ECLI:CZ:NSS:2013:8.AS.34.2012:35
sp. zn. 8 As 34/2012 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Jana Passera a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: J. J., proti žalovanému:
Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 3. 8. 2010, sp. zn. KÚOK/59418/2010/ODSH-SD/310,
čj. KUOK 81654/2010, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 14. 2. 2012, čj. 76 A 21/2010 - 17,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 14. 2. 2012,
čj. 76 A 21/2010 - 17, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
1. Rozhodnutím ze dne 23. 4. 2010, čj. SMo1/AŘMV/0017/2010/Hart, Magistrát města
Olomouce, Odbor agendy řidičů a motorových vozidel (dále jen „správní orgán I. stupně“), uznal
žalobce vinným ze spáchání přestupku podle §22 odst. 1 písm. e) bodu 1 zákona
č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“), a uložil žalobci pokutu ve výši
25 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel po dobu 12 měsíců
a nahrazení nákladů řízení.
2. Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně brojil žalobce odvoláním u žalovaného.
Ten rozhodnutím ze dne 3. 8. 2010, čj. KUOK/59418/2010/ODSH-SD/310, odvolání žalobce
zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil.
II.
3. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Ostravě, pobočka
v Olomouci, který rozsudkem ze dne 14. 2. 2012, čj. 76 A 21/2010 - 17, rozhodnutí žalovaného
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Krajský soud uvedl, že žalobce si nebyl vědom toho, ž e nemá řidičské oprávnění,
a po zjištění této skutečnosti při spáchání dalšího přestupku tento stav napravil a požádal
o vrácení řidičského oprávnění. Žalobce jednal v dobré víře a měl legitimní očekávání,
že jej správní orgány budou informovat o tom, že není držitelem řidičského oprávnění, a vyzvou
jej, aby podal žádost o jeho vrácení. Žalobce neřídil motorové vozidlo v době, během
níž se na něj vztahovala sankce zákazu řízení motorových vozidel, avšak začal jej řídit ihned
po uplynutí sankce, aniž by požádal o vrácení řidičského průka zu. Žalobce si nebyl vědom toho,
že jedná v rozporu se zákonem. V tomto názoru žalobce utvrzovaly i opakované kontroly policie,
při kterých nebylo zjištěno, že žalobce není držitelem řidičské ho oprávnění, a policie
ho toto jednání nesankcionovala. Podle krajského soudu měly správní orgány žalobce vyzvat,
aby si vyzvedl řidičské oprávnění po ukončení zákazu řízení. Z těchto důvodů krajský soud
dovodil, že nebyla prokázána subjektivní stránka přestupku, a navíc bylo prokázáno legitimní
očekávání žalobce, že si obnovil řidičské oprávnění v souladu s požadavky stanovenými zákonem
a rozhodnutím správního orgánu I. stupně.
5. Podle krajského soudu bylo vydání rozhodnutí žalovaného překvapivé a nepředvídatelné
a žalobce byl jednáním správních orgánů uveden v omyl. Správní orgány jednaly v rozporu
s obecnými zásadami správního řádu. Krajský soud uzavřel, že nebyly naplněny podmínky
pro potrestání žalobce a znaky skutkové podstaty přestupku, proto rozhodnutí žalovaného zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III.
6. S rozsudkem krajského soudu žalovaný (dále jen „stěžovatel“) nesouhlasil a podal
proti němu dne 28. 2. 2012 kasační stížnost, kterou doplnil dne 23. 4. 2012.
7. Stěžovatel brojil proti závěru krajského soudu, že ža lobce měl legitimní očekávání
a postupoval v dobré víře, pokud očekával, že jej správní orgány vyzvou k tomu, aby požádal
o vrácení řidičského průkazu. Pokud tak správní orgány neučinily, neznamená to, že žalobce byl
uveden správními orgány v omyl.
8. Podle stěžovatele žalobce věděl, že mu bylo odňato řidičské oprávnění, protože dobrovolně
odevzdal řidičský průkaz. Po uplynutí zákazu činnosti si žalobce o řidičský průkaz nepožádal,
a i bez něj řídil motorové vozidlo. Ze správního spisu podle stěžovatele nevyplývá, že by žalobce
od správních orgánů obdržel písemnost, na jejímž základě by mohl mít legitimní očekávání,
že je oprávněn řídit vozidlo bez vydání rozhodnutí o vrácení řidičského oprávnění.
9. Stěžovatel dále namítal, že pochybení policistů při ukládání blokové pokuty během silniční
kontroly nemůže žalobce zbavit odpovědnosti za spáchaný přestupek. Žalobce nemohl z uložené
blokové pokuty, ve které nebylo zohledněno, že řídí bez řidičského oprávnění, dovodit, že může
řídit vozidlo bez řidičského průkazu.
10. Stěžovatel považoval za nesprávný závěr krajského soudu, že rozhodnutí stěžovatele bylo
překvapivé a nepředvídatelné. Proti žalobci bylo zahájeno správní řízení, správní orgán žalobci
sdělil, jaké jednání je mu kladeno za vinu, a následně uložil žalobci sankci za spáchaný přestupek
v souladu se zákonem. Pokud krajský soud v rozsudku uvedl, že byl žalobce správními orgány
uveden v omyl, měl konkrétně vysvětlit, v čem omyl spočíval. Krajský soud podle stěžovatele
v rozsudku dále nerozvedl, jakým způsobem správní orgány nedostály své povinnosti „dbát
vzájemného souladu všech postupů“.
11. Stěžovatel dále nesouhlasil s obecným tvrzením krajského soudu, že správní orgány porušily
základní zásady podle správního řádu. Krajský soud konkrétně neuvedl, který úkon nebo postup
správního orgánu byl učiněn v rozporu se zákonem (§2 odst. 1 spr. ř.), jakým postupem
správního orgánu vznikly žalobci zbytečné náklady a čím byl žalobce nad nezbytnou míru zatížen
(§6 odst. 2 spr. ř.) či v jakém případě byla porušena poučovací povinnost. Správní orgány
v přestupkovém řízení poučily žalobce o jeho právech a povinnostech, závěr krajského soudu
je proto nesprávný.
12. Stěžovatel dále brojil proti názoru krajského soudu, že pro občany je obtížné rozlišovat
pojmy „řidič“, „řidičský průkaz“ a „řidičské oprávnění“. Žalobce je podle stěžovatele osobou,
která musela v autoškole prokázat znalost právních předpisů týkajících se provozu na pozemních
komunikacích. Nejedná se proto o běžného občana, ale o osobu, která na základě zkoušky
prokázala, že má potřebné znalosti k tomu, aby jí bylo uděleno řidičské oprávnění.
13. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhnul, aby Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
14. Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že si je vědom toho, že měl požádat
o vrácení řidičského oprávnění a podrobit se přezkoušení za účelem vrácení řidičského průkazu
v roce 2003, tedy po uplynutí trestu zákazu činnosti. V období od roku 2003 do roku 2009
byl ale žalobce opětovně zastavován policisty a z jejich jednání a z následného postupu správních
orgánů, které vedou evidenci přestupků, nebylo žalobci zřejmé, že řídí motorové vozidlo
bez řidičského oprávnění. Postupem správních orgánů byl utvrzován, že má stále platné řidičské
oprávnění, které pouze nemá u sebe.
15. Žalobce tvrdil, že nejednal ani nedbalostně, protože mu správní orgány nesdělily, že není
držitelem řidičského oprávnění. Poté, co tak správní orgány učinily, žalobce neprodleně požádal
o vrácení řidičského oprávnění. Žalobce spoléhal na postup správních orgánů a nevěděl,
že se dopouští přestupku. Následná sankce udělená správními orgány znamená významný zásah
do jeho pracovní činnosti, protože podniká v oblasti autoopravárenství.
V.
16. Ze správního spisu zjistil Nejvyšší správní soud následující skutečnosti.
17. Okresní úřad Olomouc rozhodnutím ze dne 21. 10. 2002, čj. RD 1404/02, odňal žalobci
řidičské oprávnění z důvodu sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorového
vozidla v období od 21. 10. 2002 do 20. 10. 2003. Žalobce dobrovolně odevzdal řidičský průkaz,
po uplynutí doby trvání sankce však nepožádal o jeho vrácení. Z e správního spisu vyplynulo,
že žalobci byla v roce 2007 uložena bloková pokuta ve výši 2500 Kč z důvodu překročení
povolené rychlosti a v roce 2009 bloková pokuta ve výši 500 Kč. Nejvyšší správní soud
dále zjistil, že žalobci byla uložena sankce zákazu řízení motoro vých vozidel již v roce 1997
po dobu 12 měsíců z důvodu způsobení dopravní nehody pod vlivem alkoholu.
18. V roce 2009 bylo proti žalobci zahájeno správní řízení, protože správní orgány zjistily,
že 19. 11. 2009 a 16. 12. 2009 řídil motorové vozidlo bez řidičského oprávnění. V rámci
správního řízení žalobce uvedl, že si nebyl vědom toho, že nemůže řídit motorové vozidlo.
V průběhu let 2003 až 2009 jej několikrát kontrolovala polic ejní hlídka a nesankcionovala
jej za řízení bez řidičského oprávnění. Nabyl proto dojmu, že je oprávněn řídit motorové vozidlo
bez omezení.
19. Správní orgán I. stupně poté shledal, že žalobce spáchal přestupek v nevědomé nedbalosti
podle §22 odst. 1 písm. e) bodu 1 zákona o přestupcích, a uložil mu pokutu ve výši 25 000 Kč,
zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání 12 měsíců a nahrazení
nákladů řízení.
20. Rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil i žalovaný a zamítl odvolání žalobce.
Z rozhodnutí žalovaného vyplývá, že policejní hlídky, kte ré prováděly kontrolu žalobce
a následně mu uložily blokovou pokutu, jej nemohly o blokaci řidičského oprávnění během
předchozích policejních kontrol informovat, protože nedostatkem počítačového programu
se odevzdání řidičského průkazu žalobce v systému nezobrazovalo. K nápravě chyby došlo
v roce 2009.
VI.
21. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
22. Kasační stížnost je důvodná.
23. Nejvyšší správní soud o věci uvážil
takto:
24. Pro spáchání přestupku je nutné naplnění formální a materiální stránky přestupku.
Protože jiné formální znaky přestupku nebyly mezi stranami sporné, zabýval se Nejvyšší správní
soud tím, zda žalobce jednal protiprávně, zaviněně a zda jej správní orgány svým jednáním uvedly
v omyl a zasáhly do jeho legitimní očekávání.
25. Podle §94a odst. 1, 2 zá kona o silničním provozu držitel řidičského oprávnění pozbývá
řidičské oprávnění dnem právní moci rozhodnutí, kterým mu byl soudem uložen trest nebo
příslušným správním úřadem uložena sankce zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení
motorových vozidel. Držitel řidičského průkazu je povinen řidičský průkaz odevzdat příslušnému
obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností do 5 pracovních dnů ode dne, kdy nabylo právní
moci rozhodnutí podle odstavce 1.
26. Podle §102 odst. 1 zákona o silničním provozu po výkonu trestu nebo sankce zákazu
činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel nebo po upuštění nebo podmíněném
upuštění od výkonu zbytku trestu nebo sankce zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení
motorových vozidel podle zvláštních právních předpisů rozhodne o vrácení řidičského oprávnění
příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností na žádost osoby, která pozbyla řidičské
oprávnění podle §94a.
27. Z výše uvedených ustanovení vyplývá, že po uplynutí sankce zákazu řízení motorových
vozidel je nutné postupovat zákonem stanoveným způsobem – tedy požádat o vrácení řidičského
průkazu; oprávnění řídit motorové vozidlo se tedy automaticky neobnovuje. Jak uvedl Nejvyšší
správní soud v rozsudku ze dne 19. 4. 2012, čj. 7 As 137/2011 - 52, „takový postup by byl jistě možný,
ale zákonodárce zvolil jiný, vůči řidičům adminis trativně náročnější a přísnější postup, a sice vrácení řidičského
oprávnění na žádost ve zvláštním řízení. Je nepochybné, že takový postup vede k faktickému prodloužení doby,
po kterou řidič nemůže řídit motorové vozidlo, minimálně o dobu trvání procedury vrácení. Ta končí podle
ust. §114 odst. 1 zákona o silničním provozu úkonem správního orgá nu spočívajícím ve fyzickém předání
řidičského průkazu žadateli na základě pravomocného správního rozhodnutí o vrácení řidičského oprávnění “.
Vrácení řidičského průkazu podle §102 zákona o silničním provozu je výsledkem samostatného
řízení, v němž správní orgány rozhodnou o vrácení řidičského průkazu a současně zkoumají,
zda je řidič stále způsobilý k tomu, aby byl držitelem příslušného oprávnění. Uvedený postup
umožňuje při splnění zákonem předvídaných podmínek zkoumat zdravotní a odbornou
způsobilost řidiče (§102 odst. 5 zákona o silničním provozu) a zajišťuje dozor nad výkonem
zákazu činnosti; jeho výsledkem je vydání rozhodnutí o vrácení řidičského průkazu a následně
jeho fyzické vrácení. K řízení podle §102 a §114 zákona o silničním provozu Nejvyšší správní
soud v rozsudku ze dne 19. 4. 2012, čj. 7 As 137/2011 - 52, uvedl, že „při nedodržení uvedeného
postupu odevzdání a vrácení řidičského průkazu hrozí, že řidič, který má řidičs ký průkaz u sebe,
ač jej měl ve stanovené lhůtě odevzdat, by mohl řídit motorové vozidlo i bez řidičského oprávnění, přičemž jeho
pochybení by nemuselo být, např. při zběžné kontrole policií bez prověření příslušných evidencí, jednoduše
zjistitelné. Právě tomu má zabránit mechanismus odevzdání a vrácení řidičského průkazu, z a jehož dodržení
se řidič, který řidičský průkaz odevzdal, po dobu odevzdání žádným takovým průkazem nemůže prokázat“.
28. Žalobce v nyní rozhodované věci odevzdal řidičský průkaz, po uplynutí sankce zákazu
činnosti však nepožádal o jeho vrácení a přesto řídil motorové vozidlo. O vrácení řidičského
oprávnění žalobce požádal až v roce 2010, tedy 7 let po uplynutí sankce zákazu řídit motorové
vozidlo, a řidičský průkaz mu byl vrácen teprve na základě rozhodnutí Magis trátu města
Olomouce ze dne 13. 1. 2010. Žalobce tedy 7 let řídil motorové vozidlo bez řidičského
oprávnění, aniž by správní orgány požádal o vrácení řidičského průkazu, čímž porušil povinnost
stanovenou v §94a a §102 zákona o silničním provozu. Jed nal tedy v rozporu se zákonem
a správní orgány nepochybily, pokud z důvodu tohoto jednání zahájily správní řízení a následně
rozhodly o spáchaném přestupku. Jednání správních orgánů nelze považovat za nepředvídatelné
nebo překvapivé.
29. Nejvyšší správní soud dále zkoumal, zda žalobce jednal zaviněně, tedy z da správní orgány
prokázaly úmysl či nedbalost. Správní orgány uložily žalobci sankci s tím, že spáchal přestupek
v nevědomé nedbalosti. U této formy zavinění musí být naplně ny kumulativně dva znaky
(srov. rozsudek NSS ze dne 7. 8. 2008, čj. 1 As 56/2008 - 66). Prvním z nich je, že pachatel
přestupku nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem –
mezi stranami není sporu, že v nyní řešené věci je tento znak naplněn. Správní orgány musí
prokázat i druhý znak nevědomé nedbalosti, tedy musí zjistit, zda pachatel vzhledem
k okolnostem a svým osobním poměrům měl a mohl vědět, že porušuje zákonem stanovenou
povinnost. V rámci naplnění tohoto druhého znaku nevědomé nedbalosti se tedy vychází
z možné, nikoli reálné znalosti. Ta se zkoumá na základě objektivních okolností spojených
se skutkem a subjektivních dispozic konkrétního pachatele, ale současně i možnosti předvídat
způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem.
30. Žalobce tvrdí, že u něj nebylo možné předpokládat zaviněn í ani ve formě nevědomé
nedbalosti. Svou dobrou víru a legitimní očekávání žalobce opírá o policejní kontroly
a o následně udělené blokové pokuty v průběhu roků 2003 až 2010, během kterých jej správní
orgány nesankcionovaly za řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění a udělily
mu sankce pouze za jiné přestupky. Z jednání policie žalobce usuzoval, že je oprávněným
držitelem řidičského oprávnění. Nejvyšší správní soud se s touto argumentací neztotožňuje.
Lze souhlasit s žalobcem, že bylo chybou, že se v systému Policie ČR nezobrazovala blokace jeho
řidičského průkazu. Pochybení Policie ČR, která řešila přestupek žalobce, však nelze považovat
za skutečnost, která by jej měla zvýhodňovat. Tím by došlo k absurdní situaci, že u osoby,
která by nepožádala po uplynutí sankce zákazu činnosti o vrácení řidičského průkazu, ale spáchala
v mezidobí jiný přestupek, by se předpokládala dobrá víra. Naopak osoba řídící bez řidičského
oprávnění, která by jiný přestupek nespáchala a nemohla by se spoléhat na pochybení policejní
hlídky, by podle této logiky v dobré víře nebyla. Porušení zákonem stanovených povinností
by bylo důvodem pro presumpci dobré víry, s čímž Nejvyšší správní soud nemůže souhlasit.
31. Nejvyšší správní soud se proto zabýval tím, zda žalobce mohl a měl vědět, že po skončení
sankce je povinen požádat o vrácení řidičského průkazu. Žalobce v roce 2002 dobrovolně
odevzdal řidičský průkaz v pětidenní lhůtě podle §94a odst. 1, 2 zákona o silničním provozu.
Žalobce proto věděl nebo měl vědět, že není držitelem osvědčení nezbytného k řízení
motorových vozidel. Vzhledem k tomu, že žalobce vozidlo řídí pravidelně, pracuje
v autoopravárenství, nelze jej považovat za osobu, u které by se dala předpokládat zásadní
neznalost předpisů zabývajících se povinnostmi řidiče motorového vozidla.
32. V souvislosti s prokázáním nevědomé nedbalosti se Nejvyšší správní soud zabýval
také tím, zda žalobce zachoval potřebnou míru opatrnosti. Míra opatrnosti je dána spojením
objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu
chráněného zákonem (srov. obdobně Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 1. vydání. Praha:
C.H.Beck, 2009, s. 183 - 184). Žalobce však nezachoval potřebnou míru opatrnosti,
protože bez racionálního důvodu z jednání policie vyvozoval, že je oprávněn řídit motorové
vozidlo bez řidičského průkazu. I z těchto důvodů proto lze souhlasit se stěžovatelem, že žalobce
jednal zaviněně ve formě nevědomé nedbalosti.
33. Nejvyšší správní soud dále posoudil námitku týkající se neznalosti zákonných pojmů.
Jak vyslovil Ústavní soud v usnesení ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. I. ÚS 699/2000: „Ústavní soud
usuzuje, že stěžovatelovo tvrzení, že jednal v dobré víře a že mu nebylo prokázáno zavinění, nelze zakládat
(odvozovat) na neznalosti právní úpravy. Zde platí tradiční zásada "neznalost zákona neomlouvá" ("ignorantia
legis non excusat"). Ta je zajisté v právním státě nemyslitelná bez řádného vyhlášení normativního aktu
stanoveným způsobem, tj. způsobem, jenž mimo jiné každému umožňuje se s tímto normativním aktem seznámit
(srov. Veverka, Vl. - Boguszak, J. - Čapek, J.: Základy teorie práva a právní filozofie, Codex, Praha 1996,
str. 24, 32)“. Žalobce měl znát své povinnosti, a pokud tomu tak nebylo, mohl se v případě
pochybností obrátit na správní orgán.
34. Protože další formální znaky přestupku nejsou mezi stě žovatelem a žalobcem sporné,
je z výše uvedeného zcela zřejmé, že žalobce svým zaviněným a protiprávním jednáním naplnil
formální znaky skutkové podstaty přestupku.
35. Nejvyšší správní soud tedy shledal, že žalobce svým jednáním naplnil formální znaky
přestupku, a proto se dále zabýval materiální stránkou přestupku. Společenská nebezpečnost
jednání – tedy materiální stránka přestupku - by nebyla naplněna, pokud by existovaly zvláštní
okolnosti případu, jež by nebezpečnost příslušného jednání zásadním způsobem snižovaly.
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 19. 4. 2012, čj. 7 As 137/2011 - 52, vyslovil: „Domníval-li
se stěžovatel, že nesplní-li rozhodnutím stanovenou povinnost odevzdat řidičský průkaz, může po uplynutí
doby zákazu činnosti bez dalšího řídit, jednal natolik nezodpovědně, že u něho nelze mít materiální znak
přestupku za vymizelý. Ani skutečnost, že po uplynutí doby zákazu činnosti řídil více než tři roky bez nehody
či přestupku, nebezpečnost jeho jednání nesnižuje natolik, aby z materiálního hlediska již nešlo o přestupek“.
Uvedený právní názor lze použít i na situaci, že žalobce řidičský p růkaz odevzdal, ale nepožádal
o jeho vrácení a přesto řídil motorové vozidlo. Navíc žalobce v době, kdy řídil bez řidičského
průkazu, spáchal několik dalších přestupků. Nejvyšší správní soud po posouzení jednání žalobce
a všech skutkových zjištění neshledal zvláštní okolnosti případu, které snižovaly nebezpečnost
jednání. Ani nedostatky v programovém vybavení, které používaly správní orgány,
kterým se nezobrazovala blokace řidičského průkazu žalobce, nelze považovat za okolnost
snižující nebezpečnost jednání v nyní rozhodované věci. Neznalost zákona nemůže být zhojena
pouhými domněnkami ohledně činnosti správních orgánů. Nejvyšší správní soud uzavřel,
že jednání žalobce naplnilo i materiální stránku přestupku.
36. Stěžovatel nesouhlasil s tvrzením krajského soudu, že žalovaný porušil základní zásady
uvedené ve správním řádu. K této námitce Nejvyšší správní soud uvádí, že se jednalo o zcela
obecné tvrzení, které nelze považovat za nosnou argumentaci. Rozhodnutí žalovaného zrušil
krajský soud z jiných důvodů. Pokud snad krajský soud v dalším řízení dospěje ke stejnému
názoru, musí obecnou úvahy podložit konkrétním pochybením žalovaného a vysvětlit,
čím žalovaný základní zásady porušil.
37. Z výše uvedených důvodů se Nejvyšší správní soud neztotožnil se závěry krajského
soudu, že žalobce měl legitimní očekávání a správní orgány jej uvedly v omyl. Žalobce naplnil
jak materiální, tak formální stránku přestupku a v tomto konkrétním případě nenastaly žádné
skutečnosti, které by jeho jednání ospravedlňovaly. Rozhodnutí správního orgánu proto nelze
považovat za překvapivé nebo za rozhodnutí, kterým byly porušeny základní zásady správního
řízení podle správního řádu.
38. Nejvyšší správní soud shledal rozsudek krajského soudu nezákonným pro nesprávné
posouzení právní otázky, proto jej podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení. V něm krajský soud rozhodne vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.). V novém rozhodnutí krajský soud
rozhodne rovněž o náhradě nákladů řízení o této kasační stížnosti (110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 10. ledna 2013
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu