ECLI:CZ:NSS:2021:8.AS.36.2021:53
sp. zn. 8 As 36/2021-53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců
Petra Mikeše a Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: J. S., zastoupený JUDr. Luciou
Madleňákovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Nádražní 381/9, Mohelnice, proti žalované:
Vězeňská služba ČR, Věznice Mírov, se sídlem Mírov 27, ve věci ochrany před nezákonným
zásahem žalované, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka
v Olomouci ze dne 16. 12. 2020, čj. 65 A 57/2020- 35,
takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 16. 12. 2020,
čj. 65 A 57/2020-35, se ru š í a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Ustanovené zástupkyni JUDr. Lucii Madleňákové, Ph.D., advokátce se sídlem
Nádražní 381/9, Mohelnice, se p ři zn áv á odměna za zastupování a náhrada
hotových výdajů ve výši 12 342 Kč, která je splatná do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce se žalobou domáhal ochrany před jednáním žalované, ve kterém spatřoval
několik dílčích nezákonných zásahů. Mimo jiné požadoval, aby soud uložil žalované napravit své
pochybení a zařadit žalobce na pracovní pozici ve vězeňské kuchyni ve Věznici Mírov. Žalobce
v kuchyni již v minulosti čtyři roky pracoval. Následně byl ale nezákonně přemístěn do Věznice
Valdice, což konstatovala také Kancelář veřejného ochránce práv a ředitel věznice tyto závěry
uznal. Přestože byl žalobce poté přemístěn zpět do Věznice Mírov, nebyl již ani přes svou žádost
zařazen na původní pracovní pozici ve vězeňské kuchyni, nýbrž na pracoviště KOVO 4,
na kterém není dostatek práce a výdělek z této práce nepokryje ani náklady výkonu trestu odnětí
svobody. Takový postup je podle něj diskriminační a motivovaný snahou žalobce „vytrestat“
za stížnost podanou veřejnému ochránci práv. Bylo mu totiž mimo jiné řečeno, že v kuchyni
nejsou volná místa, nicméně do kuchyně byl zařazen jiný odsouzený. Pracoviště KOVO 4
neodpovídá pravidlům bezpečnosti práce z hlediska ochrany zdraví a žalobce je nucen dýchat
jedovaté látky vznikající při broušení kovů.
[2] Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci v záhlaví uvedeným usnesením žalobu
v části, kterou se žalobce domáhal ochrany před nezákonným zásahem v podobě zařazení
na pracoviště KOVO 4 a vdechování hliníkového prachu, vyloučil k samostatnému projednání
z důvodu rozdílného charakteru žalovaných zásahů (výrok I). Žalobu pak odmítl v části, kterou
se domáhal ochrany před nezákonným zásahem žalované spočívajícím v tom, že jej žalovaná po
návratu žalobce z Věznice Valdice nezařadila zpět na pracoviště ve vězeňské kuchyni, ze kterého
byl vyloučen v důsledku přemístění do Věznice Valdice, v důsledku čehož žalobce přišel
o možnost výdělků (výrok II.). Odmítnutí krajský soud zdůvodnil tím, že žalobce zjevně nebyl
zkrácen na svých právech, protože jako odsouzený nemá zákonem stanovené právo na volbu
povolání, které chce vykonávat. O druhu vykonávané práce rozhoduje ředitel věznice a žalobce
je povinen jeho rozhodnutí respektovat. Žalovaná rozhodnutím ředitele o tom, že bude žalobce
zařazen na pracoviště KOVO 4 a nikoliv na pracoviště ve vězeňské kuchyni, nikterak nezasáhla
do žalobcova veřejného subjektivního práva, neboť mu v tomto směru žádné nesvědčí.
K takovému zásahu nemohlo dojít ani v případě, že by se ukázalo jako pravdivé tvrzení žalobce,
že žalovaná na pracoviště do vězeňské kuchyně upřednostnila jinou osobu z výkonu trestu.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[3] Proti usnesení krajského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost.
Souhlasí, že ve výkonu trestu odnětí svobody nemá právo na výběr práce. Má ale právo nebýt
diskriminován. Tím se krajský soud vůbec nezabýval. Ředitel věznice je jako správní orgán vázán
zásadou zákonnosti a nemůže při zaměstnávání odsouzených jednat svévolně a upřednostňovat
jednoho vězně před jinými, protože by to vytvářelo prostor pro diskriminaci, korupci a šikanu.
Upřednostnění jiných odsouzených před stěžovatelem proto musí být zdůvodněno. Libovůli
v postupu ředitele věznice spatřuje v tom, že neexistují žádná transparentní, předvídatelná
a nediskriminační pravidla, na jejichž základě by rozhodoval o pracovním zařazení odsouzených.
Ačkoliv je řediteli věznice ponecháno široké správní uvážení, nemůže se jednat o uvážení bez
hranic. Je možné, že taková pravidla jsou obsažena ve vnitřním předpisu (nařízení generálního
ředitele Vězeňské služby ČR č. 45/2015, o výběru a zařazování odsouzených, obviněných
a chovanců na pracoviště). Ten ale není veřejně přístupný a stěžovatel jeho obsah nezná. Na jeho
základě je utvářena správní praxe, kterou je žalovaná vázána a stěžovatel by měl mít možnost
se s obsahem daného nařízení seznámit.
[4] Svou situaci přirovnal k situaci žadatelů o státní občanství. Na jeho udělení rovněž není
právní nárok, nicméně i v takovém případě nemůže docházet k libovůli a žadatel má právo
na soudní ochranu. Krajský soud ale takovou ochranu stěžovateli odepřel, čímž zasáhl do jeho
práva na lidskou důstojnost a práva nebýt diskriminován.
[5] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhla, aby ji Nejvyšší správní soud zamítl.
Argumentaci stěžovatele považuje za mylnou a licoměrnou. Souhlasí se závěry napadeného
usnesení. Žalobce nebyl věcně legitimován k podání zásahové žaloby. Zjevně nebyl zkrácen na
svých právech, čímž nesplnil jednu z podmínek stanovených v §82 s. ř. s. Podle §41 odst. 1
vyhlášky č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, platí, že odsouzený
je zařazen do práce jednostranným rozhodnutím ředitele věznice, a to zpravidla na základě
doporučení odborných zaměstnanců a s přihlédnutím k odborným znalostem, zákazu
odsouzeného určitou činnost vykonávat nebo k dopadu na pořádek nebo bezpečnost ve věznici.
Jednou ze základních povinností odsouzeného je pracovat, pokud je mu přidělena práce. Osoba
vykonávající trest odnětí svobody nemá veřejné subjektivní právo na volbu práce, kterou bude
vykonávat, ale je povinna se podřídit rozhodnutí ředitele věznice. Žalovaná zařazením stěžovatele
na pracoviště KOVO a nikoliv do vězeňské kuchyně nikterak nezasáhla do jeho veřejného
subjektivního práva, neboť mu žádné nesvědčí. K takovému zásahu by nemohlo dojít, ani kdyby
se jako pravdivé ukázalo jeho tvrzení o upřednostnění jiného odsouzeného.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud předně přezkoumal napadené usnesení z pohledu vad, k nimž musí
přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dále na základě námitek podřaditelných
pod §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., kterými stěžovatel zpochybňuje odmítnutí žaloby. Dospěl
k závěru, že napadené usnesení trpí vadami, pro které je třeba ho zrušit.
[7] Na úvod Nejvyšší správní soud poznamenává, že o části žalovaného zásahu týkající
se práce na pracovišti KOVO 4, která byla vyloučena k samostatnému projednání, již rozhodoval
rozsudkem ze dne 17. 6. 2021, čj. 1 As 66/2021-58, kterým zrušil rozsudek krajského soudu a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
[8] V nyní posuzované věci krajský soud napadeným usnesením odmítl žalobu stěžovatele,
protože dospěl k závěru, že nemá žádné veřejné subjektivní právo, jehož ochrany
by se v souvislosti se svým nezařazením na místo ve vězeňské kuchyni mohl před správními
soudy domáhat žalobou na ochranu před nezákonným zásahem podle §82 a násl. s. ř. s. Je třeba
zdůraznit, že sporný zásah zde spočívá v tom, že žalovaná stěžovatele po přemístění zpět
z Věznice Valdice nezařadila na jeho původní pracovní pozici ve vězeňské kuchyni,
což odůvodnila nedostatkem volných pracovních míst na dané pozici. Stěžovatel nicméně tvrdí,
že na danou pozici přesto byli posléze zařazováni jiní odsouzení. V důsledku tohoto zásahu
mu měly podstatně poklesnout příjmy a ztratil schopnost platit své závazky. V jednání žalované
spatřuje stěžovatel diskriminaci a svévoli plynoucí z toho, že si v minulosti důvodně stěžoval
na své přemístění do Věznice Valdice.
[9] Nejvyšší správní soud nesdílí kategorický závěr krajského soudu, podle něhož daným
postupem (nezařazením na pracoviště ve vězeňské kuchyni) nemohlo dojít k zásahu
do subjektivního veřejného práva stěžovatele. Předně je nutno vyjít z toho, že podle čl. 4 Ústavy
jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. To je dále rozvedeno mj. v čl. 36
odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle nějž kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen
rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí,
nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících
se základních práv a svobod podle Listiny. Jakkoliv dané ustanovení hovoří o „rozhodnutí“, jedná
se o autonomní pojem ústavního práva, který nelze vykládat např. ve smyslu pojmu „rozhodnutí“
podle §65 s. ř. s. Podstatou je, aby v právním systému existoval účinný právní prostředek nápravy
umožňující jednotlivci domoci se ochrany svých práv (srov. nález Ústavního soudu ze dne
15. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 2634/18, odst. 30).
[10] Odepření soudní ochrany ve věcech přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné správy
je možné pouze v případě, že tak stanoví zákon. Není to však možné v případě, kdy se jedná
o rozhodnutí, která se týkají základních práv a svobod podle Listiny základních práv a svobod,
Ústavy a mezinárodních smluv podle čl. 10 Ústavy. Jakýkoli jiný postup je v rozporu s čl. 6
odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 4 Ústavy (viz nález
Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 9/2000). Byť tento závěr není bez dalšího
plně použitelný také na posuzování žalob na ochranu před nezákonným zásahem (takovým
zásahem může být de facto jakékoliv jednání veřejné správy, a nelze si proto představit lpění
na podmínce výslovného vyloučení soudního přezkumu zákonem), zkoumání možného dotčení
základních práv a svobod je třeba i nyní považovat za nosné kritérium. Judikatura zdejšího soudu
dále dovodila, že odmítnutí zásahové žaloby z důvodu chybějícího veřejného subjektivního práva
(tj. z důvodu chybějící aktivní žalobní legitimace) lze připustit pouze v případě, kdy je skutečně
pojmově vyloučeno, že by se tvrzený zásah mohl negativně projevit v právní sféře žalobce
(srov. rozsudek ze dne 15. 5. 2008, čj. 2 Aps 1/2008-77). V této souvislosti lze obdobně odkázat
na judikaturu, která připouští odmítnutí zásahové žaloby z důvodu, že jednání popsané v žalobě
nemůže být vzhledem ke své povaze, povaze jeho původce či jiným okolnostem „zásahem“
ve smyslu §84 s. ř. s. I ta připouští odmítnutí žaloby pouze tehdy, pokud je takový závěr zcela
zjevný a nepochybný (srov. odst. 63 rozsudku rozšířeného senátu NSS ze dne 21. 11. 2017,
čj. 7 As 155/2015-160, č. 3687/2018 Sb. NSS). K odmítnutí soudní ochrany je tedy nutno
přistupovat nanejvýš zdrženlivě.
[11] Podle Nejvyššího správního soudu se v nyní posuzované věci nejedná o takto zjevnou
situaci, v níž by bylo dotčení (základních) práv stěžovatele pojmově vyloučeno. Stěžovatel
konkrétně tvrdil, že v důsledku nezařazení na jeho původní pracovní pozici ve vězeňské kuchyni
(a setrvání na pracovišti KOVO 4) došlo k podstatnému poklesu jeho příjmů. Zatímco na pozici
ve vězeňské kuchyni dosahoval příjmů, které stačily k pokrytí nákladů výkonu trestu odnětí
svobody, hradil z nich exekuce, své výdaje ve výkonu trestu odnětí svobody a ještě si byl schopen
ušetřit, na pracovišti KOVO 4 si kvůli nedostatku práce nevydělá ani na náklady výkonu trestu
odnětí svobody. Z toho plyne, že stěžovatel se domáhá mj. také ochrany svého vlastnického
práva, resp. svého legitimního očekávání, že vlastnické právo (odměnu za práci) opět získá poté,
co měl být údajně z daného pracovního místa v kuchyni vyřazen v důsledku tvrzeného
nezákonného přemístění do jiné věznice. V řízení před správními soudy se lze ochrany
vlastnického práva samozřejmě také domáhat (jestliže jeho ochranu v daném případě nemohou
poskytnout soudy v občanském soudním řízení, viz např. rozsudek NSS ze dne 18. 4. 2019,
čj. 9 As 73/2019-65). Z hlediska možného dotčení základních práv a svobod je rovněž podstatné,
že stěžovatel konkrétně tvrdil, že měl být při zařazování na pracovní pozice diskriminován kvůli
tomu, že si v minulosti stěžoval na postup žalované při jeho přemisťování do Věznice Valdice.
[12] S ohledem na popsané nikoliv nepodstatné dopady do života vězně, které s sebou nese
zařazení na určitou pracovní pozici, Nejvyšší správní soud dospěl v dané věci k závěru,
že se o zásah může jednat, a proto je třeba žalobu proti takovému úkonu připustit k meritornímu
přezkumu. Výše uvedené samozřejmě neznamená, že taková žaloba musí být důvodná. Případný
úspěch každé takové žaloby se totiž bude především odvíjet od obsahu tvrzení žalobce ohledně
nezákonnosti takového zásahu z hlediska jejich relevance, konkrétnosti a přesvědčivosti, tj. zda
z obsahu žaloby bude možné alespoň rámcově spolehlivě usuzovat, že mohlo tvrzeným zásahem
dojít k zásahu do základních práv žalobce (zde stěžovatele), a samozřejmě také na konkrétní
podobě sporného zásahu (úkonu). Nepochybně by se o nezákonný zásah nejednalo, pokud
by žalobce pouze tvrdil, že nechce pracovat v kovovýrobě, protože má raději vaření nebo
by obecně argumentoval tím, že by chtěl pracovat jinde, protože by měl pohodlnější práci apod.
Za takové situace by bylo možné žalobu i bez jakéhokoliv bližšího zjišťování skutkového stavu
zamítnout. V nyní posuzované věci však stěžovatel konkrétně vylíčil, že příčinou jeho
předchozího vyřazení z pozice v kuchyni mělo být jeho nezákonné přemístění do jiné věznice,
důsledkem zařazení na jinou pracovní pozici (poté, co se do Věznice Mírov vrátil) je podstatný
pokles jeho příjmů ústící v zadlužování, resp. neschopnost platit stávající dluhy a také konkrétně
sdělil, že do kuchyně nebyl zpět zařazen s odůvodněním, že v ní není místo, ačkoliv podle jeho
informací na danou pracovní pozici v dané době byli zařazováni jiní vězni, v čemž spatřoval
diskriminaci a svévoli. K prokázání těchto tvrzení také navrhl konkrétní důkazy. Za této situace
podle Nejvyššího správního soudu nelze vyloučit, že v případě prokázání stěžovatelových tvrzení
mohlo být nezákonně zasaženo do jeho práv způsobem odůvodňujícím vyhovění žalobě.
[13] Z výše uvedeného ovšem nelze dovozovat, že v případě stěžovatele k nezákonnému
zásahu skutečně došlo, neboť takový závěr by byl předčasný. V tomto směru je totiž třeba
důkladně vyhodnotit a posoudit tvrzení stěžovatele a v návaznosti na to v potřebné míře
případně provést dokazování směřující ke zjištění, zda důvody vedoucí k nezařazení stěžovatele
na pozici ve vězeňské kuchyni odpovídají jeho tvrzením, resp. jaké byly skutečné příčiny
takového postupu, a následně posoudit, zda se za takové situace o nezákonný zásah jedná
či nikoli. Lze se totiž ztotožnit s výchozí myšlenkou krajského soudu, že není primárně
na stěžovateli, který je povinen za zákonem stanovených podmínek ve výkonu trestu odnětí
svobody pracovat (§28 odst. 1 ve spojení s §29 zákona o výkonu trestu odnětí svobody), aby
si vybíral konkrétní práci, kterou hodlá vykonávat. Takové rozhodování o pracovním zařazení
je svěřeno řediteli věznice, který musí na základě jemu známých skutečností zvážit, zda práce
odpovídá zdravotní způsobilosti odsouzeného a přihlédnout k jeho odborným znalostem
či praktickým dovednostem, zákazu určitou činnost vykonávat, nebo k dopadu na pořádek nebo
bezpečnost ve věznici (§41 vyhlášky, kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody).
Z toho vyplývá, že ředitel věznice požívá poměrně široké míry uvážení v otázce, na jakou
pracovní pozici vězně zařadí a správní soudy by do tohoto uvážení měly zasahovat jen zcela
výjimečně a v omezené míře. Je zřejmé, že s ohledem na omezený počet pracovních míst,
resp. jejich rozdílnou kvalitu (pracovní prostředí, výše dosahovaných příjmů apod.) není
objektivně možné všem odsouzeným zajistit stejné pracovní podmínky, a je proto nutné vězně
na jednotlivé pracovní pozice selektovat, případně vězně přeřazovat na jinou pracovní pozici
z řady legitimních důvodů (provozních, kázeňských atd.). Lze si proto představit, že kromě výše
uvedených kritérií obsažených ve vyhlášce lze v praxi přihlížet např. také k předchozím
zkušenostem se zaměstnáváním daného vězně či k jeho chování ve výkonu trestu odnětí
svobody apod.
[14] Nicméně i toto široké uvážení musí mít své meze, k jejichž posouzení jsou povolány
právě správní soudy. Žádné správní uvážení totiž není neomezené či absolutní, ale je limitováno
principy vyplývajícími z ústavního pořádku České republiky, tj. principem rovnosti, zákazem
diskriminace, příkazem zachovávat lidskou důstojnost, jakož i povinností výslovně uvést, jaká
kritéria v rámci své úvahy použil, jaké důkazní prostředky si opatřil, jaké důkazy provedl a jak
je hodnotil, a k jakým skutkovým a právním závěrům dospěl (srov. usnesení rozšířeného senátu
NSS ze dne 23. 3. 2005, čj. 6 A 25/2002-42). Podle Ústavního soudu je dodržení těchto mezí
přezkoumatelné ve správním soudnictví. Předmětem soudního přezkumu v obdobných situacích
není samo meritum věci či snad dokonce nahrazení úvahy správního orgánu, ale to zda byly
dodrženy meze správního uvážení, ochrana řádného procesu a vyloučení svévole v rozhodování
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 46/10). Jak vyplývá z judikatury
Ústavního soudu i rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, nejlepší prevencí i následnou
ochranou proti arbitrárnosti správního uvážení je právě jeho podrobení soudní kontrole
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 12/14, bod 37, a usnesení
rozšířeného senátu NSS ze dne 30. 9. 2015, čj. 9 Ads 83/2014-46). Jakkoliv byla výše uvedená
judikaturní východiska učiněna pro účely řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, při
zohlednění specifik daného řízení jsou aplikovatelná i pro řízení o žalobě na ochranu před
nezákonným zásahem. Rozdílem ale je, že s ohledem na povahu zásahů jako takových dochází
k odsunutí okamžiku, kdy je správní orgán povinen vyložit důvody svého postupu, neboť v době,
kdy je zásah činěn, není zpravidla vydáván žádný formalizovaný akt, který by úvahy správního
orgánu zachycoval. Na významu proto nabývá vyjádření k žalobě, v jehož rámci musí
být žalovaný schopen zákonnost svého postupu zpětně zdůvodnit a obhájit (viz rozsudek
NSS ze dne 19. 7. 2019, čj. 4 As 143/2019-45, odst. 17, případně obdobně v kontextu
žaloby na ochranu proti nečinnosti srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 26. 3. 2020,
čj. 9 Afs 271/2018-52, odst. 49, č. 4024/2020 Sb. NSS).
[15] Ani v této věci stěžovateli ze zákona neplyne nárok na to, aby byl zařazen do práce,
resp. aby byl zařazen na pracovní pozici dle svého přání, přesto ale nelze připustit,
aby se rozhodování o pracovním zařazení odsouzených hypoteticky proměnilo v rukou ředitele
věznice v prostředek zjevné svévole či diskriminace. Je nepředstavitelné, pokud by odsouzení byli
při zařazování na pracovní pozice prokazatelně znevýhodňováni např. na základě pohlaví, rasy,
etnicity, politického a náboženského přesvědčení, sexuální orientace apod. a právní řád
by neposkytoval žádný prostředek, kterým by se mohli domoci ochrany. Právě k takovému
důsledku by však závěry napadeného usnesení krajského soudu mohly vést.
[16] V nyní posuzované věci si jako příklad svévole lze hypoteticky představit nezařazení
stěžovatele na jeho původní pracovní místo, ačkoliv by se v kuchyni nacházelo volné pracovní
místo, případně by toto místo bylo bez racionálního důvodu (např. vhodnějšího vzdělání,
předchozích pracovních zkušeností, kázeňského profilu apod.) obsazeno jiným vězněm,
ačkoliv stěžovatel o zařazení na dané místo žádal dříve a nebylo mu vyhověno s odůvodněním,
že se na daném pracovišti nenachází žádné volné místo. Jak bylo nicméně již výše uvedeno,
takový závěr lze učinit teprve po zevrubnějším zjištění skutkového stavu a vyhodnocení tvrzení
stěžovatele, které v nyní posuzované věci krajský soud neučinil. Zda v nyní posuzované věci
došlo zpětným nezařazením stěžovatele na pracovní místo ve vězeňské kuchyni k nezákonnému
zásahu, nicméně nelze a priori vyloučit.
[17] Lze dodat, že Nejvyšší správní soud se ve světle své nedávné judikatury (viz rozsudky
ze dne 24. 3. 2021, čj. 10 As 350/2020-36, a ze dne 29. 7. 2021, čj. 9 As 90/2021-42) zabýval také
tím, zda stěžovatel vyčerpal v souladu s §85 s. ř. s. dostupné prostředky ochrany, konkrétně
stížnost ke státnímu zástupci podle §16a zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství. Pokud
by tak neučinil, bylo by namístě, aby krajský soud žalobu odmítl podle §46 odst. 1 písm. d)
s. ř. s., jelikož by byla nepřípustná podle §85 s. ř. s. Za takové situace by bylo v rozporu
se zásadou hospodárnosti řízení, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení rušil, aby krajský
soud žalobu pouze znovu odmítl, byť z jiného důvodu (srov. rozsudky NSS ze dne 3. 2. 2006,
čj. 1 Afs 129/2004-76, ze dne 28. 3. 2018, čj. 8 As 83/2017-97, nebo ze dne 16. 4. 2014,
čj. 2 As 13/2014-74). Za účelem posouzení této otázky proto soud stěžovatele vyzval,
aby se vyjádřil, zda uvedený prostředek nápravy vyčerpal. Stěžovatel tak učinil podáním ze dne
3. 9. 2021, ke kterému přiložil mj. sdělení Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočky
Olomouc, ze dne 2. 6. 2020, ze kterého plyne, že si před podáním žaloby bezvýsledně stěžoval
na to, že nebyl zařazen zpět na pracovní pozici ve vězeňské kuchyni.
IV. Závěr a náklady řízení
[18] S ohledem na výše uvedené shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost důvodnou,
a proto napadené usnesení krajského soudu zrušil (§110 odst. 1 s. ř. s.). Krajský soud je v dalším
řízení vázán výše vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu (§110 odst. 4 s. ř. s.).
Bude tedy na něm především, aby se věcně zabýval žalobními tvrzeními stěžovatele, a bude-li
to třeba, aby v návaznosti na ně zjistil skutkový stav, na jehož základě bude možné posoudit,
zda důvody vedoucí k nezařazení stěžovatele na pracovní pozici ve vězeňské kuchyni byly
svévolné či diskriminační.
[19] Krajský soud rozhodne v dalším řízení i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
[20] V řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud stěžovateli ustanovil zástupkyní
JUDr. Lucii Madleňákovou, Ph.D., advokátku. Hotové výdaje a odměnu za zastupování platí
v takovém případě stát (§35 odst. 10 ve spojení s §120 s. ř. s.). Odměna ustanovené zástupkyni
náleží za poskytnutí tří úkonů právní služby dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), spočívajících v první
poradě s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení [dle §11 odst. 1 písm. b) advokátního
tarifu], doplnění kasační stížnosti a písemné vyjádření k výzvě soudu týkající se vyčerpání
prostředků nápravy [písemná podání ve věci samé dle §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu],
při sazbě 3 100 Kč za úkon právní služby [dle §7 bodu 5 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d)
advokátního tarifu]. Odměna tak činí 9 300 Kč. Pokud jde o náhradu hotových výdajů
ustanovené zástupkyně, ta je stanovena paušálně v §13 odst. 3 advokátního tarifu, a to ve výši
300 Kč za každý jeden úkon právní služby. Na náhradě hotových výdajů proto ustanovené
zástupkyni náleží částka 900 Kč. Vzhledem k tomu, že je plátcem DPH, odměna je dále zvýšena
o částku odpovídající této dani ve výši 21 % podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané
hodnoty. Celkem tedy ve výroku IV. tohoto rozsudku přiznal soud ustanovené advokátce
na odměně a náhradě hotových výdajů částku 12 342 Kč. Tato částka bude vyplacena do 30 dnů
od právní moci rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 1. října 2021
Milan Podhrázký
předseda senátu