ECLI:CZ:NSS:2015:8.AS.169.2014:29
sp. zn. 8 As 169/2014 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: TRANSPORT
Trutnov s. r. o., se sídlem V Aleji 131, Bojiště, Trutnov, zastoupeného Mgr. Petrem Švadlenou,
advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti žalovanému: Odvolací
finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutí Ministerstva financí
ze dne 3. 2. 2011, čj. 16/131805/2010/1735, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2014, čj. 10 Af 17/2011 – 107,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Finanční ředitelství v Hradci Králové (dále též „správce daně“) rozhodnutím ze dne
1. 12. 2010, čj. 7674/10-2700-606060 (dále též „rozhodnutí správce daně“), uložilo žalobci
za dva správní delikty pokutu v celkové výši 58 000 Kč. Žalobce se měl dopustit správního
deliktu tím, že v období od 1. 1. 2008 do 17. 11. 2009 porušoval §15 odst. 1 písm. c) zákona
č. 526/1990 Sb., o cenách (dále jen „zákon o cenách“) ve znění účinném do 17. 11. 2009,
jelikož nerespektoval závazný postup při tvorbě ceny nebo při její kalkulaci podle §6 odst. 1
písm. c) zákona o cenách a zahrnoval do kalkulací věcně usměrňovaných cen za sběr, přepravu,
třídění a odstraňování komunálního odpadu neoprávněné náklady - odpisy, kapitálové náklady,
režii, náklady na přepravu a manipulaci a náklady na likvidaci odpadů. Žalobce dále porušil §16
odst. 1 písm. d) zákona o cenách ve znění účinném od 18. 11. 2009, neboť sjednal nebo
požadoval cenu, jejíž výše nebo kalkulace není v souladu s podmínkami věcného usměrňování
cen dle §6 odst. 1 písm. c) zákona o cenách.
[2] Ministerstvo financí (dále jen „žalovaný“) rozhodnutím ze dne 3. 2. 2011,
čj. 16/131805/2010/1735 (dále též „napadené rozhodnutí“), snížilo k odvolání žalobce uloženou
pokutu na částku 21 000 Kč. Ve zbytku rozhodnutí správce daně potvrdilo.
II.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu k Městskému soudu v Praze. Městský
soud zrušil shora označená rozhodnutí správních orgánů obou stupňů rozsudkem ze dne
8. 10. 2013, čj. 10 Af 17/2011 – 64. Tento rozsudek zrušil Nejvyšší správní soud ke kasační
stížnosti žalovaného rozsudkem ze dne 30. 6. 2014, čj. 8 Afs 81/2013 – 44. Městský soud
následně zamítl žalobu rozsudkem ze dne 2. 10. 2014, čj. 10 Af 17/2011 – 107.
[4] Nejvyšší správní soud dospěl ve shora uvedeném rozsudku k závěru, že „zkoumané
prostředí nelze označit za dokonale konkurenční. Posuzovaný trh je možné označit za trh, který je ohrožen
účinky omezení hospodářské soutěže. Cenová regulace provedená cenovými výměry Ministerstva financí
č. 01/2008 a č. 01/2009 nebyla v části, v níž cenové výměry stanovily, že u sběru, přepravy, třídění
a odstraňování komunálního odpadu se uplatňují věcně usměrňované ceny, v rozporu s §1 odst. 6 zákona
o cenách.“
[5] Městský soud zdůraznil, že je shora citovaným právním názorem vázán, a uvedl,
že Nejvyšší správní soud právní názor obsáhle odůvodnil. Městský soud nebyl oprávněn odchýlit
se od závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu jen proto, že s ním žalobce
nesouhlasil, nebo proto, že nadřízený soud provedl podle názoru žalobce nedostatečné
dokazování. Městský soud by se mohl od závěrů Nejvyššího správního soudu odchýlit pouze
výjimečně, především tehdy, pokud je vyslovený závazný právní názor v mezidobí překonán
např. nálezem Ústavního soudu, nebo je rozsudek nadřízeného soudu zjevně vadný. Taková
situace však nenastala.
[6] Rozsudek Nejvyššího správního soudu aproboval podle městského soudu také cenovou
regulaci u odpadu podobného komunálnímu odpadu, neboť za přípustnou shledal cenovou
regulaci provedenou cenovými výměry v celém rozsahu.
[7] Žalobce uplatnil kromě námitek týkající se přípustnosti cenové regulace ve lhůtě
pro podání žaloby toliko námitku, že §16 odst. 4 písm. c) zákona o cenách ve znění účinném
od 18. 11. 2009 lze aplikovat pouze tehdy, pokud vznikl nepřiměřený majetkový prospěch,
avšak nelze zjistit jeho výši, nikoli v případě, kdy majetkový prospěch nevznikl. Městský soud
shledal tuto námitku nedůvodnou.
[8] Správce daně sice uvedl na straně 29 svého rozhodnutí, že žalobci nevznikl nepřiměřený
majetkový prospěch, podle žalovaného však bylo z kontextu celého rozhodnutí nepochybné,
že nepřiměřený majetkový prospěch vznikl, avšak nebylo možné zjistit jeho výši. Nesprávné
konstatování správce daně označil za „nesprávnost, která neměla vliv na rozhodnutí.“ Městský soud
se ztotožnil s tímto názorem. Ze správního spisu i z výroku rozhodnutí správce daně bylo
nepochybné, že výše žalobcova neoprávněného majetkového prospěchu nebyla nulová,
neboť žalobce zahrnul do kalkulace ceny neoprávněné náklady. Žalobce však předložil
nejednoznačné doklady, z nichž nebylo možné zjistit správnou výši oprávněných nákladů.
[9] Městský soud nesouhlasil ani s námitkou, že pokud by majetkový prospěch nevznikl,
nebylo by možné žalobci uložit pokutu. Ani v takovém případě by nedošlo k nepřípustnému
rozšíření žalobcovy deliktní odpovědnosti, neboť znakem skutkové podstaty správního deliktu
podle §16 odst. 1 písm. d) zákona o cenách ve znění od 18. 11. 2009 nebyl vznik nepřiměřeného
majetkového prospěchu na straně pachatele. Zákon nelze vykládat tak, že nelze uložit žádnou
sankci, ačkoli bylo prokázáno naplnění všech znaků skutkové podstaty správního deliktu. Výrazy
„jde-li vyčíslit“ nebo „nelze zjistit“ se tedy týkají jak případů, kdy byla prokázána nenulová výše
majetkového prospěchu, tak případů, kdy nebyl vůbec prokázán vznik majetkového prospěchu.
Tento výklad se přitom týká pouze výše hrozící sankce, nikoli podmínek pro její uložení. Nejedná
se tedy o nepřípustně rozšiřující analogii.
III.
[10] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost. Označil
odůvodnění rozsudku městského soudu ve vztahu k cenové regulaci v oblasti nakládání
s odpadem podobným komunálnímu odpadu za nedostatečné a nepřezkoumatelné. Městský soud
pouze odkázal na závěry Nejvyššího správního soudu, který se však nevyjádřil k přípustnosti
cenové regulace v oblasti nakládání s tímto druhem odpadu.
[11] Městský soud podle stěžovatele nesprávně interpretoval §16 odst. 4 písm. c) zákona
o cenách ve znění od 18. 11. 2009. Nelze uložit sankci, pokud nebyl prokázán vznik majetkového
prospěchu na straně pachatele, neboť zákon na takovou situaci nepamatuje a předpisy v oblasti
správního trestání je třeba vykládat restriktivně. Nebylo přitom bez důvodných pochybností
prokázáno, že stěžovateli vznikl nepřiměřený majetkový prospěch.
[12] Městský soud nevyhověl návrhu na přerušení řízení a nepředložil věc Ústavnímu soudu
podle §48 odst. 1 písm. a) s. ř. s., pouze odkázal na shora citovaný rozsudek Nejvyššího
správního soudu, podle kterého byla cenová regulace v souladu s ústavním pořádkem. Takový
postup je podle stěžovatele vadou řízení a má vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé.
Městský soud nebyl vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, neboť tento názor
nebyl dostatečně odůvodněn a neodpovídal skutkovým zjištěním.
[13] Přípustnost cenové regulace v oblasti nakládání s komunálním odpadem nemůže založit
okolnost, že obec je ze zákona povinna naložit s komunálním odpadem a nemůže ovlivnit jeho
množství. Obec plní řadu úkolů v oblasti veřejné správy, na které musí vynakládat prostředky,
například v oblasti školství. Nejvyšší správní soud nevysvětlil, jaký dopad na trh s komunálním
odpadem mají zákonná pravidla zajišťující hospodárnost při nakládání s veřejnými prostředky.
[14] Stěžovatel je na rozdíl od Nejvyššího správního soudu přesvědčen, že na trhu
s komunálním odpadem je konkurenční prostředí. Stěžovatel navrhl k tomuto tvrzení důkaz,
který městský soud neprovedl. Nejvyšší správní soud nezdůvodnil, proč konkurence na straně
nabídky nemusí vést k rozvoji nenarušeného konkurenčního prostředí z důvodu, že se jedná
o službu ve veřejném zájmu. Dostatečné konkurenční prostředí na straně nabídky zásadně vede
k vytvoření konkurenčního prostředí bez ohledu na povahu poskytovaných služeb. I k tomuto
tvrzení stěžovatel navrhl důkaz, který městský soud neprovedl. Nedoložené je i tvrzení
Nejvyššího správního soudu, že obce uzavírají smlouvy na svozové služby na dlouhou dobu,
jakož i tvrzení, že nerovnoměrné rozmístění skládek a omezený počet jejich provozovatelů může
mít za následek monopol konkrétního provozovatele. Tento argument je rovněž neúplný,
neboť se týká pouze skládkování a nebere v potaz další běžně užívané způsoby nakládání
s komunálním odpadem (spalování, třídění). Stěžovatel v této souvislosti odkázal na Zprávu
o životním prostředí České republiky za rok 2012. Částečná nepružnost na straně nabídky daná
omezeným počtem obcí může být částečně vyrovnána, pokud v průběhu doby dojde k poklesu
produkce komunálního odpadu.
[15] Nejvyšší správní soud dále nevymezil relevantní trh. Měl se také zabývat různými druhy
nakládání s komunálním odpadem, nikoli jen skládkováním. Zákon o ochraně hospodářské
soutěže a zákon o veřejných zakázkách mají podle stěžovatele vliv na utváření ceny na trhu
nakládání s komunálním odpadem. Nejvyšší správní soud nevysvětlil, v čem je nedostatečná
regulace prostřednictvím zákona o veřejných zakázkách, a nezabýval se tím, zda je účelné
regulovat cenu dosaženou postupem podle zákona o veřejných zakázkách ještě prostřednictvím
věcného usměrňování cen.
IV.
[16] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
V.
[17] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[18] Před meritorním projednáním kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud nejprve zabýval
její přípustností, neboť kasační stížnost směřovala proti rozsudku, který městský soud vydal poté,
co bylo jeho předchozí rozhodnutí zrušeno Nejvyšším správním soudem. Opakovaná kasační
stížnost je podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. přípustná pouze tehdy, je-li namítáno, že se městský
soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Není přitom podstatné,
že v prvém případě podal kasační stížnost žalovaný a podruhé tak učinil žalobce (srov. usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 2. 2013, čj. 8 Afs 46/2012 – 40). Smyslem této úpravy je,
aby se Nejvyšší správní soud opakovaně nezabýval věcí, ve které již vyslovil právní názor závazný
pro městský soud, který se jím řídil v následném rozsudku.
[19] Uvedené ustanovení v sobě implicitně zahrnuje také další případy, v nichž lze kasační
stížnost shledat přípustnou (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2012,
čj. 8 As 2/2012 – 55). Jedná se zejména o situace, kdy Nejvyšší správní soud vytkl krajskému
(městskému) soudu procesní pochybení či neúplně zjištěný skutkový stav, případně
nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Za těchto okolností by odmítnutí kasační stížnosti mělo
za následek odmítnutí věcného přezkumu rozhodnutí z pohledu aplikace hmotného práva.
Námitky opakované kasační stížnosti se tedy musí pohybovat v rámci již vysloveného právního
názoru Nejvyššího správního soudu nebo musí směřovat k právní otázce, která nemohla
být řešena v první kasační stížnosti zejména pro vadný procesní postup soudu nebo jinou vadu
jeho rozhodnutí.
[20] Opakovaná kasační stížnost je dále přípustná i v případě, kdy krajský (městský) soud
doplnil po zrušení svého původního rozsudku dokazování a nově zjištěné skutečnosti hodnotil
v souladu s názorem Nejvyššího správního soudu vyjádřeným obiter dictum ve zrušujícím
rozsudku. Obdobně je tomu v případě změny právního stavu, která brání aplikaci původního
předpisu, či při deklaraci protiústavnosti tohoto předpisu Ústavním soudem. Přípustná
je i opakovaná kasační stížnost, jejímž základem je podstatná změna judikatury na úrovni
Ústavního soudu, Evropského soudu pro lidská práva či Soudního dvora Evropské unie.
[21] Nejvyšší správní soud posoudil obsah kasačních námitek v souladu se shora uvedenými
kritérii. Shledal, že kasační stížnost je v převážné míře polemikou s argumentací Nejvyššího
správního soudu ve zrušujícím rozsudku. Stěžovatel nesouhlasil s Nejvyšším správním soudem,
že cenová regulace byla v souladu s ústavním pořádkem, a trval na tom, že městský soud
měl předložit věc k posouzení Ústavnímu soudu. Dále uvedl, že názor Nejvyššího správního
soudu nebyl dostatečně odůvodněn a neodpovídal skutkovým zjištěním.
[22] Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2008,
čj. 9 Afs 59/2007 – 56, institut nepřípustnosti opakovaných kasačních stížnosti vylučuje,
aby Nejvyšší správní soud revidoval svůj původní závazný právní názor na základě nové kasační
stížnosti v téže věci. Zruší-li totiž Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského (městského)
soudu, je sám vysloveným právním názorem rovněž vázán, rozhoduje-li za jinak nezměněných
poměrů v téže věci. Tím je zaručen požadavek legitimního očekávání a předvídatelnosti soudního
rozhodování.
[23] Kasační námitky nepřekračují rámec otázek, k nimž se Nejvyšší správní soud již závazně
a komplexně vyjádřil v rozsudku ze dne 30. 6. 2014, čj. 8 Afs 81/2013 – 44. Stěžovatel jimi brojil
proti závěrům městského soudu, které byly důsledkem vázanosti právním názorem Nejvyššího
správního soudu vyjádřeným v předchozím zrušujícím rozsudku, jakož i proti argumentaci
Nejvyššího správního soudu. Byly proto nepřípustné a Nejvyšší správní soud se jimi dále
nezabýval.
[24] Kromě nepřípustných kasačních námitek uplatnil stěžovatel námitku
nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu pro nedostatek důvodů a námitku nesprávné
interpretace §16 odst. 4 písm. c) zákona o cenách ve znění od 18. 11. 2009. Tyto námitky shledal
Nejvyšší správní soud přípustnými, neboť přesahovaly rámec otázky, kterou se Nejvyšší správní
soud zabýval ve zrušujícím rozsudku.
[25] Kasační námitky nejsou důvodné.
[26] Stěžovatel spatřoval nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu v tom,
že se městský soud podrobně nevěnoval přípustnosti cenové regulace trhu nakládání s odpadem
podobným komunálnímu odpadu. Městský soud pouze uvedl, že Nejvyšší správní soud
aproboval i tuto cenovou regulaci, ačkoli se kasační soud k této otázce nijak nevyjádřil. Nejvyšší
správní soud stěžovateli nepřisvědčil. Vyjádření městského soudu bylo sice stručné, jeho rozsah
však byl adekvátní vlivu řešení této otázky na rozhodnutí ve věci samé.
[27] Stěžovatel brojil proti cenové regulaci trhu nakládání s odpadem podobným
komunálnímu odpadu již v žalobě. Namítal, že se jedná o nepřípustný protiústavní zásah
do vztahu mezi dvěma soukromými subjekty – podnikatelem jako původcem odpadu
a subjektem působícím na trhu odpadového hospodářství. Další argumenty na podporu své teze
neuvedl a výslovně odkázal na předchozí pasáže žaloby, v nichž dovozoval neústavnost cenové
regulace trhu nakládání s komunálním odpadem. Stěžovatel tedy v žalobě neformuloval námitku
týkající se odpadu podobného komunálnímu odpadu samostatně a relativně nezávisle
na posouzení ostatních námitek. Šlo o součást širší argumentace brojící proti cenové regulaci jako
celku, což plyne i z opakovaných odkazů na ostatní části žaloby, které se týkaly komunálního
odpadu. Stěžovatel se obecně vymezil proti tomu, aby cenová regulace dopadala na veškerý
odpad uvedeny ve skupině 20 katalogu odpadů a spatřoval v tom protiústavní zásah
do sjednávání cen a nepřípustnou cenovou regulaci. Z žaloby ani z následných podání
však nebylo zřejmé, jak konkrétně byl stěžovatel v důsledku této cenové regulace zkrácen v této
věci na svých veřejných subjektivních právech.
[28] Dotčení na právech stěžovatele nevyplývá ani ze správního spisu. Rozhodnutí správce
daně ani napadené rozhodnutí neobsahují pasáže, které by se věnovaly výlučně odpadu
podobnému komunálnímu odpadu. Stěžovatel rovněž neuvádí, které uplatněné náklady
se případně týkaly tohoto druhu odpadu. Správce daně uložil žalobci pokutu s poukazem
na výsledky cenové kontroly nejprve příkazem ze dne 17. 5. 2010, a to v celkové výši 68 000 Kč.
Pokuta byla uložena celkem za tři porušení zákona o cenách, a to za porušení §15 odst. 1
písm. c) a f) zákona o cenách ve znění do 17. 11. 2009 a za porušení §16 odst. 1 písm. d) zákona
o cenách ve znění od 18. 11. 2009. Z odůvodnění příkazu mimo jiné vyplynulo, že stěžovatel
uplatňoval v období od 1. 1. 2008 do 17. 11. 2009 vůči svým odběratelům věcně usměrňované
ceny za sběr, přepravu, třídění a odstraňování komunálního odpadu, na které nedoložil kalkulace.
Mezi tyto odběratele patřily jak obce, tak i podnikající fyzické osoby a právnické osoby (původci
odpadu podobného komunálnímu odpadu). Nesplnil tak evidenční povinnost podle §11 odst. 1
písm. b) a odst. 2 zákona o cenách ve znění do 17. 11. 2009, čímž se dopustil porušení cenových
předpisů podle §15 odst. 1 písm. f) zákona o cenách ve znění do 17. 11. 2009. Pokuta za toto
porušení činila 10 000 Kč.
[29] Stěžovatel podal proti příkazu odpor. V přípise ze dne 10. 6. 2010 uvedl, že nebyl řádně
vyzván doložit kalkulace a že nebyl povinen uchovávat kalkulace u odběratelů z podnikatelské
sféry. Zároveň doložil všechny požadované kalkulace. Následným rozhodnutím správce daně
ze dne 1. 12. 2010 správce daně snížil uloženou pokutu právě o 10 000 Kč na 58 000 Kč. Pokuta
byla nově uložena pouze za dvě z původních tří porušení zákona o cenách. Správce daně
již nesankcionoval stěžovatele za porušení §15 odst. 1 písm. f) zákona o cenách ve znění
do 17. 11. 2009, neboť chybějící kalkulace byly v mezidobí doloženy. Zjištění učiněná správcem
daně na základě nově předložených kalkulací zároveň nevedla ke zvýšení zbývající pokuty oproti
částce uvedené v původním příkazu.
[30] Úkolem soudů ve správním soudnictví je poskytovat ochranu veřejným subjektivním
právům (srov. §2 s. ř. s.), nikoli obecně posuzovat správnost právního názoru účastníka řízení
bez konkrétní vazby na tvrzený zásah do jeho veřejných subjektivních práv. Proto je také aktivní
žalobní legitimace v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu založena tvrzením,
že žalobce byl tímto rozhodnutím zkrácen na svých právech (srov. §65 odst. 1 s. ř. s.).
Protože uvedená námitka postrádala takové tvrzení, městský soud nepochybil, pokud se jí zabýval
jen dílčím způsobem.
[31] Na okraj lze poznamenat, že zákonný rozdíl mezi komunálním odpadem a odpadem
podobným komunálnímu odpadu spočívá v původci těchto odpadů [srov. §17 odst. 6 zákona
č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů (dále jen „zákon o odpadech“)
ve znění do 31. 12. 2014; srov. též §4 odst. 1 písm. c) zákona o odpadech ve znění od 1. 7. 2010].
Nejedná se o takovou odlišnost, která by odůvodňovala jiné řešení cenové regulace. Jak původci
komunálního odpadu, tak původci odpadu podobného komunálnímu odpadu jsou povinni
dodržovat při nakládání s odpadem podmínky stanovené v §16 zákona o odpadech. Mimo jiné
jsou tedy povinni převést odpady, které sami nemohou využít nebo odstranit v souladu s tímto
zákonem a prováděcími právními předpisy, do vlastnictví pouze osobě oprávněné k jejich
převzetí [srov. §16 odst. 1 písm. c) zákona o odpadech]. Ani v případě původců odpadu
podobného komunálnímu odpadu tedy nelze hovořit o „ryze soukromoprávním“ svobodném
smluvním vztahu se stěžovatelem, neboť původce těchto odpadů je ze zákona povinen takovou
smlouvu uzavřít. Obdobnost v nakládání s oběma druhy odpadů ostatně připustil i stěžovatel
v žalobní argumentaci, když ve vztahu k regulaci trhu nakládání s odpadem podobným
komunálnímu odpadu výslovně odkázal na své předcházející argumenty ve vztahu k regulaci trhu
nakládání s komunálním odpadem a označil tyto argumenty za plně využitelné.
[32] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce, že pokutu podle §16 odst. 4 písm. c)
zákona o cenách ve znění od 18. 11. 2009 lze uložit pouze v případě, že byl prokázán vznik
nepřiměřeného majetkového prospěchu. K takovému závěru nelze dospět jazykovým
ani teleologickým výkladem. Podle výše uvedeného ustanovení se za správní delikt podle §16 odst. 1
písm. e) zákona uloží pokuta do 10 000 000 Kč, jestliže výši nepřiměřeného majetkového prospěchu nelze zjistit.
Zákon nestanoví, že pro uložení pokuty podle zmíněného ustanovení musí být prokázán vznik
nepřiměřeného majetkového prospěchu, ale podmiňuje uložení pokuty nemožností zjistit jeho
přesnou výši. Nejvyšší správní soud přisvědčil městskému soudu, že do této kategorie
lze podřadit i případy, v nichž nelze bezpečně prokázat, zda majetkový prospěch vznikl
v důsledku nedostatků vedení evidence.
[33] Opačná interpretace by se rozcházela se smyslem a účelem předmětného ustanovení,
které postihuje relativně přísnou sazbou pokuty vymezené správní delikty, u nichž nelze zjistit
výši nepřiměřeného majetkového prospěchu, ve srovnání s §16 odst. 4 písm. b) zákona o cenách,
které vztahuje sazbu pokuty k násobku nepřiměřeného majetkového prospěchu, lze-li jej vyčíslit.
To je dáno snahou zákonodárce motivovat povinné subjekty k řádnému vedení zákonných
evidencí a umožnit přísnější postih těch subjektů, které nepředložením potřebných dokladů
a evidencí znesnadnily práci kontrolních orgánů natolik, že navzdory prokázanému porušení
cenových předpisů nebylo možné zjistit vznik nebo výši nepřiměřeného majetkového prospěchu
vzešlého z tohoto porušení (srov. zvláštní část důvodové zprávy k části první, článku I., bodu 28
návrhu zákona č. 403/2009 Sb., změna zákona o cenách a zákona o působnosti orgánů v oblasti
cen, sněmovní tisk č. 693/0, Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna, 5. volební
období, 2006 - 2010).
[34] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[35] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože mu podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady mimo rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 28. července 2015
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu