ECLI:CZ:NSS:2007:8.ANS.4.2006
sp. zn. 8 Ans 4/2006-68
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala
Mazance a soudců JUDr. Petra Příhody a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce Ing. A.
L., zastoupeného JUDr. Josefem Lanzendörferem, advokátem v Ondřejově, Pod
Hradištěm 149, proti žalovanému Úřadu pro ochranu osobních údajů, Praha 7, pplk.
Sochora 27, zastoupenému JUDr. Martinem Vlčkem, CSc., advokátem v Praze 2,
Anglická 4, v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného správního orgánu, o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2006, čj.
11 Ca 124/2005–36,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2006, čj. 11 Ca 124/2005–36,
se zrušuje.
II. Žaloba se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal vydání rozhodnutí,
kterým by byla žalovanému uložena povinnost zajistit opatření k nápravě ve smyslu
ustanovení §21 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých
zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o ochraně osobních údajů). V
žalobě uvedl, že podáním ze dne 16. 12. 2002 oznámil žalovanému podezření ze zneužití
jeho osobních údajů společností P. p., a. s. (zpracovatelem jeho osobních údajů ze
Smlouvy ze dne 12. 10. 1998), a skupinou dalších právnických a fyzických osob
(specifikovaných v žalobě), kterým společnost P. p., a. s., jeho osobní údaje neoprávněně
poskytla. V uvedeném podání žalobce žalovaného žádal o zajištění opatření k nápravě ve
smyslu §21 zákona o ochraně osobních údajů ze strany společnosti P. p., a. s., a dalších v
žalobě specifikovaných osob a dále o zahájení správního řízení s těmito osobami pro
porušení povinností správců a zpracovatelů osobních údajů jak vůči žalobci, tak vůči
jiným zákazníkům společnosti P. p., a. s. Žalobce nedostal ve lhůtě stanovené správním
řádem žádné rozhodnutí o svém podání. Dne 23. 2. 2005 bylo žalobci doručeno sdělení
žalovaného o tom, že částečně prověřil jeho oznámení a neshledal žádné důvody k
zajištění opatření k nápravě ze strany společnosti I. J., s. r. o., tj. jedné ze sedmi osob, na
jejichž postup si žalobce stěžoval, přičemž k ostatním otázkám oznámení žalobce se
žalovaný nevyjádřil.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 5. 2006, čj. 11 Ca 124/2005–36, žalobu
zamítl. Dospěl k závěru, že žaloba na ochranu proti nečinnosti správního orgánu nemá
místo v jakémkoli případě pasivity správního orgánu, ale pouze tehdy, pokud hmotné
právo zakládá subjektivní nárok žalobce na vydání rozhodnutí ve věci samé či osvědčení.
Nelze s úspěchem podat žalobu proti nečinnosti v případech, kdy právní předpisy
nezakládají povinnost správního orgánu vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení,
tak je tomu zejména v případech, kdy je podání toliko podnětem – sdělením rozhodných
skutečností, a nikoli návrhem, kterým je správní řízení zahájeno. Žalobou na ochranu
proti nečinnosti se nelze domáhat toho, aby bylo správnímu orgánu uloženo zahájit řízení,
ale jen toho, aby vydal – v řízení již zahájeném – rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení.
V této souvislosti městský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 2. 2004, čj. 1 Ans 1/2003–50. Z ustanovení §21 odst. 1 a §40 odst. 1 zákona o
ochraně osobních údajů vyplývá, že subjekt údajů má právo žádat o zajištění opatření k
nápravě, pokud se domnívá, že došlo k porušení povinností správcem údajů nebo
provozovatelem, tato žádost však není návrhem, se kterým by zákon spojoval účinek
zahájeného řízení. Sám žalobce v podané žalobě správně definuje své podání jako podnět,
tomu koresponduje i ustanovení §29 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně osobních údajů.
Oznámení žalobce je proto nutno posuzovat jako podnět k případnému zahájení kontroly
nebo zahájení řízení o uložení opatření k nápravě, nikoli jako návrh, kterým by bylo
zahájeno řízení, v jehož rámci by byl správní orgán povinen vydat meritorní rozhodnutí
nebo osvědčení. I pokud by na základě podnětu žalobce bylo zahájeno řízení, stalo by se
tak z iniciativy správního orgánu, nadto by se v takovém řízení nerozhodovalo o právech
či povinnostech žalobce. Z uvedených důvodů se žalobce nemůže s úspěchem domáhat
toho, aby soud uložil žalovanému povinnost takové správní řízení dokončit, tím méně
dokončit s žalobcem navrhovaným výsledkem. Žalobce rovněž nemůže argumentovat
tím, že nebylo rozhodnuto ve lhůtách podle správního řádu, neboť mu nesvědčí
postavení účastníka řízení, o jehož právech či povinnostech by mělo být v zákonem
stanovených lhůtách rozhodnuto.
Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku městského soudu kasační stížností. Dovolal
se stížních důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. nezákonnosti spočívající v
nesprávném posouzení právní otázky soudem, a podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tj.
nepřezkoumatelnosti spočívající ve vadě řízení před soudem, která mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé, jakkoliv své námitky těmto zákonným ustanovením
výslovně nepodřadil. Stěžovatel namítl, že přestože výslovně a jednoznačně požádal soud
o veřejné projednání věci, městský soud věc projednal bez nařízení jednání ve smyslu §51
s. ř. s. Případné nedoručení oznámení o nařízení jednání stěžovateli nemůže být důvodem
pro postup podle §50 s. ř. s. (zde stěžovatel pravděpodobně zamýšlel odkázat k
ustanovení §49 odst. 3 s. ř. s.). Městský soud rovněž pochybil, když opomněl přizvat
společnost P. p., a. s., jako osobu zúčastněnou na řízení. Dále namítl, že městský soud
celou věc vadně posoudil, jestliže neoprávněně zúžil podstatu oznámení (a zároveň i
žaloby) na kontrolu provedenou žalovaným u třetí osoby (P. p., a. s.), přičemž kontrolní
funkce žalovaného a závěry kontrolních protokolů jsou součástí správního řízení a
žádným způsobem nemohou nahradit rozhodnutí žalovaného. Stěžovatel dále shledal
zmatečným tvrzení městského soudu, že s ohledem na „konstrukci“ zejména ustanovení §
21 zákona o ochraně osobních údajů nelze žalobu považovat za důvodnou. Konečně
namítl, že z napadeného rozsudku není patrno, jaká redakce ustanovení §21 a 24 zákona
o ochraně osobních údajů byla použita.
Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti: městský soud správně zjistil skutkový
stav a na základě tohoto zjištění i správně posoudil právní otázky ve věci samé a jeho
rozhodnutí je srozumitelné a přezkoumatelné. Kasační stížnost nepřináší nic nového, její
důvody byly v rámci předcházející a probíhající kontroly projednány a městský soud se s
nimi vypořádal. Stěžovatel se nemůže účinně domáhat vydání rozhodnutí ve věci, kdy
vlastní kontrola neshledá důvody k zahájení správního řízení, natož požadovat, aby vydání
takového rozhodnutí uložil soud.
Nejvyšší správní soud na základě kasační stížnosti přezkoumal napadené rozhodnutí
městského soudu v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a
důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti. Shledal přitom vady uvedené
v odstavci 3 citovaného ustanovení, k nimž musel přihlédnout z úřední povinnosti,
protože v řízení před městským soudem nebyly splněny podmínky řízení [§103 odst. 1
písm. c) s. ř. s.], a žaloba byla podána opožděně [§46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.].
Podle ustanovení §21 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů, ve znění účinném v
době podání podnětu stěžovatelem, pokud subjekt údajů zjistí, že došlo k porušení
povinností správcem nebo zpracovatelem, má právo obrátit se na Úřad pro ochranu
osobních údajů s žádostí o zajištění opatření k nápravě. Došlo-li k porušení povinností
správcem nebo zpracovatelem, má podle odstavce 2 citovaného ustanovení subjekt údajů
právo požadovat: a) aby se správce či zpracovatel zdržel takového jednání, odstranil takto
vzniklý stav či poskytl na svoje náklady omluvu nebo jiné zadostiučinění; b) aby správce či
zpracovatel provedl opravu nebo doplnění osobních údajů tak, aby byly pravdivé a
přesné; c) aby osobní údaje byly zablokovány nebo zlikvidovány; d) zaplacení peněžité
náhrady, jestliže tím bylo porušeno jeho právo na lidskou důstojnost, osobní čest, dobrou
pověst či právo na ochranu jména.
Ustanovení §21 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů tedy zakládá subjektu údajů
veřejné subjektivní právo – právo obrátit se na Úřad s žádostí o zajištění opatření k
nápravě. Tomuto veřejnému subjektivnímu právu subjektu údajů pak zcela logicky
odpovídá povinnost Úřadu o jeho žádosti rozhodnout. Pravomoc (právo a povinnost)
Úřadu rozhodnout o žádosti subjektu údajů o zajištění opatření k nápravě sice není
explicitně uvedena v ustanovení §29 zákona o ochraně osobních údajů, nicméně zcela
jednoznačně vyplývá již z ustanovení §21 odst. 1 citovaného zákona. V §21 odst. 2 pak
zákon o ochraně osobních údajů definuje opatření k nápravě, kterých se subjekt údajů
může v případě porušení povinností správcem nebo zpracovatelem osobních údajů
domáhat. Nejvyšší správní soud v této souvislosti uzavírá, že - jakkoli to zákon po
legislativně technické stránce řeší málo šťastně - pokud zákon o ochraně osobních údajů
v ustanovení §21 odst. 1 dává subjektu údajů v případě, že bylo neoprávněně nakládáno s
jeho osobními údaji, právo obrátit se na Úřad s žádostí o zajištění opatření k nápravě,
spojuje s touto žádostí účinky návrhu na zahájení řízení a koncipuje zde tedy návrhové
řízení. Pokud se někdo obrátí na Úřad s oznámením, že došlo k porušení povinností
správcem nebo zpracovatelem osobních údajů ve vztahu k třetí osobě (s tím, že bylo
neoprávněně nakládáno s osobními údaji jiného subjektu údajů), popř. s obecným
oznámením o porušení povinností vyplývajících ze zákona o ochraně osobních údajů,
jedná se pouze o podnět či stížnost ve smyslu §29 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně
osobních údajů, ve znění účinném v době podání podnětu stěžovatelem, s nimiž zákon
nespojuje účinky návrhu na zahájení řízení, v takovém případě by se tedy nejednalo o
návrhové řízení.
V posuzované věci stěžovatel podáním ze dne 16. 12. 2002 žádal jednak o zajištění
opatření k nápravě ve smyslu §21 zákona o ochraně osobních údajů ze strany společnosti
P. p., a. s., jako zpracovatele jeho osobních údajů ze Smlouvy ze dne 12. 10. 1998, a
dalších v žalobě specifikovaných osob, kterým společnost jeho osobní údaje neoprávněně
poskytla (str. 1 podání) a jednak o zahájení správního řízení s těmito osobami pro
porušení jejich povinností podle zákona o ochraně osobních údajů jak vůči stěžovateli, tak
vůči jiným zákazníkům společnosti (str. 2 podání). Podání stěžovatele je tak z části žádostí
o zajištění opatření k nápravě ve smyslu §21 zákona o ochraně osobních údajů, tedy
návrhem na zahájení řízení, a z části podnětem ve smyslu §29 odst. 1 písm. c) zákona o
ochraně osobních údajů, ve znění účinném v době podání podnětu, s nímž zákon
nespojuje účinky návrhu na zahájení řízení. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší správní
soud konstatuje, že o části podání stěžovatele, která je podřaditelná ustanovení §21 odst.
1 zákona o ochraně osobních údajů, byl žalovaný povinen rozhodnout ve správním řízení.
Přestože je toto správní řízení primárně vedeno s jiným subjektem (tím, který porušil
povinnosti stanovené mu zákonem o ochraně osobních údajů), bezprostředně se dotýká
práv stěžovatele.
Podle ustanovení §41 zákona o ochraně osobních údajů se v řízení ve věcech
upravených tímto zákonem postupuje podle správního řádu, pokud ustanovení tohoto
zákona nestanoví jinak. Podle §49 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád),
ve znění pozdějších předpisů (dále jen správní řád), v jednoduchých věcech, zejména lze-li
rozhodnout na podkladě dokladů předložených účastníkem řízení, rozhodne správní
orgán bezodkladně; v ostatních případech, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak, je
správní orgán povinen rozhodnout ve věci do 30 dnů od zahájení řízení; ve zvlášť
složitých případech rozhodne nejdéle do 60 dnů; nelze-li vzhledem k povaze věci
rozhodnout ani v této lhůtě, může ji přiměřeně prodloužit odvolací orgán (orgán příslušný
rozhodnout o rozkladu); nemůže-li správní orgán rozhodnout do 30, popřípadě do 60
dnů, je povinen o tom účastníka řízení s uvedením důvodů uvědomit. Podle §18 odst. 2
věty první správního řádu je řízení zahájeno dnem, kdy podání účastníka řízení došlo
správnímu orgánu příslušnému ve věci rozhodnout. Podle §27 odst. 2 věty první
správního řádu se do lhůty nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek
lhůty; podle věty třetí posledně citovaného ustanovení připadne-li konec lhůty na den
pracovního klidu, je posledním dnem lhůty nejbližší příští pracovní den.
Podání stěžovatele bylo doručeno žalovanému dne 17. 12. 2002 a řízení tedy bylo
zahájeno tímto dnem. Žalovaný byl povinen o podání stěžovatele rozhodnout do
16. 1. 2003, a pokud by se jednalo o zvlášť složitý případ, do pondělí 17. 2. 2003.
Podle ustanovení §80 odst. 1 a 2 s. ř. s. lze žalobu podat nejpozději do jednoho roku
ode dne, kdy ve věci, v níž se žalobce domáhá ochrany, marně proběhla lhůta stanovená
zvláštním zákonem pro vydání rozhodnutí nebo osvědčení, a není-li taková lhůta
stanovena, ode dne, kdy byl žalobcem vůči správnímu orgánu nebo správním orgánem
proti žalobci učiněn poslední úkon; zmeškání lhůty nelze prominout. Podle §40 odst. 2 s.
ř. s. lhůta určená podle týdnů, měsíců nebo roků končí uplynutím dne, který se svým
označením shoduje s dnem, který určil počátek lhůty; není-li takový den v měsíci, končí
lhůta uplynutím posledního dne tohoto měsíce.
Vzhledem k tomu, že dnem, který určil počátek běhu lhůty pro podání žaloby, byl
čtvrtek 16. 1. 2003, je posledním dnem lhůty pro podání žaloby pátek 16. 1. 2004; pokud
by se v posuzovaném případě jednalo o případ zvlášť složitý ve smyslu §49 odst. 2
správního řádu, dnem, který určil počátek běhu lhůty pro podání žaloby, by bylo pondělí
17. 2. 2003, posledním dnem lhůty pro podání žaloby by tak bylo nejpozději úterý 17. 2.
2004. Žaloba však byla podána osobně teprve dne 19. 4. 2005.
Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že Městský soud v Praze měl žalobu
stěžovatele odmítnout podle ustanovení §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. pro opožděnost.
Jestliže tedy městský soud o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného správního
orgánu rozhodl meritorně, tj. jestliže věc přezkoumal a žalobu zamítl, pochybil, neboť v
posuzované věci nebyly splněny podmínky řízení. Nejvyšší správní soud k této
skutečnosti přihlédl z úřední povinnosti [§109 odst. 3 s. ř. s.].
S ohledem na shora uvedené odůvodnění Nejvyšší správní soud nepřezkoumával
napadený rozsudek v rozsahu stížních bodů.
Jelikož v řízení vyšla najevo vada, k níž musí kasační soud přihlížet z úřední
povinnosti [§109 odst. 3 s. ř. s.], Nejvyšší správní soud napadený rozsudek podle §110
odst. 1 věty první s. ř. s. zrušil a podle §110 odst. 1 s. ř. s. rozhodl o odmítnutí žaloby [§
46 odst. b) s. ř. s.], neboť v posuzované věci nebyly splněny podmínky řízení.
V souladu s ustanovením §110 odst. 2 věty druhé s. ř. s. rozhodl Nejvyšší správní
soud i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí městského soudu.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s., podle kterého
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo
žaloba odmítnuta. Z tohoto důvodu nemá jak stěžovatel, tak i žalovaný právo na náhradu
nákladů řízení ani před městským soudem, ani před soudem kasačním.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 28. února 2007
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu