ECLI:CZ:NSS:2010:8.AFS.40.2009:65
sp. zn. 8 Afs 40/2009 - 65
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Jana Passera, v právní věci žalobce: Gas Filling
Tábor, spol. s r. o., se sídlem Sezimovo Ústí 1120, proti žalovanému: Finanční ředitelství
v Českých Budějovicích, Mánesova 3a, České Budějovice, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
29. 11. 2007, čj. 6892/07-1300, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 31. 3. 2009, čj. 10 Ca 31/2008 - 33,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 3. 2009,
čj. 10 Ca 31/2008 - 33, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 29. 11. 2007, čj. 6892/07-1300, zamítl odvolání žalobce proti
rozhodnutím Finančního úřadu v Táboře ze dne 25. 6. 2007, čj. 90304/07/110916/4680, kterým
správce daně žalobci dodatečně vyměřil daň z přidané hodnoty za zdaňovací období
I. čtvrtletí roku 2003 ve výši 9617 Kč, čj. 90305/07/110916/4680, kterým správce daně žalobci
dodatečně vyměřil daň z přidané hodnoty za zdaňovací období II. čtvrtletí roku 2003 ve výši
9 068 Kč, čj. 90306/07/110916/4680, kterým správce daně žalobci dodatečně vyměřil
daň z přidané hodnoty za zdaňovací období III. čtvrtletí roku 2003 ve výši 24 717 Kč,
a čj. 90307/07/110916/4680, kterým správce daně žalobci dodatečně vyměřil daň z přidané
hodnoty za zdaňovací období IV. čtvrtletí roku 2003 ve výši 31 940 Kč. Daň z přidané hodnoty
byla ve všech případech doměřena za použití pomůcek dle §31 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. ,
o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). Správce daně
zahájil u žalobce daňovou kontrolu daně z přidané hodnoty za zdaňovací období I. – IV. čtvrtletí
roku 2003. Žalobce však přes opakované výzvy neprokázal správnost výše uskutečněných
zdanitelných plnění (prodej plynu pro pohon motorových vozidel, plynu v bombách a nafty)
zahrnutých v účetnictví a nedoložil správnost výše uskutečněných zdanitelných plnění zahrnutých
v daňových přiznáních k dani z přidané hodnoty za jednotlivá zdaňovací období roku 2003.
Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou u Krajského soudu v Českých
Budějovicích. Namítl, že rozhodnutí žalovaného a jemu předcházející platební výměry jsou
nezákonné. Žalovaný ani správce daně nevzali v úvahu specifičnost kontrolované daně. Správní
orgány založily svá rozhodnutí na argumentech přiléhavých pro daň z příjmu, které nelze pro
DPH užít přímo. Například výtka týkající se nedostatků ve skladové evidenci neprokazuje
nikterak nesprávnost vykázané výše uskutečněných plnění. Žalobce namítl, že plátce nemůže
žádným relevantním způsobem prokázat, že neuskutečnil zd anitelné plnění nad rámec vykázané
daňové povinnosti. To by příslušelo správci daně. Použil-li například plátce zboží (plyn)
pro vlastní provoz k vytápění a jím uváděná celková spotřeba je správcem daně zpochybňována,
může to mít vliv pro daň z příjmu, nikoliv DPH. Namítal, že pokud správce daně nevyvrátil
správnost evidence denních tržeb, kterou předložil a směřují-li výtky jen k nedostatečné evidenci
množství plynu v členění a rozsahu, není rozhodnutí správce daně dostatečně podloženo.
Nesouhlasil ani se stanovenou výší daně z příjmů, a zmínil možnost, že správce daně
své rozhodnutí o dani z příjmů změní, což by znamenalo i změnu všech dodatečných platebních
výměrů na DPH. Konstatoval, že důsledkem stanovení DPH na základě výsledků kontroly daně
z příjmů je, že z hlediska DPH není odůvodněn žádný z dodatečných platebních výměrů. Žalobce
rovněž zpochybnil postup správce daně u navržených výslechů svědků, které nebyly realizovány
proto, že si svědci předvolání buď nepřevzali nebo se k jednání nedostavili.
Krajský soud rozhodnutí žalovaného rozsudkem ze dne 31. 3. 2009,
čj. 10 Ca 31/2008 - 33, zrušil. Uvedl, že u daně na vstupu správce daně pouze konstatoval,
že uvedené údaje nezpochybňuje a souhlasí s údaji uvedenými žalobcem v účetnictví. Krajský
soud uzavřel, že správce daně stanovil daňovou povinnost na základě pomůcek pouze u daně
z přidané hodnoty na výstupu a z rozhodnutí žalovaného nelze zjistit, zda žalovaný dospěl právně
relevantním způsobem k závěru, že byly dodrženy všechny uvedené zákonné podmínky
pro použití náhradního způsobu stanovení daně. Pokud správce daně uzavřel, že účetnictví
žalobce je neúplné a neprůkazné, pak bylo zapotřebí stanovit daňovou povinnost na základě
pomůcek žalobci nejenom na výstupu, ale i na vstupu.
Dále krajský soud uvedl, že správce daně nepostupoval v souladu s §8 daňového řádu,
když neprovedl výslech svědků navržených žalobcem. Správce daně sice navržené svědky
předvolal, ale dvěma svědkům se nepodařilo předvolání k výslechu doručit a ze dvou svědků,
kterým bylo předvolání k výslechu doručeno, se ke svědecké výpovědi dostavil pouze jeden.
Svědky, kteří byli žalobcem dodatečně navrženi, správce daně nepředvolal, neboť tento návrh
vyhodnotil tak, že nemohou prokázat správnost údajů o výši uskutečněných zdanitelných plnění
zahrnutých žalobcem v daňových přiznáních. Krajský soud uvedl, že správce daně nemůže
odmítnout výslechy navržených svědků protože jimi nemůže být prokázána skutečnost žalobcem
předpokládaná. V případě pochybností je povinností správce daně nejprve vyzvat daňový subjekt,
aby upřesnil okruh otázek, ke kterým mohou svědci podat své svědectví. Rovněž nelze hodnotit
výpovědi svědků za situace, že svědci vůbec k věci nebyli vyslechnuti.
Rozsudek napadl žalovaný (stěžovatel) kasační stížností z důvodů podle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. Nesouhlasil se závěrem krajského soudu, že správce daně stanovil daňovou
povinnost podle pomůcek pouze na výstupu. Uvedl, že správce daně použil pro stanovení výše
přijatých zdanitelných plnění v souladu s §31 odst. 6 daňového řádu jako pomůcku své poznatky
a skutková zjištění z daňové kontroly, tj. údaje uvedené v daňových přiznáních. Vlastní poznatky
správce daně lze považovat za pomůcku a daň na vstupu i výstupu tak byla stanovena podle
pomůcek. I když nebylo možné vyměřit daň na základě dokazování, neznamená to, že poznatky
správce daně získané ve fázi dokazování nejsou využitelné jako pomůcky. Konstatoval,
že v odvolacím řízení se zabýval nejen tím, zda byly dodržen y veškeré procesní podmínky
pro stanovení daně podle pomůcek, ale i tím, zda daň byla správce m daně stanovena tímto
způsobem dostatečně spolehlivě. Nesouhlasil rovněž s názorem krajského soudu, že správce daně
pochybil, pokud nepředvolal dva svědky navržené žalobcem. Uvedl, že správce daně vyhověl
jinému návrhu žalobce na předvolání svědků, ale k provedení svědecké výpovědi se dostavil
pouze jeden z nich. Když poté žalobce navrhl provedení výslechu dalších dvou svědků, správce
daně v souladu s §31 odst. 2 daňového řádu uzavřel, že tyto výpovědi nelze p řijmout
jako důkazní prostředek, který by prokázal v plném rozsahu věrohodnost žalobcem předložených
prodejních cen, a nelze jimi nahradit průkaznou evidenci slev a zvýhodněných cen poskytovaných
v roce 2003. Pokud správce daně dostatečně zdůvodnil neprovedení svěde ckých výpovědí,
nejednalo se o vadu řízení.
Kasační stížnost žalovaného Nejvyšší správní soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2 a odst. 3 s. ř. s.).
Kasační stížnost je důvodná.
Rozsudek krajského soudu se soustřeďuje na dvě ve věci významné okolnosti. Především
na to, zda vedle daně na výstupu byla za použití pomůcek stanovena i daň na vstupu, a dále
na otázku, zda bylo přípustné neprovést výslech navržených svědků s odůvodněním, které
poskytl žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí. Proto i kasační stížnost směřuje proti
právním názorům krajského soudu v těchto otázkách.
K první otázce je třeba konstatovat, že ža lobce v podané žalobě neuplatňoval námitky,
o kterých by soud musel při respektování dispoziční zásady vyslovit právní názor týkající
se způsobu stanovení daně na vstupu. Žalobce v podané žalobě nenamítal, že by daňová
povinnost byla stanovena jiným způsobem u (části) daně z přidané hodnoty na vstupu a jinak
u daně na výstupu. Krajský soud rovněž nezdůvodnil, proč případně považuje tyto souvislosti
za natolik podstatnou vadu řízení, ke které musel přihlížet z úřední povinnosti.
Z rozsudku krajského soudu není zřejmé, zda vycházel při rozhodování ve věci
z dostupné judikatury, na tu v kasační stížností napadeném rozsudku neodkazuje. Krajský
soud se patrně mohl inspirovat rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 11. 2004,
čj. 1 Afs 19/2004 - 67, č. 991/2006 Sb.NSS (všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
jsou dostupná na www.nssoud), kdy soud konstatoval, že „nastanou-li skutečnosti předvídané
ustanovením §31 odst. 5 a násl. zákona č. 337/1992 Sb., je povinností správce daně stanovit daň pomocí
pomůcek. Jde-li o daň z přidané hodnoty, pak - vzhledem k zákonné konstrukci daňové povinnosti u této daně
jako rozdílu mezi daní na vstupu a daní na výstupu – je nutno stanovit daňovou povinnost za určité zdaňovací
období jednotně podle pomůcek.“ V uvedené věci správci daně vznikly (vedle dalších) samostatné
pochybnosti u daně na výstupu, ohledně níž předtím rozpor nebyl, a proto daňový subjekt vyzval,
aby pochybnosti ohledně daně na výstupu vysvětlil. Následně pak správce daně uvedl (i ve zprávě
o daňové kontrole), že nebylo-li možné zkontrolovat daň na výstupu, vycházel z toho, že daň
byla odvedena včas a správně. Nejvyšší správní soud za této situace uzavřel, že má-li správce daně
o více skutečnostech pochybnosti, pak nemůže v jednom případě na jejich zjištění rezignovat
(konkrétně u daně na výstupu v uvedené věci) a v druhém případě (daň na vstupu) stanovit daň
podle pomůcek.
O takovou situaci však v souzené věci nešlo. V průběhu daňového řízení nebyly
vysloveny konkrétní pochybnosti o správnosti daně na vstupu. V žalobou napadeném rozhodnutí
se opakovaně uvádí, že daňový subjekt průkazným způsobem nedoložil prodané množství zboží,
prodejní ceny ani slevy uplatňované při prodeji zboží v roce 2003, tedy jednoznačně okolnosti,
které se týkají daně na výstupu. Ze zprávy o daňové kontrole vyplývá, že pochybnosti správce
daně směřovaly k vedení skladové evidence, a k tomu, zda je průkazné, jak žalobce se zbožím
dále nakládal. Byly konstatovány neprůkazné denní tržby za hotové, byla zasílána např. výzva
ze dne 11. 11. 2004 k prokázání výše tržeb za prodej plynu . Vždy šlo o následný prodej,
o množství zboží vydaného ze skladu a cenu, za jakou bylo zboží prodáno. Zpráva o daňové
kontrole ústí v závěr, že žalobce neprokázal správnost výše uskutečněných zdanitelných plnění
při prodeji. V návaznosti na tato zjištění byla žalobci doměřena daň z přidané hodnoty podle
pomůcek. Jak z úředního záznamu ze dne 23. 5. 2007 a ze sdělení k důvodům doměření
rozdílu mezi stanoveným základem daně a daní, která byla přiznána ze dne 14. 8. 2007 vyplývá,
že správce daně při stanovení výše přijatých zdanitelných plnění použil jako pomůcku svá zjiště ní
z daňové kontroly, z účetnictví stěžovatele a daňových dokladů. Daň na vstupu pak stanovil
ve výši shodné s údaji uvedenými v daňových přiznáních žalobce.
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 7. 2007, čj. 8 Afs 21/2007 - 60 mimo jiné
konstatoval, že „s ohledem na skutečnost, že v rámci daňové kontroly správce daně nezjistil nedostatky u daně
na vstupu, avšak daň na výstupu s ohledem na provedená zjištění nebylo možné stanovit dokazováním a bylo
nutno přistoupit ke stanovení daňové povinnosti pod le pomůcek, pak nic nebránilo použití údaje o výši
uskutečněných zdanitelných plnění na vstupu dle daňových přiznání, čímž n edošlo ke změně údaje o dani
na vstupu a správce daně tak v souladu s ustanovením §46 odst. 7 daňového řádu uvedl pouze změny v řádcích
daňového přiznání u daně na výstupu, tedy uskutečněných zdanitelných plnění.“ Skutečnost, že je přípustné
jako pomůcek využít i údajů uvedených v daňových přiznáních, vyplývá např. z rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2007, čj. 8 Afs 8/2006 - 157. Nelze tak tvrdit,
že by část daňové povinnosti byla stanovena dokazováním a část podle pomůcek. Je nepochybné,
že daňová povinnost, která byla kontrolována, byla následně doměřena zcela podle pomůcek.
S odkazem na shora uvedené důvody proto Nejvyšší správní soud shledal právní názor krajského
soudu, že daň na vstupu v této věci nebyla vyměřena pomocí pomůcek, za nesprávný a související
kasační námitku za důvodnou.
Přestože krajský soud vytýkal napadenému rozhodnutí rovněž nepřezkoumatelnost,
je třeba konstatovat, že relativně obtížně přezkoumatelné je v tomto ohledu právě soudní
rozhodnutí. Krajský soud vycházel z premisy, že bylo třeba stanovit rovněž daň na vstupu
za použití pomůcek, a proto dospěl k obecnému závěru, že žalobou napadené rozhodnutí
je nepřezkoumatelné, neboť jeho odůvodnění neskýtá oporu pro závěr, že byla daň stanovena
za použití pomůcek dostatečně spolehlivě. Krajský soud se nezabýval jednotlivými pasážemi
odůvodnění napadeného rozhodnutí a neuváděl, proč konkrétně je odůvodnění nedostačující.
Lze proto jen stejně obecně konstatovat, že z rozhodnutí je seznatelné, v čem spočívaly
pochybnosti správce daně o množství prodaného zboží a jakým způsobem se žalobce snažil tyto
pochybnosti rozptýlit. Rovněž tak to, proč se žalovaný domnívá, že se to žalobci nepodařilo,
zejména proto, že kromě předložené skladové evidence zazname návající úbytek zásob jednou
za měsíc jiná evidence předložena nebyla, že konkrétní spotřebu pro vytáp ění provozních prostor
neprokazují ani dokumenty o klimatických údajích. Konstatovány byly rovněž rozdíly
v prodejních cenách nafty a pochybnosti správce daně nebyly odstraněny ani pokud jde
o prokázání uplatňování slev při prodeji plynu. Závěr krajského soudu o nepřezkoumatelnosti
žalobou napadeného rozhodnutí proto neobstojí.
Důvodnou shledal Nejvyšší správní soud rovněž námitku týkající se neprovedení důkazu
svědeckými výpověďmi. Především je třeba konstatovat, že žalobce v žalobě sice vyjádřil „jistou
pochybnost o zmínce žalovaného ohledně navržených svědků“, podle jeho mínění již to,
že správce daně svědky předvolá, dokládá potřebnost takového výslechu. Žalobní námitka však
ústí v závěr, že jednak i okolnosti týkající se svědků měly být brány v souvislosti s daní z příjmů
a jednak měly daňové orgány vynutit účast předvolaných svědků u jednání. Přesto odůvodnění
rozhodnutí krajského soudu stojí na tom, že nelze presumovat význam svědecké výpovědi
resp. její obsah ještě předtím, než je důkaz svědeckou výpovědí proveden.
Tomu lze jistě přisvědčit. Krajský soud v Ostravě v rozsudku ze dne 26. 6. 2003,
čj. 22 Ca 421/2002 - 35 č. 39/2003 Sb.NSS uvedl, že „rozhoduje-li správní orgán v neprospěch daňového
subjektu, protože daňový subjekt neprokázal své tvrzení (z důvodů neunesení důkazního břemene podle §31
odst. 9 daňového řádu), pak takový závěr předpokládá, že správní orgán řádně a úplně provedl navržené důkazy.
Důkaz, který daňový subjekt k prokázání svého tvrzení označil, není třeba provést tehdy, jestliže jeho
prostřednictvím nepochybně nemohou být rozhodné skutečnosti prokázány. Správní orgán nemůže provedení
důkazu odmítnout s tím, že od něho nelze očekávat potvrzení pravdivosti tvrzené skutečnosti (např. nevyslechnutí
navržených svědků s poukazem na ekonomickou či personální propojenost s daňovým subjekte m), neboť správní
orgán nemůže předem hodnotit pravdivost a věrohodnost důkazů, aniž by je vůbec provedl.“ Rovněž je však
třeba na druhé straně vycházet z toho, že je to správní orgán (správce daně), kdo v souladu
s ustanovením §31 odst. 2 a 4 daňového řádu rozhoduje, který z navržených důkazních
prostředků je třeba k řádnému zjištění skutkového stavu provést. Ústavní soud v nálezu ze dne
21. 3. 2002, sp. zn. I. ÚS 55/01 v souvislosti se soudním rozhodováním (není však důvodu
neuplatnit jej obecně též na rozhodování správních orgánů) konstatoval, že „v zásadě nelze spatřovat
porušení čl. 36 Listiny v tom, že soud nevyhoví všem důkazním návrhům účastníků, neboť jen soudu přísluší
rozhodnout, které z navržených důkazů provede a které nikoliv (§120 odst. 1 a 2 o. s. ř.). To však platí pouze
potud, pokud lze na skutkový stav v dané věci bezpečně usoudit.“
Krajský soud v odůvodnění rozsudku napadeného kasační stížností citoval v souvislosti
s provedenými či neprovedenými výslechy svědků ustanove ní §8 daňového řádu. Bližší
odůvodnění, že uvedený postup zakládal vadu řízení, krajský soud neposkytl. Pro posouzení
důvodnosti kasační námitky proto Nejvyšší správní soud musel z daňového spisu zjistit, zda
obstojí stanovisko žalovaného, že navržené důkazní prostředky nebyly způsobilé prokázat
žalobcem předpokládané skutečnosti.
Z daňového spisu vyplývá, že v průběhu daňové kontroly byl žalobce vyzýván k prokázání
rozhodných skutečností, správnosti výše tržeb za zboží vykázaných v účetnictví a správnosti výše
uskutečněných zdanitelných plnění - tržeb za zboží. Rozhodné skutečnosti následně žalobce
v daňovém řízení dokládal např. skladovou evidencí, ceníky zboží, tabulkou evidence prod eje.
Při ústním jednání dne 11. 12. 2006 uvedl, že předkládá prozatím jména dvou svěd ků, kteří
nakupovali plyn za zvýhodněné ceny, v podání ze dne 24. 1. 2007 konstatoval, že se podařilo
kontaktovat některé zákazníky, kteří mohou dosvědčit, že jim byla poskytována sleva při nákupu
plynu. Dne 8. 3. 2007 proběhl výslech jediného svědka, kter ý se ve věci dostavil. Dne 15. 3. 2007
doplnil žalobce písemně, že „k prokázání skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové
povinnosti – prokázání výše tržeb“ uvádí jména dalších dvou svědků. Tyto osoby již správce daně
nepředvolával a v rozhodnutí napadeném žalobou (strany 6 a 7) zhodnotil význam uskutečněné
svědecké výpovědi tak, že svědek nakupoval plyn u různých čerpacích stanic a pokud jde o další
návrhy na provedení důkazů výslechy svědků, nejsou tyto způsobilé prokázat správnost a úplnost
údajů o výši uskutečněných zdanitelných plnění v I.-IV. čtvrtletí 2003. Rovněž pokud jde
o prokazování výše prodejní ceny žalovaný uzavřel, že ani tuto skutečnost nelze svědecky
prokázat, neboť bylo v několika případech zjištěno z paragonů, že bylo prodáváno za cenu vyšší
než cenu uvedenou v cenících.
Při hodnocení, zda správce daně postupoval správně, pokud neprovedl navržený důkazní
prostředek, je vždy třeba hodnotit, k jakým skutečnostem měli být v tomto případě svědci slyšeni
a jaké relevantní skutečnosti měly být jejich výpověďmi prokázány. V souzené věci nešlo
o prokázání jednotlivé dílčí skutečnosti, kterou ten který navržený svědek slyšel, viděl či jinak
vnímal, ale o prokázání, že v průběhu čtyř zdaňovacích období v roce 2003 byly tržby za prodej
plynu evidovány průkazným způsobem. Pokud dne 11. 12. 2006 žalobce uvedl, že navrhovaní
svědci u něj nakupovali plyn za zvýhodněné ceny, pak ani předpoklad, že by svědci tuto
skutečnost potvrdili, nevede k závěru, že se prostřednictvím těchto důkazů podařilo po chybnosti
správce daně vyvrátit. Ani žalobce netvrdil, že by navržení svědci měli svými výpově ďmi
komplexně nahradit vytýkané nedostatky jeho evidence po celá zdaňovací období, jinými slovy,
že by to byli pouze tito svědci, kdo odebíral zboží od ža lobce v rozhodných obdobích.
Na komplexnost výzev správce daně na straně jedné a omezenou možnost dílčích svědectví
navržených svědků na straně druhé správně upozornil v odůvodnění žalobou napadeného
rozhodnutí žalovaný. Ve věci nešlo o to upřesňovat okruh otázek, ke kterým by měli být svědci
slyšeni (tím spíše, pokud žalobce obecně uvedl, že svědky navrhuje k „prokázání výše tržeb“ ),
ale o posouzení, zda vůbec lze nahradit nedostatky evidence tržeb výslechy jednotlivých svědků.
Žalovaný podrobnou a přesvědčivou úvahu, proč k výslechu posléze navržených dvou svědků
nepřistoupil, v žalobou napadeném rozhodnutí uvedl a jeho argumenty lze přezkoumat. Nejvyšší
správní soud proto dospěl k závěru, že v souzené věci nešlo o nepřípustné neprovedení
navržených důkazních prostředků, v důsledku kterého by došlo k nesprávně zjištěnému
skutkovému stavu. Proto i v pořadí druhou kasační námitku shledal soud důvodnou.
S odkazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost
důvodnou, proto rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V novém
řízení je krajský soud vázán právními názory Nejvyššího správního soudu vyjádřenými v tomto
rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.) a znovu přezkoumá žalobou napadené rozhodnutí v mezích
žalobních bodů, zejména pokud jde o namítanou nepřípustnost zohledňování nedostatků ve
skladové evidenci vedle daně z příjmů i v souvislosti s výší uskutečněných plnění a daně z přidané
hodnoty na výstupu. Zaměří se rovněž na to, koho stíhá důkazní břemeno v případě
prokazování uskutečnění zdanitelného plnění v případě „že není v evidenci plátce podchyceno“
resp. „je vyvrácena správnost evidence denních tržeb“, jak se uvádí v podané žalobě. V novém
rozhodnutí taktéž rozhodne o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 13. dubna 2010
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu