ECLI:CZ:NSS:2007:8.AFS.88.2005
sp. zn. 8 Afs 88/2005 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce: C. T. – I. S.,
spol. s r. o., proti žalovanému: Celnímu ředitelství Brno, se sídlem Koliště 21, v řízení
o kasační stížnosti správce konkursní podstaty JUDr. Ing. L. K., proti usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 9. 12. 2004, čj. 29 Ca 203/2003 – 25,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2004, čj. 29 Ca 203/2003 – 25,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Celní ředitelství Brno rozhodnutím ze dne 9. 4. 2003, čj. 685/03-0101-21,
„zamítlo“ odvolání žalobce proti rozhodnutí Celního úřadu Břeclav - dálnice (celní úřad)
ze dne 10. 12. 2002, čj. 7727/02-0223-01, jímž posledně uvedený nevyhověl výzvě
žalobce k vrácení částky vymožené na základě exekučního příkazu s tím, že předmětná
částka byla v souladu s ust. §64 odst. 2 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen daňový řád), použita na úhradu
nedoplatků vyplývajících z vykonatelných specifikovaných platebních výměrů.
Dne 19. 6. 2003 byla krajskému soudu doručena žaloba směřující proti
výše uvedenému rozhodnutí žalovaného. Jako žalobce byl označen C. T. – I. S., spol.
s r.o., s adresou, informací o zápise v obchodním rejstříku, jednající konkursním správcem
JUDr. Ing. L. K., zastoupeným advokátem JUDr. Milanem Kocourkem. Plnou moc
k zastupování v řízení o žalobě udělil správce konkurzní podstaty.
Krajský soud žalobu usnesením ze dne 9. 12. 2004, čj. 29 Ca 203/2003 - 25,
odmítl, neboť návrh nebyl podepsán osobou či zástupcem osoby, která tvrdí, že návrh
učinila. V odůvodnění uvedl, že ke dni podání žalobního návrhu (a tento stav trvá) nebyl
v obchodním rejstříku zapsán žádný statutární orgán. Správce konkurzní podstaty není
oprávněn udělit za úpadce plnou moc k zastupování v řízení o přezkoumání rozhodnutí
žalovaného. Správce konkurzní podstaty nemá postavení statutárního orgánu právnické
osoby a ani z §14 či §14a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění
pozdějších předpisů, nelze oprávnění k zahájení takového řízení dovodit. Soudní řízení
bylo zahájeno poté, co byl na majetek žalobce – úpadce prohlášen konkurz (k prohlášení
došlo 19. 3. 2003). Udělení plné moci advokátu k zastupování úpadce v daném řízení
nesouvisí s nakládáním s majetkem patřícím do podstaty úpadce, předmětné řízení nelze
pokládat za nakládání s majetkem patřícím do konkursní podstaty ve smyslu §6 zákona
o konkursu a vyrovnání. Ode dne prohlášení konkursu až dosud nebylo rozhodnuto
kladným způsobem o vrácení žalobcem žádané částky. Naopak v daném případě bylo
správními orgány pravomocně rozhodnuto, že požadovaná částka bude použita
na úhradu daňových nedoplatků ve smyslu §64 odst. 2 daňového řádu. Nejedná se tedy
o právo či majetkovou hodnotu ve smyslu zákona o konkursu a vyrovnání. Žalobcem
tvrzený nárok nemůže být předmětem občanskoprávních vztahů. V dané věci nelze
dovodit žádnou souvislost s nakládáním s majetkem patřícím do konkursní podstaty
úpadce dle §14a odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání. Soud žalobce i tvrzeného
zástupce vyzval k doplnění žalobního návrhu o podpis osoby zmocněné za žalobce
jednat, což však doloženo nebylo.
Správce konkursní podstaty (dále jen „stěžovatel“) napadl usnesení krajského
soudu kasační stížností, v níž uplatňuje důvody podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Uvedl,
že nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí žaloby spatřuje v nesprávném posouzení právní
otázky soudem s tím, že za dané situace byl správce konkursní podstaty k podání žaloby
oprávněn a není podstatné, zda žalobce byl či nebyl zastoupen, rozhodující je, kdo byl
žalobcem. Nedostatek oprávnění k podání žaloby nelze dovodit ani z §14a odst. 1 zákona
o konkursu a vyrovnání. V tomto ustanovení je použit termín „zejména“, tzn., že výčet
práv a povinností správce konkursní podstaty je stanoven jen příkladmo a je tedy širší.
Žalobce nemá pochyb o tom, že se jedná o majetek patřící do konkursní podstaty.
Žalobce se neztotožňuje se závěrem krajského soudu, že dle §6 odst. 2 zákona
o konkursu a vyrovnání se nejednalo o majetek do konkursní podstaty patřící, neboť
v době prohlášení konkursu úpadci nepatřil a nenabyl jej ani později. Úpadce tento
majetek nemohl nabýt, neboť žaloba byla z ryze formálních a nepřesvědčivých důvodů
odmítnuta. Soud navíc presumoval správnost žalobou napadeného správního rozhodnutí.
Konkursní podstata byla krácena nezákonným rozhodnutím správního orgánu.
Při absenci statutárního orgánu úpadce není nikdo jiný než správce, kdo by mohl žalobu
podat.
Žalovaný nevyužil svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Ve svých úvahách vyšel z již zaujatého právního názoru ve věci
sp. zn. 7 Afs 127/2004 (rozsudek ze dne 5. 10. 2006). V tomto rozhodnutí byla mj. řešena
otázka aktivní legitimace k podání žaloby proti rozhodnutí správce daně, jímž byla
zamítnuta reklamace proti rozhodnutí, kterým byl převeden přeplatek na dani z příjmů
právnických osob na nedoplatek daně z přidané hodnoty. Nejvyšší správní soud zde
dovodil, že k podání této žaloby, týkající se majetku patřícího do podstaty, je aktivně
legitimován konkursní správce a pouze on může proti takovému rozhodnutí krajského
soudu kasační stížnost.
Dle ustanovení §14 odst. 1 písm. d) zákona o konkursu a vyrovnání řízení
o nárocích, které se týkají majetku patřícího do podstaty nebo které mají být uspokojeny
z tohoto majetku, mohou být zahájena jen na návrh správce nebo proti správci; jde-li
o pohledávky, které je třeba přihlásit v konkursu (§20 odst. 1), může být řízení,
s výjimkou řízení o výkon rozhodnutí, zahájeno jen za podmínek uvedených v §23 a §24.
V již zmiňovaném rozsudku ze dne 5. 10. 2006, sp. zn. 7 Afs 127/2004 – 72,
Nejvyšší správní soud dovodil: „I když v citovaném ustanovení je výslovně stanoveno, že řízení
o nárocích, které se týkají majetku patřícího do podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto
majetku, mohou být zahájena jen na návrh správce nebo proti správci, nevytváří samo o sobě, jako
ustanovení procesního charakteru, pro úpadce neodstranitelnou procesní překážku. Citované ustanovení
nelze totiž vykládat bez vazby na ustanovení §14 odst. 1 písm. a) zákona o konkurzu a vyrovnání,
podle něhož prohlášením konkurzu přechází oprávnění nakládat s majetkem podstaty na správce
a právní úkony úpadce, týkající se tohoto majetku, jsou vůči konkursním věřitelům neúčinné. Oprávnění
konkurzního správce formulované v ustanovení §14 odst. 1 písm. d) zákona o konkurzu a vyrovnání
je totiž jen důsledkem zákazu pro úpadce disponovat majetkem podstaty vysloveným právě v ustanovení
§14 odst. 1 písm. a) zákona o konkurzu a vyrovnání. Prohlášením konkurzu jsou práva úpadce
k majetku podstaty omezena ve prospěch správce, který se ale nestává účastníkem hmotněprávních
vztahů, v nichž úpadce vystupoval. Ustanovení §14 odst. 1 písm. d) zákona o konkurzu a vyrovnání
dovádí nastalé účinky do důsledků potud, že s právem konkurzního správce nakládat s majetkem
podstaty spojuje i povinnost žalovat příslušné nároky svým jménem. Pozitivně tedy vymezuje aktivní
věcnou legitimaci konkurzního správce ve sporu, což znamená, že jako případný nositel sporného práva
není k jeho uplatnění oprávněn jiný subjekt. V důsledku těchto účinků prohlášení konkurzu však
úpadce nepozbývá vlastnické právo k majetku patřícímu do podstaty ani neztrácí způsobilost mít práva
a povinnosti (právní subjektivitu). Neztrácí-li úpadce prohlášením konkurzu právní subjektivitu, nelze
mu upřít ani způsobilost být účastníkem řízení, která je na způsobilosti mít práva a povinnosti založena.
Z toho pak pro úpadce vyplývá závěr, že není aktivně věcně legitimován k podání jakéhokoliv návrhu.
Toto právo jako nositel vlastnického práva nemůže po dobu trvání konkurzu realizovat, nikoliv však pro
procesní překážku, ale proto, že ztratil právo nakládat s majetkem podstaty. Pouze konkursní správce
byl tedy aktivně legitimován k podání žaloby proti rozhodnutí správce daně, jímž byla zamítnuta jeho
reklamace proti rozhodnutí, kterým byl převeden přeplatek na dani z příjmů právnických osob
na nedoplatek daně z přidané hodnoty, tj. žalobu týkající se majetku patřícího do podstaty, a rovněž
pouze konkursní správce je aktivně legitimován podat proti zamítavému rozhodnutí krajského soudu
kasační stížnost.“
Nejvyšší správní soud je dále toho názoru, že pojem „nároky, které se týkají
majetku patřícího do konkursní podstaty“, v souvislosti se zpochybňováním zákonnosti
správního rozhodnutí je nutno vnímat tak, že jde i o nároky, jež by se konkursní podstaty
mohly dotýkat. Nelze přehlížet účel konkursního řízení, jímž je stejnoměrné uhrazení
pohledávek konkursních věřitelů z majetku dlužníka (§1 a 2 zákona o konkursu
a vyrovnání). Z tohoto pohledu jsou pak tedy významné i sporné majetkové hodnoty,
jež by výši konkursní podstaty výrazně ovlivnily.
S ohledem na výše uvedené závěry Nejvyšší správní soud dále posoudil označení
žalobce v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. V ustanovení §37 odst. 3 s. ř. s. jsou
stanoveny náležitosti podání. Z označení žalobce uvedeného v žalobě však plynou
pochybnosti, kdo toto podání činí, tj. zda dotyčný úpadce nebo správce konkursní
podstaty vlastním jménem. V takovém případě je v následném řízení namístě postup
dle §37 odst. 5 s. ř. s. Označení žalobce v záhlaví tohoto rozsudku odpovídá označení
v napadeném usnesení a spornou otázku, kdo je tímto účastníkem řízení nepředjímá.
Nejvyšší správní soud, vycházeje z výše uvedeného právního názoru shledal,
že usnesení o odmítnutí návrhu je nezákonné, proto je postupem podle §110
odst. 1 s. ř. s. zrušil.
Krajský soud je v dalším řízení vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém
rozhodnutí o věci samé (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud ve věci v souladu s ustanovením §109 odst. 1 s. ř. s.
rozhodoval bez nařízení jednání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2007
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu