ECLI:CZ:NSS:2010:8.AFS.54.2009:84
sp. zn. 8 Afs 54/2009 - 84
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Jana Passera a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce JUDr. Josefa Cupky,
správce konkursní podstaty úpadce Ing. P. C., proti žalovanému Finančnímu ředitelství
pro hl.m. Prahu, Štěpánská 28, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne
7. 8. 2006, čj. FŘ-11221/15/06, čj. FŘ-11219/15/06, čj. FŘ-11222/15/06, v řízení o kasační
stížnosti Ing. P. C., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2009,
čj. 5 Ca 318/2006 - 71,
takto:
I. Kasační stížnost Ing. P. C. se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu v návětě uvedenými rozhodnutími zamítlo odvolání
Ing. P. C. proti rozhodnutím Finančního úřadu pro Prahu 5, kterými správní orgán I. stupně
zamítl pro opožděnost odvolání proti platebním výměrům na daň z příjmů fyzických osob za
zdaňovací období roku 1999, listopadu a prosince 1997 a roku 1998.
Žalobou doručenou Městskému soudu v Praze dne 17. 10. 2006 se Ing. P. C. domáhal
zrušení shora uvedených rozhodnutí žalovaného. Namítal, že „závadná a nepřípustná rozhodnutí
správního orgánu I. stupně napadl včas a důvodně opravnými prostředky“. Ty nebyly řádně
prošetřeny, rozhodné skutečnosti nebyly řádně zjištěny ani posuzovány a následně nebylo ani
správně rozhodnuto ve shodě se zákonem a právním řádem. Vedle opravných prostředků
vykonal i další paralelní úkony k ochraně svých práv. To rovněž nevzal žalovaný v úvahu.
Namítal, že žalovaný obchází vše, co je rozhodné pro podstatu problému, řeší záležitosti
druhořadé a snaží se věc zamlžit. V doplnění žaloby uvedl, že rozhodnutí vydaná v prvním
stupni, která údajně byla napadena opožděnými odvoláními, nebyla doručena standardně
ani náhradním způsobem. Tzv. náhradní doručení vyžaduje splnění určitých pevně a taxativně
vyjmenovaných náležitostí. Předpoklady pro náhradní doručení splněny nebyly a bylo
na žalovaném, aby podmínky pro náhradní doručení prokázal. Ing. K., kterému údajně byla
předchozí rozhodnutí předána, nebyl zmocněn k tomu, aby za něj jednal. Protože učinil úkon
ještě předtím, než započala plynout lhůta k podání odvolání, nemohla být tato lhůta zmeškána.
Upozornil, že spolu s podanými odvoláními byly podány i žádosti o prominutí zmeškání lhůt,
tyto řádné úkony však správní orgány neřešily a i to je vadou, která rovněž nutí ke zrušení
napadených rozhodnutí z formálních důvodů. I pokud by soud dospěl k tomu, že rozhodnutí
vydaná v prvním stupni doručena byla, namítal, že je třeba napadená rozhodnutí i bez návrhu
zrušit, neboť byla vydána bez splnění zákonných podmínek.
Ze soudního spisu vyplývá, že poté, kdy Ing. P. C. podal dne 16. 10. 2006 soudní žalobu, byl
předtím, než bylo o podané žalobě rozhodnuto, na jeho majetek usnesením Městského soudu
v Praze s účinky ke dni 27. 4. 2007 pod čj. 99K 20/2000 - 757 prohlášen konkurs a konkursním
správcem byl ustanoven JUDr. Josef Cupka. Poté, kdy soud tuto skutečnost zjistil, jednal namísto
stěžovatele s konkursním správcem, který v řízení vstoupil do procesního postavení žalobce.
Jméno konkursního správce je uvedeno v záhlaví rozsudku napadeného kasační stížností a
konkursnímu správci byl rozsudek rovněž doručen (dle poštovní dodejky se tak stalo dne
6. 5. 2009). Konkursní správce nepodal v zákonné lhůtě kasační stížnost.
Rozsudkem ze dne 24. 4. 2009, čj. 5 Ca 318/2006 - 71, Městský soud v Praze žalobu
dílem zamítl v části, týkající se zrušení rozhodnutí ze dne 7. 8. 2006, čj. FŘ-11221/15/06
a čj. FŘ-11219/15/06, a dílem - pokud jde o rozhodnutí ze dne 7. 8. 2006,
čj. FŘ-11222/15/06 - odmítl. O nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá
na jejich náhradu právo. V odůvodnění rozsudku k žalobní námitce, že nebyly splněny podmínky
pro náhradní doručení a nedošlo tak k doručení platebních výměrů, konstatoval, že předmětné
platební výměry byly doručovány v dubnu 2002 do vlastních rukou na adresu trvalého bydliště.
Zásilka však byla jako nevyžádaná vrácena zpět. Ze zprávy Vězeňské služby vyplývá, že Ing. C.
byl od 7. 2. 2002 do 20. 12. 2002 ve vazbě ve věznici Praha- Pankrác a v místě doručení se
nezdržoval. Proto nebylo možné doručení podle ustanovení §17 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb.
zákona o správě daní a poplatků ve znění pozdějších předpisů (dále též „daňový řád“). Městský
soud v Praze zdůraznil, že správce daně nebyl žádným způsobem informován o místě, kde se Ing.
C. nacházel. Jestliže se prokazatelně na místě svého pobytu nezdržoval a jinou adresu správci
daně nesdělil, postupoval správce daně v souladu s ustanovením §19 odst. 1 daňového řádu,
jestliže platební výměr doručil veřejnou vyhláškou. Platební výměry byly řádně doručeny veřejnou
vyhláškou dne 11. 7. 2002 a pro po souzení věci není rozhodné, kdy se adresát o platebních
výměrech fakticky dozvěděl. Pokud byly splněny podmínky pro doručení veřejnou vyhláškou, je
na místě vyvěsit oznámení na příslušné úřední desce a nikoli v domě, kde se adresát nezdržuje.
Žalovaný tak prokázal, že platební výmě ry na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a
funkčních požitků byly řádně doručeny. Proto byla vydána žalobou napadená rozhodnutí
v souladu se zákonem. K odmítnutí žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 8. 2006,
čj. FŘ-11222/15/06, přistoupil Městský soud v Praze proto, že proti uvedenému rozhodnutí bylo
u uvedeného soudu vedeno řízení pod sp. zn. 6 Ca 294/2006, které bylo završeno pravomocným
rozsudkem ze dne 27. 5. 2008. Ve věci tak nebyly dány podmínky řízení, a proto byly splněny
předpoklady podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Soudní spis obsahuje podání Ing. C. ze dne 27. 4. 2009, ve kterém uvádí, že v souladu
s ustanovením §93 o. s. ř. z procesní opatrnosti v předmětné věci vstupuje do řízení jako vedlejší
účastník. Dne 16. 5. 2009 adresoval soudu další podání, které označil jako kasační stížnost
přistoupivšího vedlejšího účastníka s žádostí o prominutí případného zmeškání lhůty a s žádostí
o ustanovení advokáta pro povinné zastoupení v řízení o kasační stížnosti. Podání blíže
nezdůvodnil, pouze navrhl zrušení rozsudku napadeného kasační stížností, neboť „bude-li
rozhodováno podle práva, ani jinak rozhodnout nelze než žalobě vyhovět“. Doplnění svého
podání si vyhradil pro další případná podání, která ve věci učiní.
V úvodu je třeba připomenout, že podle ustanovení §432 zákona č. 182/2006 Sb.,
insolvenčního zákona, který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2008, se pro konkursní a vyrovnací řízení
zahájená před účinností tohoto zákona použijí dosavadní právní předpisy. Protože právní účinky
prohlášení konkursu v této věci nastaly ke dni 27. 4. 2007, bylo třeba ve věci postupovat v režimu
zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů.
Bylo třeba posoudit, jaké důsledky má na aktivní legitimaci k p odání kasační stížnosti to,
že v průběhu řízení o žalobě u Městského soudu v Praze byl prohlášen na majetek žalobce
konkurs a zda je za takové situace úpadce oprávněn podat proti soudnímu rozhodnutí kasační
stížnost, resp. zda v případě, že tak učiní, jde či nejde o podání učiněné osobou zjevně
neoprávněnou [§46 odst. 1 písm. c) s. ř. s.].
Nejprve bylo třeba se zabývat procesní přípustností postupu, kdy poté, kdy v řízení přestal
figurovat v procesním postavení žalobce, navrhl Ing. C. svůj vstup do řízení jako vedlejší účastník
řízení podle ustanovení §93 o. s. ř. Učinil tak podáním, kterým sdělil, že vstupuje do řízení jako
vedlejší účastník, aby následně z titulu tvrzeného vedlejšího účastenství podal kasační stížnost.
Byť je zásadní, zda byl Ing. C. jako úpadce k podání kasační stížnosti aktivně legitimován, je třeba
rovněž vyjádřit stanovisko k přípustnosti vedlejšího účastenství ve správním soudnictví i k
přípustnosti podání kasační stížnosti úpadcem v procesním postavení osoby zúčastněné na řízení.
Podle ustanovení §93 o. s. ř. se jako vedlejší účastník může vedle žalobce nebo žalovaného
zúčastnit řízení ten, kdo má právní zájem na jeho výsledku . Soudní judikatura z doby
před nabytím účinnosti soudního řádu správního připouštěla vedlejší účastenství v řízení o žalobě
proti rozhodnutí správního orgánu (např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 9. 1997,
sp. zn. 5 A 108/96). Šlo o případy, kdy osoba, která se domáhala vstupu do řízení, dosud
nefigurovala v dosavadním řízení v žádném jiném procesním postavení (např. žadatel o vydání
rozhodnutí o umístění stavby v řízení o žalobě jiného účastníka správního řízení). Účelem
takového postupu bylo zajistit, aby osobám, jejichž práva budou soudním rozhodnutím
o přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí dotčena, byl dán procesní prostředek svá práva
v soudním řízení hájit.
Situace se změnila v souvislosti s přijetím soudního řádu správního. Soudní řád správní,
který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2003, obsahuje v ustanovení §34 in stitut tzv. osoby zúčastněné
na řízení. Osobami zúčastněnými na řízení jsou osoby, které byly přímo dotčeny ve svých
právech a povinnostech vydáním napadeného rozhodnutí nebo tím, že rozhodnutí nebylo
vydáno, a ty, které mohou být přímo dotčeny jeho zrušením nebo vydáním podle návrhu výroku
rozhodnutí soudu, nejsou-li účastníky a výslovně oznámily, že budou v řízení práva osob
zúčastněných na řízení uplatňovat.
Účinná procesní úprava správního soudnictví obsahuje vlastní ustanovení, jejichž účelem
je zajistit, aby osoby, které jsou na svých právech a povinnostech přímo dotčeny vydáním
nebo zrušením napadeného rozhodnutí, měly v soudním řízení možnost svá práva hájit.
Podle ustanovení §64 s. ř. s. nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro řízení ve správním
soudnictví přiměřeně ustanovení prvé a třetí části občanského soudního řádu. Nejvyšší správní
soud v rozsudku ze dne 13. 11. 2006, čj. 8 As 33/2005 - 52, konstatoval, že „ přezkum správních
rozhodnutí správními soudy představuje samostatný typ řízení, oddělený od systému civilního soudnictví, a řídící
se vlastním procesním předpisem, kterým je soudní řád správní. Použití občans kého soudního řádu na základě
§64 s. ř. s. je třeba považovat za výjimečné a uplatňující se pouze v případech, na které ustanovení soudního řádu
správního vůbec nedopadají.“ Ustanovení §34 v souvislosti s osobami zúčastěnými na řízení obsahuje
vlastní právní úpravu, byť ona vlastní úprava sleduje obdobný účel, který předtím pln ilo
i pro oblast správního soudnictví ustanovení §93 o. s. ř. Není proto v případě, kdy se subjekt
dovolává „zájmu na výsledku řízení a řádné ochrany majetku proti tvrzeným neoprávněným
úkonům státu“ namístě přiznávat mu právní postavení vedlejšího účastníka v režimu občanského
soudního řádu, protože soudní řád správní pro tyto případy obsahuje vlastní právní úpravu.
Jestliže výše uvedené závěry mají obecnou platnost, pak v souzené věci přistupuje navíc
okolnost, že Ing. C. v době podání žaloby svědčilo právní postavení žalobce a následně po
prohlášení konkursu právní postavení úpadce. Postavení žalobce nepozbyl projevem vlastní vůle,
ale v důsledku relativně objektivní okolnosti - prohlášením konkursu na jeho majetek. Ustanovení
§34 odst. 1 s. ř. s. výslovně předpokládá, že právní postavení osoby zúčastněné na řízení může
svědčit jen osobě odlišné od účastník ů řízení. Je to i logické, protože žalobci svědčí v řízení více
procesních práv než osobě na řízení zúčastněné (může navíc podle ustanovení §34 odst. 3 s. ř. s.
zejména disponovat jeho předmětem). Prostřednictvím institutu osoby zúčastněné na řízení má
být dána možnost k ochraně jiných právních zájmů, než zájmů žalobce a žalovaného. Typicky
účastníci správního řízení, kteří proti správnímu rozhodnutí nepodali žalobu, mohou chránit svá
práva, která jim vyplývala a vyplývají z titulu účastenství ve správním řízení. Byť mohou být
v konkrétní věci zájmy účastníků řízení a (některých) osob zúčastněných na řízení obdobné, vždy
jde o zájmy jednotlivých subjektů, které v některých případech sice mohou účelově
korespondovat, avšak v jiných tomu tak být nemusí.
Prohlášením konkursu na žalobcův majetek vstupuje do jeho procesního postavení správce
konkursní podstaty. To však neznamená, že by bylo lze nadále na dosavadního žalobce nahlížet
jako na osobu, která dosud stála „vně“ řízení a je tedy od účastníků řízení odlišná. Úpadce není
osobou od žalobce odlišnou do té míry, že by měl v řízení odlišná a samostatná práva a právní
zájmy. Byť je úpadce prohlášením konkursu podstatnou měrou omezen ve svých dispozičních
oprávněních k majetku patřícímu do konkursní podstaty, jde stále o majetek úpadce
a ona dispoziční omezení slouží k tomu, aby mohl být realizován účel konkursního řízení,
kterým je uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku (ustanovení §1 odst. 1
zákona č. 328/1991 Sb.). Podle ustanovení §14a odst. 1 věta první zákona č. 328/1991 Sb.
přechází prohlášením konkursu na správce oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti, které
podle zákona a jiných právních předpisů jinak přísluší úpadci. Podle ustanovení §14 odst. 1
písm.c) tohoto zákona se řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkursní
podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, jejichž účastníkem je úpadce,
přerušují, ledaže jde o trestní řízení (v němž však nelze rozhodnout o n áhradě škody), o řízení
o výživném nezletilých dětí, o řízení o výkon rozhodnutí; s výjimk ou řízení o pohledávkách,
které je třeba přihlásit v konkursu (§20), lze v řízení pokračovat na návrh správce, popřípadě
ostatních účastníků řízení a správce se stáv á účastníkem řízení místo úpadce. Úpadce
je tak z moci zákona i proti své vůli omezen na svých dispozičních právec h k majetku patřícímu
do konkursní podstaty. V procesní rovině to má za následek, že do procesního postavení žalobce
vstupuje na místo úpadce správce konkursní podstaty. Je to tedy správce konkursní podstaty,
který je nadále namísto úpadce oprávněn a povinen hájit zájmy týkající se majetku v konkursní
podstatě v soudním řízení. Nadále sice platí, že úpadcova práva a právem chráněné zájmy mohly
být dotčeny vydáním žalobou napadeného rozhodnutí, k ochraně těchto práv a právem
chráněných zájmů však již v soudním řízení vystupuje někdo jiný – správce konkursní podstaty.
Z uvedených důvodů proto úpadci nemůže po prohlášení konkursu na jeho majetek v průběhu
soudního řízení z povahy věci nadále svědčit právní postavení osoby zúčastněné na řízení.
Opačný závěr by vedl k podstatnému popření smyslu přechodu oprávnění vykonávat práva
a povinnosti úpadce na správce konkursní podstaty, neboť úpadce by mohl nadále v soudním
řízení vystupovat a činit procesní úkony případně i proti procesním zájmům správce konkursní
podstaty na místě žalobce.
Nejvyšší správní soud se již v minulosti zabýval důsledky prohlášení konkursu na majetek
dlužníka, a to jak za situace, kdy k němu došlo před podáním soudní žaloby, tak i za situace,
kdy k němu došlo v průběhu daňového řízení. V rozsudku ze dne 5. 10. 2006
čj. 7 Afs 127/2004 - 72 dospěl k závěru, že „ v průběhu konkursního řízení je k podání žaloby prot i
rozhodnutí správce daně, jímž byla zamítnuta reklamace proti rozhodnutí o přeplatku na dani, aktivně
legitimován pouze správce konkursní podstaty, stejně jako k podání kasační stížnosti.“ Závěr učiněný
v tomto rozhodnutí je z hlediska toho, kdo je aktivně legitimován k podání kasační stížnosti
v případě, že byl na majetek daňového subjektu prohlášen konkurs, jednoznačný. Je vhodné
připomenout, že v uvedené věci byla podána ústavní stížnost, která však byl a Ústavním soudem
odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost (III. ÚS 304/07). Ústavní soud ponechal řešení shora
uvedené otázky přípustnosti kasační stížnosti podané ú padcem a nikoli správcem konkursní
podstaty k posouzení obecným soudům.
V rozsudku ze dne 5. 4. 2007, čj. 2 As 5/2006 - 89, Nejvyšší správní soud sice dovodil,
že v případě, kdy je žalobce v konkursu, nevylučuje jej to z možnosti podání žaloby ve věci odpovědnosti
za porušení povinnosti“, nicméně argumenty užité v tomto rozhodnutí lze využít i při posouzení,
jak je tomu v případě prohlášení konkursu v průběhu soudního řízení o přezkumu rozhodnutí,
která se týkají daně z příjmů fyzických osob. Nejvyšší správní soud připustil žalobu úpadce
v uvedené věci s odkazem na povahu řízení, které bylo předmětem soudního přezkumu a sice
rozhodnutí o uložení pokuty. Dospěl k závěru, že zaplacení uložené pokuty z majetku patřícího
do konkursní podstaty je pouze jedním z důsledků uložení pokuty a neméně podstatné je rovněž
závazné zjištění porušení příslušné veřejnoprávní povinnosti a do budoucna je pro příslušný
subjekt nezbytné, aby věděl, jaké jednání je v rozporu se zákonem. V daňovém řízení však
bezprostřední souvislost s majetkem náležejícím do konkursní podstaty dána bezpochyby
je. Pravomocná rozhodnutí – platební výměry na daň z příjmů fyzických osob, se v majetkové
sféře úpadce projeví snížením jeho majetku, který patří do konkursní podstaty. Jde tak o řízení
o nárocích, které se týkají majetku náležejícího do konkursní podstaty ve smyslu ustanovení §14
odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb. Oprávnění úpadce nadále disponovat s majetkem,
který patří do konkursní podstaty, je velmi podstatně omezeno, protože tato oprávnění přecházejí
na správce konkursní podstaty. Nejvyšší soud ve své m stanovisku občanskoprávního
a obchodního kolegia ze dne 17. 6. 1998, sp. zn. Cpjn 19/98, dospěl k závěru, že není rozhodné,
zda se jedná o řízení soudní či jiné (např. správní), ale podstatné je, že se jedná o řízení o nároku,
který se týká majetku patřícího do konkursní podstaty. Takovými nároky se rozumí veškeré
nároky, jež s majetkem podstaty přímo či nepřímo souvisí a které mají vliv na některá (byť dílčí)
oprávnění s majetkem podstaty spojená.
Mezi oprávnění disponovat s majetkem náležejícím do konkursní podstaty lze nepochybně
zařadit i oprávnění správce konkursní podstaty vykonávat procesní práva v soudním řízení
o přezkumu zákonnosti žalobou napadených správních rozhodnutí. Bylo na uvážení správce
konkursní podstaty, zda poté, kdy mu byl doručen rozsude k Městského soudu v Praze,
bude proti němu brojit kasační stížností či nikoli. Správce konkursní podstaty kasační stížnost
proti rozsudku nepodal. Pokud za této situace podal kasační stížnost toliko úpadce a nikoli
správce konkursní podstaty, je třeba uzavřít, že kasační stížnost byla podána osobou zjevně
neoprávněnou a Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle ustanovení §120 a §46 odst. 1
písm. c) s. ř. s. odmítl.
Při úvaze, zda je na místě kasační stížnost v souzené věci odmítnout či zamítnout, vycházel
Nejvyšší správní soud z rozsudku ze dne 27. 9. 2005, čj. 4 As 50/2004 - 59, podle kterého
„odmítnutí návrhu proto, že byl podán osobou k tomu zjevně neoprávněnou [§46 odst. 1 písm. c) s. ř. s.],
lze vyhradit pouze případům nedostatku procesní legitimace a jen zcela zjevným nedostatkům legitimace hmotné,
zjistitelným bez pochyb okamžitě, zpravidla již z návrhu samotného.“ Ve věci bylo zcela zřejmé (a bylo
to zřejmé okamžitě z podané kasační stížnosti), že zatímco v procesním postavení žalobce
vystupoval v době vydání kasační stížností napadeného rozsudku správce konkursní podstaty,
kasační stížnost byla podána úpadcem. I vzhledem k tomu, že k souvisejícím otázkám
je již k dispozici soudní judikatura, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že šlo o situaci,
kdy je kasační stížnost podána osobou zjevně neoprávněnou a jsou proto splněny podmínky
pro odmítnutí kasační stížnosti.
Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti má oporu v ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s., podle nichž nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 13. dubna 2010
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu