ECLI:CZ:NSS:2013:8.ANS.8.2013:18
sp. zn. 8 Ans 8/2013 - 18
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: P. Č., proti žalované:
Česká advokátní komora, se sídlem Národní 16, Praha 1, o žalobě na ochranu proti nečinnosti
žalované, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2013,
čj. 6 Ca 265/2009 – 49,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
1. Podáním ze dne 14. 9. 2009 se žalobce domáhal ochrany proti nečinnosti předsedy
žalované, který nevydal rozhodnutí o žádosti žalobce o určení advokáta ze dne 30. 6. 2009.
2. Rozsudkem ze dne 2. 5. 2013, čj. 6 Ca 265/2009 – 49, Městský soud v Praze zamítl
žalobu žalobce na ochranu proti nečinnosti žalované.
3. Městský soud připomněl, že podle §81 odst. 1 s. ř. s. rozhoduje na základě skutkového
stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí. Bylo prokázáno, že žalovaná vydala žalobcem
požadované rozhodnutí. Žalobci byl pro řízení o ústavní stížnosti určen advokát, a to opakovaně.
Žaloba proto nebyla podána důvodně.
II.
4. Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku městského soudu kasační stížností. Vytkl
městskému soudu zejména to, že rozsudek je protiústavní, protože byl vydán po několika letech,
a svévolný, protože byl vydán až po podání návrhu na určení lhůty k provedení procesního
úkonu. Soud neprojednal žaloby v časové posloupnosti a opomenul žádost stěžovatele
o nahlédnutí do spisu. Stěžovatel rovněž podotkl, že městský soud pochybil, pokud doručil
napadený rozsudek po dvou měsících.
III.
5. Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
IV.
6. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
7. Kasační stížnost není důvodná.
8. Nejvyšší správní soud předně připomíná, že opakovaně vyhodnotil okolnosti,
za nichž stěžovatel uplatňuje u soudů svá práva, jako projev svévolného a účelového uplatňování
práva (viz např. rozsudek ze dne 8. 3. 2012, čj. 2 As 45/2012 – 11, všechna citovaná rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Stěžovatel svá práva uplatňuje
převážně zjevně šikanózním způsobem a nesoudí se veden snahou o meritorní řešení sporu,
nýbrž pro samotné vedení sporu (viz rozsudek ze dne 7. 6. 2012, čj. 2 As 82/2012 - 13).
9. V evidenci zdejšího soudu je vedeno ke dni vydání tohoto rozhodnutí již více než
800 spisů, kde žalobce vystupuje v pozici stěžovatele či navrhovatele. Jen od počátku roku 2013
do 9. 8. 2013 napadlo k Nejvyššímu správnímu soudu 233 věcí, v nichž žalobce vystupuje
jako účastník řízení, přičemž k témuž datu jich bylo vyřízeno, resp. rozhodnuto 179 (42 řízení
bylo zastaveno, 16 věcí bylo odmítnuto, 77 zamítnuto, pouze ve 2 případech zdejší soud
napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení, zbývající věci byly
vyřízeny jiným způsobem). Z evidence zdejšího soudu je dále patrné, že množství žalobcem
vedených sporů se v průběhu času zvyšuje. Pro srovnání lze uvést, že v roce 2008 bylo
u Nejvyššího správního soudu vedeno „pouze“ 22 věcí, v nichž žalobce vystupoval jako účastník
řízení, v roce 2010 to bylo 65 věcí a v roce 2012 již 312 věcí. Stěžovatel brojí převážně proti
rozhodnutím městského soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích. Lze proto usuzovat,
že tyto soudy jsou obdobně jako zdejší soud zahlceny desítkami až stovkami podání, stížností
a žalob stěžovatele. Pouhá skutečnost, že stěžovatel vede na různých stupních správního
soudnictví takové množství sporů, pochopitelně sama o sobě neznamená, že by jeho žádostem
nemělo být vyhověno. Spory vedené stěžovatelem však vykazují znaky sériovosti a stereotypnosti,
v jeho podáních se neustále vyskytují obdobné či zcela identické argumenty, se kterými se soudy
již opakovaně vypořádaly.
10. V posuzované věci vyplynuly ze spisu městského soudu následující skutečnosti. Podáním
ze dne 14. 9. 2009 se žalobce domáhal ochrany proti nečinnosti předsedy žalované, který nevydal
rozhodnutí o žádosti žalobce o určení advokáta ze dne 30. 6. 2009. Usnesením ze dne
16. 11. 2009 městský soud vyzval žalobce, aby zaplatil doplatek soudního poplatku za žalobu
ve výši 999 Kč. Žalobce doplnil své podání ze dne 14. 9. 2009 podáním ze dne 1. 12. 2009,
ve kterém uvedl, že žalovaný vydal dne 30. 9. 2009 rozhodnutí o určení advokáta, následně jej
dvakrát zrušil a dne 14. 10. 2009 určil třetího advokáta. Žalobce navrhl, aby městský soud zrušil
rozhodnutí předsedy žalované ze dne 30. 9. 2009, resp. 14. 10. 2009, čj. 2130/09. Žalobce dále
požádal o osvobození od soudních poplatků. Dne 13. 7. 2010 městský soud zaslal žalobci
k vyplnění potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech. Žalobce doručil soudu
vyplněné podání dne 11. 8. 2010. V podání ze dne 19. 10. 2011 žalobce podal návrh na určení
lhůty k provedení procesního úkonu spočívajícího ve vyřízení jeho žádosti o osvobození
od soudních poplatků. Usneseními ze dne 4. 11. 2011 městský soud vyhověl žádosti žalobce
o osvobození od soudních poplatků, a vyzval žalobce k doplnění podání ze dne 1. 12. 2009.
Podáním ze dne 22. 11. 2011 žalobce doplnil své podání ze dne 1. 12. 2009 a předložil soudu
rozhodnutí předsedy žalované ze dne 30. 9. 2009, čj. 2130/09, a ze dne 14. 10. 2009, čj. 2355/09,
a čj. 2130/09. Podáním ze dne 3. 4. 2013 žalobce podal návrh na určení lhůty k provedení
procesního úkonu, který odůvodnil tím, že v prosinci 2011 předložil soudu listinné důkazy, soud
však neučinil žádný tomu odpovídající úkon. Ve spisu městského soudu je dále na č. listu 25
založen pokyn kanceláři, podle kterého mají být žalobce a žalovaná předvoláni k jednání
na 2. 5. 2013. Samotné předvolání k jednání ve spisu chybí, je však pravděpodobné, že bylo
účastníkům řízení doručeno, protože ve spisu jsou založeny doručenky označené jako
„vz. 014 ú. j. 2/5“. Usnesením ze dne 10. 4. 2013 městský soud vyloučil žalobu proti rozhodnutí
žalované čj. 2130/09 k samostatnému projednání a rozhodnutí. Podáním ze dne 19. 4. 2013
žalobce požádal o nahlédnutí do spisu městského soudu u Krajského soudu v Českých
Budějovicích a podáním ze dne 25. 4. 2013 se domáhal odročení jednání nařízeného
na 2. 5. 2013. Rovněž podotkl, že dosud nebylo vydáno rozhodnutí o žádosti o nahlédnutí do
spisu. Přípisem ze dne 29. 4. 2013, čj. 6 Ca 265/2009 – 35, městský soud sdělil žalobci, že jednání
nařízené na 2. 5. 2013 se tohoto dne bude konat. Dne 2. 5. 2013 proběhlo ve věci ústní jednání
zakončené vyhlášením rozsudku čj. 6 Ca 265/2009 – 49 o zamítnutí žaloby. Usnesením ze dne
7. 5. 2013 městský soud vyloučil žalobu proti rozhodnutí žalované čj. 2355/09 k samostatnému
projednání a rozhodnutí. Dne 24. 7. 2013 byl rozsudek čj. 6 Ca 265/2009 – 49 vypraven.
11. V popsaném postupu městského soudu se vyskytlo pochybení. Městský soud totiž
neučinil žádný úkon ve vztahu k žádosti stěžovatele o nahlédnutí do spisu městského soudu
u Krajského soudu v Českých Budějovicích. Městský soud se měl žádostí zabývat a informovat
stěžovatele o jejím vyřízení. Podle §45 odst. 1 s. ř. s. má účastník právo nahlížet do soudního
spisu. Při samotném vyřizování žádosti o nahlédnutí do soudního spisu prostřednictvím
dožádaného soudu je třeba postupovat podle instrukce Ministerstva spravedlnosti
č. 505/2001-Org., kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy,
ve znění pozdějších předpisů, publikované pod č. 1/2002 Sbírky instrukcí a sdělení Ministerstva
spravedlnosti České republiky. Z §191 této instrukce vyplývá, že na odůvodněnou žádost lze
se souhlasem předsedy senátu (samosoudce) zaslat spisy nebo jejich část k jinému soudu, aby tam
do nich mohlo být nahlédnuto žadatelem. Městský soud tedy měl nejprve uvážit, zda je žádost
stěžovatele o nahlédnutí do spisu odůvodněná, a učinit další kroky, tj. zejména informovat
stěžovatele o způsobu vyřízení jeho žádosti.
12. Nejvyšší správní soud již shora připomněl, že městský soud obdobně jako zdejší soud
nepochybně rozhoduje o desítkách až stovkách návrhů a žalob stěžovatele. I v takovém případě
však musí dodržovat základní procesní pravidla soudního rozhodování a přiměřeně počtu
a kvalitě návrhů se vypořádat s žádostmi, kterými stěžovatel uplatňuje svá procesní práva. Měl
by tak učinit alespoň v odůvodnění konečného rozhodnutí ve věci, pokud shledá, že žádost
či podání stěžovatele je pouze dalším z řady jeho projevů zneužívání práva.
13. Přestože městský soud pochybil, Nejvyšší správní soud neshledal, že by bylo na místě
napadený rozsudek zrušit. Základní úvaha městského soudu, podle níž rozhodoval na základě
skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí (§81 odst. 1 s. ř. s.), žalovaná vydala
žalobcem požadované rozhodnutí a žaloba proto nebyla důvodná, byla totiž správná. Navíc
jak zdejší soud již opakovaně konstatoval, chování stěžovatele představuje ojedinělý extrémní
případ zneužívání práva. Znaky zneužívání práva zdejší soud vymezil např. v rozsudku ze dne
10. 11. 2005, čj. 1 Afs 107/2004 – 48, č. 869/2006 Sb. NSS. Zneužitím práva se rozumí „situace,
kdy někdo vykoná své subjektivní právo k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto chování,
jímž se dosahuje výsledku nedovoleného, je jenom zdánlivě dovolené “. K zákazu zneužití práva se vyjádřil
také rozšířený senát, podle něhož zákaz zneužití práva představuje pravidlo českého
vnitrostátního práva, včetně práva veřejného, které vyplývá z povahy České republiky
jako materiálního právního státu založeného na určitých vůdčích hodnotách, ke kterým vedle
úcty ke svobodě jednotlivce a ochraně lidské důstojnosti patří mimo jiné i úcta k harmonickému
sociálnímu řádu tvořenému právem a odepření ochrany jednání, které práva vědomě a záměrně
využívá v rozporu s jeho smyslem a účelem. Zákaz zneužití práva je v jistém smyslu ultima ratio,
a proto musí být uplatňován nanejvýš restriktivně a za pečlivého poměření s jinými obdobně
důležitými principy vlastními právnímu řádu, s nimiž se může střetnout (usnesení rozšířeného
senátu ze dne 27. 5. 2010, čj. 1 As 70/2008 – 74, č. 2099/2010 Sb. NSS, a v něm uvedená
judikatura).
14. V této souvislosti lze rovněž poukázat na rozsudek ze dne 30. 12. 2010,
čj. 4 As 38/2010 – 43, ve kterém Nejvyšší správní soud poukázal na model fungování
občanského sdružení, založený na opakovaném podávání žádostí o osvobození od soudních
poplatků, tj. nákladů, které při jeho činnosti zpravidla vznikají a s jejichž vznikem musel vědomě
počítat. Neexistují-li pro takové jednání legitimní důvody, je třeba jej považovat za zneužití práva
zakotveného v §36 odst. 3 s. ř. s. Uvedený závěr prošel testem ústavnosti u Ústavního soudu
a obstál (viz usnesení ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 1131/11).
15. Stěžovatel obecně zneužívá práva na soudní ochranu, je veden snahou vést spor pro spor,
nikoliv zájmem o řešení reálně existujících sporů. Podstatná je pak skutečnost, že toto zneužití
bylo patrné i v řízení před městským soudem.
16. Závěrem Nejvyšší správní soud dodává, že v souladu se zásadou hospodárnosti řízení
nepřistoupil k provedení standardních procesních úkonů, tj. nevyzval stěžovatele k zaplacení
soudního poplatku za řízení o kasační stížnosti a k předložení plné moci udělené jím advokátovi
k zastupování v řízení o kasační stížnosti. Zdejšímu soudu je totiž z úřední činnosti známo
(srov. např. věci vedené pod sp. zn. 8 As 71/2012 či sp. zn. 8 As 79/2012), že shora uvedené
výzvy obvykle neplní svůj účel a nevedou k řádné procesní přípravě řízení. Tyto výzvy naopak
rozehrávají písemný „ping pong“ mezi stěžovatelem a zdejším soudem, který prodlužuje řízení
o kasační stížnosti o několik týdnů až měsíců. Stěžovatel zpravidla požádá o osvobození
od soudních poplatků a o ustanovení advokáta pro řízení o kasační stížnosti a následně
o prodloužení lhůty k předložení plné moci udělené advokátovi, resp. o povolení splátek
soudního poplatku. Nejvyšší správní soud však tyto žádosti zamítne z důvodu svévolného
uplatňování práva stěžovatelem a jeho obstrukčnímu přístupu k vedení řízení (viz např. usnesení
ze dne 8. 8. 2012, čj. 8 As 71/2012 – 13, a ze dne 4. 10. 2012, čj. 8 As 71/2012 – 22, která byla
stěžovateli doručena a jejich obsah je mu proto znám). Výsledkem řízení pak obvykle bývá jeho
zastavení pro nezaplacení soudního poplatku (srov. též výše uvedenou statistiku o počtu
zastavených řízení).
17. Nejvyšší správní soud nepochyboval, že tento bezúčelný a zcela neefektivní postup
by se opakoval i v posuzované věci.
18. Obdobný postup volí v případě opakujících se zjevně nedůvodných podání stěžovatele
také Ústavní soud. Ve vztahu k povinnému zastoupení stěžovatele v řízení o ústavní stížnosti
vyslovil, že poučení o této povinnosti není nutno stěžovateli zasílat vždy v každém individuálním
řízení, jestliže se tak stalo v identických případech předchozích. Pokud lze vycházet
ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé
stěžovatele zpravit o zásadě povinného zastoupení v řízení před Ústavním soudem, setrvání
na požadavku vždy nového a totožného poučování by se jevilo jako formalistické a neefektivní
(viz usnesení ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. II. ÚS 4256/12, nebo výše zmíněné usnesení
sp. zn. I. ÚS 1632/13, obdobně srov. usnesení ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. III. ÚS 4255/12,
ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. II. ÚS 3748/14, nebo ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. III. ÚS 3747/14).
Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že uvedené závěry lze vztáhnout i na poučování
o povinnosti být zastoupen advokátem a povinnosti zaplatit soudní poplatek v řízení o kasační
stížnosti. Stěžovatel byl zdejším soudem poučen o těchto povinnostech nesčetněkrát, jejich
existence si proto musí být nepochybně vědom.
19. Závěrem je třeba dodat, že podáním ze dne 21. 8. 2013 stěžovatel požádal o ustanovení
zástupce pro řízení o kasační stížnosti. Rozhodoval-li by soud o této žádosti stěžovatele věcně,
shora podané odůvodnění naznačuje její zřejmou nedůvodnost. Zároveň si nelze představit,
že by existence zastoupení čehokoliv změnila na posouzení této kasační stížnosti.
20. Nad rámec nutného odůvodnění lze dodat, že Nejvyšší správní soud nepřehlédl délku
řízení před městským soudem. Neshledal však, že by měla jakýkoliv vliv na zákonnost rozhodnutí
ve věci samé.
21. Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek nezákonným, proto kasační stížnost
zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
22. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože jí podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 30. srpna 2013
JUDr. Jan Passer
předseda senátu