ECLI:CZ:NSS:2007:8.AS.51.2007:67
sp. zn. 8 As 51/2007 - 67
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra
Příhody a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobců: a) E.
S., b) O . s. M., proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, Odbor
občanskoprávních agend, Praha 1, Jungmannova 35/29, zastoupenému JUDr. Janem
Křížem, advokátem v Praze 1, Dlouhá 13, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Ž., v
řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 10. 2007, čj. MHMP 359589/2007,
o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
19. 10. 2007, čj. 8 Ca 323/2007 - 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobcům se právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
nepřiznává.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodl dne 4. 10. 2007, čj. MHMP 359589/2007 (dále
jen „Rozhodnutí“), „…ve věci shromáždění oznámeného dne 27. 11. 2006 v 11,25 hod.
svolavatelem E. S.…“ tak, že zakázal shromáždění – pouliční průvod, „…který se má
konat dne 10. 11. 2007 v době od 14,00 hodin do 22,00 hodin v Praze 1 po trase Břehová
– Maiselova – U Starého hřbitova – Břehová – Maiselova – Široká – Žatecká – Platnéřská
– nám. Franze Kafky, neboť oznámený účel shromáždění směřuje k výzvě k rozněcování
nenávisti a nesnášenlivosti občanů pro jejich národnost, původ a náboženské vyznání.“.
Žalobci napadli Rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze,
který rozsudkem ze dne 19. 10. 2007, čj. 8 Ca 323/2007 - 23, Rozhodnutí zrušil a věc
vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Dospěl přitom k závěru, že svolavatelem shromáždění
oznámeného na den 10. 11. 2007 byla jiná osoba, než svolavatel shromáždění
oznámeného dne 27. 11. 2006. Podání ze dne 27. 8. 2007, kterým bylo oznámeno
shromáždění na den 10. 11. 2007, tak nesouviselo s oznámením ze dne 27. 11. 2006
a žalovaný rozhodl v jiné věci, než která byla předmětem řízení.
Rozhodnutí žalovaného trpí podle městského soudu rovněž nepřezkoumatelností
spočívající v nesrozumitelnosti pro rozpor mezi textem výroku a jeho odůvodněním.
Výrok o zákazu shromáždění se odvolává na §10 odst. 1 písm. a) zákona č. 84/1990 Sb.,
o právu shromažďovacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „shromažďovací
zákon“), podle něhož lze shromáždění zakázat, pokud by jeho oznámený účel směřoval
k výzvě popírat nebo omezovat osobní, politická nebo jiná práva občanů pro jejich
národnost, pohlaví, rasu, původ, politické nebo jiné smýšlení, náboženské vyznání
a sociální postavení nebo k rozněcování nenávisti a nesnášenlivosti z uvedených důvodů.
Odůvodnění:
Rozhodnutí se však podle městského soudu s citovanou normou zcela míjí,
protože žalovaný se vůbec nezabýval hodnocením oznámeného účelu shromáždění,
tj. protestem „proti účasti České republiky na okupaci Iráku“. Žalovaný namísto toho
rozvinul úvahu, podle níž je oznámený účel shromáždění fiktivní a jeho skutečný účel
souvisí s výročím tzv. Křišťálové noci. Žalovaný se věnoval také údajům o možné
spojitosti svolavatele E. S. s neregistrovanou neonacistickou organizací N. o., o jeho
postojích blízkých neonacismu a o jeho údajné publikační činnosti na internetu. Žalovaný
však nemá podle městského soudu „pro takové úvahy a spekulace“ žádnou pravomoc a
odůvodnění Rozhodnutí neodpovídá použité normě.
Konečně městský soud dodal, že za žalobce považoval jak E. S., se kterým
žalovaný fakticky jednal jako s účastníkem řízení a rovněž mu adresoval Rozhodnutí, tak
O. s. M., se kterým mělo být podle městského soudu v řízení před žalovaným jednáno a
které mělo být adresátem Rozhodnutí.
Žalovaný (stěžovatel) brojil proti rozsudku městského soudu kasační stížností
z důvodu nesprávného posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení
[§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] a nepřezkoumatelnosti rozsudku spočívající v nedostatku
jeho důvodů [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Uvedl, že dne 27. 11. 2006 obdržel od E. S.
oznámení o konání shromáždění „proti účasti České republiky na okupaci Iráku“ s
termínem konání dne 9. 12. 2006. Stěžovatel toto shromáždění zakázal rozhodnutím
ze dne 30. 11. 2006, čj. MHMP 443987/2006, které bylo k žalobě E. S. zrušeno
rozsudkem městského soudu ze dne 30. 3. 2007, čj. 8 Ca 369/2006 - 32, a věc byla
vrácena žalovanému k dalšímu řízení. Poté stěžovatel obdržel nové oznámení o svolání
shromáždění „proti účasti České republiky na okupaci Iráku“ s termínem konání dne
10. 11. 2007, které bylo opět podepsáno E. S. Posledně uvedené oznámení bylo podle
městského soudu úkonem O. s. M., jehož jménem byl E. S. oprávněný jednat. Stěžovatel
zdůraznil, že toto sdružení v době oznámení neexistovalo a nemohlo tedy činit žádné
právní úkony. Stěžovatel proto zakázal shromáždění ve vztahu k E. S., který provedl
oznámení o konání shromáždění. Městský soud nevysvětlil, jak mohl vznik O. s. M. dne
13. 9. 2007 zhojit neexistenci tohoto sdružení jako svolavatele shromáždění v den jeho
oznámení stěžovateli. Rozsudek městského soudu je proto podle stěžovatele
nepřezkoumatelný.
Vytkl-li městský soud stěžovateli nepřezkoumatelnost Rozhodnutí
pro nesrozumitelnost spočívající v rozporu mezi textem jeho výroku a odůvodnění, uvádí
stěžovatel, že nelze aplikovat §10 odst. 1 písm. a) shromažďovacího zákona formalisticky
pouze v kontextu s formálně deklarovaným účelem oznamovaného shromáždění,
bez prostoru pro uvážení správního orgánu a to zejména za situace, kdy správní orgán
zajistí dostatek důkazů o tom, že deklarovaný účel shromáždění je fiktivní a skutečný účel
shromáždění naplňuje podmínky odpovídající citovanému zákonnému ustanovení.
Stěžovatel požádal rovněž o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že podáním doručeným městskému soudu dne
22. 10. 2007, tedy již po vydání rozsudku městského soudu, požádala Ž. (dále jen „Ž.“) o
přiznání postavení osoby zúčastněné na řízení. Uvedla, že Rozhodnutím mohou být
dotčena její práva, neboť je představitelkou občanů židovského vyznání a jedním z jejích
hlavních úkolů je aktivní vystupování proti projevům antisemitismu, rasismu, xenofobie a
nacismu, ochrana jejích členů proti takovým projevům a ochrana památky židovských
obětí holocaustu. Ž. podobně jako stěžovatel dovozuje spojitost oznámeného
shromáždění s tzv. Křišťálovou nocí a tvrdí, že shromáždění nesměřuje k vyjádření
protestu „proti účasti České republiky na okupaci Iráku“, ale jeho cílem je urážka obětí i
přeživších holocaust, manifestace síly s pogromistickým podtextem a propagace nacistické
protižidovské politiky.
Ž. zdůraznila i skutečnost, že oznámený den shromáždění připadá na sobotu, tj.
židovský svátek, přičemž trasa pochodu je plánovaná mj. kolem historických synagog, v
nichž se židé modlí.
Shromáždění by podle Ž. vedlo k potlačení práv jejích členů, chráněných články
15, 16 a 24 Listiny základních práv a svobod. Naopak tvrzení žalobců, že zákaz
shromáždění je porušením jejich ústavně zaručeného práva na shromažďování, je jen
účelovou manipulací s lidskými právy a svobodami, které nemůže být poskytnuta ochrana.
Poukaz na nezákonný postup stěžovatele při zákazu shromáždění nemůže podle Ž.
ospravedlnit konání akce vedoucí k rozněcování nenávisti a nesnášenlivosti popírající a
omezující práva občanů pro jejich národnost, rasu, původ a náboženské vyznání a nelze se
spolehnout ani na možnost rozpustit shromáždění, pokud by potvrdilo svůj skutečný účel
a odchýlilo se od toho oznámeného stěžovateli.
Ž. měla právo přihlásit se do řízení, byť i ve fázi kasačního řízení, tj. po vydání
rozsudku městského soudu, neboť zákon nestanoví lhůtu či část řízení, do nichž lze
tohoto institutu využít (srov. §34 za použití §120 s. ř. s.). Formální podmínku účasti
splnila tím, že se do řízení přihlásila a tvrdí dotčení na svých právech. Nejvyšší správní
soud pak dospěl k závěru, že je splněna i materiální podmínka její účasti, neboť má-li
podle závěrů stěžovatele shromáždění směřovat k podpoře rasové a náboženské
nesnášenlivosti, a směřují-li aktivity Ž. ochraně obyvatel židovského vyznání, nelze
dotčení na jejích právech vyloučit. Tento závěr platí tím spíše, že jak Ž. poukázala,
shromáždění se má konat v sobotu, která je z hlediska židovského náboženství svátkem,
při němž se věřící shromažďují v synagogách a může tak dojít i k narušení svobody
náboženského projevu.
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost
takto:
Ze správního spisu vyplývá, že dne 27. 11. 2006 oznámil E. S., fyzická osoba, jako
svolavatel, konání shromáždění dne 9. 12. 2006, na „protest proti účasti České republiky
na okupaci Iráku“, s trasou pochodu Břehová – Maiselova – U Starého hřbitova –
Břehová – Maiselova – Široká – Žatecká – Platnéřská – nám. Franze Kafky. Jako osoba
zmocněná jednat v zastoupení svolavatele byl označen M. P., bytem v J. Stěžovatel
rozhodnutím ze dne 30. 11. 2006, čj. MHMP 443987/2006, shromáždění zakázal.
Městský soud k žalobě E. S. posledně jmenované rozhodnutí stěžovatele zrušil
rozsudkem ze dne 30. 3. 2007, čj. 8 Ca 369/2006 - 32, pro nepřezkoumatelnost pro
nedostatek důvodů a věc vrátil stěžovateli k dalšímu řízení. Ze správního spisu není
zřejmé, že by stěžovatel v popsaném řízení jakkoliv pokračoval.
Dne 27. 8. 2007 bylo stěžovateli oznámeno konání shromáždění dne 10. 11. 2007.
Jako svolavatel, právnická osoba, je uvedeno „M. n. d.“ se sídlem P., jako osoba
zmocněná jednat jménem svolavatele je uveden E. S., který oznámení také podepsal, a
jako osoba zmocněná jednat v zastoupení svolavatele je uveden P. V., bytem v P. Účelem
shromáždění je „protest proti účasti České republiky na okupaci Iráku“ a dále je v závorce
u účelu shromáždění dodáno „pouliční průvod, povoleno na základě
rozhodnutí Městského soudu v Praze, čj. 8 Ca 369/2006“. Trasa tohoto pochodu je opět
Břehová – Maiselova – U Starého hřbitova – Břehová – Maiselova – Široká – Žatecká –
Platnéřská – nám. Franze Kafky.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s městským soudem v závěru, že stěžovatel
Rozhodnutím nemístně spojil obě citovaná oznámení. Je pravdou, že tato oznámení měla
mnoho společného, zejm. trasu oznámeného pochodu a účel shromáždění.
Podstatnou, a z hlediska posouzení věci zásadní, odlišností však byla osoba
svolavatele. V případě prvního oznámení jím byla fyzická osoba E. S., v případě druhého
oznámení jím byla právnická osoba, a to subjekt označený jako „M. n. d.“. E. S. figuroval
i v případě druhého oznámení, ovšem pouze jako osoba zmocněná jednat jménem
svolavatele. Nejvyšší správní soud v této souvislosti pouze na okraj poznamenává, že E. S.
podle obsahu správního spisu své zmocnění nijak nedoložil a nelze je dovodit ani ze
stanov později zaregistrovaného O. s. M., které si stěžovatel vyžádal od Ministerstva
vnitra.
O. s. M. bylo zaregistrováno Ministerstvem vnitra dne 13. 9. 2007, tedy s
podstatným časovým odstupem od oznámení shromáždění ze dne 27. 8. 2007. Nejvyšší
správní soud poukazuje na ústavní (srov. článek 19 Listiny základních práv a svobod) i
zákonný princip, podle nějž právo shromáždění nepodléhá povolení. Jedná se o politické
právo, jímž v zásadě disponuje každý. Jeho výkon je podmíněn pouze předchozím
oznámením (srov. §4 a §5 shromažďovacího zákona) a správní orgán o něm rozhoduje
pouze pokud jej má zakázat (srov. §10 shromažďovacího zákona). Z hlediska výkonu
shromažďovacího práva je proto významný okamžik jeho oznámení správnímu orgánu,
který je třeba považovat za okamžik uplatnění tohoto práva. Občanské sdružení, které v
okamžiku oznámení shromáždění neexistovalo, nemohlo takový úkon platně učinit a jeho
pozdější registrace nemůže na uvedeném závěru ničeho změnit, stejně jako skutečnost, že
stěžovatel rozhodoval o zákazu shromáždění již po vzniku občanského sdružení.
Shromáždění, které nebylo platně oznámeno, nemohlo totiž být ani zakázáno.
Stěžovatel se vypořádal s neexistencí svolavatele v oznámení ze dne 27. 8. 2007
tím, že na jeho místo dosadil podatele oznámení E. S. Takový postup je zdánlivě logický –
E. S. podal již dříve oznámení (27. 11. 2006), kterým oznámil shromáždění (pochod) po
stejné trase a se stejným účelem a v pozdějším oznámení (27. 8. 2007) byl označen jako
osoba zmocněná jednat za svolavatele. Pozdější oznámení se navíc odvolalo na rozsudek,
kterým byl zrušen zákaz shromáždění oznámeného dřívějším oznámením.
Nejvyšší správní soud ovšem nemůže přisvědčit stěžovateli v jeho postupu.
Jakkoliv právem shromažďování disponuje každý, nejedná se o právo, jehož individuální
výkon by byl přenositelný na jiné subjekty. Jinými slovy, uplatní-li konkrétní fyzická
nebo právnická osoba své shromažďovací právo oznámením správnímu orgánu, nemůže
výkon konkrétního, takto uplatněného, práva přenést na jinou osobu, která ostatně
v obecné rovině disponuje zcela identickým právem shromáždění, jehož výkon je ovšem
také podmíněn předchozím oznámením. Svolavatel shromáždění má určitá oprávnění
a povinnosti (srov. §6 shromažďovacího zákona), za jejichž porušení nese odpovědnost
(srov. §14 shromažďovacího zákona). Neuplatní-li proto určitá osoba sama své právo
jako svolavatel konkrétního shromáždění oznámením správnímu orgánu, nemůže být
svévolným rozhodnutím správního orgánu do tohoto postavení dosazena.
Stěžovatel tak pochybil, když oznámení ze dne 27. 8. 2007 posuzoval jako podání
svolavatele E. S. a spojil je s oznámením ze dne 27. 11. 2006. Dospěl-li stěžovatel ke
správnému závěru, že shromáždění bylo oznámeno neexistujícím subjektem, nemohlo být
žádné řízení zahájeno, stěžovatel měl věc odložit [§43 odst. 1 písm. a) správního řádu za
použití §154 správního řádu] a E. S. jako podateli oznámení oznámit pouze usnesení o
odložení věci (§43 odst. 2 správního řádu). Rozhodoval-li stěžovatel za tohoto stavu
věcně o zákazu shromáždění a Rozhodnutí adresoval E. S. jako svolavateli, pochybil, a
zatížil své Rozhodnutí nezákonností. Tato skutečnost přitom představuje sama o sobě
dostatečný důvod pro zrušení Rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud ostatně v této souvislosti nepřehlédl, že stěžovatel
po zrušení svého Rozhodnutí městským soudem dospěl k závěru blízkému názoru
Nejvyššího správního soudu, totiž že oznámení ze dne 27. 8. 2007 je neplatné.
Tento závěr stěžovatel prezentoval mj. v tiskové zprávě ze dne 26. 10. 2007
(www.magistrat.praha-mesto.cz).
Vytkl-li městský soud stěžovateli, že se nezabýval existencí O. s. M. ke dni vydání
napadeného Rozhodnutí, nelze mu přisvědčit. Z dosavadní argumentace Nejvyššího
správního soudu jednoznačně vyplývá, že tato skutečnost je z hlediska posouzení věci
bezpředmětná.
Městský soud zrušil Rozhodnutí stěžovatele o zákazu shromáždění a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud se s odkazem ke shora uvedenému odůvodnění
ztotožňuje s výrokem rozhodnutí městského soudu, jakkoliv nepřitakává
jeho odůvodnění. Nejvyšší správní soud ovšem rozdíly v odůvodnění neshledal
dostatečnými pro zrušení rozsudku městského soudu. Takový přístup by totiž vedl
k situaci, v níž by městský soud, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu
(§110 odst. 3 s. ř. s.), rozhodl zcela identicky jako ve svém předchozím rozsudku a pouze
by nahradil své původní odůvodnění odůvodněním převzatým od Nejvyššího správního
soudu. Tento postup by ovšem vedl toliko k prodloužení řízení, bez nejmenšího vlivu
na jeho výsledek, a byl by proto v rozporu se zásadou ekonomie řízení.
Nejvyšší správní soud považuje za vhodné vypořádat se nad rámec nutného
odůvodnění se stížní námitkou, podle níž městský soud vyložil §10 odst. 1 písm. a)
shromažďovacího zákona formalisticky a pouze v kontextu formálně deklarovaného účelu
oznamovaného shromáždění, přestože stěžovatel zajistil dostatek důkazů o skutečném
účelu shromáždění, který je s citovaným zákonným ustanovením v rozporu.
V této souvislosti je třeba zmínit v české právní úpravě velmi liberálně a široce
pojaté právo shromažďování, jak vyplývá ze shromažďovacího zákona naplňujícího
článek 19 Listiny základních práv a svobod a mezinárodní závazky České republiky,
zejména článek 11 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Nejvyšší správní soud zdůrazňuje ústavní i zákonný princip, podle nějž právo
shromáždění nepodléhá povolení. Jedná se o právo, jímž disponuje každý, které může být
pouze výjimečně omezeno, a jehož výkon není podmíněn žádným předchozím souhlasem
správního orgánu, nýbrž pouhým oznámením o využití práva adresovaným správnímu
orgánu.
Omezení tohoto práva může být pouze výjimečné, a pouze v nezbytném rozsahu
chránícím zájmy vyjádřené především, nikoliv však pouze, v §10 odst. 1 – 3
shromažďovacího zákona. Městský soud se ve svém formálním výkladu
shromažďovacího zákona zastavil právě na zákonné normativní úrovni. Opomněl přitom,
že právní normy, jimiž se musí každý soud při svém rozhodování řídit a které musí
respektovat, nejsou představovány pouze normami zákonné povahy, ale např. i normami
ústavního či mezinárodního práva a základními právními principy.
Aplikace právních norem pak musí vést k rozumné a efektivní ochraně práv a musí
respektovat více než pouhé zákonné normy. Ty je třeba transformovat do práva,
neboť existuje rozdíl mezi vládou práva založeného mj. na sdíleném minimu hodnot
a formální vládou zákonů vázanou pouze na zákonné normy (srov. nález Ústavního
soudu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05, www.judikatura.cz). Výklad a použití
právních norem je nutné podřídit jejich obsahově materiálnímu smyslu a respektování
základních konstitutivních hodnot demokratické společnosti a těmito hodnotami užití
právních norem vždy poměřovat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 1993,
sp. zn. Pl. ÚS 19/93, www.judikatura.cz).
Mezi elementární hodnoty demokratické společnosti patří respekt k právům
druhých při výkonu vlastních práv. Tato maxima se uplatní i při výkonu ústavních práv,
jako např. práva shromažďovacího, které se může dostat do konfliktu s ústavním
pořádkem chráněnými právy třetích osob. V takové situaci je vždy třeba vážit konkurující
si práva a právní statky s ohledem na konkrétně utvořený skutkový základ a omezení
jednoho či více z nich je nutné zdůvodnit za použití principu proporcionality
(srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05, ze dne
11. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 453/03, a ze dne 12. 10. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94,
www.judikatura.cz). Pro srovnání lze odkázat i na judikaturu zahraničních soudů,
kdy např. podle německého Spolkového ústavního soudu lze rozpustit nebo zakázat
shromáždění jen pro ochranu hodnot rovnocenných shromažďovacímu právu,
a to v případě jejich ohrožení odvoditelného z konkrétně seznatelných okolností
(rozhodnutí ze dne 14. 5. 1985, 1 BvR 233, 341/81; BVerfGE 69, 315 – Brokdorf).
Přehlédnout nelze ani praxi Evropského soudu pro lidská práva, který s odkazem
k článku 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních hodnot neváhal odepřít
ochranu práv garantovaných jinými články Úmluvy (srov. rozhodnutí ze dne 16. 11. 2004
ve věci žádosti č. 23131/03, M. A. Norwood v. Spojené království, a ze dne 12. 5. 1988,
ve věci žádosti č. 12194/86, M. Kühnen v Spolková republika Německo,
www.echr.coe.int).
V případě shromažďovacího práva nelze odůvodnit zákaz shromáždění pouze
odkazem na osobu svolavatele či osobu oprávněnou za svolavatele jednat. I kdyby
se jednalo o osoby přináležející k extremistickým skupinám, či projevující extremistické
názory, nelze a priori vyloučit, že hodlají svého práva využít v zákonných mezích
(obdobně srov. např. rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu ze dne
18. 8. 2000, 1 BvQ 23/00, www.bverfg.de). Na druhé straně je nutné uvést, že přidají-li
se k popsaným charakteristikám daných osob další skutečnosti, jako např. datum (den
blízký výročí tzv. Křišťálové noci) a místo konání shromáždění (blízkost synagog), může
být již důvod pro zákaz shromáždění dán (obdobně srov. např. rozhodnutí německého
Správního soudu Köln ze dne 9. 11. 2005, 20 L 1794/05, www.justiz.nrw.de). Takový
závěr může být zdůrazněn i dalšími okolnostmi např. tím, že předpokládaný den
shromáždění připadne na sobotu, která je z hlediska židovského náboženství svátkem,
a kdy se věřící shromažďují v synagogách.
V této souvislosti není udržitelný názor městského soudu, podle nějž musí správní
orgán vycházet pouze z oznámeného účelu shromáždění. Zkušenost ukazuje, že subjekty,
jejichž cíle jsou v rozporu se základními principy demokracie, neodhalují tyto cíle dříve
než při jejich realizaci. Formálně oznámený účel shromáždění pak jistě může skrývat cíle
a záměry, které se liší od těch proklamovaných (obdobně srov. rozhodnutí Evropského
soudu pro lidská práva ze dne 13. 4. 2006 ve věci žádosti č. 45963/99, Tsonev
v. Bulharsko, www.ehcr.coe.int). Chce-li ovšem správní orgán zakázat shromáždění proto,
že podle jeho názoru svolavatel zastírá oznámeným nezávadným účelem skutečný
závadný účel shromáždění, musí takový závěr prokázat a nese v tomto směru důkazní
břemeno (obdobně srov. rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu ze dne
24. 3. 2001, 1 BvQ 13/01, www.bverfg.de).
V souladu s již zmíněnou zásadou proporcionality musí správní orgán v podobné
situaci vždy vážit, zda je nutné přistoupit k zákazu shromáždění bez dalšího, nebo
zda lze věc řešit např. změnou data či místa shromáždění. Má-li správní orgán
pochybnosti o oznámeném účelu shromáždění, aniž by byl schopen prokázat důvodnost
těchto pochybností, nezbude mu než je zohlednit pouze v připravenosti rozpustit
shromáždění, odchýlí-li se od formálně deklarovaného účelu (§12 odst. 5
shromažďovacího zákona).
Moderní demokracie představuje vládu většiny při respektování práv menšin
a musí být připravena i ke konfrontaci s menšinovými názory, které jsou jí v daném
okamžiku nepohodlné. Jakékoliv omezení politických práv, jako např. práva
shromažďovacího, je třeba posuzovat s krajní obezřetností a nesmí vést ve svých
důsledcích k postupnému rozdrobení shromažďovacího institutu a vytěsnění většině
nepohodlné menšiny z veřejného diskurzu [v tomto směru srov., z hlediska evropského
přístupu radikální, rozhodnutí federálního Odvolacího soudu Spojených států (US Court
of Appeal) pro 7. obvod ze dne 22. 5. 1978, Collin v. Smith, 578 F.2d 1197].
Nejvyšší správní soud uzavírá, že jakkoliv se zcela neztotožnil s právními závěry
městského soudu, přisvědčil výroku jeho rozsudku, kterým bylo zrušeno Rozhodnutí
stěžovatele. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost zamítl (§101 odst. 1 věta druhá
s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud na tomto místě zdůrazňuje, že v posuzované věci nejsou
dány předpoklady k postupu podle §11 odst. 3, věta 6, 7 shromažďovacího zákona,
neboť dle závěrů shora nebylo shromáždění vůbec oznámeno. Stěžovatel tedy
již jen procesně odpovídajícím způsobem, v souladu s právním názorem Nejvyššího
správního soudu, zohlední podání ze dne 27. 8. 2007, tj. věc usnesením odloží, pokud
tak již neučinil dříve po zrušení rozhodnutí městským soudem.
Nejvyšší správní soud podotýká, že s ohledem na charakter a časový rámec
posuzované věci rozhodl v nejkratší možné lhůtě. Právě časovému rámci posuzované věci
byl Nejvyšší správní soud nucen přizpůsobit své procesní kroky, zejm. s účastníky
komunikoval elektronickou formou za současného použití elektronického podpisu
a stanovil lhůty umožňující mu rozhodnout v reálném čase. Opačný přístup by vedl
k nadřazení procesních předpisů nad hmotněprávní stránkou věci a mohl by v krajním
případě znamenat odepření spravedlnosti.
S ohledem na bezodkladné rozhodnutí o věci samé Nejvyšší správní soud
nerozhodoval samostatně o žádosti o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Stěžovatel, který neměl v řízení o kasační stížnosti úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.), žalobcům podle obsahu spisu
žádné náklady řízení o kasační stížnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2007
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu