ECLI:CZ:NSS:2008:8.AS.46.2007:98
sp. zn. 8 As 46/2007 - 98
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Petra Příhody a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce Ing. D. N.,
zastoupeného JUDr. Irenou Šebestovou, advokátkou ve Frýdku-Místku, T. G. Masaryka 602,
proti žalovanému Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, 702 18
Ostrava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 6. 2006, čj. MSK/110109/2006, sp. zn.
DSH/26830/2006/Pro, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 7. 6. 2007, čj. 58 Ca 27/2006 - 58,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 6. 2007, čj. 58 Ca 27/2006 - 58,
se zrušuje .
II. Žaloba se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Napadeným rozhodnutím žalovaný k odvolání žalobce zrušil rozhodnutí Městského
úřadu Frýdek-Místek, odboru dopravy a silničního hospodářství, ze dne 11. 5. 2006,
čj. DaSH-M/2550/10-920/05-Ti, jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku proti
bezpečnosti a plynulosti silničního provozu dle §22 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích, kterého se měl dopustit tím, že dne 17. 7. 2005 ve 12.30 hodin na účelové
komunikaci u fotbalového hřiště v katastru obce Stará Hlína při jízdě na jízdním kole náhle
vybočil ze svého směru jízdy vlevo a bočně se střetl s cyklistkou, která jej předjížděla; zároveň
mu byla dle §22 odst. 2 téhož zákona uložena pokuta ve výši 2000 Kč a povinnost uhradit
náklady řízení v částce 1000 Kč, vše do dvou měsíců od právní moci rozhodnutí.
Žalovaný dospěl k závěru, že přestupek nelze jednoznačně prokázat; po nehodě nedošlo
k vyznačení situace a stop, v důsledku čehož bylo znemožněno spolehlivé určení viníka nehody.
Správní orgán prvního stupně podle žalovaného pochybil, jelikož rozhodl o přestupku přes
uvedený nedostatek důkazních prostředků a rovněž proto, že obviněnému neoznámil, že ukončil
shromažďování podkladů rozhodnutí. Nedostatek důkazů, k němuž došlo nevyznačením situace
a stop, nelze v dalším řízení odstranit a v souladu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení
bylo podle žalovaného nadbytečné vést další řízení. Proto rozhodnutí orgánu první instance
bez dalšího zrušil.
V závěru rozhodnutí žalovaný uvedl, že vedle rozhodnutí také oznámil příslušnému
správnímu orgánu podezření ze spáchání přestupku porušením povinností dle §47 odst. 4
zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů
(zákon o silničním provozu). K možnému porušení tohoto ustanovení se žalovaný vyjádřil
ve svém rozhodnutí již dříve, a to v odpovědi na námitku žalobce, že cyklistka zametla
rozhodující stopy nehody a odstranila kola bez zakreslení jejich obrysů na vozovce. Tím podle
žalobce porušila §47 odst. 4 zákona o silničním provozu. Podle žalovaného bylo nutné
pro bezpečný a plynulý provoz odstranit kola z nehodového postavení, avšak tato skutečnost
nezbavovala účastníky nehody povinnosti vyznačit situaci a stopy na pozemní komunikaci
pro řádné vyšetření dopravní nehody.
Krajský soud žalobu zamítl. Uznal za oprávněnou námitku, že správní orgán prvního
stupně neumožnil žalobci vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, avšak zároveň konstatoval, že toto
pochybení bylo zhojeno v řízení odvolacím. Ostatní námitky zhodnotil krajský soud jako
nedůvodné. Zdůraznil, že v řízení správní orgány řešily, zda žalobce spáchal přestupek proti
bezpečnosti a plynulosti silničního provozu. Nemohly vybočit z takto vymezeného předmětu
řízení a nemohly jej rozšiřovat o zkoumání dalších otázek, především žalobcem opakovaně
namítaného zavinění dopravní nehody jejím druhým účastníkem. Proto ani krajský soud nemohl
posuzovat námitky související s tímto - žalobcem tvrzeným - pochybením správního orgánu
prvního stupně i žalovaného.
V kasační stížnosti proti uvedenému rozsudku žalobce (stěžovatel) namítal
nepřezkoumatelnost [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] spočívající v nedostatku důvodů („neúplnosti
rozsudku“), jelikož se podle jeho názoru krajský soud nevypořádal se všemi žalobními námitkami.
Námitky, které podle stěžovatele krajský soud pominul, byly: za prvé na stěžovatele bylo třeba
pohlížet jako na osobu poškozenou trestným činem (ublížení na zdraví dle §224 odst. 1 trestního
zákona) spáchaným druhým účastníkem dopravní nehody. Za druhé, stěžovateli
jako poškozenému bylo ve správním řízení znemožněno domáhat se jeho práv tím, že správní
orgán prvního stupně nepožádal v souladu s §59 zákona o přestupcích příslušné orgány Policie
České republiky o došetření dopravní nehody a postupoval tak v rozporu s §3 odst. 4 zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správního řádu), jelikož nevyužil všechny zákonné možnosti
ke zjištění skutečného stavu věci. Za třetí, krajský soud se dle mínění stěžovatele nevypořádal
s námitkou nezbytnosti zrušení správního rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení, a tedy
i nápravě vytýkaného vadného úředního postupu. Krajský soud údajně také pominul námitky
stěžovatele o podstatném porušení ustanovení o řízení před správním orgánem v důsledku
porušení §67 odst. 3 přestupkového zákona, podle něhož bylo namístě v důsledku uplynutí
šedesátidenní propadné lhůty od spáchání přestupku vůbec správní řízení nezahajovat. Tuto
skutečnost dle stěžovatele nezohlednil ani žalovaný (což také způsobilo rozpor výroku
a odůvodnění jeho rozhodnutí), ani krajský soud. Krajský soud rovněž nevzal v potaz,
že v průběhu celého správního řízení nebylo nařízeno ústní jednání, čímž došlo k porušení §74
zákona o přestupcích. Konečně se krajský soud údajně nezabýval námitkami stěžovatele 1 až 4
obsaženými v jeho podání z 1. 9. 2006. Stěžovatel dále namítal, že krajský soud stejně jako dříve
správní orgány neprovedl všechny navržené důkazy. Stěžovatel proto navrhl, aby kasační soud
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Kasační soud posoudil přezkoumatelnost rozsudku krajského soudu [§103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.] a dospěl k závěru, že řízení před krajským soudem trpělo vadou, která mohla mít
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Tento závěr však soud neopírá o námitky
uváděné stěžovatelem; zmiňovaná vada řízení, kterou kasační soud zkoumal z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 s. ř. s.), spočívá v tom, že krajský soud si předsevzal ke zkoumání a věcnému
posuzování žalobu, která je nepřípustná, a bylo proto na místě ji odmítnout.
Důvodem, o který stěžovatel opíral kasační stížnost, byla nepřezkoumatelnost
již popsaného rozsudku, spočívající v tom, že se krajský soud nevypořádal se všemi žalobními
námitkami. Jak z nich vyplývá, stěžovatel usiloval o to, aby v konečném důsledku proběhlo před
správním orgánem prvního stupně další šetření ve věci a aby správní orgán dospěl k závěru,
že předmětnou dopravní nehodu zavinila cyklistka, která by mimo jiné byla proto povinna
stěžovateli jako poškozenému nahradit utrpěnou újmu.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s tím, co v napadeném rozsudku již naznačil krajský
soud, avšak vyvozuje další důsledky:
Soudy ve správním soudnictví poskytují ochranu veřejným subjektivním právům
fyzických i právnických osob způsobem a za podmínek stanovených zákonem. Kdo tvrdí,
že byl na svých (veřejných subjektivních) právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých
práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo
závazně určují jeho práva, může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popř.
vyslovení jeho nicotnosti.
Procesně je tedy k podání žaloby legitimován ten, kdo má způsobilost být účastníkem
řízení a tvrdí, že došlo ke zkrácení jeho práv. Jinými slovy, dle §65 s. ř. s. (tj. u řízení o žalobách
proti rozhodnutí správního orgánu) se procesní legitimace zakládá tvrzením o tom, že došlo
ke zkrácení práv žalobce; závěr o tom, zda skutečně byl či nebyl zkrácen, učiní následně soud
jako závěr o věcné legitimaci, jež je určující pro úspěšnost či neúspěšnost žaloby (shodný závěr
viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2006, čj. 1 Afs 40/2005 - 62).
Z uvedeného vyplývá, že soud před meritorním projednáním žaloby musí posoudit,
zda jsou splněny podmínky řízení; mimo jiné v tom, zda žalobce skutečně tvrdí, že úkonem
správního orgánu došlo k zásahu do jeho práv. Přitom není dostačující, jestliže žalobce namítá
porušení svých práv pouze v obecné rovině, ale musí být zřejmé, do kterého jeho práva mělo být
zasaženo.
Předmětem správního řízení bylo zjištění, zda stěžovatel spáchal dne 17. 7. 2005
přestupek proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu. Správní orgán rozhodující v prvním
stupni uznal stěžovatele vinným a uložil mu sankci. Žalovaný v rozhodnutí o odvolání proti
tomuto rozhodnutí dal stěžovateli ve dvou námitkách za pravdu, dospěl k závěru, že nelze
jednoznačně prokázat, že se dopustil přestupku, a odvoláním napadené rozhodnutí zrušil.
Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí žalobou, neboť podle jeho názoru měl
žalovaný rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nejen zrušit, ale měl mu zároveň věc vrátit
k dalšímu řízení. V žalobě ze dne 1. 9. 2006 (kterou následně, po uplynutí zákonné lhůty,
doplňoval o další námitky, k nimž by však s ohledem na zásadu koncentrace řízení nebylo možno
přihlížet) namítal, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je nezákonné podle §46
správního řádu a „umožňuje J. S. uniknout trestnímu stíhání s povinností uhradit žalobci náhradu
za těžkou újmu na zdraví a podstatně pomáhá policejním inspektorům z dopravní policie
uniknout trestnímu stíhání za maření vyšetření předmětné dopravní nehody“. Na podporu tohoto
tvrzení navrhoval, aby byly opatřeny důkazy (výslech manželky stěžovatele, znalecký posudek),
poukazoval, že o věci rozhodoval věcně nepříslušný orgán (tvrdí, že na místě bylo posouzení
státním zastupitelstvím, neboť se jednalo o trestný čin spáchaný J. S.), a opakovaně poukazoval
na nedostatky prošetření dopravní nehody na místě samém.
V žalobě tedy nebrojil proti tomu, že žalovaný zrušil rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně, ale dožadoval se, aby v dalším řízení byla vyslovena vina druhého účastníka
nehody, a na stěžovatele bylo nahlíženo jako na poškozeného. Z toho ovšem vyplývá,
že stěžovatel nikterak netvrdil, že mu žalovaný svým rozhodnutím zasáhl do některého veřejného
subjektivního práva. Právě naopak: žalovaný zrušil rozhodnutí orgánu prvního stupně, který
stěžovatele, ačkoliv spáchání přestupku nebylo možno jednoznačně prokázat, uznal vinným,
a tím zasáhl do jeho práv.
Z žádného právního předpisu nevyplývá právo stěžovatele na to, aby správní orgán,
ať už v řízení o přestupku vedeném proti němu, nebo v řízení jiném, uznal vinným třetí osobu
nebo byl trestně stíhán. Předmětem řízení je projednání přestupku, jehož se měl dopustit
obviněný. Jestliže správní orgán obviněného uzná vinným, vydá o tom rozhodnutí, jinak řízení
zastaví.
V posuzovaném případě byl stěžovatel nejprve uznán vinným ze spáchání přestupku,
později bylo toto rozhodnutí zrušeno. Zákon nepřipouští, aby v rámci řízení proti jedné osobě
byla ze spáchání přestupku uznána vinou jiná osoba. Na to stěžovatel právo nemá. Jestliže měl
za to, že došlo k porušení povinností ať již orgánem policie, správním orgánem či druhým
účastníkem nehody, mohl využít možností, které poskytují příslušné právní předpisy (ze spisů
vyplývá, že žalobce již požádal o prošetření postupu policejního orgánu, a také že podal trestní
oznámení proti J. S.); nadto ze spisu vyplývá, že žalovaný oznámil příslušnému správnímu orgánu
podezření ze spáchání přestupku porušení povinností dle §47 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb.
Může se také domáhat náhrady škody pořadem práva (soukromoprávně). Nemá ale právo na to,
aby J. S. byla uznána vinnou, a proto na takovém „právu“ ani nemůže být zkrácen.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že ze všech popsaných okolností plyne, že stěžovateli
chyběla k podání žaloby procesní legitimace, neboť netvrdil, že by napadeným správním
rozhodnutím došlo k zásahu do jeho práv. Pro úplnost je třeba ještě dodat, že v daném případě
bylo zkrácení práv pojmově vyloučeno, neboť žalovaný svým rozhodnutím zcela odklidil dřívější
rozhodnutí vydané v neprospěch stěžovatele a jeho právní postavení se tak vrátilo do stavu před
vydáním onoho dřívějšího rozhodnutí (k tomu srov. výše citovaný rozsudek ze dne 14. 2. 2006,
čj. 1 Afs 40/2005 - 62).
Krajský soud měl proto v souladu s §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. žalobu pro neodstranitelný
nedostatek podmínky řízení odmítnout.
Jelikož Krajský soud v Ostravě věc meritorně projednal, pochybil. Pro tuto vadu Nejvyšší
správní soud rozhodnutí soudu I. stupně zrušil. Protože již v řízení před krajským soudem byly
dány důvody pro odmítnutí žaloby, Nejvyšší správní soud současně se zrušením jeho rozhodnutí
druhým výrokem sám žalobu odmítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Nebylo přitom důvodu, aby se Nejvyšší správní soud zabýval argumentací vyslovenou
v rozhodnutí krajského soudu a námitkami stěžovatele obsaženými v kasační stížnosti, neboť
řízení, z něhož rozhodnutí a následně i kasační stížnost vzešly, nemělo vůbec proběhnout.
Protože žaloba byla odmítnuta, postupoval Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 3
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. a §110 odst. 2 s. ř. s. a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení, a to jednak nákladů řízení které vynaložil před Krajským soudem
v Ostravě, a jednak nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 11. března 2008
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu