ECLI:CZ:NSS:2008:8.AFS.17.2007:100
sp. zn. 8 Afs 17/2007 - 100
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody a soudců
JUDr. Michala Mazance a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: ČEZ, a. s., se sídlem
Praha 4, Duhová 2/1444, zastoupený Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem Praha 1,
Karolíny Světlé 301/8, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem
Brno, tř. kpt. Jaroše 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu
hospodářské soutěže ze dne 27. 2. 2004, čj. R 6/2003, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2006, čj. 31 Ca 64/2004 - 58,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále též „Úřad“) z vlastního podmětu zahájil dne
12. 11. 2002 správní řízení vedené pod čj. S 215/02, které bylo zaměřeno na oblast dodávek
elektrické energie vyrobené v České republice do zahraničí. Zjistil, že společnost ČEZ, a. s. (dále
též „účastník řízení“): a) ve smlouvě o dodávce elektrické energie uzavřené se společností
CZECHPOL ENERGY spol. s. r. o. dne 2. 11. 1999; b) v „CONTRACT on Electricity Supply“
uzavřeném se společností Petro Carbo Chem, GmbH dne 15. 2. 2001; c) ve smlouvě o dodávce
elektrické energie uzavřené se společností Coal Energy, a. s. dne 31. 10. 2001; d) ve smlouvě
o dodávce elektrické energie uzavřené se společností Coal Energy, a. s . dne 22. 2. 2002; e)
ve smlouvě o dodávce elektrické energie uzavřené se společností Coal Energy, a. s. dne
30. 7. 2002; f) v „AGREEMENT on the Supply of Electricity“ uzavřeném se společn ostí SENSE
PROGRESS Inc. dne 6. 9. 2002; g) v „AGREEMENT on the Supply of Electricity“ uzavřeném
se společností Petro Carbo Chem, GmbH s účinností od 24. 9. 2002; h) v „CONTRACT
on Electricity Suply“ uzavřeném se společností Utility Acts AG dne 28. 2. 2001 ujednala zákaz
zpětného dovozu elektrické energie do České republiky. Úřad v rozhodnutí ze dne 13. 1. 2003,
čj. S215/02-116/03-ORP dospěl k závěru, že účastník řízení uzavřením předmětných smluv
specifikovaných ad a), b) a h) porušil do 30. 6. 2001 ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 63/1991 Sb.,
o ochraně hospodářské soutěže (dále jen „zákon č. 63/1991 Sb.“) a uzavřením předmětných
smluv specifikovaných ad c) – g) porušil od 1. 7. 2001 §3 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb.,
o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o ochraně hospodářské soutěže“). Jsou to dohody zakázané, vedoucí k narušení
hospodářské soutěže na trhu dodávek elektrické ene rgie obchodníkům s elektřinou
a distribučním společnostem; není přitom podstatné, že neobsahují sankce za jejich nedodržení.
Úřad dobu protisoutěžního jednání vyhodnotil jako nikoli nezanedbatelnou. Dohody o zákazu
zpětného dovozu vedou nebo mohou vést k omezení možnosti konkurentů nabídnout
odběratelům své zboží za výhodnějších podmínek. Úřad v zal v potaz tehdy nový zákon
č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích
(dále jen „energetický zákon“), jenž měl vést k uvolnění trhu s elektroenergetikou. Konstatoval,
že účastník řízení svým postupem omezil kupujícího ve výběru z ákazníka a vytvořil bariéru
pro konkurenci na českém trhu s elektřinou. Účastník řízení považoval vývoz elektřiny
za významnou potencionální konkurenci, jejíž ceně by se musel na domácím trhu přizpůsobovat.
Úřad odmítl tvrzení účastníka řízení, že ustanovení o zákazu zpět ného dovozu bylo do smluv
zakomponováno z důvodu deklarování exportu pro potřeby plateb daně z přidané hodnoty.
To jde formulačně nad rámec záměru deklarovat, že se jedná o elektřinu určenou pro vývoz.
Za uzavření těchto smluv byla účastníkovi řízení podle §22 odst. 2 citovaného zákona udělena
pokuta ve výši 7 500 000,-Kč (výrok 2. rozhodnutí). Plnění těchto smluv bylo zakázáno, přičemž
z dosud platných smluv musela být vypuštěna ustanovení o zákazu importu vyvezené elektřiny
zpět do České republiky (výrok 3. rozhodnutí).
Proti tomuto rozhodnutí podal účastník řízení rozklad. Předseda Úřadu pro ochranu
hospodářské soutěže (dále též „předseda Úřadu“) v rozhodnutí o rozkladu ze dne 27. 2. 2004,
čj. R 6/2003, ve shodě se správním orgánem prvního stupně, dospěl k závěru, že byla naplněna
skutková podstata zakázané dohody ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 předmětného zákona.
Výrokovou část 1. napadeného rozhodnutí změnil jednak z hlediska formulačního - změna
spočívala ve specifikaci jednotlivých článků smluv o d odávce elektrické energie, jež obsahují
zakázaná ujednání o zákazu zpětného dovozu a také z hledi ska přehodnocení dopadu dohod
z faktického na potenciální. Dále z výrokové části 1. napadeného rozhodnutí vypustil dohodu
specifikovanou ad h), neboť pozbyla účinnosti ještě za účinnosti zákona č. 63/1991 Sb. Předseda
Úřadu rozhodnutí Úřadu v bodě 2. výroku potvrdil a v bodě 3. je zrušil, jelikož žádná ze smluv
nebyla v době jeho rozhodování účinná, a proto jakákoli povinnost ukládaná účastníkovi řízení
podle ustanovení §23 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže by byla fakticky
nevykonatelná. V odůvodnění daného rozhodnutí odmítnul námitku ohledně neexistence
soutěžního prostředí na trhu dodávek elektrické energie v České republice, jelikož na základě
předložených údajů byla prokázána jeho existence i před 1. 1. 2002. Předseda Úřadu shledal
pochybení orgánu prvého stupně při interpretaci výpovědi jednatele společnosti Czechpol
Energy. Vzhledem k tomu, že žádný z provedených důkazů neprokázal faktické naruš ení
hospodářské soutěže, přehodnotil účinky ujednání o zákazu zpětného dovozu elektrické energie
na potenciální. Nepřisvědčil námitce o nesprávném vymezení relevantního trhu po stránce
geografické z důvodu omezenosti teritoriální působnosti zákona o ochraně hospodářské soutěže
a tedy i Úřadu, avšak zejména z důvodu, že účinky protisoutěžních ujednání se mohly projevit
výlučně na relevantním trhu v České republice, neboť se jednalo o zákaz zpětného dovozu
elektrické energie právě do České republiky.
Žalobou podanou u Krajského soudu v Brně (dále též „krajský soud“) se žalobce domáhal
zrušení výroku 1. a 2. rozhodnutí předsedy Úřadu i předcházejícího rozhodnutí orgánu prvého
stupně. Uvedl, že předmětnými nezákonnými rozhodnutími byl zkrácen na svých právech
zaručených čl. 2 odst. 2 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Předseda Úřadu postupoval
v rozporu s ustanovením §3 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže, neboť žalobce
žádné zakázané dohody neuzavřel. Ustanovení o zákazu zpětného dovozu bylo do smluv
začleněno z důvodu dodržení platné legislativy a snahy zabránit tzv. “fiktivním exportům“,
přičemž nikdy nedošlo k omezení importu. Předseda Úřadu opomenul, že elektřina je komodita
nesledovatelná a neidentifikovatelná a tudíž uzavření citovaný ch dohod nemohlo omezit soutěž
ani potencionálně, navíc v letech 1999 až 2001 soutěž na trhu dodávek elektrické energie
neexistovala, jelikož před počátkem platnosti energetického zákona nebyly vytvořeny podmínky
pro konkurenční prostředí. Rozhodnutí v části potvrzení sankcí je nepřezkoumatelné, neboť
se předseda Úřadu nezabýval otázkou subjektivní stránky deliktu, konkrétně nedbalostí žalobce.
Byl nesprávně interpretován §22 odst. 2 citovaného zákona, poněvadž za přitěžující okolnost
nelze považovat skutečnost, že se žalobce dopustil protisoutěžního chování již v minulosti.
Takovýto extenzivní výklad je v rozporu s principem rovnosti před zákonem a navíc nebylo
přihlédnuto k faktu, že sankce byly uděleny za porušení pravidel na jiných relevantních trzích.
Při rozhodování o výši pokuty nebyla zohledněna závažnost, případné opakování a délka
porušování zákona. Žalobce dále předsedovi Úřadu vytknul porušení §46 a §59 správního řádu
spočívající v tom, že řízení v prvém stupni trpělo takovými nedostatky, na jejichž základě bylo
nezbytné, aby předseda Úřadu dosavadní řízení doplnil a jeho vady odstranil.
Krajský soud žalobu rozsudkem ze dne 31. 5. 2006, čj. 31 Ca 64/2004 - 58 pro nedůvodnost
zamítnul a zcela přisvědčil argumentaci žalovaného, resp. orgánu prvého stupně. V prvé řadě
se neztotožnil s námitkou žalobce, že uzavření předmětnýc h smluv nemohlo způsobit
ani potencionální omezení soutěže z důvodu, že respektování zákazu zpětného dovozu může vést
k ovlivnění prodejních cen v neprospěch konečných spotřebitelů. Zpětný dovoz navíc přispívá
k vytvoření a rozvoji konkurenčního prostředí na trhu. S ohledem na dobu, kdy byly tyto dohody
uzavírány, má krajský soud za to, že mohly mít nedozírné následky na uvolňování trhu. Realizace
ustanovení o zákazu zpětného dovozu by z hlediska dovozců ze zahraničí znamenala absolutní
teritoriální ochranu žalobce. Nepřisvědčil ani žalobcovu tvrzení, že sporná ustanovení byla
do smluv začleněna z důvodu zamezení fiktivních vývozů a platné daňové a celní legislativy.
V letech 1999 až 2001 k dovozům elektřiny fakticky docházelo, tudíž není pravdou, že nebyly
objektivně možné. Ačkoliv stávající energetický zákon v posuzované době ještě nenabyl platnosti,
existovala konkurence v dovozu elektrické energie po přenosové soustavě. Krajský soud
neshledal důvodnost žalobcovy námitky ohledně výše uložené pokuty, poněvadž správní úvaha
rozhodujícího orgánu byla zcela v souladu se zákonem.
Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu včasnou kasační stížností
opírající se o stížní důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“).
Stěžovatel nejprve uvedl, že napadený rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný,
neboť z něj není zřejmé, z kterých důvodů své rozhodnutí vydal. Je nepřípustné, aby se soud
omezil na převzetí argumentace žalovaného. Soudní orgán je při svém rozhodování povinen
posoudit a zvážit skutečnosti předkládané oběma účastníky a následně uvést, z jakých důvodů
rozhodl ve prospěch jednoho či druhého z nich. Krajský soud neprovedl stěžovatelem navržený
důkaz, tj. vyhotovení znaleckého posudku k otázce specifických vlastností elektrické energie jako
komodity, k souvisejícím otázkám fungování přenosové soustavy České republiky a k fungování
trhů s elektrickou energií v rozhodném období let 1999 až 2001. Zodpovězení těchto otázek
je podle stěžovatele zásadní pro správné rozhodnutí v posuzované věci. Krajský soud
se nedostatečně zabýval posouzením věci samé a bez bližšího zkoumání podstaty věci se zcela
ztotožnil s argumentací žalovaného. Dále nezohlednil skutečnost, že žalovaný a před ním i orgán
prvého stupně byli povinni během správního řízení postupovat pouze v souladu se zákonem
o ochraně hospodářské soutěže a nikoliv podle, v předmětné době již neplatného, zákona
č. 63/1991 Sb. Aplikací neúčinného právního předpisu došlo k zásahu do stěžovatelových
ústavně garantovaných práv a svobod. Shodná kvalifikace skutkové podstaty deliktního jednání
podle staré i nové právní úpravy nemůže být důvodem pr o subsumpci určitého chování
pod neplatnou právní normu (tj. pod §3 odst. 1 zákona č. 63/1991 Sb.)
Stěžovatel v kasační stížnosti zopakoval, že neuzavřel žá dné dohody, které vedou nebo
by mohly vést k narušení soutěže na trhu dodávek elektrické energie. K závěru krajského soudu,
že žádný právní předpis neukládá stanovení zákazu zpětného dovozu, uvedl, že předmětný
závazek nebyl sjednán na základě zákonné povinnosti, nýbrž s ohledem na celkovou právní
a ekonomickou situaci v době sjednání smluv, což ostatně tvrdil po celou dobu správního
i dosavadního soudního řízení. Účelem sporných ustanovení byla snaha zamezit znevýhodnění
ostatních zákazníků na vnitrostátním trhu způsobené fiktivním vývozem. Krajský soud
neposuzoval důvod a účel sjednání závazků zákazu zpětného dovozu elektřiny v kontextu celé
právní úpravy průběhu a technického zabezpečení těchto obchodů. Krajský soud taktéž
nesprávně posoudil otázku existence konkurenčního prostředí na trhu výroby a distribuce
elektrické energie v České republice před 1. 1. 2002. Dále nesprávně aplikoval §22 odst. 2 zákona
o ochraně hospodářské soutěže, jelikož nebyl prokázán subjektivní vztah žalobce k tvrzenému
protiprávnímu jednání. Zohlednění sankcionování stěžovatele za delikt zcela odlišného
charakteru jako přitěžující okolnosti je v rozporu s principem rovnosti před zákonem.
Na základě shora uvedených skutečností stěžovatel navrhnul, aby Nejvyšší správní soud
rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2006, čj. 31 Ca 64/2004 - 58 v plném rozsahu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Úřad ve svém vyjádření ke kasační stížnosti zprvu uvedl, že krajský soud ve svém rozsudku
nesprávně označil jako žalovaného předsedu Úřadu a nikoliv Úřad samotný. Krajský soud
v napadeném rozhodnutí jinak nikterak nepochybil, zabýval se všemi námitkami stěžovatele,
včetně návrhu na provedení nového důkazu. Žalovaný se podrobně vyjádřil ke všem stížním
námitkám stěžovatele, přičemž se přidržel argumentů uplatněných ve správním řízení. Na dohody
o zákazu zpětného dovozu elektrické energie je třeba nahlížet jako na pokračující správní delikt;
sankci přitom podléhaly jen zakázané dohody v období od 1. 7. 2001, tj. od účinnosti stávajícího
zákona.
Žalovaný navrhnul, aby Nejvyšší správní soud svým rozsudkem podanou kasační stížnost
zamítl jako nedůvodnou.
O důvodech kasační stížnosti Nejvyšší správní soud uvážil, vázán rozsahem i důvody kasační
stížnosti podle §109 odst. 2 a odst. 3 s. ř. s., následovně:
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud považuje za vhodné se nejprve vyjádřit k námitce Úřadu ohledně
nesprávného označení žalovaného v napadaném rozsudku krajského soudu. Krajský soud
opravdu nesprávně určil jako stranu žalovanou předsedu Úřadu a nikoliv Úřad samotný. Ačkoliv
byla žaloba podána proti rozhodnutí o rozkladu, které vydal předseda Úřadu, tato skutečnost jeho
procesní subjektivitu nezakládá. Předseda Úřadu nemá postavení samostatného správního orgánu
dle §69 s. ř. s., nýbrž je pouze jeho funkční složkou sloužící mimo jiné k tomu, aby v případě
rozhodnutí Úřadu, tedy ústředního orgánu státní správy, bylo možno věc přezkoumat způsobem
obdobným, jako se tomu děje v případě odvolání proti rozhodnutí orgánů státní správy, které
mají nad sebou správní orgán nadřízený, jenž je o podaných odvoláních oprávněn rozhodovat.
Žalovaným tak v případě rozhodnutí o rozkladu zůstává orgán, který o věci rozhodoval
již v prvním stupni, tj. v daném případě Úřad. Toto pochybení krajského soudu nemůže mít
nikterak vliv na projednávání této kasační stížnosti a v ní vyslovené závěry, jelikož se nejedná
o vadu řízení před soudem, která mohla mít za následek nezákonn é rozhodnutí o věci samé,
k níž by Nejvyšší správní soud musel přihlédnout ex offo (§109 odst. 3 s. ř. s.). Postupem
krajského soudu nebyl Úřad na svých právech nikterak zkrácen, zvláště pokud jeho rozhodnutí
soud potvrdil.
Soudní řád správní a povaha a smysl soudnictví jako takového klade určitou míru požadavků
na kvalitu postupu při tvorbě rozhodnutí a následně rozhodnutí samého. Z odůvodnění rozsudku
musí jednoznačně vyplývat, že se soud posuzovanou věcí zabýval, neopomenul žádné žalobcovy
námitky a přihlédnul i k námitkám strany druhé. Užité argumenty a závěry soudu nesmí vzbudit
pochybnosti o nezávislosti soudu a odbornosti soudců. Kvalita rozhodování soudních orgánů
je veřejným zájmem, rozhodování nesmí být ani nerozumné ani svévolné. Nejvyšší správní soud
uznává, že část rozhodnutí krajského soudu se zcela opírá o závěry správního orgánu
a rozhodnutí je v některých svých částech na samé hranici přezkoumatelnosti. V posuzované věci
se krajský soud při odůvodnění napadeného rozsudku soustředil na rekapitulační část, ale poté
se s žalobními námitkami vypořádal sice ne zcela vyčerpávajícím, avšak pro přezkoumatelnost
rozhodnutí dostačujícím způsobem. Ztotožnění se se závěry žalovaného samo o sobě
neznamená, že se krajský soud danou věcí nezabýval. Vzal v úvahu jak námitky žalobce,
tak i žalovaného, vyšel z dostatečně a spolehlivě zjištěného skutkového stavu a na tomto základě
dospěl k závěru o nedůvodnosti podané žaloby. Již v nálezu Ústavního soudu České republiky
ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 67/0427 bylo zdůrazněno, že z hlediska splnění náležitostí
rozhodnutí není povinností soudu se v odůvodnění rozhodnutí speciálně vyjadřovat ke všem
jednotlivým argumentům účastníka, podporujícím jeho konkrétní a z hlediska sporu pouze dílčí
tvrzení, pokud stanovisko k nim jednoznačně a logicky vyplývá ze soudem učiněných závěrů.
Stěžovatel spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku též ve skutečnosti, že krajský
soud neprovedl jím navržený důkaz, který byl pro posouzení věci zásadního charakteru. Nejvyšší
správní soud se proto musel vypořádat s otázkou, zda neodůvodnění neprovedení navrženého
důkazu krajským soudem je v daném případě takovou vadou řízení mající za následek
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, která by představovala důvod pro zrušení rozsudku. Dospěl
k závěru, že nezdůvodnění odmítnutí provedení navrhovaného důkazu je sice vadou řízení, avšak
ta nedosahuje takové intenzity, aby mohla mít vliv na nepřezkoumate lnost rozhodnutí. Stěžovatel
navrhl provést důkaz znaleckým posudkem k otázce specifických vlastností elektrické energie
jako komodity, k fungování trhů s elektrickou energií v letech 1999 až 2001 a k souvisejícím
otázkám fungování přenosové soustavy České republiky (str. 13 žaloby, odst. 5.3.3.).
Neakceptování důkazního návrhu však není způsobilé bez dalšího založit nesprávnost
rozhodnutí. Zdejší soud se zabýval významem navrhovaných znaleckých posudků, tj. zda mohly
např. přinést dosud nezjištěné skutečnosti, objasnit sporné otázky či vyvrátit tvrzení druhé strany.
Dospěl k závěru, že stěžovatel navrhl důkazy ohledně skutečností, které již byly v průběhu
správního řízení dostatečně prokázány žalovaným. Přihlédl k tomu, že údaje předložené
žalovaným, se kterými se krajský soud ve svém rozhodnutí ztotožnil, nejsou založeny na jeho
subjektivních soudech, ale na jím prokazatelně a objektivně zjištěném skutkovém stavu.
Informace, které měly vzejít z navrhovaných důkazů byly již obsaženy ve skutkovém stavu,
ze kterého krajský soud vycházel. Stěžovatel navíc neuvedl, proč by dosud zjištěné skutečnosti
měly být považovány za nedostatečné či nepravdivé. Provedení navrhovaných důkazů by bylo
třeba hodnotit jako zjevně nadbytečný důkazní návrh, jelikož dosud zjištěný skutkový stav
je možné považovat za dostačující a s nejvyšší mírou pravděpodobnosti by jimi nedošlo ke
zjištění nových poznatků. Zdejší soud považuje absenci odůvodnění neprovedení důkazu za vadu
řízení; Soud sám rozhoduje, které z navrženýc h důkazů provede a kt eré nikoliv (§52 odst. 1
s. ř. s.); to jej však nezbavuje povinnosti takový postup odůvodnit. Takzvané opomenuté důkazy,
tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle
zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost
vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (srov. n ález Ústavního soudu ze dne
16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94). Z dané formulace je patrné , že Ústavní soud uznává,
že se mohou vyskytovat případy, ve kterých není možno pohlížet na opomenutý důkaz jako
na důvod zakládající nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Namítaná vada není natolik intenzivní,
též s ohledem na procesní ekonomii, aby vyvolala nepřezkoumatelnost rozhodnutí v tom smyslu,
v jakém zdejší soud nepřezkoumatelnost pojímá. Je nutno ke každému případu přistupovat
individuálně a hodnotit jej v jeho vzájemných souvislostech. Za nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost Nejvyšší správní soud tradičně považuje takové rozhodn utí, z jehož výroku
nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl,
kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím
zavázán. Mezi další důvody patří rozpornost výroku s odůvodněním, absence právních závěrů
vyplývajících ze skutkových okolností, jakož i jejich nejednoznačnost. Nedostatkem důvodů však
nelze rozumět dílčí nedostatky odůvodnění soudního rozhodnutí, ale pouze nedostatek důvodů
skutkových - typicky tedy tam, kde soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení
nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo tam, kde není zřejmé, zda vůbec
nějaké důkazy byly v řízení provedeny (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu publikovaný
pod č. 133/2004 Sb. NSS).
Žádnou z výše uvedených vad však rozsudek krajského soudu netrpí, a tudíž kasační námitka
o nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu není důvodná. Z rozhodnutí krajského soudu
je zjistitelné, na základě jakých důvodů své rozhodnut í vydal a z jakého skutkového stavu
vycházel. Nejvyšší správní soud se tak v řízení o kasační stížnosti mohl soustředit na posouzení
správnosti právního hodnocení věci krajským soudem a správnosti řízení před správním orgánem
ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) a písm. b) s. ř. s.
Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že po celou dobu řízení namítal, že závazek zákazu
zpětného dovozu nebyl sjednán na základě konkrétní zákonné povinnosti, nýbrž s ohledem
na celkovou právní, ekonomickou a faktickou situaci v době sjednání smluv. Nejvyšší správní
soud nevidí důvod, proč by neměl, shodně jako krajský soud, považovat toto tvrzení
za nesprávné a poněkud účelové. I kdyby za zakotvením zákazu zpětného dovozu stála
žalobcova snaha o dodržení celních a daňových předpisů, není v žádném případě možné
a ani ospravedlnitelné, aby stěžovatel proto porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů
jiných, tj. v konkrétním případě §3 zákona o ochraně hospodářské soutěže. Stěžovatel nemůže
argumentovat tím, že protisoutěžní ustanovení obsažená v předmětných smlouvách byla a jsou
potřebná k tomu, aby mohl plnit své zákonné povinnosti, jelikož ty nejsou z hlediska daňových
nebo celních předpisů vyžadovány. Je zapotřebí mít na zřeteli, že jednání účastníka řízení plně
podléhá pravidlům dodržování férové soutěže. Vzhledem ke zkušenostem a době působení
stěžovatele na relevantním trhu je značně nepravděpodobné, aby v dobré víře interpretoval
ustanovení právních předpisů proti liteře zákona. S ohledem na shora uvedené se nemůže zdejš í
soud s touto stížní námitkou ztotožnit.
Při posouzení mezi účastníky řízení sporné otázky, zda exis tovalo konkurenční prostředí
na trhu s elektrickou energií v letech 1999 až 2001 je nutno vycházet nejenom z právního
základu, ale především ze stavu faktického. Skutečnost, že zákon č. 222/1994 Sb., o podmínkách
podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o Státní energetické inspekci,
obchod s elektrickou energií neupravoval neznamená, že elektřina nebyla obchodovatelnou
komoditou. Jak vyplývá z předloženého správního spisu (především z výročních zpráv
stěžovatele za předmětné roky), k dovozům elektrické energie do České republiky skutečně
docházelo. Ačkoliv stěžovatel zaujímal na relevantním trhu dominantní postavení, jeho pozice
nebyla absolutní, poněvadž na daném trhu mimo něj působily i další subjekty – nezávislí výrobci
a distributoři elektrické energie. Je třeba připomenout, že porušení pravidel hospodářské soutěže
nastalo v období změn na trhu s elektrickou energií z důvodu přijetí stávajícího energetického
zákona, který měl za cíl postupné uvolnění trhu s elektřinou. Stěžovatelovo jednání bylo ve svých
důsledcích namířeno, i když možná neúmyslně, proti tomuto liberalizačnímu procesu a proti
volnému přístupu dalších soutěžitelů na č eský trh. Existence konkurenčního prostředí
je nezbytnou podmínkou fungování tržního hospodářství, která by se měla projevit příznivou
cenovou hladinou. Zpětný dovoz přispívá k vytvoření a rozvoji konkurenčního, tedy soutěžního,
prostředí. Respektováním zákazu zpětného dovozu elektřiny dochází k omezení či přímo
vyloučení jiných soutěžitelů, což ve svém důsledku může vést k ovlivnění prodejních cen určitého
zboží v neprospěch konečných spotřebitelů. Krajský soud se předmětnou otázkou zabýval
dostatečně, analyzoval právní úpravu a konfrontoval ji s faktickým stavem. Na podporu tohoto
faktu svědčí i samotné tvrzení stěžovatele, podle kterého do jisté míry omezující kapacity
přeshraničních profilů nebrání masivnímu dovozu elektrické energie do České republiky, jelikož
dovozní clo je nulové a získání dovozní licence nepředstavuje žádnou administrativní překážku
dovozu. Elektřinu dováží dle jeho informací i většina společností, s nimiž byly uzavřeny
posuzované smlouvy (viz str. 7, bod 3.8. přípisu „Odpovědi na otázky položené ze strany Úřadu
pro ochranu hospodářské soutěže v rámci ústního jednání ve věci konaného v jeho sídle dne
2. prosince 2002; vyjádření k předmětu správního řízení čj. S 215/02“; č.l. 227 správního spisu).
Nejvyšší správní soud proto přisvědčuje krajskému soudu, shledal-li stěžovatelovu námitku
v tomto směru jako nedůvodnou.
Stěžovatel uvedl, že na energii je nutno pohlížet jako na specifickou komoditu pro její
nesledovatelnost a neidentifikovatelnost, s čímž souhlasí jak žalovaný, tak i krajský a zdejší soud.
Sjednáním zákazu zpětného dovozu nemohlo podle něj dojít ani k potencionálnímu omezení
soutěže. Úřad během správního řízení zjistil, že přenosová soustava byla přístupná a stěžovatelovi
smluvní partneři měli objektivní možnost elektrickou e nergii dovézt zpátky do České republiky.
K neplatnosti dohod dle §3 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže stačí objektivní
skutečnost, že protisoutěžní ustanovení bylo zakomponováno do smlouvy; není přitom
podstatné, zda došlo již k jeho reálnému p lnění. Kontraktační právo je mimo jiné založeno
na zásadě „pacta sunt servanda“, kterou doprovází legitimní očekávání, že se jí smluvní strany
budou řídit a podle ní jednat. Obsažení zákazu zpětného dovozu elektrické energie do České
republiky mělo jednoznačně za cíl neoprávněně zvýhodnit stěžovatele na domácím trhu oproti
jeho konkurentům; nezávisle na tom, zda se smlouvou strany řídily či nikoliv. Zdejší soud
opakuje, že podle zákona o ochraně hospodářské soutěže je neplatná taková dohoda, která
i toliko potencionálně umožňuje protisoutěžní, konkurenci omezující chování. Jinak řečeno,
správní orgán nemusí prokázat, že uzavřením určité dohody došlo k faktickému narušení
hospodářské soutěže, stačí pouze prokáže-li potencionální ohrožení; oba případy způsobují
neplatnost dohody. To, zda je ohrožení v rovině potencionální či faktické, může mít vliv,
s ohledem na diskreční pravomoc rozhodujícího správního orgánu, na výši uložené sankce,
nikoliv však na vyslovení neplatnosti a zákazu takové dohody. Navíc zdejší s oud spatřuje určitou
problematičnost ohledně vlivu předmětných vlastností elektrické energie na prokázání faktického
narušení hospodářské soutěže. Ani jedna z protistran by v případě vzniku sporu nebyla schopna
prokázat, zda dovezená elektřina nebyla již jednou z České republiky vyvezena a že je to právě
ta elektrická energie, která byla předmětem smluvního závazku mezi stěžovatelem a jeho
smluvním partnerem.
Další stížní námitka spočívala v nesprávném posouzení právní otázky při uložení pokuty
správním orgánem. Stěžovatel odmítl, že by v průběhu řízení před žalovaným byl prokazován
jeho subjektivní vztah k jeho domnělému protiprávnímu jednání. Žalovaný jednal v rozporu
s principem rovnosti před zákonem, jelikož za přitěžující okolnost považoval protiprávní jednání
zcela odlišného charakteru, za nějž byl stěžovatel sankcionován v minulosti. Ani pokračující
správní delikt nemůže být důvodem pro subsumpci jeho chování pod ustanovení zákona
č. 63/1991 Sb., jelikož ten byl založen na zcela odlišné koncepci než s oučasný zákon o ochraně
hospodářské soutěže. Tuto myšlenku však blíže nespecifikoval.
Kritéria pro uložení pokuty za prokázané uzavření a plnění zakázané a neplatné dohody
ve smyslu §3 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže jsou uvedena v §22 odst . 2 tohoto
zákona. Úřad může soutěžitelům za úmyslné nebo nedbalostní porušení §3 odst. 1 zákona uložit
pokutu do výše 10.000.000,- Kč nebo do výše 10 % z čistého obratu dosaženého za poslední
ukončený kalendářní rok, přičemž při rozhodování o konkrétní výši pokuty přihlédne zejména
k povaze, závažnosti, případnému opakování a délce porušování citovaného zákona. Je pouze
věcí širokého správního uvážení rozhodujícího orgánu, zda se rozhodne postupovat podle prvé
nebo druhé možnosti. Krajský soud nepochybil, jestliže konstatoval, že žalovaný správně pohlížel
na jednání stěžovatele jako na tentýž pokračující správní delikt, přičem ž zohlednil i to, že i zákon
č. 63/1991 Sb. obsahoval zákaz dohod mezi soutěžiteli, které mohou vést k narušení
hospodářské soutěže a i na jeho základě bylo možné pohlížet na stěžovatelovo jednání jako
neplatné a zakázané.
Zkoumání subjektivní stránky jednání účastníka řízení je nezbytnou součástí úvah o samotné
možnosti uložit pokutu; forma zavinění je pak i podle judikatury správní ch soudů jedním
z kritérií pro určení výše pokuty. Pro samotnou možnost uložení pokuty není rozhodné,
zda účastníci řízení úmyslně porušili konkrétní zákon, zda si byli vědomi možnosti porušení
zákona, nebo zda narušení soutěže (i pouze v rovině potencionální) nastalo nechtěně
a nevědomky. Krajský soud správně dovodil, že v jednání stěžovatele je třeba spatřovat
přinejmenším nedbalost. Proces uzavírání jakékoliv smlouvy předpokládá aktivitu a následný
smluvní konsensus obou stran. Stěžovatel musel být alesp oň srozuměn s tím, že jeho jednání
je způsobilé ovlivnit konkurenční prostředí na trhu s elektrickou energií. Je třeba přihlédnout
i k faktické síle, která plyne z jeho dominantního postavení při formulování obsahu smluv.
Stěžovatelova pozice na trhu, s ohledem na dobu jeho postupného uvolňování, na stěžovatele
přirozeně klade i morální požadavky, aby jeho veškerá jednání byla v souladu se zákonem
a aby nevznikaly pochybnosti o tom, že svého dominantního postavení na trhu nezneužívá.
Také vzhledem k délce působení stěžovatele na relevantním trhu, jeho nepochybným znalostem
a dobré orientaci v právním prostředí je třeba přisvědčit správnímu orgánu a následně krajskému
soudu, označily-li jednání stěžovatele za přinejmenším nedbalostní, což není ani v rozporu
se zjištěným skutkovým stavem.
Nelze souhlasit se stěžovatelem ani v tom, že není možné př ihlížet k okolnosti,
že byl již trestán, avšak za zcela jiný delikt. Z ustanovení §22 odst. 2 věty druhé zákona
o ochraně hospodářské soutěže jednoznačně vyplývá, že Úřad při stanovení výše pokuty přihlíží
k opakování porušování zákona jako takového a přitom v této fázi nerozlišuje, zda daná jednání
mají či nemají identickou nebo obdobnou skutkovou podstatu. Je pak věcí rozhodujícího
správního orgánu, zda k opakovanému porušení předmětného zákona přihlédne či nikoliv. Fakt,
že se stěžovatel nedopustil porušení zákona poprvé, je při výměře sankce považován za přitěžující
okolnost i v jiných relevantních právních předpisech České republiky (srov. §34 zákona
č. 140/1961 Sb., trestní zákon). K rozlišení může eventuálně dojít až ná sledně, jak vyplývá
např. ze Zásad postupu Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže při stanovování výše pokut
(dostupné na www.compet.cz), kde je řečeno, že Úřad považuje za zvlášť přitěžující, pokud
se účastník řízení v minulosti dopustil typově shodného jednání.
Po přezkoumání objektivní i subjektivní stránky jednání stěžo vatele je třeba konstatovat,
že byly naplněny znaky pokračujícího správního deliktu a zároveň není pravdou, že došlo
k pochybení ohledně právního posouzení, jak tvrdí stěžovatel, že pokračující správní delikt
nemůže být důvodem pro subsumpci určitého chování pod ustanovení neúčinné právní normy.
Pokračující správní delikt je charakteristický tím, že podle souhrnu právních norem účinného
v době, kdy byl spáchán poslední dílčí skutek, se pak posuzují i všechny předcházející dílčí skutky,
pokud však byly zakázány i podle dřívějšího souhrnu právních norem. Protiprávnost určitého
jednání se posuzuje podle doby jeho spáchání, za kterou se povazuje okamžik dokonání deliktu
(teprve tehdy je uskutečněno to, co je předmětem právního posouzení). Jinak řečeno, dle zákona
o ochraně hospodářské soutěže je nutno posuzovat i jednání předcházející, jelikož bylo zakázané
i podle zákona č. 63/1991 Sb. (daný delikt je v obou právních předpisech konstruován shodně,
na rozdíl např. od vymezení dominantního postavení) a na toto jednání je tudíž třeba nahlížet
jako na jeden skutek.
Žalovaný zohlednil celou řadu okolností jako přitěžujících i polehčujících a tato část
rozhodnutí dává ucelený přehled o myšlenkovém postupu žalovaného při ukládání sankce.
Nebylo shledáno ani porušení požadavků kladených na správní uvážení. Nejvyšší správní soud
proto nemůže s ohledem na shora uvedené souhlasit s touto stěžovatelovou námitkou. Neshledal
přitom ani jakýkoliv zásah do ústavně zaručeného principu rovnosti. Uložená sankce odpovídá
i ustálené rozhodující praxi Úřadu a není ani nepřiměřená ani nep ředvídatelná. Samotné správní
i soudní řízení probíhalo za platnosti stávajícího zákona, který však nezměnil pohled na dohody
o zákazu zpětného dovozu. Nejvyšší správní soud po prostudování obou správních rozhodnutí
dospěl k závěru, že krajský soud nikterak nepochybil, jestliže v tomto směru odmítl stěžovatelovy
námitky.
S ohledem na shora řečené Nejvyšší správní soud dodává, že ani správní orgán ani krajský
soud nepochybil při klasifikování smluv o dodávce elektrické energie jako dohod narušujících
hospodářskou soutěž dle §3 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže. Bylo tedy
prokázáno, že stěžovatel uzavřel zakázané a neplatné dohody o omezení konkurenčního prostředí
patřící mezi závažné protisoutěžní delikty, které mohou vyloučit či omezit hospodářskou soutěž
na relevantním trhu, přičemž je nezbytné přihlédnout k době deliktního jednání, tj. k období
postupné liberalizace trhu. I kdyby se jimi stěžovatel snažil zabránit tzv. fiktivním exportům,
nemůže ve smlouvě sjednat zákaz zpětného dovozu, tj. ustanovení, jehož plnění je způso bilé
eliminovat hospodářskou soutěž. Účinky protisoutěžní dohody přitom v daném případě
potencionálně směřovaly proti soutěžitelům na daném relevantním trhu a mohly pomoci k silné
teritoriální ochraně stěžovatele na území České republiky. Respektováním zák azu zpětného
dovozu by byl kupující omezen ve svobodném rozhodování při výběru zákazníka (i naopak)
a nebyly by dány podmínky pro plně funkční konkurenční prostředí. Nelze opomenout
ani stěžovatelovu pozici na relevantním trhu. Spolu se získáním dominantního postavení vzniká
soutěžiteli speciální odpovědnost nepřipustit, aby jeho jednání nena rušilo existující soutěž
(srov. rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci „Michelin“). Subjekt, který zaujímá
dominantní postavení, se může dopustit protisoutěžního deliktního jednání buď zneužitím svého
postavení a nebo, právě jako v posuzovaném případě, uzavřením zakázaných dohod ve smyslu
§3 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže. Z judikatury Evropského soudního dvora
vyplývá, že totéž jednání lze zkoumat z hlediska zákazu uzavírání dohod narušujících
hospodářskou soutěž i z hlediska zákazu zneužití dominantního postavení (srov. rozsudek
„Hoffman – La Roche“). Bylo tedy na Úřadu, aby na základě šetření během správního řízení
určil, jakým konkrétním způsobem stěžovatel porušil pravidla hospodářské soutěže. Nejvyšší
správní soud neshledal žádné pochybení krajského soudu, dospěl-li ten k závěru, že stěžovatel
se dopustil nezákonného jednání dle §3 odst. 1 citovaného zákona.
Rozhodnutí krajského soudu je tedy i přes uvedené výtky zákonné, a proto Nejvyšší správní
soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti (§60 odst. 1 a contrario za použití §120 s. ř. s.). Žalo vanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s.), soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu náklady řízení nad rámec jeho běžné
úřední činnosti nevznikly.
Nejvyšší správní soud ve věci v souladu s ustanovením §109 odst. 1 s. ř. s. rozhodoval
bez nařízení jednání.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. října 2008
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu