ECLI:CZ:NSS:2015:8.ADS.51.2014:25
sp. zn. 8 Ads 51/2014 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: J. F.,
zastoupeného JUDr. Markem Dvořákem, advokátem se sídlem náměstí T. G. Masaryka 142,
Příbram, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5,
proti rozhodnutí žalované ze dne 15. 1. 2014, čj. 45000/00157/14/010/KK, o kasační stížnosti
žalované proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 3. 2014, čj. 42 Ad 2/2014
– 22,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 3. 2014, čj. 42 Ad 2/2014 – 22,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
1. Okresní správa sociálního zabezpečení Ústí nad Labem rozhodnutím ze dne
26. 11. 2013, čj. 45011/048969/13/110/KC, uložila žalobci povinnost zaplatit regresní náhradu
ve výši 45 192 Kč podle §126 odst. 1 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění,
ve znění pozdějších předpisů.
2. Žalovaná zamítla odvolání žalobce rozhodnutím ze dne 15. 1. 2014,
čj. 45000/00157/14/010/KK.
II.
3. Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem,
který ji usnesením ze dne 13. 3. 2014, čj. 42 Ad 2/2014 – 22, odmítl podle §46 odst. 2 s. ř. s.,
neboť uzavřel, že o podané žalobě má rozhodnout soud v občanském soudním řízení. Usnesení
krajského soudu je (stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
a zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, ve znění pozdějších předpisů) dostupné na www.nssoud.cz a soud
na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje.
III.1
4. Žalovaná (stěžovatelka) brojila proti výroku I. usnesení krajského soudu kasační stížností
z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
5. Stěžovatelka nesouhlasila se závěrem krajského soudu, že žaloba měla být projednána
a rozhodnuta v občanském soudním řízení. Byla přesvědčena, že rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 17. 1. 2014, čj. 4 Ads 100/2013 – 26, o který krajský soud opřel své závěry,
neposoudil předmětnou právní otázku správně.
6. Právní úprava regresních náhrad obsažená v §126 odst. 1 zákona o nemocenském
pojištění je úpravou speciální a je použitelná pouze pro účely nemocenského pojištění. Jedná
se o formu kompenzace sui generis, nikoliv o náhradu škody. Zákon o nemocenském pojištění
obsahuje ucelenou procesní i hmotněprávní úpravu jednotlivých otázek souvisejících s regresní
náhradou, není proto třeba použít obecnou úpravu odpovědnosti za škodu podle §415 a násl.
občanského zákoníku z roku 1964, resp. §2894 a násl. nového občanského zákoníku.
Posuzovanou věc nelze srovnávat s regresní náhradou zdravotní pojišťovny, ani náhradou
podle §10 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem
vozidla, ve znění pozdějších předpisů.
7. Orgány nemocenského pojištění mají omezenou rozhodovací pravomoc,
neboť rozhodují o povinnosti zaplatit regresní náhradu pouze na základě veřejnoprávního
pravomocného rozhodnutí soudu nebo správního orgánu, kterým bylo postaveno
najisto zaviněné protiprávní jednání třetího subjektu, v jehož důsledku došlo
ke skutečnostem rozhodným pro vznik nároku na dávku nemocenského pojištění. Rozhodnutím
o protiprávním jednání fyzické nebo právnické osoby je orgán nemocenského pojištění vázán
podle §57 odst. 3 správního řádu. Výše regresní náhrady je pevně stanovena a odpovídá výši
vyplacených dávek. Orgány nemocenského pojištění zahajují řízení o regresní náhradě z moci
úřední. Rozhodnutí o regresní náhradě je podle §84 odst. 2 písm. a) bodu 2 zákona
o nemocenském pojištění „rozhodnutím ve věcech nemocenského pojištění “.
8. Podle stěžovatelky proto přezkum rozhodnutí o regresní náhradě náleží do pravomoci
správních soudů podle §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle občanského soudního řádu je možné
postupovat pouze v návaznosti na §126 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění,
tedy ve sporech o vzájemné vypořádání regresní náhrady mezi osobami, jimž byla uložena
povinnost zaplatit regresní náhradu společně a nerozdílně.
III.2
9. Stěžovatelka poukázala v kasační stížnosti na skutečnost, že v návaznosti na rozsudek
Nejvyššího správního soudu čj. 4 Ads 100/2013 – 26 Okresní soud v Hradci Králové navrhl
zvláštnímu senátu zřízenému podle zákona č. 131/2002 Sb. (dále jen „zvláštní senát“),
aby rozhodl spor o pravomoc podle §1 odst. 1 písm. b) zákona č. 131/2002 Sb. Okresní soud
se domníval, že přezkum rozhodnutí o regresní náhradě podle zákona o nemocenském pojištění
náleží do pravomoci správních soudů (pozn. NSS: věc byla vedena u zvláštního senátu
pod sp. zn. Konf 8/2014, viz dále odst. 14).
10. „Z procesní opatrnosti “ stěžovatelka navrhla zahájení řízení podle §3 odst. 2 zákona
č. 131/2002 Sb. také v nyní posuzované věci. Zvláštní senát usnesením ze dne 19. 2. 2015,
čj. Konf 14/2014 – 36, odmítl návrh stěžovatelky jako předčasný. Správní soud (Krajský soud
v Ústí nad Labem) sice svou pravomoc popřel nyní napadeným usnesením čj. 42 Ad 2/2014 – 22,
Okresní soud v Ústí nad Labem, u něhož měl žalobce podle poučení krajského soudu podat
žalobu, ovšem o žalobě žalobce dosud nerozhodl a nepopřel svou pravomoc vydat rozhodnutí
ve věci. V souzené věci tedy nevznikl kompetenční spor, k jehož řešení by byl povolán zvláštní
senát.
IV.
11. Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
V.
12. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
13. Kasační stížnost je důvodná.
14. V usnesení ze dne 12. 3. 2015, čj. Konf 8/2014 – 25, zvláštní senát uzavřel,
že k přezkumu rozhodnutí žalované ve věci regresní náhrady podle zákona o nemocenském
pojištění jsou příslušné soudy rozhodující ve správním soudnictví, neboť náhradový vztah
podle §126 zákona o nemocenském pojištění má veřejnoprávní povahu. Na plné odůvodnění
citovaného usnesení Nejvyšší správní soud pro stručnost zcela odkazuje.
15. Rozhodnutí zvláštního senátu je závazné nejen pro strany kompetenčního sporu, ale také
obecně pro všechny soudy (§5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb.). Usnesení čj. 42 Ad 2/2014 – 22,
jímž krajský soud popřel svou pravomoc rozhodnout ve věci povinnosti žalobce zaplatit regresní
náhradu podle zákona o nemocenském pojištění, proto nemohlo obstát.
16. Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, proto usnesení krajského soudu
zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1. s. ř. s.). Přestože stěžovatelka
napadla pouze výrok I. usnesení čj. 42 Ad 2/2014 – 22, jímž krajský soud odmítl žalobu,
Nejvyšší správní soud zrušil napadené usnesení jako celek, protože výrok II. týkající se nákladů
řízení byl výrokem závislým na výroku I. (viz §109 odst. 3 s. ř. s.).
17. V dalším řízení krajský soud rozhodne vázán právním názorem Nejvyššího správního
soudu vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.). Krajský soud rozhodne v novém
rozhodnutí rovněž o nákladech řízení o této kasační stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 28. dubna 2015
JUDr. Jan Passer
předseda senátu