zranění poškozeného s dlouhodobými a obtížně napravitelnými následky. Okolnosti případu nevykazují v podstatě nic, co by bylo možné nějak výrazněji hodnotit ve prospěch obviněného. Zejména nelze uvažovat o tom, že by tu bylo nějaké spoluzavinění poškozeného, který by ke zvýšení následku přispěl např. tím, že by nebyl upoután bezpečnostním pásem, nebo že by na vzniku nehody měl nějaký podíl jiný účastník silničního provozu. Za tohoto stavu měl Okresní soud v Olomouci uložit obviněnému nepodmíněný trest odnětí svobody.
Úvahy Okresního soudu v Olomouci o tom, že nepodmíněný trest odnětí svobody by znemožnil splnění dohod, které obviněný uzavřel s poškozenými, jsou zcela mimo kritéria rozhodování o podmíněném odkladu výkonu trestu podle §58 odst. 1 písm. a) tr. zák. Navíc je třeba poukázat na to, že postupem podle §43 odst. 2 tr. ř. poškozený M. L. uplatnil proti obviněnému nárok na náhradu škody ve výši 200 000 Kč. Přitom dohoda, kterou předtím obviněný uzavřel s poškozeným, byla sice označena jako dohoda o náhradě škody, ale v čl. II této dohody je uvedeno, že „obviněný projevil ochotu nahradit škodu, která poškozenému vznikla, a alespoň částečně nahradit útrapy, které byly způsobeny poškozenému\", přičemž je připojen dovětek, že „v této souvislosti se poškozený s obviněným dohodli, že obviněný zaplatí poškozenému částku 40 000 Kč\". Text dohody tedy ukazuje na to, že částka 40 000 Kč, kterou se obviněný zavázal poškozenému zaplatit, není náhradou celé škody, ale jen částečnou kompenzací útrap poškozeného. Dohodu mezi obviněným a poškozeným není možné přeceňovat, protože v ní není vypořádána náhrada škody v celém rozsahu. Okolnost, že obviněný uzavřel se svým zaměstnavatelem dohodu o náhradě škody, kterou způsobil na vozidle, rovněž nelze přeceňovat, protože pro rozhodnutí o trestu podle zákonných hledisek má jen dílčí a zcela okrajový význam. Způsobení škody zaměstnavateli na jeho vozidle ostatně ani nebylo nijak relevantní pro trestněprávní posouzení věci.
Uvedenými úvahami Okresní soud v Olomouci zcela pominul účel trestu, jímž podle §23 odst. 1 tr. zák. je chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život, a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti. Trest uložený Okresním soudem v Olomouci je evidentně nedostatečný k tomu, aby mohl splnit zejména ten účel trestu, který spočívá v ochraně společnosti, zjevně není s to zajistit účinnou převýchovu obviněného a potřebné výchovné působení na ostatní členy společnosti.
Okresní soud v Olomouci tedy uložil obviněnému trest, který je ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost a který je co do druhu v zřejmém rozporu s účelem trestu (§266 odst. 2 tr. ř.). Nic na tom nemění ani to, že vedle nesprávně uloženého podmíněného trestu odnětí svobody vyslovil také zákaz řízení motorových vozidel na dobu při polovině sazby stanovené v §49 odst. 1 tr. zák., pro který jinak byly splněny zákonné podmínky.
Krajský soud v Ostravě, který rozhodoval o odvolání státního zástupce podaném v neprospěch obviněného, důvodně ponechal beze změny správný výrok o vině, avšak nesprávně rozhodl, pokud po zrušení výroku o trestu uložil obviněnému trest obecně prospěšných prací.
Podle §45 odst. 1 tr. zák. soud může uložit trest obecně prospěšných prací, odsuzuje-li pachatele za trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let, jestliže vzhledem k povaze spáchaného trestného činu a možnosti nápravy pachatele lze mít důvodně za to, že výkonem tohoto trestu bude dosaženo účelu trestu stejně, jako kdyby na pachateli byl vykonán trest odnětí svobody.
Z té části citovaného ustanovení, která je vyjádřena dikcí „bude dosaženo účelu trestu stejně, jako kdyby na pachateli byl vykonán trest odnětí svobody\", vyplývá, že trest obecně prospěšných prací přichází v úvahu tehdy, kdy jinak by bylo namístě uložit nepodmíněný trest odnětí svobody. To znamená, že trest obecně prospěšných prací je alternativou nepodmíněného trestu odnětí svobody. Obecně to je možné u všech trestných činů, na které zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let, avšak ustanovení §45 odst. 1 tr. zák. ve vztahu ke každému konkrétnímu případu znamená, že uložit trest obecně prospěšných prací může soud „vzhledem k povaze spáchaného trestného činu\". Konkrétní trestný čin, tak jak byl v každém jednotlivém případě spáchán, musí být svou povahou méně závažný. Podpůrně lze odkázat na ustanovení §45a odst. 4 tr. zák., které upravuje mimo jiné přeměnu trestu obecně prospěšných prací v trest odnětí svobody podle zásady, že každé i jen započaté dvě hodiny nevykonaného trestu obecně prospěšných prací se počítají za jeden den odnětí svobody. Uváží-li se, že nejvyšší výměra trestu obecně prospěšných prací je podle 45a odst. 1 tr. zák. 400 hodin, vychází z toho závěr, že tuto výměru trestu obecně prospěšných prací je možné přeměnit v trest odnětí svobody na 200 dnů, tedy na necelých 7 měsíců. Důvodný je proto úsudek, že trest obecně prospěšných prací je alternativou nepodmíněného trestu odnětí svobody v případech, v nichž by bylo namístě uložit jen krátkodobý nepodmíněný trest odnětí svobody. Krátkodobým trestem odnětí svobody je třeba rozumět tento trest ve výměře do několika měsíců, přičemž orientačně lze vycházet z výměry do sedmi měsíců, které se blíží ekvivalent maximální výměry trestu obecně prospěšných prací. V závislosti na povaze každého konkrétního případu je sice možné připustit uložení trestu obecně prospěšných prací i tam, kde by výměra krátkodobého trestu odnětí svobody poněkud převyšovala sedm měsíců, avšak zpravidla je nutno považovat za vyloučené, aby trest obecně prospěšných prací byl alternativou k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, který by jinak byl se zřetelem k hlediskům stanoveným v §31 odst. 1 tr. zák. a k účelu trestu stanovenému v §23 odst. 1 tr. zák. uložen ve výměře převyšující jeden rok. Takový trest již nelze pokládat za krátkodobý ve smyslu předpokladů, za nichž je trest obecně prospěšných prací alternativou nepodmíněného trestu odnětí svobody.
V posuzovaném případě Krajský soud v Ostravě v odůvodnění svého rozsudku výslovně konstatoval, že obviněný se dopustil „velmi závažné trestné činnosti v dopravě\" a že „stupeň nebezpečnosti jednání obviněného pro společnost je zvýrazňován jeho podnapilostí při řízení motorového vozidla\". Tato vcelku výstižná charakteristika činu, jehož se obviněný dopustil, ale zjevně neodpovídá zákonným předpokladům pro uložení trestu obecně prospěšných prací, pokud se tyto předpoklady vztahují k povaze spáchaného trestného činu a vyžadují, aby šlo o méně závažný trestný čin. Krajský soud v Ostravě totiž sám hodnotil spáchaný trestný čin jako velmi závažný, což plně odpovídá tomu, že posuzovaný případ se vyznačuje výraznou přítomností poměrně širokého okruhu okolností, které je třeba hodnotit v neprospěch obviněného, zvláště pokud se vztahují k samotnému skutku, způsobu jeho provedení, jeho následku, situace, v níž byl spáchán, atd. Také krajský soud přecenil ve prospěch obviněného jeho dosavadní život, aniž hodnotil jeho opakovaný postih pro přestupky spáchané porušením pravidel silničního provozu, a nepřiměřeně ve prospěch obviněného přihlížel k tomu, že již částečně nahradil způsobenou škodu, resp. zavázal se k náhradě škody způsobené poškozenému M. L. a svému zaměstnavateli.
Z toho vyplývá, že také Krajský soud v Ostravě uložil obviněnému trest, který je ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost a který je jako druh trestu v zřejmém rozporu s účelem trestu (§266 odst. 2 tr. ř.). Okolnost, že vedle nesprávně uloženého trestu obecně prospěšných prací Krajský soud v Ostravě obviněnému uložil ještě trest zákazu řízení motorových vozidel na delší dobu, než tak učinil Okresní soud v Olomouci, již je nerozhodná.
Dalšího pochybení se Okresní soud v Olomouci dopustil svým postupem v adhézním řízení. Nárok na náhradu škody podle §43 odst. 2 tr. ř. uplatnili poškozený M. L., který požadoval 200 000 Kč jako bolestné a náhradu ušlého výdělku (myšleno patrně za dosavadní dobu pracovní neschopnosti), a poškozená VZP, která požadovala 121 279 Kč jako náklady léčení poškozeného M. L. za dobu do 30. 4. 2000. Okresní soud v Olomouci o náhradě škody ve svém rozsudku nerozhodl, což zdůvodnil tím, že podle občanského zákoníku odpovídá za škodu nikoli obviněný, ale jeho zaměstnavatel jako provozovatel motorového vozidla, s nímž obviněný havaroval. Z tohoto důvodu Okresní soud v Olomouci v hlavním líčení konaném dne 16. 6. 2000 rozhodl usnesením, že podle §206 odst. 3 tr. ř. se poškození nepřipouštějí k hlavnímu líčení.
Postatou pochybení Okresního soudu v Olomouci je to, že si náležitě neujasnil, o jaký typ odpovědnosti za škodu v posuzovaném případě jde. Okresní soud v Olomouci zřejmě vycházel z toho, že se jedná o odpovědnost za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků. Tato odpovědnost je upravena v ustanoveních §427 až §431 obč. zák. Podle §427 odst. 1 obč. zák. fyzické a právnické osoby provozující dopravu odpovídají za škodu vyvolanou zvláštní povahou tohoto provozu. Podle §427 odst. 2 obč. zák. stejně odpovídá i jiný provozovatel motorového vozidla, motorového plavidla, jakož i provozovatel letadla. Podle §428 obč. zák. se své odpovědnosti nemůže provozovatel zprostit, jestliže škoda byla způsobena okolnostmi, které mají původ v provozu. V posuzovaném případě není namístě odpovědnost podle citovaných ustanovení, protože škoda způsobená poškozenému M. L., resp. VZP nebyla vyvolána žádnými okolnostmi, které by měly původ v provozu, v tom smyslu, že by nějak charakterizovaly zvláštní povahu provozu. Oběma poškozeným byla škoda způsobena proto, že obviněný při řízení motorového vozidla porušil pravidla silničního provozu stanovená vyhláškou č. 99/1989 Sb. ve znění pozdějších předpisů a v důsledku toho havaroval. Nejde tudíž o škodu vyvolanou zvláštní povahou provozu, nýbrž o škodu způsobenou porušením právní povinnosti ve smyslu §420 odst. 1 obč. zák. Základní rozdíl mezi oběma typy odpovědnosti za škodu je v tom, že předpokladem odpovědnosti podle §420 odst. 1 obč. zák. je porušení právní povinnosti, zatímco odpovědnost podle §427 odst. 1, odst. 2 obč. zák. je založena jen na zvláštní povaze provozu dopravních prostředků a na nebezpečí, které již z této povahy vyplývá, aniž by odpovědnost za škodu byla jakkoli podmíněna ještě tím, že byla porušena nějaká právní povinnost. V daném případě samotná povaha provozu motorového vozidla neměla pro vznik škody žádný příčinný význam. Vzniklá škoda tu byla v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním obviněného, který řídil motorové vozidlo ve stavu opilosti, jel nepřiměřenou rychlostí, řídil vozidlo se závažnými technickými závadami a při předjížděcím manévru havaroval.
Za takto způsobenou škodu proto podle §420 odst. 1 obč. zák. odpovídá obviněný a nikoli jeho zaměstnavatel jako provozovatel vozidla. Oba poškození proto postupovali v souladu se zákonem, pokud nároky na náhradu škody uplatnili proti obviněnému. Skutečnost, že zaměstnavatel uzavřel ohledně motorového vozidla, s nímž obviněný havaroval, smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla s Českou pojišťovnou, a. s., ještě neznamená, že odpovídá poškozeným M. L. a VZP za škodu, kterou při jízdě vozidlem způsobil obviněný. Podle §6 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. se pojištění odpovědnosti vztahuje na každou osobu, která odpovídá za škodu způsobenou provozem vozidla uvedeného v pojistné smlouvě. Obviněný jako osoba odpovědná za způsobenou škodu je pojištěným ve smyslu §2 písm. f) zákona č. 168/1999 Sb. Z tohoto titulu za něho Česká pojišťovna, a. s., nahradí škodu uvedenou v §6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb. To ale neznamená, že poškození nemohou proti obviněnému uplatňovat nárok na náhradu škody v adhézním řízení podle §43 odst. 2 tr. ř. Toto právo poškození mají a obviněný zároveň má oznamovací povinnost vůči pojišťovně podle §8 odst. 2 písm. c) zákona č. 168/1999 Sb.
Okresní soud v Olomouci tedy nesprávně rozhodl usnesením podle §206 odst. 3 tr. ř., že se poškození k hlavnímu líčení nepřipouštějí. O uplatněných nárocích na náhradu škody měl rozhodnout, a to buď výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. v rozsahu, v němž by tyto nároky shledal důvodnými, anebo výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř., příp. podle §229 odst. 2 tr. ř. v rozsahu, v němž by přiznání uvedených nároků nepovažoval za důvodné.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud vyslovil jednak porušení zákona v ustanoveních §23 odst. 1 tr. zák., §31 odst. 1 tr. zák., ke kterému došlo napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě a předcházejícím rozsudkem Okresního soudu v Olomouci, jednak porušení zákona v ustanovení §206 odst. 3 tr. ř., ke kterému došlo v řízení předcházejícím oběma rozsudkům. V obou směrech Nejvyšší soud vyslovil, že jde o porušení zákona ve prospěch obviněného. V návaznosti na to Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, zrušil také předcházející rozsudek Okresního soudu v Olomouci v celém výroku o trestu, tj. ve výroku o podmíněném trestu odnětí svobody i ve výroku o trestu zákazu činnosti, zrušil rovněž usnesení Okresního soudu v Olomouci, jímž bylo podle §206 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto, že se poškození nepřipouštějí k hlavnímu líčení, a zrušil též všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením uvedených rozhodnutí pozbyla podkladu. Dále Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V rámci nového projednání a rozhodnutí věc Okresní soud v Olomouci uloží obviněnému trest v intencích toho, co vyplývá z předchozích částí tohoto rozsudku Nejvyššího soudu, a rozhodne o uplatněných nárocích na náhradu škody. Před rozhodnutím Okresní soud v Olomouci provede potřebné důkazy, ukáže-li se jejich potřeba, resp. vyžádá od poškozených podklady nutné k rozhodnutí o náhradě škody.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. března 2001
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec