ECLI:CZ:NSS:2020:8.AFS.77.2020:30
sp. zn. 8 Afs 77/2020-30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Petra Mikeše a soudců Jitky
Zavřelové a Milana Podhrázkého v právní věci žalobkyně: SILMET Plus, s. r. o., se sídlem
Na Flusárně 168, Příbram, zastoupená Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem Na Flusárně 168,
Příbram, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 6. 2019, čj. 30551-2/2019-900000-314, o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 21. 5. 2020,
čj. 65 A 67/2019-35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Celní úřad pro Olomoucký kraj (dále jen „celní úřad“) rozhodnutím ze dne 13. 5. 2019,
čj. 26096-7/2019-580000-12 uložil žalobkyni pokutu ve výši 5 000 Kč a trest propadnutí celkem
5 litrů neznačeného lihu za spáchání 1) přestupku podle §64 odst. 1 písm. a) zákona č. 307/2013 Sb.,
o povinném značení lihu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o povinném značení
lihu“), kterého se dopustila tím, že dne 1. 8. 2018 jako konečný prodejce lihu nakoupila v rozporu
s §42 odst. 2 zákona o povinném značení lihu 10 ks Tuzemák 37,5 % (balení po 0,5 litru);
a 2) přestupku podle §59 odst. 1 zákona o povinném značení lihu, kterého se dopustila tím,
že nedodržela zákaz daný §15 odst. 1 zákona o povinném značení lihu, neboť na své čerpací
stanici, provozované na adrese Uničovská 20, Litovel, minimálně dne 26. 11. 2018 nakládala
s tímto neznačeným lihem ve smyslu §15 odst. 2 písm. e) zákona o povinném značení lihu. Dále
byla žalobkyni uložena povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč.
[2] Výše uvedeným rozhodnutím žalovaný k odvolání žalobkyně změnil rozhodnutí celního
úřadu tak, že označení „příkaz“ uvedené na straně 1 rozhodnutí nahradil označením
„rozhodnutí“. Ve zbytku odvolání žalobkyně zamítl a rozhodnutí celního úřadu potvrdil.
[3] Dne 26. 8. 2019 podala žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného žalobu. Krajský soud
v Ostravě žalobu zamítl, neboť se neztotožnil s tvrzením žalobkyně, že správní orgány měly
upustit od uložení správního trestu vzhledem k naplnění podmínek §43 odst. 2 zákona
č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů, (dále
jen „zákon o přestupcích“). K upuštění od uložení správního trestu lze podle krajského soudu
přistoupit v případě, že jsou splněny čtyři podmínky, a to že jak 1) závažnost přestupku,
2) okolnosti jeho spáchání, tak i 3) osoba pachatele vytváří důvodné očekávání, že 4) již samotné
projednání věci postačí k nápravě pachatele. Tyto podmínky musí být splněny kumulativně.
[4] Krajský soud dospěl k závěru, že je v případě žalobkyně splněna pouze podmínka týkající
se okolností spáchání přestupku (podmínka č. 2) a osoby pachatele (podmínka č. 3). Naopak
nebyla splněna podmínka týkající se závažnosti přestupku (podmínka č. 1), kterou je nutné
posuzovat ve světle §38 zákona o přestupcích. Toto ustanovení v demonstrativním výčtu obecně
uvádí, v čem spočívá povaha a závažnost přestupku. Je tak nutné zkoumat mimo jiné význam
zákonem chráněného zájmu, význam a rozsah následku přestupku.
[5] Ohledně značného významu zákonem chráněného zájmu krajský soud odkázal
na důvodovou zprávu k zákonu o povinném značení lihu. Podle ní impulsem pro novou úpravu
značení lihu byla tzv. metylalkoholová aféra v srpnu 2012, která odhalila značný rozsah fungování
černého trhu s lihovinami v České republice. V návaznosti na tuto událost byla v rámci „nulové
tolerance k černému trhu s lihovinami“ přijata nová přísnější úprava, a to aktuálně platný zákon
o povinném značení lihu. Zákonem o povinném značení lihu chráněný zájem je tak zájem
na absolutní kontrole oběhu lihovin na území státu, s tím související řádný výběr daně a ochrana
zdraví spotřebitelů.
[6] Co se týče následku, postačuje podle krajského soudu již porušení zákona, protože
následek spočívá v samotném protiprávním nakládání s neznačeným lihem, neboť je tímto
jednáním ohrožen zájem na kontrolovaném oběhu lihovin na území státu. Nemusí tak dojít
k přímému zásahu na zdraví či k daňovému úniku (bod 18 rozsudku Nevyššího správního soudu
ze dne 13. 10. 2015, čj. 8 As 50/2015-39). S ohledem na záměrnou přísnost úpravy nakládání
s lihem a nulovou toleranci k černému trhu s lihovinami, měl krajský soud za to, že následek
jednání žalobkyně, tedy vlastnictví neznačeného lihu a jeho nabízení k prodeji, nelze
bagatelizovat. Krajský soud proto odmítl tvrzení žalobkyně, že závažnost přestupku byla
prakticky nulová. Zároveň dodal, že pokud by bylo v daném případě upuštěno od potrestání,
následkem by bylo i vrácení neznačeného lihu žalobkyni, neboť jeho propadnutí je jedním
z uložených trestů, a ta by s ním dále mohla volně nakládat. To by však v tomto případě bylo
nepřípustné.
[7] Důvodnou krajský soud neshledal ani druhou námitku žalobkyně, neboť dospěl k závěru,
že rozhodnutí žalovaného není nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jelikož se žalovaný
s argumentací žalobkyně vypořádal v dostatečném rozsahu, aby bylo žalobkyni z rozhodnutí
zřejmé, proč žalovaný v případě žalobkyně neshledal důvody pro upuštění od potrestání.
Skutečnost, že žalobkyni nepřesvědčily argumenty žalovaného, pro které v jejím případě neupustil
od potrestání, nezpůsobuje nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[8] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) podala proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu
kasační stížnost. Stěžovatelka předně zopakovala svoji argumentaci uplatněnou již v žalobě;
především, že závažnost přestupku je velmi nízká, prakticky nulová, neboť je nutné přihlédnout
k tomu, že nevznikla žádná škoda a že dané lihoviny byly přítomny na čerpací stanici pouze
v zanedbatelném množství (5 litrů). Jelikož tedy nedošlo k žádné škodě, dané lihoviny byly
na čerpací stanici přítomny omylem a pouze v zanedbatelném množství, je nutné posoudit
případnou závažnost za údajný přestupek jako velice nízkou, až nulovou. Zároveň stěžovatelka
opětovně uvedla, že se jedná o její první podobné provinění. Ve zbytku opakovaně odkazuje
na důvodovou zprávu k zákonu o přestupcích.
[9] Výslovně se pak stěžovatelka vymezila proti tomu, jak krajský soud posoudil otázku
naplnění podmínky závažnosti spáchaného přestupku pro účely případného upuštění od uložení
správního trestu. Namítla, že krajský soud nesprávně zhodnotil, že závažnost přestupku je tak
významná, že neumožňuje přistoupit k upuštění od uložení správního trestu. Stěžovatelka
nesouhlasila ani s argumentací krajského soudu, že následek přestupku není významný, neboť
se jedná o ohrožovací přestupek. Jedním z prvků závažnosti přestupku je totiž právě jeho
následek, kdy v dané věci byl skutečně následek nulový, a proto lze aplikovat §43 odst. 2 zákona
o přestupcích.
[10] Závěrem proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
krajskému soudu k dalšímu řízení.
[11] Žalovaný odkázal na ty části svého rozhodnutí, kde se vypořádává s odvolací námitkou
stěžovatelky o naplnění podmínek pro upuštění od uložení správního trestu. Plně se ztotožnil
se závěry krajského soudu, a navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
[13] Nejvyšší správní soud předesílá, že stěžovatelka v kasační stížnosti sice vyjadřuje
nesouhlas s některými závěry krajského soudu, přesto však většinou pouze opakuje argumentaci,
kterou již uplatnila v žalobě, bez toho, aby se závěry krajského soudu, který její žalobní námitky
vypořádal, významněji polemizovala. Stěžovatelka musí zásadně reagovat na argumentaci
krajského soudu a uvádět, z jakých důvodů jsou závěry, které krajský soud v napadeném
rozhodnutí uvedl, nesprávné. Pokud tak neučiní a pouze znovu zopakuje námitky, které uvedla
v žalobě, aniž by jakkoliv reflektovala argumentaci krajského soudu, pak za předpokladu,
že uvedené námitky krajský soud vypořádal a nelze v jejich opakování spatřovat setrvání na dříve
vznesené argumentaci, která je nadále schopná obstát proti závěrům krajského soudu, nejsou
takové námitky přípustné (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2020,
čj. 10 As 181/2019-63, č. 4051/2020 Sb. NSS; usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
10. 9. 2009, čj. 7 Afs 106/2009-77, č. 2103/2010 Sb. NSS; nebo ze dne 15. 9. 2009,
čj. 6 Ads 113/2009-43).
[14] Stěžovatelka v kasační stížnosti z podstatné části opakuje svoji žalobní argumentaci, aniž
ji jakkoli staví proti argumentaci předestřené krajským soudem v napadeném rozsudku. To se týká
námitek shrnutých výše v bodě [8], jakož i těch pasáží kasační stížnosti, kde stěžovatelka pouze
opakovaně odkazuje na důvodovou zprávu k zákonu o přestupcích, jež jsou tak ve světle uvedené
rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu nepřípustné ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s.,
neboť se opírají o jiné důvody, než které jsou uvedeny v §103 s. ř. s.
[15] Výjimkou je pouze námitka, jíž stěžovatelka poukazovala na nesprávnost závěru
krajského soudu, že závažnost přestupku je tak významná, že neumožňuje přistoupit k upuštění
od uložení správního trestu, a že následek přestupku není významný, neboť se jedná
o ohrožovací přestupek. Uvedená námitka, jediná skutečně reagující na argumentaci krajského
soudu, je ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. přípustná. Není však důvodná.
[16] Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje s hodnocením provedeným krajským soudem
a ostatně i správními orgány. Krajský soud správně zkoumal závažnost spáchaného přestupku
ve světle §38 zákona o přestupcích (jak ostatně stěžovatelka požadovala již v odvolání
a zopakovala v žalobě i kasační stížnosti), které v demonstrativním výčtu obecně uvádí,
čím je zejména dána povaha a závažnost přestupku (mimo jiné významem zákonem chráněného
zájmu, významem a rozsahem následku přestupku). Dospěl k přiléhavému závěru, že význam
zákonem chráněného zájmu je značný s ohledem na jeho účel, jímž je absolutní kontrola oběhu
lihovin na území státu, s tím související řádný výběr daně a ochrana zdraví spotřebitelů. V této
souvislosti zmínil i podstatnou historickou okolnost vzniku záměrně přísné právní úpravy.
Samotná tvrdá reakce zákonodárce na tzv. metylalkoholovou aféru vylučuje hodnotit zákonem
chráněný zájem jako méně významný. To se ostatně projevuje i v nastavení velmi vysoké horní
hranice pokuty (5 000 000 Kč).
[17] V této souvislosti Nejvyšší správní soud připomíná, že se stěžovatelka svým jednáním
dopustila hned dvou přestupků, což zásadně omezuje prostor pro aplikaci upuštění od uložení
správního trestu jako výjimečného institutu.
[18] Stěžovatelka nesouhlasila s argumentací krajského soudu, podle nějž následek přestupku
není významný, neboť se jedná o ohrožovací přestupek. Tvrdila, že jedním z prvků závažnosti
přestupku je totiž právě jeho následek, kdy v dané věci byl skutečně následek nulový, a proto lze
aplikovat §43 odst. 2 zákona o přestupcích.
[19] Stěžovatelka se však mýlí. Krajský soud totiž neargumentoval tak, že následek přestupku
není významný, neboť se jedná o ohrožovací přestupek. V bodě 31 napadeného rozsudku uvedl:
„[a]rgumentace žalobkyně, že následek přestupku je nulový, neboť se žádný alkohol k zákazníkům nedostal,
je nerozhodná, neboť zákon žádný takový následek nepředvídá (jak je uvedeno výše, jedná se o ohrožovací
přestupek). …“. Uvedené navazuje na předchozí argumentaci v bodech 25 a 26 napadeného
rozsudku, v němž krajský soud osvětlil, že následkem přestupku je již samotné porušení zákona
(jde tedy o ohrožovací přestupek; pozn. NSS), protože následek spočívá v samotném
protiprávním nakládání s neznačeným lihem, neboť je tímto jednáním ohrožen chráněný zájem
na kontrolovaném oběhu lihovin na území státu a s tím související řádný výběr daně a ochrana
zdraví spotřebitelů.
[20] Jinými slovy, v souhrnu krajský soud (v bodě 31 ve spojení s body 25 a 26) říká, byť
ne zcela přesně, že následkem je samotné porušení zákona a z toho plynoucí ohrožení objektu
přestupku, jímž je právě chráněný zájem na kontrolovaném oběhu lihovin na území státu a s tím
související řádný výběr daně a ochrana zdraví spotřebitelů. Nepřesné pak je vyjádření krajského
soudu, že „zákon žádný takový následek (myšleno to, že se žádný alkohol nedostal k zákazníkům;
pozn. NSS) nepředvídá“. Vhodnější by bylo užití slova „důsledek“ či přesného právního termínu
„účinek“. Následek je obligatorním znakem skutkové podstaty a nelze ho zaměňovat s účinkem
přestupku, jenž není obligatorním znakem skutkových podstat přestupků. Zatímco následek
přestupku spočívá, jak uvedeno výše, v porušení či (jako v tomto případě) v ohrožení objektu
přestupku, účinkem přestupku je zasažení či změna (ohrožení nebo porušení) hmotného
předmětu útoku, tj. vznik či způsobení škody (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
16. 2. 2004, čj. 6 A 109/2000-73, č. 583/2005 Sb. NSS; a bod 18 rozsudku čj. 8 As 50/2015-39,
na nějž odkazoval i krajský soud v bodu 26 napadeného rozsudku).
[21] Stěžovatelka ve svých podáních (odvolání, žalobě i kasační stížnosti) právě rozdíl mezi
následkem a účinkem (vznikem škody) zcela pomíjí. Chybějící negativní následek či nulový
následek spáchaných přestupků totiž váže na fakt, že nevznikla žádná škoda, neboť se žádné
lihoviny nedostaly ke konečným spotřebitelům. Jak plyne z výše uvedeného rozdílu mezi
následkem a účinkem, taková myšlenková úvaha je však vadná. V právě projednávané věci není
pochyb, že následek přestupku v podobě ohrožení chráněného zájmu nastal, a to zcela nezávisle
na příp. vzniku škody v podobě prodeje neznačeného lihu konečnému spotřebiteli. Zákon totiž
skutečně nepředpokládá vznik škody (tj. účinek přestupku, nikoli následek jak nepřesně uvedl
krajský soud).
[22] S námitkami stěžovatelky, že nevznikla škoda, se pak krajský soud dostatečným způsobem
vypořádal v bodech 26 a především 31 napadeného rozsudku, kde konstatoval, „že alkohol
se k zákazníkům nedostal právě z toho důvodu, že byl zabaven celním úřadem. Pokud by tomu tak nebylo, lze
předpokládat, že žalobkyně by alkohol zákazníkům prodala, neboť jej k prodeji nabízela“. Jasně tak
poukázal na význam, účel a smysl kontrol prováděných celními úřady v režimu zákona
o povinném značení lihu, tj. předejít vzniku případné škody v podobě prodeje neznačeného lihu
konečným spotřebitelům.
[23] Přípustné námitky stěžovatelky tak Nejvyšší správní soud posoudil jako nedůvodné.
IV. Závěr a náklady řízení
[24] Na základě výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[25] O nákladech řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s., podle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 13. října 2020
Petr Mikeš
předseda senátu